Liška Bystrouška/XIX.

Liška Bystrouška Rudolf Těsnohlídek
XVIII.	XIX.	XX.

Údaje o textu
Titulek:	XIX.
Autor:	Rudolf Těsnohlídek
Zdroj:	TĚSNOHLÍDEK, Rudolf. Liška Bystrouška. Brno : Polygrafie, asi 1920. s. 190–199. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Mezi tím Bystrouška vstávala. Bylo časně večer. Po probdělém, prohýřeném dni byla mrzutá a bolela ji hlava. Vyčítala si, že zbůhdarma skoro celý den ponocovala, a umínila si, že bude dělat pokání. Poklidila si nejdřív zas jednou pečlivě v doupěti. Prohlédlo hezky a bylo tu útulno, že se jí hrubě nechtělo ven.

„Tož se jen proběhnu a vrátím se ve chvilce,“ předsevzala si. Ale když vyšla do jalovčí, zpronevěřila se dobrému předsevzetí.

Nastal kouzelný večer, záhadný jak říční hlubina. Skutečně obloha byla bezednou prohlubní temně modrou, na které třásly se hvězdy a srpek měsíce. Obrysy stromů, křů, všecko bylo tak jasné a určité, jako by to bylo vyryto do kovové plochy. Vzduch byl pramenem lahody a prýštil se jak chladné zřídlo výšin nebeských. Bystrouška věděla, že se domů hned nevrátí. Pobíhala po slehlých závějích, zaskočila do vysokého lesa, a když sem tam smetla tenké, křehké střechýle, v něž utuhly zpívající stříbrné krůpěje, ozývalo se to měkce jako droboučké cimbály skřítčí. Utíkala dál a dál, a octla se nedaleko místa ranní příhody.

V záhybu pěšiny uviděla mrtvého zajíce. Usedla a dívala se dlouho na něj a uvažovala.

„Kačeny a kuřata se mi už přejedly,“ počala přemýšlet, „nebylo by k zahození sousto zaječiny. Chudák, jak tu leží. Zbytečně jsem ho ulovila.“

Zdál se jí velice pěkný, ale hned zas zastyděla se nad svou hladovostí a plísnila se.

„Zas si myslím jen na břuch jako člověk. Což nejsu schopna lepšího citu? Nač pořád myslet na člověka a na žhrádlo? Aji včíl vzpomínám na lidi, třebas po nich potuchy není. Jsou tak oškliví, tak škaredí, dobře, že nás lišek není tak cétit jak je.“

Napadlo ji podívati se důkladněji na zajíce, a jak se nad ním sklonila, povšimla si stopy, očenichala ji a zvětřila lidský zápach.

„Divná věc. Člověk tu byl a zajíca nechal. Je to možná? Je můj a já si ho tu schystala, on ho v ruce měl a zasi ho položil.“

Obešla opatrně několikrát podezřelé místo. Nebylo pochyby. Člověk zde nachystal úklad, ale jaký a na koho?

„A já už vím, co je to!“ rozesmála se. „Kleště. Zač mne to ten děda považuje? Myslí, že su jezevec? Holenku, řku já, to zasi neé.“

Smála se tak od srdce a upřímně, že se za břicho popadala. Znovu zevrubně prohlédla lečku, očenichala řetěz, kterým byla železa uvázána k zakrslému stromku, a smála se zas a zas.

„Je to ale Jan s cedulou,“ ušklíbla se. „Faječkou ešče včíl smrdí řetaz. Jak si to vlastně představuje! Zhloupnu-li, dobrá, ale takové telisko ze mne nebude, abych do této pasti lezla. Myslí si, že na mně nezvostal ani liščí chlup. Tož mu zaplatíme zrovna jako jezevcovi za kvartýr.“

Vybrala si malebnou pozici, pozvedla nožku a skrápěla hlavu mrtvého zajíce. Ale v té chvíli rozlehl se tichým lesem zase onen tajemný hlas, který jí už jednou pokazil uličnickou radost. Byl to vlahý, mírný vítr. Nevál korunami, nesmýkal haluzemi, nýbrž pomalu kráčel mezi jedlemi, modříny a bory, kladl jim ruce nevýslovně hebké na hlavy, skláněl je, jak by je bral do náručí, a šeptal jim sladká, důvěrná slova.

„Probouzej se, co spíš! Oživněte sněti, prohlédněte pupeny, milostný život přichází.“

A ejhle, kdesi v mlází ozvalo se nesmělé jakési ptáčisko, zapinkalo jak ve snu, a veškeren les zahlaholil pojednou jako řeka, když prolomí ledy. Vršky dvou modřínů zakleslé v sebe jak oblouk gotické klenby uvolnily se a rozestoupily, otevřela se brána v ústrety neznámému.

Bystrouška strnula jak z kamene. Jak živa dosud neprožila tak posvátné chvíle. Uličnictví, kterého se právě dopouštěla, připadalo jí těžkým pokleskem. Přikrčila se k zemi zahanbena a znepokojena předtuchou, že ji za tento hřích stihne trest.

Podjarní vítr kráčel dál a byl již kdesi na protější stráni.

„Opravdu hloupnu,“ zahubovala Bystrouška a podupala zlostně.

„Cvak,“ odpověděly kleště, sklaply a přivřely jí chundelatý prut.

Zavolala na jméno boží, ale nic na plat. Železa držela pevně a necitelně — jak železa. Hlava zajícova byla pohozena trochu výš a mrtvé oko, jak by se ptalo skelným pohledem:

„Zvřísklo tě to?“

Bystroušku obsypávala hrůza jak suchý, písčitý sníh. Takto zde přece nezůstane! Poskočila, zalomcovala železy, avšak prut bolel. Nemohla si ani dobře představit, jaká to byla bolest. Kdyby si byla dala někdy spravovat zuby, byla by dovedla aspoň přibližně onu bolest vyjádřit. Tož smýkla sebou dvakrát, třikrát a konečně odhodlala se, že obětuje konec oháňky.

„Člověčice by to jistě nedokázala,“ utěšovala se. „Ta raději umře, než by pozbyla na kráse.“

Ach, jak jen vylíčiti tu strašlivou operaci, kterou Bystrouška postoupila! Neobešlo se to bez pláče a bez slz. A když přece sevřela vlastní oháňku svými zuby jako kdysi potupný provaz, který ji vázal k boudě v myslivně, a přehryzla sličný prut, zaštkla hořce.

„Víc člověku nevyndu do cesty. Nechcu o veřejném životě ani slyšet. Do svého pelechu se skrčím až po nos a zvostanu v něm, co jen bude možno.“

Nohy se jí pletly, před očima dělaly se jí mžitky, za ní kapky krve jako rozházená šňůra korálků značily sníh, když sotva se zdržujíc pláče vracela se do doupěte. Než ulehla, ošetřila pečlivě zmrzačený prut a ránu čistě vylízala.

„Bude-li mě bez ocasa kdo chtět?“ rozbrečela se pojednou a všecko její hrdinství roztálo jako sníh. „Ale kdo by mě chcél? Co to mluvím? Nejsu opilá? Co se to se mnou děje?“

Bylo přede dnem a v rozházeném hnízdě na pokrouceném zimostrázu bděl párek starých vrabců. Drželi se něžně za křídla, čechrali si navzájem zobáčky rozcuchané peří na hlavách, jako když se dva lidé po vlasech hladí, a starý vrabčák zajikavě ptal se své družky:

„Koli jsme to měli dětí, stará, nevíš?“

„Koli my jsme měli, to já nevím, já jich měla ale s třicet.“

„A koli ešče…?“

„Dybys rači spal. Mohl by nás někdo poslóchat. Znáš zvířecí huby. Do rána nás roznosijó po celém lesu.“

„Tož co, koli… Dyť ty seš ešče načisto pěkná.“

Stará vrabčice přitulila se stoudně k vrabčákovi, vlípla mu svraskalým zobákem upřímnou hubičku a zašeptala slibně:

„Počké, to si povíme až v máju měsíci. To budeme mět stříbrnou svarbu.“

Teploučký déšť — a nebyl to vlastně ani déšť, jen drobně sižilo — snesl se nad krajinou. Sníh jakoby se propadal, kde v které koleji tvořila se rozezpívaná bystřina, prožloutlé trávníky vylézaly z mizících závějí na svazích, kotlina byla zadýchána vlahem jak jediné velké lože ustýlané k hodu lásky.

Bystrouška utírala si v tu chvíli oči opuchlé pláčem a vzlykala, až se jí hřbet otřásal.

„Až v máju měsíci…“

— — — — — — — — — — — — — — —

Revírník Bartoš nemohl se dočkati rána. Spal neklidně, stále se probouzel a mluvil ustavičně ze sna.

„Čert ví, co pořád brble?“ steskla si paní revírníková. „Snad se mu nevrací španělka?“

Zaslechnuvši však slova o Bystroušce, uspokojila se, vzala ho za ramena a zatřepala jím. Revírník vytřeštil oči, máchl rukama, přisedl a zavolal vítězně:

„Mám ju! Ona se kaňkuje.“

Paní revírníková dala mu na hlavu studený obkladek. Usnul znovu, avšak brblat nepřestal. Ráno, jakmile procitl, než by do desíti napočítal, už byl v kalhotech a spěšně se oblékal, aby jen byl venku. Podíval se oknem na počasí a vida, že sprchá, zakabonil se jako ta obloha.

„Prosím tě, kam spícháš? Kam tě ďasi tak časně po ránu nosijou? V noci se nevyspíš, pořád sebou hrncuješ a pereš a ne aby sis odpočal jako člověk.“

Revírník odbyl ji i s jejími starostmi.

„Mlč, našel jsem stopu. Dnes ti tu šelmu Bystroušku donesu dom. Čeké mne ale za hodinu.“

„Jen pro boha nenos jí živé,“ zaprosila.

Lapáka vzal revírník arciť do lesa s sebou. Chtěl, aby se pokochal též vítězstvím nad soupeřkou, která zavinila tolik jeho nehod. Cestou však jeho vzrušená nálada pochabovala. Husté páry rozložily se nad údoly a zmolami, sněti vlály ve vánku sotva znatelném, a krajem znělo cos, tlumený zvuk, jako když si robátko brouká v kolébce. Došli na místo, kde byla včera nalíčena železa. Byl v nich cípeček Bystrouščina prutu. Revírník odkopl zajíce, až zaletěl mezi stromy, zahrozil zvědavému Lapákovi a zaklel. Nezaklel jednou, sypalo se to z něho jak příval, hrom za hromem.

„Stárnu,“ požaloval si. „Tatok potvora bude si ze mě dělat óšklebky do smrti. Ne, nevšimnu si jí, kdybych přes ňu upadl. Donde si ona pro jistou ránu, ty moja flinto, set sakra pes, sama. Víc nemluvím. Kaňkuje se. Zastanu tě jedenkrát, Bystrouško, jak lůni tvoju mamu, a potom, potom si vypořádáme účty.“

Odepjal železa, sebral je a neustávaje klíti pustil se k městečku, aby se potěšil s farářem a rechtorem.