Mistr Jan Hus : Jeho život, dílo a význam/II. Úpadek církve
| Mistr Jan Hus : Jeho život, dílo a význam Arnošt Caha | ||
| I. Stav národa českého ke konci XIV. století | II. Úpadek církve | III. Předchůdcové Husovi |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | II. Úpadek církve |
| Autor: | Arnošt Caha |
| Zdroj: | CAHA, Arnošt. Mistr Jan Hus : Jeho život, dílo a význam. Brno : vlastním nákladem, 1919. s. 12–14. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Jan Hus |
Náboženství křesťanské, hlásající lásku k bližnímu, přinášející posilu utiskovaným a bídným, zachovalo se ve své původní podobě jen asi v prvních třech stoletích. Jakmile však na počátku století IV. prohlášeno bylo za náboženství státní, měnilo se poznenáhla. Zejména zapomnělo na vznešené přikázání Kristovo: milovati bližního, i nepřítele.
Násilí, válka, prolévání krve — to byly nejoblíbenější prostředky, jimiž se šířila vira Kristova. Kříž, vznešené znamení lásky, a meč, znamení moci a násilí, třímali šiřitelé křesťanství v jedné ruce, jako by nevěděli, že dle nauky Kristovy dvou věcí těchto nelze sloučiti. Spasitel hlásal lásku a odpuštění — jeho pozdější služebníci po celý středověk na hranicích upalovali ty, kteří odvážili se jinak věřiti, než jak nařizovala církev. Činili tak ovšem ve jménu Kristově pro spásu jejich kacířských duší…
Ve středověku ovládla církev svět, stala se dědičkou rozpadlého císařství římského. Zapomněla na slova Kristova: „Království mé není s tohoto světa!“ a stala se mocí světskou. „Bůh jest láska“, pravilo Písmo, ale kněžstvo učinilo zlato svým bohem. Katolický biskup Pelagius, žijící ve XIV. století, napsal: „Zlato zapudilo lásku, neboť láska s lakotou se nesnáší.“ Jiný katolický spisovatel středověký praví: „Pyšní kněží panují jako králové, honíce se bez únavy za mrzkým výdělkem světským, místo aby službou církevní vyhledávali nebe.“
Církev brzy nabyla ohromného jmění a to hlavně odkazy panovníků, šlechty i jiných bohatých a zbožných lidí. Arcibiskupové i biskupové byli pravými velmoži. Také kláštery oplývaly statkem pozemským. Každá větší fara byla skutečným zlatým idolem. Avšak bohatství toto církvi neposloužilo. Naopak přirozeným následkem jeho bylo, že bohatí kněží, zvláště vyšší hodnostáři církevní, nežili dle příkazů Kristových. Zkáza mravů mezi duchovenstvem byla přímo hrozná, a to nejen u nás, nýbrž i po všem světě křesťanském. Jeden z pozdějších soudců Husových, kardinál Petr Alliacký, praví: „Mezi všemi stavy kněží jediné jsou stavem neslušným, jsou poskvrněni od hlavy až k patě, podléhajíce všem křehkostem těla.“
Na stolec papeže římského, jehož kněží nazývali „pozemským bohem“, dostávaly se často osoby nehodné. Papežskou hodnost získaly mnohdy za peníze, které si pak hleděly vynahraditi prodejem vysokých úřadů církevních. Obchodování s hodnostmi církevmími bylo tehdy zjevem úplně všedním. Papežové prodávali kardinálské klobouky, stolce arcibiskupské a biskupské, biskupové pak fary a faráři svátosti svým farníkům. Mimo to papežové velmi často nabízeli věřícím odpuštění hříchů všem, kdož po přijetí svátostí věnovali určitý obnos na různé účely, které mnohdy nebyly zrovna křesťanské, jak uslyšíme později.
Duchovenstvo v říši české vedlo podobně jako jinde život rozmařilý a zhýralý. Mnoho dokladů najdeme o tom v dějinách. Církev česká měla ohromné jmění. Sám Karel rozdal mnoho statků kostelům a klášterům. Arcibiskup pražský měl 400 vesnic. I četné kláštery oplývaly bohatstvím. Mnohý farář získal 2, 3 i více far, pronajal jejích statky, vykonávání úřadu kněžského svěřil chudému knězi nějakému a sám hodoval a hýřil v Praze.[1]
Příčinou znemravnělosti kněžstva byly též mnohé výsady jeho, kterými je obdařili panovníci. Dopustil-li se kněz skutku nejhoršího, nesměl mu nikdo zkřiviti vlasu na hlavě. Nebyl postaven před obyčejný soud jako jiní lidé, nýbrž byl souzen zvláštním soudem kněžským, složeným jen z duchovních. Mocnou zbraní duchovních byla klatba. Kdo byl stižen klatbou, nesměl přijímati svátosti a tím ztratil naději na věčnou blaženost. Prokletého člověka takového nikdo nesměl přijmouti do domu, ani mu prokázati nejmenšího dobrodiní. Klatbu uvaloval papež na neposlušné panovníky, hlavně však na kacíře. Do klatby mohl však dáti každý farář svého dlužníka, nezaplatí-li včas dluhu.
Není divu, že v naprostém tomto úpadku mravnosti ozývaly se na různých místech křesťanského světa hlasy, volající po nápravě. Na veliké štěstí našeho národa též u nás vyskytli se mužové, kteří opovrhli blahobytem i bohatstvím a neohroženě kárali nemravnost a rozmařilost, ukazujíce na vznešený příklad Kristův a vzorný život prvních křesťanů.
- ↑ Známý kanovník pražský Mikuláš Puchník (zemřel r. 1402) byl kanovníkem v Praze, na Vyšehradě, u sv. Jiří, na Mělníce a v Olomouci; nabyl ovšem velikého jmění a půjčoval i arcibiskupovi.