Mistr Jan Hus : Jeho život, dílo a význam/III. Předchůdcové Husovi
| Mistr Jan Hus : Jeho život, dílo a význam Arnošt Caha | ||
| II. Úpadek církve | III. Předchůdcové Husovi | IV. Mládí Jana Husa. Počátky jeho působení |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | III. Předchůdcové Husovi |
| Autor: | Arnošt Caha |
| Zdroj: | CAHA, Arnošt. Mistr Jan Hus : Jeho život, dílo a význam. Brno : vlastním nákladem, 1919. s. 15–19. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Jan Hus |
Arcibiskup pražský Arnošt z Pardubic s králem Karlem hleděli zlepšiti kázeň mezi duchovenstvem. Zvláště oba podporovali kazatele, kteří kárali znemravnělost u všech stavů, zejména u duchovenstva. Znemravnělé kněžstvo hledělo se nepříjemných mravokárců těchto zbaviti a to obyčejně tím, že je obvinili z kacířství. Avšak král i arcibiskup drželi nad nimi ochrannou ruku.
Mezi první horlitele patří německý mnich Konrád Waldhauser, jehož Karel povolal z Rakous, když se dověděl o veliké výmluvnosti jeho. Waldhauser kázal s počátku jen proti přepychu, nádheře a zkaženosti osob světských. Když však později stejně přísně jal se brojiti proti zlořádům v klášteřích, obžalovali ho ihned mniši, rozhněvaní jeho útoky, z kacířství. Avšak marně: Král ani arcibiskup nedali mu ublížiti. Waldhauser zemřel jako farář týnský. Kázal němedky a proto jeho vliv omezoval se na německé obyvatelstvo pražské.
Daleko významnější a pronikavější bylo působení moravského kazatele Jana Milíče, podle svého rodiště zvaného z Kroměříže. Opustiv své rodné město, odešel do Prahy a vstoupil do kanceláře krále Karla, jehož několikrát provázel na cestách do Němec. Když se dal vysvětiti na kněze, jmenován byl králem za znamenité služby své kanovníkem, kterýžto úřad byl nejen vznešený, nýbrž i výnosný. Ale brzy odhodlal se následovati příkladu Waldhauserova. Vzdal se všech hodností, rozdal všecek majetek svůj a opustil Prahu. V zátiší šumavském připravoval se k novému povolání svému: chtěl býti kazatelem.
Po půl roce vrátil se Milíč do Prahy a jal se kázati. S počátku neměl úspěchu. Nejvíce mu škodilo, že mluvil hanáckým nářečím rodného kraje svého. Počátečními nezdary nedal se však odstrašiti. Brzy stal se z něho slavný kazatel, na jehož kázání hrnul se lid v zástupech. Horlivost a vytrvalost jeho byla úžasná. Kázával někdy až čtyřikrát denně.
Dobrovolné chudobě zůstal Milíč věren až do smrti. Jeho šat byl ošumělý, strava nejjednodušší. Zajímavý příběh vypravovali o něm jeho přátelé. Zeman Tomáš (pravděpodobně slavný Tomáš ze Štítného), vida chatrný šat Milíčův, který nechránil majitele svého před zimou, nabídl mu svůj teplý kabátec. Vymiňoval si však, že ho nesmí nikomu darovati. Zeman dobře věděl, že vznešený kazatel dary, jemu věnované, rozdělí mezi chudé. Milíč nabízeného daru s touto podmínkou nepřijal.
Nebylo stavu, nebylo zlořádu, jehož by nebyl Milíč pokáral. Neohlížel se při tom pranic na osoby vznešené. Neušetřil při tom ani svého příznivce Karla, kterému vytýkal, že není dosti horliv v potírání nemravnosti mezi duchovenstvem. Ba dokonce mluvě jednou v kázání o Antikristovi, pravil, že již je na zemi, a ukázal při tom na krále Karla, jako by ho označoval za Antikrista. Dosud byli Karel i arcibiskup Očko z Vlašimě ochránci Milíčovými, ale po této urážce „císařského majestátu“ dal arcibiskup Milíče uvězniti a nařídil prozkoumati jeho kázání, pokud byla napsána. Když však neshledáno ničeho závadného, byl Milíč propuštěn.
Milíč odešel pak do Říma, kde se před papežem očistil ze všech pomluv a nařčení. Vrátil se do Prahy a ještě horlivěji pokračoval na dráze započaté. Nepřátelé jeho hleděli umlčeti nepohodlného karatele. Když nepomohly žaloby u arcibiskupa, obrátili se přímo k papeži, který tehdy bydlil v Avignoně (ve Francii). Milíč proto odebral se do Avignona a dokázal tam svou nevinu. V neděli svatodušní (r. 1374) směl prosloviti slavnostní kázání za přítomnosti všech kardinálů. Avšak nevrátil se již do vlasti, aby vítězství své ohlásil vděčným posluchačům svým. Zemřel v Avignoně a pohřben byl daleko od milované vlasti i svého lidu, jehož mravnímu zvelebení věnoval celý požehnaný život svůj.
Milíč jako světec žil, jako světec zemřel. V ničem se neodchýlil od učení církve a přece tolik protivenství a příkoří bylo mu vytrpěti!
Kdežto Milíč z Kroměříže působil k nápravě mravů „ohňovými slovy“ (dle výroku Tomáše ze Štítného), mnozí osvícení mužové hleděli dosáhnouti téhož psaným slovem. Nejslavnější z nich jsou dva: Tomáš ze Štítného a mistr Matěj z Janova.
Zeman Tomáš ze Štítného (zvaný tak dle své tvrze v jihových. Čechách) studoval na universitě pražské. Byl nadšeným posluchačem Milíčovým. Dokončiv studia universitní, odešel na Štítné a jal se psáti knihy jazykem českým. Nedal se odstrašiti posměchem i hněvem těch, kteří tvrdili, že „sprostý“ jazyk lidový nehodí se ku pěstování a výkladu věd. Spisy Štítného, z nichž nejdůležitější jsou „Šestery knížky o obecných věcech křesťanských“, jsou většinou obsahu náboženského. Spisovatel staví před oči čtenářů svých vzor pravého křesťana a svádí tak přímo k tomu, aby čtenář srovnal tento vzorný život dle zásad Kristových s životem tehdejších prelátů, biskupů a farářů. Pochopíme nyní, proč odpůrcové Štítného, většinou duchovní, zavrhovali záslužnou činnost jeho.
Matěj z Janova byl synem Václava, nezámožného zemana v Janově (v již. Čechách). Studoval na pražské universitě a byl důvěrným žákem Milíčovým. S obrazem svého drahého mistra v duši odešel Janov do Paříže, kde dokončil svá studia universitní. Živil se zde podobně jako jiní chudí studenti opisováním knih, posluhováním bohatším spolužákům a j. Hladu a ústrků zažil při tom dosti. Pochopíme, že po tolikerém strádání toužil po dobrém, spokojeném bydle.
Pařížské studium dalo Matěji z Janova čestný název „Mistr pařížský“. Pobyt v Paříži prospěl mu znamenitě. Jeho duch nabyl velkého vzdělání bohosloveckého, jehož by se mu doma nebylo dostalo.
Učený, mladý muž, vysvěcený již na kněze, vrátil se do Prahy. Život ležel před ním a Janov si jej kreslil v barvách nejpůvabnějších. Po létech lačnosti měla přijíti léta požitků. Ale naděje Matějovy se nesplnily. Milostí papežskou dosáhl sice hodnosti člena pražské kapituly, ale tím ještě nedosáhl hmotného zaopatření. Zůstal chudým jako dříve. Chudým filosofem nazývá sám sebe.
Brzy přestal Janov mysliti na bohatství a jal se kázati, zpovídati a psáti. Ve svých kázáních i spisech brojil proti přílišnému uctívání obrazů a soch svatých, v němž viděl modlářství. Také mu bylo proti mysli, že byli uctíváni svatí v nebi a jejich ostatky. Zavrhoval nádherné chrámy a obřady bohoslužebné. Posluchače své nabádal k častému přijímání svátosti oltářní. Návratem k první církvi chtěl zjednati nápravu mravů. Tyto myšlenky své uložil ve velikém spise latinském.
Názory mistra Matěje nemohly se ovšem líbiti jeho představeným. Janov byl uvězněn a nařízeno mu, aby odvolal. A tu se ukázala slabost jeho povahy. Nedovedl za své názory trpěti a odvolal pokorně všecky články své. Učinil tak ovšem jen na oko, v duši zůstal názorům svým věren. Ale odvoláním znehodnotil svůj význam v náboženském vývoji národa našeho. Nemá však sám viny na tomto odvolání. Byla tu církev, která ho přinutila k tomuto kroku, jako přinutila Gallilea, aby odvolal své učení o pohybu země.
Waldhauser, Milíč, Štítný a Janov působili k nápravě církve a mravů. Každý šel však svou cestou. Waldhauser všímal si především potřeb tohoto světa, světec Milíč dával příklad svým v pravdě svatým životem, Štítný svými spisy poučoval o pravých zásadách víry křesťanské, Matěj z Janova dával pevný podklad opravným snahám bohosloveckou učeností svou. Jako Jana Křtitele, který připravoval cestu páně, nazýváme předchůdcem Kristovým, tak čtyři muže tyto zveme předchůdci Husovými, protože připravovali cestu nejslavnějšímu horliteli o nápravu mravů, mistru Janu Husovi.