Meir Ezofovič/VII.
| Meir Ezofovič Eliza Orzeszkowa | ||
| VI. | VII. | VIII. |
VII.
Bet-ha-Midraš byl dům prostranný, světlý a dosti okázalý, stojící u synagogalného dvora těsně vedle modlitebnice. Sloužil k rozmanitým účelům. Tu se shromažďovali židé k modlení méně slavnostnímu a rozpřádali dlouhé i horlivé rozpravy o přerůzných větách a výkladech Talmudu; tu byly uloženy knihovny bratrstev čili spolkův, jež mají různé účely a jichž je značné množství v každé obci židovské; tu také ve zvláštních případech, vyžadujících skutečně také zvláštní přísnosti, mladí lidé, již vystupovali proti náboženství nebo mravům, sedávali kratší neb delší čas z trestu ne tak těžkého jako spíše zahanbujícího.
Naproti Bet-ha-Midraši stála jiná budova, poněkud menší, leč taktéž bedlivě vystavěná a udržovaná. Byla to Bet-ha-Kahol, čili světnice obecní, místo pro sezení a porady místních úřadův administrativných. Ještě dále v domě již trochu skrovnějším byl Hek-Doš, útočiště chudých, na než všickni hladoví, vysílení, již byli potřebni přístřeší a odpočinku, mohli právem vším zaklepati. Naproti modlitebnici v těsném, nízkém domku byl umístěn heder, t. j. škola, v níž učil učený a ctěný Reb Moše.
Slovem, nádvoří toto spolu se svým okolím představovalo skutečné sídlo panstva malého, nezávislého. Počínajíc černou chatrčí mudrce askety, usedlou skoro u samé svatyně, až k léčnici z daleka již viditelné, prostranné a ostíněné stromovím, od nádherné modlitebnice až k nizounkému nepatrnému hederu — všecko tu sloužilo záležitostem a potřebám veřejným.
Původ a prvotní účel každé té budovy obsahoval jakousi myšlenku pěknou a vznešenou: společenský pořádek, milosrdenství, náuky, povznešení ducha k bohu anebo přemýšlení o věcech nadpozemských. Jakým však způsobem některé z těch původních pojmů se odrodily, a proč některé z těch původních účelů přijaly smysl a charakter přímo protivný tomu, jaký jim celý svět dává? Toť již jiná věc, — otázati se o ni přísluší historii.
Minulo osm dní od onoho večera, kdy kruh mladých přátel na zelené louce snil, zpíval a důvěrně hovořil. Devátého dne při západu slunce vyšel Meir z vnitřku Bet-ha-Midraše a zastavil se na vysoké jeho pavlači. Poslušen rozkazu hlavy rodiny, ztrávil minulé dny v úplné samotě, čítaje a rozvažuje knihy talmudské, jež dobře znal, o nichž mnohé pochybnosti se zrodily v mysli jeho, k nimžto však úctu, vštípenou mu již v dětství, vůbec potlačiti nemohl a nepotlačil. Trest jemu uložený nebyl těžký, nebyl spojen ani s nejmenším utrpením fysickým, neboť ve stravě, kteráž mu z rodinného domu byla přinášena za den dvakráte, nalézal vždy nejlepší kousky, jež bdělé a lítostivé ruce ženské byly tam vložily. A přec byl velmi změněn. Vybledl a zhubeněl, a přece při tom se zdál silnější. V postavě a výrazu jeho tváře nebylo již ani sledu té dětské skoro ostýchavosti, která se jevila v jeho konání ještě před několika měsíci. Rozum jeho byl snad rozdrážděn trestem nespravedlivě vyměřeným; samota, v niž byl pohroužen, opětné čtení odvěkých knih, jimiž byly naplněny skříně stojící kolem stěn Bet-ha-Midraše, — to vše vytvořilo snad v duchu jeho množství nových pojmův, ještě více ho pobuřujíc. To jediné je jisto, že nápadná bledosť čela jeho prozrazovala duševní práci namáhavou, protože bezpomocnou, a v blesku rozohňujícím zřenice jeho jevila se rozdrážděnosť vášnivá, násilně tlumená. Uložený Meirovi trest minul se s účelem. Místo aby upokojil a pokořil jinocha bouřlivého a opovážlivého, učinil ho opovážlivějším a náchylnějším k odporu!
Kdy sešel s pavlače Bet-ha-Midraše a zvolna počal kráčeti nádvořím školním, bylo patrno, že i stud se pojil k jiným jeho citům. Vida několik lidí, vstupujících do vrat nádvoří, sklopil oči a zarděl se. Byli to úřadníci obce, již pospíchali do obyčejné místnosti ku poradě. Spatřivše Meira, dali se do smíchu a ukazovali naň prsty. Pouze Jankel Kamionker se nesmál, ba ani nepostřehl Meira. Šel velmi rychle v jisté vzdálenosti od svých soudruhův, a tvář jeho byla ještě více než jindy zarmoucena a ztrápena. Uprostřed nádvoří odbočil poněkud od cesty, a místo aby vešel za soudruhy svými do Bet-ha-Kaholu, posouval se podél zdi Hek-Doše, útočiště chudých. Posunul se jen podél této zdi, ale ten čas mu stačil, aby vyměnil několik tichých slov a tajemných posunků s jakýmsi člověkem, jehož hlava s rozcuchanými vlasy, s opuchlou tváří čněla z otevřeného okna Hek-Doše.
Meir znal člověka, s nímž Kamionker tajemně promluvil šeptem, a divil se poněkud důvěrnému poměru obou lidi.
„No!“ pomyslil si, „jak může nábožný a bohatý Reb Jankel býti znám s vozkou Jochlem, takovým poběhlíkem a zlodějem?“
Nedlouho však přemýšlel o tom. Kráčel zvolna, leč ne směrem k rodinnému domu, kam snad neměl na pospěch, nýbrž k malé uličce, kteráž od školního nádvoří vedla do polí. Toužil nepochybně vyjíti z městečka na to široké, jasné prostranství, jež se lesklo posledními paprsky zapadajícího slunce a šelestilo z dáli svěžími pověvy větru. Na konci nádvoří se však zastavil. Zaslechl divný hluk, sestávající z množství dětských hlasův, jež brzy klesaly skoro až k šepotu, brzy opět se povyšovaly vřeskem a zpěvem jak o závod. V hlasitém a kolísavém tom šramotu dětských hlasův ozývaly se časem úpěnlivé, písklavé výkřiky a vzdechy z prsou jako by mučením vysílených, a nad nimi panoval hlas mužský, silný, brzy jaksi něco vypravující aneb čtoucí, brzy opět hněvivě klnoucí.
Zvláštní úsměv přemihnul se po ústech Meirových. V úsměvu tom se jevily: bol, hněv a lítost. Meir stál těsně u hederu, v němž melamed Reb Moše učil, a kde vlastně kypěl a vřel onen hluk nesrozumitelný, chaotický, obsahující něco divně smutného a spolu grobianského.
Váben k hederu jaksi citem nepříjemným, Meir se opřel oběma lokty o nízké, otevřené okénko a patřil skrz ně do vnitřku budovy. Vnitřek ten byl těsný, tmavý, zapáchlý a přeplněný. Mezi nízkým, černým stropem, čtyřmi úzkými, rovněž černými stěnami a podlahou, úplně skrytou pod tlustou vrstvou smeti a špíny, ve vlhkém, stuchlém, těžkém vzduchu kolísala se a vřela sborovým a horoucím mručením jakási šerá hmota, jejíž podstatu a základní částky na první pohled nebylo lze rozeznati. Teprv za chvíli jako by z mlhy aneb z prachu počaly se před okem pozorovatelovým oddělovati tváře a postavy dětské. Byly to tváře různé; jedny tlusté, tmavé, chorobou opuchlé, jiné bledé, drobné, delikatní, spanilé; jedny s ústy poloblbě otevřenými, se zrakem mutným, snivým; jiné s očima blyštícíma tajeným hněvem a s ústy rozechvělými nervovou netrpělivostí; ještě jiné bledé, rozvážné, trpící, leč trpělivé. Taktéž oděv těch dětí byl rozmanitý, — od úhledných svrchníkův, jež prozrazovaly děti boháčův, až do kabátků bez rukávův a šerých, roztrhaných, dlouhých kabátů chuďasů. Bylo jich asi čtyřicet ve světničce, v nížto bylo dosti místa sotva pro dvacet, a všecky se tlačily, ano jedny skoro seděly na druhých na lavicích příliš úzkých, vysokých, tvrdých, špinavých, na šíř světničky postavených.
Podobných hederů bylo v Šibově nemálo, ale žádný z nich nebyl navštěvován jako ten, v němž Reb Moše vyučoval. Boháči a nuzáci rovně horlivě se tu starali o místo pro své děti; neboť Reb Moše byl melamedem nad melamedy, oblíbeným učeníkem velkého rabína, a při tom cvičeným kabalistou a asketou, chachamem opravdovým.
Nesmíme se však domnívati, že Reb Moše snížil se až k tomu, aby učil nejmenší děti obce šibovské počátkům velké náuky. Bývalo by to plýtváním vysokých jeho schopností, jichžto musil užívati k něčemu vyššímu. Výrostkům, přeplňujícím heder jeho, bylo 10—12 rokův, a ti již od sedmého roku svého krmeni byli svatým chlebem náuky. V hederech jiných, nižších učili se již hebrejskému čtení, a učitelé jim vykládali Humeš[1] s mnohými kommentáři; nyní však vedením Reb Moše-a vstupovali na třetí stupeň moudrosti, jímž jest Talmud spolu s nesčíslným množstvím dílů, rozdílů, oddílů, paragrafů, sporných vět, rozřešení, vysvětlení, kommentářů ke kommentářům, a vyjasnění k výkladům.
Bylo to, jak se zdá, dosti široké pole k rozvíjení rozumu a paměti těch výrostků bledých, opuchlých, netrpělivých, anebo pokorně trpících; ale Reb Moše ve věci a náuce náboženské nebyl zvyklý přestávati na mále. Naplňuje rozum a cviče paměť svých učňů, chtěl ještě buditi fantasii jejich tím, že uváděl je v okouzlené krajiny podobenství a allegorií, jimiž Hagada je naplněna, ano i dával jim okusiti něco z vysoké a mystické metafysiky Kabaly. Vypravování aneb čtení to dělo se jako pro odpočinutí, jehož blahosť musily hluboko pocítiti děti poslouchající, a pokračovalo se v něm tehdy, jestliže melamed se cítil v dobré, utěšené mysli.
V té chvíli, kdy Meir počal skrze otevřené okno pozorovati vyučování v hederu, žáci se učili na paměť úryvku z Talmudu, uloženému jím na onen den, a učitel, sedě naproti nim na kathedře, totiž na dřevěné stolici, zabral se do čtení velké a velmi staré knihy, ležící před ním na stole rozviklaném. Zabral se do čtení té knihy s velkým účastenstvím a patrně s nemenší oblibou; blahý úsměv počal se jeviti na jeho rtech, sotva viditelných v ohromném vousu, — při tom se učitel kolísal zvolna v před i na zad, pohýbaje tak rozviklaným stolem, jenž se taktéž kolísal. Rovněž i učňové jeho se kolísali na svých lavicích, každý nad velkou knihou otevřenou; brzy tiše bublali, brzy opět hlasitěji se ozývali, jako by chtěli utlumiti jakýsi bol vnitřní; brzy tloukli pěstmi do zábradlí lavic, brzy opět chytali se za hlavy, čím ještě více rozcuchávali vlasy, dost již rozčechrané v námaze a zoufalosti veliké.
Náhle však melamed přestal se kolísati, pozdvihl rozjasněné tváře, uchopil oběma rukama velkou knihu a celou silou udeřil jí o stůl rozviklaný. To znamenalo rozkaz, aby bylo ticho. Učňové také okamžitě umlkli a přestali se kolísati. Obrátili oči na tvář učitelovu, jedni v bázni neobyčejné, vzbuzené domněním, že přišel čas k odříkávání úlohy, jiní se zlostnou nechutí a s tajným posměchem.
Ale melamed nepostřehl dojmů, jevících se na tvářích jeho žáků. Nepozoroval a neviděl v tom okamžiku ničeho kolem sebe. Duch jeho byl uchvácen proudem nevýslovné sladkosti a unášen v obor nadšení. Cítil se však učitelem a znal povinnosti učitelské tak, že se mu zachtělo přelíti čásť svého nadšení na rozčechrané a utrápené hlavy svých učňův.
Pozdvihl tedy předního prstu, a s pozdviženou tváří a bradou, s očima plnýma ohně a medu počal hlasitě čísti úryvek ze Schiur-Komy.
„Velký kníže svědectví takto vypravuje o velikosti Jehovy. Od nádherného paláce Jehovy až vzhůru je sto a osmnáctkráte deset tisíc mil. Výše jeho trůnu je sto a třicetšestkráte deset tisíc mil. Od pravé ruky Jehovy k levé je sedmdesát sedmkráte 10000 mil. Temeno hlavy jeho má třikráte deset tisíc mil zdélí a zšíří. Koruna na hlavě jeho má šedesátkráte 10000 mil. Podešvy krále králů mají třicet tisíc mil. Od pat jeho až po kolena je 19kráte 10000 mil; od kolenou až ku přihbí těla čítá se 12kráte 10000 a čtyři míle. Od kyčlův až ke krku je 24kráte 10000 mil. Tak veliký jest král králů, Pán světa!“
Vykřiknuv poslední slova, Reb Moše seděl nějakou chvíli na kathedře své nepohnutě jako socha, s rukama pozdviženýma, očima rozplývajícíma se rozkoší. Učňové jeho sedíce rovněž nepohnutě, upírali naň zraky oslupělé. Všickni nyní bez vyjímky — pokorní a dovádiví, poloblbí i čiperní — otvírali široko ústa svá. Velikosť Jehovy, opsaná takovým způsobem, naplnila je úžasem.
Melamed však brzy ochladl ve svém nadšení, a zvolal s posunkem rozkazným:
„Hej!“
Chlapci po tom výkřiku, jehož významu dobře rozuměli, opět se chopili velkých knih svých, rozkolísali těla svá a počali opět zpěvně učiti se úryvku z Talmudu. Kterak ten úryvek zněl a co opěval, tomu by žádné nezasvěcené ucho nebylo rozumělo v té směsi četných hlasů mladistvých. Ale Meir, jenž sám také ještě před několika lety byl se učil způsobem tomuto úplně podobným, a kromě toho obdařen jsa paměti výbornou, nezapomněl ničeho z kursu onoho, pochopil ihned, že chlapci tohoto dne se učili osmému oddílu traktatu Berachot[2].
Děti tedy čtly a vyzpěvovaly jednohlasně, nepřetržitě, v zápalu neobyčejném, s námahou takovou, až se zajíkaly a pot jim z čel vyrážel:
„Mišna 1. Ejhle sporné články mezi školami Šammajovými a Hillelovými. Škola Šammajova[3] dí: blahoslaviti náleží den (sobotní) a po tom víno. Škola Hillelova tvrdí: blahoslaveno budiž víno, a po tom den.
„Mišna 2. Škola Šammajova dí: umývají ruce, a po tom naplňují pohár. Škola Hillelova tvrdí: naplňují pohár, a po tom umývají ruce.
„Mišna 3. Škola Šammajova dí: utřevše si ruce, skládají ručník na stole. Škola Hillelova tvrdí: skládají jej na podušce.
„Mišna 4. Škola Šammajova dí: metou v pokoji, a po tom si umývají ruce. Škola Hillelova tvrdí: umývají si ruce, a po tom metou v pokoji.
„Mišna 5. Škola Šammajova dí: oheň, pokrm a vůně. Škola Hillelova tvrdí: oheň, vůně a pokrm. Škola Šammajova dí: stvořiv jasnosť ohně. Škola Hillelova tvrdí: stvořiv jasnosti ohně…“
V tom rozlehlo se ve světnici zase dvojnásobné bouchnutí: knihou o rozviklaný stolek, a rozviklaného stolku o podlahu. Žáci proměnili se opět v sochy nehybné a němé, Melamed ohlížel se po všech jejich tvářích zrakem takovým jako by byl obětníkem, jenž chce vybrati jedno z těch dětí za oběť zápalnou. Konečně ukázal prstem na jednu z posledních lavic a zvolal hlasem hrozným:
„Lejbele!“
Okamžitě povstalo ze středu soudruhů štíhlé, bledé dítě v šedém, dlouhém, ošumělém svrchníku a patřilo na tvář melamedovu okem velkým, černým, oslupělým.
„Komm her!“ zvolal učitel.
Nastal ruch mezi žáky. Nebylo snadno protlačiti se mezi nimi. Chlapci se uhýbali vyvolanému, jedni se tlačíce na druhé, padajíce pod lavice, a v tlačenici postrkujíce soudruha rukami.
Lejbele vyšel konečně z hromady a zastavil se uprostřed uzounkého průchodu, jenž odděloval kathedru učitelovu od první lavice žákovské. V obou vyzáblých rukou držel velkou knihu, pod jejímž břemenem ruce jeho každou chvíli klesaly. Ústa měl široko otevřená, a ramena jeho v malých přestávkách se pohybovala chvěním nervovým. Nepatřil nyní na melameda. Tvář jeho nachýlila se ku stranám knihy neustále klesající. Reb Moše pozdvihl mu hlavy ranou zadanou pod bradu.
„Nu!“ křiknul, „proč patříš na zemi jako loupežník? Dívej se na mne!“
Dítě patřilo opět na jeho tvář nepohnutým okem, jež počalo se zastírati slzavou záslonou.
„Nu!“ začal melamed, „co praví škola Šammajova, a co škola Hillelova?“
Nastalo dlouhé mlčení. Chlapci sedící v prvé lavici, nepatrně pošťuchovali rukami spolužáka v boky, šeptajíce mu:
„Sprich! sprich!“
„Škola Šammajova,“ počal Lejbele hlasem třesavým a ledva slyšitelným, „praví: Blahoslaviti náleží víno…“
„Den! den! a po tom víno!“ zašeptaly z prvé lavice hlasy útrpné a pomocné. Ale v téže chvíli ruka melamedova přiblížila se k uchu jednoho z napovědů tak těsně, že pronikavé písknutí vydralo se z prsou jeho majitele, a jiní spolužáci zavírali ústa, leč místo toho otvírali oči strachem a oslupěním.
Reb Moše opět se obrátil k učňovi, jejž prve vyslýchal:
„Mišna prvá!“ zvolal, „co praví škola Šammajova?“
Dítěcí hlas třesavý, ještě tišší než prve, počal odpovídati:
„Škola Šammajova praví: Blahoslavte víno…“
Pěsť melamedova padla těžce na rameno žáka, z jehož rukou ihned vypadla velká kniha.
Melamed seskočil se své kathedry.
„A schlechter, dummer, verfluchter Bube!“ křiknul, vrhaje se k dítěti. „Nechceš učiti se velké náuce! Dal jsem ti úlohu a ty pravíš, že škola Šammajova káže blahoslaviti nejprve víno a po tom den… a kromě toho vrháš svaté knížky na zemi!… Nečetls, že Šammaj kázal blahoslaviti nejprv den a po tom víno?…“
V tom za křičícím a zmítajícím se melamedem ozval se hlas mužský, zvučný, leč jaksi třesavý a uštěpačný:
„Reb Moše! To ubohé děcko nikdy neuzřelo vína a každodenně snášelo hlad a rány; proto jest mu těžko pamatovati sobě, co třeba blahoslaviti dříve: víno anebo den!“
Ale Reb Moše neslyšel slov těchto. Obě pěsti jeho spustily se náramně rychle a několikráte na hlavu a ramena bledého děcka, a kdy Lejbele, ani nemukaje, tichounce jen pod těmi ranami se sehnul nad velkou knihu prve upuštěnou, melamed ještě jednou pozdvihl pěstí svých, aby je spustil na jeho záda pokrytá roztrhaným svrchníkem. Ale než tak mohl učiniti, jakási ruka silná rychle ho odstrčila stranou tak, že se až udeřil o roh rozviklaného stolku, a překotiv ho, sám upadl naznak na zemí.
„Reb Moše!“ zvolal týž mladistvý, hněvivý a uštěpačný hlas, jenž byl prve vyslovil několik výrazů, „Reb Moše,“ opakoval, „není-liž to dítě israelské, že na ně vyléváš moře své zlosti? Není-liž to ubohé děcko chuďasovo? Není-liž to bratr náš?“
Meir, takto volaje, s horoucím ruměncem na tváři prve bledé nachýlil se k děcku beze hnutí na zemi skrčenému a oněmělému, a vzal je na ruce. Hned také počal se ubírati ku dveřím. Ještě jednou se však obrátil volaje:
„Reb Moše! ty vypuzuješ rozum ze hlav dětí israelských a lítosť ze srdcí jejich. Slyšel jsem, kterak někteří chlapci se smáli, kdys bil Lejbele, a mé srdce krvácí pro smích jejich!“
Vyřknuv to, odešel s děckem v náručí. Reb Moše teprv nyní se probral z úžasu, v nějž ho pohřížilo přepadnutí nejneočekávanější. Vzchopiv se zvolal:
„A Mörder! Verfluchter!“
Obrátil se ku škole své, maje ruce zaťaté v pěsti a křičel:
„Hoňte! chyťte! bijte! kamenujte!“
Nebylo však nikoho, jenž by byl mohl vyslechnouti a splniti rozkazy jeho. Ve škole bylo jako po vymření. Jen poražené lavice a knihy rozházené po zemi svědčily o rychlém útěku několika desítek hochův, již vidouce spolužáka svého vysvobozeného z rukou učitelových, a učitele samého, an leží na zemi, hmoždě se s rozviklaným stolkem, jenž, ač rozviklán, přec ho přitlačoval a vstáti jemu bránil, — jednak strachem, jednak ze svévůle a z touhy po volnosti hromadně se hnuli ze svých lavic, a vyskočivše z hederu s křikem pronikavým, jak kdo mohl, dveřmi aneb okny, rozprášili se po celém městečku jako hejno ptactva z klece vypuštěného.
V hederu bylo prázdno, na školním dvoře bylo prázdno, jenom na pavlači Bet-ha-Kaholu stalo několik hodnostářův obce židovské, vážně spolu rozmlouvajících. K nim tedy poskokem běžel po dvoře pohaněný mudrc Reb Moše, křiče, těžce oddýchaje, a oběma rukama se chytaje za vlasy rozčechrané.
Meir zatím, rychle jda, nesl v náručí dítě, po jehož vyzáblých lících kanuly nyní velké slzy. Podivná věc! Oči hochovy, ku tváři Meirově obrácené, přes ty slzy byly přece méně oslupělé a méně idiotické než obyčejně, a ústy jeho, chvějícími se pláčem, přese všechen strach a žal, jehož byl hoch zakusil, pohrával si úsměv. Vysvobozené dítě usmívajíc se plakalo a patřilo na tvář osvoboditele svého.
„Morejne!“ šeptal Lejbele za chvíli.
„Morejne!“ opakoval tišeji, „kterak jsi dobrý!“
Na rohu chudé uličky s malými a tmavými domky Meir postavil dítě na zemi.
„No!“ pravil, ukazuje mu nedalekou chaloupku krejčího Šmula, „nyní jdi domů…“
Lejbele opět strnul. Vloživ ruce do rukávu svrchníku, stál uprostřed cesty nepohnutě jako soška. Meir pohleděl na tvář dítěte usmívaje se.
„Bojíš se?“ tázal se.
„Bojím se!“ odpověděla soška hlasem hrdelným.
Jinoch kráčel k chaloupce Šmulově, místo aby se vrátil, jak prve zamýšlel. V patách za ním šel Lejbele s rukama v rukávech a s ústy otevřenými.
Den se nachýlil. V chudé uličce končily se také práce denní. Chudí obyvatelé, opálení, v hadry odění, zapáchající vyhrnuli se před prahy svých příbytků.
Meir ušed ledva několikráte deset kroků, postřehl zvláštní změnu v chování obyvatelstva. Dříve tu vnuk bohatého Saula při každém příchodu svém býval vítán hlubokými poklonami; lepší známí přistupovali k němu a důvěrně jemu svěřovali své stesky, trampoty, ano někdy i rozpaky svědomí; jiní z otevřených oken aneb ode zdí domových volali jemu hlasitě a přívětivě: Šolem alejchem!
Nyní mu bylo nápadné; že mnozí pohlíželi naň po straně a nevlídně; ženštiny patřily naň zrakem oslupělým, zvědavým, a šeptajíce pospolu, ukazovaly naň prsty; ano jeden z těch pilařů, již po celý měsíc pracovali ve dvoře Saulova domu, a s nimiž nejednou sdílel práci vesele a přátelsky, ani ho nepozdravi, leč spatřiv ho, smutně a poněkud s nechutí vsunul se do šerého vnitra své chaloupky.
Meir netrpělivě pokrčil ramenoma.
„Co to jest?“ pomyslil si, „čeho chtějí ode mne? Co jsem jim zlého učinil?“
Taktéž mohlo se mu zdáti divným, že krejčí Šmul nevyběhl ze své chaloupky jako jindy, aby ho uvítal, zlíbal mu ruce a obsypal ho jako krupobití díky, pochlebenstvím, nářkem a stížnostmi. Vstoupil však do malého domku; Lejbele zůstal před prahem a skrčiv se přisedl ku zdi.
Jinoch se musil schýlit, aby mohl vejíti nízkými dveřmi z tmavé síňky, v nížto za soumraku dvé koz v koutě se hýbalo a bělalo, do jizby těsné, a přes to, že okénko na ulici bylo otevřeno, dušné a zapáchajíci. Na prahu minula ho vyzáblá ženština tmavé, svraštělé tváře. Byla to Šmulova žena, jež vyšedši před prah, dala mlčky kus černého, suchého chleba děcku u zdi sedícímu. Takovou večeři totiž Lejbele dostával obyčejně, navrátiv se z hederu.
Kdy Meir vstoupil do světnice, celá rodina Šmulova požívala ostatně podobnou večeři, jen s tím rozdílem, že tři dorostlé dívčiny, dva malí chlapci, Šmul sám a stará jeho matka přidávali ku chlebu drobné štipce cibule, jíž byla dosti malá hrstka na štěrbavém, černém talíři. Kromě dvou chlapců, mnohem mladších nežli Lejbele, již sedíce na zemi v koutě, horlivě hryzli udělenou jim porci tvrdého chleba, dvouleté děcko plazilo se po podlaze u ohromných černých kamen, a ještě jiné, několikaměsíční spalo v kolébce, jež byla zavěšena provazy na trámě stropu a pohybována jednou z dívek dospělých. Druhá dívka obíhala okolo koz ve tmavé síňce, třetí konečně lámala chléb na drobné kousky, jež posypávala cibulí a vkládala do třesavých rukou slepé matky Šmulovy. Stará, slepá ta matka seděla na jediném lůžku, jež bylo ve světnici; jiní členové rodiny spali totiž na tvrdých, úzkých lavicích aneb na zemi. Ale stará matka měla lůžko dosti pohodlně ustlané; šátek na jejích prsou skřížovaný byl celý a čistý, a velký čepec, jenž kryl hlavu, byl učit z černého atlasu ano i hojně ozdoben. Vnučka sedící vedle ní ve špinavém oděvu, s vlasy rozčechranými, vkládala jí do rukou a časem i do úst pokrm méně než prostý tak opatrně, jako by neustále o tom přemýšlela, že koná něco velmi vážného. Někdy také velkou, skoro černou rukou svou hladila svraštělou, třesavou ruku své babičky, a vidouc, jak trudně ona požívá tvrdý pokrm, potřásala hlavou, usmívajíc se spokojeně a spolu útrpně…
Jako v prostranném a úhledném bytu bohatého Saula, tak i v přeplněné, špinavé, tmavé světničce chudého Šmula nejstarší v rodině ženština měla místo nejvýhodnější, jsouc předmětem všeobecné cti a péče. Nikdy totiž nebylo vídáno v Israeli, aby syn, boháč aneb chuďas, zanedbal v stáří anebo v neštěstí těch, již byli původci jeho žití. „Jako větve od kmene, tak my všickni máme počátek od ní!“ pravil náčelník rodiny Ezofovičův o matce své. Krejčí Šmul neuměl vyjadřovati city své jako kupec Saul, leč kdy matka jeho oslepla, v žalu velkém rval si s hlavy černé vlasy kadeřavé; pak spolu s rodinou svou postil se tři dni, aby za cenu pokrmův, jichžto se odřekl, koupil jí postel starou, rozpadající se. Potom vlastní rukou sbil a opravil tu postel, aby mohla státi těsně u zdi, a maje Sáře Ezofovičovně, ženě Berově, ušíti černý oděv atlasový, ustřihl kousek drahocenné látky, a ušil z něho matce své čepec vyvatovaný a ozdobený.
Šmul, spatřiv Meira vstupujícího do světnice, povstal a přiskočil k hosti svému. Schýlil se před ním obyčejným svým nízkým, hbitým úklonem, ale nepolíbil mu ruky jako jindy a nezvolal s velkou radostí: Aj, jaký host! jaký host!
„Morejne!“ zvolal, „vím již, cos učinil dnešního dne! Klučíci tudy běželi z hederu a křičeli, že’s vyrval mého Lejbele ze silných rukou melamedových, ale že’s také učitele strčil a porazil! Tys to učinil z dobrého srdce, ale je to chyba, morejne! velká chyba! Tím jsi se dopustil velkého hříchu a mně velmi uškodil’s! Reb Moše — nechť žije sto let! — nepřijme již mého Lejbele, aniž mladších synů mých do svého hederu, a oni nebudou nikdy učenci! Aj vaj! Morejne! cos ty sobě i mně učinil dobrým srdcem svým!“
„Nade mnou nenaříkej, Šmule! Nechť cokoli se stane se mnou!“ odpověděl Meir živě, „ale slituj se nad svým vlastním hochem a aspoň doma ho nebij. Trpí tak již dosti v hederu…“
„Nu! wie heisst trpí? jakže trpí!“ zvolal Šmul; „pradědové, dědové i otec můj — všickni chodili do hederu a trpěli! Já tam také chodil a trpěl jsem též! Ale jak jinak, musí-li to býti?“
„A ty, Šmule, nikdys na to nepomyslil, že by mělo býti jinak?“ tázal se Meir vlídněji.
Oči Saulovy se zajiskřily.
„Morejne!“ zvolal, „nemluv tak hříšných slov v chaloupce mé! Chatrč moje mizerná jest, ale v ní, bohu díky! všickni ostříhají svatých zákonův a poslouchají rozkazů starších našich! Krejčí Šmul jest velmi chud, a prací rukou svých živí ženu, osmero dětí a starou, slepou matku! Ale onť čist před Pánem, neboť věrně ostříhá svatých zákonů. Krejčí Šmul světí soboty, zachovává košery, hlasitě a úpěnlivě přeříkává všecky předepsané šemy a tefily, nikdy neviděl chazaru[4] a nepřátelí se s gojimy, ví, že Jehova miluje a chrání jen Israelitův, a že jen Israelité mají v sobě duši. Tak činí chudý krejčí Šmul, neboť pán bůh tak přikázal, a tak také činili pradědové, dědové a otcové Šmulovi!…“
Kdy štíhlý, obratný a prchlý Šmul to všecko dopověděl, Meir se ho tázal vlídně a rozhodně:
„A byli-li pradědové, dědové a otcové tvoji šťastni? Jsi-li pak ty sám šťasten, Šmule?“
Na otázku tuto ozval se ve Šmulovi opět s celou živostí pocit nouze, kterou ten muž trpěl.
„Aj! aj!“ zvolal, „kéž by nepřátelé moji neměli štěstí takového! Kůže přischne ke kostem mým, a v srdci svém cítím vždy bolesti veliké…“
Tu v úpěnlivou řeč krejčího vmísil se ohlas těžkého povzdechu, jenž ozval se v nejtmavším koutě světnice. Meir se ohlédl, a vida mezi ohromnými kamny a zdí jakousi vysokou a ramenatou postavu šeřící se v soumraku, tázal se:
„Kdo je to tam?“
Šmul smutně pokynul hlavou i rukou.
„Hle!“ pravil, „toť vozka Jochel, jenž zašel do mé chaloupky! My jsme spolu dávno známi!“
V tu chvíli vysoká a ramenatá postava hnula se z kouta, v němž stála nepohnutě, a přiblížila se k osobám rozmlouvajícím. Jochel byl muž silné postavy, přes to však se zdál bídou sklíčený a usoužený. Byl oděn kabátcem bez rukávů, roztrhaným a špinavým, nohy měl bosé a poraněné, vlasy rudé, dlouhé a rozcuchané, ústa opuchlá; zrak jeho byl drzý, a přece často sklopený k zemi. Přistoupiv ku stolu, vzal z talíře štipec cibule, kterouž nasypal na kus černého chleba, jejž držel v ruce.
„Meire!“ pravil směle, dívaje se na jinocha, „tys můj dávný známý! Vezl jsem tvého strýce Rafaela, kdy jel pro tebe malého sirotka, a pak jsem přivezl jeho i tebe do Šibova.“
„Vídal jsem tě, Jochle, i později,“ pravil Meir, „byls pořádným vozkou… měls čtyři koně…“
Nynější obyvatel Hek-Doše usmál se ústy opuchlými.
„Nu,“ pravil, „toť pravda! Ale potom potkalo mě neštěstí. Chtěl jsem učiniti velký obchod… a ten obchod mne zničil. A kdy mne zničil, potkalo mne neštěstí druhé…“
„To druhé neštěstí, Jochle,“ pravil Meir, „byl hřích tvůj… Proč jsi v noci vyvedl koně z konírny purycovy?“
Jochel se usmál cynicky.
„Jak to — proč?“ pravil, „chtěl jsem je prodati a mnoho získati…“
Šmul útrpně potřásal hlavou.
„Ó! oj!“ vzdychnul, „Jochel je člověk ubohý, velmi ubohý! Tři leta trestu svého odseděl ve vězení, a nyní, kdy byl tam odtud propuštěn, nemaje žádného výdělku, musí seděti v Hek-Doši…“
Jochel hluboce vzdychnul, ale hned na to energicky pozdvihl hlavy.
„Nu,“ pravil, „co si počíti? Možná, že budu míti brzy velký výdělek…“
Tato slova obejdova a chuďasova přivodila Meirovi na paměť tajemnou, krátkou rozmluvu, již Jochel skrze okno Hek-Doše měl před hodinou se zámožným Kamionkerem. Překvapila ho spolu změna, jakou slova Jochelova způsobila na tváři Šmulově. Jemná, bledá, čilá tvář ta chvěla se množstvím nervových záchvěvův, jež mohly jeviti zároveň bolesť i radosť neobyčejnou. Oči jeho ihned se rozjiskřily a ruce se otřásly.
„Nu!“ zvolal, „kdo může věděti, co s člověkem zítra se stane! Je-li dnes velkým chuďasem, zítra může býti velkým boháčem! Kdo to může věděti? Snad i krejčí Šmul někdy si vystaví krásný dům při náměstí a bude prováděti obchod veliký!“
Meir se smutně usmál. Bezdůvodné, jak se zdálo, naděje dvou nuzáků budily v něm lítosť. Patřil nyní v zamyšlení na šíré polnosti viditelné skrze okna za nízkými domky.
„Ty, Šmule,“ pravil, „zajisté si nikdy nevystavíš velkého domu při náměstí, a Jochel zde nenalezne velkého výdělku! No! Není divu. Je vás tu tolik ve městečku, že nikdo nemůže míti dobrý výdělek. Ale myslím, kdybyste se tu všickni netísnili v těch malých špinavých uličkách, leč rozešli se po šírém světě, a kdybyste, neočekávajíce velkých výdělků, počali vzdělávati půdu jako rolníci křesťanští: snad by se vám lépe dařilo na světě!“
Mluvil tak v zamyšlení, pomýšleje, jak se zdálo, méně na oba muže, již s ním rozmlouvali, leč spíše na celé to množství lidu, jež v tu chvíli naplňovalo vzduch nevýslovnou vřavou hádek ženských, hluku dětského a nejasných jakýchsi lamentací, zápasův a vzdechů, tvořících směs jedinou.
Ale krejčí Šmul, vyslechnuv slova hostova, velmi pobouřen dvakráte poskočil a dvakráte trhnul čepičkou na hlavě a překřivil ji.
„Morejne!“ zastenal, „jaká ošklivá slova vycházejí z úst tvých! Morejne! chceš snad všecko v Israeli obrátiti nohami vzhůru?“
„Šmule!“ zvolal Meir prudce, „máš pravdu! Patřím-li na vaši bídu a na utrpení dětí vašich, a patřím-li ve vlastní srdce své, — chtěl bych ovšem mnohé věci v Israeli obrátiti nohami vzhůru!“
„Pro bůh!“ zvolal prchlý Šmul, chytaje se oběma rukama za hlavu; „nechtěl jsem tomu věřiti! Plil jsem v oči lidem, již to o tobě říkali; ale nyní již sám vidím, morejne, že tys špatným Israelitou, a že nemiluješ svatého našeho zákona a zvyků pradědů našich.“
Meir se zpřímil, na celém těle se třesa.
„A kdo to řekl, že jsem špatným Israelitou?“ zvolal Meir, jiskře očima.
Šmul se zmírnil ve svém rozčilení. Vedl si trochu vlídněji a přistoupil velmi blízko k Meirovi. Nikdo nemohl slyšeti, co Šmul chtěl mluviti; neboť Jochel stál již opět v tmavém stínu kamen, přežvýkaje hlasitě chléb s cibulí, a ženštiny s dětmi vyběhly z chaloupky na ulici. Mluvil však přece velmi tiše a s takovým výrazem strachu na tváři, jako by slova jeho obsahovala tajemství veliké a hrozné.
„Morejne! nadarmo se tážeš, kdo to řekl. Jako listí na stromech šelestí, tak ústa lidská šeptají, a nikdo neuhodne, který list se pohnul, a která ústa promluvila. Celý národ, morejne, počal vyprávěti o tobě zlé věci! Povídá o tobě, že nesvětíš sobot, čítáš proklaté knížky, zpíváš ošklivé písně, popuzuješ jinochův israelských proti svatému zákonu našemu, nevážíš sobě učencův a boháčův, a…“
V tom Šmul zastavil na chvíli rychlý proud své řeči, načež dodal šeptem již sotva slyšitelným, stydlivým:
„A s karaitskou dívkou zachováváš přízeň nečistou!“
Meir stál jako zkamenělý. Zbledl, a oči jeho planuly vždy mocněji.
„Kdo to všecko mluví?“ tázal se hlasem u velikém pohnutí stlumeným.
„Morejne!“ odpověděl Šmul, rozkládaje obě ruce zoufalým posunkem; „tys ze trestu seděl celý týden v Bet-ha-Midraši, a my všichni chudí lidé, již bydlíme v této uličce, dověděvše se toho, učinili jsme hluk veliký! I byli tu tací lidé, kteří chtěli jíti k Saulovi, dědu tvému, ano i k rabínovi, a prositi jich, aby sňali s tebe tu velikou hanbu. Pilař Judel chtěl jíti, vozka Baruch chtěl jíti, — nu! a krejčí Šmul také chtěl jíti. Ale pak se roznášely rozličné řeči mezi lidem. A kdy jsme z těch řečí se dověděli, proč jsi byl potrestán, nastalo ticho mezi námi. Řekli jsme si: Meir je sice dobrý a velmi útrpný, a nechoval se pyšně k nám nuzákům, nýbrž velmi nám pomáhal v bídě naší, — ale nezachovává-li zákona svatého, nechť se stane, jak pravil jeho zejde, velký boháč, nechť je potrestán!“
Šmul konečně umlknul, upachtěn jsa dlouhým a rychlým mluvením, a Meir patře mu v tvář okem planoucím a pronikavým, tázal se:
„A kdyby boháči a učenci kázali, abyste mne ukamenovali, řekli byste opět: nechť tak se stane?“
Šmul se zprvu zhrozil strašné domněnky Meirovy tak velice, že až o několik krokův odskočil.
„Pro bůh!“ zvolal, „proč si béřete v hlavu tak ošklivé věci!“
Ale pak dodal klidněji:
„Nu, morejne! kdybys nezachovával svatého zákona našeho…“
Nedokončil, neboť Meir přerušil jeho řeč hlasem nadšeným:
„Šmule! víte-li vy všickni, co je svatý náš zákon? Co v něm je božské přikázání, a co lidský výmysl?“
„Šaaa!“ zasyčel Šmul tiše; „lidé nás poslouchají! Nechci, morejne, aby v chaloupce mé nějaká nepříjemnosť tebe potkala!“
Meir pohleděl za okno a přesvědčil se, že skutečně několik dospělých mužských sedělo na dlouhé, úzké lavici, stojící u zdi chaloupky Šmulovy. Lidé tito dokonce neposlouchali, ano naopak hovořili pospolu, ale uslyševše nepochybně několik posledních výkřiků Šmulových a Meirových, nachýlili tváře k otevřenému okénku a dívali se do světnice zraky napolo udivenými a napolo nevlídnými.
Meir netrpělivě pokrčil ramenoma a mlčky obrátil se ku dveřím. Ale když byl již u prahu, Šmul přiskočil k němu, a rychle nachýliv obratné své tělo, políbil mu ruku.
„Morejne!“ zašeptal, „lituji tebe velmi! Zpamatuj se! Srdce tvé je velmi dobré, ale hlava velmi zlá! Oheň v ní hoří! Aj vaj! cos učinil dnes s melamedem! Morejne! zpamatuj se a nečiň pohoršení v Israeli!“
Drže neustále ruku Meirovu v tvrdé ruce své, pozdvihl k jinochovi tváře chvějící se opět v nervovém záchvatu, a dodal spěšně:
„Morejne! kdybys nebyl tak strašně obžalován, otevřel bych dnes před tebou srdce své. Neboť dnes má krejčí Šmul starosť velikou! Neví sám, co činiti! Může zůstati po celý život tak chudým, jakým jest, a může se státi boháčem! Může být velmi šťasten a velmi nešťasten, neboť nyní velké štěstí přichází k němu a leze mu do rukou, ale on se bojí vzíti je, ježto ono vyhlíží jako neštěstí!“
Meir pohlížel s úžasem na nuzáka, jenž tímto způsobem s ním napolo sdělil něco záhadného. Ale v té chvíli ozval se za kamny silný, drsný hlas Jochelův:
„Šmule! budeš mlčeti? Komm her!“
Šmul roztržitý s tváří neustále se chvějící odskočil od Meira, jenž zamyšlen, s planoucím zrakem vyšel na ulici.
Zde při pohledu naň zachmuřily se patrně tváře lidí sedících u zdi. Dva z nich pozdravili ho zkrátka a lhostejně, nikdo před ním nevstal jako jindy, a nikdo nepřistoupil k němu, aby ho provázel a důvěrně s ním po cestě pohovořil.
U zdi domovní povstalo jen dítě v šerém, dlouhém svrchníku, a ledva Meir se vzdálil o několik krokův od prahu chaloupky, kráčelo za ním. Ruce jeho byly vloženy do rukávův oděvu, a oči unavené skoro se zavíraly ospalostí. Dítě však šlo, a poněvadž jinoch podrážděný odcházel krokem rychlým, ono taktéž zrychlilo krok.
Jdouce takto za sebou, Meir totiž a Lejbele, prošli dlouhou uličkou a octli se konečně na pustých pozemcích, oddělujících poslední chaloupky městečka od karaitského pahorku.
Bylo již úplně šero, ale v chatrči Abela Karaity nesvítilo žluté světélko malé svíčky. Nespali tu však ještě, neboť ledva Meir se přiblížil k otevřenému oknu, bylo v něm viděti štíhlou postavu Holdinu.
Pozdravili se na vzájem mlčky pouhým pokynutím hlavou.
„Holdo!“ pravil Meir tiše, leč kvapně, „nepotkala tebe žádná nepříjemnosť? Neučinil ti nikdo nic zlého?“
Dívka mlčela chvíli, načež odpověděla vzájemnou otázkou:
„Proč se mne na to ptáš, Meire?“
„Bojím se, aby se ti nějaká křivda nestala. Lidé počali o tobě mluviti.“
Holda poněkud pohrdlivě pokrčila ramenoma.
„Já na jejich křivdy nedbám,“ pravila; „vyrostla jsem spolu s křivdou, onať má sestra.“
Umlkla na chvíli. Meir se zdál býti neustále úzkostlivým.
„Proč je dnes tma u vás v chaloupce?“ tázal se.
„Nemám vlny ku přízi, a zejde se modlí ve tmě.“
V koutě jizby skutečně bublal třesavý hlas modlícího se Abela.
„A proč nemáš vlny ku přízi?“ tázal se Meir.
„Odnesla jsem Haně Vitebské a Sáře, ženě Berově, co jsem jim upředla, a ony mi nedaly žádné práce.“
„Řekly ti snad něco zlého?“ tázal se Meir kvapně.
Holda opět na chvíli se zamlčela.
„Lidské oči mluví časem věci horší nežli ústa,“ pravila klidně.
Nechtěla si zajisté stýskati aniž někoho obviniti.
Konečně může býti, že jí málo záleželo na tom všem, co se týkalo jí samé, a že duch její byl zaměstnán něčím jiným.
„Meire!“ pravila, „tys v těchto dnech měl velkou nepříjemnosť…“
Meir usednul na malou úzkou lavici, jež stala pod otevřeným oknem, podepřel si hlavu rukou a vzdychnul hluboko.
„Dnes nejvíce jsem byl zarmoucen,“ odpověděl, „lid můj odvrátil tvář svou ode mne a prohlásil mne za nepřítele svého… Přijdu-li, místo přízně vidím — nepřízeň, a ti, již přede mnou otvírali srdce svoje, mají mne nyní v podezření…“
Holda smutně sklonila hlavu; Meir mluvil za chvíli dále:
„Nyní již nevím, co činiti a jakým býti… velká pochybnost pojala duši mou. Budu-li mluviti a činiti podlé srdce svého, lid můj zanevře na mě a různá neštěstí mne potkají… a budu-li mluviti a činiti proti srdci svému, zanevru sám na sebe a žádné štěstí nebude mně milé… Sedě v Bet-ha-Midraši myslil jsem, že budu svorně žíti se všemi, zavírati očí před věcmi hloupými a špatnými a tak žíti spokojeně… Ale vyšed z Ha-Midraše, již nemohl jsem vydržeti, a pro jedno ubohé děcko velmi jsem na sebe popudil melameda a skrze melameda všech starších našich a všechen lid náš… Toť vše, co jsem dnes učinil! A nyní opět si myslím: co to vše pomohlo? Zdali pro to melamed nebude již ubohým dětem vyjímati rozum z hlavy a odnímati zdraví tělům jejích?… Co zmohu? samoten… mladý… ženy a dětí posud nemám, aniž vedu obchod veliký… nade mnou tedy všickni všecko zmohou, já však ničeho nad nikým… Moji přátelé jsou pronásledováni, poněvadž mi přízeň zachovávají… oni se uleknou a opustí mne… Tebe lid již počal pronásledovati, ježto jsi srdce své sloučila se srdcem mým a hlas svůj spojila s hlasem mým… a já tě tím zničím… Snad by bylo již lépe, kdybych zavřel oči a ústa svá… kázal smutku i tesknotě, aby se vyklidily ze srdce mého… a žil tak, jak oni všickni žijí?…“
Meir mluvil vždy tišeji; podlé hlasu jeho bylo znáti, že krutý žal z nejistoty a pochybnosti svíral jemu prsa.
Nastalo pak mlčení dosti dlouhé, a v téže chvíli jakýsi zvláštní šramot počal se ozývati za pahorkem, u jehož paty chaloupka stála. Nejprv bylo sotva možno rozeznati v tom šramotu hrčení kol, otáčejících se tiše po písčité půdě, přidušené hlasy a tlumené kroky lidské. Ale za chvíli ty ohlasy se stávaly vždy výraznějšími a bližšími, a v tom hlubokém tichu, jež ovládalo tím místem, bylo v nich něco tajemného.
„Co je to?“ pravil Meir, zpřímiv se.
„Co je to?“ opakovala Holda klidněji.
„Zdá se mi,“ podotknul jinoch, „jako by tam s té strany hory mnoho vozův jelo a nyní stanulo…“
„A mně se zdá, jako by v té hoře něco hučelo a klepalo.“
Skutečně se mohlo zdáti, že kroky lidské nyní se ozývaly v samém nitru pahorku, a kromě nich tam bylo slyšeti klepot těžkých předmětův jako by házených aneb skládaných.
Meir, na jehož tváři jevila se bázeň, pohleděl pevným okem na tvář Holdinu.
„Zavři okno a zastrč závoru u dveří!“ pravil spěšně, „podívám se, co to tam jest.“
Patrně se bál za ni. Ale dívka, krčíc ramenoma pravila:
„Proč bych měla zavříti okno a dvéře? Jsou velmi slaby, a byť bych je i zavřela, každý, kdo se jich dotkne silnou rukou, otevře si je.“
Meir šel již kolem pahorku, a brzy octnul se na druhé jeho straně. Neobyčejný zjev naplnil ho tu podivením.
V poloukruhu kolem pahorku stály na písčitých polích jedno- i dvojspřežné vozy, na nichž byly naloženy dřevěné sudy nejrozmanitějších rozměrův. Okolo nich pohybovalo se množství lidí: vesničanů — křestanův a Israelitů. Vesničané skládali sudy s vozův a váleli některé z nich do hluboké jámy, vytvořené přirozeně aneb uměle uvnitř pahorku. Israelité však chodili mezi vozy, prohlíželi sudy, klepali na ně zlehka prsty, a skupivše se pak kolem člověka, jenž stál těsně u boku pahorku, zapředli s ním tichou ale neobyčejně živou rozmluvu.
Mezi těmi Israelity spatřil Meir několik sousedních hospodských, známých jemu z vidění; člověk, jenž tiskna se k pahorku, tajemně leč horlivě s nimi jako by se smlouval, byl Jankel Kamionker.
Vesničané, přenášejíce poslední sudy aneb stojíce nepohnutě u vozů, byli zasmušilí a mlčeli. Silná, opojná vůně alkoholu šířila se po rovině a naplňovala vzduch letního večera.
Podivení Meirovo netrvalo dlouho. Nepochybně již počal domýšleti se, jaký význam má výstup, na nějž hleděl, a bylo patrno, že v něm dozrál jakýsi pevný úmysl; neboť Meir postoupil několik kroků ku předu, jako by chtěl se přiblížiti ke Kamionkerovi. Leč náhle vysoký, ramenatý člověk s bosýma nohama a s rozcuchanými vlasy odskočiv od boku pahorku, zastoupil mu cestu.
„Proč sem přicházíš, Meire?“ pravil ten člověk šeptem přitlumeným.
„A proč ty, Jochle, stavíš se mi v cestu?“ odpověděl Meir, chtěje minouti překážku na cestě; ale Jochel ho silnou rukou zadržel za rukáv svrchníku.
„Nechceš tedy déle žíti na tom světě?“ šeptal; „mně je tebe líto, neboť tys dobrý, — proto pravím tobě: jdi odtud!“
„A jestliže bych rád zvěděl, co tu Reb Jankel činí se svými hospodskými a s těmi sudy?“
„A co je ti do toho?“ zašeptal Jochel ještě jednou; „nechať oči tvé nevidí a uši tvé neslyší toho, co Reb Jankel tu činí! On má velké obchody, a ty mu v nich ještě překážíš… Proč to? Budeš z toho míti nějaký zisk? Či snad přemůžeš Reb Jankla?“
Meir stál chvíli jako oněmělý. Odvrátiv se pak, odešel jinou stranou.
„Zmohu-li něco?“ pravil chvějícími se ústy.
Jda mimo chaloupku Abela Karaity uzřel Holdu, ana stojí ještě u okna. Pokynul jí hlavou řka:
„Spi pokojně!“
Ale ona ho zavolala:
„Meire! jakési děcko tu sedí na zemi a spí!“
Meir přiblíživ se spatřil skutečně u konce lavičky, na níž byl před chvílí seděl, šerou postavu dětskou, skrčenou na zemi.
„Lejbele!“ pravil s podivením.
Neviděl prve chlapce, jenž byl přišel za ním a tiše také za ním usedl. Nyní děcko tvrdě spalo, podepírajíc hlavu oběma rukama a lokte o kolena pozdvižená.
„Lejbele!“ opakoval Meir a položil ruku na hlavu spícího dítěte.
Lejbele se probudil, otevřel ospalé oči, a pozdvihnuv jich ku tváři jinocha nachýleného, usmál se.
„Proč jsi sem přišel, Lejbele?“ tázal se Meir, také se usmívaje.
Děcko se trochu rozmýšlelo, načež odpovědělo:
„Za tebou…“
„Otec a matka nevědí, kam jsi se poděl…“
„Otec již spí a matka též…“, pravil Lejbele, skláněje hlavu na obě strany, a neustále se usmívaje.
„I kozy již spějí…“, podotknul za chvíli, a při zpomínce na ty své družky, zajisté nejlepší, zasmál se hlasitě.
Ale s úst Meirových zniknul těkavý úsměv, vyvolaný úsměvem dětským. Jinoch se zpřímil, vzdychnul a nachýliv hlavu, pravil sobě:
„Co mám nyní počíti?“
Holda objala hlavu svou oběma rukama, pozdvihla tváře a patřila okem smutným na hvězdnaté nebe. Po chvíli zašeptala tiše a nesměle:
„Zeptám se děda. On je velmi učený… umí celou bibli na paměť.“
„Zeptej se!“ odpověděl Meir.
Dívčina se obrátila k temnému nitru chaloupky a zvolala:
„Zejde! Co Jehova káže činiti člověku, od něhož lid odvrací tvář svou proto, že on nechce činiti a mluviti proti srdci svému?“
Po této otázce Abel přestal modliti se polohlasem. Nepochybně již byl přivyknul častým otázkám své vnučky, jakož i zodpovídání jich; neboť dlouho mlčel pohroužen jsa v přemýšlení o jejích slovech aneb v připomínaní sobě slov svatých. Potom v temnu, jaké bylo uvnitř chaloupky, ozval se jeho starý hlas třesavý, leč poněkud povýšený:
„Jehova řekl: Učinil jsem tě, proroku, strážcem Israele! Poslyš slova má a opakuj je lidu svému. Učiníš-li tak, nazvu tě věrným sluhou svým; leč budeš-li mlčeti, spadne na hlavu tvou neštěstí Israele!“
Starý hlas, jenž takto mluvil, umlknul a Meir poslouchal ještě s pozdviženou, bledou tváří a s okem planoucím. Za chvíli ukázal prstem na to místo v tmavé jizbě, kde stařec bublaje opět se modlil, a řekl hlasem třesavým:
„Toť pravda! Ústy jeho promluvil starý zákon Mojžíšův! pravdivý náš svatý zákon!“
V očích Holdiných zaleskly se velké slzy, ale Meir jich neviděl. Stopuje jakousi myšlenku, kteráž pojala a roznítila celou jeho bytosť, zvolna pokynul hlavou dívce na rozloučenou a odešel.
Ona zůstala u otevřeného okna, dívajíc se za odcházejícím. Postava i tvář její byla klidna, ale hojné slzy kanuly jí po tmavých vyzáblých lících.
„Prorokovi Oseášovi sťali hlavu… Proroka Jeremiáše vyhnali z Palestiny!…“ šeptala.
Meir však, odešed několik krokův od chaloupky, pravil, maje bledou tvář obrácenu k nebesům:
„Rabbi Akiba umřel pro pravdu svou v mukách velikých!“
Oči Holdiny široko se otvíraly, aby mohly co nejdéle dozírati jinochovy postavy, jež zvolna se vzdalovala v temnu večerním. Znenáhla dívka sepiala ruce, a ústa svlažená slzami zašeptala:
„Jako Ruth řekla tchýni své, Noemi, tak nechť povím tobě, světlosti duše mé: Bůh tvůj jest bohem mým, lid tvůj jest lidem mým; smutek můj budiž soudruhem smutku tvého, a duše má nechť opustí tělo spolu s duší tvou!…“
Takovým způsobem ty děti, veskrz proniknuté duchem starých dějin a podání israelských, jež u nich musily zastupovati veškeru moudrosť světa tohoto, čerpaly z nich pro sebe náuku, potěchu, zmužilosť a slzy!