Meir Ezofovič/VI.
| Meir Ezofovič Eliza Orzeszkowa | ||
| V. | VI. | VII. |
VI.
Eli Vitebský byl duchem i charakterem svým znamenitý diplomat. Nenarodil se a nevyrostl v Šibově, jako všickni obyvatelé toho městečka bez výjimky, ale asi před třemi roky přivedly ho sem obchodní a různé rodinné záležitosti.
Byl tedy skoro cizincem mezi místním obyvatelstvem, jež na vzájem se znalo již z doby dědův a pradědův, a konečně, ztráviv celý život ve velkém městě gubernialním, přivezl s sebou mnohé novoty, jež mohly býti podivny a urážlivy ultrakonservativným obyvatelům odlehlého kouta. Novotami těmi byly: oděv, jenž se značně lišil střihem i délkou, prsteny s brilianty na prstech, nenošení čepičky na hlavě, zkrátka přistřižený vous na bradě, v příbytku úplný nedostatek knih talmudistických a kabalistických, především však taková žena, jaká byla paní Hana, dcera, jež se učila kdesi v ústavu, a kromě této pouze dvé dětí. Tyto novoty nesmírně vážné, nevídané, neslýchané mohly v obecenstvu šibovském vzbuditi všeobecnou nenávisť ke kupci elegantnímu. Nevzbudily jí však. Z počátku jedni i druzí skutečně si pošeptávali, že Eli je misnagdim[1], pokrokář a ve víře netečník. Podezření to však rychle se rozprášilo, a silou, která je zažehnala, byla neobyčejná vlídnosť, upřímnosť a uhlazenosť Eliho. Vždy jsa zdvořilý, usměvavý, vlídný, nikdy nikomu neodporoval, ustupoval před každým, přisvědčoval všemu, vyhýbal se lidem, již se spolu hádali, aby nemusil se přidati k jednomu a popuditi na sebe druhého; jestliže však nižádným způsobem nemohl se vyhnouti sporu, uměl mluviti tak pěkně, plynně, sladce, tak důvodně, že rozvášněné strany, výmluvností jeho jsouce uchváceny, změkly, srovnaly se, byly mu vděčny v srdci svém a velebily ho, říkajíce nadšeně: „Ein kluger Mensch!“ Co do zvláštních obřadův a předpisů náboženských Eli byl dokonale orthodoxní. Světil sobotu a zachovával košery až do nejmenších podrobností; kolikráte potkal velkého rabína, vždycky velmi hluboce jemu se poklonil, ano uměl i to, čeho nikdo v celé obci nikdy nedovedl, — rozchmuřiti posupné čelo a rozjasniti zadumané oči mudrcovy jakýmisi veselými průpovídkami, bůh ví odkud vzatými, ale vyšperkovanými vždy v ten způsob, že obsahovaly něco mystického aneb vlasteneckého, a tím se líbily posluchačům i nejvážnějším. Doma se dlouho nezdržoval, ježto neustále jezdil ve světě v obchodních záležitostech, jimiž horlivě se zanášel; ale kdykoli se vrátil do Šibova, bylo ho vždy viděti v Bet-ha-Midraši, s náležitou úctou poslouchajícího moudrá naučení rabína Todra a spokojeně se usmívajícího, kdy více méně starých i mladých mudrcův obce mělo spolu zuřivý Pilpul čili rozprávku a spor o různých kommentářích, a o kommentářích kommentářů, jimiž 2500 tisknutých archů Halachy, Hagady a Gemary je naplněno. Býval také vždy v modlitebně, kdykoli tam všickni bývali, a ačkoli se nemohl počítati mezi nejvroucněji modlící se, tedy nejhlasitěji křičící a nejmocněji se kolísající, přece jeho postava a výraz tváře bývaly vždy stejně a dokonale přístojny.
Nesmíme se však domnívati, že Vitebský, takto si veda, byl pokrytec. Nikoli; miloval upřímně svornosť a pokoj, tudíž je nechtěl kaliti ani sobě ani jiným. Vedlo se mu dobře, cítil se šťasten a spokojen; miloval tedy všechen lid, a bylo mu úplně a upřímně jedno, jestliže člověk, s nímž měl co činiti, byl Talmudistou, Kabalistou, Chassidem, pravověřícím, odštěpencem aneb dokonce Edomitou, jen když mu neškodil osobně. O Edomitech dověděl se ostatně poprvé teprv, kdy přijel do Šibova; neboť v kruhu, v němž byl posud žil, křesťané byli nazýváni gojimy, ale to zřídka a jen vlivem zvláštních pocitů hněvu aneb urážky, nejčastěji však bývala řeč prostě o křesťanech. Slyše pak poprvé v Šibově o Edomitech, pomyslil si: Nechť jsou též Edomité! A od té chvíle nenazýval křesťanů také jinak, mluvě o nich s některým obyvatelem šibovským. Ale v tom názvu nebylo ani nejmenšího drobtu nenávisti aneb aspoň nechuti. Edomité jemu posud neučinili nic zlého; proč by jich tedy měl nenáviděti? Za Šibovem se s nimi příznil, ano mnohé z nich i miloval; ale v Šibově — jako všickni, tak i on!
V dětství svém nabyl náboženského vychování; ale později všecko ve světských pracích a starostech jaksi se rozválo a rozprášilo z paměti jeho. Věřil v Jehovu a ctil ho hluboko, o Mojžíši věděl, taktéž věděl něco o starožitném zajetí babylonském a o novějších dějinách národa židovského; neznal však nikterak hlubších věcí druhu tohoto. Ostatně mu na tom také mnoho nezáleželo, co a jak Tanaita aneb nějaký rabín pravil aneb rozkázal. Neodporoval však ničemu ani slovem, aniž chováním, ba ani myšlenkou. Činil vše, co bylo všem přikázáno, říkaje sobě: Co to škodí? Snad je to jen lidský výmysl, snad i přikázání boží, — proč bych si měl boha rozhněvati?…
Diplomatisuje takto s bohem a lidmi, neobával se ničeho, a bylo mu dobře na světě.
Bylo by mu na světě zcela a úplně dobře, kdyby nebyl přivezl s sebou největší novotu, kteráž byla obyvatelům šibovským nejvíce ku podivu, — ženu svou Hanu. Tak jak on, živ jsa v malém městečku, toužil a usiloval, aby se ukázal takým, jací byli všickni, tak bylo největší snahou paní Hany, činiti jinak nežli všickni. Kdy přebývali v širším světě, byla mezi nimi nebeská harmonie, jež se zakládala na skutečné náklonnosti a jednostejnosti chutí. Zde však paní Hana stala se muži svému předmětem ustavičných starostí a jakési obavy.
Paní Hana měla zalíbení v civilisaci, kteráž se jí jevila v podobě krásného oděvu, vlastních vlasů na hlavě, pokojů s krásným nábytkem, velmi zdvořilého zacházení s lidmi, hudby a jazyka francouzského. Byla by dala život za hudbu. Přebývajíc ve velkém městě chodila vždy poslouchat ji do veřejné zahrady, kde procházejíc se s přítelkyněmi svými v šelestící sukni hedbávné a v květovaném kloboučku, a dívajíc se na sličné pány, již rozmlouvali se sličnými damami, cítila se úplně šťastna, ale více ještě hrda svým společenským postavením ve světě. Jistě zvláštní výrobky civilisace pohnuly ji k pravému nadšení. Jednou spatřivši vodotrysk v jakési veřejné zahradě, dívala se naň několik hodin s nevýslovnou rozkoší, a vrátivši se do svého města, jež nemělo vodotrysku, vyprávěla přítelkyním svým po celý rok o neobyčejně krásném zjevu, jejž byla viděla.
V zrcadlech měla také zvláštní oblibu, a kdykoli stála před nějakou zrcadelnou tabulí větších trochu rozměrů, nemohla odvrátiti oči od ní, zvláště od ukazujícího se v ní obrazu vlastní osoby, kterouž považovala vůbec za krásnou, nade vše pak tehdy, kdy měla v uších zlaté náušnice a na hlavě hezký čepeček s květinami. Ve filosofii náboženské a vůbec životní paní Hana se vyznala ještě méně nežli muž její. Věřila v pána boha, ano v hloubi srdce bála se ho náramně, věřila i v satany, bojíc se jich ještě více nežli pána boha; věřila také, že kdokoli v noci sváteční neuzří stínu svého, toho roku zemře, konečně ještě, že tomu, kdo pohne s místa svíci stojící na stole sobotním, může se státi velké neštěstí. A přece zase nevěřila v mnohé jiné věci těmto úplně podobné, nazývajíc je pohrdlivě pověrami; jsouc však hospodyní skoupou a opatrnou, uznávala v duchu, že by bylo lépe, kdyby židé jedli takové maso jako křesťané, ježto by bylo mnohem lacinější, a kdyby v domácnosti nebylo potřebí takového množství kuchyňského nářadí, jež musí býti v každém domě pravověřících pro zachování jídla v dokonalém košeru. Co však se týče tkanin, jež obsahovaly směs lnu a vlny, těch užívala paní Hana, zavírajíc již oči a uši přede všemi zákazy, neboť ony byly tak hezky a laciny.
Paní Hana, přistěhovavši se do Šibova, úplně se zhrozila pohledu na městečko, do něhož ji muž přivezl. Ani sledu civilisace! Nebylo tu veřejné zahrady, hudby ve veřejném prostranství, vodotrysku, krásných dam a pánů, zdvořile spolu rozmlouvajících, ani stínu, aniž ozvěny jazyka francouzského! Pro bůh! paní Hana si lehla do postele, a zahrabána do peřin plakala a naříkala dva dni a dvě noci, volajíc, že tu nevydrží, že umře a děti její osiřejí! Neumřela však, ale vstala s postele; neboť bylo třeba rozestaviti přivezený nábytek, uspořádati domácnosť a ustrojiti hezky děti, aby vyjdouce po prvé na ulici vzbudily krásou svou a oděvem podiv celé té luzy, jak paní Hana pravila s pohrdlivým posunkem. Vystrojila tedy děti, ony vyběhly, a skutečně všickni se jim podivili. Byla to první potěcha nešťastné ženy vyhnané z místa civilisovaného. Přišly pak ještě jiné potěchy podobné. Paní Hana budila podiv, imponovala, čím mohla: oděvem, nábytkem, chováním, řečí, a kdykoli se jí to podařilo, byla vždy nevýslovně šťastna. Opravdu cítila se snad mnohem štastnější nežli ve velkém městě, jež byla opustila. Tam pohlížela pouze na svět civilisovaný, pyšníc se tím, že je drobnou jeho částí; tu byla sama civilisací, celou summou civilisace, jaká stávala v Šibově.
Podiv ten imponování, jímž nyní paní Hana po hospodářství a dětech přede vším v duchu svém se zanášela, a v němž bylo hlavni zřídlo jejího štěstí, naplňoval Eliho nepokojem a obavou. Zaslechl najednou, kterak se ozývalo bručení, že je misnagdim; dověděl se, že obecenstvo jest náramně rozhněváno na jeho ženu proto, že nosí tkaniny smíšené ze lnu a vlny, v sobotu káže v domě svém postaviti samovar a hlasitě říká, „že Šibov není na zemi, nýbrž pod zemí.“ Dověděl se o tom, zarmoutil se, a počal bojovati s polovičkou svou o tkaniny ze lnu a vlny, o samovar v sobotu a o nad- anebo podzemní položení městečka Šibova. Polovička bojovala dlouho, ale diplomatický muž konečně zvítězil co do tkanin a samovaru. Co do položení Šibova nezvítězil; neboť paní Hana, i kdyby si byla nejpevněji umínila chovati náležitou úctu k městečku, v němž bydlila, nebyla by toho dokázala. Jestliže pak mlčela, mluvily za to její oči, pohrdlivě přimhouřené, ústa hrdě se usmívající, oděv vždy hledaný a chování tak plné umělé zdvořilosti, že na celém světě by nebylo lze nalézti paní zdvořilejší.
Paní Hana skutečně byla úplně šťastna se svým mužem přivětivým, ač někdy rozhodným, s krásnými a vždy vystrojenými dětmi a s věčným v duši pocitem, že je vlastně vyšší všeho, co ji obkličovalo. Jen jedno ji opravdu trápilo, totiž myšlenka, že již nikdy nebude moci imponovati obyvatelkám šibovským vlastními vlasy svými, jednak proto, že na pěstování jich bylo již příliš pozdě, jednak že Eli by nikdy byl nesvolil k podobnému pohoršení veřejnému a vydávání se v nebezpečenství. Nosila tedy velmi hezkou černou vlásenku na ztrápené své hlavě, těšíc se myšlenkou, že návrat Mery, její dcery, z Vilna přinese jí konečné a největší vítězství. Eli tím byl velmi znepokojen, že po návratu dcerušky Mery do městečka, nebude již takým otcem jakým všickni otcové šibovští; paní Hana však se netajila s radostí, že bude matkou jinou nežli všecky matky šibovské.
Stalo se konečně. Za měsíc po rozmluvě Eliho se Saulem bylo pět osob — tři ženštiny a dvé mužských — ve společenském pokoji Vitebských.
A nebyl to společenský pokoj neúhledný. Zdobila jej pohovka na perách, potažená zeleným ripsem (jediný exemplář toho druhu v celém Šibově), kromě toho několik křesel podobných pohovce a fortepiano. Bylo to ovšem fortepiano ne právě zánovné. Naopak, politura na několika místech otřelá, úzká klaviatura a žlutá barva klavesů prozrazovala dokonce velké jeho stáří. Bylo to však přece jen jediné fortepiano v celém Šibově, a přivezeno byvši před rokem pouze pro Meru v očekávání jejího návratu, spůsobilo v městečku malou revoluci, a od toho času neustále naplňovalo velkou hrdostí srdce paní Hany. V salonku tom byly také záslony u oken a hliněné nádoby, v nichž rostly velmi ošklivé, a co pravda, i špatně pěstované květiny kaktovité jakož i pelargonie. Před rokem přece jednou se přihodilo, že jeden kaktus jaksi náhodou rozkvetl. Paní Hana jej postavila na okno do ulice, a všecky děti z celého městečka se sbíhaly k jejímu domu, aby po celé hodiny se dívaly na ten velký květ červený.
Na zelené pohovce pružinové tedy seděla paní Hana a její sestra, kupcová z Vilna, v jejímž domě bydlila Mera, chodíc odtud do vzdělávacího ústavu, a kteráž ji nyní osobně přivezla rodičům spolu se synem svým Leopoldem. Jako paní Hana měla i ona postavu okázalou, sametovou mantillu, vlastní vlasy na hlavě a všudy mnoho zlata. Po obou stranách stolu, stojícího před pohovkou, seděli: domácí pán a Leopold, syn kupcové; Mera, sličná dívka s plavými vlasy a bílou tváří, obcházela kolem fortepiana, toužíc patrně, aby udeřila na klavesy, a ohlasem hlučné hudby své naplnila celé městečko. Nesměla to však učiniti, neboť byl den sobotní.
V den sobotní není dovoleno hráti na kterýkoli nástroj hudební. Mera to věděla, ale nic by jí na tom nebylo záleželo, kdyby otec její nebyl neustále na ni pohlížel a tím jí bránil, aby se nedopustila hříchu. Kouřiti v den sobotní také není dovoleno. Mladý Leopold, hezký, štíhlý chlapík dvacetiletý, sedě arcinedbale v lenošce, kouřil cigarettu, z nížto k doplnění neštěstí tenké niti dýmu otevřeným oknem se táhly do světa. Eli vstal a zavřel okno. Hezké rty Leopoldovy zkřivily se pohrdlivým úsměvem, Mera nepatrně pokrčila ramenoma, a paní Hana zahořela celá studem.
Na stole na postříbřeném tácu stály rozličné pamlsky: cukrovinky smažené v medu, marcipán z medu a máku, sladké víno a t. d. Paní Hana upřímně častovala hosty své těmi pochoutkami, jež doplňovaly oběd, sestávající z ryby včera připravené a z housky včera pečené. Ale kupcová z Vilna byla zaujata něčím jiným více nežli lahůdkami. Velmi zvědavě ano nadšeně pohlížela na krásné zlaté jehly spínací, náušnice a náramky, které před ní blyštěly na aksamitovém dně škatulek, a z nichž některé byly ozdobeny dokonce rubíny, perlami a brilianty.
Byly to zásnubní dary, jež Saul ve jménu Meirově poslal Meře hned druhého dne po jejím příchodu do Šibova. Celé dva dni již na ně patřily matka i teta nevěstina a nemohly se ještě dosti napatřiti. Leopoldova matka byla poněkud zarmoucena, že syn její přivezl zasnoubené sobě Líe dary mnohem skrovnější těch, jež obdržela Mera od Meira.
„Nu! šťastná dívka!“ pravila kolísajíc hlavou; „pán bůh jí dal opravdové štěstí! Takové dary! Tak bohatí lidé!… Podivno! — a proč sem nepřichází?“ tázala se sestry.
„Iii!“ odpověděla paní Hana s pohrdlivým posunkem, „jsou to lidé prostí! U nich jest obyčejem, že ženichové nechodí ku svým nevěstám!“
„On je mlád!“ podotknul Eli, „stydí se!…“
Mera v té chvíli přisedla ku stolu, a podepřevši hlavu rukama, zamyslila se jaksi smutně; Leopold naopak — hlasitě se zasmál.
„Já však nepošlu snubních darů,“ pravil, „pokud neuzřím té dívky!“
„Nu! spatříš ji!“ chlácholila ho matka; „půjdeme k nim všickni návštěvou! A co je to za dívčinu?“ tázala se opět sestry.
„Iii!“ odpověděla paní Hana jako dříve, „prostá dívčina!“
„Její otec Rafael dá jí patnáct tisíc rublů,“ podotknul Eli.
Leopold se zamračil.
„A co z toho mám?“ řekl, „či se mohu uživiti s patnácti tisíci?“
„Začneš obchod!“ pravil Eli.
Ale matka hezkého chlapíka skoro hněvivě se obrátila ku švakrovi.
„Obchod!“ zvolala, „on není vychován pro obchod! Vychovali jsme jej tak velice jen proto, aby vedl obchod? On studoval pět škol a nyní jest úřadníkem! Má sice malé služné; ale možno-li věděti, co se s člověkem stane? Možná že bude gubernatorem! Což to lze věděti?“
Leopold pozdvihl obočí, jako by chtěl naznačiti, že skutečně se cítil stvořen k vyznamenání, jež mu matka předpověděla, a že nemá ničeho proti ukázané jemu vyhlídce na gubernatorství.
Eli se nepatrně usmál, ale neodporoval ničemu. Co škodí, že mluví hlouposti? myslil si. Nechť si mluví!
V tu chvíli hezounká Mera pozdvihla své hlavinky uměle učesané a řekla bratranci svému:
„Cousin! comme c’est ennuyant ici!“
„Oui, cousine! cette vilaine petite ville est une place très ennuyante!“ odpověděl jinoch, nadýmaje ústa.
Matky sedící na pohovce nerozuměly ničemu, ale pohleděly vzájemně na sebe, zarděly se radostí, a paní Hana napřáhnuvši přese stůl tlustou svou ruku, pohladila vlasy dceřiny.
„Fischlein!“ pravila s nevypsatelným úsměvem blaženosti a lásky.
Francouzská slova dceřina učinila na Eliho také nějaký dojem. Jeho tvář, toho dne poněkud smutná, opět se stala přivětivou jak obyčejně. Vstal a zvolal vesele:
„Nu! pojďme! Již je čas!“
Za několik minut celá společnosť sestupovala s pavlače na ulici. Tvář Eliho byla opět zarmoucena. V ničem nemohlo býti patrno více kacířství, nežli v oděvu jeho mladého příbuzného. Sestávalť z krátkého modního kabátku, lesklé obuvi a velmi široko otevřené vesty, tak že bylo viděti celá prsa pokrytá sněhobílou košilí. Konečně jinoch ten měl na hlavě malou slušnou čepici s úřadnickou, stříbrnou hvězdičkou, a — než vyšel z domu — zapálil si opět cigarettu.
Elimu bylo těžko odporovati komukoli v čemkoli, tím více tedy svému hosti a oblíbenci dvou vznešených ženštin, jichžto svým způsobem také velmi si vážil. Vyšed však na pavlač a spatřiv tlumy lidu, jež sobotního dne jako mravenci vycházeli na výsluní, nemohl se tajiti s výstrahou.
„Poslyš, Leopolde!“ pravil z ticha a vlídně, „zahoď tu cigarettu! Je to hloupý lid! Proč bys ho popouzel proti sobě!… A snad,“ — podotknul okamžitě — „sám pan bůh zapověděl, abychom v sobotu nekouřili! Kdo to může věděti!“
Leopold se hlasitě zasmál.
„Nebojím se ničeho!“ pravil, a sběhnuv s pavlače, podal ruku Meře.
Kráčel napřed, veda se s Merou. Za nimi šly obě vznešené matky v nádherných šatech, sametových mantillách a kloboucích s ohromnými květinami. Eli kráčel zvolna na konci průvodu, maje tvář patrně zkormoucenu a ruce na zad složeny.
Můžeme-li považovati vzbuzení pozornosti četného zástupu za triumf, chůze rodiny Vitebských náměstím městečka byla pochodem triumfním. Okamžitě sběhla se za nimi ohromná hromada dětí různého pohlaví a stáří, a nejprve s tichými pokřiky, pak s vřeskem nevypsatelným počala běžeti za nimi. Brzy na to výrostkové, ano posléz i dospělé osoby přidružily se k dětem; vážnější rodiny vyhrnuly se na pavlače domů stojících kolem náměstí; ve vratech školního dvora stál melamed v obyčejném, prostém svém oděvu, a jako by nechtěje věřiti vlastním očím, široko otevřeným, pohlížel na divný výstup na náměstí.
Největší pozornosť obecenstva vzbudil mladý párek kráčející v předu: Leopold ve svém elegantním kabátku a s cigarettou v ústech, a Mera v oděvu barevném, trochu příliš nápadném, vedouc se se svým sestřencem a poněkud se kroutíc, aby tím lépe ukázala své způsoby velkoměstské.
Eli kráčel jako na řeřavém uhlí, paní Hana šla jako na vavřínech. Kupcová z Vilna ohlížela se po temném zástupu s očima přimhouřenýma a s hlavou vztýčenou.
„Zi! zi! A schöner puryc! A schönes Fräulein!“ křičely děti, běžíce, skákajíce, ukazujíce prsty, a nohami mraky prachu dělajíce.
„Kdo to jsou? Israelité?“ tázali se dospělejší, ukazujíce na krátký oděv a cigarettu Leopoldovu.
„Misnagdim!“ křiknul kdosi náhle v zástupu, a malý kamének, neznámou rukou hozený, přeletěl vedle hlavy Leopoldovy. Jinoch zbledl a odhodil cigarettu, předmět všeobecného pohoršení. Eli svraštil čelo. Ale paní Hana ještě výše pozdvihla hlavy své a řekla dosti hlasitě sestře:
„Nu! musíme jim odpustiti! Je to lid zatemnělý!“
Leopold jim však přece neodpustil, že naň hodili kamének; bylo to patrno na jeho zděšených očích a zaťatých rtech, jak vešel do společenské světnice Ezofovičů.
Tam na čestném místě, tedy na pohovce se žlutým opěradlem seděl starý Saul v kruhu svých synů, snach a několika starších vnukův. U jednoho okna seděla prabába v pohodlné lenošce, jak obyčejně ozdobená brilianty, dřímajíc také jak obyčejně, u druhého okna stál Meir.
Kdy rodina Vitebských vstoupila do prostranné společenské světnice, Meir jen na okamžik pohleděl na Meru, jako by mu na její osobě pranic nezáleželo, za to však upřel zvědavý, bystrý, ohnivý zrak na Leopolda. Zdálo se, že by byl rád co nejdříve se přiblížil k tomu člověku, přicházejícímu ze světa šírého, a proniknul jej skrz na skrz.
Po nějaký čas přítomní se hlučně vítali, načež nastaly úvodní řeči. Saul zůstal na svém čestném místě na pohovce. Jeho dcera Sára, žena Berova, posluhovala hostům, častujíc je lahůdkami a podivujíc se hlasitě kráse kloboukův a šatův přišlých ženštin.
Mera usedla graciosně na kraji prosté stolice, a bavíc se s Líou nesmělou, stydlivou a spolu rozradovanou, pokukovala úkosem na jinocha stojícího u okna, domýšlejíc se, že jest jejím ženichem. Ale ani jednou oči její se nesetkaly s jeho zrakem. Zdálo se, jako by Meir vůbec ani nevěděl o její jsoucnosti; díval se neustále na Leopolda.
Paní Hana, vypravujíc s velkou živostí a nemenší hrdostí ženštinám, jež ji obkličovaly, o krásném vodotrysku, jejž byla kdysi viděla ve velkém světě, a o hudbě, jež hrála každou neděli ve veřejné zahradě vilenské, rozhlížela se po společenské světnici Ezofovičů. Skutečně ta prostranná i čistá světnice uprostřed s dlouhým stolem rodinným, s dřevěnými prostými stolicemi a starožitnou, žlutou pohovkou, kteráž mezi nimi figurovala, měla ráz spořádané zámožnosti a spořivosti, a zajisté byla nepřirovnale krásnější nežli pestrý salonek paní Hany. Bylo v ní též dvé skříní; jedna zasklená a plna starých knih, jež dle rodinného podání náležely kdysi Michaeli Seniorovi; druhá byla naplněna stolním náčiním, a nahoře stál na ní ohromný samovar, lesknoucí se jako zlato. Paní Hana vidouc tento předmět, rděla se studem. Samovar ve společenské světnici rodiny jejího budoucího zetě! Příčilo se to přímo všem předpisům civilisace, o nichžto věděla! Hned potom však přesunul se její zrak s vysoce nepřístojného toho předmětu na prababičku dřímající v lenošce. V té chvíli dopadaly paprsky zapadajícího slunce na nepohyblivu tu postavu a rozjiskřily klenoty, jimiž byla ozdobena. Jak ohnivá hvězda leskla se spona barevného závoje nad jejím čelem svraštělým; náušnice vypouštěly tisíce jisker a perly, pokrývající prsa, zbarvily se bledou barvou růžovou.
Paní Hana lehce štouchla sestru loktem.
„Zi!“ zašeptala, ukazujíc jí hlavou prababičku, „jaké to brilianty!“
Kupcová z Vilna úžasem přimhouřila oči.
„Aj! aj!“ zvolala, „to jsou pravé poklady! A proč tak stará žena nosí na sobě věci tak drahocenné? Co z toho má?“
Starý Saul uslyšel ten výkřik, a obrátiv se zdvořile i vážně k hostům, pravil:
„Ona si toho zasloužila, abychom si jí tak vážili a pokryli ji všemi klenoty, jež jsou majetkem celé naší rodiny. Bylať korunou svého muže, a my všickni máme počátek od ní jako větve od kmene!“
Na to přimhouřil trochu oči, zakolísal hlavou a mluvil dále:
„Ona je nyní velmi stará, ale kdysi byla mladá a velmi krásná. A kam se poděla její krása? Setřely ji ty roky, ty měsíce a ty dni, jež nad ní přeletěly jako ti ptáci, již letíce jeden za druhým zobají na keři zrnko po zrnku, až všecky pozobají. Ona má nyní ovšem mnoho vrásek na tváři své; ale odkud se vzaly ty vrásky? Já to vím, neboť pohlížeje na ně, vidím v každé z nich nějaký obraz. Pohlédnu-li na ty vrásky, jež ona má na víčkách a u očí svých, připomínám sobě, jak jsem byl malý a velmi chorobný, a ona seděla u kolébky mé, uspávajíc mne zpěvem, a slzy se lily z očí jejích. Pohlížím-li pak na ty vrásky, jichž ona má takové množství na lících svých, připomínám si všecky klopoty a žalosti, kteréž jako vdova musila přestáti; po druhé se nechtěla provdati, vedla tedy sama obchod a rozmnožovala majetek svých dětí. A pohlížím-li na ty vrásky na čele jejím, zdá se mi, že vidím ten moment, kdy duše otce mého Herše vyšla z těla, a moje matka padla na zemi jako bezživá a tak ležela dlouho neplačíc, nekřičíc, nesténajíc, leč jen tiše vzdychajíc: „Herš! Herš! můj Herš!“ Byla to největší žalosť, kteroužto v žití svém pocítila, a tím vznikla největší vráska na jejím čele…“
Tak pravil starý Saul, maje přední prst vážně pozdvižený a úsměv zádumčivosti na rtech přižloutlých. Ženštiny poslouchající ho potřásaly hlavami napolo smutně, napolo přisvědčivě, a dívajíce se na sebe mluvily tiše:
„Hörst! hörst!“
Paní Hana byla však pohnuta a roznícena tak, že až slzy se zaleskly na jejích brvách. Setřela je batistovým šátečkem, jejž neustále držela v ruce, a potom natáhla ruku k Saulovi:
„Danke! danke!“ pravila, vděčně se usmívajíc.
„Danke!“ opakovala většina přítomných, a kupcová z Vilna, Vitebský a některé osoby cizí v rodině pravily polohlasně:
„A kluger Mensch! ehrwürdiger Mensch!“
Synovská láska a úcta, kterouž Saul projevil, a obrazné vyprávění jeho o vráskách mateřských mile dojalo srdce a fantasii všech přítomných.
Jen mladý Leopold, jenž posud buď seděl mlčky a zasmušilý, anebo polohlasně hovořil francouzsky s Merou, povstav z místa svého, přiblížil se k oknu, u něhož stál Meir. Okolo pohovky rozpředla se opět živá rozmluva, již paní Hana zahájila vysloveným žalem, že je sobota, fortepiana tu není, a že tudíž dcera její nemůže zahráti tak krásné melodie, až jimi srdce její se rozehřívá a před oči se jí staví botanická zahrada vilenská, hrající v ní sbor hudební a mnohé jiné věci, náležející k jejímu ztracenému ráji civilisace.
Oba jinoši byli úplně odloučeni od společnosti; nikdo nemohl uslyšeti jejich rozmluvu. Zdálo se, že Leopold zprvu neměl úmyslu, aby promluvil k Meirovi. Oddálil se od společnosti zcela z jiné příčiny, kterou prozradilo stříbrné pouzdro na doutníky, jež on vytáhl z kapsy u kabátku. Ale Meir, sotva ho vida směřujícího k oknu, postoupil několik kroků napřed. Tvář jeho vyjasnila se radostí.
„Jsem Meir, vnuk Saulův,“ pravil podávaje hosti ruku, „velice si toho přeji, abych tě poznal, ježto ti chci pověděti mnoho věcí a mnohé uslyšeti od tebe…“
Leopold se poklonil nuceně, leč ceremonialně a ledva se dotknul otevřené, vřelé ruky svého příbuzného. Smutek hmitnul v očích Meirových radostí rozjasněných.
„Ty ne příliš bažíš po tom, abys mne poznal,“ pravil, „a já se tomu nedivím. Tys vzdělán, znáš všecky náuky, a já jsem prostý žid, jenž ovšem zná dobře bibli a Talmud, ale nic více. Ale poslyš mne přec! Mám v hlavě tolik různých myšlenek, jen že jsou ještě v nepořádku. Snad mi povíš něco takového, co mne učiní moudrým?“
Leopold poslouchal tu řeč, v níž se chvěla nejprv jemná pokora, potom však zápal mladíkův, se zvědavostí smíšenou s odstínem úsměšku.
„Inu ovšem!“ pravil, „chcete-li něčeho se dověděti ode mne, povím vám to, pane! Proč ne? Mohu vám toho mnoho říci, pane!“
„Leopolde! nenazývej mne pánem. Mně je to nemilé, neboť tě velmi miluji…“
Leopold se patrně podivil tomu naivnímu osvědčení.
„Je mi to velmi milé!“ pravil, „ale my se vidíme poprvé!“
„Na tom nezáleží!“ zvolal Meir, „ale já chtěl dávno uzříti takového Israelitu, jakým jsi ty, a říci jemu, jako rabbi Eliezer řekl mudrci jerusalemskému: Nechať jsem tvým učeníkem, a ty budiž mým učitelem!“
Zatím již výrazně se jevil podiv na tváři mladého světáka a odstín úsměšku s ním sdružený stal se výraznějším. Bylo patrno, že Leopold pranic nerozuměl řeči svého příbuzného, a že ho považoval za člověka polodivokého.
Meir v zápalu svém nepostřehl toho, jaký dojem učinil.
„Leopolde!“ pravil, „kolik roků jsi se učil v cizí škole?“
„V jaké cizí škole?“ tázal se Leopold.
„Nu, v té škole, v nížto lidé se učí rozličným náukám nežidovským?“
Leopold porozuměl. Přimhouřil oči, nadmul ústa a odpověděl:
„No! chodil jsem pět roků do gymnasia!“
„Pět roků!“ zvolal Meir; „musíš tedy býti velmi učený, ježto jsi tak dlouho chodil do té školy!“
„No!“ odpověděl host, samolibě se usmívaje, „na světě jsou lidé ještě učenější nežli já!“
Meir vždy více se blížil k soudruhu svému, a oči jeho blyštěly vždy živěji.
„A čemu tam ve škole té vyučují?“ tázal se.
„Různým předmětům!“
„A jaké to jsou ty různé předměty?“
Leopold, poněkud ironicky se usmívaje, počal zvolna recitovati jména všech náuk, jimžto se učil ve školách.
Meir přerušil rychle řeč:
„A ty to všecko umíš?“
„Ovšem,“ odpověděl host.
„A co s tím nyní činíš?“
Otázka tato, vyslovená s neobyčejnou zvědavostí, zarazila slušného chlapíka.
„Jak to — co činím?“ tázal se.
„Nu, rád bych věděl, jakými myšlenkami ty náuky naplnily hlavu tvou, a co činíš na světě s myšlenkami svými?“
„No! jak to, co činím? Jsem úřadníkem; přepisuji velmi důležité listiny v kanceláři samého gubernatora.“
Meir chvíli přemýšlel.
„O to mi nejde, že přepisuješ listiny v kanceláři; to jsem nechtěl věděti. Činíš to za mzdu. Každý člověk musí vydělávati. Ale chtěl jsem věděti, co si myslíš, jsa časem sám a sám, a co ti myšlenky tvé přikazují, abys činil na světě?“
Leopold široko otevřel oči.
„No!“ zvolal netrpělivě, „o čem bych přemýšlel? Navrátiv se z kanceláře, sedím doma, kouřím cigaretty a myslím si, až se ožením, dostanu věno, a otec mi odevzdá, co mi od něho náleží, že si koupím zděný dům, pod ním si zařídím pěkné sklepy, pronajmu první patro nějakým boháčům, v druhém však sám budu bydliti. Právě nyní je tam jeden velmi hezký zděný dům na prodej, a já bych si jej rád koupil. Přináší dva tisíce rublů ročního užitku, a vedlejší budovy při něm jsou ještě dobré…“
Nyní došlo na Meira, aby se podivil.
„A ty, Leopolde, nemyslíš na nic jiného nežli na ten zděný dům?“ tázal se.
„Nu, a nač bych měl mysliti? Nemám, bohu díky! žádných starostí v hlavě. U rodičů mám byt a stravu, a na oděv mi vystačí služné, jež dostávám v kanceláři.“
Meir sklopil oči. Na čele jeho vznikla vráska, jak u něho bylo obyčejem, kdy se cítil něčím nemile dojat.
„Poslyš, Leopolde,“ pravil po delším hlubokém přemýšlení, „nejsou tam u vás ve městě také židé chudí a zatemnělí?“
Leopold se zasmál.
„A kde by jich nebylo? Jsou tam a v hojném počtu!“
„A co si myslíš, pohlížeje na ně?“ tázal se Meir kvapně.
„Co si mám mysliti? Myslím si, že jsou velmi hloupí a — špinaví!“
„A ty, dívaje se na ně, nepomyslíš na nic jiného?“ opakoval Meir, ale již jen skoro šeptem.
Leopold otevřel pouzdro na doutníky a počal z něho vytahovati cigarettu. Meir v zamyšlení svém ani si toho nepovšimnul.
„Leopolde!“ ozval se po chvíli s probuzenou opět rázností, „nekupuj toho zděného domu ve velkém městě!“
„A proč jej nemám koupiti?“
„Povím ti proč. Jsi zasnouben s mou sestřenicí. Toť dívčina dobrá a rozumná. Není vzdělaná, ale toužila vždy po vzdělání, a těšila se velmi, slyšíc, že bude míti muže velmi vzdělaného. Ty se s ní oženíš, a až se oženíš, popros velkých úřadníků, aby ti dovolili zaříditi v Šibově školu pro židy, takovou školu, v níž by se učili nejen Toře a Talmudu, ale i vědám cizím… Ty sám bys řídil tu školu a mne naučil, kterak bych ti měl pomáhati…“
Leopold se smál, ale Meir, jehož obličej celý zářil radostí, jakou mu činila vlastní myšlenka, nepostřehl toho. Nakloniv se ještě více k svému soudruhu, skoro mu šeptal do ucha:
„Pravím tobě, Leopolde! u nás v Šibově panuje velká temnota, a je tu velmi mnoho ubohých lidí trpících nouzí velikou. Ale jsou tu i lidé — všickni mladí, — jimž je velmi trudno, že neznají světa jiného a náuk jiných. Milerádi by je poznali, ale není nikoho, jenž by pomohl jejich duším, aby se vybavily z temnoty. Je tu jeden velký rabín, Isák Todros, velmi přísný, jeho se všickni bojí, a úřadníci obce naší velmi utiskují lid ubohý… Kéž bys tu se usadil a přivezl s sebou ještě jiné vzdělané lidi a spolu s nimi pomohl nám všem, abychom se vyprostili z temnoty, bídy a zármutku!“
To vše mluvil s neobyčejným zápalem, s nadšenou tváří, hlasem vřelým, prosebným. Ale nic by se nemohlo vyrovnati podivení a spolu úsměšku, s jakým mladý Leopold poslouchal řeč tuto. Nyní vybíral zápalku ze stříbrné škatulky a nachýlil trochu obličej, aby nebylo viděli, že jím smích otřásá.
„Nu,“ pravil Meir, „co si myslíš o tom, co jsem tobě řekl? Je to dobrý návrh?“
Leopold se dotknul stěny koncem zápalky, řka:
„Myslím, až o tvém návrhu povím své rodině a svým kollegům v kanceláři, že všickni se mu velmi zasmějí…“
Oči Meirovy, jež dříve se jiskřily, náhle se zatměly.
„Čemu se zasmějí?“ zašeptal jinoch.
V té chvíli Leopold si zapálil cigarettu, již byl držel v ruce. Modrý, vonný kouř roznesl se po světnici až k místu, v němžto četná společnosť seděla u stolu před žlutou pohovkou. Rafael pozdvihl hlavy s podivením a ohlédl se. Starý Saul pohlédl také stranou k oknu a povstal trochu z pohovky.
„Prosím za odpuštění,“ pravil zdvořile, ale rozhodně, „nedovolím, aby lidé činili v domě mém, čeho svatý zákon náš nedovoluje!“
Vyřknuv to, usedl pokojně, dívaje se však z pod sivého obočí, jež poněkud se zježilo.
Leopold se začervenal, jako by ho polil krví, odhodil cigarettu na zemi, a v tlumeném hněvu zhasl ji nohou.
„No! hle, jaká zde u vás zdvořilosť!“ řekl Meirovi.
„A proč kouříš v den sobotní, Leopolde?“
„Ty nekouříš?“ tázal se host ironicky, dívaje se nedůvěřivě do očí soudruhových.
„Nekouřím,“ odvětil Meir rozhodně.
„Ty chceš vyváděti duše lidské z temnoty a věříš, že je svatým zákonem, abychom nekouřili v den sobotní?“
„Nikoli, již dávno přestal jsem tomu věřiti!“ odpověděl Meir taktéž rozhodně jako po prvé.
„Chceš popouzeti lid proti velkému rabínovi a úřadníkům vaší obce, a sám ustupuješ…?“
Meirovy oči opět se jiskřily, ale tenkráte jaksi hněvem a uštěpačně.
„Kdyby šlo o to,“ pravil jinoch, „aby nějaká duše lidská zbavila se temnoty, aneb nějaké lidské tělo bídy, neustoupil bych, neboť to jsou věci vážné; ale jde-li o to, aby ústa má zakusila nějaké pochoutky, — ustupuji, neboť je to hlouposť. Nevěřím sice, že by zákon ten byl svatý a pocházel od boha samého, ale staří tomu věří, a zdá se mi, že se dopouští velké nezdvořilosti, kdo se protiví starším osobám pro pouhou hlouposť!“
Leopold, vyslechnuv řeč tuto, odvrátil se od Meira a odešel k Meře, sedící neustále na kraji stolice. Meir ještě nějakou chvíli pohlížel za ním zrakem, v němž se jevily pocity zklamání a hněvu, potom odstoupil od okna a rychle odešel ze světnice.
Náhlý ten odchod jeho učinil velký dojem na ženskou část společnosti. Mužští si toho sotva povšimli, tak se jim to zdálo přirozeno a poněkud i chvalitebno, že zasnoubenec ze skromnosti a studu se vyhýbal pohledu nevěsty, kterouž mu starší byli vyhlídli. Ale kupcová z Vilna a paní Hana zamračily se patrně, a Mera zatáhla matku za oděv šeptajíc:
„Maman! pojďme již domů!“
Meir zatím pospíchal ku příbytku přítele svého Eliezera, leč podíval se jen skrze otevřené okno nízké budovy a odešel dále, ježto kantorova světnička byla prázdna.
Věděl nepochybně, kde by měl hledati svých soudruhů. Zamířil totiž přímo k louce za městečkem.
Louka tato, pravá oasa ticha a svěžesti, ztápěla se celá v růžové záři zapadajícího slunce, jako bylo před několika týdny. Bujná tráva rostoucí na ní neměla ovšem barvy jarní, smaragdové, ježto byla poněkud opálena vedrem letním; leč v náhradu za to rozkvétaly mezi ní chumáče lipnice anebo štíhlé kalichy planých květin, jež naplňovaly vzduch libou vůní.
Na kraji lesa pod hustými břízami seděla aneb i ležela na trávě hromada lidí, sestávající z dorostlých již, ale ještě velmi mladých osob mužského pohlaví. Jedni z nich, jsouce k sobě nachýleni, polohlasně rozmlouvali; jiní mechanicky trhajíce rostliny kolem nich rostoucí, vázali z nich pestré kytice; ještě jiní s tvářemi obrácenými ku blankytné obloze, po níž pluly pozlacené obláčky, tiše zpívali.
Poněkud opodál u rybníčka, jehož břehy byly nyní ověnčeny hustými pomněnkami, hladinu pak pokrývaly listy a široké květy vodních rostlin, seděla nepohnutě štíhlá dívčina temné, vyzáblé tváře a velkých, černých očí. Koralový nášijek splýval jí na hrubou košili. Vedle ní mezi kalinovými keři, obtíženými hrozny tmavočervených bobulí, pásla se bílá koza, škubajíc místem trávu a listí.
Meir pospíchal ku hromádce jinochů, černající se na pokraji lesa. Bylo patrno, že i oni očekávali na příchod jeho s jakousi netrpělivostí, ježto ti, již leželi na trávě, spatřivše ho, pozdvihli se a usedli, majíce oči upřeny na tvář jeho.
Vešel mezi své tovaryše, nepozdravuje jich ani slovem jediným, nepatře na ně, a sedl si na březový kmen vichřicí vyvrácený. Zdálo se, že je smuten, ale spíše ještě hněviv. Jinoši mlčeli, dívajíce se naň s jakýmsi podivením. Eliezer, jenž ležel na trávě, maje rameno opřené o kmen, na němžto Meir seděl, tázal se nejprve:
„Nu, a co? viděls ho?“
„Viděls ho?“ opakovalo nyní několik hlasů sborem. „Jaký jest? velmi učený a rozumný?“
Meir pozdvihl tváře a zvolal nadšeně:
„On jest učený, ale velmi hloupý!“
Slova tato vzbudila v přítomných nejvyšší stupeň podivu. Ariel, syn váženého morejne Kalmana, teprv po dosti dlouhém mlčení pravil s rozmyslem:
„A kterak to může býti, aby člověk byl učený a spolu hloupý?“
„Odkud bych věděl, jakým způsobem to může býti?“ odpověděl Meir, a oči jeho široko se otevřely, jako by pohlížel do jakési strašné propasti bezedné.
Hned na to rozpředli jinoši rozmluvu, sestávající z otázek a odpovědí neobyčejně rychle po sobě jdoucích:
„Co ti řekl?“
„Pouze věci hloupé a špatné.“
„Proč jsi se ho neotázal o věcech rozumných?“
„Tázal jsem se ho, ale on ani nerozuměl, čeho na něm chci.“
„A nepověděl ti, o čem přemýšlí?“
„Pravil, že přemýšlí o tom, kterak by si koupil krásný zděný dům, jenž by mu přinášel dva tisíce rublů ročního užitku.“
„O zděném domě může přemýšleti, ale nač myslí kromě toho?“
„Pravil, že na nic více!“
„A co činí tam ve světě?“
„Přepisuje v kanceláři listiny, a vrátiv se z kanceláře, kouří cigaretty a myslí na zděný dům.“
„A co myslí o těch židech, již nenabyli takového vzdělání jak on a žijí v temnotě veliké anebo v bídě nesmírné?“
„Myslí, že je to lid hloupý a nečistý!“
„A co ti řekl, kdys mu pověděl o nás všech, již chceme duše naše vyprostiti z temnoty a nemůžeme?“
„Pravil, až o tom poví své rodině a svým kollegům, že budou všickni velmi se smáti!“
„A čemu se smáti?“ tázali se jinoši ve sboru.
Potom nastalo dlouhé mlčení, až pojednou ze všech prsou vybuchnul výkřik náhlý a vášnivý:
„A schlechter Mensch!“
Za chvíli pravil Chaim, bratranec Meirův, syn Abrahamův:
„Meire! ta vzdělanosť a věda, po níž tak velmi toužíme, je tedy špatna, ježto činí lidi zlými a hloupými?“
A dva či tři jiní jinoši zvolali současně:
„Vysvětli nám to, Meire!“
Meir se ohlédnul po tvářích svých soudruhů zrakem smutným, a skláněje bledý obličej na obě ruce, odpověděl:
„Nevím již ničeho!“
V krátké té odpovědi ozvalo se hluboké, tlumené lkání. Ale v té chvíli pozdvihl kantor bílé ruky své a stáhl obě ruce, jimiž přítel pokrýval tvář svou.
„Nechť srdce vaše neoddávají se velikému zármutku,“ pravil Eliezer; „hned poprosím mistra našeho, aby odpověděl na otázku vaši!“
To řka, pozdvihl velikou knihu, jež byla pečlivě skryta v lesním křoví, a s úsměvem triumfu na jemných rtech ukázal první její list svým soudruhům. Na tom listu bylo velkými písmeny tištěno jméno Mojžíše Maimonida.
Jinoši, těsně se nyní k sobě tlačíce, zpřímili se, a na tvářích jejich rozlil se výraz slavnostní vážnosti. Israelský mudrc měl k nim promluviti ústy pěvce jejich mileného. Byl to starý učitel, jedněmi zapomenutý, jinými proklatý, jim však svatý a drahý, ježto byl posud jediný. Kdy duch toho učitele ve způsobě několika tlustých knih, jež byl Eliezer přivezl ze světa dalekého, vanul nad jejich hlavami, pocítili neznámý jim dříve vír myšlenek a svazek citů, — počali rmoutiti se, teskniti a toužiti. A přec mu byli povděčni za smutek i tesknotu, a utíkali se k němu v zármutku i pochybnostech svých. On však bohužel! neměl odpovědi a potěchy na všecky jejich otázky a stížnosti! Věky uplynuly, časy se změnily, dlouhá řada nových a vždy nové pravdy přinášejících geniův přeletěla nade světem… Ale oni nevěděli ničeho o jiných geniech kromě toho jediného, a nyní, kdy byla velká kniha před nimi otevřena, hotovili se s radostí a slavnostní náladou, aby přijali v prsa svá dech jeho staré moudrosti.
Eliezer však nepočal hned čísti. Obracel listy v knize, hledaje úryvku příslušného k okolnostem.
Zatím dívčina, jež posud seděla na břehu rybníčku, povstala z pomněnek a kalin, a pokrajem lesa kráčela zvolna a tiše ku hromádce jinochů. Již z daleka bylo lze viděti, jak černé, velké její oči nepohnutě utkvěly v tváři Meirově. Bílá koza šla blizounko za ní. Obě znikly na chvíli v lesních křovinách, načež Holda se ukázala ve spletených větvích březových a stanula několik kroků za Meirem. Přišla tak tiše, že nikdo jí nepostřehl; ovinula rukou tenký kmen březový, a opírajíc hlavu o větev lehce se kolísající, nespouštěla oka s Meirovy hlavy trochu nakloněné. Zdálo se, jako by ani neviděla jiných osob tam přítomných.
V téže chvíli zvolal Eliezer hlasem zvučným, jako křišťál čistým:
„Poslyš, Israeli!“
Těmi slovy počíná se mnoho posvátných žalmův a každé nábožné čtení židovské. Jinochům, obkličujícím Meira, poslouchání slov starého učitele mělo býti chvalozpěvem a hlubokou modlitbou ducha.
Eliezer počal čísti hlasem zpěvným a poněkud třesavým:
„Učeníci moji! tážete se mne, jaká síla přitahuje vzhůru světlé bytosti nebeské, jež nazýváme hvězdami, proč některé z nich vznášejí se tak vysoko, že mizejí v mléčných mlhách, jiné však těžce plují po nebi a zůstávají daleko za sestrami svými?“
„Odkryji před vámi tajemství, jež chcete poznati.
„Síla, jež přitahuje vzhůru světlá těla nebeská, je Dokonalosť, jež sídlí na výsostech nejvyšších, a jejíž jméno v jazyku lidském jest bůh. Hvězdy, planoucí tesknotou a láskou k Dokonalosti, vznášejí se neustále vzhůru, aby dostoupily větší její blízkosti a vzaly si něco z její Moudrosti a Dobroty. Plynou v prostoru po celé věky, a ty, jež nejvíce milují Dokonalosť, vyplynuly již nejvýše, a ty, jež jsouce složeny z těžší látky méně touží, aby přijaly čásť božské světlosti, zůstaly daleko za sestrami svými…
„Učeníci moji! od těch světlých bytostí, kteréž nejvíce teskní a prahnou a nejbližší jsou Dokonalosti, pocházejí všecky změny, které se dějí na podměsíčném světě… Ony působí vznik a přechod, z nich rodí se tvary a obrazy věcí…“
Eliezer umlknul a pozdvihl tváře své nad knihu. Tyrkysové oči jeho zářily radostí.
Jinoši však mlčeli a přemýšleli dlouho, usilujíce dopatřiti v přečteném úryvku mudrcově zdvižení trapných svých pochybností. Meir nejprvé zvolal:
„Eliezere! já tomu porozuměl!“
„Vysvětli nám!“ volali jinoši jednohlasně. Meir odpověděl vážně:
„Jsoutě lidé, již jako světlé bytosti nebeské, o nichž mudrc mluví, povznášejí duše své vzhůru z tesknoty k Dokonalosti. Vědí, že Dokonalosť jest, a prahnou přijati něco z Moudrosti a Dobroty. Ale jsou i tací lidé, již jako ty hvězdy jsouce složeni z těžší látky, o nichž mudrc píše, nemilují Dokonalosti a nepnou se vzhůru z tesknoty za ní. Tací lidé drží duše své velmi nízko…“
Všickni již tomu rozuměli. Radosť zářila na všech tvářích. Takového drobtu pravdy a vědy bylo třeba, aby ty duše chudé, a přec tak bohaté se rozradovaly!
Meir vzal z rukou přítelových knihu, již nepochybně dobře znal, a četl na jiné stránce ještě takto:
„Andělé sami nejsou sobě rovni. Jeden stojí nade druhým jako na stupadlech řebříku, a nejvyšším z nich je Duch, vydávající ze sebe mysl i poznání. Ten Duch jest oživujícím Rozumem, a Hagada ho nazývá Knížetem světa.“[2]
„Nejvyšším andělem je Duch, vydávající ze sebe mysl i poznání, a Hagada ho nazývá Knížetem světa,“ opakoval po Meirovi sbor hlasů mladistvých.
Pochybnosti jinochů byly rozprášeny. Poznání nabylo opět cti v jejich myslích, vzbudilo touhu v srdcích, a přesunulo se před očima jejich v postavě anděla nad anděly, letícího nad světem v purpuru knížecím v jasném obalu myšlenek jím zplozených.
Záduma jevila se na čelech i v očích jinochů. Zádumou tichého večera oblékala se kolem nich květnatá louka i žlutá rovina za ní rozložená. Před nimi nad šírým lesem stály nachové oblaky, za něž se skryl kruh sluneční, a za nimi zelený háj dřímal tiše a zapadal v temný stín.
Po louce i šírém poli plynul stříbrný, zvučný hlas Eliezerův.
„Ve snách jsem spatřil ducha lidu svého!“ počal zpívati bledý pěvec Jehovy.
A byla to píseň, o níž nebylo lze říci, odkud a jak vznikla. Nikdo by nemohl říci, kdo ji utvořil. První její verš nepochybně Eliezer podal svým přátelům po jednom ze svých tajemných a nadšených snův, jež ho často navštěvovaly; druhý připojil Ariel, syn Kalmanův, kdy v temném háji samoten hrál na housle. Byly v ní také verše, jež vypukly z prsou Meirových, a jiné, jež Chaim, syn Abrahamův, nesměle vyšeptal ústy skoro dětskými.
Tak vznikají všecky písně národní. Rodokmenem jejich jsou — srdce roztoužená, mysl stísněná, instinktové domáhání se žití lepšího.
Tak také vznikla v Šibově píseň, již kantor počal nyní zpívati:
„Ve snách jsem spatřil ducha lidu svého!
Zda měl on na ramenou purpurové šaty?
Či snad ho světem nosil vůz bohatý?…“
Tu s hlasem pěvcovým sloučily se hlasy jiné, a po lukách a polích rozléhal se silný sbor odpovědi:
„Ve prachu cest kamenných byly stopy jeho!
A sivá hlava jeho byla poprášena,
a hadry vyzáblá mu halily kolena
rozechvělá!“
V tom vmísil se šepot vycházející z háje březového ve sbor zpívajících hlasů mladistvých:
„Šaaa! jsou tu lidé, kteří vás poslouchají!“
Na cestě v hájí černalo se skutečně několik postav mužských, kráčejících velmi zvolna k louce. Ale pěvci neslyšeli ani výstrahy Holdiny, aniž šelestu blížících se kroků.
Druhá sloka písně rozléhala se po louce:„Ach, smutný, bědný duchu lidu mého!
Nezří již na tvůj osud oko Pána tvého?
Kam rozvála se velká pýcha tvého trónu?
Či svadly již na věky růže na Sionu?
Či polámány jsou již cedry na Libánu,
a nezazní již nikdy díkyčinný Pánu
sborový tvůj zpěv?“
Poslední verš písně ještě zazníval, kdy z cesty lesní vyšli tři muži na louku. Měli na sobě černé, dlouhé šaty sváteční, a opásáni byli barevnými šátky, jež v den sobotní nemohou býti nošeny způsobem obyčejným, ale jako opasky jsou částí oděvu a nečiní hříchu.
Uprostřed kráčel Jankel Kamionker, otec kantorův, po bocích jeho pak Abraham Ezofovič, otec Chaimův, a morejne Kalman, otec Arielův.
Přes soumrak otcové v posledním světle denním poznali syny své a synové otce. Hlasy jinochů se zachvěly, ztišily se a pořadem umlkaly, až umlknul celý sbor pěvcův; jen jediný hlas neutišil se, nýbrž zpíval dále:
„Zda nevyjdeš již nikdy z hluboké temnosti?
Nezachvějí se v mohylách tvých otců kosti
v hrdosti a radování?“
Byl to hlas Meirův.
Vážní muži, jdoucí po louce, stanuli a obrátili se tvářemi k jinochům shromážděným u lesa, a v téže chvíli se samotným hlasem mužským sloučil se hlas dívčí, čistý, zvučný hlas Holdy, kteráž postřehnuvši rozhněvané muže stojící na louce, přizpěvovala, jako by se chtěla s Meirem sloučiti ve společné odvaze a ve společném snad — nebezpečenství.
A spojené ty hlasy nevšímajíce si mlčení soudruhův, aniž hrozných, tmavých postav, stojících uprostřed louky, zpívaly dále:
„Tvé nohy spočiňtež, nechť rány se zahojí,
a blesky ohnivé nechť ze zdroje moudrosti
ukojí tvoje boly, osvětlí temnosti,
nechť probudí tě zvuky trouby zmrtvýchvstání,
a z tuhých pout vyprostí smutnou duši tvoji
anděl poznání!“
Píseň měla jen tyto tři sloky. S posledním veršem jejím umlkly tedy zpívající ji hlasy: mužský a ženský.
Hodnostáři obce, stojící posud uprostřed louky, obrátili se k městečku a hlasitě i hněvivě spolu rozmlouvajíce pospíchali k domu Ezofovičů.
Abraham, syn Saulův, velmi se lišil od staršího bratra svého Rafaela. Oč vysoký, černovlasý, a přes padesátku ještě hezký Rafael byl vážný, rozvážlivý a málomluvný, o tolik malý, přihrbený a přišedivělý Abraham zdál se prchlým, popudlivým a vášnivým. Mluvil rychle; posunky jeho prozrazovaly vášnivou povahu, oči se mu jiskřily a nejčastěji posupně byly sklopeny.
Oba bratři byli učeni, a učeností svou nabyli hodnosti morejnovské, ode dávna vysoko ceněné v obci židovské. Ale Rafael byl studoval přede vším Talmud, proto jej všickni považovali za jednoho z nejlepších znalců jeho; Abraham však dával přednosť mystickému prohloubení se v propastné tajnosti Zoharu. Rafael těšil se vážnosti a důvěře jinověrců, s nimiž vedl obchod, mnohem větší měrou nežli bratr jeho; za to Abraham si získal živější sympathie v obecenstvu šibovském, větší lásku rabínovu a vřelejší přízeň hodnostářů, tedy mudrcův a boháčův obce šibovské.
Nejužší přátelství pojilo ho s dvěma vysokými úřadníky obce židovské: s morejnem Kalmanem a nábožným Janklem Kamionkerem. Kromě městečka byli ti tři muži společníky v mnohých záležitostech obchodních, jakož jsou: koupě, prodeje, nájmy; ve městečku pak ve dnech odpočinku scházeli se spolu často ku společnému nábožnému čtení a rozjímání, a každou sobotu konali spolu tak daleké procházky za městečko, pokud je pravému židu dovoleno, aby toho dne se vzdálil ode zdí příbytku svého. Nikdy tedy nikdo neviděl, že by se byli vzdálili od bytů svých více nežli o 2000 krokův, a jen časem, kdy stinný les příliš vábil čela jejich opálená vedrem a poprášená, nachýlili se k zemi, a na tom místě, kde noha jejich stanula po dvoutisícím kroku, zakopávali malé sousto domácího chleba. Místo, jež obsahovalo kousek chleba, představovalo již tím způsobem dům jejich, a mužům bylo volno prodloužiti procházku svou o druhé 2000 kroků. Chodíce takto, obyčejně mlčeli, poněvadž náramně přesně v mysli počítali kroky posud učiněné; prostí lidé však, chudí duchem i tělem, vidouce je tak zvolna jdoucí mlčky a s tvářemi zamyšlenými, podivovali se velmi moudrosti a velebili pravověrnosť svých učencův a boháčů; vstávali z míst svých a neusedali, pokud neztratili s očí postavy vážně se pohybující, neboť stojí psáno: „Uzříš-li mudrce kolemjdoucího, vstaň a nesedej dříve, pokud neznikne s očí tvých!“
Při návratu z procházek rozvazovaly se však jazyky těch tří hodnostářů, kteří již nemusili si bedlivě všímati každého stoupnutí noh vlastních. Rozpřádali tedy důvěrné a živé rozmluvy, jichž ovšem Kamionker se účastnil nejvíce, Kalman však nejméně; onen byl totiž nejhovornější, tento pak nejmlčenlivější ze všech mudrců, na něž kdy slunce svítilo. Kalman se vždy usmíval plnými ústy, a zdál se vzorem lahodnosti, jakož i úplné spokojenosti s celým světem a přede vším se sebou samým; Kamionker naopak skoro nikdy se neusmál, vyhlížel jako člověk věčně něčím zarmoucený, a malé jeho oči blyštěly časem divokou přísností.
Obyvatelé chudobných uliček na pokraji městečka neviděli přece nikdy těch tří vážných a vážených mužův, aby byli kráčeli tak spěšně a tak hlasitě spolu rozmlouvali, jako tohoto večera, kdy po zelené louce a žluté rovině se rozléhaly ozvěny sborové písně jinochův. Ano i tichý Kalman časem se ozýval, mírnil svůj neustálý úsměv a vytáhl jednu ruku z kapsy; Jankel Kamionker pak pohyboval se tak mocně, že šosy jeho dlouhého oděvu rozpínaly se na obě strany jako černá, lopotící se křídla, konečně Abraham Ezofovič rozvázav šátek, jímž byl opásán, nesl jej v ruce.
Kalman postřehl tuto známku skoro nesmyslného unešení, a hned tichými slovy vytýkal příteli svému hřích spáchaný z neopatrnosti. Abraham náhle umlknul; zhrozil se totiž činu svého, a velmi rychle opět opásal šátkem bedra svá.
To se stalo již na pavlači domu Ezofovičů. V temné, úzké chodbě zašuměly rychlé kroky a mocně rozvívající se šosy oděvu. Tři muži vstoupili do světnice, v nížto starý Saul seděl na žluté pohovce, čta v jakési velké knize při světle dvou svic, hořících v těžkých, stříbrných svícnech starožitných.
Saul, spatřiv přicházející hosti, poněkud se divil, neboť bylo již pozdě a doba nepříhodná k návštěvě.
Uvítal je však přece přívětivým pokynutím hlavou, a ukázal rukou na křesla stojící u pohovky. Přišlí hodnostáři nezaujali však míst jim vykázaných, leč stanuli všickni tři před Saulem. Ačkoli hněv jim rozohnil tváře, přece postavy jejich byly vážny. Nepochybně se o tom smluvili, v kterém pořádku a jakým způsobem si budou stěžovati, neboť nejprve Kamionker se ozval takto:
„Reb Saule! přišli jsme sem se žalobou na vnuka tvého Meira!“
Saulova tvář se zachvěla nelibostí, skoro bolestí.
„A co opět učinil zlého?“ tázal se hlasem tichým.
Kamionker počal mluviti nejprve vážně, po tom však v rostoucím unešení vždy více sebou zmítaje:
„Meir, vnuk tvůj, kazí syny naše! popuzuje duše jejich proti nám a svatým zákonům našim; čítá jim proklaté knížky a v den sobotní zpívá s nimi světské písně! Ale nečiní pouze to! On s karaitskou dívkou zachovává přízeň nečistou, a my jsme viděli nyní na louce, jak synové naši leželi u nohou jeho, jako u nohou mistra nějakého, a nad hlavou jeho stála karaitská dívka a spolu s ním zpívala písně ošklivé!“
Upachtěn zápalčivou řečí, Reb Jankel na chvíli umlknul, a morejne Kalman, dívaje se na Saula svýma očima medovýma a poněkud smutnýma, pravil zvolna:
„Můj syn Ariel tam také byl, a já ho za to potrestám!“
Abraham, upíraje zachmuřený zrak na zemi, pravil taktéž:
„I můj syn a vnuk tvůj Chaim, otče, byl tam, a já ho za to potrestám!“
A potom všickni tři pravili jednohlasně:
„Potrestej Meira!“
Saul nachýlil nízko tvář svou velmi zarmoucenou.
„Pane světa!“ zašeptal chvějícími se ústy, „zda jsem toho zasloužil, abys světlo očí mých proměnil v temnotu!“
Pak pozdvihl hlavy a řekl rozhodně:
„Potrestám ho!“
Oči Abrahamovy utkvěly v otcově tváři a jiskřily se.
„Otče,“ pravil, „mysli nejvíce o té dívce karaitské. Ta nečistá přízeň, kterouž oni k sobě mají, uvalila velkou hanbu na celou naši rodinu. Víš, otče, jaký jest u nás obyčej. Žádný pravý Israelita nesmí po celý svůj věk znáti jinou ženštinu kromě té, kterou mu jeho rodiče dají za ženu…“
„Nesmí!“ křiknul Reb Jankel hlasem vysokým a růžová tvář Kalmanova zarděla se nachem. Čistota mravů těch lidí byla tak velká, že majíce šediny na hlavě rděli se studem, byla-li řeč o nečisté přízni muže k ženštině. Zdálo se, že i Saulovo čelo pokryté vráskami změnilo barvu do růžova.
„Co nejdříve ožením Meira!“ řekl.
Abraham odpověděl:
„Pokud bude vídati karaitskou dívku, nebude chtíti oženiti se!“
„A co s ní učiníme, aby jí nevídal?“ zvolal stařec skoro zoufale.
Tři muži stojící před ním pohlédli vzájemně na sebe.
„Třeba s ní něco učiniti!“ pravili jednohlasně.
Po chvíli dlouhého mlčení, přemýšlení a vzájemného patření na sebe dva hosté hluboko se poklonili Saulovi a odešli. Abraham zůstal ve světnici.
„Otče!“ pravil, „kterak ho chceš potrestati?“
„Rozkáži mu, aby celý týden seděl v Bet-ha-Midraši a četl Talmud…“
„Co to pomůže?“ podotknul Abraham mrzutě; „rozkaž raději, aby byl bit!“
Saulova tvář byla posud nízko nachýlena.
„Toho neučiním!“ odpověděl po delším mlčení. A dodal tišeji:
„Duše Michaelova přešla v tělo otce mého Herše, a duše otce mého Herše přebývá v těle Meirově…“
„A odkud to lze věděti?“ tázal se Abraham, ač bylo patrno, že slova otcova živě se ho dotkla.
„Duši tu poznala nejprve prabába jeho, žena Heršova, potom ji poznal rabín Isák.“
Saul oddychnul z hluboka a opakoval:
„Rozkáži mu, aby celý týden seděl v Bet-ha-Midraši a četl Talmud! Po celý týden nebude jísti ani spáti pod střechou mou a šames[3] ohlásí trest a hanbu jeho v celém městě…!“