Ty jiskry, jež jsi vsila v horoucí útrob mou,
a jichž jsi porosila panenskou slzou svou,
aj vzešly v nitru bolném tvou péčí pěstěné,
ve vzrůstu bujně volném co květy plamenné.
Kam se však jejich krása tak mžikem poděla?
má duše jich v své hloubce tak krásných viděla;
snad zvadly, jak se tkla jich má ruka prokletá,
snad chřadnou, že jich z nitra vysýlám do světa?!
Nezalkej, putovníku, že z krajů posvátných
jen svadlou neseš palmu v zemdlených ňadrech svých;
ta palma na posvátném je místě trhaná
a rukou nebevládnou tajně dotýkaná.
Na velkých hrobech schřadla, ukaž ji bratrům svým;
co škodí, že usvadla tím velkým bolem tvým?
co škodí, že jen muka ti pouť tvá připravila,
vždyť si tvá smělá ruka tu palmu vydobyla!
Tu palmu, která vábí svou krásou usvadlou
silnějších duchů k pouti Saharou vyprahlou,
za Saharou tam ještě to rozbouřené moře —
však za mořem již Mekka, a s tou se končí hoře.
A třeba putováním jsme padli v bezcestí,
i bludným bojováním se cesta proklestí
do ráje zmlazeného; což neznáš boží syny?
nuž zbav se spánku svého a spěš do Palestiny.
PD old 70