Lyrika lásky a života/Píseň o dobrodružném srdci
Lyrika lásky a života Antonín Sova | ||
Melancolia | Píseň o dobrodružném srdci | Podzim |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Píseň o dobrodružném srdci |
Autor: | Antonín Sova |
Zdroj: | výbor básní „A co básník“, antologie české poezie 20. století Mladá fronta, Smena, Naše vojsko, 1963, str. 49 |
Licence: | PD old 70 |
To srdce odvážné bylo kdys.
A smálo se metelicím.
A smáti se všemu byl jeho rys.
Tak smáti se živým i tlícím.
To srdce se brodilo v závějích,
kde mizel čas v bezhlasém tichu.
Jak ptáci se krčili na větvích. —
To bylo až k smíchu, k smíchu.
Tak zpočátku laškovně, v svévoli
krev kouřící ždála si chladu.
To ve chladu tuze tak nebolí.
A pod sněhem není hladu.
Sníh svítivě, slavně se chumelí.
A v dálkách to vesele zvoní.
Venkovských statků průčelí.
Cval divých koní.
Kopule, věže starých měst.
Stále se chumelí… Ano…
Celý svět zasypán už jest.
Až k nebi zarovnáno.
Převěje hudba. — A zas nic. —
Zlozvuk na ztrhané struně.
Luna naslouchá do dálky, sníc.
— Něco se stalo luně? —
Kraj mlčí, les mlčí bělejší,
bez křiku, bez lidského hlesu, -
A nikde podušky teplejší.
— Něco se stalo lesu? —
A závěje vrství se, fičí sníh:
Kam srdce jen odvahu dalo?
A krvavé stopy, hle, v závějích.
— Něco se srdci stalo? —