Liška Bystrouška/XX.

Liška Bystrouška Rudolf Těsnohlídek
XIX.	XX.	XXI.

Údaje o textu
Titulek:	XX.
Autor:	Rudolf Těsnohlídek
Zdroj:	TĚSNOHLÍDEK, Rudolf. Liška Bystrouška. Brno : Polygrafie, asi 1920. s. 200–207. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Jívy nad potokem byly jedinou záplavou čistého, tekutého zlata. To je tak jehnědy zasypaly. Ve dne vydechovaly nahořklou, opojivou vůni a včely zapadaly sem od božího rána do soumraku, večer dlouho, tuze dlouho nechtělo se jim spát a sněti široce rozvity dívaly se do vlahé tmy. Ani tmě nechtělo se zastříti zemi, a když přece vydala se nad lesy, nad vrchy k údolím, bylo jí asi jako zahradníku, jenž chystá se zavírati pařeniště plné květů klíčících a nemůže se k tomu přece jen odhodlati, protože je mu líto každé krůpěje slunečního tepla. Potom vykročila do tichých žlebů, kde ji potkávaly plaché laně, rozlila se dolů do polí, přiložila tvář k příbytkům lidským, rozžala v nich světla a shromáždila rodiny kol stolů.

Za ní měsíc vyhoupl se nad nejvyšší bory. Byl v úplňku, jasný, velký a v jasu jeho vyvstaly modravé stíny bříz a jilmů. Za dědinami rozlehla se píseň. To chlapci šli děvčatům vstříc a měsíc postál, jakoby hlavu klonil a vzpomínal na doby, kdy nestudila jeho zář, kdy též spěchával oblohou vstříc horký jak živoucí slunce a rozechvěná krev.

Země usínala, ale vše, co je dobré a krásné, na ní bdělo. Bdělo štěstí i láska, bděl i mlčelivý žal jak věčně běhutý proud, který žene kola osudu a mění tvrdá jeho zrna v sladký chléb.

Kos jak černá živá hvězda snesl se na haluz dříšťálu. Přečkal zimu sám a sám a nyní bylo mu teskno, když na mezích ukázalo se fialčí a na stráni modré podléštky. A zmaten, okouzlen hvízdal prostý svůj zpěv, v kterém byly tóny zlaté jak jehnědy jív a lísek, v kterém byl nach květů jabloňových a čistá běl nekonečných stromořadí třešňových, v kterém tkvělo teplo hnízd a ševel haluzí. Řinula se mu z hrdla ta píseň jako krůpěje krve. Je-li pak člověk, jenž by to po něm dovedl? A hle, mezi haluzemi vynořuje se nesmělý stín. Jeho budoucí družka blíží se toužíc přivinouti se k němu, toužíc oblažiti a býti oblažena. On nevidí, neslyší, poněvadž nezpívá již pouze pro radost svou, nýbrž pro radost všeho, čeho dotklo se jaro. Až probudí jiné, až procitne celý ten kus omládlé země kol dokola, pak teprv ustane, pak teprv spatří ji.

Kterak se měníme v těchto hodinách? Aniž si toho jsme vědomi, stáváme se bratry a sestrami pňů oživených mízou a zlatově zelené listoví je tak útlé jako naše snění.

Za takového večera bloudila i Bystrouška žlebem a zbloudila k potoku. Zachtělo se jí okoupati si tlapky i hlavu, ježto byla ustavičně nemocna od toho dne, kdy uvízla v revírníkových kleštích. Dávno oželela cípek oháňky, prut její se zhojil, ale neprobrala se z choroby, kterou v ní probudil podjarní vítr. Nevěděla, co se s ní děje, nepoznala dosud pravého jara a netušila, jak lidé, kteří básní jen o sobě, nazývají tuto liščí nemoc; oni klesají pod tíhou lásky, kdežto lišky jen se kaňkují. Mnohokrát takto bloudila. Mnohokrát ulehla na vyhřátou skálu, přitiskla se k ní, položila čenich na tlapky a naříkala, až se jí hřbet ježil a krk stahoval, jako by ho na suk vázal.

Když se dnes vymáchala v potoce, bylo jí asi jako lidské panně, která se vyplakala, až jí oči zčervenaly. Odevzdala se zcela do rukou osudu.

Těšilo ji, že zhubla, že zanechala někdejší sobecké žravosti a že se stává zvířetem dokonalým. Kdyby byl aspoň někdo, komu by se mohla vyznat ze svého hoře. V těchto myšlenkách, hluchá a slepá, došla na osamělý pahrbek nedaleko doupěte. Nebyla tu asi týden a za tu dobu palouk zkrásněl, prokvetl plícníkem, dymnivkami a prvními petrklíči. Zastavila se a unyle se rozhlížela. V tu chvíli zapraštělo v houští. Ale Bystrouška neutíkala. Kdyby se byl vynořil z podrostu třeba sám revírník Bartoš, kdyby byl namířil na ni pušku, nebyla by prchala. Počala se jen třásti po celém těle. Z mlází černého tmou zasvítily žluté žhavé oči.

„Božínku, ten je hezké!“ vzdechla Bystrouška a otočila se k němu. Byl to statný, urostlý lišák, o jakém se jí ani nesnívalo. Vedle tlamy ušlechtilých tvarů trčel mu roztomilý knírek, mezi slechy měl bělavou stezku a kráčel uhlazeným, mladistvým krokem a oháňkou pohazoval nedbale v pravo, v levo, jako by si nesl elegantní hůlečku. Srst měl tuhou, prozrazující, že prošel už hezký kus světa. Nebyl to tudíž mladý floutek, kterého stará vyhnala z doupěte.

Bystrouška pocítila, jak jí ruměnec zalévá nos a líce, a hodlala rychle zmizeti v podrostu, když on zahovořil roztomilým, mužným barytonem.

„Polekala jste se mne, slečno?“

„Ó néé,“ řekla protáhle Bystrouška.

„Tadyk asi hnízdijou ftáčci,“ pravil zas on, aby ji vysvobodil z nesnází a dal tak na jevo, že ji nepodezřívá z nepřístojných jarních toulek.

„Bať,“ přisvědčila skromně.

„Ale včíl je jich tu málo.“

„Baže, já totok místečko dobře znám, bývám toť nedaleko. Šla jsem jen trochu ven, protože mně strašně bolí hlava.“

„Tož dovolte, prosím, abych vás doprovodil. Včíl zasi lozijou myslivci po lesích, a dyž je jeden tak zamyšlené a bolí jé hlava, lefko by přišel k úrazu.“

„Když budete tak mnoho laskavé,“ skoro zašeptala zajíkavě Bystrouška, „tož pote.“

„Ovšem, nebude-li se milostivá paní matinka hněvat,“ prohodil chvatně.

„Ó néé,“ vpadla chvatně Bystrouška, „já su už dávno samostatná. Mám aji svůj dům, odkázal mi jé stréček jezevec.“

Lišák pohleděl na Bystroušku s nelíčeným údivem a zálibou. Překvapilo ho velice, že tak mladá dáma je samostatná a dokonce majitelkou domu. Bylo patrno že je v mnoha věcech načisto naivní, nezkušená, neprotřelá světem a společností, neboť v dojímavé dívčí stydlivosti přešlapovala nevědouc kam s tlapkami. Jeho zrak padl i na konec jejího prutu a v duchu se zaradoval. „Ke všemu odvážná, hospodyně dobře vychovaná,“ pomyslil si, a nemoha potlačiti svůj obdiv, otázal se šetrně:

„Pěstujete taky sport, slečno?“

„Ó, a jak!“ pravila s půvabným úsměvem, „lézt umím, to byste koukal, ale před pány se to nesluší. V myslivně v komoře jsem bejvala jako doma.“

„V myslivně,“ žasl a uctivě se poklonil.

„Vyrůstala jsem tam. Mám trochu lidské vychování.“

Upustil udiven prut až k zemi.

„Promiňte, eši zdržuju.“

„Kór nic,“ odvětila Bystrouška.

Poklonil se znovu, položil levou přední tlapku na prsa a pravil zcela okouzlen:

„Zlatohřbítek, lišák s kroužkovými pesíky, z Hluboké zmoly.“

„Těší mne, pane. Bystrouška, schovanka z Jezerské myslivny,“ představila se v odvěť a podala mu koneček pravé tlapky. Zlatohřbítek ji vroucně políbil, přistoupil Bystroušce po bok a vykročili k jejímu doupěti. Zlatohřbítkovi bilo srdce zvonem a hlava mu šla kolem. Uhodl, že ho dnes potkalo největší štěstí života. Oba byli tak rozechvěni, že nezmohli se cestou ani na jedinou kloudnou větu.

Když dospěli ku příbytku Bystrouščinu, stanuli bezradně a nikdo z nich nevěděl, čím a jak začít. Zlatohřbítek se rozpomněl, že by nebylo slušno obtěžovati hovorem po delší procházce dámu, která dojista touží po oddechu, úpravě toalety a jiných potřebnostech. Měl se tudíž k odchodu. Bez jakéhokoliv rozloučení nebylo arci lze odejíti a rovněž nemohl se vzdáliti bez jiskřičky naděje. Tvářil se lhostejně a sčesávaje si mužný knírek, otázal se ve vší slušnosti a zdvořilosti:

„Nebude vám, slečno, nemilé, kdybych vás opět potkal?“

„Dojista nikoli,“ odvětila Bystrouška a zarděla se.

„Chodíváte častěji na palouček?“

„Denně. Je to moje zamilovaná procházka po večeři mezi půlnocí a jednou. Choditi na procházku, to je moje jediná radost. Nemám přítelky, nemám známých v sousedství, v myslivně na mne zanevřeli, tož chodívám sama. Věřil byste, že chodím skutečně výhradně sama? Nedovolím nikomu, aby mne doprovázel. Jsem příliš hrdá na svoji samostatnost.“

„Jste prostě ideál moderní dívky,“ odtušil Zlatohřbítek. „Kouříte snad taky?“

„Ještě ne.“

„Ale králíky žerete snad ráda, slečno?“

„Ó, ach, a jak.“

Věděl, co chtěl věděti ještě dnes. Na chvilečku octl se opět v rozpacích, kterak ještě pozdravit, aby se nezdál Bystroušce zbytečně chladným a upiatým, ani zase vtíravým a nemístně důvěrným.

„Rukulíbám,“ řekl tedy, poněvadž tento pozdrav je náležitě obřadný a obrazný a slova jsou při něm pouze slovy. Jako by z uctivosti přehlédl, že Bystrouška je ochotna rozloučiti se s ním zcela po kamarádsku, přitiskl k svým ústům pouze nejzazší koneček její oháňky, třeba mu nastavovala celou.

Dlouho se Bystrouška nechystala tak pečlivě na lůžko jako onoho rána. Bylo už pozdě na spaní, slunce vycházelo, a jí se přece nechtělo spat. Vyválela se čistě v písku, pročesala si kde který chlup, vyškrabala si kotlačky uvízlé pod krkem, ač to vyžadovalo hodně námahy, srovnala lehké štětičky letních pesíků a pak teprv vklouzla do pelechu. Leč ani pak nemohla usnouti. Ulehla na hřbet, natáhla prut a rozvalila všecky čtyři.

„Jsem opravdu hezká?“ ptala se sama sebe. „Co je na mně pěkného?“

Mrzelo ji, že ji políbil zrovna na cípeček oháňky, kde měla jizvu po revírníkových kleštích. Sáhla si lehounce na ňadra rozechvělými tlapkami a opět ulehla. Než zase jí to nedalo. Přisedla, podívala se zvědavě po celé své postavě, změřila přísně své boky a blaženě se usmála.

„Trochu jsem přece k světu.“

Začala již uspokojeně dřímat, když zase vytřeštila oči. Sužovaly ji takové, takové divné představy. Bůh ví, kde se vzaly v její hlavě tak čarovně krásné a zároveň tak hrozné, ošklivé myšlenky. Až jí slzy vyhrkly z očí, jak se zastyděla. Vždyť se přistihla při tom, že ve spaní našpoulila rty, jako by, fuj, chystala se s někým líbat. Shrábla několik kamínků a počala se vroucně modlit, jak ji to naučila matka Lištica. Odříkala otčenášků tolik, kolik bylo kamínků.

Konečně se uklidnila a usnula docela počestně.