Malý Robinson/XIII. Útok divochů

Údaje o textu
Titulek: XIII. Útok divochů
Autor: Pavel J. Šulc podle Daniela Defoea
Zdroj: ŠULC, Pavel J. Malý Robinson. Praha : Alois Hynek, asi 1882. s. 52–58.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související: Robinson Crusoe

Obyvatelé ostrova žili v tichosti a pokoji po několik týhodnů. Každého dne sedávali večer pod stromem a hovořili. Brzo potom roznemohl se Pátkův otec. Všichni pečovali oň a hleděli mu pomoci. Avšak bylo vše marné. Jednou ráno vyběhl Pátek jako šílený do polí a Robinson spěchal za ním i tázal se ho, co mu schází.

„Jest mrtev, otec můj jest mrtev,“ volal Pátek, padl na zem a plakal hořce.

Robinson jej těšil, ale bylo to velmi nesnadné a také Slavík, když se to dověděl, domlouval mu přátelsky.

Mrtvola musela býti záhy pohřbena, aby nehnila, což v horkých krajinách velmi brzo se stává.

Robinson se Slavíkem sdělali rakev z prken, a v té pohřben starý Šary.

Pátek pro lítost nemohl pomáhati — pohlížel, v bol prudký pohřížen, mlčky na konání svých přátel, jsa jim za to vděčen.

Po kolik dní pro zármutek nemohl ani mluviti. Po dlouhém čase ulevil teprv jeho zármutek, avšak každého dne šel pomodliti se na hrobě otcově. Všickni obyvatelé ostrova byli touto událostí zarmouceni a žili smutně v tom čase, když tu jednou ráno přiběhl Pátek, vyhnav stádo koz na pastvu, velmi rozčilen a volaje:

„Přicházejí. Dvacet člunů nepřátely naplněných jest tu!“

Robinson vylezl rychle na skálu a přesvědčil se, že tomu tak.

Divochové již byli na břehu; bylo jich asi sto a přibyli zajisté jen za tím úmyslem, by prohlédli a prozkoumali ostrov.

„Bude to krutý boj,“ pravil Robinson Slavíkovi, když mu to pověděl, „patrně chtějí divochové pomstít padlé své druhy.“

„Pevnost naše nalezá se v dobrém stavu,“ odvětil Slavík, „budeme se brániti. Lotři nevědí posud, kde nás mají hledat a proto můžeme prozatím býti bez starosti.“

Rychle přenesli z blízké jeskyně zásoby, zvláště vodu a potom zatarasili vchod.

Robinson chvílemi vylézal na skálu, by pozoroval počínání nepřátel.

Jedna část jich tábořila na břehu nedaleko člunů; ostatní rozběhli se po ostrově. Tu a tam objevily se jich tlupy. Když vypátrali nějakou stopu lidskou, jásali a volali druhy své, by jim ukázali svůj nález.

Na štěstí prohledali teprv severní část ostrova; k večeru pak blížili se k části jižní, kde stopy byly hojnější. Avšak zatím nastal večer a divochové vrátili se na břeh k svým soudruhům.

Rozdělali veliké ohně a provozovali divoké tance kolem nich.

Naši tři přátelé pozorovali pilně konání nepřátel a teprv pak ulehli, když viděli, že Indiáni kolem ohňů se rozložili k odpočinku.

Přátelé naši měli potřebí také odpočinku posilujícího, poněvadž na druhý den očekával je tuhý a krutý boj.

Když vycházelo slunce, stáli naši tři přátelé v pevnosti na svém místě, jsouce připraveni uvítati náležitě nepřítele, jakmile se objeví. Netrvalo to dlouho a bylo slyšeti hlasitý jásot nepřátel.

„Nalezli jeskyni,“ pravil Robinson.

Divochové jaksi se domnívali, že jejich nepřátelé ukryli se v jeskyni a postavili se před vchodem do ní. Avšak do jeskyně se neodvážili, snažíce se rozličným voláním vylákati oběti své.

Poznali konečně asi, že v jeskyni se nikdo nenalezá a proto šli dále, až uzřeli pevnost. Nové jásání se ozvalo.

„Pátku, oslov je řečí jejich,“ pravil Robinson, „by se vrátili, sice že je zničí blesk a hrom.“

Divoch uposlechl a vylezl na hradbu, by ho krajané jeho mohli viděti a slyšeti. I volal pak na ně takto:

„Co hodláte počíti? Chcete bojovati proti blesku a hromu. Nezvítězíte, a radím vám, abyste táhli, odkud jste přišli.“

Divochové počali zuřivě křičeti a kdyby nebyl Pátek ucouvnul rychle, byli by jej skolili střelami, jež naň vyslali.

„Nepřejí si to jinak,“ řekl Robinson, „tedy bojujme.“

Pušky počaly houkati skrze střílny. Divochové nemohli přelézti hradbu, poněvadž byla příliš vysoká a pevná. Upustili konečně od útoku a sebravše mrtvé své a raněné couvli za skálu.

Tak se skončil první zápas a Robinson vylezl na skálu, by pozoroval počínání nepřátel. Viděl, že se vrátili na břeh a tuše, že dnes asi nepodniknou více útok, vrátil se k soudruhům.

Pátek, znaje zvyky jich, tvrdil, že přijdou v noci, a tu byl útok arci více nebezpečný a musili pomýšleti na to, jak by mu odolali.

„Utéci nebude nám lze,“ pravil Robinson, „byli bychom při útěku od sebe odloučeni.“

Radili se, co mají počíti.

„Kdybychom neudrželi se v pevnosti,“ pravil Robinson, „vylezem po žebříku na skálu a slezem na druhé straně, pospíšíme k člunům divochů, z nichž jeden opanujem, ostatní pak zničíme, by nás po vodě nemohli stíhati.“

S tím souhlasili všickni. Večer posilnili se všickni řádně k boji nastávajícímu. Na ostrově panovalo ticho. Nastala noc. Přátelé stáli na svých místech; Pátek leže na zemi naslouchal.

„Již jdou,“ zvolal vyskočiv, „slyším je patrně.“

V tom pozoroval Robinson jakési světlo nad mořem.

„Toť patrně koráb,“ zvolal.

„Kde že?“ tázal se Slavík.

Robinson ukázal stranou, kde bylo viděti světlo.

„Což abychom zapálili hranici,“ zvolal Slavík.

„Já to učiním,“ pravil ochotný Pátek a nedbaje námitek Robinsonových vydal se na cestu. Pátek oblekl se v šat indiánský a chopiv kyj vydal se na cestu. Oba přátele, jižto nyní zůstali sami, konali přípravy k boji nastávajícímu.

Při tom nicméně měli dosti času a příležitosti, pozorovati světlo, které konečně utkvělo na jednom místě.

„Loď se zakotvila,“ řekl Slavík, „můžeme spolehnouti se na její pomoc a moje tušení praví mi, že loď ta nás vysvobodí z tohoto ostrova.“