VIII.

Ledva se rozednívalo, v domě Jankla Kamionkera kromě nejmenších dětí nikdo již nespal. Nastávající den měl býti důležitý majiteli zájezdného domu, neboť to byl v roce jeden z hlavních tržních dní, jenž pokaždé přivábil do městečka zástupy okolního obyvatelstva všech stavův a tříd společenských. Proto také dvě dcery Janklovy, dospělé, silné, ošklivé dívky s rozcuchanými vlasy, pomocí čtrnáctiletého bratra Mendla, jehožto sprostá, jízlivá tvář měla na sobě sledy již dlouholetých studií, konaných v hederu melamedově, uklízely trochu ve dvou parádních pokojích, ustanovených pro hosti nejvzácnější, a opatřených nábytkem žlutým, starožitným a rozviklaným, záslonami popelavými špinou, a konečně hliněnými vasami, z nichžto vyrůstaly jakési tmavé karikatury rostlin.

Vedle těchto parádních pokojů byla ohromná hospodská jizba, v níž obyčejně v den podobných sjezdů množství vesničanů se shromažďovalo, pilo a tančilo. V této jizbě služka zkusila čistiti dlouhé, úzké stoly, jež stojíce podél zdí před lavicemi nikdy nebyly čisty, a rozdělala ohníček v kamnech hlubokých a jako propasť černých; z rána bylo totiž chladno, a stuchlý, vlhký vzduch naplňoval velkou a nízkou šenkovnu.

V Janklově příbytku, v prvé jizbě u vchodu u dvou oken na tržní náměstí ještě úplně prázdné a ranní mlhou pokryté, stály dvě osoby: Jankel a žena jeho Jenta. Tvářemi jsouce obráceni k oknům, říkali dlouhé ranní modlitby.

Jankel měl již na sobě oděv, v jakém obyčejně ztrávil celé dni, totiž dlouhý, ošumělý chalat a hrubý, černý šátek otočený kolem šíje. Modlil se hlasitě takto:

„Blahoslaven budiž bože, Pane světa, za to, žes mne nestvořil pohanem. Blahoslaven budiž za to, žes mne nestvořil nevolníkem. Blahoslaven budiž za to, žes mne netvořil ženou!“

Říkaje to spěšně ústy třesoucími se horlivostí, kolísal tělem svým v před i na zad pohyby vášnivými. A v téže chvíli Jenta v modrém kaftanu bez rukávův a v krátké sukni, pod níž bylo viděti nohy v tmavých punčochách a mělké obuvi, činila u okna krátké, rychlé poklony a mnohem tišeji nežli muž její mluvila:

„Blahoslaven budiž bože, Pane světa, za to, žes mne stvořil tak, jak byla vůle tvá!“

Jankel si přehodil přes prsa a záda lehkou plátěnnou plachtu, na jejíchžto čtyřech rozích visely bílé tkanice, načež se modlil:

„Blahoslaven budiž bože, Pane světa, jenž jsi nás osvítil přikázáními svými a dal nám zákon o cycelách!“[1]

Jenta zkrátka se kloníc šeptala hlasitěji:

„Blahoslaven budiž, Pane světa, jenž osvobozuješ vězně a pozdvihuješ těch, již jsou potlačeni!“

Jankel, přebíraje niti, jež visely u talesu prostřeného před ním na stole, pravil:

„Velký jsi, bože, Pane světa! velmi velký! Oděl jsi se velikostí a světlostí jako pláštěm!“

Jenta neustále se sklánějíc, počala hluboce vzdychati:

„Blahoslaven budiž bože, Pane světa!“ šeptala, „jenž dodáváš síly unavenému, odpuzuješ sen od očí a dřímotu od víček mých!“

Jankel vzal konečně tales se stolu, a zahaliv se v ten plášť z bílé, jemné látky se smutečním okrajkem, pozdvihl vysoko tváře a zvolal:

„Blahoslaven budiž, Pane světa, za to, žes osvítil nás přikázáními svými a rozkázal nám oblékati se v talesy!“

Potom ještě neustále se kolísaje a pohybuje ústy, vložil na hlavu řemen s malým uzlíkem, přiléhajícím k čelu, a jiný, podobný ovinuje kolem prstu, pravil:

„Zasnoubím tě s Sebou na věky! zasnoubím tě s Sebou v pravdě, milosti a lásce! zasnoubím tě s Sebou ve víře, skrze niž poznáš Pána!“

Tak byli pohrouženi v modlitby, že neslyšeli těžkých a spěšných kroků, rozléhajících se za nimi.

Meir Ezofovič přešel rychle světnici, v nížto se modlil Jankel se ženou svou, a minuv světničku naplněnou postelemi, skříněmi a kolébkami, v nichžto spalo ještě dvé malých dětí, otevřel tiše nízká dvířka do světničky kantorovy.

Bylo tu ještě šero. V ranním úsvitu modravém, jenž naplňoval světničku, stál Eliezer, obrácen jsa tváří k oknu, a modlil se též. Slyšel přicházejícího přítele, neboť obrátil k němu hlavu, leč nepřestal se modliti. Naopak pozdvihl trochu rukou svých, a jako by chtěl vyzvati přibylého ku společným modlitbám, ozval se hlasitěji:

„Bože Israelův! uhas plamenný hněv svůj, a sejmi neštěstí s hlavy lidu svého!“

Meir stál o několik kroků za modlícím se přítelem, odpovídaje slovy, jimiž lid obyčejně odpovídá kantorovi předzpěvujícímu modlitby:

„Shlédni s nebes a viz, kterak jsme ku posměchu a v opovržení národův; jako jehně vedeni jsme k mukám, hanbě a zničení!“

„Ale nezapomněli jsme jména tvého; nezapomeň i ty na nás!“ intonoval opět Eliezer.

Tak sobě na vzájem odpovídajíce, jinoši konali společně jednu z nejkrásnějších modliteb, jaké kdy srdce lidská bolem naplněná odsýlala k nebesům. V modlitbě té je každé slovo slzou a každá sloka akkordem, opěvajícím tragické děje velkého národa.

„Ó! odřekni se pomsty své a okaž lítosť vyvolenému svému!“ pravil kantor.

„Chraniž nás, Pane, a nevydávej nás v ruce ukrutníků! Neboť proč mají lidé říkati: Kde jest jejich bůh?“

„Uslyš nářek náš a nevydávej nás v ruce nepřátel, již prahnou vyhladiti jméno naše! Pomni, cos přislíbil předkům našim: Rozmnožím potomstvo vaše jako hvězdy, — a nyní z velkého množství pozůstalo nás již tak málo!“

„Ale přece nezapomněli jsme na jméno tvé; nezapomeň i ty na nás!“

„Ó stráži Israelova! chraň zbytky Israele, aby nezahynul lid, jenž věří v jediné jméno tvé, říkaje: Pán náš, bůh jediný!“

Postavy obou přátel byly při modlitbě tak různé, jak různé byly jejich povahy. Eliezer měl ruce trochu se třesoucí pozdviženy, modré oči jeho byly vlhké měkkým pohnutím, a štíhlá jeho postava mimovolně se chvěla, jako by pojata rozesněním či nadšením. Meir stál přímo a nepohnutě s rukama na prsou složenýma, s plamennou zřenicí upřenou na modravé oblaky, a s hlubokou vráskou na čele, kteráž celé tváři jeho dodávala výrazu tlumeného hněvu a bolu. Oba se však modlili s celým srdcem, s hlubokou věrou, že stráž Israelova, bůh jediný, slyší hlasy jejich. Ku konci modlitby teprv se rozdvojily duše jejich. Eliezer intonoval prosbu za učence a mudrce israelské.

„Zachovej, Otče náš nebeský, mudrce israelské se ženami, dětmi a učeníky jejich všude, kdekoli přebývají! Volejte: Amen!“

Meir neřekl: Amen. Mlčel chvíli, a když kantor také mlčel, očekávaje odpovědi, Meir počal mluviti hlasem poněkud povýšeným a ústy chvějícími se:

„Naše bratry z domu Israelova, poddané chudobě a hříchům, kdekoli přebývají, vyveď z okovů na svobodu, z temnosti na světlo co nejdříve! Volejte: Amen!“

„Amen!“ zvolal Eliezer, a obrátil se tváří ku příteli.

Podali si ruce a objali se.

„Eliezere!“ pravil Meir, „dnes nevyhlížíš jako před týdnem!“

„I ty, Meire, tak nevyhlížíš!“ odpověděl kantor.

„Jen jediný týden uplynul nad našimi hlavami, ale časem jediný týden bývá více než deset let…“

„V tom témdni mnoho jsem přetrpěl,“ zašeptal kantor.

Meir si nestěžoval.

„Eliezere!“ pravil, „dej mi More Nebochim[2]. Přišel jsem tak záhy pro tu knihu k tobě. Jest mi jí nyní velmi potřebí!“

Eliezer stál s hlavou skloněnou.

„Nemám již té knihy!“ pravil tiše.

„A kde jest?“ tázal se Meir.

„Knihy té, Meire, z nížto hlavy naše pily světlosť a srdce naděje, na celém světě již není! Oheň ji strávil, a popel byl vyhozen na smetiště…“

„Eliezere! tys se bál a uvrhnuls tu knihu do ohně!“ zvolal Meir.

„Ruce mé by nemohly spáchati zločin takový, a byť i ústa má rozkazovala, aby to učinily, ony by neposlechly úst mých. Ale před týdnem přišel otec a v hněvu velikém rozkázal mi, abych mu vydal tu „proklatou“ knihu, kterou jsme spolu čtli na louce v den sobotní. Mlčel jsem. On křičel: Máš tu knihu u sebe? — a já odpověděl: mám; ale když opět se mne tázal: kde jest? — mlčel jsem. Chtěl mne bíti, ale zpomínaje na můj úřad v synagoze a na velkou lásku lidu ku hlasu mému, obával se dotknouti se těla mého. Počal tedy všecko ve světnici rozhazovati, a ledva rozházel postel, nalezl knihu. Chtěl ji odnésti k rabínovi, ale v tom jsem padl k nohám jeho a prosil, aby toho nečinil, neboť by mi již více nebylo dovoleno zpívati před Pánem a pozbyl bych také té lásky, kterouž má lid ke mně pro zpěv můj. Otec sám se toho ulekl, neboť je velmi hrd tím, že syn jeho, ještě tak mladý, těší se již tak velké cti v synagoze; myslí také, ježto syn jeho pěje Pánu a podává lidu slova modlitby, že Pán mu za to dá štěstí v obchodě a odpustí mu hříchy. Neodnesl tedy knihy té k rabínovi, ale sám ji hodil do ohně, a kdy již hořela, smál se, skákaje radostí…“

„A tys patřil na to, Eliezere, a neučinils ničeho?“ tázal se Meir hlasem třesavým.

„A co jsem měl učiniti?“ zašeptal kantor.

„Já bych byl položil tu knihu na prsa svá… přitiskl ji rukama k sobě… a byl bych řekl otci: Chceš-li ji uvrci do ohně, hoď tam i mě!“

Když tak Meir mluvil, oči jeho jiskřily a tvář zplanula ruměncem; Eliezer stál před ním smuten, zahanben, se skloněnou hlavou a očima sklopenýma.

„Nemohl jsem,“ šeptal, „obával jsem se, aby mne neodehnali od oltáře Páně, a neprohlásili před lidem za bezbožného… Ale popatř na mě, Meire, a viz, zdali jsem písma mistra našeho nemiloval tak jako duši svou… od té doby, co ho již není ve světničce mé, vybledla tvář moje a víčka zčervenala slzami…“

„Ó, slzy, slzy, slzy tvé!“ zvolal Meir, sedaje náhle na stolici a chápaje se oběma rukama za hlavu; „ó, ty slzy, slzy, slzy tvé, Eliezere!“ Opakoval zvláštním hlasem, jako by uštěpačným anebo žalostným; „mohly by plynouti po celou věčnost a neučinily by nic dobrého ani tobě, ani mně, ani lidu israelskému! Eliezere! miluji tě jako bratra! tys oka mého zřenice! Ale nerad vidím slzy tvé, aniž mohu patřiti na víčka tvá pláčem zčervenalá! Eliezere! Neukazuj mi nikdy slz svých, ale ukaž mi aspoň jednou oheň v očích svých a sílu v tom svém hlase, k němuž lid má takovou lásku, že by ho byl poslušen jako dítě matky.“

Meir káraje tím způsobem přítele pro pláč, sám měl oči plny slz. Ale nechtěl je snad ukázati, ježto si zakryl tvář rukama. Zakolísav také truchlivě tělem svým, mluvil dále:

„Oj! oj! oj! Eliezere! cos učinil, žes dal otci svému knihu tu na spálení! Odkud nyní dostaneme druhé zřídlo moudrosti! Kde nyní uslyšíme hlas jediného mistra svého! Plameny strávily duši našich duší, a popel její byl vyhozen na smetiště!… Větry jej roznesou na vše strany, a uzří-li jej duše mistra našeho, an letí v záhubu, zarmoutí a rozhněvá se velmi a řekne: Hle! lid mne proklel po druhé!“

V řeči této nemohl již zatajiti pláč vášnivý. Hojné slzy, pronikajíce mu skrze prsty, kapaly na drsný stůl. Náhle přestal bědovati a plakati. Umlknuv, v nezměněné poloze těla pohroužil se v tichý žal anebo přemýšlení.

Eliezer otevřel okno.

Písčitá půda náměstí byla místy protkána růžovými a zlatými stezkami, prvními paprsky slunce, jež počalo vycházeti. Jednou z těch jasných stezek kráčel k domu Kamionkerovu člověk vysoký, ramenatý, bosý. Těžké kroky jeho ozvaly se brzy blíže okna, u něhož jinoši seděli. Meir pozdvihl tváře, a ač hlava toho člověka s rozčechranými vlasy a opuchlými ústy jen se mu kmitla před očima, poznal, že to byl Jochel.

Za několik minut po tom přešli pod otevřeným oknem rychle dva lidé černě odění. Jeden byl vysoký, povážný, s blahým úsměvem na tváři, druhý malý, čilý, se svraštělým čelem pod hustými vlasy popelavými. Byli to Morejne Kalman a Abraham Ezofovič.

Šli tu nepochybně nikoli po náměstí, na němž je prve nebylo viděti, ale jakousi cestou poboční, skrytou za zděmi a dvory domův, ježto náhle odněkud se ukázali za rohem nízkého domu zájezdného. Z chůze jejich, mlčení a z Abrahamovy tváře zasmušilé a nepokojné bylo patrno, že si vroucně přáli, aby nikdo jich neviděl sem přicházejících. Přešedše půdu pružnou z nahromaděné smeti, kteráž oddělovala okna domovní od sloupů v průjezdu, zmizeli jako prve Jochel v dlouhé, ještě úplně tmavé síni, jež byla spolu konírnou.

Eliezer odvrátil v tu chvíli zrak od nábožné knihy, v níž počal čísti, a pohlednuv na Meira, zvolal:

„Meire! proč je tvář tvoje náhle tak přísna? Neviděl jsem tváře tvé posud tak přísné!“

Mohlo se zdáti, že Meir ani neslyšel výkřiku přítelova. Maje oči upřeny na zemi, šeptal sobě:

„Můj strýc Abraham! Můj strýc Abraham! běda domu našemu! hanba domu Ezofovičů!“

Ve vedlejší světnici, oddělené slabými, nízkými dveřmi od světničky kantorovy, počal nyní šramot hlučný i tlumený. Nejprv tam Jankel křiknul na ženu, aby vynesla a vyvedla děti; pak zašustěla mělká obuv Jentina, vlečená po podlaze; probuzené děti zaplakaly, a kdy vřesk vždy pronikavější byl utichnul v hloubi domu, těsně u zdi ozvaly se kroky několika osob, spěšné a hlučné posouvání dřevěných stolic, a konečně přitlumený, leč dosti hlasitý, horlivý šepot počínající rozmluvy.

Meir náhle vstal.

„Eliezere!“ pravil spěšně, „pojďme odtud!“

„Proč bychom měli odejíti?“ tázal se kantor, odvraceje se opět od nábožného čtení svého.

„Poněvadž ta zeď je tenká…“ pravil Meir.

Nedopověděl a umlknul náhle, ježto za zdí bylo slyšeti silný výkřik jeho strýce Abrahama:

„Já o tom nevěděl ničeho! ty, Jankle, ničehos mi o tom neřekl.“

Současně zazněl trpký, odporný smích Janklův.

„Vždyť mám rozum v hlavě!“ zvolal Jankel, „věděl jsem, Abrahame, že stěží budeš souhlasiti s takým obchodem! Ale učiním-li ten obchod sám…“

„Šaaa!“ zasyčel Kalman, a dva hlasy, jež byly před chvílí se ozvaly, počali opět šeptati.

„Eliezere, odejdi!“ pravil Meir.

Kantor nechápal ničeho.

„Eliezere! chceš ctíti otce svého, jak bylo přikázáno na hoře Sinai?“

Syn Kamionkerův vzdychnul.

„Plače prosím Jehovy, abych mohl ctíti otce svého…“

Meir ho chopil za ruku.

„Nu, tedy odejdi! odejdi! neboť zůstaneš-li tu ještě chvíli, nikdy již… nikdy… nikdy nebudeš ctíti otce svého!“

Meir mluvil v takovém záchvatu, že Eliezer zbledl a zděsil se velmi.

„A kterak nyní odtud odejdu,“ zašeptal, „ježto oni mluví o velkém tajemství?“

V tom opět za zdí se ozval poněkud hlasitější výkřik Janklův:

„Krejčí Šmul, chuďas, a vozka Jochel, zloděj… oba dostanou hodně peněz…“

„A sedláci, již vezli kořalku?“ tázal se Abraham.

Jankel se zasmál.

„Všickni s těly, dušemi svými a s majetkem svým vězí v kapsách mých hospodských…“

„Šaaa!“ zasyčel opět Kalman lhostejnější a opatrnější svých soudruhů.

V tu chvíli Eliezer počal se již třásti. Problesk jakéhosi domyslu zasvital v jeho hlavě.

„Meire! Meire!“ zašeptal neobyčejně rychle, „rád bych šel odtud, ale bojím se jíti tam tudy okolo nich,… neboť by se domnívali, že jsem slyšel něco z jejich tajemství…“

Meir jednou rukou odstrčil stolek od okna a druhou postrčil přítele k otevřenému oknu.

Eliezer okamžitě zmizel ze světničky. Meir se ihned zpřímil a řekl sobě:

„Nu! nyní se jim okáži! Nechať vědí, že tu byly uši, jež mohly slyšeti!“

Vyřknuv to, otevřel nízká dvířka a vstoupil do vedlejší světnice.

Tu u zdi seděli tři muži na stolicích těsně vedle sebe stojících. Mezi nimi byl malý stolek z prostého bílého dřeva. Jankel a Abraham opírali se o něj rukama, a chýlili k sobě nízko hlavy. Kalman seděl přímo, vážně, jak obyčejně v lesklém oděvu harasovém. Janklova tvář plála horečným ruměncem, Abraham byl bledý; oči onoho ostře jiskřily chtivostí a zlostí, tento klopil oči, jako by byl trápen starostí a nejistotou. Nic však nemohlo porušiti plastický klid Kalmanův. Líce jeho rděly se obyčejnou svěžestí, a na tlustých rtech jeho spočíval stálý sladký úsměv úplné spokojenosti.

Meir otvíraje dvířka dobře ještě zaslechl slova strýce svého Abrahama:

„A shoří-li celý dvůr spolu s podvalem?“[3]

„Aj! aj! aj!“ zašeptal Kamionker uštěpačně, „to by bylo něco! O jednoho Edomitu — žebráka bude více!“

Meir se ukazuje Kalmanovi, Abrahamovi a Kamionkerovi během jejich tajné porady.[red 1]

V tom umlknul a celý se zachvěl hrůzou anebo hněvem. Uzřel totiž otvírající se dvířka a Meira vstupujícího do světnice. Spatřili ho též oba soudruzi jeho. Usměvavá ústa Kalmanova široko se otevřela; čelo Abrahamovo hrozně se svraštělo.

Meir pozoroval, jaký dojem učinil příchod jeho. Přestoupiv přes prah, zastavil se na chvíli a upřel zrak na tvář strýce svého. Byl to pohled pronikavý, smělý ale spolu tak jaksi pokorný, smutný a prosebný, že Abraham, postřehnuv jej pocítil nepokoj a sklopil oči. Hlava jeho pokrytá šedinami také se sklonila, ruce sklesly na kolena a počaly se třásti.

Meir prošed zvolna světnici, octnul se v jiné, v níž kromě Jochela stojícího mezi zdí a kamny nebylo nikoho. Muž ten stál tu jako by v očekávání; životem roztrhaného kabátu utíraje mizerný nátěr zdi, pohlížel lhostějně na své bosé nohy.

Za odcházejícím ozval se výkřik Janklův:

A verfluchter!“

Abraham a Kalman dlouho mlčeli.

„Proč jsi nás pozval na toto špatné místo, Jankle?“ tázal se potom Kalman flegmaticky.

„Proč jsi nás nevaroval, že za těmi dveřmi někdo může býti a poslouchati?“ zašeptal Abraham rychle.

Jankel se omlouval, že za těmi dveřmi je světnička jeho syna, kantora, jenž si nikterak nevšímá obchodů, ba ani jim nerozumí, nýbrž neustále čítaje a modle se ničeho vůkol neslyší.

„Kterak jsem mohl věděti, že ten proklatý klouček tam vězí? Kudy tam vešel? Leda oknem jako zloděj? — Nu,“ pravil za chvíli, rozhodnuv a osměliv se; „a co to škodí, že poslouchal? Onť Israelita, našinec! Ani dechu nesmí vypustiti z úst proti svým!“

„Kdo ví?“ podotknul Kalman. „Ale my ho nespustíme s očí, a vypustí-li jediné slovo z úst svých, zatopíme mu…“

Abraham vstal.

„Čiňte, co chcete,“ pravil rozhodně, „já se nechci účastniti tohoto obchodu…“

Jankel naň pohleděl okem basiliškovým.

„Nu,“ pravil, „buďsi. Zisk můj a Kalmanův bude větší… neboť čí je risiko, tomu také zisk musí připadnouti…“

Abraham usednul. Tuhý boj jevil se na jeho tváři dojemlivé, nervosní, vášněmi v různých směrech svraštělé.

Jankel drže kousek křídy počal jí psáti na malé černé tabulce.

„Osm tisíc věder,“ pravil, „vědro po čtyřech rublech, 32000 rublů… Třetina 32 tisíců… 10666 rublů 66 kopějek a ½… Jochel a Šmul dostanou od každého po 600 r., nu! tedy zbude každému z nás 10066 rublů 66 kopějek a ½.“

Abraham opět vstal. Nemluvil však ničeho; patřil na zemi, drže šátek oběma rukama. Za chvíli pravil, maje neustále oči sklopeny:

„A kdy to bude?“

„Velmi brzy!“ odpověděl Jankel.

Nepromluviv již ani slova a ani se nerozloučiv se soudruhy, odešel rychle ze světnice. —

Na prostranném náměstí, počínal se ruch a hluk lidí a rachot vozův přibývajících na trh výroční. Obyvatelstvo celého městečka bylo již vzhůru, a chystalo se na ten den ku provozování četných a nejrůznějších obchodů. V domě Ezofovičů také již nikdo nespal; vstali tam taktéž dříve než obyčejně.

V té straně domu, kde Rafael a Ber přebývali se svými rodinami, bylo slyšeti několik mužských, rozmlouvajících spolu živě, hlasitě a vesele. Byly tam jmenovány různé předměty obchodní a při každém vysloveny četné řady číslic. V rozmluvu tu se mísilo časem jakési zpěvné vyprávění, načež ozývaly se výkřiky podivení, četné otázky aneb veselý smích. Jevil se tu mír a spokojenosť lidí horlivě pracujících pro blaho své a rodin svých, a oslazujících sobě starosti o životní potřeby vzájemnou upřímností, důvěrou a přízní.

Ve velké, světlé jizbě společenské, jež páchla jedlemi, jichžto větvičkami byla toho dne postlána podlaha, umytá a umetená mnohem bedlivěji nežli jindy, na staré, žluté pohovce před stolem pokrytým ubrusem barevným seděl Saul ve svátečním oděvu z lesklého harasu, šediny maje pokryty aksamitovou čepičkou; lžičkou z ryzího stříbra zvolna popíjel vonného, výborného čaje. Ohromný samovar, lesklý jako zlato, nestál toho dne jak obyčejně na skříni, skrze jejíž sklenné tabule bylo viděti hojné náčiní stolní a kuchyňské, nýbrž řeřavěl nad uhlím a vydychoval páru ve velké vedlejší světnici, jež byla čista, lavicemi a stoly kolem opatřena a jasně osvětlena širokým plamenem ohně, rozníceného ve velkých kamnech kuchyňských. Postavení ohromného toho samovaru, šířka kuchyňského ohně, čerstvé obíhání žen a četných domácích služek kolem něho, sváteční oděv Saulův a vzorně bílé záslony, jimiž okna společenské světnice byla ozdobena, — z toho všeho bylo lze souditi, že v domě bohaté rodiny kupecké očekávali toho dne na četné hosti, a ku přijatí jich činili vesele bedlivé přípravy.

Bylo ještě časně z rána, a starý Saul seděl samoten, libuje si patrně v atmosfeře pořádku a dostatku, jenž se jevil kolem něho, jakož i v ohlasech rozmluv a ruchu, jímž obšírný a lidný dům byl naplněn od štítu až po základ. Byla ta jedna z těch dosti častých chvil, v nichžto vážný patriarcha staré rodiny plně pocítil všecky milosti a důstojnosti, jimiž Jehova hojně obdařil blahoslavené stáří jeho.

Ledva se však otevřely dvéře ze síně a Meir jimi vstoupil do světnice, znikla blahosť, jež po tu chvíli zářila z přihaslých zřenic Saulových. Pohled na vnuka uvedl snad starci v paměť jakýsi bolestný trn, na nějž byl před chvílí zapomněl, rozpomínaje se vděčně na květy žití svého. První ten pohled učinil na jinocha dojem nepravé či vlastně smutné i bouřlivé noty, přimísené k akkordu veselému a harmonickému. Žal a nepokoj se jevily na pobledlé jeho tváři a v očích planul oheň vzbouřených citův a myšlenek. Vešel do světnice směle a rychle, ale kdy zrak jeho setkal se s pohledem dědovým, sklonil hlavu a zvolnil trochu krok. Jindy se blížil k otci a dobrodinci svému s důvěrou a srdečností oblíbeného děcka. Nyní však cítil, že mezi ním a tím starcem, jenž byl jeho pěstounem v dětství a mládí, tvořila se vždy větší a pevnější zápora. Věděl také, že sám slovy a skutky svými přispěl k utvoření té zápory; toužil po bývalé čilosti těch přihaslých očí, jež nyní patřily naň přísně a hněvivě, — proto také se blížil k dědovi s očima smutně sklopenýma, a stanuv před ním v nesmělé postavě, pravil hlasem skoro prosebným a pokorným:

Zejde! chci s tebou promluviti o věci velmi vážné!“

Saul vida tu nesmělosť, s jakou jeho druhdy oblíbené děcko blížilo se k němu, stal se méně přísným ale smutnějším.

„Mluv!“ odpověděl zkrátka, leč vlídně.

Zejde! Dovol mi zavříti dveře a okno, aby nikdo nemohl poslouchati naši rozmluvu.“

„Zavři!“ odpověděl Saul, očekávaje již jaksi nepokojně další rozmluvy s vnukem.

Meir zavřel dvéře a okno, a postaviv se blíže děda, začal takto:

Zejde! Vím, že ti slovy svými připravím opět nepokoj a zármutek. Ale ke komu se mém utéci? Tys mi byl otcem a dobrodincem; k tobě tedy přede vším vede mne srdce v každé mé starosti…“

Hlas jeho se chvěl. Z tváře jeho bylo patrno, že hluboká citelnosť srdce ho nutkala, aby se vrhnul k nohám a v náručí toho starce, jenž patrně obměkčen a náhle očima jiskře odpověděl:

„Mluv vše! Ač mám příčinu hněvati se na tebe, ježto nejsi taký, jakým by tě ráda viděla duše má, přece nikdy nezapomenu, žes synem syna mého, jenž velmi záhy znikl s očí mých… Máš-li nějakou starosť, sejmu ji s hlavy tvé, a jestliže ti někdo učinil křivdu, postavím se proti křivditeli a potrestám ho…“

Tato slova dodala Meirovi odvahy a potěchy.

Zejde!“ pravil hlasem již smělejším, „žádná starosť, díky tobě, netíží hlavy mé, aniž mi někdo ukřivdil. Ale dověděl jsem se strašného tajemství a nevím sám, co s ním počíti. Zatajiti je v sobě nemohu. Myslil jsem si tedy, že o tom tajemství povím tobě, zejde, abys ty šedinami svými a vlivem svým, jejž máš nad dušemi lidskými, překazil hřích a hanbu…“

Saul nyní již pohlížel na tvář vnukovu napolo zvědavě, napolo nespokojeně.

„Nu!“ pravil, „mnohem lépe je těm lidem, již nepronikají žádných strašných tajností a nikdy o nich se nezmiňují. Ale obávám se, neotevřeš-li srdce svého přede mnou, že je otevřeš před jinými osobami, z čehož opět vzniknou nové nepříjemnosti… Mluv tedy, jaké je to strašné tajemství?“

Meir odpověděl:

„Tajemství to jest následující: Jankel Kamionker najal velkou vinopalnu od šlechtice Kamioňského… Vyrobil v ní 6000 věder kořalky, ale neprodával jí po celé léto, ježto cena byla nízka. Nyní je cena vyšší, a on chce kořalku prodati, ale zdráhá se platiti z ní daně státu…“

„Mluv tišeji!“ padl mu náhle v řeč Saul, na jehož tváři jevil se vzrůstající nepokoj.

Meir odhaluje tajemství Saulovi.[red 1]

Meir snížil hlas až k šeptu, řka:

„Kamionker ukradl tu kořalku ze dvora, aby nemusil platiti daň, a minulé noci ji převezl pod karaitský pahorek, kde hospodští z různých stran ji odkoupili… Ale on si pomyslil: A co se stane, až přijde úředník prohlížeti podval a nenalezne kořalky?… Bude z toho velká odpovědnosť a velký soud… Pomysliv na to, najal dvé mužů… Zejde! on uvedl penězi dva nuzáky v pokušení…“

„Šaaa!“ zvolal náhle Saul hlasem přidušeným. „Mlč, a nevypouštěj již ani slova z úst svých! Domýšlím se již konce tvé řeči!“

Ruce starcovy se třásly, sivé brvy se stáhly a zježily.

Meir umlknul a zrakem plným nepokojného očekávání patřil na děda.

Saul dlouho mlčel, konečně, nepozdvihnuv očí sklopených, pravil hlasem nejistým:

„Ústa tvá lhala. To nemůže býti!“

Zejde!“ zašeptal Meir, „toť taková pravda, jako že slunce svítí dnes na nebi! A proč by to nemohlo býti? Neslyšel jsi, zejde, že něco podobného přihodilo se na různých místech již v předloní a roku minulého?… Takové případy, zejde, přiházejí se vždy častěji, a každému pravému Israelitovi srdce z toho se úží bolesti a čelo plane studem!“

„Odkud to všecko víš? A odkud tomu všemu tak dobře rozumíš? Já ti nevěřím!“

„Odkud to všecko vím a rozumím tomu? Zejde! v tvém domě byl jsem vychován, a do tvého domu vždy přicházelo tolik lidí: židův a křesťanů, kupcův a pánů, boháčův a chuďasů… Oni s tebou rozmlouvali o obchodech, a já poslouchaje, rozuměl. Proč bych nyní nemohl rozuměti?…“

Saul opět mlčel. V jeho tváří, hluboce znepokojené, bylo lze čísti city nejvíce sobě odporující. Náhle mu zahořela prsa hněvem proti vnukovi.

„Ty máš příliš mnoho rozumu!“ zvolal, „jsi příliš zvědav! Duše tvá, plna nespokojenosti, roznáší všude nespokojenosť! Ty rušíš poklid mého stáří! Byl jsem dnes tak šťasten, pokud oči mé neuzřely tebe! Jakmile jsi přišel, vešlo hoře s tebou!“

Meir sklonil hlavu.

Zejde!“ řekl smutně, „proč mne káráš? Nepřišel jsem k tobě se záležitosti svou…“

„A proč se pleteš v cizí záležitosti?“ tázal se stařec hlasem třesavým.

„Není to cizí záležitosť!“ odpověděl Meir živěji. „Kamionker jest Israelita… našinec… proč ošklivými skutky kazí duši Israelovu a poskvrňuje slávu jeho před světem? Zejde! i tobě ta záležitosť není cizí! Tvůj syn Abraham také má v ní účastenství!“

Saul náhle vyskočil, ale opět sklesl na pohovku.

„Můj syn Abraham!“ zvolal.

Potom bystrým pronikavým pohledem zkoumal tvář Meirovu.

„Nelžeš?“

„Viděl a slyšel jsem…“ zašeptal Meir.

Saul dlouho přemýšlel.

„Nu!“ pravil zvolna, „máš právo stěžovati si přede mnou do strýce svého! Onť bratr otce tvého, a počínání jeho může uvaliti veliké neštěstí a velikou hanbu na tebe a celou naši rodinu. V rodě Ezofovičů nikdy nebývalo takových špatných věci, a já zabráním synu svému, aby se nesúčastnil toho obchodu…“

Zejde! řekni také Kamionkerovi a Kalmanovi, aby toho nečinili!“

„Tys hloupý!“ pravil Saul, „jsou snad Kamionker a Kalman synové moji, anebo muži dcer mých? Oni mne neposlouchají!“

„Neposlouchají-li,“ zvolal Meir, „stěžuj si do nich před šlechticem Kamioňským… obžaluj je před soudem!“

Saul upřel na vnuka zrak náhle rozjiskřený.

„Rada tvá je hloupa!“ zvolal prudce, „srdce tvé jest napojeno žlučí a pelunkem proti vlastnímu národu! Jakže? chceš, aby tvůj děd se stal udavačem? chceš, aby hlavy bratří svých, Israelitů, vydával v nebezpečenství?“

Chtěl ještě něco mluviti; ale v té chvíli otevřely se dvéře, a do světnice vstoupilo několik Israelitův, již přišli ze sousedstva na trh šibovský. Byli to vážní a zámožní obchodníci aneb nájemníci sousedních statků vesnických. Saul se trochu pozdvihl, aby je uvítal, ale oni rychle k němu přiskočivše, tiskli mu ruce a s upřímnými pozdravy osvědčovali spolu, že účelem jejich příchodu do Šibova nebyl ani tak obchod, jejž toho dne chtěli učiniti, jako spíše návštěva moudrého a vysoce jimi váženého Reb Saula. Na zdvořilou řeč hostí odpověděl Reb Saul rovněž zdvořile; vážným posunkem poukázal jim na křesla stojící kolem stolu, a neopouštěje čestného místa svého na žluté pohovce, hlasitě zatleskal vyzáblýma a svraštělýma rukama. Znamení toto vyvolalo z vedlejší světnice čilou služku, kteráž na stříbrném tácku přinesši několik sklenic čaje, postavila je před hosty. Tito úsměvy a poklonami děkovali šedovlasému hospodáři za pohostinné přijatí, a okusivše s patrnou chutí čaje, jehož silná vůně naplňovala světnici, počali hned živě vyprávěti a rozmlouvati o svých obchodech a rodinných záležitostech.

Meir poznav, že by nyní nadarmo očekával na možnosť další rozmluvy s dědem, odešel zticha do veliké kuchyně, v nížto vřelo jako v hrnci. Byli tu také hosti, leč úplně nepodobní těm, jež náčelník domu hostil v jizbě společenské.

Na lavicích u zdí sedělo asi dvacet mužských, oděných obnošeným, chatrným oděvem, a Sára, dcera Saulova, jakož i žena Rafaelova, snacha hospodářova, vlídně s nimi rozmlouvajíce, častovaly je číškami medoviny, velkými, bílými houskami a horkou polévkou kroupovou. Muži sedící na lavicích odpovídali vlídným hospodyním vesele, leč poněkud nesměle, a za poskytnuté jim pokrmy děkovali velmi pokorně. Pocházeli totiž z chudé třídy okolních nájemníků, hospodských, dohazovačů, překupníků, zabývajících se drobným obchodem. Tmavé jejich tváře, vyzáblá těla a drsné ruce byly důkazem života chudobného a starostlivého, jakož i tuhého boje o existenci. Nejdrobnější peníz, vydaný mimo dům za nejpotřebnější pokrm, byl by jim značným vydajem a ztrátou citelnou; přišedše tedy na trh do Šibova, pospíchali vždy přímo do domu Ezofovičův, jehožto dvéře pokaždé se před nimi otvíraly široko a pohostinsky, a v němž ochotné a dostatečné pohostění jich bylo zvykem, trvajícím již několik set let.

Dvě ženštiny tedy, oděné v hedbávné šaty se zlatými záponkami a v květované čepce, usmívajíce se pobíhaly čile mezi kuchyňskými kamny, z nichžto vynikal jiskravý blesk ohně, a otevřenými okny, u nichž pokorní a vděční hosti jejich seděli na lavicích. Ale i za okny ukazovaly se četné tváře a napřažené ruce. Tam byla již hromada bratří nejchudších, již přibyli na trh ne z příčiny obchodu a výdělku, ale pro vzbuzení milosrdenství šťastnějších svých spoluvyznavačů. Z hadrů, jimiž byli oděni, bylo lze poznati žebráky, jež rozličné cesty osudu uvrhly v největší chudobu, žebráky, kteříž u veřejné milosrdenství, ačkoli v obci šibovské značně rozvinuté, pojati býti nemohli. Těmto lidem služky rozdávaly s oken chléb, ssedlé mléko a drobné měděné peníze. Slova díkův a blahořečení jejich vnikala do světnice a ozývala se nepochybně příjemně v srdcích obou hospodyň, neboť obě se usmívaly hrdě a vždy veseleji, a také vždy nové hrsti měděných peněz dobývaly ze svých kapes hlubokých.

Ale i v jiné straně kuchyně konaly se výstupy veselé a hlučné. Hromádka domácích dětí, sestávající asi z dvacíti chlapcův a děvčat nejrůznějšího věku, skupila se tam u zdi ve svátečních šatech a se svátečními lahůdkami u úst. Starší chlapci mlčky pohlíželi na cizí lidi přibylé a neustále přibývající, a poslouchali zvědavě jejich rozmluvy; dívčinky naopak, jak se zdálo, neviděly ničeho kolem sebe, — tak byly zaujaly barevnými sukničkami, jimiž byly oděny, sňůrami koralův, jimiž jejich šíje byly ovinuty, a dlouhými stužkami, jimiž černé anebo plavé vrkoče jejich byly svázány. Nejmladší děti lezly po zemi, hlučně se smějíce anebo plačíce, a všecky hltavě pojídaly zlatobarvé preclíky anebo velké kusy chleba, lesknoucí se tlustou vrstvou medovou. Blizounko vedle té hromádky pra- i prapravnuků seděla na lavici prabába Frejda. Dnové, podobní dnešnímu, hlukem svým, tlumem cizích tváří hrnoucích se do domu otřásali dřímajícím jejím duchem a budili v něm zpomínky na dávnou minulosť. V takových dnech před pamětí prastaré ženštiny kmitaly se obrazy vlastní její minulosti, obrazy dnů, v nichžto jsouc šťastnou manželkou milovaného Herše svého, přijala tradice a zvyky domu jeho za své a k udržení jich v úplném lesku přispívala celou silou srdce, hlavy a rukou svých. Tak i dnes zlatoplavé zřenice její živěji než obyčejně pohlížely vůkol, a na rtech ledva viditelných rozkvétal úsměv úplné spokojenosti. Vnučky ji probudily časněji než jindy, pozdvihly s lůžka, přioděly rouchem nejdražším, a nyní doplnily oděv její, nežli ji doprovodily do společenské světnice, kde měla usednouti na obyčejném svém místě u okna v nejparádnější lenošce celého domu. Černooká Lía sepiala závoj prabábin diamantovou hvězdou; jedna z mladších sester jejích zavěsila jí ohromné náušnice z briliantů; druhá ovíjela svraštělou šíji její šňůrami perel, a skládala těžký, zlatý řetěz na prsou, aby tvořil pokud možná nejpěknější vzorek na zástěrce sněhobílé. Dívčiny při tom všem se usmívaly, odchylovaly trochu hlavy, aby mohly lépe pohlížeti na vlastní své dílo, někdy čtveračivě se dívaly ve zlatoplavé zřenice prabábiny anebo mlaskavě líbaly stařeně čelo svraštělé. Nájemníci, hospodští a chudí překupníci pohlíželi na to skupení, sestávající ze staleté roditelky rodiny a čilých děvčat ji strojících; kolísali hlavami, divíce se velkému stáří jejímu, bohatosti jejích klenotův a lásce, jakou vnučky jí projevovaly; z úst jejich vycházely výkřiky nadšení, a oči prozrazovaly hluboké pohnutí a úctu.

Za to druhá čásť domu, kde před čtvrť hodinou se rozléhaly živé a veselé rozmluvy dospělých členů rodiny, byla nyní úplně prázdna a ticha.

Meir přešel dlouhou chodbu, a otevřev dvéře příbytku strýce svého Rafaela, potkal na prahu Chaima, mladého bratrance a přítele svého, odtamtud vybíhajícího. Tvář Chaimova, skoro ještě dětinská, ostíněná zlatoplavými vlasy kadeřavými, byla oživena a zářila radostí nesmírnou.

„Kde je strýc Rafael?“ tázal se ho Meir kvapně.

„Kde má býti?“ odpověděl jinoch v neobyčejném spěchu. „Odešel s Berem na náměstí kupovati voly.“

„A kam ty jdeš, Chaime?“

Jinoch neslyšel již té otázky. Netrpělivě odstrčil bratrance, vložil čapku na hlavu a vesele zpívaje vyběhl z domu. Byl rozveselen hlukem a ruchem toho dne a váben četnými výjevy a různými prodeji na náměstí.

Meir vyšed na pavlač, rozhlížel se po prostranství. Trh ledva počínal; ale vedle asi dvacíti vozů, sestavených uprostřed náměstí, jinoch spatřil Bera horlivě již rozmlouvajícího s hromadou vesničanův, od nichž kupoval několik starších volů stojících u vozů. Taktéž postřehl Rafaela, jenž stoje na pavlači jednoho z domů při náměstí spolu s několika váženými kupci z okolí, měl s nimi horlivou rozmluvu, jejíž obsah bylo lze uhodnouti ze živých posunkův, jimiž pohybovaly se jejich ruce, jako by počítaly na prstech předvídané na dnešek vydaje a příjmy.

Marně by se byl někdo pokoušel, aby se přiblížil k těmto dvěma mužům, po Saulovi nejvážnějším v rodině, a chtěl s nimi počíti rozmluvu, jež by se netýkala přímo záležitostí dne toho. Meir to dobře věděl, proto nečinil marných pokusů. Viděl jen jako v mlze anebo ve snu celý ten svět, jenž ho tohoto dne obkličoval ruchem a pestrostí neobyčejnou. Zdálo se mu divné, že nikdo ze všech těch lidí nepomýšlel na to, o čem on nepřestal mysliti, ač by byl chtěl. „Co mi do toho?“ — mluvil sobě v duchu, — „co zmohu?“ — dodal, pohlížeje vůkol zrakem mutným, a kdo by tenkráte naň byl popatřil, byl by mohl říci, že jinoch ten je teskliv aneb unaven. Leč v hloubi prsou vřelo mu a kypělo. Nevydával sobě počtu z citů svých, ale cítil, že mu nebude lze mlčky vyčkati času, až všecko v městečku se upokojí a utichne a za městečkem zablyští na nebi ohnivá záře požáru.

„Čím ten člověk nám ublížil?“ mluvil sobě.

Myslil o šlechtici Kamioňském.

Zrak jeho těkavý, zoufalý bloudě kolem náměstí, utkvěl na pavlanu, jímž byl ozdoben dům kupce Vitebského. Na pavlanu tom stál majitel domu v rozepiatém trochu krátkém svrchníku, s lesklým řetězem na vestě atlasové. Kouře doutník, pohlížel na ruch, počínající v trhu uprostřed náměstí, se spokojenou tváří člověka, jenž nezamýšlí tohoto ruchu nějak se účastniti. Vitebský, maje obchod zvláště s dřívím, jehož ohromné množství kupoval od majitelů několika okolních statků, nemohl se ovšem jinak interessovati o trh šibovský. Ostatně byl příliš přepiat a příliš přesvědčen o důležitosti svého obchodu, než aby se chtěl mísiti v pestrou tu chátru, jež se zabývala drobným prodejem obilí a dobytka.

Meir sběhnuv se schodů pavlače, zamířil rychle k Vitebskému, jenž vida příchozího vlídně se usmál a podával mu ruku široko otevřenou.

„Aj! aj!“ zvolal, „vzácný host! milý host! Nu! vím, žes posud nemohl přijíti, abys učinil poklonu rodičům své nevěsty! Přísný zejde rozkázal, abys seděl v Bet-Ha-Midraši a četl Talmud! Nu! o to nic není! Zejde je dobrý, milý stařeček! Nepotrestal tebe ze srdce zlého, a tys také ze zlého srdce nezhřešil! Mladík jak obyčejně… trochu si posvévolil… Nu! pojď do našeho salonu, a já hned řeknu své ženě, aby přišla a přijala tě jako milého zetě!“

Kupec světák takto mluvě vesele se usmíval, přívětivě pohlížel na budoucího zetě svého a drže ho za ruku, vedl ho do salonu. Tam zastaviv se před zelenou ripsovou pohovkou, podíval se mu šibalsky do očí a dodal:

„Dobře, Meire, žes tak skromný, a že se stydíš své nevěsty! To se mi líbí! Byl jsem též takový, a naši všickni mládenci by měli býti tobě podobni. Ale dcera má je vzdělaná; žilať ve velkém světě, kde jsou jiné obyčeje. Velmi se tomu diví a pláče, že nezná svého ženicha, ač má býti svatba již za měsíc. Nu! půjdu tedy a přivedu ji sem! Zavru okna, aby nikdo neviděl, že jste tu pospolu. Promluvte si trochu… poznejte se…“

To řka chtěl odejíti, ale Meir ho zadržel za rukáv svrchníku.

„Rebe!“ pravil, „nevěsty a svatby nemám nyní na mysli! Přišel jsem k tobě za příčinou záležitosti úplně jiné…“

Vitebský pohleděl pronikavě na vážnou a vybledlou tvář jinochovu a poněkud se zasmušil.

„Nepřišel jsem k tobě, Rebe, za příčinou své záležitosti,“ pokračoval Meir; ale Vitebský přerušil mu řeč:

„Není-li to záležitosť tvá aniž moje, proč bychom o ní měli mluvili?“

„Bývají na světě takové záležitosti,“ odvece jinoch, jež týkají se všech, a všichni jsou povinni o nich mluviti a mysliti.“

To řka, měl zajisté na mysli, co v jazyku civilisovaném nazývá se záležitostí veřejnou. Neznal sice toho názvu, ale cítil hluboce a vřele, co se jím vyjadřuje.

„Dověděl jsem se dnes tajemství strašného…“

Vitebský vyskočil z lenošky, na niž před chvílí byl usedl.

„Nechci věděti o žádném strašném tajemství!“ zvolal; „proč mi o něm chceš mluviti? Nejsem zvědav!“

„Proto, Rebe, abys jemu se opřel…“

„A proč bych se měl opříti? Co mi do toho? A proč ke mně přicházíš s takovou věcí?“

„Proto, Rebe, žes bohat a umíš hezky mluviti; žiješ v míru s celým světem, ano i s velkým rabínem, jenž dokonce se usmívá, kdykoli tě spatří. Slovo tvé mnoho zmůže, a kdybys chtěl…“

„Ale já nechci!“ ozval se Vitebský hlasem rozhodným, zachmuřiv čelo. „Jsem bohat, a žiji v míru se všemi, toť pravda, ale něco ti povím, Meire…“

A sníživ hlas, dodal:

„Kdybych se mísil v tajnosti lidské a překážel cizím záležitostem, nebyl bych bohat, aniž bych mohl s někým zachovati mír, a mně by nebylo na světě tak dobře jako nyní…“

„Rebe!“ pravil Meir po delším přemýšlení, „milerád slyším, že se ti dobře vede na světě; ale nechtěl bych, aby blahobyt můj se zakládal na křivdě lidské…“

„Nu! a kdo mluví o křivdě?“ pravil Eli usmívaje se; „já nikdy nikomu neukřivdil; v obchodě si vedu poctivě, a všickni, s nimiž jsem v obchodním spojení, jsou se mnou spokojeni a chovají se ke mně přátelsky… Já, bohu dík, mohu všem lidem směle patřiti do očí, a na majetku, jejž shromažďuji dětem svým, není ani slzy ani škody cizí.“

Meir uctivě sklonil hlavu před Vitebským.

„Vím, Rebe, že tak jest, jak jsi řekl. Vedeš obchod poctivě, a poctivostí svou, jakož i rozumem, jímž Předvěčný tě obdařil, činíš česť rodu israelskému. Ale zdá se mi, je-li člověk sám poctiv, že nemusí lhostejně patřiti na cizí ničemnosť; neboť může-li se opříti křivdě lidské a neučiní toho, je to tak, jako by sám tu křivdu páchal. Dověděl jsem se, že jeden z našich bratří israelských učiniti chce velkou křivdu člověku nevinnému. Sám nezmohu ničeho, ale hledám takových lidí, již mohou nevinného chrániti před neštěstím…“

V tom, čeho by Meir se byl nikdy nenadál, přerušil jeho řeč hlasitý a veselý smích Vitebského, jenž povstav z lenošky, hosti svému žertovně poklepal na ramena.

„No, no!“ pravil kupec, „pozoruji, že ti, Meire, v hlavě hoří! Chceš ji zbaviti jakési starosti, abys ji vložil v hlavu mou! Nu! děkuji ti uctivě za ten dar, ale nemohu jej od tebe přijati! Dej mi pokoj! Proč bychom si měli ztrpčovati život, kdy dnešního dne můžeme se velmi veseliti? Sedni si raději na pohovku, a já půjdu pro tvou nevěstu. Neslyšel’s ještě její hry!… aj! aj! ta umí hráti! Dnes není sabbat, ona si tedy trochu zahraje, a ty budeš poslouchati…“

Promluviv tak žertovně hlasem živým, chtěl odejíti, ale Meir opět ho zadržel za rukáv kabátu.

„Rebe!“ zvolal, „aspoň mne vyslechni…“

Oči Vitebského zablyštěly poněkud netrpělivě. Směje se však odpověděl:

„Aj! aj! Meire, kterak jsi tvrdohlavý! Mermomocí chceš přinutiti starší lidi k tomu, čeho činiti nechtějí. Nu! ale já ti to odpustím a jdu již, abych sem přivedl tvou nevěstu…“

To řka postupoval opět ku dveřím, ale Meir ještě jednou zastoupil mu cestu.

„Rebe!“ zvolal, „nepustím tebe, pokud mne nevyslechneš! Neboť ke komu bych se mohl obrátiti? Dnešního dne všickni se obírají s hosty a obchody svými; jen ty, Rebe, nečině ničeho máš dosti času…“

Umlknul, neboť Vitebský přestal se usmívati, a s chmurou nespokojenosti na tváři obyčejně vlídné a s vážným posunkem položil mu ruku na rameno.

„Poslyš, Meire,“ pravil, „něco ti povím. Nastoupils na cestu nedobrou. Všickni lidé hlasitě o tom hovoří, ano jsou i tací, již proto velmi na tebe se hněvají; ale já ti poshovím, a to z té příčiny, že sám nevždy tak myslím jako všickni, a vím, že některé věcí u nás v Israeli měli by býti jiné nežli jsou! Nu! tak myslím, ale nikdy o tom se nezmiňuji, aniž toho na sobě okazuji! Proč bych měl mluviti a okazovati? V čem pomohu? Jestliže pán bůh sám učinil ty věci, jaké jsou, tedy bych, protivě se jemu, obrátil ho proti sobě, a jsou-li to lidské výmysly a omyly, přijdou i beze mne lidé, kteříž je opraví. Já se starám jen o sebe, svou rodinu a svůj obchod. Jsem snad sudím? Rabínem také nejsem, protož mlčím; vyhovuji pánu bohu i lidem, nikomu nejsem v cestě. Hle, jak si vedu; chtěl bych, abys i ty, Meire, činil taktéž. Neradil bych ti v ničem a nestaral se o to, jak žiješ; ty však se máš oženiti s mou dcerou, proto musím na tebe míti oko bedlivé…“

„Rebe!“ přerušil mu řeč Meir, v jehož rozohněných očích z rozdrážděnosti počaly se lesknouti slzy, „nehněvej se na mne pro lehkomyslné slovo, jež tobě povím. Nepojmu dcery tvé za ženu a nebudu nikdy mužem jejím!“

Vitebský oslupěl podivením.

„Nu!“ zvolal za chvíli, „jakou to zase slyším novinu? Nesmluvil se tvůj děd se mnou o moji Meru, a neposlal jí od tebe snubních darů?“

„Děd můj smluvil se s tebou,“ odpověděl Meir hlasem třesavým, „ale učinil tak proti mé vůli.“

„Nu!“ zvolal Vitebský se svrchovaným podivením, „a proč? Co máš proti mé dceři?“

„Nemám ničeho proti ní, Rebe, ale srdce mé není k ní nakloněno. A ona, Rebe, také mne nechce… Chodě pod vašimi okny, slýchal jsem často, kterak s pláčem si naříkala, že se má provdati za žida prostého a nevzdělaného. Nu! ovšem, jsem prostý, nevzdělaný žid,… ale její vzdělání zase mně se nelíbí… Proč byste měli okovati pouty ji i mne… Nejsme již děti a, víme, čeho duše naše žádá, a čeho nežádá…“

Vitebský neustále patřil na Meira okem oslupělým. Konečně pozdvihnuv rukou ku hlavě, zvolal:

„Zda uši mé dobře slyšely? A dobře-li rozum můj pochopil slova tvá? Ty nechceš mé dcery?! Ty nechceš mé krásné a vzdělané Mery?!“

Ruměnec vykvetl na jeho tváři. Přívětivý a diplomatický světák změnil se v otce uraženého a rozhněvaného. Leč v téže chvíli těsně u osob rozmlouvajících otevřely se hřmotně dvéře z vedlejšího pokoje, a na prah vstoupila paní Hana s rozohněnou tváří a s očima planoucíma. Nepochybně končila před chvílí svou toaletu, ale neskončila jí posud, ježto neměla na sobě obyčejného šatu hedbávného, nýbrž jen krátkou červenou sukni a šedý župan. Přední část její vlásenky byla již bedlivě učesána, ale s týlu visel vrkoč ještě nezapletený a pouze šňůrkou u hlavy svázaný. Stanula na prahu a zkřikla:

„Já všecko slyšela!“

A dále nemohla mluviti: tak byla pobouřena. Prsa její rychle oddýchala, z očí jí lítaly jiskry. Konečně přiskočivši k Meirovi, rozpřáhla široko ruce a zkřikla:

„Co to? ty nechceš dcery mé? Ty prostý, nevzdělaný žide šibovský! nechceš pojmouti za ženu pannu tak sličnou a tak velmi vzdělanou! Pfuj! hlupáku! mišugener! rozpusto!“

Vitebský se snažil ukrotiti vášeň ženy své tím, že chopil Hanu za ruku a syčel jí skoro v ucho:

„Pst, Hano! pst!“

Ale celá vznešenosť postavy, celá péče o aesthetickou podobu vlastní osoby opustily paní Hanu v té chvíli co nejúplněji. Zmítala se neustále před Meirem, hrozila mu zaťatou pěstí skoro před samou tváří a křičela:

„Ty nechceš Mery? Nechceš mé dcery? Aj! aj! jaká škoda! Umřeme pro to lítostí! Ona již nenalezne muže a vypláče si oči pro tebe! Oj! oj! Toť náramná škoda, že hloupý, nevzdělaný žid šibovský nechce ji pojmouti za ženu! Odvezu ji do Vilna a provdám za jenerála, za hraběte, ano za knížete! Pfuj! což o sobě jen myslíš? Že Saul, tvůj děd, je bohatý kupec, a že ty sám máš velký majetek po otci, pro to jsi již velký puryc, a tobě je vše možno! Ale okáži tvému dědovi a celé tvé rodině, že dbáme o vás jak o starý pantofel!“

Eli zavíral pečlivě okna i dvéře, a paní Hana přiskočivši k jasanové skříni, jež stála blíže piana, vytáhla šuple a počala z něho vybírati různé škatulky s věcmi drahocennými.

„Nu!“ křičela, házejíc škatulky na zemi, „na! tu máš své dary nazpět! Odnes je té karaitské dívce, s nížto máš pletky milostné! Ona bude okamžitě tvou ženou!“

„Pst!“ zasyčel Vitebský již zoufale ku své ženě, a počal sbírati škatulky s drahocennými věcmi. Ale paní Hana vyrvala mu je z rukou.

„Odnesu to sama jeho dědovi a zruším zasnoubení,“ pravila.

„Hano!“ přemlouval ji muž, „vyvedeš tam hlouposti… půjdu sám a promluvím se Saulem.“

Ale paní Hana jako by ani neslyšela slov mužových.

„Pfuj!“ křičela, „ten hlupák, ten blázen, ten rozpusta nechce mé dcery! Jemu karaitská dívka je milejší nežli má dcera! Nu! děkujme bohu, že se ho zbavíme! Já odvezu Meru do Vilna a provdám ji za velkého barona!“


Bylo již skoro poledne, kdy Meir opouštěl dům Vitebských, provázen jsa zlořečením paní Hany a tichou omluvou i smířlivými slovy Eliho.

Na náměstí vřel již úplně ruch trhový. Obšírné prostranství bylo pokryto vozy, lidmi, koňmi a dobytkem tak těsně, že i nejmenší předmět by byl již neměl místa v tom zástupu hustém a pestrém, křičícím tisíci hlasův a hemžícím se tisíci hlav lidských i zvířecích. Na jedné straně náměstí bylo však místo trochu méně plné. Čněla tam dosti vysoká zeď jakési budovy mizerně obílené, a u bělavé zdi té seděl na zemi přihrbený stařec v oděvu šedém, roztrhaném a dlouhém, s hrubým přičervenalým šátkem ovinutým kolem šíje. Nohy, pokryté obuví obnošenou a zaprášenou, vězely skoro úplně ve značném množství košův a košatin, upletených z vrbového proutí, jakož i slaměných kabelek a těm podobných výrobků košíkařské práce.

Byl to Karaita Abel.

Ač byl den letní a slunečný, pokrývala hlavu jeho veliká čepice, vroubená liščí koží žlutou a vydutou: z pod ní splývala mu na záda i ramena hustá pásma bílých vlasův, a dlouhá, žlutavá brada širokým vějířem rozkládala se mu na prsou. Paprsky sluneční padaly na jeho tvář okrouhlou, malou, a ledva z ohromného vousu viditelnou; srsť liščí kůže spadala na svraštělé čelo, leč před ostrým světlem denním nechránila očí, jichžto naběhlá a červená víčka byla přimhouřena tak, že skoro úplně přikrývala zřenice.

Vedle starého Abela stála Holda, štíhlá, prostá, vážná jak obyčejně, s koralovým svým nášijkem, spuštěným nízko na šedou košili, a s havraními vlasy, splývajícími na záda.

Holda a Abel Karaita na trhu.[red 2][red 3]

Opodál od Abela a jeho vnučky stály řady vozů, na nichž bylo naloženo obilí, dříví, jakož i množství nejrozmanitějších věcí drobné výroby vesnické; mezi vozy bučely krávy a voli, bečela telata, ržali koni, probíhali menší dohazovači a překupníci, s křikem velkým smlouvali se o ceny svých výrobků vesničané ramenatí, již lokty odstrkovali od sebe zástup lidí zevlujících. V zástupu tom nebylo nic slyšeti kromě křiklavé výměny různých čísel, tvrdošijného smlouvání, hrubého smíchu, hádek neustále v to se mísících, vřeštivého pláče dětí a písklavého křiku ženského. A v celou tu vřavu mísil se starý, chraptivý hlas Abela, jenž neunavně vyprávěl povídky israelské. Patrně ho nezastrašila vřava kypící vůkol něho, nýbrž naopak podněcovala; neboť čím se stávala hlučnější, tím hlasitěji Abel mluvil, tak že v tomto kypění rozbouřeného hluku bylo dobře slyšeti jeho hlas povýšený ač třesavý.

„A když Mojžíš sestoupil s hory Sinai,“ pravil či spíše výrazně vyzpěvoval starý, třesavý hlas Abelův, „z obličeje jeho zářila světlosť taková, že lid upadl na tváře a zvolal jednohlasně: Mojžíši! opakuj nám slova Předvěčného! — I stalo se tehdy veliké ticho na nebi i na zemi; hrom umlknul, blesky pohasly a vichřice položily se na zemi. Mojžíš k sobě povolal sedmdesáte starcův israelských, a když ho obklíčili, jako hvězdy obkličují měsíc, počal opakovati lidu slova Předvěčného!“

V té chvíli dva muži na pohled vážní ač dosti nuzní oddělivše se od hlučného zástupu, blížili se k vyprávějícímu Abelovi. Šli spěšně, ale uslyševše jméno Mojžíšovo, stanuli a pohlíželi na Abela.

„Opět vypravuje!“ pravil jeden.

„On vypravuje neustále!“ dodal druhý.

Usmáli se, ale nešli dále. Jakási ženština přidružila se k nim, a brzy na to zastavili se dva neb tři výrostkové taktéž vedle nich. Ženština nastavujíc uší tázala se:

„Co to vypravuje?“

„Něco z historie a zákona lidu israelského,“ odpověděla Holda spokojeně.

Výrostkové otvírali ústa, ženština naklonila hlavu blíže k Abelovi, dospělí muži se usmívali, ale stáli poslouchajíce; Abel však mluvil dále:

„A lid náš, uslyšev přikázání Páně, zvolal jednohlasně: Budeme je plniti! — Tedy Mojžíš opřel dvanácte kamenův o horu Sinai, napsal na ně přikázání Páně a řekl lidu: Pokolení israelské! starci, mládenci, ženštiny a děti, a každý člověk rodu israelského, i cizozemec, jenž jest mezi vámi i ten, jenž poráží stromy, i ten, jenž čerpá vodu, všickni přijďte učiniti smlouvu s Jehovou, abyste se zapřisáhli, že budete plniti přikázání Jeho, jakož On přisáhl, že splní sliby vám učiněné!“

„Nu!“ ozval se někdo z posluchačů, „hezké věci hezky vypravuje.“

„I ten, jenž poráží stromy, i ten, jenž čerpá vodu…“ — opakoval jakýsi člověk v nuzném oděvu, vzdychnul při tom a pozdvihl očí svých k jasným nebesům.

Ženština, jež s hlavou nakloněnou k Abelovi poslouchala vážně slova jeho, vyňala z kapsy bezbarevné sukně špinavý šátek, a rozvázavši uzlíček na jednom jeho rohu, hodila veliký měděný peníz na kolena Abelova.

Za několika těmito osobami stálo nyní již mnoho jiných. A ledva několik krokův od nepohnuté hromádky té kupčili, hádali se a křičeli lidé žádostivi zisku, židé i křesťané, ženy, muži ano i děti sotva dorůstající; leč zde u bělavé vysoké zdi několik jednotlivcův, oddělených od hlučícího toho zástupu, mlčky, s myslí nábožnou, s úsměvem na tvářích a vzdechy v prsou mimovolně přestupovalo v jiný, duševní svět, v němž míhaly se obrazy a rozléhaly se hlasy prastaré, slavné, posvátné minulosti. Mohlo se zdáti, že Abel cítil tu pozornost, jakou mu věnovala hromádka, jíž byl obklíčen, a že mu všecky ty oči, jež utkvěly na jeho tváři, rozněcovaly srdce a probouzely paměť. Zřenice jeho zableskly z pod červených víček sklopených, vydutá liščí čepice posunula se s čela svraštělého trochu v týl, a když Abel pozdvihl hlavy, žlutavá pásma dlouhé jeho brady rozložila se ještě šíře a pozdvihla se až na ramena. Tehdy vyhlížel jako starý, napolo slepý lyrník[4], jenž písněmi těší a vzdělává ducha národa svého. Zpěvným, táhlým hlasem, silnějším než kdykoli jindy, počal opět vyprávěti takto:

„Když Israelité přešli přes Jordán, Josue položil na místě tom dvé velikých kamenův, a napsal na ně desatero přikázání božích. Jedna polovice lidu opírala se o horu Garizim a druhá o horu Hebal, a všickni uslyšeli silné hlasy, jež volaly tak, aby každý člověk z rodu israelského mohl je slyšeti: Zruší smlouvu svou s Pánem, kdo se bude klaněti bohům nepravým, kdo nebude ctíti otce svého i matky své! Zruší smlouvu svou s Pánem, kdo požádá majetku cizího, anebo slepého uvede na cestu nepravou! Zruší smlouvu svou s Pánem, kdo ukřivdí cizozemci, sirotkovi a vdově, kdo vloží lež v ucho bližního a o nevinném řekne: Nechť umře! — A kdy silné hlasy vložily ta slova v uši všech Israelitů, všechen lid odpověděl tak, jako by všecka ústa byla ústy jedinými a všecky hlasy jediným hlasem: Staň se tak!“

„Staň se tak!“ zašeptala kolem Abela četná ústa, kteráž ještě před čtvrť hodinou, uchvácena vírem všedních potřeb a starostí, zuřivě bojovala o haléř ztráty aneb zisku.

Skrze skupenou hromádku prodrala se nyní křesťanská vesničanka až k Abelovi. Pozdvihši jeden z nahromaděných zde košův, otázala se o cenu jeho. Holda jí odpověděla obyčejným svým hlasem pokojným. Vesničanka počala smlouvati, ale Holda jí po druhé již neodpověděla, ne proto, že by snad nechtěla, ale z té příčiny, že neslyšela jejích slov, ač dosti hrubě a křiklavě pronešených. Zrak její utkvěl na jediném bodě náměstí; na čele a lících zplanul ruměnec, a na ústech vážných rozkvetl úsměv skoro dětinský a spolu vášnivý. Asi sto krokův od místa, na němž byl Abel se svou vnučkou, protlačil se Meir skrze zástup a kráčeje nyní rychle beze všech překážek blížil se přímo k nim. Neviděl jich však; patřil přímo před sebe zrakem, v němž jevil se spěch a nepokoj. Minul Abela a Holdu, ani jich nepostřehnuv, a vešel do vrat synagogalného dvora.

Toho dne však nebylo lze po synagogalném dvoře jíti snáze nežli po tržním náměstí.

Meir pospíchal k černé chaloupce rabína Todra, ale k té také se tlačil zástup lidí různého věku i zevnějšku. Čím blíže chaloupky, tím větší byla tlačenice, a tím méně lid v té tlačenici rozmlouval, nýbrž postupoval tišeji a opatrněji. Nebylo tu jako na tržním náměstí křiku, hádky, smíchu a vzájemného strkání; nebylo tu také tváří vášnivě rozohněných, aniž očí, jež se blyštěly horečkou zisku, aniž posunků rychlých a hrubianských. Hustý zástup plynul k nízké lepenici v slavnostním mlčení, jež bylo rušeno jen šeptem nesmělým.

Meir věděl, kam a proč ten zástup pospíchal a z jakých živlů se skládal. Stálých obyvatelů šibovských tu vůbec nebylo, aneb aspoň velmi málo; majíce totiž velkého rabína bezprostředně na blízku, nepotřebovali ani očekávati zvláštních dní, aby se mohli těšiti z rady, naučení aneb jen z pohledu jeho. Lid, jímžto synagogalný dvůr byl nyní naplněn, skládal se z obyvatelů blízkých, vzdálenějších, ano i z okolí šibovského dosti vzdáleného. Zámožných kupců, lidí v oděvu, jenž by jevil dostatek a jistý vyšší stupeň světské uhlazenosti, byl tu sice jistý počet, ale ne značný. Ohromnou většinu tvořily postavy vyzáblé, oděné rouchem ošumělým a chatrným, tváře bledě, mající na sobě známky tuhého boje o živobytí, tváře trpící a trpělivé. Byla to konečně pravá mosaika tváří mladých, poloděckých, mužských i ženských.

Meir se na chvíli zastavil, jsa již blíže chaloupky.

„Proč bych tam šel?“ pravil sobě, „nechtěl by mne nyní vyslechnouti. — Nu!“ dodal hned na to, „a ke komu tedy půjdu?“

Po krátkém přemýšlení smísil se opět se zástupem, a brzy se octnul u dveří černé lepenice do kořán otevřených.

Za otevřenými dveřmi v úzké, trochu tmavé síňce stála opravdu zeď, utvořená ze zad lidských, a bylo nejhlubší ticho, rušené jen těžkým oddycháním asi dvacíti prsou. Meir v té zdi razil si dráhu, což mu bylo tím snadnější, ježto lidé tlačící se v síňce byli z větší části chudí a pokorní hosté, před několika hodinami upřímně vyčastovaní v zámožné kuchyni Ezofovičů. Postřehnuvše člena rodiny, pod jejížto střechou bývali často a ochotně pohostěni, rozestupovali se jak mohli, aby mu usnadnili průchod mezi sebou. Činili to však spěšně a velmi roztržitě, ježto zraky jejich byly obráceny ku vnitřku jizby vedlejší. Stavěli se na špičky nohou, aby uzřeli a uslyšeli, co se děje uvnitř té jizby, natahovali šíje a otvírali široko oči rozjasněné, udivené, zvědavé, žádostivé a spolu bázlivé. Kdykoli zaslechli nějaký úryvek rozmluvy z vnitřku jizby, na ústech jejich, uvadlých a bledých nouzí, chorobou a prací, rozkvétal úsměv nevýslovného blaha, jako by slova, aneb jen zvuky hlasu velebeného mudrce byly vonnou olivou, jež hojí všecky rány života jejich.

Jizba, v jejichž otevřených dveřích Meir nyní také stál, vyhlížela dosti divně. V pozadí jejím na stolici, umístěné mezi zdí a stolem, seděl Isák Todros, v jehož oděvu a postavě nebylo znáti nic svátečního. Mělť na sobě týž dlouhý, ošumělý a potrhaný šat jak obyčejně, a hlava jeho byla pokryta hnědou čepicí, posunutou v týl tak, ze zmačkaný štítek její čněl nad čelem žlutým, ostíněným ohromnou houští havraních vlasův jenom nepatrně sešedivělých. Shrben jsa jak obyčejně a hořejší polovicí těla nachýlen ku předu, seděl úplně nepohnutě, a jen černé oči obracel na tváře a postavy těch lidských bytostí, jež stlačeny jsouce u protější zdi pozdvihaly k němu zraků pobožných, bázlivých, skroušených.

Mezi malým, shrbeným a nepohnutým mudrcem, jenž seděl na stolici, a několika těmi bytostmi, jež byly již předpuštěny před obličej jeho, bylo prostranství zšíří několika krokův, jehož nikdo bez výslovného dovolení nesměl překročiti, a křižovaly se dva různé druhy světel. Jedno zlaté, sluneční, a spolu blankytové z jasných nebes, vnikalo tam oknem otevřeným, druhé, jiskravé, pronikavé, dymné vycházelo z krbu, v němž plápolal oheň široko roznícený.

U krbu na podlaze, pokryté tlustou vrstvou špíny, seděl nerozlučný učeň a sluha rabínův — melamed nad melamedy, pobožný a moudrý Reb Moše. V hrubé košili, opásán provazem, seděl na bosých nohou, a přikládaje neustále dřívka na oheň, sypal hrsti suchých bylin do vody vařící se v několika hrnéčkách. Zaujat činností tou, jak se zdálo lékárnickou, zastával též úřad sluhy úředního. Vyvolával z lidu, jenž naplňoval jizbu a síňku, jména těch, na něž podlé zdání a vůle jeho došlo, aby se přiblížili k mistrovi.

Nyní, ukazuje tlustým, černým prstem na postavy lidské tlačící se ku zdi, zvolal hlasem chraptivým:

„Šimšel, hospodský!“

Vyvolaný, jehož jméno Samson průběhem času bylo změněno a pokaženo, zevnějškem svým nikterak nepřipomínal svého jmenovce, poetického hrdinu a znamenitého athleta biblického. Malý, vyzáblý ten muž rudovlasý, vystoupil z tlumu, a postaviv se uprostřed jizby, sklonil bílou, píhovatou tvář svou skoro až k zemi.

„Kdo pozdravuje mudrce, pozdravuje velebnosť Předvěčného!“ zvolal hlasem úpěnlivým a třesavým. Ale nebyl jen hlas jeho třesavý, také ruce a ramena se mu třásla, a kdy muž ten poněkud pozdvihl tváře své, modré zřenice jeho počaly obíhati v jizbě s nepokojem a zmatením, jež bylo blízko šílení.

Isák Todros seděl jako zkamenělý. Jen oči jeho utkvěly na zděšené tváři ryšavého člověka před ním stojícího, a teprv za chvíli, když ten člověk, nemoha zděšením ani slova promluviti, neustále mlčel, mudrc vydal ze sebe zvuk hrdelný a nosový a zvolal táhle:

„Nunu!“

Šimšel pozdvihl ramenou a maje hlavu mezi ně vsunutou počal mluviti:

Nassi! Nechť světlosť tvá osvítí temnosti mé! Rabbi! Spáchal jsem hřích veliký, a srdce mé se třese strachem, když před tebou se mám vyznati z toho hříchu! Nassi! jsem člověk nešťastný… Ryfka, žena má, zkazila duši mou na věky, a jen ty, Rabbi, naučíš mne, kterak ji nyní mám očistiti od velikého hříchu toho!“

Pokorný kajicník se tu zajiknul, a teprv za chvíli nabyl opět odvahy a nové síly.

Nassi! já i Ryfka, žena má, i děti naše usedli jsme minulého pátku k sobotní večeři. Na jednom stole stála u nás mísa masa, na druhém stál hrnek mléka, jež Ryfka, žena má, připravila našim dětem nejmenším. Ryfka čerpala mléko z hrnku a nalévala je lžičkou nejmenším dětem na misky. A když tak činila, jednou se jí ruka zatřásla, a kapka mléka padla se lžičky na to maso, jež bylo na míse… Aj vaj! hloupá žena! co to učinila! Poskvrnila maso!“…

Bázlivý Samson opět se zajiknul v řeči a mudrc se tázal bez nejmenšího hnutí těla aneb mrknutí očima:

U Todra.[red 1]

„Nu! a cos učinil s tím masem?“

Samson opět velmi nízko sklonil hlavu, a tak stoje vykoktal:

„Rabbi! požíval jsem z něho, a žena má i děti mé též!“

Okamžitě lítaly jiskry z plamenných oči Todrových.

„A proč jsi nevyhodil té nečistoty na smetiště?“ křičel rabín; „proč jsi ošklivou tou věcí znečistil ústa svá i dětí svých?“

Po delším mlčení odpověděl hlas pokorný, třesavý, jako by po zemi se plazící:

Nassi! Jsem velmi chud; najal jsem mizernou krčmu, z níž mám jen malý užitek. Ale mám, Nassi! šestero dětí a starého otce, jenž bydlí u mne, a dva vnuky, jimž umřeli otec i matka! Rabbi! mně je velmi těžko uživiti sebe a rodinu, proto také jíme maso jen jednou v témdni, ve svatý večer sobotní! Košer maso je drahé… protož pokaždé v pátek kupuji jen tři libry masa, a z těch tří liber nás jedenácte jí a posilňuje se! Rabbi! věděl jsem, že po celý týden nevložíme již ničeho do úst kromě chleba, cibule a okurek… bylo mi tedy líto zahoditi to maso, a ač na něm byla kapka mléka, požíval jsem z něho a dovolil též rodině své, aby jedla z něho…“

Tím způsobem chudý Samson bědoval a spolu se obviňoval, a mistr ho poslouchal s obličejem zachmuřeným a hrozným.

Potom počal mluviti. Z počátku mluvil ve hněvu a pobouření, a přece seděl nepohnutě a nuceně. Natahuje pouze šíji ku zděšenému a pokornému Šimšelovi, upíral naň zrak čím dále tím ohnivější a hroznější. Vykládal dlouho, obšírně a důkladně: odkud pochází zákaz mísení potrav masitých s mléčnými, co o tom zákaze psali různí Tanaité a velcí rabíni, a jak nesčíslní nástupci jejich vydávali a objasňovali spisy jejich; jak velkým provinilcem je taký člověk, jenž nevšímaje si toho zákazu osmělí se vložiti do úst kus masa, na nějž padla kapka mléka.

„Hřích tvůj jest ohromný před obličejem Páně!“ zahřměl konečně kajícímu, jenž neustále jevil pokoru; „tys pro lakomství zrušil smlouvu, již Jehova učinil s vyvoleným lidem svým; tys přestoupil jedno ze 613ti přikázání, jichžto každý pravý Israelita má ostříhati, a zasloužils, aby na hlavu tvou připadla klatba, kterouž Eliseus vyslovil nad pacholíky, již se mu posmívali, a Josue Navin nad městem Jerichem! Ale za to, že jen tělo tvé hřešilo, a duše nepřestala věřiti ve svatosť zákazu onoho, a za to, žes přišel ke mně s velikou lítostí a pokořil se přede mnou, odpouštím tobě velký ten hřích a rozkazuji jen, abyste ty i žena tvá i děti tvé po čtyři neděle nekrmili těl svých ani masem ani mlékem, a peníze, jež byste vydali za maso a mléko, rozdali chudým. A když uplynou čtyři neděle, duše vaše budou očistěny od velkého hříchu, jehož jste se dopustili, a budete žíti pokojně a nábožně se všemi bratry israelskými. Volejte: Staň se tak!“

„Staň se tak!“ ozvaly se ve sboru hlasy těch, již byli ve světničce, i těch, již naplňovali síňku, jakož i těch, kteřížto tlačíce se kolem lepenice, zvědavými zraky pohlíželi do vnitřku skrze okno otevřené.

Malý, ryšavý Samson, zbaven břemene, jímžto svědomí jeho bylo obtíženo způsobem strašným, ač stížen trestem čtyrtýdenního postu, jenž měl ostatně ještě zostřiti jinak již věčný půst všech dní jeho, se slzami pohnutí v očích a s dobrořečným šeptem couval k síňce, až zniknul v zástupu zde shromážděném.

Hned nato Reb Moše ukázal opět prstem na lid stojící u zdi, volaje:

„Reb Geršon, melamed!“

Po tom vyvolání oddělil se od zástupu zavalitý, shrbený člověk s černým vlasem rozčechraným v neladu na velké skloněné hlavě, s tváří zasmušilou a zádumčivou. Byl to kollega Reb Moše-a, duševní průvodce israelské mládeže; žil a učil v městečku blíže Šibova. Stanul uprostřed světnice, maje v rukou velkou knihu otevřenou, a pozdraviv mistra obyčejným způsoben, počal mluviti takto:

„Rabbi! Přede dvěma dny byla duše má velmi sklíčena. Moji kloučkové čtli ve svaté knize, že jest rozkázáno modliti se na večer až do konce první stráže. Nu! — tázali se mne hoši, — co to znamená: první stráž? Kdo, před kým a kde je na stráži? — A když tak se tázali, ústa má oněměla. A proč oněměla? Proto, že jsem nevěděl, co jim mám odpověděti. Přišel jsem tedy k tobě, Rabbi, aby pramen tvé moudrosti splynul na temný rozum můj. Pověz mi, Rabbi, jaké jsou to stráže, podlé nichžto každý Israelita má měřiti délku své modlitby? Kde a před kým jsou rozestaveny, a co mám o nich říci kloučkům svým?“

Zasmušilý, shrbený člověk přestal mluviti, a celé shromáždění s neobyčejnou zvědavostí upřelo oči na mudrce, očekávajíc na odpověď. A nemusilo dlouho na ni čekati. Sedě stále nepohnutě a maje tělo nahnuté ku předu, počal Isák Todros mluviti takto:

„A jaké mohou ty stráže býti, o nichžto jsi se mne otázal? Jsou to stráže andělské. A kde jsou andělé na stráži? V nebi. A před kým jsou na stráži? Před trůnem Předvěčného! Kdy den se končí a soumrak nastává, andělé se rozdělí na tři veliké sbory. První sbor je na stráži u trůnu Předvěčného až do půlnoci, a tehdy je čas ku konání modliteb večerních. Druhý sbor přichází o půlnoci a je na stráži až do svítání, a na úsvitě kdy lze rozeznati bílou od bledomodré, přichází sbor třetí na stráž před trůn Předvěčného. Tehdy je čas k modlitbám ranním…“

Mudrc umlknul. V zástupu ozýval se tichý šepot a mlaskot, jímž jevilo se podivení a nadšení. Melamed Geršon se však ještě nehnul z místa, leč maje zrak upřený na těžkou svou knihu otevřenou, ozval se opět:

„Rabbi! pust na temný můj rozum ještě jeden paprsek své moudrosti a rozptyl jím pochybnosť, jež ovládla duši mou… Blíže městečka, v němž bydlím, je dvůr bohatého pána. Do toho dvora chodívají někteří moji kloučkové a slýchají tam různé věci. Kdysi jeden můj klouček, vrátiv se z dvora, vyprávěl v městečku, že slyšel, kterak lidé ve dvoře pravili, odkud hrom pochází. Řekli prý tam, že hrom vychází z nebes tehdy, kdy dva mraky setkají se a vypustí ze sebe nějakou sílu, kteráž nazývá se električností. Neslyšel jsem nikdy o takové síle a nevím, je-li pravda, že ona je na světě a že velké hromobití z ní vzniká…“

Mezi touto řečí Geršonovou mudrc, jenž byl posud nepohnutě seděl, několikráte netrpělivě se pohnul, a po jeho úzkých a drsnatých rtech přesunul se několikráte úsměv uštěpačný.

„To není pravda!“ zvolal, „takové síly není na světě, a z té nevzniká hromobití. Když římský císař zbořil svatyni a lid israelský rozptýlil se po celé zemi, zahučel hrom na světě. A odkud vznikl? Z prsou samého boha, jenž hlasitě zaplakal nad zříceninami svatyně své a nad neštěstím lidu svého. Pán bůh ještě teď často pláče nad krásou svatyně své a nad bývalým štěstím lidu svého, a jestliže zapláče, lkaní jeho rozléhá se po celém světě hřmotem velikým, slzy jeho padají do moře, a jsou tak ohromné, že moře jimi se zvedne a pozdvihne zemi, kteráž se třese a oheň vypouští ze sebe. Tak jsem ti pověděl, odkud vzniká hromobití a to velké třeseni, jemuž země je podrobena. Odejdi v pokoji, a uč své kloučky tomu, cos uslyšel ode mne!“

Melamed s velkou svou knihou v rukou odstoupil, pokorně se kloně a vzdávaje díky mudrci, až zmizel v zástupu, a v téže chvíli kdesi u zdi dítě hlasitě zaplakalo.

Reb Moše zvolal:

„Nájemník Chaim z Kamionky a žena jeho Malka…“

Ze zástupu vyšel muž se ženou. Tváře obou byly bolestivy a polekány. Žena chovala dítě bledě, vyzáblé. Padli před mudrcem na kolena, a podávajíce mu děcko tiše plačící, zavinuté v bezbarevné hadříčky, prosili ho, aby jim udělil lék proti nemoci, jež dlouho trápila syna jejich. Todros naklonil se k malé, bledé tvářičce a pohlížel na ni okem bystrým, zkoumavým. Reb Moše však, sedě u krbu, upřel zrak na mistra, a míchaje lžičkou byliny, jež vařily se v hrnéčkách, očekával na jeho rozkazy.

Tím způsobem nejrůznější lidé dlouho a pořadem se blížili k slavnému mudrci, učiteli, lékaři a skoro proroku svému, tázajíce se ho na nejrůznější věci a vznášejíce naň prosby. Byl tam mimo jiné jakýsi ztrápený mužíček, jenž veda ženu svou mladou a hezkou, prosil velkého rabína, aby ji zkoušel soudem božím pomocí tak zvané vody žehravosti, po jejímž vypití žena, na níž padlo podezření, že je nevěrna muži, musí okamžitě umříti, je-li vinna, ale rozkvete dvojnásob krásou a zdravím, je-li podezření nespravedlivé. Někdo jiný se tázal, co má činiti, jestliže nastane čas k modlitbě, kdy člověk cestuje, a on nemůže obrátiti tvář svou k východu, jak je přikázáno, ježto z té strany velký vítr žene mu do očí velký oblak prachu! Značné bylo také množství těch, již plačíce, žalujíce a bědujíce nad nešťastným osudem svým, prosili mudrce, aby prorockým okem pohleděl v budoucnosť a řekl, brzy-li nastane radostný den Messiášův, den osvobození, odpočinku a hojnosti?

Ale většina lidí, shromážděných v chaloupce i kolem ní nežádala ničeho, nevznášela žádných proseb a nepřednášela otázek, leč přišla sem a dusila se v nesmírné tlačenici jen proto, aby mohla dýchati v témže vzduchu, jímž oddýchala prsa proslaveného mudrce, napojiti sluch svůj slovy vycházejícími z úst jeho, a oči světlostí, jež zářila z jeho obličeje.

Bylo též patrno, že Isák Todros cítil a rozuměl výši stanoviska svého. Konal také vše s vážností neoblomitelnou, s horlivostí neunavnou a s trpělivostí nezkalenou. Neodpuzoval nikoho od sebe, neodříkal nikomu ničeho. Hromoval, objasňoval, vykládal, vyprávěl, vyměřoval tresty, udílel léky, a to vše neustále s postavou nepohnutou, upíraje pouze oči přísné aneb zadumané na tváře osob k němu se blížících. Několikráte, kdy ve světničce se rozléhaly nejžalostnější hlasy, prosící za prorocké předpovědění dne Messiášova, oči jeho černé jako noc a plemenné jako vášeň zasvítily vlhkou povlakou. Miloval zajisté ten lid, jehož úpěnlivé prosby zalily slzami jeho přísné oko. Časem také valné krůpěje potu splývaly mu po žlutém čele, a prsa unavená dlouhým mluvením počala těžce oddýchati. Todros utíral pot s čela rozedřeným rukávem oděvu, sbíral nové síly a pokračoval v učení, kárání a těšení lidu. Pracoval těžkou myslí, pamětí, fantasií a prsoma, s hlubokým pocitem povinnosti, s ohnivou věrou v užitečnosť a svatosť své námahy, s nejvyšší bezzištností člověka, jenž pro sebe nepotřeboval ničeho kromě černé lepenice, zděděné po předcích, skrovné každodenní stravy, již mu ruce věrných hojně podávaly, a toho chatrného, špinavého a rozedřeného oděvu, jenž asi deset let již pokrýval vyzáblé tělo jeho.

Po synagogalném dvoře kráčel toho času člověk, jenž patrně pospíchal, aby vyhledal někoho v zástupu.

Byl to Ber, zeť Saulův. Pozorně pohleděl na mnohé tváře lidí, obkličujících lepenici rabínovu, vnikl do přeplněné síňky, a postřehnuv konečně Meira, jenž stál na prahu světničky, zatáhnul ho za rukáv svrchníku.

Jinoch, probuzen z olověné zádumy, v níž byl pohroužen beze všeho hnutí, ohlédl se a pohleděl okem zamyšleným na příbuzného za ním stojícího.

„Pojď odtud!“ šeptal mu Ber do ucha.

„Nemohu,“ odpověděl Meir rovněž tiše. „Musím promluviti s rabínem o vážné záležitosti, a budu zde čekati, až ti všichni lidé se rozejdou, abych s ním promluvil…“

„Pojď!“ opakoval Ber a pojal za ruku zpěčujícího se jinocha.

Meir sebou trhnul netrpělivě, ale Ber pravil opět:

„Pojď! budeš-li chtíti, přijdeš později, až ti lidé se rozejdou… ale vím, že nebudeš chtíti…“

Oba odešli z přeplněné chaloupky. Ber, kráčeje rychle a mlčky, vedl soudruha svého ve vzdálenou stranu prostranného dvora, kde byli úplně samotni. Zde, jsouce zdí Bet-ha-Midraše zakryti před zástupem kupčícím na náměstí a ve značné vzdálenosti od zástupu druhého, jenž obléhal chatrč rabínovu, mohli být jisti, že nikdo nenaslouchá jejich rozmluvě.

Meir se opřel zády o zeď budovy, Ber stál před ním mlčky nějakou chvíli naň se dívaje.

Zevnějšek Berův byl toho druhu, že by vedle něho mohly přejíti miliony lidí lhostejných, aniž by si ho povšimly, na němžto však oko pozorného a přemýšlivého člověka postřehlo známky zajímavé a pozoru hodné. Muž ten čtyřicetiletý, štíhlý, oděný co možná nejčistěji, ale také zcela věrně podlé starých předpisův a obyčejů, s řídkým, bledoplavým vousem a jasnými hebkými vlasy, měl tvář jemných rysů, trochu bledou, a na ní se jevila jakási zvláštní lhotejnosť, lenivosť a ospalosť, kteréžto znikaly a ustupovaly před čilým, nervovým oživením jen tehdy, byla-li řeč o kombinaci a činnosti obchodní. Za tou lhostejností a ospalostí by však bedlivé oko bylo mohlo odkryti utajené, takřka spodní vrstvy citův a charakteru. Cosi snivého a spolu bolestivého bylo v těch jeho velkých, široko otevřených očích s modrou zřenicí, jež byla pokryta sklennou povlakou. Jakási tesknota doznaná a násilně tlumená, jakési touhy neukojené a v hloubi prsou skryté jevily se v zárysu jeho rtů tenkých, půvabných a nosících známku jako by kamenné resignace. Někdy vznikaly dvě popříčné brázdy na jeho bílém a hladkém čele. Příčinou jich byly snad jakési zpomínky staré, ale věčně bolestné, neboť kdykoli se obnovily, Ber se rukou dotýkal prsou svých, a krátký, slabý povzdech pozdvihal ramenou jeho. Bylo patrno, že v minulosti toho člověka hrálo se jakési drama tiché, jež nebylo nikomu úplně známo, ale jehož rozvinutí, pohroužejíc vůli a mysl jeho v dřímavosť, pozůstavilo mu v prsou ozvěnu věčně umírající a věčně znovu se budící…

Nyní stoje před jinochem, jejž byl skoro násilím vyvedl ze zástupu, pohlížel dlouho na tvář jeho okem sklenným, bolestivým.

„Meire!“ pravil konečně, „děd tvůj Saul měl před hodinou dlouhou rozmluvu se synem svým Abrahamem. Opustil hosti své, aby s ním promluvil, a přikázal mi, aby vyslechl tu rozmluvu a byl tak svědkem toho, co vyšlo z úst jeho a co svědomí synovo musilo poslechnouti. Buď již spokojen, Meire. Strýc tvůj nedopustí se toho velkého hříchu a té hanebnosti, kterážto za nedlouho se stane!“

„Stane se!“ ozval se Meir vášnivě. „Nestane se! učiním, aby se nestala!“

Ber se trpce usmál.

„Ty tak učiníš! A kterak? Domyslil jsem se, ze chceš o tom říci rabínovi, a vyhledal jsem tě, abych tě varoval a odvrátil neštěstí od hlavy tvé. Myslils, jakmile povíš rabínovi o celé záležitosti, že on se hned vzchopí a zkřikne, aby nikdo se neopovážil vykonati skutek tak hanebný. Kdyby tak učinil, všickni by ho poslechli, toť pravda, — ale on tak neučiní…“

„Proč toho neučiní?“ zvolal Meir.

„Proto, že nerozumí obchodu.“

A opět se usmívaje, pokračoval:

„Kdybys otázal se jeho, který pokrm je čistý a který nečistý; smíme-li v den sabbatu utírati svíci a opásati se šátkem kapesním; je-li třeba, abychom sedajíce k jídlu blahoslavili nejprve víno anebo chléb; kdybys jeho se otázal, jak duše lidská přechází z těla do těla; kolik Sefirotův Jehova vypustil ze sebe a jak ti Sefiroté se nazývají; kterak třeba skládati písmena jmen božských, abychom z nich složili slova velkých tajností; kdy nastane den Messiášův, a co toho dne se stane?… on by na tyto všecky otázky tvé odpověděl řečí dlouhou a učenou. Ale začneš-li mu vyprávěti o vinopalnách, daních, o panských dvorech a těch záměrech, jež zlí lidé mají na ně, vytřeštil by na tě oči a poslouchal by tě jako hluchý, neboť on tomu všemu nerozumí, a jemu za těmi knihami, z nichžto čerpá moudrosť, celý svět jest jako poušť ve tmavé noci!…“

Meir sklonil hlavu.

„Cítím, že máš pravdu,“ řekl, „a přec bych se ho měl tázati: je-li dovoleno z příčiny vlastního zisku činiti křivdu člověku nevinnému?“

Ber odpověděl:

„On by se tebe otázal: a kdo je ten člověk nevinný? — Israelita aneb Edomita?“

„Edomita!“ odpověděl Meir jak ozvěnou.

Pohlédl vzhůru, jako by přemýšlel, pohnul rukama, jako by se čemusi divil, a posléz upřel zrak na tvář Berovu.

„Bere!“ pravil, „nenávidíš Edomitů?“

Ber vrtěl hlavou.

„Nenávisť jest odporna srdci,“ odpověděl „Kdysi… v mládí… chtěl jsem dokonce jíti k nim a zvolati: pomozte! Ale nyní jsem rád, že jsem toho neučinil; nýbrž zůstal u svých, ale nemám v srdci svém žádné nenávisti k nim…“

„Já také ne,“ dodal Meir živě. „A myslíš,“ tázal se, „že Kamionker jich nenávidí?“

„Nikoli,“ odpíral Ber, „on je pouze dojí jako krávy a pohrdá jimi proto, že nejsou dbalí svých zájmův a dovolují, aby je šidil.“

„A zdali Todros jich nenávidí?“ tázal se Meir.

„Ovšem, více než kdy jindy,“ potvrdil Ber. „Todros jich nenávidí. A proč? Poněvadž nežije v téže době jako my všickni;… žije neustále v té době, kdy římský císař zbořil svatyni jerusalemskou a vyhnal národ israelský z Palestiny, a kdy byli židé páleni na hranicích a pronásledováni po celém světě. On dýchá, jí a chodí nyní, ale myslí a cítí tak, jako by žil před tisícem aneb dvěma tisíci roky. Neví ničeho o tom, že od úmrtí jeho předka Todra, jenž sem přibyl ze Španělska, množství let plynulo nepřetržitě jako řeka velká a bystrá, a že na té řece pluli moudří a dobří lidé, již přinášeli světu věci moudré i dobré, a že od toho dávného času svět se velmi změnil, a lidé, kteříž dříve na vzájem se nenáviděli a pronásledovali, podali si ruce ku smíru… On praničeho neví, co se děje na světě… nu! jak by také mohl věděti? Od narození svého nikdy nevyjel ze Šibova, a oči jeho neviděly jiných knih kromě těch, jež mu zůstaly po dědech a pradědech, — aniž člověka z jiného národa kromě osob z národa israelského.“

Meir poslouchal kývaje hlavou, jako by v duchu souhlasil se slovy svého soudruha.

„Šel bych tedy k němu nadarmo,“ pravil po krátkém přemýšlení.

„Proto jsem tě hledal, abych ti to řekl,“ odpověděl Ber. „On nezabrání Kamionkerovi činiti křivdu Kamioňskému, neboť jemu se bude zdáti, že šlechtic Kamioňský pochází z národa idumejského, jenž válčil s Josuem, anebo z národa římského, jenž se klaněl modlám a rozbořil svatyni jerusalemskou, aneb z národa španělského, jenž před pěti sty lety velmi mučil židy… On by vlastně ani nechtěl s tebou mluviti, neboť považuje tebe za nevěřícího, a posud nevztáhl rozhněvané ruky své na hlavu tvou pouze z příčiny velké naší rodiny a té velké lásky lidu k tvému dědu Saulovi. Ale kdybys před ním obvinil Kamionkera, pohnul by ho Kamionker k pomstě nad tebou tak, jak ho Reb Moše již popuzuje. Meire, buď opatrný! Nedaleka je záhuba tvá! Uteč od ní!“

Meir neodpověděl ničeho na tu výstrahu.

„Bere!“ pravil, „divím se tomu velmi, ale zdá se mi, že v tom hloupém, zlém a mstivém člověku je velká duše… On je velmi trpěliv, ve dne v noci sedí u svých knih… Onť lítostiv! Oči jeho se zarosí slzami, jestliže před ním lidé si stěžují a plačí… Povoluje všem volný přístup k sobě, učí a těší každého… nechce ničeho pro sebe a tak pevně… Bere! tak pevně věří!“

Ber se usmíval, poslouchaje tato slova, a sklenným okem svým pohlížel k oblakům.

„Ty tak mluvíš o rabínovi, Meire,“ odpověděl zvolna, „ale co řekneš o tom ubohém národě, jehož tělo vyschlo hladem, jehož hlavy souží se starostí a nízko se sklánějí opovržením, jež na ně padá po dva tisíce rokův, a jenž jako prahnoucí žízní pospíchá k řece moudrosti, aby se z ní napil? Neptej se na to, je-li moudrosť ta pravá či nepravá, ale patř na to, jak on v chudobě a nouzi, žije malým jen zájmům, prahne tou moudrostí… a jak ctí své mudrce a věrně ostříhá toho, co považuje za svaté přikázání? Zdá se ti, že ten hloupý, chtivý a nečistý národ má velkou duši?“

Meir pozdvihl hlavy. Zarděl se jak obyčejně, kdy byl pohnut.

„Israel má duši velkou, a já ho miluji nad spokojenosť svou, nad štěstí své i nad život svůj. Nu!…“

V tom umlknul, rychle chopil Bera za ruku a řekl:

„Vím, čeho se Todrovi nedostává, aby se svou velkou duší byl velkým člověkem, a čeho se nedostává lidu israelskému, aby okázal světu velikosť svou… Třeba, aby paměť a myšlenky jejich vybavily se z bývalých časů, v nichž neustále se zdržují, a aby se vpravily v nové časy, jež nyní připlynuly na svět; třeba také, aby o hlavy jejich udeřil křídly svými Sar-ha-Olam, anděl poznání, jenž jest knížetem světa!“

Kdy tak jinoch mluvil plamenným jazykem, s rozohněným okem a čelem, Ber pohlížel naň zrakem plným radosti a zároveň smutku. Za chvíli teprv se ozval řka:

„Patřím-li na tebe, Meire, a poslouchám-li tě, zdá se mi, že vidím sebe samého… tehdy, kdy mně bylo tolik let, kolik je nyní tobě… Já taktéž, jak ty nyní, velmi jsem se hněval a rmoutil… chtěl jsem taktéž…“

Umlknuv, položil ruku na prsa, neboť na čele jeho vznikly ony dvě hluboké brázdy, a zřenice jeho zpod sklenné své povlaky pohlížely někam daleko… do světa aneb do minulosti…

Takým způsobem oba spolu rozmlouvali, jeden opřen jsa o zeď Bet-ha-Midraše, druhý stoje blíže něho. Rozmlouvali živě, někdy s velikými posunky. Meirovy oči planuly, tvář jinochova byla bleda; Ber měl čelo svraštělé, a rty jeho slabě se chvěly. A kdokoli by z lidí, jimž byl cizí ten svět, v němž oni žili, cítili a myslili, nyní na ně byl pohleděl a chtěl uhodnouti obsah jejich rozmluvy, byl by řekl: Kupují, prodávají, smlouvají se, mluví o obchodu! Či tací lidé jak oni mohou o něčem jiném mysliti, mluviti a kormoutiti se něčím jiným?

Mohou. Myslí, mluví, rmoutí se, ale nikdo neposlouchá jejich řeči, nerozumí myšlenkám, netouží po tom, aby uhodnul jejich zármutek. Toť moře ohromné a tajemné, neprozkoumané ještě ani těmi, již v něm tonou!

„Pojď domů,“ pravil Ber soudruhu svému; „děd tvůj Saul zasedne brzy s hosty svými ku stolu, a rozhněvá se, neuzří-li tam tebe. Nad hlavou tvou visí již tak dosti velká bouře. Hana Vitebská odnesla snubní dary, jež děd tvůj poslal její dceři ve jménu tvém, napovídala mu před hosty velké nepříjemnosti a zrušila zasnoubení.“

Meir nedbale pohnul rukou.

„Chtěl jsem tomu sám,“ pravil, „a děda odprosím… Mám na mysli jen, ke komu bych nyní měl jíti…“

Ber pohleděl na Meira s podivením.

„Kterak jsi tvrdošijný!“ podotknul.

Na to oba zamířili ku vratům synagogalného dvora.

Ber náhle se zastavil.

„Meire!“ pravil, „nechoď jen k úřadníkům!“

Meir si pohladil čelo rukou.

„Šel bych k nim,“ odpověděl, „ale strach mne pojímá! Vypátrají-li pravdu, potrestají přísně Kamionkera, a s ním i ty nešťastníky, jež on svedl… Ubozí lidé! hloupí lidé! Lituji jich!…“

Umlknuv náhle, upřel zrak na jakýsi bod. Po náměstí napolo již prázdném přejížděla úhledná najtičainka, tažená čtyřmi bujnými koni, a v ní seděl slušný jinoch v elegantním oděvu.

Meir ukázal prstem na najtičainku, kteráž se zastavila před domem Kamionkerovým, otevřel široko oči, jako by byl náhle přiveden na jakousi myšlenku, a zvolal hlasem třesavým:

„Hleď, Bere! Tot šlechtic Kamioňský!“


Slunce chýlilo se k západu, kdy na pavlači domu Ezofovičův ukázala se hromádka lidí rozmlouvajících vespolek živě, upřímně a vesele. Byli to dnešní Saulovi hosti, již tisknouce ruce starci mezi nimi stojícímu, loučili se s ním, děkovali mu za laskavosť jim prokázanou, a usednuvše pořadem po dvou neb třech na vozy, jež na ně očekávaly, dlouho ještě se obraceli tvářemi ku stojícímu na pavlači majiteli domu jimi opuštěného.

Domácí ženštiny pomocí služek uklízely četné náčiní s dlouhého stolu ve společenské jizbě, odnášely do skříní zbytky jídel a nápojův, a pečlivě skládaly ubrusy hrubé, leč úhledné a čisté.

Na náměstí trh zatím se končil; prořídlé značné množství vozův a lidí zaujímalo ještě jistou čásť prostranství, ale menšilo se neustále. Za to dva neb tři zájezdné domy na náměstí vřely hlukem a veselím. Tmavé, propastné průjezdy těch domů byly přeplněny vozy a koni vesničanův, již pili, tančili, hádali a bavili se ve velkých šenkovnách.

V šenkovně Kamionkerově bylo nejplněji a nejhlučněji. Nebylo divu; obratný obchodník měl najatých několik okolních vinopalen a hostincův, a řídil činnosť i osudy celé armády svých podnájemníkův a šenkýřův. Asi dvacet lidí, podobných Samsonovi, jenž jednou v témdni kupoval tři libry masa, z něhož jeho rodina, sestávající z jedenácti osob, jedla a čerpala síly (byly to zajisté síly Samsonovy!), — asi dvacet takových chuďasů bylo úplně závislých na Kamionkerovi. On jim nebyl velitelem vysokomyslným, protož oni na vzájem nebyli vysokomyslni k těm vesnickým zástupům, již topily rozum svůj a blahobyt rodin svých v moři líhu, jež ruce jejich rozlévaly. Tím způsobem tedy Kamionker měl v rukou svých osudy snad stotisíců rodin vesnických, k čemuž pomáhaly jemu dvojité konce křídy podnájemníkův jeho, šenkýřů, kteří pořadem očekávali od hlavního podnikatele na zlepšení aneb konečné zničení své existence nuzné, špinavé a mozolné.

Není tedy divu, že kolem domu Kamionkerova tlačil se největší tlum vozův a koní a v šenkovně jeho pilo a hulákalo největší množství vesničanů. Kamionker však neukazoval se jim a nehostil jich. Hospodařila tam žena jeho Jenta, jež přinášela na stoly džbánky, láhve a skleničky, a jí pomáhaly dvě škaredé a ramenaté dcery, jež prodávaly na konci jednoho z četných stolů preclíky, housky a slanečky. A kdokoli by tehdy byl patřil na Jentinu postavu vyzáblou, nachýlenou ku předu, oblečenou v oděv volný, vybledlý, a na její uvadlou, svraštělou tvář, jejížto žlutá barva vedle červeně růže na rudém čepci činila dojem nepříjemný; kdokoli by byl viděl tu tvář a postavu lenivě se pohybující ve vzduchu dušném z množství oddechů lidských a naplněném výpary z nápojů líhových: nebyl by mohl souditi, že je to žena podnikatele a obchodníka ve velkém a jednoho z největších boháčů v provincii.

Těžko by bylo též poznati podnikatele ve velkém a majitele značných kapitalů v rudém, malém človíčku, jenž v ošumělém, až po paty dlouhém svrchníku, se šíjí skrytou v záhybech přičervenalého šátku stál nyní v jednom z hostinských pokojů domu svého ledva několik krokův od prahu.

Byl to právě ten pokoj, v němžto se lesknul žlutý, starožitný nábytek s polámaným, špinavým kováním, a na oknech živořila černá rostlinná monstra ve hliněných hrncích.

Reb Jankel Kamionker stál několik kroků od prahu, a host jeho, šlechtic Kamioňský, seděl ve žluté lenošce, kouře doutník a pohlížeje na Reb Jankla zrakem napolo usměvavým a napolo zamyšleným.

Mladý šlechtic byl vysoké, slušné a silné postavy; tmavé vlasy ostiňovaly jasné jeho čelo, a celá tvář jemná, ač poněkud pozlacená vedrem letním, měla výraz příjemný, trochu dobrosrdečný a dosti duchaplný.

Žertovnosť, jež časem zasvitla v očích šlechticových, byla nepochybně vzbuzena pohledem na nepatrnou postavu, píhovatou tvář a dlouhé, ohnivé pejsy[5] Reb Janklovy. A zamyšlení Kamioňského pocházelo zajisté odtud, že nepatrný Reb s dlouhými pejsy mluvil s ním o důležité záležitosti.

Ostatně mladý šlechtic s jasným čelem, duchaplným obličejem a s lahodnýmí ústy ani nevěděl, s kým vlastně rozmlouvá. Stál před nim žid, nájemník jeho vinopalny, a na tom bylo dosti. Kým mohl býti více nežli židem a nájemníkem vinopalny?

Že mohl býti ještě činným a působivým členem jistého a silně i zvláště zorganisovaného společenstva, dokonale nábožným mužem, jemuž pravověrná čásť toho společenstva vzdávala česť velikou, mystikem, jenž očekával na příští Messiášovo s takovou věrou, s jakouž očekávali na ně lidé plemene jeho před několika sty lety; že byl učencem a boháčem, před nímž povstávali s náramnou úctou všickni nuzáci a prostáci národa jeho; že konečně kolem nemotorných, píhovatých a nedobře umytých rukou jeho ovinovaly se niti četných osudů lidských, židovských i křesťanských: o tom šlechtic Kamioňský s jasným čelem a lahodnými ústy neměl ani nejmenšího ponětí.

Proto také mu ani nepřišlo na mysl pozvati píhovatého, rudého žida aby o několik kroků se přiblíživ, posadil se vedle něho. Reb Jankel taktéž na to nepomyslil, aby se přiblížil a posadil. Nepomyslil na to, ježto v podobných okolnostech pokorné stání bylo mu obyčejem, zděděným po otcích a dědech; a přece bledomodré oči jeho blyštěly nenávistně a zlostně, kdykoli mladý šlechtic jinam se dívaje nemohl viděti výraz jejich. Možná že Reb Jankel, nemysle vůbec na to, a nevydávaje sobě účet z citů svých, cítil přece, jak od nohou jeho, pokorně stojících, k srdci, jež ve všedním žití nořilo se v hrdosť velkou, plynul ostrý jed doznaného a na vzájem projeveného opovržení, jež padši na půdu srdce zlého, rodí nenávisť a nepravosť.

„Nudíš mne, milý Jankle, těmi věčnými ciframi a smlouvami!“ pravil šlechtic Kamioňský nedbale, kouře doutník; „navštívil jsem tě jen na chvíli, abych popřál koním trochu oddechu, a tys mne tu již na dobro polapil…“

Reb Jankel se poklonil rychle a hluboce.

„Prosím, velmožný pane, abyste mi odpustil tu smělosť,“ řekl usmívaje se; „ale vinopalna vaše bude za měsíc otevřena a já chtěl míti u vás přednosť…“

„Dobře! dobře!“ odpověděl šlechtic, „proč bych ti nedal přednosť, ježto máš již ode tří roků vinopalnu mou v nájmu; ale proč tak spěcháš? Dost času až za měsíc…“

„Co škodí, pomyslíme-li záhy na obchod? Kupuji již voly, a při vaší vinopalně, velmožný pane, musí býti aspoň sto volův. Je to snad maličkosť? Nemohu tolik peněz vydati za ně, nemaje od vás, velmožný pane, posud žádné jistoty. Dovolíte-li, přijedu zítra k vám do dvora, a napíšeme smlouvu…“

Šlechtic vstal z lenošky.

„Dobře,“ pravil, „přijeď… leč až odpoledne, neboť dříve bys mne nezastihl doma.“

„Přenocujete v sousedství, velmožný pane?“ tázal se Jankel, a víčka jeho očí zachvěla se nervosně.

„V blízkém sousedství,“ odpověděl šlechtic, chtěje ještě něco promluviti; ale za zády Reb Janklovými otevřely se zvolna dvéře, pohnuté patrně rukou nesmělou, a do pokoje vstoupil mladý, štíhlý žid přímé postavy, čistě oděný, s tváří bledou a velmi poděšenou, se zrakem smělým a jiskrným.

Reb Jankel, spatřiv příchozího, z vnitřního pudu odskočil několik kroků nazpět. Bílá a píhovatá jeho tvář se chvěla leknutím.

„Proč jsi sem přišel?“ začal, ale hlas uváznul mu v hrdle.

Meir varuje Kamioňského před hrozícím nebezpečím.[red 1]

Za to šlechtic, lhostejně hledě na příchozího, otázal se:

„A čeho chceš, můj milý? Přicházíš ke mně?“

„K vám, velmožný pane,“ odpověděl jinoch šeptem.

Opět učinil několik kroků v před, ale Jankel mu zase zastoupil cestu.

„Nedovolte mu, velmožný pane, aby s vámi rozmlouval!“ křiknul, „nedovolte mu, velmožný pane, aby otevřel ústa! Toť velmi zlý člověk… do všeho se plete!“

Šlechtic Kamioňský natáhl ruku a odstrčil Jankla, jenž dělal rychlé posunky.

„Nechť mluví,“ pravil, „přichází-li ke mně v příčině důležité záležitosti, proč bych mu neměl dovoliti, aby se mnou promluvil?“

To řka, patřil bedlivě na příchozího, jehož tvář sličná a výrazná, pokrytá bledostí z vnitřního pohnutí, patrně ho zajímala. Náhle vzniklá rychlosť posunkův a řeči Janklovy ho při tom urazila a spolu rozesmála.

„Neznáte mne, velmožný pane, ale já vás znám…“ začal přibylý hlasem neustále tichým, přidušeným.

„Proč by velmožný pán měl znáti takového ničemu…,“ zkusil Jankel opět přerušiti mu řeč; ale šlechtic Kamioňský učinil k němu posunek na znamení, aby mlčel.

„Viděl jsem vás, velmožný pane, již několikráte u děda svého, Saula Ezofoviče, jehož syn Rafael kupuje od vás vždy obilí…“

„Tys tedy vnuk starého Saula?“

„Ano, jsem jeho vnuk.“

„A syn Rafaela Ezofoviče?“

„Nikoli; otec můj byl Benjamin, nejmladší syn Saulův, jenž umřel již před dávným časem.“

Meir mluvil polštinou trochu lámanou, leč dosti snesitelnou. V domě děda svého často slýchal, kterak majitelé okolních statků, přišedše tam z příčin obchodních, rozmlouvali tím jazykem, a starý Edomita, jenž ho učil čísti a psáti jinak než hebrejsky, mluvil týmže jazykem.

„Poslal tě Rafael ke mně?“ tázal se šlechtic.

„Nikoli, přišel jsem z vlastního popudu…“

Zamlčel se na chvíli, jako by sbíral síly a odvahu. Nabyl jich a pozdvihnuv hlavy, počal mluviti hlasem poněkud již smělejším:

„Přišel jsem, abych vás, velmožný pane, varoval, ježto zlí lidé chtějí uvaliti na vás neštěstí…“

Jankel opět poskočil, a rukama rozprostřenýma zakryl Meira před Kamioňským.

„Budeš mlčeti?“ křiknul, „proč znepokojuješ velmožného pána hloupou svou řečí?“

A obrátiv se ku šlechtici, pravil rozpačitě:

„Toť blázen, mišugener, ničema…“

Tenkráte však ne Kamioňský ale Meir sám ho odstrčil stranou. Učiniv tak s dvojnásobným zápalem v očích, s oddechem zrychleným, počal rychle mluviti takto:

„Ten člověk mi brání mluviti, proto vám, velmožný pane, rychle všecko vypovím. Nedůvěřujte se mu, onť velmi zlý člověk a nepřítel váš, velmožný pane,… uvalí na vás velké neštěstí,… střezte se ho a ostříhejte domu svého jak oka v hlavě své!… Nejsem udavačem, proto jsem přišel sem, abych vám to, velmožný pane, řekl před ním… On se bude mstíti nade mnou, ale nechť se mstí,… musil jsem učiniti, co je povinností každého pravého Israelity… neboť u nás je psáno: „Nechť cizozemec žije mezi vámi, jako by byl zrozen z potomkův israelských,“ a na jiném místě stojí psáno: „Budeš-li mlčeti, neštěstí Israelovo padne na hlavu tvou!“

Přestal mluviti, ježto v prsou nedostávalo se mu hlasu. Patrně celý se třásl, a kypící zápal trudně v něm bojoval s tajemnou, trapnou bázní.

Kamioňský, jejž ta řeč zajímala, pohlížel na Meira s podivením a — úsměvem. Tak byl přivykl usmívati se, patřiti na židy, že i nyní třesavá postava a tajemná slova Meirova, zvláště pak biblické citaty samy o sobě krásné ale divně znějící v nezběžné a lámané mluvě židově, spíše ho rozesmály, než aby ho naplnily podivením a vzbudily v něm zvědavosť.

„Pozoruji,“ pravil, „že starý Saul má vnuka, jenž výborně zná písmo svaté a obdařen je duchem prorockým. Pověz mi však, mladý proroku, jasněji a určitěji, jaké neštěstí na mne se svalí, a proč ten poctivý Jankel, jenž od tří let jest mým dobrým známým, tak náhle na mne zanevřel?“

Jankel stál nyní těsně vedle lenošky, na nížto šlechtic seděl, a nachýliv se trochu k němu, šeptal usmívaje se sladce:

„Toť blázen! Neustále se mu zdá, že je prorokem, proto také předpovídá všem lidem různé věci. Na mne se hněvá, poněvadž se mu velmi směji a posmívám…“

„No, nebudu se tedy ani smáti ani žertovati, aby se i na mě nerozhněval,“ odpověděl šlechtic vesele, a obrátiv se k Meirovi, tázal se jaksi zvědavě:

„A jaké to neštěstí mne může potkati? Mluv jasně a určitě, a povíš-li pravdu, učiníš dobrý skutek a já ti budu za to povděčen…“

Meir odpověděl:

„Žádáte ode mne věci velmi těžké, velmožný pane… myslil jsem, že porozumíte všemu z několika slov… mně je těžko o tom mluviti…“

Dotknul se rukou čela, na němžto se vyprýštilo několik krůpějí potu.

„Slíbíte mi, velmožný pane, jestliže vám povím strašné slovo, že padne v ucho vaše, jako kámen padá do vody, a že nebudete opakovati to slovo před soudem, nýbrž podržíte si je pouze ku svému užitku? Dáte mi, velmožný pane, slovo své na to?“

Meir ještě více zbledl, hlas jeho se chvěl.

Ve šlechtici patrně bojovala zvědavosť s veselým smíchem, do něhož měl deset chutí.

„Ručím ti za to ctí svou,“ pravil usmívaje se, „že slova tvá vpadnou v ucho mé jako kámen do vody.“

Planoucí oči Meirovy obrátily se k Janklovi. Jinoch otevřel ústa, aby něco řekl, ale třesoucí se rty nemohly vydati ani jediného zvuku. Jankel, chtěje vykořistiti mocné pohnutí, jež jak se zdá, na chvíli odňalo Meirovi sílu a vědomí, náhlým a pružným pohybem vrhl se k němu, a uchopiv ho za výložky svrchníku, počal jej celou silou tlačiti ku dveřím. Při tom křičel:

„Proč přicházíš do domu mého, abys hosta mého znepokojil hloupou svou řečí? Toť host jasně velmožný… velký pán, s nímž jsem již od tří let v přízni a obchodním spojení… Odejdi! odejdi!“

Meir se snažil vyprostiti se z rukou, jež ho tahaly a postrkovaly; ale ač byl vyšší a silnější Jankla, přece tělo Janklovo mělo více hbitosti a pružnosti, a při tom starší muž ten přičinil síly zoufalé. Tím způsobem oba se blížili ku dveřím a mladý šlechtic pohlížel na ten zápas s úsměvem. Nad hlavou a rukama zmítajícího se Jankla čněla vždy bledší tvář Meirova. Náhle zplanula ohnivým ruměncem.

„Neračte se smáti, velmožný pane,“ zvolal hlasem přerývaným; „nevíte, jak je mi těžko mluviti… Račte ostříhati domu svého od ohně, velmožný pane…“

Při posledních slovech zniknul s prahu, a Jankel bezdechý, upachtěný, s chvějící se tváří bouchnul za ním dveřmi.

Kamioňský neustále se usmíval. Zápas malého, ryšavého Jankla s vysokým a silným, mladým židem, jenž byl však příliš pohnut, než aby se mohl dostatečně brániti, byl výstupem směšným. Dlouhý oděv obou zápasících při tom se široko rozvinoval; Jankel zlostí a velkým vysílením poskakoval a opět se shýbal; Meir se celý třásl, jako by se velmi bál a nemotornými pohyby odstrkoval útočníka. Tvořilo to směšný obraz, tím směšnější, ježto se skládal z osob, jimžto posmívati se obecným a dávným jest obyčejem.

Konečně jakým způsobem mohl mladý šlechtic pochopiti tajný a aspoň nekomický smysl výstupu, jenž se konal před ním? Či věděl, rozmlouvaje s Meirem, kdo vlastně stál před ním? Byl to mladý žid, jenž mluvil jazykem lámaným a směšným, kupcův vnuk a zajisté sám budoucí kupec. Kým jiným mohl býti, nežli mladým, dosti zajímavým židem a zajisté budoucím kupcem? Mladý šlechtic o tom neměl ni nejmenšího ponětí, že to je duch šlechetný, brojící proti hloupostem a nepravostem všelikým, duch až téměř zoufale roztoužený po svobodě a vědě; že přišed sem, vykonal tím skutek velmi odvážný a krokem tím zkazil celou svou budoucnosť… Či jsou mezi židy duše šlechetné, brojící proti zlému, nesmírnou tesknotou rozervané, odvážné?

Za chvíli však šlechtic Kamioňský přestal se usmívati, a pohlížeje na Jankla, tázal se:

„Vysvětli mi nyní, co to znamenalo, a kdo byl ten člověk?“

„Ach! co to znamenalo, a kdo byl ten člověk?“ opakoval Jankel, jenž okamžitě se snažil, aby nabyl klidu aspoň na pohled. „Byla to hlouposť, pro niž prosím snažně za odpuštění, velmožný pane, ježto se stala v domě mém u vaší přítomnosti — a ten člověk je blázen… Byl velmi zlý a zlostí se zbláznil…“

„Hm,“ pravil Kamioňský, „celkem však nevyhlíží jako blázen. Má hezkou tvář a v celku rozumnou…“

„Není sice úplný blázen…“ pokračoval Jankel, ale Kamioňský mu přerušil řeč:

„Toť vnuk Saula Ezofoviče?“ tázal se zamyšleně.

„Ovšem, ale dědek ho velmi nemiluje…“

„Miluje čili nic, ale vlastního děda bych nadarmo se tázal o něm…“

„Naopak, jen se zeptejte, velmožný pane!“ zvolal Kamionker, a oči jeho blyštěly vítězstvím. „Račte se zeptati i jeho strýců… Pospíším tedy hned a přivedu sem jeho strýce Abrahama…“

„Není třeba,“ odpověděl šlechtic zkrátka.

Vstal a zamyslil se. Pak pohleděl na Jankla ostře a pozorně, a pohled ten se potkal se smělým okem Janklovým. Oba muži mlčeli chvíli.

„Poslyš, Jankle,“ řekl Kamioňský; „jsi člověk nemladý, zámožný kupec, otec rodiny, musím se ti tedy důvěřiti více nežli mladíkovi, jejž jsem viděl jakživ poprvé, a jenž konečně opravdu může býti blázen… Ale něco v tom býti musí,… proto také musím se otázati o tom jinochu…“

„Račte se jen zeptati, velmožný pane,“ pravil Jankel, krče pohrdlivě ramenoma.

Po dlouhém přemýšlení tázal se Kamioňský:

„Je váš slavný rabín nyní v městečku?“

„A kde by byl? On od svého narození nevyjel z městečka.“

„Vytrvalý člověk,“ usmál se Kamioňský opět, bera se stolu úhlednou svou čapku. „No, Jankle,“ pravil, „doprovoď mne k rabínovi… Nedovím-li se tam nic zajímavého, získám aspoň tolik, že přec jednou spatřím vašeho rabína…“

Jankel otevřev spěšně dvéře před hostem odcházejícím, vyšel spolu s ním na náměstí, nyní již skoro úplně prázdné.

Eli Vitebský kráčel právě po náměstí, a spatřiv pana Kamioňského, pospíchal k němu, přívětivě se usmívaje. Kamioňský ho přivítal zdvořile. Kupec světák aspoň zevnějškem svým byl bližší než jiní obyvatelé toho městečka té odrůdě pokolení lidského, jež nazývá se civilisovanou.

„Zavítal jste do našeho městečka, velmožný pane; snad z příčiny nějakého obchodu?“

„Nikoli; cestou jsem se tu jen zastavil.“

„A kam nyní ráčíte jíti, velmožný pane?“

„K vašemu rabínovi, pane Vitebský.“

Vitebský se tomu podivil.

„K rabínovi? A čeho na něm chcete, velmožný pane?“

„Směšná historie, milý Vitebský! Znáte snad vnuka Saula Ezofoviče?“

„Kterého? Saul má mnoho vnuků.“

„Jak se jmenuje?“ tázal se Jankla, obrátiv k němu hlavu.

„Meir! Meir! ten ničema!“ křičel Kamionker.

Vitebský přisvědčivě pokývnul hlavou.

„Nu!“ pravil, přívětivě a útrpně se usmívaje, „ničema není. Ještě mlád… může se polepšiti… ale popudilo se mu v hlavě… toť pravda…“

„Což? je trochu mišugener?“ zasmál se šlechtic, přikládaje prst na čelo žertovným posunkem.

„Nu,“ odpověděl Eli, „blázen také není… mlád, nabude ještě rozumu… ale nyní dělá, velké hlouposti — toť pravda! Dnes mi učinil také velké nepříjemnosti… aj! aj! co jsem již měl a budu ještě míti skrze něj mrzutostí a starostí!“

„Toť tedy,“ pravil Kanioňský, „druh truldy a bezbožníka, jenž sám neví čeho chce, a všem činí nesnáze?“

„Uhodl jste!“ odpověděl Vitebský a hned dodal: „ale jest posud mlád, někdy může býti z něho hodný člověk…“

„Což znamená tolik, že nyní není hodný…“

„Prosím tudy, velmožný pane,“ řekl Jankel v té chvíli, ukazuje šlechtici vrata synagogalného dvora.

„A kde bydlí váš rabín?“

Kamionker ukázal prstem na tmavou lepenici, přilehlou ku zdi svatyně.

„Jakže!“ zvolal šlechtic, „v té chatrči?“

A zamířil ku chaloupce, ale již jen s Janklem; neboť Vitebský vida, že Kamioňský se zanáší nějakou záležitostí důležitou, snad i nepříjemnou, s poklonami a úsměvem opustil rychle dvůr synagogalný.

Dvéře chaloupky rabínovy již byly zavřeny, ale u otevřeného okna jejího stálo ještě několik lidí, již spolu tiše rozmlouvali a časem nesmělým okem pohlíželi do vnitřku chaloupky. Ale uvnitř bylo již hrobové ticho, a kdokoli by prve byl viděl, jak namáhavě a neunavně Isák Todros pracoval tolik hodin, měl by nepochybně za to, že nyní užíval odpočinku ve snu aneb v nečinnosti úplné. Ale mýlil by se velmi. Kromě několika krátkých nočních hodin, v nichžto spal spánek často rušený a trudný, jaký bývá sen lidí, již neustále duševně se namáhají a jichžto nervy jsou rozdrážděny, — Isák Todros nespal nikdy. Bylo to živé vtělení neunavné, vášnivé práce, jež neznala nechuti, plynoucí z jakékoli beznadějnosti, anebo bázlivé dbalosti o vlastní zdraví a žití. Tak i nyní po celodenním meškání v horké a dušné athmosféře, již ohromný nával lidí způsobil v těsné jeho chaloupce, po dlouhém vysílení ducha i prsou rabín šibovský neulehl na tvrdé lůžko své, aniž vyšel za městečko, kde by svěžesť a ticho ovanulo čelo jeho upocené a svraštělé prací namáhavou; ale zůstal na téže lavici, na níž seděl od bílého rána, a otevřev jen před sebou velkou knihu, zabral se ve čtení pilně, nábožně, na nic jiného nepamatuje. Ostatně tu knihu jako všecky jiné, jež byly jeho majetkem, přečetl již tolikráte, že ji skoro od začátku až do konce uměl na paměť. Čítal v ní však neustále, neboť ze slov jejich blyštěly mu vždy nové myšlenky a tajnosti, a on po konečném pochopení těch myšlenek a po odkrytí těch tajností bažil všemi silami ducha svého, rozníceného mystickou věrou, sněním a touhou.

Za to však Reb Moše odpočíval, ač taktéž neúplně. Sedě na zemi v koutku světničky, opíral lokty o pozdvižená kolena, skrýval bradu v rukou, a zrak svůj nepohnutě upíral na tvář mistrovu, nachýlenou nad knihu. Bylo to takové rozjímání, s jakým křesťanský mnich pohlíží na obraz svatého patrona řádu svého, s jakým polodivý mouřenín se dívá na fetiše řezaného ze dřeva, s jakým milovník a badatel přírody patří v prostor posetý myriadami světlých těl nebeských. V očích melamedových, upřených na tvář velkého rabína, jevily se: chvála, podiv a láska.

Náhle otevřely se dvéře světničky, a za prahem jejím ukázal se šlechtic Kamioňský. Zastaviv se tam chvíli, pravil jdoucímu za ním Janklovi:

„Zůstaň tu, pane Jankle, promluvím sám s panem rabínem.“

Vyřknuv to, shýbnul se, aby přestoupil přes prah dvířek příliš nízkých pro jeho vysokou a elegantní postavu.

Překročiv přes prah, rozhlédl se okem bádavým.

Naproti němu u zdi zčernalé prachem a špínou seděl na lavici člověk v chatrném oděvu, s bradou a vlasy tmavými jako noc, s tváří skoro pomerančovou, jíž pozdvihl nad sežloutlé listy starožitné knihy, když Kamioňský vstoupil do světnice. Nad čelem nízkým a zrýhovaným několika hrubými popříčnými vráskami čněl tomu člověku v poloukruhu zmačkaný štítek čepice, posunuté k týlu, a černé, planoucí oči jeho, oslupělé podivením, utkvěly na tváři příchozího.

V koutě světničky nízko při zemi šeřila se ještě jiná postava lidská, ale na tu Kamioňský jen zběžně se podíval. Nepřišlo mu ani na mysl, že by člověk na lavici sedící s děravými rukávy a oslupělýma očima byl právě tím rabínem šibovským, jehožto sláva, rozšiřujíc se ve světě židovském na mnoho mil v okolí, porůznými, nesrozumitelnými ohlasy vnikala ve svět křesťanský.

Přiblíživ se tedy ku člověku tomu, tázal se dosti zdvořile, může-li viděti rabína šibovského.

Nedostal však odpovědi.

Člověk sedící na lavici natáhl k němu jen dlouhou, žlutou šíji a otevřel ještě více oči a ústa. Oslupění a snad i ještě jiný pocit náhle v něm vzbuzený dodal celému jeho i zevnějšku výrazu pohloupění, jež bylo skoro blízko blbosti. A nebylo vůbec divu, že Isák Todros, vida šlechtice zde stojícího, doznal dojmu tak ohromujícího. Byl to první Edomita, jenž překročil přes prah jeho, pokud on sám žil v té světničce; první, jejž oči jeho z blízka spatřily, a jenž promluvil k němu zvuky, rozléhajícími se v uších jeho úplně cize, nesrozumitelně, ba skoro divoce. Kdyby anděl Matatron, patron nebes a ochránce Israele, aneb dokonce vůdce satanů byl se mu zjevil, Isák Todros by se byl méně podivil a zhrozil; neboť s nadpřirozenými bytostmi poutaly ho poměry užší, ač nikoli bezprostřední. Zkoumal a znal jich původ, přirozenosť, všeliké jejich vlastnosti a skutky. Ale odkud přišel ten okázalý, vysoký člověk v ošklivém oděvu, jenž mu nedosahoval ani ke kolenům, s čelem bílým, jako by ženským, a s řečí nesrozumitelnou? Proč sem přišel? Čeho chtěl? Byl snad Idumejským? Filistínským? ukrutným Římanem, jenž zvítězil nad udatným Barkobekou? aneb aspoň Španělem, jenž vraždil proslulou rodinu Abrabanelů, a i předka jeho Todra hanebně vyhnal ze země své?

Kamioňský čekal chvíli odpovědi na otázku svou, a nemoha se jí dočekati, opět se tázal:

„Mohu viděti šibovského rabína?“

Postava lidská, jež se šeřila v koutě světničky, uslyševši zvuk toho hlasu poněkud silnějšího, okamžitě se pohnula a zvolna vstala. Reb Moše s ústy udivením otevřenými a s oslupělým zrakem, upřeným na tvář cizincovu, vysunul se na světlo a ozval se hlasem hrdelným a táhlým:

„Ha?“

Při pohledu na toho člověka, jehož oděv jevil původní a nikde již nevídanou prostotu, bylo Kamioňskému do smíchu, jejž však mladý šlechtic rychle utlumil.

„Milý pane!“ pravil melamedovi, „je ten člověk snad hluchoněmý? Již dvakráte jsem se ho otázal o šibovském rabínovi, ale nedostal jsem odpovědi.“

To řka, ukazoval na Todra, jenž nyní zvolna se obrátil k melamedovi, a natahuje k němu šíji, tázal se:

Wos sogt er? Wos will er?“

Reb Moše místo aby odpověděl, ještě více otevřel ústa, a v téže chvíli ozval se šust a šepot za otevřeným okénkem. Kamioňský ohlédnuv se, spatřil, že celé okénko bylo naplněno tvářemi lidí, pohlížejících z venku do světničky. Tváře ty byly zvědavy a poněkud zděšeny. Kamioňský se k nim obrátil s otázkou:

„Bydlí zde rabín šibovský?“

„Zde!“ odpovědělo několik hlasů.

„A kde jest?“

Několik prstův ukázalo na člověka, sedícího na lavici.

„Jakže?“ zvolal šlechtic, „tento člověk je vaším slavným a moudrým rabínem?“

Tváře, jimiž okno bylo naplněno, rozzářily se jakousi zvláštní blahostí a očima dávaly znamení souhlasu.

Kamioňskému bylo patrně velice do smíchu, však posud násilně tlumil.

„A kdo je tento?“ tázal se, ukazuje na Reb Mošea.

„Nu,“ odpovědělo mu několik hlasů z okna, „toť melamed, člověk velmi moudrý a nábožný!“

Kamioňský opět se v obrátil k Todrovi.

„Vážený pane rabíne,“ pravil, „chtěl bych na chvilku promluviti s vámi beze svědků.“

Kamioňský u rabína Todra.[red 1]

Todros mlčel, jako by mu ústa zašil. Jen oddech jeho byl čím dále tím rychlejší a oči vždy ohnivější.

„Pane melamede!“ řekl šlechtic bosému člověku v hrubé košili, „váš rabín snad dnešního dne nesmí mluviti?“

„Ha?“ tázal se Reb Moše táhlým hlasem.

Kamioňský napolo usměvavě a napolo hněvivě zavolal na lidi stojící za oknem:

„Proč neodpovídají?“

Nastalo dlouhé mlčení. Tváře v okně pohlížely na sebe v patrné rozpačitosti.

„Nu!“ ozval se jeden ze smělejších, „oni nerozumějí tomu jazyku, jímž mluvíte.“

„U všech všudy! jakému jazyku tedy rozumějí?“

„Nu,“ odpověděl týž hlas jako prve, „oni mluví pouze židovsky.“

Kamioňský široko otevřel oči. Nechtěl věřiti vlastnímu sluchu. Bylo mu do smíchu, ale spolu ho pojal jakýsi hněv nevýslovný.

„Jakže!“ zvolal, „oni nerozumějí jazyku té zemi, v nížto žijí?“

Mlčení.

„Nu,“ pravil konečně někdo z okna, „nerozumějí.“

Ve hlase, jenž takto se ozval, zněla též jakási hluboká nenávisť.

V té chvíli Isák Todros vzchopil se z místa, povstal, zpřímil se, a pozdvihnuv rukou nad hlavou, počal velmi rychle mluviti:

„Nastane den, kdy Messiáš ve ptačím hnízdě, kteréž visí v ráji, probudí se a sejde na zemi. Toho času ohromná válka se rozšíří po celém světě, Israel povstane proti Edomu a Ismaeli, a Edom s Ismaelem přemoženi položí se k nohoum jeho jako cedry pokácené.“

Vyslovuje jména: Edom a Ismael, Todros ukázal prstem na Edomitu stojícího uprostřed světničky. Posunek tento byl hrozný a vážný; hrozně a vášnivě planuly oči rabínovy; polapiv prsoma rychle vzduch, opakoval Todros hlasem hřmotným:

„Edom a Ismael položí se k nohoum Israelovým jako zlomené cedry, a hrom pomsty Páně padne na ně a na prach je rozdrtí!“

Nyní nerozuměl opět Edomita stojící uprostřed světničky. Podobal se skutečně štíhlému a silnému cedru, ale nikterak takovému, jenž by brzy měl podlehnouti katastrofě — rozdrcení na prach. Kamioňský naopak čím dále tím více se blížil ku katastrofě homerického smíchu, jíž posud šťastně, leč s nemalou námahou byl se vyhýbal.

„Co mluví?“ tázal se lidí, již tlačili se v okně.

Nikdo neodpověděl. Všickni stáli s očima upřenýma na mluvícího mudrce; na tmavé, okrouhlé tváři melamedově jevil se již výraz nevýslovného nadšení.

„Milí lidé!“ zvolal Kamioňský, „povězte mi, co mluvil?“

Jakýsi hlas z okna, silný a drsnatý, ale jako by plný posměchu a divné touhy po odvetě, odpověděl:

„Nerozuměl jste, jasný pane?“

Tato otázka naivní, přepodivná, neslýchaná položila meze silné vůli mladého šlechtice. Modré oči jeho zasvítily neskrotitelnou veselostí, a z prsou vybuchla dlouhá tonina hlasitého smíchu.

Se smíchem tím obrátil se ku dveřím.

„Divoši!“ zvolal ve dveřích. Jda po dvoře synagogalném smál se neustále a vždy hlasitěji, a lidé, již se tlačili k oknu rabínovu, odvraceli nyní hlavy a sledovali ho pohledy plnými podivení a důtklivého, hlubokého pohoršení.

Nebylo divu. Mladý šlechtic se smál, a přes to v hloubi prsou cítil tajený hněv, jakož i urážku, ježto mudrci israelští, jež viděl před chvílí, jevili se mu jako lidé divocí a směšní, a nerozuměli ani jazyku té zemi, jejížto vzduchem oddýchali, a kteráž od věkův je živila plody svými. Lidé však, již se tlačili k chaloupce rabínově, stíhali ho zraky nevlídnými, ba skoro nenávistivými, neboť on smíchem svým se rouhal tomu, co oni nejvřeleji milovali a nejvýše ctili. Ubozí mudrci israelští a ctitelé jich, kteřížto stíhali Edomitu nenávistivými pohledy! Ubohý Edomita, jenž se smál israelským mudrcům a ctitelům jich! Leč nejubožší, ó nejubožší země, jejížto synové po společném, odvěkém cestování nerozumějí na vzájem mluvě ani úst ani srdcí svých!

Ve vratech synagogalného dvora Jankel Kamionker se přidružil k mladému šlechtici.

„No, pane Jankle,“ zvolal Kamioňský, „máte opravdu rabína moudrého a učeného!“

Jankel na to neodpověděl, ale počal hned mluviti o budoucím nájmu kamioňské vinopalny. Zdálo by se, že málo dbal na to všecko, co se stalo, ano že na to již dokonce zapomněl. Kamioňský nezapomněl, ale jediným dojmem, jejž v něm pozůstavilo vše, co slyšel a viděl, bylo podivení smíšené s veselostí. Mladý prorok, Jankel s dlouhými pejsy rozhněvaný na proroka, rabín, jenž nemluvil žádným jiným jazykem leč jen židovským, a jeho soudruh primitivně oděný, — to vše se mu zdálo střídavě nesrozumitelným, jednak urážlivým, jednak směšným. Pospíchal, aby o té příhodě v židovském městečku mohl vyprávěti svým příbuzným a přátelům, k nimž jel. Jak hlasitě a srdečně bude ruměný a dobrosrdečný pan Ondřej smáti se jeho vypravování! S jakým půvabným úsměvem na růžových rtech vyslechne je dcera páně Ondřejova, přesličná Hedvika, o jejíchžto půvabných úsměvech šlechtic Kamioňský snil již tolik týdnův, ba měsícův, jako pravověřící o ráji!

Mysle na úsměv přesličné Hedviky, mladý šlechtic vskočil na svou najtičainku, a pohleděv k západním nebesům, zvolal:

„Ó! jak dlouho jste mne tu zdrželi!“

Potom kývnul hlavou Janklovi a křiknul na vozku:

„Jeď!“

Čtvero bujných koní hnulo úhledným, šlechtickým vozíkem, jenž jako blesk hmitnul se po náměstí a zniknul ve zlatých chomáčích prachu.

Jiskravé oblaky zvolna hasly na západním nebi; průzračný soumrak srpnového večera spouštěl se na městečko a počínal šerým stínem naplňovati společenskou jizbu Ezofovičů. V jizbě té ještě před chvílí se rozlehaly hlučné křiky a hádky, z nichžto vynikal nejvydatnější a nejzuřivější hlas Jankla Kamionkera. Četní členové rodiny, kterouž rudý Jankel obsypával stížnostmi, výčitkami a hrozbami, odpovídali mu různým způsobem: mírně i ostře, hněvivě i smířlivě. Na to člověk stěžující si a vyhrožující, hněvem a snad i strachem celý se třesa, vyběhnuv z domu, pádil k chaloupce rabínově, a těch několik lidí pozůstalých ve světnici sedělo a stálo dlouho mlčky a beze všeho hnutí, jako by hněvivá aneb starostlivá mysl jejich přikula je na místo.

Saul seděl na žluté pohovce, maje hlavu skloněnu a ruce nepohnutě složeny na kolenou, a vzdychal hluboce, hlasitě a bolestně. Rafael, Abraham a Ber, probudivše se konečně ze zádumy a nabyvše opět klidné mysli, usedli na stolice kolem něho. K Rafaelovi a Berovi přiblížily se tiše a za muži svými usedly obě ženy v rodině velmi oblíbené a vážené. V koutě světnice šeřila se ještě jedna postava lidská. Byl to mladistvý Chaim, syn Abrahamův a Meirův srdečný přítel, jehož přítomnosti nikdo nepostřehl.

Saul první přetrhl mlčení.

„Kam odešel?“ tázal se.

„K rabínovi se žalobou,“ odpověděl Abraham.

„Zajisté předvolá Meira k duchovnímu soudu,…“ podotknul Rafael.

Saul se zakolísal a jal se bědovati:

„Aj vaj! ubohá má hlava! Toho jsem se tedy dočekal ve svém stáří, že vnuk můj bude pohnán před soud jako loupežník anebo podvodník!“

„Bude obžalován z udavačství!“ zvolal Abraham rozhorleně, načež prudce a hněvivě mluvil dále:

Tate, musíš s Meirem něco učiniti. Mysli o tom a rozkaž, co se má s ním díti. Tak to nemůže déle zůstati. On uvrhne sebe i syny naše v záhubu a způsobí hanbu a velkou škodu celé naší rodině. Tate! lidé bez toho již říkají, že z Ezofovičů rodí se neustále tací muži, již chtějí podkopávati zákon israelský a do domu israelského uváděti bohy nepravé!“

„Toť pravda. Slyšel jsem sám také, kterak lidé mluvili, že rodiny Todrův a Ezofovičův jsou jako dvě řeky, z nichž jedna plyne v před a druhá nazpět. Obě neustále spolu bojují o to, která z nich by měla vzíti převahu. Řeči ty byly již přestaly, a lidé na ně zapomněli. Nyní počaly se opět šířiti po světě. Tím je Meir vinen. Tak to nemůže dále zůstati. Musíš s ním něco učiniti. Ty, tate, mysli o tom a rozkaž, my pak vykonáme rozkazy tvé.“

V nejistém světle za soumraku bylo viděti, kterak svraštělé líce Saulovy se zardívaly.

„Co s ním učiniti?“ tázal se stařec po dlouhém mlčení, a hlas jeho zněl jako přitlumené lkání.

„Třeba ho velmi přísně potrestati!“ zvolal Abraham.

„Třeba ho co nejdříve oženiti!“ pravil Rafael.

Ber, jenž byl posud mlčel, ozval se:

„Třeba ho poslati pryč.“

Saul dlouho přemýšlel, až konečně odpověděl:

„Všecky vaše rady jsou nedobré. Nemohu ho velmi přísně trestati. Co by tomu řekla duše otce mého Herše, jehož cestou on chce kráčeti, a jejž souditi není mi volno? Taktéž nemohu ho brzy oženiti, ježto dítě toto není takové jako jiné. Jestiť hrdé a vzdorovité, a nedá se okovati pouty. Ostatně jest již tak pošpiněn a těžkými tresty tak potupně znamenán, že žádný bohatý a učený Israelita nedá jemu dcery své za ženu…“

V tom opět hlas jeho se zachvěl velkým ponížením. Toho se tedy dočekal, že žádná vzácnější rodina israelská nebude již chtíti vnuka jeho, dříve nejoblíbenějšího ze všech, přijati za syna svého!

„Poslati ho odtud,“ mluvil dále, „také nemohu, ježto se obávám, aby na šírém světě úplně nevypudil ze srdce a z hlavy víru otců svých… Jsem nyní jako ten velký a učený rabín, o němž stojí psáno, že měl velmi bezbožného syna, jenž bez vědomí otcova jídal chazar. Lidé mu radili, aby poslal toho syna do světa a zůstavil ho bídě a žebrotě. On však odpověděl: Nechť syn můj zůstane u mne a patří neustále na mou tvář, utrápenou jeho jednáním; neboť pohledem tím může srdce jeho změknouti a poslušným se státi, krutá nouze by je však proměnila v tvrdý kámen…“

Saul umlknul, a ostatní také mlčeli. Jen vzdechy obou ženštin, jež seděly za muži svými, rušily časem mlčení. Ve světnici se stmívalo.

Za chvíli počal Ber mluviti hlasem tichým a nesmělým:

„Dovolte, abych dnes otevřel srdce své před vámi. Mluvím z řídka, neboť kdykoli jsem chtěl mluviti, oživly ve mně zpomínky z mého mládí, hlas můj ozýval se při tom jako z podzemí, a byl nejslabší ze všech hlasů v rodině naší. Přestal jsem tedy mluviti a raditi, a staral jsem se jen o ženu, děti a obchody své. Ale nyní musím opět mluviti. Proč bychom tu tak dlouho přemýšleli o tom, co s Meirem učiniti? Dejte mu svobodu. Dovolte mu jíti do světa, a netrestejte ho ani hněvem svým, aniž uvržením v krutou nouzi! Co učinil? Plnil věrně všecka přikázání sinajská, učil se pilně svaté náuce, a všickni bratři a všecky sestry v celé naší rodině, ano i chudí, prostí lidé, již v bídě a temnotě žiji, milují ho jako vlastní duši! Co učinil zlého?“

Berova řeč, učiněná hlasem napolo lenivým a napolo nesmělým, působila mocný dojem na všecky přítomné. Sára, žena Berova, patrně zděšena potáhla muže svého za rukáv svrchníku a šeptala mu do ucha:

„Pst, pst! Bere! budou se na tebe hněvati pro takovou smělosť v řeči!“

Saul několikráte pozdvihl hlavy a opět ji sklonil. Zdálo se, jako by v něm bojovala vděčnosť k Berovi s hněvem a pohoršením. Prchlivý Abraham zvolal:

„Bere! tvé vlastní hříchy promluvily ústy tvými! Ujímáš se Meira, neboť sám byl’s taký, jakým on nyní jest!“

Rafael pravil s obyčejnou svou vážností:

„Mluvils o přikázáních sinajských, Bere, a řekls, že Meir nehřešil proti nim. Ovšem; ale zapomněls, že zákon israelský neskládá se jen z těch desíti přikázání, jež Mojžíš uslyšel od Pána na hoře Sinai, nýbrž i ze 613ti, jež velcí Tanaité, Amoraité, Gaonové a rabíni zaznamenali v Talmudu. My všickni jsme povinni zachovávati nejen desatero, nýbrž i 613 přikázání a Meir přestoupil mnoho přikázání Talmudu…“

„On se dopustil hříchů mnohých!“ zvolal Abraham; „ale největší jeho hřích je ten, jejž spáchal dnešního dne. On obžaloval bratra svého, Israelitu, před cizím člověkem, vydal hlavu jeho v nebezpečenství veliké, a porušil jednotu a mír lidu israelského! Co se stane s námi, bude-li jeden na druhého žalovati před cizím lidem? A koho budeme milovati a brániti, ne-li svých bratří, již jsou kosti z našich kostí a krev naší krve? On litoval cizího člověka více nežli bratra svého, Israelitu, nechť mu tedy za to…“

Vášnivý a prudký člověk ten náhle ustal v řeči, umlknul, a s ústy posud otevřenými zůstal nepohnutý jako socha. Sedě naproti oknu patřil na ně zrakem oslupělým.

„Co to jest?“ zvolal konečně hlasem třesavým.

„Co to jest?“ opakovali všickni přítomni, a všickni, kromě Saula, povstali z míst svých.

Ve světnici před chvílí ještě tmavé, bylo náhle jasno, jako by tisíc pochodní zplanulo na městském náměstí a hojnými potoky vlévalo světlo své do vnitřku domu. Byly to zajisté pochodně, ne však planoucí na náměstí, nýbrž kdesi o několik verst dále, a nejen vnitřek domu Ezofovičů, nýbrž celou polovici oblohy oblévaly mořem světla jiskravého.

Při světle tom, náhle rozbřesklém, muži stáli uprostřed světnice nepohnutě, mlčky pohlížejíce na ohnivé sloupy, jež neustále šíře a výše rozplývaly se po nebi…

„Jak rychle provedl svůj úmysl!“ pravil Abraham.

Nikdo neodpověděl.

V městečku před chvílí ještě tichém nastal hluk neobyčejný. Žádné obyvatelstvo na světě nepodléhá dojmům všeho druhu tak snadno a rychle jak israelské. Tehdy byl dojem zajisté veliký. Způsobil jej mocný živel, jenž na zemi rozšiřoval zkázu a na nebi záři přesvětlou. Také bylo slyšeti, jak ze všech ulic a uliček městečka tisíce obyvatelů s dupotem noh kvapících, s hučením zbouřeného proudu valili se za městečko do polí. Za okny Ezofovičů celé náměstí se černalo tím zástupem, jenž plynul jediným směrem, a vřelo hlukem nejrozmanitějších otázek a domněnek. Leč z toho hluku vyniklo několik hlasů vydatnějších.

„Kamionka! Kamionka!“ volali mnozí, jižto znali lépe okolí.

Hörst! hörst! Kamioňský dvůr!“ pochytil celý sbor hlasů.

„Aj vaj! tak velký dvůr! taký krásný dvůr!“

Byly to poslední výkřiky, jež rozléhajíce se za okny nad zástupem, vnikly do vnitřku domu Ezofovičů. Potom zástup ten přeplynuv náměstí, vzdálil se na konec městečka, a ohlasy dupotu a rozmluv jeho ozývaly se již jen slabě a z daleka.

Nyní teprv starý Saul povstav z pohovky, s tváří obrácenou k oknu stál dlouho mlčky a beze hnutí.

Potom zvolna pozdvihl rukou poněkud se třesoucích a řekl hlasem rovněž třesavým:

„Za časův otce mého Herše a za časů mých neděly se takové věci na světě, a takovýchto hříchů nebylo v Israeli… Z našich rukou plynulo stříbro a zlato na tuto zemi, ne však oheň a slzy…“

A po krátkém pomlčení, jakoby pohroužen v hlubokou zádumu dodal ještě se zrakem neustále upřeným na ohnivé nebe:

„Můj otec Herš byl velkou přízní nakloněn k jeho dědovi… Oni často spolu rozmlouvali o velmi důležitých záležitostech, a Kamioňský pán, jenž ještě se opásal zlatým pasem a nosil po boku dlouhou šavli, řekl otci mému Heršovi: Ezofoviči! ty máš velké srdce v těle, a zvítězí-li naše strana, učiníme tě na sněmu šlechticem!… Jeho syn nebyl takým jak otec, leč se mnou rozmlouval vždy zdvořile; já po třicet let kupoval všecko obilí ze statku jeho, a v každé jeho potřebě jsem mu otvíral kapsu svou, neboť z pozemkův, jež byly jeho majetkem, plynulo do ní mnoho zisku… Kamioňská paní, jež posud žije, měla velmi ráda mou matku Frejdu. Jednou jí řekla: Paní Frejdo! vy máte v domě svém mnoho briliantův, já však mám jen jeden… Ona totiž nazývala briliantem svého syna, jedináčka, jejž chovala jako zřenici oka svého,… téhož syna, jehož dům nyní hoří plamenem…“

Ukázal prstem na ohnivou záři, a umlknul pojat hrůzou, či žalem aneb úžasem.

Rafael, jenž stál za ním, řekl:

„Když jsem byl onehdy v kamioňském dvoře, stará paní seděla se synem svým na pavlači, a když jsem počal mluviti o obchodu, řekla jemu: Pamatuj na to, Sigmunde, abys neprodával obilí nikomu jinému nežli Ezofovičům, neb oni jsou ze všech židů nejpoctivější a nejvíce jsou nám oddaní. A potom se mne tázala, žije-li ještě stará Frejda, je-li Saul, syn její, zdráv, a dočekal-li se již četných vnuků? Na to patříc na syna svého pravila mně: Pane Rafaeli! a já nemám posud žádného vnuka! — Já jsem se jí hluboce poklonil a řekl: Kéž byste žila sto let a dočekala se vnuků, velmožná paní! Nemohl jsem mluviti lež v uši její. Přál jsem jí toho upřímně. A proč bych jí měl přáti něco zlého?“

Rafael ustal v řeči, a Saul, neodvraceje tváře, po chvíli se zkrátka tázal:

„Rafaeli! Jak dlouho již kupuješ od mladého Kamioňského?“

„Od toho času, kdy vyrostl a stal se hospodářem… On ani nechce znáti jiného kupce kromě mne…“

„Rafaeli! Učinil ti kdy nějakou křivdu?“

Rafael trochu se rozmysliv odpověděl:

„Nikoli, neukřivdil mi nikdy! Jest ovšem trochu pyšný, — nestará se příliš o své záležitosti,… rád si zahýří, a když Israelita pokloní se jemu, on kývne hlavou s vysoka a nechce ho míti přítelem… Ale srdce jeho je dobré, slovo jeho neklamné; v obchodech on spíše snese křivdu, než aby sám někomu ukřivdil…“

Sára, jež stála za mužem svým, sepiala ruce, a vzdychajíc a hlavou kolísajíc, bědovala:

„Aj, vaj! tak mladý pán, a již takové neštěstí svalilo se na hlavu jeho!“

„Tak hezký pán, a měl se oženiti s takou krásnou slečnou!“ dodala žena Rafaelova.

„A kterak se nyní ožení, shoří-li dům jeho?“ pravil Saul, a podotknul tišeji: „Duše Israelova obtížila se dnes hříchem velikým!“

A Rafael, jako by odpovídaje na slova otcova, pravil vážně a tiše:

„Velká hanba je dnes uvalena na hlavu Israelovu!“

Z kouta jizby, do níž nejméně se šířilo jiskravé světlo plynoucí z venku, vyšel či vlastně vysunul se Abraham. Sehnut, se skloněnou hlavou přiblížil se k otci, a celý se třesa uchopil ruku jeho a přitiskl na ni ústa.

Tate!“ pravil, „děkuji ti, žes nedovolil, abych se toho zúčastnil!“

Saul pozdvihl hlavy. Ruměnec mu zbarvil svraštělé čelo, ráznost blyštěla z očí přihaslých.

„Abrahame!“ pravil hlasem rozkazujícím, „dej si okamžitě zapřahnouti pár koní do vozu, sedni do něho a jeď rychle k panstvu, u něhož Kamioňský je hostem… Tam z toho místa nelze viděti požár… Jeď rychle a řekni mu, aby pospíšil na ochranu své matky a domu svého…“

Potom se obrátil k Rafaelovi:

„Rafaeli! jdi do hospody Janklovy a Lejzorovy… kamioňští rolníci se tam baví a pijí… Pobídni je, aby rychle odjeli a ochránili dům šlechtice svého…“

Oba synové Saulovi, poslušní jako malé děti, spěšně odešli ze světnice; ženštiny vyběhly na pavlač, načež Ber se tázal Saula:

Tate! co myslíš nyní o Meirovi? Nečinil dobře, že varoval Kamioňského?“

Saul sklonil hlavu, ale neodpověděl.

Tate!“ pravil Ber, „zachraň Meira. Jdi k rabínovi a k dajonům[6] a hodnostářům naší obce, a pros, aby naň nevydali soudu…“

Saul dlouho neodpovídal.

„Těžko mi jíti k nim,“ pravil konečně, „a nejtíže skloniti šedou hlavu svou před Todrem… Nu,“ dodal za chvíli, „půjdu zítra… musíme brániti děcka… ač je vzdorovité a příliš málo si váží víry a obyčeje otců svých…“


Kdy toto se dělo v domě Ezofovičů, hustý, černý, vlnivý a hlučivý zástup pokrýval malou louku za městečkem. Z místa toho bylo nejlépe viděti výjev strašný a skvělý. Tu se také shromáždilo celé obyvatelstvo městečka, puzené zvědavostí a touhou po dojmech neobyčejných.

Obloha zplanula ohnivou září. Borový les byl v tom osvětlení celý růžový a tak průhledný, že se zdálo, jako by bylo lze sečísti všecky větve, jimiž vrcholky hladkých jeho kmenů byly ověnčeny. Široko v polokruhu rozlitá záře ta, dole nachová, měla výše všecky odstíny barvy žluté, až u samého vrcholu bledožlutým okrajem dosahovala k polovici oblohy a splývala tu s bledým jejím blankytem. A při ohnivé, přejasné té záři hvězdy svítily mdle jako pozlacené plíšky; srovnával se s ní jen ohromný, červený měsíc, jenž vycházel nad lesem na druhé straně obzoru.

V zástupu, jenž pokrýval louku, zapředly se četné, svarlivé rozmluvy. Jedni vyprávěli, že Jankel Kamionker, ledva plamen vyšlehl, pádil k hořícímu dvoru běduje a zoufaje nad nepochybnou ztrátou své kořalky, jíž tam měl hojnost velikou. Značné množství lidí poslouchajících to vypravování usmívalo se dvojsmyslně; jiní potřásali hlavou, litujíce Jankla pro ztráty domnělé a ohromné. Většina však mlčela o Janklovi a kořalce, ohrožené zničením. Nepochybně se domýšlela pravdy; mnozí dokonce o ní věděli na jisto, ale nikdo se neosmělil a nechtěl ani neprozřetelným slovem mísiti se v záležitosť obtíženou všemožným nebezpečenstvím.

Dobrá hodina uplynula od prvého zablýsknutí ohnivé záře, kdy v uličce, jež vedla na louku, zadrnčela kola otáčející se rychlostí neobyčejnou, a na louku vyjela najtičainka čtyřmi koňmi v plném cvalu unášená. Nebyla to obyčejná cesta do Kamioňky, nebylo tu vůbec ani cesty; ale majitel hořícího dvoru jeda tudy krátil si značně vzdálenosť od domova. Neseděl v úhledném svém vozíku, nýbrž stál, drže se opěradla kozlíku, a upíraje oči na les, jenž byl zbarvený světlem na růžovo, a za nímž matka jeho přebývala v otcovském domě, jenž hoře] plamenem. Ale když koně vpadly na louku, on postřehl hustý zástup tam se tlačící a křiknul na kočího:

„Opatrně! ať nikoho nepřejedeš!“

„Dobrý člověk!“ pravil někdo v zástupu, „v takovém neštěstí myslí ještě o tom, aby sám neuvrhl nikoho v neštěstí!“

Někdo jiný hlasitě vzdychnul.

Několik hlav nachýlilo se blízko k sobě a zašeptalo. V tom šeptu ozvalo se jméno Janklovo, ale tiše… velmi tiše.

Bylo však jedno místo, ne sice na louce, ale v uličce k ní směřující, kde se rozvinula rozmluva hlasitá. U chaloupky krejčího Šmula na lavici pod okny stál Meir, pohlížeje odtud na louku černající se lidem a na ohnivou záři za loukou. Níže byl obklíčen několika jinochy, obyčejnými svými soudruhy. Na jejich tvářích bylo patrno, že byli velmi rozbouřeni. Chaim, syn Abrahamův, vyprávěl přátelům celou rozmluvu Saula a synův jeho, již byl před hodinou uslyšel z kouta, v němž se skrýval. V horlivosti té neseslabil hlasu svého. Opakoval každé slovo, jež starší členové rodiny spolu byli vyměnili, hlasitě a srozumitelně, a jeho soudruzi mu také hlasitě a srozumitelně přisvědčovali. Rozhořčením a studem stala se ta mladá a obyčejně nesmělá srdce poněkud smělejšími… Ve sboru tom však nebylo slyšeti jeden hlas, jenž jindy ozýval se v něm slovy plnými sladkosti a moudrosti. Eliezer nestál mezi soudruhy, již obkličovali Meira, nýbrž seděl trochu opodál na zemi, opíraje se zády o černou zeď chaloupky. Podpíraje lokty o kolena, skrýval v rukou tvář nízko skloněnou. Zdálo se, jako by byl pln žalu a studu zkameněl v tom položení. Jen časem zakolísal se na obě strany. Bylo patrno, že tichý, snivý, bázlivý ten duch tonul nyní v moři myšlenek trpkých, zoufalých a snad i posilňujících.

Na konci uličky ve stínu chatrčí a plotů z planěk náhle přesunul se vysoký a tenký stín lidský s rychlostí neobyčejnou; vedle společnosti shromážděné u dveří Šmulových bylo slyšeti oddech jakýchsi prsou strašně unavených, oddech hlasitý a smíšený s tlumeným úpěním.

„Šmul!“ ozvali se jinoši.

„Ticho!“ zvolal Meir hlasem dušeným a skočil s lavice. „Nechť ústa vaše nevyslovují jméno toho chudáka, aby hlava jeho nebyla vydána v nebezpečenství!… Stál jsem tu, abych čekal jeho návratu… Rozejděte se, a pamatujte na to, že oči vaše neviděly Šmula, vracejícího se ze strany ohněm osvětlené…“

„Mluvíš po pravdě,“ šeptal Ariel, „toť ubohý bratr náš!“

„Ubohý! ubohý! ubohý!“ opakovali ostatní.

Rozběhli se. U chatrče chuďasovy zůstal jen Meir, jenž stanul u jejího prahu, a Eliezer, jejž nic nemohlo zbuditi ze zkamenělosti, v jakouž byl upadl.

Šmul vskočiv do světničky, z níž kromě nejmenších dětí a slepé matky všickni byli odešli, padl na špinavou podlahu, udeřil o ni čelem a vzdychaje, lkaje mluvil v přestávkách:

„Já jsem nevinen! nevinen! nevinen! Nezapálil jsem a nedržel nádoby s olejem v rukou svých! On… Jochel… učinil vše… já stál na poli a dával pozor… ale když oheň se mi zablyštěl před očima… aj vaj! aj vaj! tehdy jsem poznal, k čemu jsem náležel…“

„Ticho!“ ozval se u bezvědomě bědujícího člověka hlas přidušený a smutný. „Zavři ústa svá, Šmule, a já zavru okno tvé chaloupky…“

Šmul pozdvihl tváře, a hned ji opět přitisknul k zemi.

Morejne!“ úpěl, „morejne! Dcery mé mají více nežli šestnáct let, musím je provdati! A celý rok neměl jsem peněz, abych zaplatil daně!…“

„Vstaň a upokoj se!“ řekl Meir.

Šmul neuposlechl. Stíraje ústy prach se špinavé podlahy, zaúpěl ještě: „Morejne! zachraň mne! Zkazil jsem již úplně tělo i duši svou!“

„Nezkazíš duše své, a Předvěčný položí tvou chudobu na váhu hříchů tvých, nepřijmeš-li peněz, jimiž ti zlí lidé uvedli tě v pokušení…“

V tom okamžiku Šmul odvrátil tvář od země. Tato tvář vyzáblá, nervosně rozechvělá, bledá jako smrť, jevila lidskou bídu, jež se blížila k mezím nejkrajnějším.

Pohleděl na Meira očima, v nichžto se střídavě obrazil krutý bol a smrtelný strach, a ukazuje vůkol svou světničku rukou třesavou, zaúpěl:

Morejne! a kterak bez těch peněz budu déle žíti?“

Teprv po dobré půl hodině Meir vyšel ze světnice, v nížto Šmul již čím dále tím tišeji se obviňoval, bědoval a zoufal. Široký pás jiskravého světla vnikající z ulice osvěcoval úplně jeden z koutův úzké síňky. Pod černou, nakloněnou zdí v tom koutě se bělaly dvě kozy, z nichž jedna stála a druhá ležela. Mezi nimi na otepi drchanky spal Lejbele, ruce maje vloženy do roztrhaných rukávů šedého kabátu, hlavu pozlacenu světlem požáru a opřenu o prkno, jež odstávalo ostře ode zdi. Ani křik a vřava, ani pronikavé světlo na obloze, ani nářek a vzdechy otcovy nepřerušily spánek nevinnosti, jejž mezi kozami spalo to dítě chudoby, temnoty a zločinu…

Neobyčejný ruch nastal druhého dne v celém městečku. Nebylo tu řeči o ničem jiném leč o požáru, jenž skoro úplně zničil dvůr kamioňský: o nemoci staré šlechtičny, jež musila býti rychle převezena do dvora jakýchsi sousedův anebo příbuzných; konečně o ohromných ztrátách šlechtice Kamioňského, jemuž kromě budov dvorských shořela i stodola, naplněná již polovicí sklizně letošní.

Lid se scházel na náměstí, uprostřed uliček, u prahů domovních, aby rozmlouval o té události, a kdyby někdo byl naslouchal těm tichým, živým rozmluvám, jez rozpřádaly se v těch hromadách, byl by místem zaslechl otázku:

„A co se stane s ním?“

Otázka tato netýkala se Kamioňského, leč Kamionkera. Šlechtice místy litovali, jak místy kárali Jankla; ale Kamioňský byl člověk celkem cizí obyvatelům šibovským, — neznal jich, a on jim na vzájem byl znám jen po obličeji. Kamionker však žil s tím obyvatelstvem od svého narození, měl mezi ním rozsáhlou síť poměrův obchodních a přátelských, a konečně nižší vrstva viděla ho ozdobeného aureolou bohatství a horlivé, pravověrné pobožnosti. Neměli oň starosti. Místy bylo slyšeti otázku:

„Bude na něm podezření?“

Ten i onen odpovídal:

„Nepadlo by naň žádné podezření, kdyby Meir Ezofovič nebyl sdělil s purycem zlé myšlenky…“

„Tím zrušil jednotu a smlouvu lidu izraelského.“

„Vydal hlavu bratra svého v nebezpečenství.“

„Co tu divného? Vždyť je nevěřící…“

„On se opovážil vztáhnouti ruku na melameda…“

„Nečistou přízní nakloněn jest k dívce karaitské…“

A ti, již mluvili, nevlídně a hrozebně časem pohlíželi na okna domu Ezofovičů.

V domě tom bylo dnes neobyčejně ticho a mrtvo. Ani okna na náměstí nebyla otevřena, ač jindy na jaře a po celé léto domácí lidé je otvírali každodenně tak široko, že kdokoli by byl chtěl, mohl by od rána do večera skrze ně se dívati, jak žije četná rodina, kteráž ničím se netajila před zraky cizími.

Toho dne však nikdo nepomyslil na to, aby otevřel okna neb uklidil ve velké společenské světnici, kteráž byla obyčejně bedlivě poklizena. Ženštiny v čepcích trochu zmačkaných častým chytáním se za hlavu chodily jako sobě nepodobny z kouta do kouta, zastavovaly se u kuchyňského ohniště, opírajíce tváře o ruce, a vzdychaly v zamyšlení. Sára měla dokonce oči uplakané. Nebylo divu; Ber, její muž, měl dnes celé ráno na čele ony dvě patrné vrásky, z nichžto se domyslila žalu jí neznámého a nepochopitelného, nepromluvil k ní ani slova a seděl nyní ve společenské světnici s hlavou o ruku opřenou, mlčky a sklenným zrakem pohlížeje střídavě na její dva bratry Rafaela a Abrahama. Rafael měl sice tvář nachýlenu ku knize účetní, ale bylo patrno, že nepočítal, leč o něčem vážném hluboce přemýšlel. Chvílemi pozdvihal oči nad knihu a pohlížel na Bera a Abrahama. Starý Saul sedě na žluté pohovce byl na pohled zabrán do čtení tlusté knihy nábožné. Opravdu však ještě méně než obyčejně rozuměl tomu, co četl, a z tváře jeho bylo lze poznati, že ho něco velmi hluboko trápilo.

U okna na obyčejném svém místě seděla prabába Frejda v hluboké lenošce. V celé rodině pouze na ní nebylo znáti nižádnou změnu. Snivý usměv nezniknul se rtů jejích. Přimhuřovala a otvírala oči, brzy dřímajíc, brzy opět se budíc.

Hned po polednách ženštiny prostřely bílý ubrus na stůl a počaly naň stavěti stolní náčiní.

Do světnice vstoupil Meir. Otevřev dvéře zvolna a tiše, postavil se u zdi a pohleděl na všecky přítomné. Zrak jeho byl nepokojný, skoro bázlivý, pln žalu hlubokého. Osoby přítomné pozdvihly k němu očí a okamžitě je sklopily, ale tím jediným pohledem na jinocha nesměle stojícího u zdi padlo naň mlčky těžké břímě výčitek. Ve výčitkách těch byla hluboká zášť za doznanou starosť a bázeň bytostí pokojných, jichžto klid ohrozil, nesmírně ohrozil, byla v nich hluboká lítosť nad ním, ale také daleká, nevyslovená ještě hrozba opovržením… Jediná prabába, spatřivši příchozího, pozdvihla víček dříve sklopených, usmála se patrně a zašeptala:

Kleinkindel!“

Proto také Meir upřel na její tvář oči své, jež zablyštěly netrpělivostí a zvláštní jakousi myšlenkou.

V té chvíli rozlehl se ve světnici břinkot a klepot. Z hromádek lidí, jež místy se černaly na náměstí a nevlídně se dívaly na dům Ezofovičů, někdo hodil na okno toho domu dosti velký kámen, jenž rozbil tabuli na drobné kousky a přeletěv těsně nad hlavou Frejdinou, spadl do středu světnice.

Saulova tvář pokryla se nachem; ženštiny, jež nosily na stůl, vzkřikly; Rafael, Abraham a Ber povstali z míst svých jako by pohnuti pružinou. Zraky všech přítomných utkvěly nejprv na rozbité tabuli, leč brzy se obrátily k prabábě Frejdě, jež náhle povstala, a patříc na kámen, jenž ležel uprostřed světnice, bezezvučným, leč slyšitelným šeptem ozvala se:

„Nu! toť týž kámen! Hodili jej do okna našeho domu, když můj Herš hašteřil se s Reb Nochimem a chtěl se přízniti s cizími lidmi… To je týž kámen… na koho jím nyní hodili?…“

Když tak mluvila, všecky vrásky na tváři její se chvěly, a oči po prvé po mnohých letech široko se otevřely.

„Na koho oni opět hodili tím kamenem?“ tázala se rozhlížejíc se vůkol zřenicí, jež zatemnila se a zablyštěla.

„Na mne, alte Bobe!“ od protější zdi odpověděl hlas chvějící se žalem nevýslovným.

„Meire!“ vzkřikla prabába, ne již bezezvučným šeptem jak obyčejně, leč hlasem slyšitelným, skoro pronikavým.

Meir přešed pokoj, stanul u ní a uchopil oběma rukama její malé ruce svraštělé. Pohleděl na její tvář zrakem plným tklivosti a spolu jakýchsi otázek a proseb nevyslovených ústy, a ona pozdvihla k němu zlatoplavých zřenic nepokojně mihotajících.

Saul povstal z pohovky.

„Rafaeli!“ řekl, „podej mi můj plášť a klobouk.“

„Kam půjdeš, tate?“ tázali se oba synové jednohlasně.

Stařec uzardělý odpověděl hlasem třesavým:

„Půjdu, abych sklonil hlavu svou před Todrem… Nechť nevejde v soud s děckem svévolným, pokud nevyhasne oheň hněvu, jenž se vzňal v duších lidu.“

Šedovlasý patriarcha rodiny v obci nejváženější, oděný dlouhým, černým pláštěm, s vysokým, lesklým kloboukem na hlavě za chvíli kráčel zvolna a vážně po náměstí. Hromádky lidu zde stojící rozestupovaly se a jednotlivci hluboko před ním se klonili. Někdo však řekl hlasitě:

„Reb Saule, tys k politování, že máš takového vnuka…“

Saul neodpověděl na tuto urážku, jen úzké rty jeho sevřely se pevněji.

Uplynula dobrá hodina, nežli Saul se vrátil z návštěvy. Všickni starší členové jeho rodiny byli shromáždění ve světnici společenské. Meir tam také byl; seděl těsně vedle lenošky své prabáby, jejíž malá, vyzáblá ruka pevně tiskla šosy jeho oděvu.

Sára sňala plášť s ramen otce svého.

„A cos nám přinesl tam odtud, tate?“ tázal se Rafael.

Saul těžce oddýchaje pohlížel zasmušile na zemi.

„Co jsem přinesl?“ odpověděl po krátkém pomlčení, „hanbu a hněv jsem přinesl. Srdce Todrovo raduje se z neštěstí, jež přihodilo se domu Ezofovičův… Úsměchy jako hadi plazí se po žluté jeho tváři…“

„A co řekl?“ otázalo se několik hlasů.

„Řekl, že příliš dlouho shovíval bezbožnému a svévolnému vnuku mému… Reb Moše, Kamionker a všechen lid ho prosí, aby učinil soud nad Meirem… On však ku prosbám mým odložil ten soud do zítřejšího večera, a odpověděl, pokoří-li se Meir před ním, a poprosí-li všechen lid za odpuštění hříchů svých… že naň učiní rozsudek mírnější…“

Oči všech přitomných obrátily se na Meira.

„A co na to odpovíš, Meire?“ otázali se všickni ve sboru.

Meir chvíli přemýšlel.

„Nechte mi trochu času,“ odpověděl, „do zítřejšího večera budu si snad věděti nějaké rady a pomoci…“

„A odkud by ti rada a pomoc mohla přijíti?“ tázali se.

„Dovolte, abych vám do zítřka neodpověděl,“ pravil Meir.

Kývajíce hlavami, všickni umlkli. Mlčení toto znamenalo svolení.

City obavy a hněvu bojovaly s citem hrdosti v srdcích všech přítomných. Hněvali se všickni na Meira, báli se oň a o spokojenosť a prospěch celého domu svého, ale při tom se jim příčilo pomyšlení, že člen rodiny jejich má se pokořiti před rabínem a lidem.

„Kdo ví,“ šeptal Rafael bratrovi do ucha, „snad si nějak bude věděti rady a pomoci.“

„Snad se mu matka jeho zjeví v noci a naučí ho, co má učiniti,“ vzdychla Sára z ticha.

Obědvali pozdě, v hlubokém mlčení, jež bylo rušeno jen vzdycháním ženštin a pláčem dětí, jimž matky zabránily smáti se a štěbetati.

Meir děkuje prababičce za napovězení, kde bylo schováno písmo Seniorovo.[red 1]

Sklíčení a zasmušilí členové rodiny časem pohlíželi s podivením na starou Frejdu, jež neustále jevila jakýsi zvláštní nepokoj. Nemluvila sice, leč při obědě nezadřímala ani jedenkráte; ano naopak, pohybovala se neustále na svém křesle, dívajíc se brzy na rozbitou tabuli, brzy na Meira, brzy na místo uprostřed světnice, na něž před několika hodinami padl kámen z venku sem vhozený.

„Co jest jí?“ tázali se přítomní na vzájem tiše a s nepokojem.

„Připomíná si něco,“ odpovídali jedni.

„Obává se něčeho,“ pravili jiní.

„Chce něco říci, ale nemůže…“

Kdy rodina vstala od stolu, dvě pravnučky chtěly podlé obyčeje doprovoditi Frejdu do vedlejší světnice a položiti ji na odpočinek; ale ona opřela nohy silně o podlahu a ukázala prstem na lenošku stojící u okna.

Osoby, jež byly v prostranné jizbě, počaly za chvíli pořadem odtud odcházeti. Rafael odjel s Berem do jakéhosi sousedního dvora, aby tam ku konci toho dne vyřídili vážnou a důležitou záležitosť. Abraham se uzavřel ve své jizbě, aby se oddal počtům aneb snad i nábožnému čtení. Saul rozkázal dcerám, aby v domě bylo ticho, a hluboce vzdychaje položil se na lůžko. Ženštiny uhasivše oheň v kuchyni, zavřely tiše dvéře jizby společenské a odešly na dvůr, kde dohlížely na děti pospolu hrající, šily a zticha rozmlouvaly.

Prabába zůstala ve světnici společenské, a — podivno! — ač bylo vůkol hrobové ticho, neusnula, ba ani na chvíli nezadřímala. Sedíc ve hluboké své lenošce, patřila na rozbitou tabuli a pohybovala neustále rtoma, jako by něco sama sobě mluvila. Časem také zakolísala hlavou, již měla pokrytu barevným závojem; tehdy se zdálo, jako by diamantová spona závoje potokem jisker polévala sežloutlé její čelo, a dlouhé náušnice zvonily po článcích zlatého řetězu.

Neustále pohybovala rtoma, a brzy na to počala také pohybovati rukama. Mohlo se zdáti, že zapředla jakousi živou a obtížnou rozmluvu s někým neviditelným, snad s přeludy, jež se zrodily z vlastní paměti její.

Náhle potřásla hlavou a řekla:

„Tak bylo též, kdy můj Herš nalezl spis Seniorův… Zlí lidé tehdy ho kamenovali…“

Umlkla, leč velké, sklenné slzy oplynuly zlatoplavé její zřenice a zavěsily se pod víčky svraštělými a třesavými.

V té chvíli vstal Meir z lavice u protější zdi, a přešed rychle jizbu, usedl na nízké stolici, o níž stařena opírala nohy, sepial ruce na kolenou jejích a otázal se:

Bobe! kde je spis Seniorův?“

Frejda slyšíc zvuky toho hlasu, jenž zajisté spolu s tváří Meirovou připomínal jí člověka vřele milovaného za dnů mládí a štěstí, usmívala se. Nesklopila však oči k vnuku svému, jenž seděl u jejích kolenou, leč očima neustále uslzenýma patříc v prostranství, počala šeptati:

„Pohádav se po prvé s Reb Nochimem a se vším lidem, přišel domů, usedl velmi smuten na lavici a zavolal k sobě ženu svou Frejdu. Frejda byla tehdy mlada a velmi krásna; nosila na hlavě závoj sněhobílý, a stojíc u ohně, jenž hořel v kuchyni, dohlížela na děti a služky své. Ale uslyševši volání muže svého, odešla hned k němu, stanula před ním a čekala, až k ní promluví. A on se tehdy tázal: Frejdo! kde je spis Seniorův?“

Stařena ustala v šeptu. Jinoch, jenž seděl u jejích kolenou, tiskna silněji ruce své sepiaté, ihned opět se tázal:

Bobe! kde je spis Seniorův?“

Hlava ženštiny, pokrytá barevným závojem, zlehka se zakolísala, a tenké, žluté rty počaly opět šeptati:

„On se tázal: Kde je spis Seniorův? Schoval jej Senior snad pod zemi? — Nikoli! neschoval jej pod zemi, neboť tam by papír shnil a červi by jej hlodali. — Schoval jej ve zdích domovních? — Nikoli! vědělť, že oheň může zničiti zdi tyto. — Kde jej tedy schoval?… Tak se Herš tázal, a jeho žena Frejda dlouho přemýšlela o jeho slovech; konečně ukazujíc prstem na skříň, v níž byly staré knihy Seniorovy, pravila: Herši! můj Herši! spis ten je tam!… A když to Frejda řekla, Herš velmi se zaradoval a promluvil k ní takto: Ty máš rozum v hlavě, Frejdo, a duše tvá je tak krásna jak oči tvé!…“

Nepohnuté posud slzy při posledních slovech se posunuly s jejích zřenic, a plynuly po svraštělých lících k ústům, kteráž usmívajíce se při vysněných zpomínkách na mládí a štěstí, zašeptala ještě:

„A řekl pak: Dobrá a moudrá žena je dražší nežli zlato a perly, — u ní srdce mužovo je spokojeno!“

Jinoch, jenž sedě u jejích kolenou, patřil na její tvář zrakem plným proseb a tužeb, tázal se opět:

Bobe! Co učinil Herš s tím spisem?“

Stařena dlouho neodpovídala; pohybovala jen rtoma, jako by rozmlouvala s někým neviditelným, až posléz počala opět vyprávěti:

„Kdysi vrátil se Herš z daleké cesty. Usednuv zase velmi smuten na lavici, řekl Frejdě: Vše zmařeno! Musíme schovati písmo Seniorovo, neboť nyní se nehodí k ničemu. — Frejda se tázala: Herši! kde ten spis uschováš? — Herš odpověděl: Schovám jej tam, kde byl dříve, a ty jediná budeš věděti o tom tajemství…“

Meirovy oči zajiskřily se z radosti.

Bobe! to písmo je tam?“

A ukázal na skříň se starými knihami, památnými v rodině. Ale Frejda mu neodpovídala, nýbrž vyprávěla šeptem dále:

„On řekl: Jen ty budeš věděti o tom tajemství, a kdy duše tvá bude vycházeti z těla, sděl je s tím synem anebo vnukem svým, jenž bude nejvíce podoben muži tvému, Heršovi… A kdo ze synův a vnuků Frejdiných nejpodobnější jest Heršovi, muži jejímu? — Jemu nejpodobnější jest Meir, syn Benjaminův… jest mu tak podoben, jako dvě zrnka písku jsou sobě podobna… Toť můj Kleinkindel! toť mé děcko nejmilejší! Frejda mu poví o tom tajemství!“

Meir držel nyní obě ruce prabábiny a líbal je horoucně.

Bobe!“ šeptal, ukazuje na skříň s knihami, „je tam písmo Seniorovo?“

Ale stařena ani teď mu ještě přímo neodpověděla, leč šeptala dále:

„Herš pravil Frejdě: Počnou-li starší z rodiny pozdvihovati rukou svých proti synu aneb vnuku tvému nejmilejšímu, a bude-li ho lid kamenovati, pověz mu, Frejdo, o našem tajemství! Nechť pak vezme spis Seniorův, položí jej na srdce své, opustí rodinu a svůj majetek, a odejde s ním do světa; neboť spis ten je dražší nežli zlato a perly, jesti smlouvou Israele s Časem, jenž nad hlavou jeho plyne řekou velikou, a s Lidmi, již jako velké hory vyčnívají kolem něho.“

Bobe! Starší z rodiny počali pozdvihovati rukou svých proti mně,… lid odvrátil ode mne rozhněvanou tvář svou,… já jsem ten tvůj nejmilejší vnuk, o němž mluvil k tobě Herš, muž tvůj… pověz mi tedy, je-li tamto mezi těmi knihami písmo Seniorovo?“

Plný, takřka vítězný úsměv rozevřel žluté rty Frejdiny. Stařena potřásala hlavou s citem tajemné radosti, šeptajíc:

„Frejda dobře ostříhala pokladu mužova,… chránila ho přede všemi jako duše své… Když ovdověla, přišel Reb Nochim Todros do domu jejího a chtěl spáliti starou skříň se starými knihami;… přišel pak syn Reb Nochimův, Reb Baruch Todros, a chtěl také spáliti starou skříň se starými knihami;… ale kdykoli oni přišli, Frejda chráníc staré skříně tělem svým, pravila: Toť dům můj, a vše, co jest v něm, jest mé! A když Frejda se postavila před starou skříň, před Frejdu se postavili její synové a synové synů jejích řkouce: Toť matka naše! Nedovolíme, aby jí bylo ukřivděno! — Reb Nochim rozhněván odešel… a Reb Isák již nikdy nepřišel, věda od otců svých, že nikdo se nesmí dotknouti skříně, pokud Frejda žije… Frejda dobře ostříhala pokladu mužova, a on od toho času leží tam… a spí…“

Stařena při posledních slovech ukázala svraštělým prstem na zasklenou skříň, stojící nedaleko před ní, a tichý smích jakési vnitřní radosti, jakéhosi skoro dětinského vítězství otřásl jejíma prsoma.

Meir jediným skokem octnul se u skříně, a rukou pevnější než kdy jindy, ježto nedočkavostí sesílenou odtrhnul její zámek stářím a rzí sešlý. Dvéře skříně otevřely se do kořán, a z hloubi její vyvalilo se množství prachu, jenž jako kdysi bílý závoj Frejdin a zlaté vlasy Heršovy pokryl nyní bílou povlakou oděv a hlavu pravnukovu… Ale Meir nevšímaje si toho, chtivě počal hrabati se ve starých těch knihách, z nichžto dva předkové jeho čerpali moudrosť, a mezi nimiž se skrýval ukazatel cesty životem, předmět vášnivé jeho touhy…

Ale Frejda spatřivši skříň otevřenou a množství prachu z ní se valící, naklonila se ku předu, rozpiala ruce a zvolala:

„Herši! Herši! můj Herši!“

Nebyl to již obyčejný její šepot bezzvučný, leč hlasitý výkřik, jenž vcházel z prsou veskrz proniknutých radostí a bolestnou zpomínkou. Zapomněla na pravnuka… zajisté se jí zdálo, že ten štíhlý jinoch se zlatými vlasy poprášenými byl podivným zjevem jejího muže, přišedším k ní ze světů neznámých…

Meir obrátil k ní bledou svou tvář a planoucí oči.

Bobe!“ tázal se udychtěný, „kde je ten spis? Nahoře? dole? v této knize? v té? v té?“

„V té!“ zvolala stařena, ukazujíc prstem na knihu, na níž Meir konečně pořadem položil ruku. Archy stářím sežloutlé, leč hustým a zřetelným ještě písmem pokryté zašelestily za chvíli pod pergamenovými deskami knihy. Meir drže je v rukou, padl k nohám své prabáby a líbal je i kolena a ruce; často se chytal za hlavu, a v prsou jeho vzbudil se cit jakéhosi nevýslovného bolu a spolu radosti.

Frejda se též usmívala a třesavýma rukama dotýkala se hlavy pravnukovy; leč víčka její počala se zvolna svírati, a na celou tvář se vracel po mnohá leta obyčejný výraz tichého snění. Stoletou ženu, unavenou dlouhým mluvením a zpomínáním, pohlížející ještě na jasný vid mládí, kterýž před ní stál v stříbrném lesku slz, ženu tu pojala opět tichá, sladká dřímota, — první skoro lahodná vlna spánku věčného.

Vášnivé děkování a lichocení pravnukovo přestalo ji buditi. Meir schoval sežloutlé archy na prsou, a brzy bylo slyšeti kvapné jeho kroky po schodech, vedoucích do hořejšího patra ku světnici, v níž bydlil Meir s mladšími bratry svými.

V nevelkém okně skoro pod samou vysokou střechou blyštělo pak celý večer a celou noc mdlé světélko, a skrze tabule bylo viděti lidské postavy, jež přicházely, chodily ve světnici a opět odcházely. Z rána ještě za svítání vyšlo z pobočných dveří na dvůr několik mladíkův, již ihned se rozprášili v různé strany městečka.

A ve městečku pak skoro již od východu slunce počaly se šířiti zprávy nejasné, nejisté, rozmanitě vyprávěné a vysvětlované ale zajímavé a živě pohybující všemi vrstvami obyvatelstva šibovského. Všední práce byly konány na pohled obyčejným způsobem, a přece zvláště v uličkách, kde bydlila chudina, bylo slyšeti neustále lidské rozmluvy, jež mísíce se s tlukotem, vrzáním a šramotem řemeslnických nástrojů, zdály se jako by dušeným vřením bublajícím na dně mraveniště. Nebylo vědomo, odkud a z jakých úst vyplývaly a po všech nádvořích, zákoutích, světnicích a světničkách se rozplývaly zprávy, domysly a domněnky…

„Dnes, kdy slunce zajde a soumrak večerem spadne na zemi, shromáždí se v Bet-ha-Kaholu velký soud rabinatního sboru s rabínem Isákem v čele a bude souditi mladého Meira Ezofoviče.“

„Kterak ho bude souditi? Jaký rozsudek naň učiní? Co se s ním stane?“

„Nikoli; velký soud nebude dnes již v Bet-ha-Kaholu zasedati; neboť kdy slunce zajde a soumrak večerem spadne na zemi, tvrdošijný vnuk bohatého Saula přijde do Bet-ha-Midraše, aby u přítomnosti všeho lidu pokořil se před velkým rabínem, vyznal se z hříchův a poprosil za odpuštění těch, jež urazil, rozhněval anebo pohoršil.“

„Nikoli; nepokoří se před rabínem a nebude pokorně a přede vším lidem vyznávati se z hříchů.“

„Proč nebude?“

„Ach! ach! toť velké tajemství, ale všickni již vědí o něm. Toť tak velké tajemství, že všemu lidu, jenž o něm slyší, oči horečně planou zvědavostí a prsa se chvějí, aby je co nejdříve pohltila.“

„Mladý Meir nalezl poklad!!“

„Jaký poklad?“

„Ten, jenž byl ukryt v rodině Ezofovičův ode tří, od pěti, snad od tisíce let, nu! snad od toho času, kdy židé přišli do země této!“

„Je to spis jakéhosi předka jejich, jenž před smrtí svou jej napsal a zůstavil v dědictví potomkům.“

„A co spis ten obsahuje?“

„O tom nelze říci nic jistého.“

„Všickni chudí obyvatelé neúhledných uliček slýchali o tom písmě od otců, dědův a babiček svých, ale každý slýchal o něm něco jiného. I nyní žili ještě staří lidé, již věděli něco o tom písmě, ale každý věděl něco jiného. Jedni říkali, že spis ten pochází od moudrého a nábožného Israelity, jenž byl žil před mnoha lety, a po celý věk svůj myslil jen o tom, kterak by národ svůj učinil bohatým, moudrým a šťastným. Jiní naopak domnívali se, že onen praděd Ezofovičův, jenžto žil před mnoha lety, byl bezbožník, odštěpenec podplacený Gojimy, aby vyhladil jméno Israele a zákon jeho s povrchu zemského.“

„Spis ten podává naučení, kterak lze proměniti písek ve zlato, a co chudí lidé musejí činiti, aby pojednou velmi zbohatli.“

„Nikoli; v tom písmě jest povědíno, jakým způsobem člověk může odháněti od sebe ďábly, aby se ho nikdy nedotýkali, a z písmen jména božího složiti takové slovo, že ten, kdo je vysloví, bude pak moci proniknouti očima nebe i zemi…“

„Nikoli; v tom písmě jest povědíno, co Israelité mají činiti, aby proměnili nepřátely své v přátely a umluvili mír se všemi lidmi nepřátelskými.“

„A někdo slyšel také, že ten spis podává naučení, jak lze vzkřísiti Mojžíše a vyzvati ho, aby opět přišed, vysvobodil lid svůj z neštěstí, temnoty a ponížení, a uvedl ho do země oplývající zlatem, moudrostí a slávou.“

„Proč asi Ezofoviči posud nehledali a neohlásili lidu písma toho?“

„Báli se; neboť kdo se dotkne toho spisu, tomu ruce shoří plamenem velikým a v prach se rozpadnou.“

„Nikoli; kdo se dotkne toho spisu, tomu jedovatí hadí se ovinou okolo srdce…“

„Tomu čelo zčerná jako sazemi…“

„Od toho uprchne štěstí a spokojenosť…“

„Na toho sesype se kamení jako krupobití…“

„Ten bude míti krvavou známku na čele…“

„Kdysi — staří lidé posud žijící pamatují se na to — otec bohatého Saula, velký kupec Herš dotknul se toho spisu.“

„A co se mu stalo?“

„Staří lidé vypravuji: jak mile se dotknul toho spisu, jedovatí hadi se ovinuli okolo srdce jeho a tak je štípali, že Herš ještě mlád z toho zemřel…“

„A nyní mladý Meir nalezl to písmo?“

„Ano; nalezl, a bude je čísti v Bet-ha-Midraši přede vším lidem, jak mile slunce zajde a soumrak pokryje zemi…“

Mezi lidmi, již tak rozmlouvali, rejdil melamed Reb Moše; byl brzy tu, brzy onde, znikal náhle a opět se ukazoval v jiné uličce, na jiném nádvoří, pod otevřeným oknem jiné chaloupky. Nastavoval uši, naslouchal; vypuklá jeho ústa se usmívala, pronikavé blesky šlehaly mu z tmavošedých očí okrouhlých. Nepromluvil však ani slova. Pokorně a časem i doléhavě jsa tázán lidmi, k nimžto se blížil, mlčel aneb odpovídal pouze nesrozumitelným mručením a posupným potřásáním hlavou. Nemohl mluviti, ježto o událostech a zprávách, jež tak mocně pohnuly veřejným smýšlením, toho dne ještě nehovořil se svým mistrem, jemužto z největší úcty, z fanatické víry, z lásky vášnivé a mystické oddal tělo i duši svou v otroctví. Bez výslovného rozkazu velebeného a milovaného mistra toho nemohl ani pronášeti úsudky, ani provolávati hesla, aniž dokonce ve vlastní mysli své o něčem rozhodovati. Jakž by tedy slovo aneb nějaký čin jeho nemohl se shodovati s vůlí mistrovou? Jakž by se mohl prohřešiti proti kterémukoli z tisícera přikázání?! Uměl je sice všecky na paměť; ale v nich nejen každý výraz, leč každé písmeno mohlo se vždy jinak vykládati a přizpůsobiti! Reb Moše věděl i to, že jest velmi učený, co však značila učenosť jeho proti učenosti velkého rabína, jejíž jasnosť osvěcovala celý svět, ano vnikala i do nebe! Jehova se těšil, patře na ni, a podivil se sám sobě, že mohl stvořiti dílo tak dokonalé, jakým byl rabín Isák Todros.

Okolo poledne tedy Reb Moše, maje hlavu i uši naplněny vším, co byl slyšel, vloudil se tiše do černé chaloupky rabínovy. Nemohl však hned pustiti se s ním v rozmluvu. Todros hovořil s jakýmsi starcem, z jehožto zaprášeného oděvu bylo patrno, že cizinec přišel z daleka. Podpíraje se holí, stál před rabínem s tváří pokornou a spolu radostnou. Prosil rabína za štipec země přivezené z Jerusalema.

„Velmi rád bych šel do Jerusalema,“ pravil hlasem, jenž se třásl stářím a pohnutím, „abych tam umřel a pohřben byl v zemi otců našich. Jsem však chud, a nemám peněz na cestu. Dej mi, rabíne, hrstku toho písku, jejž dostáváš každoročně ze svaté země, aby vnuci moji mohli mi jej nasypati na prsa, až duše má rozloučí se s tělem. S tou hrstkou země budu lépe spáti v hrobě, — a je-li pravda, že k těm, kteříž ji mají u sebe, červi se nepřibližují a nehlodají na těle jejich?“

„Ovšem,“ odpověděl rabín vážně, a vyňav hrstku bělavého písku z pytlíčku, v němž drahocenná ta věc byla bedlivě zavinuta a zavázána, obalil ji do kousku papíru a podal starci.

Stařec přijal dar ten rukou, jež se třásla radostí, políbil jej a uschoval na prsou pod oděvem roztrhaným a zapáchajícím.

„Rabbi!“ pravil, „nemám, čím bych ti zaplatil…“

Todros natáhnul k němu žlutou svou šíji a řekl rychle:

„Zajisté přicházíš z daleka, ježto můžeš mysliti a mluviti o tom, abys zaplatil Isáku Todrovi… Nepřijímám platu od nikoho, nechť mu poskytnu cokoli, a ač vím, že činím velmi mnoho dobrého bratřím svým, prosím Předvěčného za jedinou odplatu: aby mi dal aspoň ještě jednu kapku k té moudrosti, kterouž jsem obdařen, a jíž nikdy nenasycená duše má je žádostiva.“

Stařec chvějným krokem a o holi přiblížil se k muži již dosti moudrému a přec ustavičně a tak vášnivě prahnoucímu po moudrosti.

„Rabbi,“ vzdychnul stařec pobožně, „dovol, abych políbil dobročinnou ruku tvou…“

„Polib,“ odpověděl mistr vlídně; ale když prositel se nachýlil před ním, on pojal oběma rukama jeho hlavu, pokrytou vlasy bílými jako mléko, a políbil svraštělé, seschlé čelo jeho.

„Rabbi!“ zvolal stařec nesmírně blažený, „tys dobrý… tys otec, mistr a spolu — bratr náš!“

„A ty,“ odpověděl Todros, „blahoslaven buď za to, že’s až do stáří svého zachoval věrnosť zákonu Páně a lásku k zemi otců našich, z nížto hrstka písku zdála se ti dražší nežli zlato a stříbro…“

Oba měli slzy v očích, a bylo patrno, že také oba, ač teprv dnes po prvé se viděli, byli k sobě na vzájem nakloněni láskou tklivou, bratrskou a jaksi podivně smutnou.

Reb Moše, jenž usedl na zemi u černého otvoru krbu, očekávaje na konec rozmluvy, měl též oči plny slz, a teprv za chvíli, když Todros byl již samoten, promluvil hlasem sníženým:

Nassi!“

„Haa?“ tázal se mistr, pohroužený již v obvyklé své zádumě.

„U nás ve městě jsou dnes velké noviny.“

„Jaké noviny?“

„Meir Ezofovič nalezl písmo předka svého Seniora, — dnes je přečte přede vším lidem…“

Záduma Todrova prchla beze sledu.

„Odkud to víš?“ zvolal rabín, natáhnuv šíji k melamedovi.

Todros žehná starci, který k němu přišel s prosbou o hrst jeruzalemské půdy.[red 1]

„Nu! celý svět o tom mluví. Meirovi přátelé chodí od samého rána ve městě a rozšiřují tu zprávu mezi lidem…“

Todros neodpověděl ani slovem. Oči jeho blyštěly ostře, skoro divoce. Zamyslil se.

Nassi! dovolíš mu, aby to učinil?“

Todros mlčel ještě chvíli, načež odpověděl hlasem rozhodným:

„Dovolím!“

Reb Moše celý se třásl.

„Rabbi!“ zvolal, „tys nejmoudřejším ze všech lidí, již na tom světě žili, žijí a budou žíti;… ale zdali moudrosť tvá pomyslila na to, že to písmo může odvrátiti duši lidu od tebe a svatého zákona našeho?“

Todros pohleděl hrozně na melameda.

„Myslíš-li a mluvíš-li takto, neznáš duše lidu mého… Ne proto pracovali jsme praděd i děd můj, otec a já sám všemi silami ve prospěch té duše, aby snadno bylo lze odvrátiti ji od nás… Nechať přečte ten spis,“ dodal za chvíli, „nechť ošklivá ta věc konečně se vynese na světlo ze země, kde se posud skrývala, aby bylo lze spáliti ji ohněm hněvu a přitlačiti kámen opovržení na popel její… Nechať přečte to písmo,… dovrší tím jen míru hříchů svých, ale pak na něm spočine mstivá ruka má!“

Nastalo dlouhé mlčení. Mistr přemýšlel, a ctitel jeho patřil naň upřenýma očima.

„Moše!“

„Co, Nassi?“

„Třeba ten spis jemu vyrvati a odevzdati mi jej.“

Nassi! a kterak jej třeba odebrati?“

Rabín opakoval rozhodně a nevrle:

„Ten spis třeba jemu vyrvati a mně odevzdati.“

Člověk skrčený u krbu tázal se opět, ale již poněkud bázlivěji:

Nassi! kdo má vyrvati to písmo z rukou jeho?“

Todros naň pohleděl zrakem planoucím a řekl po třetí:

„Ten spis třeba jemu vyrvati a mně odevzdati!“

Moše sklonil hlavu.

„Rabbi!“ zašeptal, „rozumím již, co chceš. Upokoj se. Až přečte ten ošklivý spis přede vším lidem, strhne se nad hlavou jeho bouře, kteráž ho zlomí a porazí.“

Oba potom dlouho mlčeli. Konečně rabín opět se ozval:

„Moše!“

„Co Nassi?“

„Kdy a kde bude čísti ten spis ošklivý?“

„Bude jej čísti v Bet-ha-Midraši, až slunce zajde a soumrak pokryje zemi…“

„Moše! jdi hned k šamesovi a řekni mu, že rozkazuji, aby šel okamžitě k soudcům a hodnostářům obce naší a ohlásil jim, že všickni se musejí shromážditi v Bet-ha-Kaholu k velikému soudu, jakmile slunce zajde a soumrak pokryje zemi…“

Moše povstav kráčel ku dveřím; rabín potřásal hlavou, a pozdvihnuv konečně ruku, zvolal:

„Běda svéhlavému, silnému a neposlušnému! Běda tomu, kdo je nakažen chrástou, jakož i tomu, jenž rozšiřuje nákazu! Běda mu!“

Když tak volal, po celé tváři jeho rozlilo se moře hluboké, neuprosné nenávisti. A přec ještě před čtvrť hodinou ta tvář byla plna tklivé lásky bratrské; z těch úst plynula slova lahodná a potěšitelná; ty oči byly plny slz pohnutí!

Tak jedno a totéž srdce chovalo v nitru svém lahodnosť a hněv, dobrotu a mstivosť, nesmírnou lásku a neprosnou nenávisť; tak z jediného zřídla mohly plynouti vznešené cnosti a činy hanebné…

Mnoho podobných tajemství, podobných záhad nalezne ten, kdo bedlivě čte dějiny člověčenstva. Výraz: milosrdenství divně se v nich plete s výrazem: pomsta; výraz: bližní s výrazem: nepřítel. Ony nejednou líčily světu muže, již jednou rukou útrpně hojili rány lidské a druhou podpalovali hranice a otáčeli kolem v mučírnách… Odkud pocházejí tajemství a záhady těch otevřených srdcí a náruživých myslí, tak přísně rozdvojených a pobloudilých? — Ó čtenáři! kdyby nebylo na zemi jistých živlův, jež pošinují srdce i ducha lidského v strašlivé pobludy, rabín Isák Todros byl by snad člověkem znamenitým…

Buďme spravedlivi! Rabín Isák Todros byl by nejjistěji velkým člověkem, kdyby nikdy nebývalo těch, již užívajíce ohně, mučidla a — stokráte krutějšího nad ně — opovržení, utvořili pro jeho plemeno a daleké, daleké potomky jeho těsné, temné, moralné a duševní Ghetto, plné bázně a nenávisti!


Slunce zašlo a soumrak se chýlil k zemi. Velký dvůr synagogalný hemžil se obyvately černě oděnými. V zástupu tom hlučném a hustém něco vřelo a kypělo…

Vnitřek Bet-ha-Midraše také celý se černal množstvím osob zde se tlačících. Bylo tam viděti hlavy starcův a plavé kadeře dětí, dlouhé brady, černé jako havran, anebo bledé jako len a ohnivé jako vyleštěná měď. Hlavy ty se pohybovaly a vlnily, šíje se natahovaly, brady pozdvihovaly, oči planuly zvědavostí a chtivostí dojmů. Všecko to se jevilo v pološeru. Ohromný sál Bet-ha-Midraše osvícen byl jedinou lampičkou, zavěšenou u vchodu a lojovou svíčkou, jež hořela v mosazném svícnu na stole z bílého dřeva, za nímž těsně u vysoké holé zdi stála dřevěná stolice. Bylo to místo, z něhož obyčejně mluvili k lidu všickni, jež chtěli kdykolivěk k němu promluviti. V Israeli totiž každý člověk, od nejvznešenějšího a nejstaršího až do nejnižšího a nejmladšího má právo hlasu, a Bet-ha-Midraš jest nevyhladitelnou stopou vysoce demokratického ducha, jenž pronikal kdysi starožitné řády židovské. Každý, kdokolivěk jen pochází z rodu israelského, má právo vstupovati do té síně, modliti se v ní, čísti, řečniti, vyučovati.

Lid, jenž nebyl uvnitř budovy, leč stál v hromadě kolem ní, ohlížel se často ku protějšímu Bet-ha-Kaholu. V tomto místě, ustanoveném k zasedání administrativních a soudních úřadův obce židovské, počaly také blyštěti světla mdlá a nečetná. Nade vchodem svítila tam lampička, a na dlouhém stole, jenž se slabě šeřil za velkými tabulemi oken, bylo rozestaveno několik svic žlutých a koptících. Za chvíli počali vystupovati na pavlač Bet-ha-Kaholu lidé, již byli obyvatelstvu šibovskému dobře známi a budili v něm úctu hlubokou. Jednotlivě anebo po dvou přibývali tam soudci obce židovské, buď úplně šedí, anebo přišedivělí, vážní otcově četných rodin, zámožní kupci anebo majitelé místních usedlostí. Mělo jich býti dvanáct, ale tentokráte napočítáno jich pouze jedenáct. Dvanáctým soudcem v Šibově byl Rafael Ezofovič. Lid si šeptal, že strýc obžalovaného nemohl býti přísedícím u soudu; někteří pravili, že nechtěl. Po soudcích přibývali hodnostáři obce židovské, mezi nimiž byli zvláště: Morejne Kalman s rukama v kapsách pláště harasového a s ústy, jež neustále sladce se usmívala blahem nezkaleným, a Kamionker, jehožto tvář sežloutla a svraštila se ve dnech posledních a zrak jevil bázeň člověka, jemuž hrozí nebezpečenství. Nejposléze přišel Isák Todros. Vyklouznuv z nízkých dvířek své chaloupky, kvapil shrbený ve stínu zdí, jimiž dvůr byl obehnán, tak tiše, že skoro nikdo ze zástupu ho nepostřehl.

Uvnitř Bet-ha-Midraše skoro v téže chvíli rozlehl se jasný a silný hlas mužský nad tichým šumem vlnícího se lidu:

Meir předčítá šibovské obci písmo Seniorovo.[red 1]

„Ve jménu boha Abrahamův, Isákův a Jakubů poslyš, Israeli!“

Šum lidu se zmáhal a přešel pojednou ve hluk, ba skoro ve vřavu. Bylo v něm znáti trochu nechuti, ale ještě více obavy bojující se zvědavostí. Proto také hlas člověka, jenž mluvil uvnitř budovy lidem přeplněné, dlouho zápasil s pohlcujícím jej hlukem, a jen některá slova jeho vynikla nad něj a zněla srozumitelně. Náhle někdo ze shromáždění zvolal hlasem zvučným: „Utište se a poslouchejte! Neboť stojí psáno: Poslouchejte řeč všelikou, učiněnou ve jménu Jehovy!“

„To je pravda!“ bručeli mnozí, „vždyť počal mluviti ve jménu boha Abrahamův, Isákův a Jakubů!“

I nastalo hrobové ticho, rušené jen pohyby těch, kteřížto stojíce u dveří a za okny, vystupovali na prstech, aby uzřeli toho, jenž k nim mluvil.

Nespatřili však nic neobyčejného. Za bílým stolem, tedy na témže místě, odkud bylo často mluveno k lidu, stál Meir Ezofovič klidně s tváří rovněž klidnou. Byl sice bledší než obyčejně a oči jeho blyštěly vroucím pohnutím; ale bylo patrno, že pohnutí to nepocházelo z bázně aniž z nejmenší nejistoty, nýbrž naopak — z pocitův jakési mocné víry a rovně velké oblažující naděje. Držel v ruce několik sežloutlých a velmi starých archů papíru, z nichžto četl a jichž někdy vysoko pozdvihal, jako by chtěl ukázati očím všech přítomných, odkud bral slova svá.

„Israeli!“ zvolal v okamžiku, kdy hluk ustoupil před tichem hrobovým a všeobecným; „tys velkým národem! Tys první ze všech národův uzřel v nebi boha jediného, a na zemi v hromobití a blesku uslyšels desatero ohromných slov, na nichž jako na desíti skalách národové po všecka pokolení budují schody ku stupni dokonalosti! Israeli! slepé od narození, anebo pepřem zlostí oslepené jest oko toho, kdo pohlížeje na obličej tvůj, neuzří staré tvé důstojnosti! Suchá od narození, aneb vichrem z pekel vanoucím vysušena je zřenice ta, kteráž nad velkými mukami, jež jsi přestál, neuroní slzy! Nešťasten je ten, kdo tobě řekne: ničemný! Nechť Pán se smiluje nad ním a odpustí jemu, neboť v něm není té váhy spravedlnosti, na níž se váží zásluhy a viny národův, aniž toho světla moudrosti, jež ukazuje, jak z bolu a bídy hříchy se rodí! Israeli! z tebe zrodil se Mojžíš se srdcem, jež plálo láskou jako keř ohnivý, David se zlatou harfou, krásná Esther, jež plakala nad bídou lidu svého. Machabejští s mocnými meči pošli z tebe, jakož i proroci, již ochotně kráčeli na smrť pro pravdu srdcí svých. Kdys ještě šťasten žil v zemi otců svých, měls ošklivosť z otroctví bratra svého, na poli svém zůstavils desátý snop hladovým, dovolils každému, aby mluvil k lidu, a koře se jedině před Jehovou, říkals: My všickni jsme sobě rovni před obličejem Otce našeho! A kdys pak nešťasten a podmaněn, oblit krví synů svých, již bránili zemi předků, celý v slzách a prachu stanul mezi národy cizími, trpěls všecky bolesti a snášels všecko opovržení, — zůstals věrným jedinému bohu svému, zachovals památku na předky své, a všecky národy, kdykoli potlačené a v slzy pohroužené, učils, jak se lze brániti beze zbraní! Rozumným, čistým a milosrdným stvořil tě Pán, lide můj; a hle! již míjí druhý tisíc let, a ty pohřešuješ posud vážné jedné věci: vlasti!…“

V tom hlas řečníkův se zachvěl a na chvíli umlknul, a to chvění proběhlo v celém shromáždění, načež rozlehl se šepot hlasů přitlumených:

„Poslyšte! poslyšte! Toť písmo moudrého a dobrého Israelity, jenž hlásá chválu národa svého!“

Poslouchali, a Meir Ezofovič četl dale:

„Běda tomu národu, jenž nemá vlasti! „I sestoupí s lodí všickni, již pracují veslem, a všickni, již plývají po moři — a přilnou k zemi.“ Duše národa každého se pojí se svou zemí jako děcko s prsem matky své a z něho béře pokrm svůj i zdraví své a léky proti svým chorobám. Tak chtěl a tak učinil Pán. Ale lidé činili proti vůli Jeho; duši tvou, Israeli! odervali od země, k níž ona přilnula. Jako žebrák tloukls na dvéře cizích domův, a těch, již na tebe plili, musils prositi za smilování; hlava tvá se chýlila pod zákony, proti nimž v nechuti ozývala se přirozenosť tvá; jazyk tvůj se lámal, aby překonal obtíže cizí mluvy; ústa tvá zhořkla trpkostí, jíž jsi byl napájen; obličej tvůj černal hněvem a pokořením, a srdce tvé svíralo se strachem, aby s povrchu zemského nezniklo jméno Israelovo, jakož i jméno Jehovy, jediného boha tvého. V mukách a krutých protivenstvích spadla s tebe bývalá vznešenosť tvá, hříchy a nepravosti tvé rozmnožily se jako hvězdy, a Jehova, bůh tvůj, patře na tebe, tázal se s hněvem: „Je to týž můj vyvolený národ, s nímž jsem se zasnoubil v pravdě a lásce? Zdaliž neumí jinak ostříhati přikázání mých nežli slovy, kteráž jsou na odpor práci rukou jeho? Zdali spatřuje přikázání ta jen v oběti, zpěvu, modlitbě a kadidle, a ne ve vystupování na ten velký řebřík, jejž jsem ve snu objevil služebníku svému Jakubovi, aby národové po všechny věky věděli, jak vystupovati třeba ke mně, jenž jsem poznání a dokonalosť sama!“

V tom hlas čtoucího opět zanikl v temném hluku posluchačů.

„Co to čte?“ tázali se na vzájem. „Toť písmo zlého Israelity, jenž ošklivé mluví o svém národě! A které jsou ty hříchy a nepravosti, jež rozmnožily se mezi námi jako hvězdy na nebi? A kterak máme chváliti Pána světa, u něhožto zpěvy a modlitby naše nemají žádného významu?“

Meir trochu více zbledl, cítě, že hlas jeho počíná opět tratiti se ve zbouřených vlnách hlasů bručivých aneb úzkostlivých. Nebylo mu však možno umlknouti. Četl tedy opět, a zvědavosť brzy přemohla všecky jiné city lidu nepokojného: nastalo ticho, a lid poslouchal.

Poslouchal vyprávění Michaela Seniora, kterak on z rozkazu královského a z lásky, kterouž lid z počátku měl k němu, stanul v čele vlády jeho a chtěl ho uvésti na novou cestu, u jejíhož cíle viděl vycházející slunce dne nového; jak mu překáženo v tom díle, odvráceno od něho duši národa, očerněno ho pomluvou a zkaženo ho na mizerný prach, po němžto šlapaly nohy nepřátel jeho.

„Šuměly v hlavě mé myšlenky, jež jazyk můj nemohl již nikomu vysloviti, neboť opustili mne všickni bývalí přátelé a učňové moji! V prsou mých plápolal plamen, při němž nikdo nechtěl se hřáti, ježto namluveno lidu mému, že jej ruka satanova ve mně roznítila! Změnila se tvář moje, a oči mé byly jak ty smutné hvězdy, jež patří na svět skrze husté mraky! Údy mé se rozpadaly nemocí, spánek smrti počal mne jímati, a z úst mých vycházelo volání:

„Pane světa! neopouštěj posla svého! Dej mu hlas tak silný, aby mohl promluviti k těm, kteříž ještě se nenarodili, ježto ti, kteří žijí, nechtějí mne již poslouchati!“

„Otevřev svatou knihu, četl jsem v ní: Jestliže rámě tvé sklesne v nemoci, bojovati budeš pro pravdu svou ještě hlasem svým, láskou svou a slzami svými!“

„Pravnuku můj! jenž budeš hledati a nalezneš písmo toto, ohlas lidu mému, čeho jsem žádal jemu. První, čeho jsem žádal, bylo: zapomenutí. Žádal jsem snad, aby zapomněl na boha svého, Jehovu, a na to, že jest Israelem, — národem, jenž má duši, a z něhož v minulosti rodili se velcí muži a myšlenky velké? Nikoli, nemohl jsem žádati, aby Israel zapomněl na to, neboť ty zpomínky mně samému kladou med v ústa a rozšiřují srdce. Ale žádal jsem, aby Israel zapomněl na křivdy a bolesti, jež mu cizí národové byli učinili. „Nepamatuj na křivdy!“ „Nemluv: Odplatím zlým za zlé.“ Mar Zutra chodě spat, říkal každodenně: „Odpouštím všem, kteříž mne zarmoutili.“ Mar Zutra byl člověk veliký.“

„Zapomeneš-li, Israeli, přiblížíš se k těm plamenům, jež nazýváš cizími, ač náležejí všem národům. Cizí ty plameny, od nichž utíkáš v tvrdošijném pamatování svém, rozněcuje rukou svou Sar-ha-Olam, anděl poznání, jenž jest andělem nad anděly a knížetem světa. Svatá jest náuka náboženská; ale kdo stvořil také jiné náuky, ne-li Ten, v němž jest obsažena dokonalosť poznání? — Chutné jest jablko rajské; leč není-li nám třeba požívati také plodů jiných? „Přijde čas, kdy celý svět bude pln vědy, jako propasť mořská plna jest vody!“ Tak pravil mudřec tvůj, jejž prokleli mudrci tvoji. Jak ten mudřec se nazýval? Mojžíš Maimonides; byltě skutečným prorokem, jenž „neměl očí v týle, leč v předu,“ a nepatřil na to, co bylo, leč na to, co bude, a poháněl národ svůj k cizím plamenům, věda, že přijde čas, kdy ten, jenž neužije těch plamenů, klesne v prach a bláto, a jméno jeho bude všem národům v posměchu a opovržení… On byl druhým Mojžíšem,… byl mistrem mým, od něhož přešly ve mne všecky radosti a bolesti mé…“

Tu čtoucí položil na stůl ruce, jež držely sežloutlé archy, a pozdvihnuv tváře s výrazem nevýslovného nadšení, opakoval:

„On byl mistrem mým, od něhož přešly ve mne všecky radosti a bolesti mé…“

Divná věc! Mistr předka zemřelého před třemi sty lety byl ještě mistrem mladého potomka posud žijícího! Z jednoho zřídla splynuly na oba bolesti a radosti jejich! On roznítil v obou srdcích tu heroickou a mučenickou lásku, nejvyšší ze všech lásek pozemských: lásku k idei. Jen že potomek, čta slova předkova, slova, kteráž rozptylovala a osvěcovala všecky posavadní pochybnosti a nejistoty jeho, cítil pouze radosť. V té chvíli nebylo ani sledu smutku anebo bolesti v srdci jeho, jež se šířilo věrou a nadějí mocnou, poněvadž mládeneckou.

Leč v zástupu zvolal někdo hlasem chraplavým a zvýšeným:

Hörst! hörst! on vychvaluje cizí plameny! Proklatého kacíře nazývá druhým Mojžíšem!“

Všecky hlavy obrátily se ku dveřím, odkud ta slova přicházela. Pronesl je Reb Moše, jenž stoje na lavici u vchodu, celou postavou vyčnívaje nad zástupem u bosých nohou jeho, potřásal hlavou, smál se uštěpačně a upíral plamenné oči na Meira. Ale zvědavosť lidu nebyla ještě ukojena; pod roztrhaným oděvem mnoho srdcí bilo zrychleným tepotem pohnutí nevýslovného, jim samým nepochopitelného.

„Mluví k nám z hrobu ústy pravnuka svého! Poslyšme toho, jehož duše přebývá již mezi Sefiroty!“ ozvalo se několik hlasův.

A jakýsi stařec shrbený a o hůl opřený, pozdvihl šedé hlavy, a obrátiv mhouravé oči na Meira, počal mluviti hlasem poněkud žalostivým:

„Kterak Israel mohl se hřáti při slunci poznání, když jeho nepřátelé jej odpuzovali od něho! Měli jsme, Rebe, kdysi slavné své doktory a mudrce takové, již byli ministry mocných králův,… ale odpuzeni byvše od bran moudrosti, odešli jsme řkouce: Hle, Israel se rozvede s národy cizími a bude mezi nimi státi odloučen jako starší bratr, jejž mladší bratři urazili…“

Meir patřil na starce, jenž mluvil k němu, s úsměvem napolo lahodným a napolo jásavým.

„Rebe!“ pravil, „v písmě předka mého jest odpověď na slova tvá.“

„Zniknou hříchy s povrchu zemského.“ „A hříšníkův již nebude.“ A když hříchy zniknou a před vámi se otevrou brány moudrosti, vcházejte jimi rychlým krokem a s veselým srdcem; neboť věda jest největší zbraní Pána, jenž vládne světem podlé věčných práv rozumu. „Nechtějí patřiti na díla Stvořitelova.“ O těch je v Písmě psáno: „Hlupci nenávidí poznání.“

„Druhá věc, jíž jsem žádal od národa svého, jest: upamatování. Rava se tázal Raby, syna Morova, odkud vzniklo v lidu přísloví: „Neházej bláta do studnice, z níž piješ.“ Raba odpověděl: Odtud, že v Písmě je též psáno: „Neodpuzuj Aegypťana, neboť jsi byl hostem v zemi jeho.“ Eliezer, syn Azarie, pravil: „Aegypťané přijali Israelity k vlastnímu prospěchu svému, protož jim Předvěčný za to odměnil.“ A jestliže ta země, z jejíchžto studnic piješ vodu, a z jejíchž rolí požíváš chleba, přijala tebe ne jako dobytek do práce, aby oral, leč jako bratra vysíleného, abys odpočinul na prsou jejích: kterak se mu odměníš, Israeli?“

„Není psáno: „Nebudete vydírati statky cizozemcům,“ nýbrž: „Budete s cizozemci děliti se o statky své.“ Není také psáno: „Nechť cizozemec žije mezi vámi jako mezi kobylkami, jež požírají obilí na polích jeho,“ nýbrž: „Nechť cizozemec žije mezi vámi, jako by byl zrozen z potomkův israelských.“

„Kdy jsem mocnou rukou vládl v úřadě, jejž mi sám král propůjčil, dva bezbožní Israelité utekše do tábora nepřátelského, odnesli a vyzradili tam tajemství vojska královského, čím způsobili králi ve válce velké škody a potíže. Co jsem učinil s těmi nešlechetnými poddanými svými? Rozkázal jsem, aby v celé zemi při zvuku trub ohlášeno bylo, že oba zradili boha i zákon jeho, a že jsou na věky věků vyvrženi z lůna Israelova! Tak jsem učinil: neboť když hněv proti nim se vzbouřil v srdci mém, uzřel jsem ve snu druhého Mojžíše, jenž promluvil ke mně takto: „Vyvrhni je z lůna Israelova, neboť oni odpudili od sebe ty, v jejichžto zemi jsou hosty a přistěhovalci!“

„Nejen za příčinou zbožnosti duší vašich žádal jsem od vás, abyste plnili přikázání o vděčnosti, nýbrž i pro blaho životů vašich na zemi této.“

„Za času zasedání velkého synodu israelského, kterýž se svolením krále našeho a všech velmi mocných pánů této země sešel se v krásném a bohatém Lublíně, přemluvil jsem všecky moudré a ctihodné muže, kteří zasedali se mnou, abychom vydali k Israelitům provolání, jež by otřáslo rozumy a srdci jejich, jako zahradník třese stromem, aby s něho spadlo zralé ovoce.“

„Pravili jsme v tom provolání všem bratřím svým: „Buďte propěšni té zemi, v níž bydlíte, a budete váženi.“ — Hle, toť prvý krok ku blahu, neboť opovržení je hořké, ale vážnosť sladká srdci lidskému.“

„Jsou však ještě jiné věci, jež mám na mysli.“

„Kdo je služebníkem země své, nají se chleba do sytosti!“ Ale kterak ta země nakrmí vás do sytosti, budete-li se k ní míti ne jako věrní a pracovití služebníci, ale jako přechodníci, kteříž dbají jen o dnešní den?“

„Abraham přišed na hranice Tyru a spatřiv, kterak tam lidé vzdělávali zemi a sázeli stromy, zvolal: „Ó! kéž by mi byla dána částka té země!“ A Pán řekl jemu: Zemi tuto dám potomstvu tvému. — A dal tu zemi synům člověčím.“

„Rabbi Papa pravil: „Neměj obchodu, ale vzdělávej zemi; jedna i druhá práce je sice dobra, ale lidé vychvalují onu.“ — „Půjdete-li do země té, zasaďte v ní všeliké stromy, jež nesou ovoce!“

„Přijde čas, kdy zniknou hříchy a národové světa zvolají k synům israelským: Chopte se pluhův a vzdělávejte role, abyste žili na nich spokojeně a požívali chleba do sytosti se syny a vnuky svými! — Ale falešní vaši mudrci řeknou vám: „Nebudou ruce naše orati zemi vyhnání.“ Pravnuku můj, jenž budeš čísti slova tato, pověz národu svému, aby neposlouchal hlasu falešných mudrců! Naplň prsa svá hlasem velikým a zvolej: Falešní mudrci tvoji hubili tě, Israeli!“

Bylo patrno, že Meir vykonal rozkazy předka svého s věrou, zápalem a radostí nevýslovnou. Či sám již ode dávna v hloubi duše své necítil nechuti a žalu k mudrcům falešným? Nevěděl však říci, proč byli falešnými mudrci. Jazyk jeho byl spoután nevědomostí, a oko, planoucí žádostí poznání, naráželo na zdi temnoty, v níž bylo uzavřeno. Nyní již věděl — věděl — rozuměl. Proto také z hloubi prsou zvolal hlasem zvučným:

„Nevěř, Israeli, falešným svým mudrcům!“

Zástup se zbouřil:

„O kom to mluví?“

„Kdo jsou v Israeli falešní mudrci a proroci?“

„Mluví o velkých rabínech a učencích našich; z úst jeho vycházejí bludy ošklivé.“

„Metá samou hanu v oči lidu israelského!“

„Žádá, abychom rukami svými vzdělávali zemi vyhnání!“

„Rabbi Nochim, děd rabína Isáka, pravil dědům našim: „Nepracujte pluhem v zemi vyhnání!“

„A Rabbi Nochim byl mudrcem nad mudrci; světlo moudrosti jeho osvěcovalo celou zemi!“

„Herš Ezofovič velmi se o tom hádal s Reb Nochimem.“

„Herš Ezofovič byl velký hříšník!“

„Proč nám nečetl, co mají chudí činiti, aby zbohatli?“

„Napsal, abychom byli služebníky té země, v níž bydlíme. A když přijde Messiáš a odvede nás odtud do země otců našich, opustíme zemi tuto! Proč bychom měli býti jejími služebníky?“

„Lidé říkali, že v tom písmě stojí psáno, kterak lze písek proměniti ve zlato…“

„A kterak lze vymítati ďábelství…“

„A kterak lze vzkřísiti Mojžíše…“

„Lidé nemluvili pravdy! V písmě tom není žádných věcí moudrých a bohu milých!“

Otázky tyto, frkání a množství tomu podobného tvořilo v zástupu divnou směs spolu s uštěpačnými úsměvy lidí, zklamaných ve své zvědavosti a svých nadějích. Melamed, panuje nad celým shromážděním s lavice, na nížto stál, podněcoval je neustále hanlivými slovy a výbuchy hrubého smíchu, jenž byl pln jedu nenávisti. U druhé zdi přímo proti melamedovi bylo viděti Bera stojícího též na nějakém podstavci. Tito muži, již stáli naproti sobě a vyčnívali nad pohyblivým zástupem, představovali dvě krajné protivy. Melamed potřásal hlavou, házel rukama, usedal, vyskakoval, smál se a křičel. Ber stál mlčky a nepohnutě; nahnul hlavu trochu nazpět a opřel ji o zeď, a s jeho očí sklenných, jako by do dálky patřících, kanuly mu hojné, tiché slzy po tváři, na níž se jevilo utrpení spolu s nadšením neobyčejným. V jisté vzdálenosti od zástupu, ale velmi blízko Meira stálo hustě vedle sebe několik jinochů, kteříž pevně upírali oči na tvář předčitatelovu. Oddýchali rychle, usmívali se v pocitu jakéhosi blaha, brzy opět vzdychali anebo pozdvihovali rukou a dotýkali se jimi brzy hlav, brzy čel aneb očí svých. Zdálo se, jakoby ani neviděli ani neslyšeli zástupu vlnícího se a mručícího; jako by duch jejích, jenž prahnul již dávno po pravdě a hledal jí hmataje ve tmách, vrhnul se nyní cele v ohnivý kruh ideí zde hlásaných…

V zástupu, kdesi uprostřed sálu, ozval se hlas velmi starý a třesavý:

„O tom všem lidé mnoho mluvili… před časy dávnými… za dnů mládí mého!…“

Na hlasité povzdychnutí, kteréž provázelo slova shrbeného starce, jenž snad — kdo ví? — býval přítelem Herše Ezofoviče, odpověděl dušený smích. Byli to dospělí chlapci, kteřížto místem vylézali na lavice, stěžeje dveří a na římsy, vystrkovali mezi rameny starších osob kadeřavé hlavy se smačkanými čapkami, a hned na to slezše znikali s tlumeným smíchem.

Sežloutlé staré archy počaly se třásti v rukou Meirových. Tvář jinochova, posud bledá, zkvetla náhle ohnivým ruměncem, a v očích poněkud přimhouřených, jimiž Meir patřil na zástup, bylo lze čísti hněv a prosbu, lítosť a netrpělivosť…

„Utište se!“ zvolal. „Dovolte, aby velký muž, jenž leží v hrobě, pověděl vám ústy mými vše… až do konce. On mne vyvolil za poslance svého k vám… a já musím býti poslušen přikázání jeho…“

Hlas jeho byl pronikavý, rozkazný. Síla odvahy a přesvědčení jevila se v Meirově postavě a v posunku, jímžto vztáhnul ruku k živlu vůkol se bouřícímu.

Melamed křiknul:

Stille! nechať čte! nechť ošklivosť ta se vynese na světlo ze země, kde posud se skrývala, aby spíše bylo lze spáliti ji ohněm hněvu a potlačiti kamenem opovržení.“

„Israeli!“ ozval se opět mladistvý a silný hlas v hluku tichnoucím; „Israeli! třetí věc, kterouž jsem žádal od tebe, jest poznání.“

„Kdysi byli u nás velcí mudrci, již se jmenovali Baale Tressim[7]. Čím se ozbrojili? Velkým poznáním zákona israelského. A proti čemu se ozbrojili? Proti záhubě jména israelského. Pravili: „Neznikne s povrchu zemského pokolení israelské, neboť je silně ohradíme velkým množstvím práv, jež vyskoumáme ze zákona Mojžíšova, a kteréž je oddělí od jiných národů tak, že ono bude míti mezi nimi zvláštní postavení a neznikne mezi nimi, jako zniká řeka vpadající do moře.“

„Tak si řekli naši Tanaité, a sanhedrin[8], v němžto zasedali, i školy, v nichž učili, staly se podobnými táboru, v němž bojovníci lijí kule a ostří zbraně. Gamaliel, Eliezer, Josue, Akiba, Jehuda svítí mezi nimi jako slunce mezi hvězdami; jeden nastupoval po druhém po celých pět set let, a v těch pěti stech letech skládali, vykládali a spisovali ohromnou tu knihu, již nazvali Talmudem, a kteráž po celé věky byla ohradou synův israelských proti moři, jež chtělo je pohltiti. Synové israelští po celé věky brali z ní všecku potěchu a všecko světlo své, a ve velkém rozptýlení svém nebyli rozloučeni, ježto myšlenky a vzdechy jejich sbíhaly se kolem ní, jako kolem matky sbíhají se myšlenky a vzdechy dětí rozptýlených po světě.“

„Kniha, již celých pět set let skládali a psali muži, kteříž velmi milovali národ a mnohému se učili, kniha, jež po celé věky dávala národu potěchu, naději a jednotu, nemůže býti hloupá a špatná. Tomu, jenž bude tak o ní mluviti, rcete: Očisť nejprv srdce své od zlosti, a potom ji otevři a čti!“

„Leč zdali vše, co dobré jest, musí býti dokonalé? I po nebi valí se často mraky, a v srdci, byť nejčistším, vševidoucí oko Páně odkrývá skvrny. Psal snad sám Jehova knihu práv našich? Psali ji snad andělé? Lidé ji psali. Je-li jeden člověk na celé zemi a ve všech stoletích, jenž by nevěděl, co je blud? Je-li jedno dílo lidské, kteréž by učiněno bylo pro všecky časy a všecka pokolení? Sřítil se trůn Faraonův, rozpadlo se Ninive, klesl Řím, jenž vládl polovici světa, řecká moudrosť ustoupila před moudrostí jinou. Pustiny se prostírají tam, kde kvetla města lidnatá a naopak města leží na bývalých pustinách. Díla lidská, byť největší, rozpadávají se, a místo nich vznikají jiná. Tak jest na světě. Israeli! v pokrmu, jehož požívala duše tvá po celé věky, jsou zrna i plévy; v bohatství tvém jsou brilianty, jest však i písek. Kniha víry tvé jest jako granátové jablko, jež hloupý člověk jedl i se slupkou, z níž pak měl velmi nepříjemnou chuť v ústech a kruté bolesti ve vnitřnostech. Ale Rabbi Meir spatřiv hlupáka toho, utrhl se stromu jablko granátové, odhodil tvrdou a hořkou slupinu a snědl jádro sladké a štavnaté. Prahnul jsem učiti vás, jak Rabbi Meir učil člověka, jenž jedl granátové jablko se slupinou. Chtěl jsem, abyste nabyli daru poznání a pro knihu víry naší učinili z rozumu svého takové síto, jež by vyvrhlo plévy a písek a zůstavilo vám zrna a brilianty. Odpudil’s mne od sebe pro tu žádosť, národe můj! srdce tvé zahořelo nenávistí proti mně, ježto strach a nenávisť proti všem novotám pojaly tebe. A přece psáno jest: „Nehleď na nádobí, leč na to, co ono obsahuje. Nové džbány bývají naplněny vínem silným, ale bývají také staré, v nichž není ani krůpěje.“

Lid, jenž byl na chvíli se utišil a počal poslouchati s obnovenou zvědavostí, opět se zbouřil. Ber skočil s lavice, na níž byl stál, a přesunul se rychle k Meirovi. Jinoši, již posud se drželi v husté hromádce, také se přiblížili k němu.

„Meire!“ zašeptal Ber, „podívej se na lid!“

A dodal ještě tišeji:

„Odejdi! odejdi co nejrychleji!“

Meir pustil oči po vlnící se, zbouřené, černé hromadě lidu; úsměv napolo smutný a napolo hněvný pohrál jeho rtoma.

„Ne, toho jsem se nenadál! Očekával jsem něco úplně jiného!“ pravil tiše a sklonil hlavu. Ale pozdvihnuv jí hned zase, zvolal:

„Jsemť poslancem předka svého! On mne vyvolil za čtenáře posledních myšlenek svých! Musím býti poslušen vůle jeho!…“

Oddychnuv hluboce, dodal ještě hlasitěji:

„On pronikl ty otázky, jež měly šuměti v hlavě pravnuka jeho a dal na ně odpověď! On pronikl tajnosti duší, jež touží po pravdě, a poslal jim potěchu a naučení rukama mýma. Miluji ho, jako by mne byl vychoval na kolenou svých! Klaním se velké jeho duši, kteráž je hodna nesmrtelnosti a přebývá nyní ve světlosti Jehovy! Myslím, jak on myslil! žádám toho, co on žádal! jsem též takový jak on! jsemť syn duše jeho!“

Zvučný a vydatný jeho hlas třásl se vzdycháním a důvěrnějšími nad ně jakýmisi úsměvy z nadšení; v plamenných a tmavých očích jeho zaleskly se velké slzy; ústa se mu chvěla, čelo vždy více bledlo, a ruce jako by mimovolně se zdvihaly.

„V písmě předka mého,“ zvolal, „stojí psáno, že my stojíme, kdy všickni národové pokračují ku blahu a poznání! že hlavy naše jsou plny takového množství malicherností, že velké věci již nemají místa v nich! že náuka ta, jež nazývá se Kabalou, a kterou vy máte za svatou, jest náukou proklatou, ježto v ní se topí rozumy synův israelských, a ona je odvádí od pravého poznání… Je tam psáno…“

Tu hlas Meirův smísil se s křikem tak velikým, se smíchem a bědováním lidu, že ti, již chtěli ještě poslouchati, mohli zaslechnouti jen jednotlivé výrazy. Meir však přece nepřestal mluviti, naopak — mluvil rychle, vždy rychleji, těžce oddýchaje a oči brzy přimhuřuje, brzy široko otvíraje. Zdálo se, že vida neúčinlivosť svého úsilí, prahnul aspoň co možná nejdéle konati to, což považoval za poselství jemu svěřené; že sklamán v očekávání svém, zachoval aspoň jednu jakousi jiskru naděje…

„Běda! běda!“ volali lidé různými hlasy, „odštěpenství a pohoršení navštívilo dům Israelův. Ústa dětí plijí rouháním na věci svaté!“

„Poslyšte! poslyšte!“ volal Meir, „jestiť daleko ještě do konce slov předka mého…“

„Zavřeme mu ústa a odžeňme ho z místa, z něhož mluvívají k lidu mudrci israelští!“

„Poslyšte! V písmě tom je psáno, aby Israel přestal doufati v Messiáše z těla a krve…“

„Běda! běda! on odnímá potěchu a naději srdci israelskému!“

„Neboť on nepřijde na svět v lidské postavě, ale splyne jako Čas, nesoucí všem lidem poznání, nasycení, lásku a pokoj…“

„Meire! Meire! co činíš? vždyť se zhubíš! Patř na lid! uteč!“ — rozlehl se utlumený šepot blíže řečníka.

Ber stál těsně po boku jeho; Eliezer, Ariel, Chaim a někteří jiní obklíčili ho v úzkém kruhu; ale on jich neviděl ani neslyšel. Krůpěje potu prýštily se mu z čela bledého jako stěna, leč vysoko pozdviženého, a v očích blyštěly se mu střídavě slzy zoufalství a plameny hněvu.

Blíže vchodu rozlehl se náhle temný klepot. Melamed seskočiv s lavice, na níž byl stál, bosýma nohama zadupal několikráte na podlahu. Potom mezi lidem, jenž se rozstoupil, několika poskoky přesadil přes sál, a silným posunkem ruky pokryté plátěnným rukávem shodil se stolu mosazný svícen se žlutou svící, jejíž plamen jiní hned pošlapali. Současně kdosi, vyskočiv na lavici, zhasnul lampu u dveří; hustá tma, jen tu i onde přerušená bledými proužky světla měsíčního, vnikajícího skrze okna, nastala ve velkém sále, v něm nyní vřelo tak, jako by jej naplňovali nějací živlové rozvzteklení.

Meir je pronásledován davem podníceným melamedem.[red 1]

Nejbystřejší ucho nebylo by nyní již rozeznalo výrazy, jež tam sypaly se jako krupobití a tvořily jedinou směs divokou. Pouze podlé zvuku jednotlivých výkřiků, vynikajících v tom ohromném hluku, bylo lze rozeznati hrozby, bědování, zlořečení a prosby. Konečně ze dveří Bet-ha-Midraše, do kořán otevřených, vyplynula hustá, černá vlna lidí na dvůr synagogalný, kde setkala se s druhou vlnou, jež posud stála před budovou a byla trochu pokojnější, ač také pobouřena a hlučna. Tu rozléval se již proud jasného světla měsíčního po rozsáhlém prostranství, a z něho vyčníval Bet-ha-Kahol s dveřmi a okenicemi pevně zavřenými. Jen na schodech u pavlače seděl šames s lokty na kolenou a s bradou v dlaních, nepohnutě jako socha, očekávaje na rozkazy, jež mu měly býti dány z vnitřku té budovy, kteráž uprostřed vřavy zbouřeného lidu byla ticha a zavřena jako hrob.

Zástup rozdělil se na několik skupin, z nichž jedna vyšedši ze vrat synagogalného dvora s hlukem nesmírným, jako by obrovský, zmítající se pták černý pohybovala se po náměstí, jež bylo měsícem bledě osvětleno. Skupina ta byla velika. Byli v ní lidé v chatrném oděvu, s dlouhými bradami a se zraky planoucími zlostí; děti rozličného věku, jež neustále se shýbaly, aby zdvihaly kamenův aneb hrstí písku a bláta, a ve středu té skupiny tlačilo se k sobě několik dorostlých aneb sotva dorůstajících jinochů, kteříž také kryli člověka mezi nimi kráčejícího. Rozestrkáni a šťoucháni jsouce, bojovali ještě chvíli celou silou prsou a rukou svých, až posléz unaveni aneb zděšeni prchnuvše smísili se s celým zástupem. Hned po tom kamení krupobitím sypalo se na záda člověka, jejž byli jinoši posud kryli; desatery ruce chápaly se oděvu jeho a trhali jej na kusy; na odkrytou hlavu jeho padaly hrsti hrubého písku a kusy bláta vyhrabaného z kalužin. V uších jeho zněly sborové, vášnivé výkřiky; před očima mihotaly rozohněné tváře, pozdvihující se a klesající ruce, a za tím vším jako za ohnivou mlhou jevil se mu jeho rodinný dům, tichý a zavřený. A on k tomu domu jako k útulku běžel také tak rychle, jak jen mu tu dovolovaly ruce, jež trhaly oděv jeho, a pohyblivé hromady dětí pletoucích se jemu mezi nohama. Ze sevřených jeho úst nevydral se ani nejmenší povzdech, ani nevycházela slova prosebná aneb žalobná; necítilť takřka bolesti z těch ran naň padajících, aniž bázně z těch hviždících kamenů, z nichž nejeden každé chvíle mohl ho smrtelně raniti. Prsoma a rukama odstrkoval zástup, jenž naň dotíral, silou opravdu zoufalou; leč zdálo se, že nebránil sebe, nýbrž pokladu, jejž odnášel, neboť každou chvíli sahal na prsa, jako by se chtěl přesvědčiti, má-li jej posud při sobě. Náhle zastavil ho člověk v dlouhé, hrubé košili, jenž máchaje tlustou holí nad hlavou, s jiskřícíma se očima volal:

„Hlupáci! co to děláte! Proč mu neodejmete toho spisu ošklivého? Rabbi Isák přikázal, abyste Meirovi vyrvali to písmo a jemu je odevzdali. On je schoval na prsou svých!“

Jinoch, jenž byl posud tísněn pouze z bokův a ze zadu, viděl se okamžitě zaskočena i z předu. Několik temných, silných rukou sáhlo mu na prsa, rozehnulo mu ruce, jež byl sevřel celou silou, a počalo ho tahati za přední čásť oděvu. Tehdy Meir pozdvihl tváře bledé jako smrť k nebi blyštícímu světlem měsíce a křiknul z hloubi prsou: „Jehova!“

V tom okamžiku pocítil u nohou svých jakési nevelké, hbité tělo, jež přiklouznuvši, tisklo horká ústa na svislou ruku jeho. V srdci Meirově musilo se divně odbíjeti to políbení, jež se mísilo mezi rány jemu zadávané, — ten projev lásky mezi klatbami a hrozbami vůkol hučícími. Zbytkem sil odstrčiv útočníky, sehnul se, a nežli oni mohli opět přiskočiti a pozdvihnouti rukou proti němu, zpřímil se a vyzdvihl dítě, jímž chránil sebe jako štítem. A ono přilnulo prsoma k prsům jeho, a ovinuvši mu šíji oběma rukama, obrátilo k zuřivému lidu tvář svlaženou hojnými slzami, a patřilo naň černýma, velkým očima uslzenýma se zvláštním, pronikavým výrazem hněvu, sloučeného s prosbou a strachem.

„Toť mé děcko! toť můj Lejbele! nečiňte mu nic zlého!“ ozval se v zástupu krejčí Šmul hlasem úpěnlivým a plným bázně.

„Rebe!“ volalo několik hrubých hlasů k melamedovi, jenž s holí v ruce neustále rejdil před zástupem; „Rebe! on sebe chrání děckem! To děcko ho velmi miluje!“

„Odeberte mu děcko! vyrvete mu to proklaté písmo!“ křičel Reb Moše.

Ale nikdo ho neuposlechl. Lid ještě tahal Meira z předu i po bocích: nejeden kámen udeřil jinocha do ramene anebo přeletěl mu přes hlavu; ale přechod byl již volný, a několika poskoky dostal se Meir ku předschodí rodinného domu, jehož dvéře kdosi neviditelný jemu otevřel a hned opět za ním zavřel.

Meir postaviv dítě ve tmavé chodbě, vběhl do společenské světnice, v níž při světle lampy stojící před pohovkou zastal celou rodinu shromážděnu. Vběhnuv stanul nepohnutě u zdi. Oddýchal rychle, rozhlížel se mutným okem a mlčel. Nějakou chvíli také všickni přítomní mlčeli. Od počátku rodu Ezofovičův až po tuto dobu žádný jeho člen nevyhlížel tak jako nyní bledý a udychtěný ten jinoch v oděvu, s něhož hadry padaly, a s hlavou posypanou prachem pouličním. Čelo jeho, zrosené potem smrtelného vysílení, přetínala šikmo červená čára, snad stopa ostrého kamene, jenž se po něm přesmykl, aneb — kdo ví? — ostrého jakéhosi nástroje, jehož nějaká ruka pozdvihla naň ve tmavém sále Bet-ha-Midraše! Vyhlížel jako stíhaný provinilec, byl by vyhlížel též jako žebrák, kdyby nebývalo jakési hrdosti, kterážto zračila se na jeho čele upoceném a zraněném a ohnivého blesku v očích, v nichžto kromě nevýslovného bolu jevila se tvrdošijnosť vůle nepřekonané.

Saul si zakryl tvář oběma rukama. Několik ženštin hlasitě zaplakalo; Rafael, Abraham a jiní dospělí členové rodiny povstavše rozníceni, zvolali jednohlasně: „Nešťastný člověče!“ — Chtěli ho obklíčiti a promluviti s ním, leč neměli času; s velkým třeskotem otevřely se totiž okenice zevně zavřené; tabule v oknech zacinkaly a rozsypaly se na drobné kousky; několik kamenů vpadlo do světnice a udeřilo do zdí a nábytku, a za okny vzkypěla vášnivá hrozná vřava, v níž nejhrozněji a nejvášnivěji vynikal hrubý hlas melamedův. Lid požadoval Meira a spisu Seniorova, zlořečil celé rodině přebývající v domě tomto, hrozil pomstou boží a lidskou, hulákal o zlehčování náboženství a hanění věcí posvátných národu israelskému.

Ezofoviči stáli jako přikováni na místa, pojati strachem, bolem a studem.

Jen Saul odkryl tvář, a hrdě se vzpřímiv počal rychle kráčeti ku dveřím.

Tate! kam jdeš?“ křičeli za ním mužští a ženštiny úzkostlivě.

Stařec ukázav na okno, odpověděl hlasem třesavým:

„Vyjdu na pavlač domu svého a řeknu tomu hloupému zástupu, aby mlčel a odešel!“

Členové rodiny zastoupili mu cestu. Ženštiny ovinuly rukama nohy jeho.

„Oni tě zabijí!“ bědovali.

Náhle vřava venku umlkla, a za okny šířil se jen šepot množstvím úst opakovaný.

Šames! šames! šames!“

A skutečně — vyšed ze vrat synagogalného dvora, po náměstí rychle k domu Ezofovičů se blížil člověk, jenž před několika minutami byl na stráži u dveří Bet-ha-Kaholu jako hrob tichého. Hrob nepochybně se otevřel, vyslovil vynešený rozsudek a synagogalný sluha pospíchal, aby jej oznámil obviněnému a jeho rodině. Ale i lid by byl náramně rád uslyšel znění toho nálezu. Proto utišiv se, stál jako černá hradba těsně u oken, v nichž nebylo skoro již ani jedné tabule. A ti všickni, již byli zůstali na dvoře synagogalném aneb nečinně rozptýlili se po náměstí, dívali se na bouřlivý výstup, a sloučivše se v jediný ohromný zástup, vyplnili značné prostranství před domem Ezofovičů. Dvéře toho domu byly opět otevřeny a hned na to zavřeny. Šames vstoupil do světnice společenské.

Vešed rozhlédl se trochu nepokojně a nedůvěřivě, načež poklonil se Saulovi.

Šolem alejchem!“ řekl tiše, jako by sám cítil, že obyčejné pozdravení toto obsahuje tenkráte trpkou ironii!

Nikdo neodpověděl.

„Reb Saule!“ promluvil opět hlasem již trochu pevnějším; „neměj za zlé služebníku svému, že přináší neštěstí a hanbu do domu tvého. Konám rozkazy velkého našeho rabína a všech soudcův i hodnostářů našich, kteříž dnešního dne soudili Meira, vnuka tvého, a rozkázali mi, abych vynešený rozsudek ohlásil jemu a vám všem.“

Hluboké mlčení odpovědělo opět na slova tato. Teprv za chvíli pravil Saul, jenž se podpíral o rameno syna svého Rafaela, hlasem tichým: „Čti!“

Šames rozvinul papír, jejž držel v rukou, a počal čísti či spíše vyzpěvovati hlasem vydatným:

„Isák Todros, syn Baruchův, rabín šibovský, spolu se soudci a hodnostáři, kteříž drží soud a správu israelské obce v městě Šibově, dověděli se a mají mnohými svědky jakož i důvody nepochybnými stvrzeno, že silný, smělý a neposlušny Meir Ezofovič, syn Benjaminův, dopustil se hrozných přestupkův a následujících zločinů v Israeli nikdy neslýchaných:

  1. Prve jmenovaný Meir, syn Benjaminův, zanedbával ostříhati sabbatu podlé zákonův a ustanovení víry israelské, a místo aby toho dne, jak přísluší pravému Israelitovi, oddával se nábožnému čtení a uvažování nesčíslných předpisů Talmudu a nevyzpytatelných tajemství Kabaly, osmělil se ostříhati a brániti obydlí odštěpence Karaity, v hněvu pozdvihnouti rukou na děti israelské a na ústranných místech čítati v knihách proklatých, jakož i zpívati písně světské.
  2. Meir Ezofovič, syn Benjaminův, nejen sám četl v proklaté knize: More Nebochim od Mojžíše Maimonida, falešného mudrce, proklatého mnohými a svatými rabíny a učenci našimi, ale ponoukal i soudruhy a přátely své ku čtení a uvažování bludův a ošklivých náhledů v ní obsažených.
  3. Meir Ezofovič, syn Benjaminův, před soudruhy a přátely svými vypouštěl z úst slova pobuřující proti víře a mudrcům israelským, čím kazil a malomocenstvím nevěry nakažoval duše jinochův israelských.
  4. Maje zdánlivě lítosť nad nouzí a utrpením lidu, dával mu rady ohavné a hloupé, říkaje, aby měli pozor na to, co hodnostáři obce israelské činí s penězi od nich vybranými, aby rozeznali ve víře věci božské od věcí lidských, — aby se rozptýlili po širých polích a vzdělávali je pluhy, jak to činí nevzdělaní a nízcí rolníci křesťanští.
  5. Maje tvář i bradu již dávno porostlou vousem, nechtěl pojati ženy, protivil se v tom vůli a přikázání starších, a drze zamítl dívku israelskou, Meru, dceru Eliho, kteráž byla s ním zasnoubena, čím projevil všetečný svůj úmysl, že se bude vyhýbati pravým svazkům manželským.
  6. Byl nečistou přízní nakloněn k Holdě, Karaitce, vnučce odštěpence, jemuž rabín Isák a hodnostáři obce israelské jen z velkého milosrdenství dovolují, aby žil v domě otců svých, ježto Karaité dobrovolně se vyloučivše z lůna Israelova a nechtějíce uznati svatosti Talmudu a Kabaly, nejsou hodni, aby země nosila je na povrchu svém. — Meir Ezofovič, syn Benjaminův, býval často s nimi, s Holdou Karaitkou však zvláště na místech ústranných, kde přijímal květiny z rukou jejích a hlas svůj mísil s hlasem jejím, zpívaje s ní světské písně v den sobotní.
  7. Neprokazoval povinné cti učencům israelským, otvíral ústa k drzým hádkám s Reb Mošem, oblíbencem a učněm rabína Isáka, a osmělil se pozdvihnouti zločinných rukou proti témuž muži tak, že Reb Moše poražen padl na podlahu hederu a stůl se naň překotil, z čehož vznikly veliké rvačky a pokřiky, melamedovi pak učiněn strach a bol, a celému Israeli žalosť a pohoršení.
  8. Meir v nepochopitelné zlobě obvinil Reb Jankla Kamionkera před cizím člověkem ze zlého záměru vzhledem k témuž cizímu člověku, — čím porušil jednotu a mír národa israelského a vydal hlavu bratra svého v nebezpečenství, tak, že Reb Jankel musí nyní snášeti mnohé nepříjemnosti, překonati potíže a vydati peníze, aby odvrátil toto nebezpečenství.
  9. V nesmírné drzosti a bezbožnosti své vyňal písmo předka svého, Michaela Seniora z úkrytu — kéž by v něm bylo shnilo a v prach se rozpadlo! — a nabrav ve své srdce ohavné smělosti, přišel do Bet-ha-Midraše, aby přede vším lidem přečetl to písmo a tím náramně zviklal jeho víru v stará práva a obyčeje israelské. Písmo to, jak nám pravili svědci, jež jsme předvolali, obsahuje nejškodlivější rady a nejhroznější bludy, jaké jen kdy bylo slyšelo ucho israelské; protož považujeme to čtení za největší ze všech velkých zločinův, jichžto Meir, syn Ezofovičův, byl se dopustil, a na základě práv, obsažených ve svatých knihách našich, a moci, kteráž nám podlé těch práv jest udělena nade všemi syny pokolení israelského, ustanovujeme toto:

    Zítra na večer bude ústy rabína Isáka, syna Baruchova, vydána velká a hrozná klatba na silného, smělého a neposlušného Meira Ezofoviče, syna Benjaminova, k čemu šamesové svolají všechen lid z města Šibova a z okolí, a ta když připadne na hlavu jeho, on bude vyvržen z lůna Israelova a s hanbou vyhnán z domu israelského. Vy však všickni, kteřížto se přidržujete boha svého a zákonův jeho, žijte pokojně a šťastně i se všemi bratry israelskými.“

Šames přestal čísti, vložil papír, z něhož byl četl, v záňadří, a hluboko se pokloniv, odešel rychle ze světnice.

Několik minut trvalo hluboké mlčení, kteréž nebylo přerušeno ni nejslabším bubláním lidu, jenž stoje za okny jako černá hradba, byl též tichý jako pěna.

Meir, jenž stál posud nepohnutě se zrakem upřeným na místo, kde šames ještě před chvíli četl onen rozsudek, náhle pozdvihl obou rukou, objal jimi hlavu svou a křiknul:

„Vyvržen z lůna Israelova! s hanbou vyhnán z domu israelského!“

Hlas jeho znikl v ohromném lkání, jež mu rozrývalo prsa. Silným pohybem odvrátil se od přítomných, skryl tvář svou v dlaních, opřel čelo o zeď a plakal hlasitě, vášnivě, usedavě. Postačilo slyšeti jediný povzdech jeho, aby bylo lze poznati, že Meir byl raněn v samém srdci, že rozvod, jejž lid jeho měl s ním učiniti, potrhal v něm nejsilnější a nejhlubší struny citu.

Tehdy strýcové jeho, ženy jejich a dcery přiblíživše se k němu, různými hlasy — hněvnými a žalostivými, hrozebnými a prosebnými — počali naň volati, aby se rozmyslil, pokořil, odevzdal písmo Seniorovo k veřejnému spálení, že snad hněv starších obecních se utiší a oni odvolají rozsudek naň vydaný. Mužští tlačili se k němu, ženštiny ho objímaly, a s láním a bědováním mísila se i políbení.

Meir nepřestával plakati, neodkryl tváře, neodvrátil čela ode zdi, a na křik a prosby vůkol se rozléhající, odpovídal jen zkrátka, potřásaje často hlavou:

„Ne! ne! ne!“

Výraz ten, vyslovený rychle ústy lkajícími, byl výmluvnější nad všelikou řeč dlouhou, ježto prošel všemožnou intonaci hlasu lidského: zoufalství, žalosti, hněvu, lásky a úpěnlivé prosby.

Tate!“ zvolal Rafael, obrátiv se k Saulovi, jenž osamělý nepohnutě seděl na stolici; „tate! proč ty nepromluvíš k němu a nerozkážeš, aby se pokořil, rozmyslil, a vydal nám nešťastné to písmo; my je pak odneseme k rabínovi a budeme prositi, aby se smiloval nad ním!…“

Mezi řečí Rafaelovou Meir odkryl tvář a obrátil se k dědovi.

Saul pozdvihl hlavy a natáhnuv ruce, jako by hledal před sebou bodu, v němž by se jaksi mohl opříti, povstal. Zrak jeho posud sklenný stal se divně pohyblivým a nepokojným, až setkal se s okem Meirovým, upřeným na tvář jeho. Otevřel ústa, leč nepromluvil.

„Mluv, tate, mluv! rozkaž jemu!“ volalo několik hlasů.

Starci se třásly nohy. Na jeho rozechvělé tváři jevil se jakýsi krutý boj, náramné váhání ducha lákaného ve dva směry protivné. Několikráte chtěl Saul promluviti… nemohl… až konečně zvolal těžkým šeptem:

„Ještě není proklat!… ještě mohu… Ve jménu boha Abrahamova, Isákova a Jakubova žehnám tobě, synu syna mého!…“

A celý se třesa, maje obočí zježené a oči plny slz, sklesl zvolna na stolici.

Přítomní pohlíželi na sebe zraky plnými podivu a úcty; Meir přiskočiv, padl na zemi před dědem svým, líbal nohy jeho a spěšně, vroucně šeptal mu něco o lásce své k němu, o písmě Seniorově, o tom, že odejde odtud a kdysi se vrátí… Potom povstav odešel ze světnice.

V té chvíli nebylo již nikoho před okny domu Ezofovičů. Černá hromada lidu odtáhla ku středu náměstí, a zde stála skoro nepohnutě, nyní již jen tiše bublajíc. Podivno! Ledva že šames přečetl přísný rozsudek, již vlna hněvu skoro vzteklého, kteráž posud se dmula v prsou zástupu, náhle opadla. V lidu něco se stalo. Přirozenosť jeho přístupná dojmům a na způsob harfy mnohostrunné vždy hotova odpověděti zvukem na každé dotknutí, chvěla se jakýmsi novým pocitem. Byla to snad šetrnosť k neštěstí a hanbě, kteréž navštívily rodinu starou, zámožnou a dobročinnou? Byla to snad spokojenosť, kteráž nastoupila po nasycení pomstou? hrůza či lítosť, či vše pospolu?

Zástup, jenž před chvílí celý vřel, proklínal, hrozil a hotov byl zbořiti vše, co překáželo hněvu jeho, náhle umlknuv táhl nazpět a zarmoutil se. Jen místy bylo slyšeti smích radosti z cizího neštěstí, aneb slova hanlivá a potupná; leč ve skupinách stojících po různu na náměstí aneb odcházejících do uliček pobočných plynul šepot přerývaný:

„Ale… byl přec dobrý a milosrdný…“

„Hrdý nebyl…“

„Krmil a líbal hloupé děcko moje…“

„On sám vytáhl mého starého otce, na nějž převrátil se vůz…“

„Nám pomáhal řezati dříví jako prostý dělník…“

„Tvář jeho skvěla se krásou a rozumem…“

„A těšily se všecky oči, kteréž patřili na mladosť jeho…“

Herem! herem! herem!“ opakovalo množství úst. Při tom hlavy kolísaly se v podivení, tváře bledly hrůzou, a z prsou vycházely povzdechy…


Na pustých pozemcích, jež oddělovaly městečko od karaitského pahorku, na stříbrné půdě měsíčního světla rychle se posouvaly stíny tří postav lidských. První z nich náležel štíhlému mládenci, druhý děcku, jež mělo ruce vložené do rukávů; dva ty stíny byly tak blízko sebe, že často se slučovaly, ale stín třetí jevil tvar člověka nízkého a zavalitého, kradl se daleko za předešlými, zastavoval a krčil se, a časem úplně znikal za plotem, keřem anebo stromem. Zastávkami a skrýváním tím prozrazovala se opatrnosť člověka, jenž nechtěl, aby byl postřežen. Bylo to jakési tajné stopování, podsluch, číhání na něco aneb na někoho…

U otevřeného okna karaitské chaloupky ozval se hlas tichý:

„Holdo! Holdo!“

V okně ukázala se tvář bledě osvětlená měsícem a oplulá proudem černých vlasů. V tichu nočním bylo slyšeti šepot vášnivý.

„Meire! Meire! Slyšela jsem velkou vřavu a křik náramný! Srdce mé se chvělo strachem. Ale o to nic není! tys přišel!“

Dvé ramenou, pokrytých hrubou košilí, vztáhlo se proti příchozímu posunkem bázně a radosti; koraly cinkaly na prsou, v nichžto lkání se mísilo se smíchem.

Náhle zvolala dívka křikem táhlým.

Meir stál již těsně u ní. Holda spatřila na něm roztrhaný oděv a krvavou čáru na čele jeho.

„Ach!“ zalkala z hloubi prsou a pozdvihla rukou k čelu; ale hned opět je spustila, a nachýlivši se k mládenci, jenž usedl na lavici pod oknem, s přerývaným, rychlým šeptem skoro bez oddechu hladila poprášené vlasy a zraněné čelo jeho. Ve vášnivé pěstotě této jevilo se spolu cosi z pocitu materského, prahnoucího upokojiti, hojiti a potěšiti.“

Meir seděl chvíli jako člověk, jenž odpočívá po smrtelném unavení. Opřev hlavu o rámec okna, polootevřenými ústy těžce vdýchal vzduch noci chladné, a světlo měsíce odráželo se v suchých jeho zřenicích, jež s výrazem jakéhosi posupného ptání utkvěly na oblacích postříbřených.

Za chvíli zpřímiv se, počal mluviti spěšně, polohlasem:

„Holdo! lidé snad mne budou hledati, a nalezše mne, odeberou mi poklad. Dám ti jej tedy, Holdo, ku schování, sám však půjdu na celou noc do polí a lesův, abych tam hlasitě prosil Jehovu za slitování.“

Dívka, kteráž nyní stála také z příma, vážná a v zamyšlení, odpověděla:

„Dej mi jej!“

V rukou Meirových zašelestily archy papíru.

„Schovej to na prsou svých,“ pravil jinoch podávaje písmo Holdě, „a ostříhej pokladu toho jako zřenice své. Toť spis, jejž praděd můj napsal před smrtí svou, a jenž úplně sňal slepotu s očí mých. Toť průvodní můj list, s nímž půjdu do světa, a jenž mi otvírati bude dvéře i srdce moudrých lidí. Zde je ticho a bezpečno… nikdo sem nevidí, nikdo se nedomyslí… Vydáš mi ten spis, až půjdu do světa…“

Holda přijala věc jí podanou.

„Neměj starosti o svůj poklad!“ odpověděla. „Spíše dokonám život, než bych jej vydala rukám cizím… U mne je v bezpečí… zde je ticho a nikdo se nedomyslí…“

Meir vstal z lavice.

„Spi pokojně!“ pravil. „Já půjdu… ve mně se tají taková bouře pláče… že musím jíti… jíti… jíti… Půjdu… mezi stromy lesními padnu na zemi, a větrem, jenž tam šumí, posýlati budu bohu hlasité volání své… Musím si před ním stěžovati… musím ho prositi… musím se ho otázati o mnohých věcech… Prsa má, jsou plna výkřiků duše mé… musím je vydati ze sebe… neboť mne chytají za krk a dusí…“

Chtěl odejíti, ale Holda ho zadržela ze rukáv.

„Meire!“ zašeptala, „pověz mi ještě… co se tam stalo?… proč lidé tě bili a poranili?… Proč musíš jíti do světa?“

Meir odpověděl s posupným bleskem očí:

„Bili mne a zranili proto, že jsem nechtěl postupovati proti přesvědčení svému a na všecko, při čemž lid říkal: souhlasím! neodpovídal jsem: souhlasím! Do světa musím jíti proto, že zítra bude velká a hrozná klatba na mne vydána, a já s hanbou budu vyhnán z domu israelského!“

Herem!“ zkřikla dívka a posunkem hrůzy pozdvihla sepiatých rukou na hlavu svou. Tak stála chvíli, potom však zádumčivý, leč lahodný úsměv rozlil se po její tváří.

„Meire!“ zašeptala, „můj zejde je proklat… já jsem též proklata… ale milosrdenství Páně jest větší než největší hrůza, a spravedlnosť boží hlubší než nejhlubší moře. Tak stojí psáno v písmě. Kdykoli to zejde čítá, přestane se rmoutiti a říká: Proklatý je štastnější nad proklínající… neboť přijde čas, kdy spravedlnosť Páně vstoupí v srdce lidská, a lidé budou blahoslaviti jména proklatých…“

Meir patřil dlouho na dívku, kteráž mluvila ta slova se zápalem v očích vpadlých a s tváří, jež jasněla bleskem nadšení.

„Holdo!“ pravil tiše, „tys polovice duše mé… pojď se mnou do světa… já tě pojmu za ženu, budeme pak spolu snášeti klatbu lidskou a starati se, aby kdysi bylo žehnáno jménům našim!“

Holda byla celá v ohni a v záři nevýslovné blaženosti.

„Ó, Meire!“ zvolala. Chtěla ještě něco říci — leč nemohla. V nesmírné radosti, s prsoma, jež chvěla se pláčem, smíchem, povzdechy a nevyslovenými díky, Holda nízko se naklonila a celá její štíhlá, ohebná postava spočinula na Meirově rameni.

On objal její šíji, přitiskl hlavu k prsoum a skryl ústa svá v hedbávném houští jejích vlasů…

Byla to chvilka… okamžik. Dívka se rychle zpřímila, a polita nachem, třesavýma rtoma pravila tiše vzdychajíc:

„A zejde?“

Meir patřil na ni jako člověk náhle probuzený ze sna. Ona pak šeptala dále:

„Nohy jeho jsou příliš slaby, než aby on mohl jíti s námi, a kromě toho by ani nechtěl odejíti od hrobův otců svých! A kterak bych ho mohla opustiti? Kterak by žil beze mne? On mne kolísal na rukou, učil mne přísti, čísti v bibli; on osvěcoval duši mou a těšil srdce mé těmi pěknými povídkami, kteréž vyprávěl neustále… neustále… Jestliže odejdu, kdo bude krmiti a napájeti ústa jeho? Kdo ve tmavé zimní noci položí se u nohou jeho, zimou zkřehlých, aby tělem svým je ohříval? A když duše jeho bude se loučiti s tělem, kdo na rukou svých ukolébá šedivou hlavu jeho ku spánku věčnému? Meire! Meire! I ty máš děda, jehož vlasy jsou bílé jako sníh, a jenž po tobě roztrhne roucho své.[9] Ale tvůj zejde má syny a dcery, snachy a zetě, vnuky a pravnuky, bohatství a velkou vážnosť v lidu… Můj zejde má na celém světě jen bídnou chatrč, starou bibli a vnučku svou, Holdu…“

Meir vzdychnul.

„Po pravdě mluvíš, Holdo,“ řekl, „ale co učiníš? Co se stane s tebou, až oči děda tvého se zavrou ku spánku věčnému, a ty tu zůstaneš sama v chudobě své a v pohrdání lidském?“

Holda usedla, neboť nohy se jí třásly. Přejela oběma rukama po rozpálené tváři, a za chvíli odpověděla s očima vzhůru obrácenýma:

„Usednu přede dvéře této chaloupky, budu přísti vlnu, pásti kozu a patřiti na cestu, kterou se kdysi vrátíš…“

Byl to úryvek z historie o Akibovi a krásné Ráchelce.

Meir svěřuje Holdě spis Michaela Seniora.[red 2]

Meir ve snivé zádumě ještě se tázal:

„A co učiníš, přijdou-li lidé, kteříž budou se ti posmívati řkouce: Akiba pije ze zřídla moudrosti, a zatím nouze hubí tělo tvé a oči hasnou slzami!“

Hlas přitlumený vášnivým pohnutím, leč přece vážný odpověděl:

„Řeknu jim: Nechť nouze hubí tělo mé a oči vyplynou se slzami, zachovám přece věrnosť muži svému!… A kdyby nyní stanul přede mnou, řka: Vrátil jsem se, nechtěje, abys déle plakala, ale pil jsem ještě málo ze zřídla moudrosti! — řekla bych jemu: Jdi a pij ještě!“

Meir vstal. Již ne zoufalosť, ale síla a odvaha jevila se na tváři a v postavě jeho.

„Vratím se, Ráchelko!“ zvolal; „Jehova se mne ujme a pomocnou ruku podají mi lidé, jimž otevru srdce své prahnoucí poznáním, a přečtu písmo předka svého, kteréž zasnubuje národ israelský s jinými národy úmluvou míru… Dlouho, dlouho budu chtivě píti ze zřídla moudrosti, a potom vrátiv se budu učiti ubohý národ svůj, a za všecku nouzi a pohrdu, kterou přetrpíš pro mne, vložím zlatou korunu na hlavu tvou…“

Holda potřásla hlavou. V její tváři bylo lze čísti, že se cítila obklíčena jako by snem podivným. Snilo se jí, že je krásnou Ráchelkou, kterážto z dlouhé cesty vítá muže svého, Akibu. Se snivým úsměvem na rtech a s vášnivým ohněm v očích šeptala:

„Já pak obejmu kolena tvá, a očima, kteréž budou opět tak krásny jako před mnoha lety, popatřivši na světlosť tvou, řeknu: Mistře! sláva tvá jest mou korunou!“

Dlouho hleděli na sebe zraky uslzenými. Láska, planoucí jim v očích, byla tak čistá a hrdinská, jako srdce jejich.

V tom zaslechli tichý, ale zvučný smích dítěcí. S podivením ohlédli se oba v tu stranu, odkud zazníval. Na prahu otevřených dveří chaloupky seděl Lejbele, objímaje malé kůzle bílé jako sníh. Kůzle to bylo koupeno na trhu za peníze, jež Holda natržila za košíky. Dítě uzřevši je v síňce osvětlené měsícem, vzalo je na ruce, vyneslo na prah chaloupky, a nyní tulíc tvář svou k měkké jeho srsti, smálo se čtveračivě.

„To děcko sem přichází vždy za tebou,“ pravila Holda.

„Dnes mě líbalo, když všickni mne bili, a já jím chránil pokladu svého před rukama silnýma,“ odpověděl Meir.

Holda zniknuvši z okna, ukázala se brzy na prahu chaloupky. Nachýlila se k děcku tak, že rozpletené její vlasy splynuly mu na hlavu a ramena; při tom dotkla se ústy čela jeho. Lejbele se ani trochu neulekl. Nepochybně se tu cítil bezpečen. Vídal často tuto dívku, jejíž ohnivé oči pohlížely nyní na jeho tvář s výrazem nevýslovné lahody. Děcko pozdvihlo k ní zraku jasného, vděčného, skoro bystrého.

„Dovol, abych se pobavil s kůzletem,“ zašeptalo.

„Chceš trochu mléka?“

„Chci,“ odpověděl Lejbele; „dej!“

Vynesši ze síňky hliněný koflík plný mléka, sama napojila dítě. Potom sedla k němu na prah a otázala se:

„Proč opouštíš otce a matku, a chodíš za Meirem?“

Dítě kolísajíc hlavou odpovědělo:

„On je lepší než tatele, a lepší než mamele. Krmil mne, hladil mi hlavu, a vyrval mne z rukou melamedových…“

„Čí jsi?“ tázala se Holda.

Lejbele dlouho mlčel; pozdvihl očí a kolísal hlavou. Bylo patrno, že bojoval na svou myslí neposlušnou, ježto uhnětenou. Náhle ukázal prstem v tu stranu, kudy Meir odcházel, a zvolal hlasitě:

„Jeho!…“

Při tom se zasmál, ale nebyl to smích idiotův. Byl to projev radosti, již nebohá duše dítěcí pocítila, když s velkou námahou se jí podařilo vysloviti lásku a vroucí, ač neurčitou touhu svou.

Ale Holda pohlédši v stranu, kudy Meir odešel, vzdychla hluboce. Pak vstala, ovinula se jakýmsi starým šátkem, a vystoupivši poněkud na pahorek, usedla tam pod zakrslou borovicí. Chtěla snad s té výše obezříti širší prostranství a spatřiti jej, až se bude vraceti z rozsáhlých polí a lesův. Opřela lokty o kolena, tvář zakryla rukama, a tak seděla nepohnutě jako socha smutku; jen po havraních vlasech jejích, kteréž dlouhým pláštěm ji celou pokryly a splynuly až na vlhkou trávu, měsíc rozsypával miliony jisker pohyblivých.

Lejbele usnul brzy ve dveřích chaloupky, ještě ve snu drže u prsou bílé kůzle, jež také spalo.


Skoro v téže chvíli otevřely se zticha dveře nízké chaloupky rabínovy, a do světnice vstoupil Reb Moše shrbený, zahanbený, utrápený. Usednuv na zemi u krbu, patřil na Todra, jenž sedě u otevřeného okna, opíral tvář o obě ruce a upíral zrak na měsíc.

„Rabbi!“ zašeptal nesměle.

„Rabbi!“ opakoval trochu hlasitěji, „sluha tvůj vinen jest před očima tvýma… nepřináší tobě, Rabbi, ošklivého spisu! Bouře byla krutá, ale bránili ho přátelé jeho, po tom on sám sebe bránil, a konečně ochránilo ho malé děcko… Hloupý lid ho tahal, bil, kamenoval, zlořečil mu, ale nevyrval mu z rukou písma ošklivého. Nassi! sluha tvůj je pln studu a bázně, ale smiluj se nad ním a netresci ho bleskem zraku svého…“

Todros, nespouštěje očí s měsíce, pravil:

„Třeba spis ten z rukou jeho vyrvati a mně odevzdati.“

Nassi! To písmo již není v rukou jeho!…“

„A kde jest?“ zvolal Todros hlasem povýšeným, neodvraceje tváře.

„Rabbi! nesměl bych státi před obličejem tvým, kdybych nevěděl, co s ním se stalo… Šel jsem za Meirem… celá duše má vnikla v oči a uši mé… viděl jsem, kterak to písmo dal dívce karaitské, aby je uschovala, a slyšel jsem, kterak je nazýval svým pokladem… Pravil, že je to průvodní list, s nímž půjde do světa, a jenž mu bude otvírati srdce lidská…“

Todros se zachvěl.

„To je pravda! to je pravda!“ zašeptal kvapně. „Spis ten mu bude štítem a zbraní, o něž otupí se nástroje pomsty naší… Moše!“ dodal hlasem povýšeným, „třeba vyrvati tu ošklivou věc z rukou dívky karaitské…“

Melamed se připlazil až k nohám mistrovým, a pozdvihnuv tváře k Todrovi, pravil tiše:

„Rabbi! dívka ta řekla, že volí raději umříti, než by vydala to písmo…“

Todros mlčel chvíli, načež dí:

„Třeba vyrvati ten spis z rukou jejích…“

Melamed dlouho mlčky přemýšlel.

„Rabbi!“ ozval se pak velmi tichým šeptem, „a stane-li se jí něco příliš zlého?“

Todros neodpovídal chvíli; potom řekl:

„Blahoslavená ruka, kteráž vymetá smeť z domu israelského!…“

Melamed chtivě pochytil krátké ty výrazy a dlouho rozjímal o tajemném smyslu jejich. Usmál se.

„Rabbi!“ pravil, „již rozumím vůli tvé… spolehni na sluhu svého… nalezne lidi, jichžto ruce budou ozbrojeny silou a srdce nelítostí… Rabbi!“ dodal prosebně, „pusť lahodný paprsek oka svého na hlavu mou, abych viděl, že se nehněváš na sluhu svého… Duše má bez milosti a lásky tvé jest jako studnice bez vody, anebo temnota, již slunce neosvěcuje.“

„Lahodný paprsek,“ odpověděl Todros, „neukáže se v očích mých, ani hněv a smutek nevyjdou ze srdce mého, pokud ošklivé to písmo bude v rukou proklatých…“

Moše vzdychnul.

„Rabbi! příští noci bude to písmo v rukou tvých!“

Měsíc osvěcoval tváře obou mužů, z nichž jedem pohlížel k nebesům a druhý na obličej mistra, svého. Mistr planoucím zrakem hledal na nebi světlých pruhův, jež označují dráhy andělů, kteříž vodí hvězdy věčnou jejich cestou v prostoru; učeň hledal nadpřirozených těch světel ve zřenicích mistra svého.

V obou těchto hlavách šumělo jméno anděla smrti, jehož vzývali na pomoc, — a přece prsa obou byla plna lásky a velebení neomezeného.


  1. Cycela — plachta, jakou Jankel měl na sobě při modlitbě. Pozn. překl.
  2. Učitel zbloudilých, dílo Mojžíše Maimonida.
  3. Místní název skladu líhových nápojů, vyrobených ve vinopalně.
  4. Lyrník, muž, jenž hraje na lyru, t. j. polsko-rusínský hudební nástroj strunový a drnkavý. Pozn. př.
  5. Pejsy = dlouhé kudrny u uší. Pozn. př.
  6. Dajon = soudce.
  7. Ozbrojení.
  8. Sanhedrin = vrchní soud židovský, původně nejvyšší soudní dvůr a zákonodárné shromáždění státu židovského v posledních dobách jeho trvání. Skládal se ze 70ti členů, volených ze starších a představených obcí, z předních učitelův a konečně z předsedy (patriarchy). Pozn. př.
  9. Na znamení smutku. Pozn. překl.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. a b c d e f g h i Ilustrace připojena podle polského originálu; v českém vydání tato ilustrace chybí.
  2. a b V předloze je tato ilustrace z technických důvodů na jiném místě.
  3. Popisek připojen podle polského vydání.