Liška Bystrouška/XVIII.

Liška Bystrouška Rudolf Těsnohlídek
XVII.	XVIII.	XIX.

Údaje o textu
Titulek:	XVIII.
Autor:	Rudolf Těsnohlídek
Zdroj:	TĚSNOHLÍDEK, Rudolf. Liška Bystrouška. Brno : Polygrafie, asi 1920. s. 184–189. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Revírník vskutku klel. Chytla ho španělka po té bouřlivé noci a divoké honbě v komoře a dlouho nepouštěla ho ze svých klepet. Dnes po mrzutých týdnech, strávených pod střechou a šukání v županu po dvoře a za humny, vydal se opět do svých lesů. Bylo mu blaze, skoro tak blaze jako věrnému Lapákovi, který třeštil radostí. Ničeho nenechal dnes na pokoji. Lítal a běhal jak bezhlavý, štěkal na kavky, na prázdná hnízda, ba lapl za nohavici věčného stěhovavce Martínka, jenž po zimní práci lesní šel obhlédnout cihelny, kde by bylo nejlépe se usadit a kde je hlína hezky měkká a suchá. Revírníka zachvátila na konec rovněž radostná nálada, i zastavil se s Martínkem, a protože si mohl zapáliti zas svou dýmečku, milerád strčil mu do ruky zastaralou kubovku rok v kapse zapomenutou a odranou jak vrba v proudu.

„Tož co, Martínku, máš se dobře?“ poptával se šibalsky, jsa zvědav, co mu Martínek odpoví.

„Což o to, měl bych se dobře, kdyby ne té mojí suže. Ale včíl, zlatá ty moja republiko, dám se s ňou rozezdat.“

„Jak se obendeš bez ženy? Kdo ti vypere?“

„Ale, pantáto, kdo by si s tém hlavy lámal! Kdo mi pere včíl? Pár let mé košule ženské ruky nezkusily. Zaobendu se bez ní, pěkně se zaobendu. No a šak, pantáto, našel jsem si lepší. Je jí Julka a totok jí nesu na zvostřenó. Podívajou se, kerak by mě neměla ráda?“

Martínek vytáhl z náprsní kapsy pleskatou lahvičku, potřepal jí, podržel ji proti slunku a pohleděv se zalíbením, jak se uvnitř rozbíhají zlaté bublinky, upil si statečně, otřel hrdlo láhve mazlivě dlaní a svá ústa rukávem.

„Nepytlačíš mně, Martínku?“ zažertoval revírník.

„Jak je pánbůh nade mnou a tvrdá zem pod nohama, ani krokem. Ale skoro bych měl,“ povídal vážně Martínek.

„I co to plendáš, člověče hříšné, set sakra pes,“ zahartusil revírník.

„Notož, tuť za sečou v Ptáčkově žlíbku potkám prv Harašty z Líšně, a vida, nos má tuze pěkně rozbité, ale na máčku, pantáto, jak moučné jablóško. ‚Kdo tě tak zřídil?‘ povídám. ‚Nemluv mně,‘ povídá on, ‚no liška. Máte pré,‘ povídá, ‚špatnýho myslivca. Sedí jak pekáč doma a lišek plné les. Nepostřílá-li jich on, postříláme my kde co.‘ — ‚Jak to?‘ povídám, ‚liška že ti rozbila nos?‘ — ‚No tož tak,‘ on na to, ‚dělala se chrúmající a já za ňou, opackám trochu o štrbél jakési a z nosa placek!‘ Řku si v duchu já: ‚Zavdané seš, o drbku opackals, a včíl se chceš vymluvit na lišku a na myslivca. Taškářu, vidíš, máš být střízlivé jak já.‘“

„Ba, tak je to, set sakra pes,“ přisvědčoval hrozivě revírník.

„Baže není, pantáto, já temato vlastníma očima viděl, že je to pravda, co říkal.“

„Taky chlap zavdané.“

„Načisto nee, pantáto, ó nee, kroměvá té nějaké zonečky. Tuť pár korků jsem ju viděl, a co by ocáď kamenem dohodil, leží zajíc a natažené. Chcel sem ho vzít, a ešče že mi cosi řeklo: Neber, mohl bys být v ostudě.“

Revírník už neřekl ani slova, pohodil puškou na rameni a rovnou k seči, Lapák za ním. Věru, měl Martínek pravdu. Na kraji seku pod borovým suchárem ležel zajíc docela nebožtík, dávno studený a u něho stopy liščí. Lapák se zajíce ani nedrbl a znalecky očenichával stopu. Bylo patrno, že mu byla povědomá.

„Hrom do ní, set sakra pes. Bystrouška to byla. Že už přeci pokoje nedá!“

V daleku kdesi pod lesy odzvonilo poledne. Obloha byla jasná, modrá. I ten zvuk zvonečků nesl se jasně jako drobný modrý motýlek rozhřátou loukou za letních dnů. To jaro už se vrací a postává kdes u teplého moře, až tažní ptáci se zhoufují a seberou k cestě k nám na sever. Revírník představil si živě, jak jiřičky doletí, zahřejí zas hnízda a oteplí dvůr ščiřikáním, vlaštovky zafrčí nad střechou, jak zazvučí les mnohohlasnou písní. A starý člověk se zaradoval.

„No tož, už je mého života na sklonku, a přece su rád, že kvíčerom sluníčko se zablýskne. Však až přinde čas, kévne si na mne prstem a spolem pudeme spat.“

Obrátiv se k Lapákovi dal se s ním po starém zvyku do rozprávky.

„Neseď a nečuč jak muňa. Rozběhneme se dom, vezmeme kleště, necháme tam štuc a budeš mrkat, co budeme robit!“

Lapák zavrtěl ocasem, jako by přitakával. „Baže, jak je libo, starý pane.“

Odpoledne líkli na lišku. Obezřele, zvolna, opatrně.

„Beztak se pro macka vrátí,“ říkal revírník. Rozložil železa, zajíce nastražil na ně a rozveselen zatoulal se do sečí.

Kterak byl nyní les divukrásný! Zbytky sněhu po snětích roztávaly a krůpěje spadávaly z nich, tu jasně čisté, tu duhové, tu stříbrné jako kapky zkapalněného světla a v haluzích pod stromy v neustálé plynulé písni, neskonale jemné znělo to hned radostným pláčem, hned smíchem. Revírníkovi zatanuly na mysli zlomky starých pohádek a bezděčně jal si z nich snovati nejasnou báji. Dávné víly vracejí se domů do svých starých sídel, vítají se a slzíce pohnutím nad shledáním přebíhají v běloučkých košulkách. A opět přijde k nim květen a láska a ony rozdělí štěstí sladkou rosou do tisíců květů petrklíče, léch a sasanek a lidé půjdou mlčky s hlavami skloněnými a budou chápat, že tu vůkol nich je rozseto nadpozemské blaho a že se v něm brouzdají jak ranní vláhou. Pak víly opět odejdou, daleko odejdou, kde bude zas třeba jejich kouzelných ruk, aby člověk zapomněl strastí a vracel se s nimi též na chvíli domů, do náruče země, matky živitelky. Revírník pomnul si čelo a zapudiv pohádku usmál se zatrpkle.

„Set sakra pes, dětinštím, stárnu.“

Honem z vyhřátých průseků zabočil do mračné zmoly. Bylo tu mrazivo, chladno, střechýle sněhu pevně držely se na větvích. Přituhovalo k večeru, proskakovaly hvězdy na nebi hluboce modrém jakoby prosáklém zlatým prachem. Les teď se odmlčel. Ztichl jak tůň pokrytá ledem. Nevěda o tom, došel revírník znovu k seku, kde v soumraku ležel zajíc v nalíčené pasti. Byl to divně smutný obrázek. Ta mrtvá hlava, z které vyzíraly oči — vyhaslá světla!

Lapák postřehl, že s pánem není řeči. Neštěkal, nehopkal, nedováděl, nýbrž vážně kráčel tři kroky před revírníkem dbaje úzkostlivě, aby byl z dosahu jeho dubové hole. Zasmušen vrátil se starý člověk do myslivny. Ulevilo se mu až mezi čtyřmi zdmi u vytopených kamen.