Malý Robinson/XIV. Vítězství

Údaje o textu
Titulek: XIV. Vítězství
Autor: Pavel J. Šulc podle Daniela Defoea
Zdroj: ŠULC, Pavel J. Malý Robinson. Praha : Alois Hynek, asi 1882. s. 58–62.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související: Robinson Crusoe

Pátek plížil se opatrně k blízkému vrchu, na kterém byla hranice připravena. Zaslechl, že se blíží nepřátelé a když právě chtěl na kopec lézti, objevil se před ním Indián, který se ho tázal, zdali spí hromovládci.

„Ne,“ odvětil Pátek, „viděl jsem jejich hlavy za hradbou.“

„Zabili bratra mého,“ pravil onen, „a já se chci pomstít.“

Při tom divoce zamáchal svým kyjem a Pátek spěchal, by se dostal na horu.

Než ještě dospěl na vrch, rozvinul se v údolí prudký boj, rána za ránou zaznívala a vřava divochů zněla daleko.

Pátek zapálil hranici. V tom utichl boj. Divoši ulekli se náhlé záře, nevědouce co má znamenati.

Tlupa jich běžela na kopec a Pátek musil hledět, by se jim ukryl v houští. Když pak dohořela hranice, vrátili se divochové k druhům svým, by s nimi se účastnili boje a právě všichni chystali se k útoku, když dělová rána rozlehla se vzduchem.

Indiáni stanuli a když na to záhy zazněl opět výstřel z děla, napadl je strach ohromný, tak že se dali na útěk. Spěchali k člunům svým, domnívajíce se, že nebe i země spojily se proti nim.

Robinson se Slavíkem poklekli, děkujíce Bohu za toto zázračné zachránění.

„Vidíme nyní, že Bůh nám odpustil naši lehkomyslnost,“ pravili; „ví, že se chceme polepšiti a proto nás vysvobodí z ostrova toho.“

Objali se vespolek a též Pátka, jenž byl zatím se vrátil.

Uslyšev tento, že pán jeho hodlá opustiti ostrov, zarmoutil se velice, ale zármutek jeho proměnil se v radost, když mu Robinson oznámil, že ho vezme s sebou.

Přátelé usnesli se tedy, který z nich noci té má býti na stráži a pak ulehli, avšak spáti nemohli, očekávajíce u velikém rozechvění příští jitro.

Když nastal den, uzřeli veliký koráb u samého ostrova. Plavci pohlíželi na ostrov.

Tři přátelé naši postavili na vrch vysokou tyč, na které upevnili kus plachty a z toho poznali na lodi, že na ostrově někdo potřebuje pomoci.

Slavík, pozoruje bedlivěji loď, zvolal: „Toť koráb, na kterém jsem sloužil jakožto plavec. Nepochybně vrací se do Evropy.“

Robinson zatím vylezl na skálu a pátral po divoších, ale nikde nebylo stopy po nich.

Zmizeli z ostrova na prosto.

Od korábu plul člun k ostrovu.

„Hle, toť Slavík,“ volali plavci, když přirazili ku břehu.

Slavík jim tiskl ruce a vypravoval, jak byl zachráněn od Robinsona. Plavci na to provolali slávu pánu ostrova, načež radili se o přepravení přátel našich na loď. Vzavše s sebou věci, které měli nějakou cenu pro ně, loučili se tito s ostrovem.

Robinson vzpomínaje na dlouhé časy ztravené v této samotě, nemohl zdržeti se slz.

Pátek byl také dojat mocně; opouštěl svou otčinu na vždy.

Důvěrou a láskou k pánu svému puzen ubíral se do vzdálené země.

Vsedli do člunu a plavci odrazili od břehu a veslovali k lodi, kde všichni dychtivě je očekávali.

Robinson vystoupiv na palubu ubíral se ku kapitánovi, jehož pozdravil zdvořile. —

„Kdo jste?“ tázal se ho kapitán.

Robinson mu v krátkosti pověděl své jmeno a příhody, jakož i přání, by se mohl vrátiti do Evropy.

Kapitán projevil ochotnost vzíti jej s sebou, ale co se týká Pátka, činil obtíže.

Robinson se nad tím zarmoutil, nemoha se odloučiti od Pátka, řekl:

„Pak musím se vrátiti na ostrov a čekati na loď jinou, která nás oba převeze, neboť nelze mi odloučiti se od přítele mého.“

Kapitán byl pohnut touto láskou a pravil:

„Nuže, vezmu tedy divocha také s sebou, ale doufám, že na cestě bude se řádné chovati.“

Robinson zaručil se zaň a kapitán byl s tím spokojen.

Brzo na to opustil veliký koráb ostrov, ubíraje se přímým směrem ku břehům americkým.