Malý Robinson/XI. Příhody zachráněného

Malý Robinson Pavel J. Šulc
X. Shledání	XI. Příhody zachráněného	XIII. Útok divochů

Údaje o textu
Titulek:	XI. Příhody zachráněného
Autor:	Pavel J. Šulc podle Daniela Defoea
Zdroj:	ŠULC, Pavel J. Malý Robinson. Praha : Alois Hynek, asi 1882. s. 47–52. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

První prací našich přátel druhého dne z rána bylo pohřbívání mrtvých divochů. Zahrabali je do písku a nad hrobem jich utvořili mohylu z kamení.

Byla to práce trudná i byli rádi, když ji odbyli. Robinson, jakožto pán ostrova, rozdělil práci mezi své podřízence.

Starý otec Pátkův stal se pastýřem, jemuž svěřeno stádo koz či lam. Bylť starý a slabý, pročež musila mu býti svěřena práce snadnější. Koz měli celkem pětadvacet a mezi těmi byla některá čilá a velmi hezká zvířátka.

Pátek se Slavikem měli na starosti pole a zahradu.

Robinson měl v úmyslu síti více žita, pšenice a kukuřice, by mohli péci chléb. On sám vzal si na starost lovení ryb a zvěře. Při tomto pořádku dařilo se velmi dobře osadníkům a zmohli se záhy na takové zásoby, že byly by stačily pro dvacet lidí.

Večer obyčejně sedávali všichni pod stromem a hovořili přátelsky. Otec Pátkův býval s nimi též a jeho nové postavení líbilo se mu velice.

Když jednou seděli opět pohromadě, pravil Robinson Slavíkovi:

„Vypravujte nám svoje příhody.“

„Milerád,“ odvětil Slavík. „Slýchával jsem doma, že kdo nechce poslouchati otce a matku, naučí se tomu na moři. Byl jsem hoch bujný, ba rozpustilý; co se týká házení kameny, plování a lezení, nepředčil mne nikdo.

Pro necnosti své byl jsem často a přísně potrestán. Jednou jsem měl hádku s hochem větším i chopil jsem hodný kámen a hodil po něm. Udeřil jsem ho v čelo, tak že padl na zem, jako mrtvý. Lidé sbíhali se, já pocítil hrozný strach a dal se na útěk. Za mnou voláno: „Chyťte ho.“ Běžel jsem, nevěda kam, až jsem se octnul v přístavu. U břehu nalezala se loď a neviděl jsem nikoho na ní. Vlezl jsem tam a skryl se mezi balíky zboží, kdežto jsem usnul. Když jsem procítnul, poznal jsem, že loď se pohybuje a že na ní panuje čilý život. Bylo mi to vhod; nevzpomněl jsem na rodiče a bál se jen zaslouženého trestu.

Pocítil jsem hlad a hledal potravu. Nalezl jsem bednu se suchary a nasytil se dle libosti, načež dostal jsem opět žízeň. Kde jsem měl vzíti vodu? Ovšem mezi prkny vyrážela voda, ale když jsem jí ochutnal, poznal jsem, že nelze ji píti. Hledal jsem, až jsem nalezl sud, z něhož vycházela čerstvá vůně. Navrtal jsem jej nožem a počal ssáti otvorem tím tekutinu. Byla to čistá voda. Tak mně bylo pomoženo. Usnul jsem pak ale záhy probudil mne šramot podivný. Skákalo to kolem mne a pískalo i poznal jsem, že to jsou krysy a soudil, že to bude pro mne velmi špatné obydlí. Chtěl jsem tedy vylezti na palubu, a svěřiti se kapitánovi. V tom jsem zaslechl jeho surový a přísný hlas, ulekl jsem se a bál velice. Nevěděl jsem, co mám počíti. Tak jsem ztrávil kolik dní, ba neděl.

Avšak náhle jsem byl vyzrazen dne jednoho. Dvéře, jež jsem dříve nepozoroval, otevřely se; uzřel jsem světlo a slyšel hlas; „Kdo jest tu?“

Neodpověděl jsem. Muž jakýsi přistoupil blíže a spatřiv mne ulekl se a pak vyzval mne, bych šel s ním. Dovedl mne ku kapitánovi a vypravoval mu, kde mne byl nalezl.

Ten pohlížel na mne zuřivě a pak se tázal, proč jsem se skrýval v lodi.

Pověděl jsem mu vše upřímně; on se stal pak vlídnějším a tázal se mne, zdali bych nechtěl státi se plavčíkem. Byl jsem k tomu ochoten a konal povinnosti své pilně. Přes to byl jsem často bit a litoval svého činu. Po třech letech stal jsem se námořníkem a měl se trochu lépe. Loď naše plula do tichého oceanu na lov velryb.

Jednou pozoroval jsem s koše stožárového dva sloupce vody do výše vystupující. Byla to velryba, já pak spěchal, bych to oznámil kapitánovi. Nastal čilý ruch; čluny spuštěny a já vskočil do jednoho a chopil se vesla. Plouli jsme k místu, kde vyčnívalo tělo velryby, jako nějaký ostrov z moře.

„Pozor,“ zvolal kormidelník a plavec jenž měl kýr připravený, hodil jej po velrybě. Co se pak stalo více nevím; jen tolik, že ryba ohonem převrátila náš člun a já se všemi druhy sletěl do vody. V úzkosti chopil jsem provaz, na kterém byl kýr upevněn a velryba vlekla mne sebou k blízkému ostrovu. Nedaleko toho ponořila se však do vody a já musil hledět, bych doplaval na ostrov.

Za hodinu dostal jsem se na břeh a děkoval Bohu za své zachránění. Pod nejbližší skalou ztrávil jsem noc tuto a ráno ohlížel jsem se záhy po lodi, avšak nespatřil nikde ani stopy po ní.

Bědoval jsem a naříkal velice. „Což posud nejsem dosti potrestán za svou lehkomyslnost,“ zvolal jsem zoufale.

Na ostrově tom bydleli divoši. Pojednou objevila se jich tlupa. Chtěl jsem utéci, ale marně. Chytili mne a měl jsem sloužiti jim za pochoutku, což jste vy, drazí přátelé, překazili.

Toť můj životopis — a rcete sami, zdaž nejsem krutě potrestán za svou lehkomyslnost,“ pravil Slavík na konec vypravování svého. „Zajisté. Doufám, že již mi bůh odpustil a že mne uvede zase k mým rodičům.“

„Já doufám totéž, milý příteli,“ pravil Robinson, podávaje mu ruku. „Také já opustil tajně rodiče své a toužím, bych napravil tuto křivdu a poprosil rodiče, by mi odpustili.“

Robinson a Slavík stali se upřímnými přátely a velmi často přemýšleli o tom, jak by přání svoje uvedli v skutek.

Urovnali hranici na vrchu skály, majíce v úmyslu zapáliti ji, kdyby se na moři objevila loď.