Liška Bystrouška/XVII.

Liška Bystrouška Rudolf Těsnohlídek
XVI.	XVII.	XVIII.

Údaje o textu
Titulek:	XVII.
Autor:	Rudolf Těsnohlídek
Zdroj:	TĚSNOHLÍDEK, Rudolf. Liška Bystrouška. Brno : Polygrafie, asi 1920. s. 172–183. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Bylo ostatkové počasí. Jihlo. Les náhle potemněl, kde jaká halouzka ostře rýsovala se na bílém podkladu sněhu, měkká, teplá vůně zavanula ze žlebů a dolic, na svazích objevovala se stále větší vyhřátá místa. S větví padaly čisté krůpěje hustěji a hustěji. Byla to duha v droboučkých krapečkách, byla to sladká jarní píseň. Tak radostně to zvonilo a zpívalo po snětích, že i nejstarší bory nemohly se ubrániti pohnutí. Slunce nespíchalo již tak na lůžko jako v zimě, postávalo a zdálo se, že nemůže se dosti vynadívat na zemi hodnou polibků, lásky a něžnosti! Vždyť i na ořeší jehnědy zahořely do zlata a droboučké nachové květy podobaly se dívčím rtům, žíznícím nedočkavě po tom, aby se konečně staly rty milované ženy.

V takovém rozkochaném poledni slunečním probudila se neobyčejně záhy Bystrouška a rozložila se na zápraží svého doupěte. Nejasný, podivný pocit se jí zmocnil. Bylo jí do žertu i do pláče, nějak mrzutě, jak toho ještě jakživa nezkusila. A když zavál jižní vítr, po němž do tří dnů pršívá, zalehla sem daleká, velice daleká ozvěna hudby. To se v dědině za lesy hrálo vesele k tanci.

„Hrozná zvířata ti lidé!“ pravila Bystrouška a zívla. „Opravdu se v nich nevyznám. Hned mrzoutijou jak všeci čerti a hned by z teho skákali jak třasořitky.“

Umlkla, neboť kdesi pod svahem ozvaly se těžké kroky.

„Keho to semké zasi čerti nosijou!“ zabručela a napiala sluch. Kroky se blížily, teď ozvalo se rázné posmrknutí a na stezce objevil se červený kapesník. Chodec utíral si jím čelo i nos. Pozastavil se, vydechl zhluboka a spustil si starodávnou:

„Dež sem vandroval,
mozeka hrála,
moja z nejmilejší
z vokna kókala.“

„Řve si jak ve svém,“ zareptala liška a udiveně si příchozího prohlížela. Vypadal jako každý jiný člověk z těch, co znala, pouze starou rakouskou vojenskou čepici viděla poprvé. Pozoruhodnější byl náklad, který muž vlekl na zádech v nůši. Bylo tu několik kačen a slípek, které připitomělé zvědavostí dívaly se na svět kolem. Bystrouškou to trhlo, jako když jehlou píchne.

„Co bych si já tě nezkusila, jaké ty seš člověk!“ pomyslila si. Počkala, až chodec s nůší přešel, potom hbitě mu nadběhla a pustila se mu šourem přes cestu. Poskakovala nemotorně vlekouc zadek, jako by nemohla na všechny čtyři. Dařilo se jí to dobře. Chodec minul právě záhyb lesní cesty a lišku zahlédl. Nejdřív si protřel obě oči, neboť takto lišky za bílého dne jakživ nespatřil. Líšeňský občan a liška jsou totiž, jak se ostatně samo sebou rozumí, úhlavními nepřáteli, protože jsou oba živi z drůbeže. Kdyby líšeňský občan měl čtyři tlapky a prut, vyrovnal by se úplně lišce, protože čenich má ostrý a vyslídí drůbež všude.

„Haž totu bodo vekládat důma staré, zeptá se v té raně: ‚Koliks vepil, Hypolite?‘ To mně vona nihdá nehověří, že be liška před líšeňském sósedem z Bodína nehotekla.“

Hypolit Harašta, obchodník s drůbeží, máslem a vejci, stanul a přemýšlel.

„Vopité přece néso. Jedna, dvě, tři stopečke šlihovice, jeden, dva samečke režné, to je na mě málo.“

Myšlenky jeho byly zcela jasné a nezkalené jako ta obloha nad jeho hlavou. Jasně viděl v duchu svoje stavení v obchodní čtvrti líšeňské, jasně si představil svoji manželku v její veškeré hrůze a výmluvnosti.

„Ha já hí nebodo smět slovíčkem vodpovědět. Nezvéří-li vona celé Dominikánské trh, vod starýho Zemskýho domo haž do Zámečnické, dyž se hí zasce? Bojijou se hí komisaři, policajti, já, jen vona se nebojí nikeho. Hani našé strane nee. Když jsme vlůni dělale melo skrzevá to drahoto a vyklókle jsme hezkéch pár krámů, nepostavila se vona jak rafija na dvanácti? Neřekla aji vona sódroho včiléšímu podmistrovi: ‚Nehuč, te držkálo, a sep vocáď!‘? Neřekla nám vona všem vostatním, jak jsme stále v kopě: ‚Běžte dum, žebroto, naháli nehomejvaní!‘? Dyť sem se radosťou celé třísl slyša to její řečnosť. Má někdo takovó rázovitó manželko jako moja Hapolenka? Tétuk ženě že řekno hešče dnes já: ‚Pólinko, já ti viděl liško hoprostřed ceste!‘? nedá vona mně za to po gembě? Nezačne vona křičet, neděle pré si ze mne, vlastní žene, řádné matke sedmi dětí, hlópáka. Já bodo mlčet a rači to liško sproženo. A heši jo slošně spražím, pak se teprv můžu pochlobit. Tak, Hypolite, nůšo důle, ščagél do roke, ha na ňu!“

O ščagél není v lese zle. Hypolit Harašta ulomil si pěkný sukovatý a za liškou. Kačeny, když to viděly, natahovaly krky a měly nehoráznou radost z té podívané. Haraštovi se zdálo, jako by se mu posmívaly, a to ho štvalo, aby tím víc běžel.

„Jen se chláméte!“ zaláteřil a po nůši se víc neohlédl.

Po stezce běželo se s počátku lehce. Byla rovná, ne mnoho prošlapaná, právě jakorát. V několika metrech se však změnila. Jestli jste šli někdy v zimě z Babic do Habrůvky, dovedete si o té cestě udělat náležitou představu. Najednou si vzpomene a sletí jak po střeše, z toho zase kousek rovný, ale tam vyvstávají zrovna uprostřed vysoké, hrotité kameny, pak zas kousek do kopečka a opět střemhlav dolů. Hypolit Harašta, nechť byl těla silného, byl po chvilce tak znaven, že by se byl s chutí vrátil. Nebylo to však ani možno. Nedbaje, že liška utíká stále lépe, pronásledoval ji vytrvale. Bystrouška naskakovala, pohopsávala, ležérně nesla si prut jak vystrojený obchodní příručí hůlku v neděli na procházce a uvažovala přitom ustavičně, jakou provésti líšeňskému obchodníku nezbednost.

„Aha, tudyma na to,“ ušklíbla se, zabočila po prudké stráni do strže. Byla tudy cesta bídná, neprošlapaná, co krok to kámen a pařízek a Bystrouška nedávno si zde obrazila pravý přední palec. Vůbec nevěřila, že pohodlný kmocháček odváží se za ní, avšak Hypolitu Haraštovi rozpěnila se již krev a nebyl by se zastavil za nic na světě. Nohy mu ujížděly, čapka mu v úprku spadla s hlavy. Zvedl ji a spěchal dále. Kde vyskytla se ledová zrcadla, chytal se stromků a keřů, aby nesjel po náledí. To ho zlobilo a pěnilo jeho krev stále více. Už nehrozil a nesliboval, zato tím pevněji tiskl ščagél. Bystrouška nechala ho dojíti tak blízko, že mu zavlála až do tváře huňatým prutem, v mžiku pak poskočila, aby ji nepřetáhl.

A teď došlo k tomu, nač se v duchu těšila. Cvakly podkověnky, ščagél vypískl a letěl, čapka zakroužila nad hlavou a Hypolit Harašta ležel na hromadě. Ne na hromadě vršité, nýbrž protáhlé, nohy vzhůru a nejhůř bylo s jeho nosem. Dopadl zplna na pařízek, o který si Bystrouška obrazila palec, a rozpleskl se jako rozžhavený hřebík mezi perlíkem a kovadlinou. Hrozný ten okamžik nebyl ani okamžikem. Haraštovi se v očích jiskřilo a všecky kosti v těle mu zachrastěly, jako by se rozletěl uzel třísek.

Nesnadno bylo vstát. První, co spatřil, když se vzpamatoval, byl liščí ryšavý prut s celým svým okolím. Bystrouška neběžela, letěla zvolna jako v podzim lístek z javora a šklíbila se spokojeně: „Spravuj si včílka svůj nos, já spravím tvoju nůšu.“

Hypolit Harašta konečně zase vstal, ale nohy se mu chvěly a jeho tělo trnulo v kříži, lopatkách a mnoha jiných místech. Měl pocit, že pozbyl docela původního tvaru a že je plochý jak rozválená placka. Ohmatával se, abys se přesvědčil, je-li dosud celý, či není-li růžencem trosek navléknutých na bývalého Hypolita Haraštu. Strašlivé bylo, co se dělo s jeho nosem. Naprosto se ho nedohmatal. Uprostřed obličeje čněla mu měkká, krvavá, beztvárná hmota nejpodobnější syrovému řízku přírodnímu. Dala se otáčet, ovšem za pronikavých bolestí, v pravo i v levo a pohromou jí neubylo, naopak rostla a nalévala se, bobtnala a otékala.

„Pro ráne boží, co já ženě řekno, hoviďa jo. Bode se meslit, že sem se s někém prál. Nech se došojo jak chco, málo platný. Křekne: ‚Bel ses!‘ — a víc mě nepostí k slovo. Zatrackaná mrcha liška! Hanciáš pekelné nadehnal mi jo do ceste.“

Vyžadovalo mnoho námahy, než nabyl jistoty o tom, že je vskutku někdejším Haraštou Hypolitem a ten hrozný nos že je jeho nos vlastní. Kolena měl také podřená, kalhoty popraskaly a jeho bojovná nálada, kdežpak ta byla!

A jak bylo jemu zle, dařilo se Bystroušce dobře. Opustivši nešťastného obchodníka, hnala se houštinou k místu, kde nechal nůši. Skákala přes kořeny, kameny, výmoly a výskala radostí, že zas jednou napálila člověka a k tomu člověka světem protřelejšího než starý revírník.

„Tož tak, vida chlapisko jakési,“ radovala se, „bít by se mě chcelo a pro nic za nic, jen proto, že su liška. Majou to ti lidé povahy! Odnesu-li já kuřátko, co je to melé a plaču. Tu nese člověk kaček, že to spočítat neumí, sám jich potřebovat nemože a přece se tahá s něma, až je křivé. A já si mám jedinké nevzít? My se staráme každé sám o sebe, proč z nich každé se sám neobstará taky jen o sebe a rodinu? Nač eště pro jiné shánět? Temu se divím a teho nepochopím. Jen čeké, to se budeš čučet, co ti provedu, keťasu!“

Kačenky spatřivše ji, kterak dobíhá k nim, zakáchaly úzkostně. Věděly dobře, že se blíží jejich hodinka smrti. Stulily se k sobě, přikrčily krky a vyčkávaly statečně osudu. Bystrouška neotálela ani okamžiku. Převrátila nůši, vyklopila kačičky a několik kop vajec a dala se do katanského díla. Dosáhla v něm dávno mistrovství. Jak chňapla kačici za krk, luplo to a její oběť zamávala křídly, zakáchla naposled, obrátila oči k nebi a skonala. První zadávila Bystrouška s chutí, ale z toho všeho najednou posedly ji divné myšlenky, myšlenky nebývalé, a jak se jí zdálo, velice málo liščí.

„Proč se lidé starajou o jiného než o sebe? Už vím, majou se rádi.“

Přemítajíc zakusovala kačeny postupně a bylo jich rovněž víc než potřebovala.

„Majou se rádi,“ povzdechla. „Já nevím, co je to mět někoho ráda. S Lapákem to byl dětinské poměr, do jezevca jsem se zamilovat nemohla, protože byl břichaté a směšné, inu jak jezevec. A jiné se mi doposud do cesty nevpletl. Och, já nešťastná liška Bystrouška!“

A když dobila všechny kačeny, měla v očích vlhko a v ňadrech žal. Jaro se blíží a ona nemá nikoho ráda. Podzime, podzime teskný, samotářský, kterak ty jsi překrásný, oč krásnější jara! To se ani lišce nevkrádají do duše podivné, zmatené myšlenky. Není ostatně na ně v podzimu kdy, poněvadž kožich líne. Teď však rozkvete zanedlouho lýkovec, objeví se sněženky, čemeřice, zazpívá drozd, zahvízdá kos. Tolik bude veselí, jen Bystrouška bude sama, samotinká, s nevylínalým srdcem.

Mrzutě pohodila hlavou, myšlenky z ní však nevytřásla. Jsou horší, vtíravější než blechy. Což onehdy nezahlédla hajného Špačka s Andulou u myslivny? Stáli oba pod modřínem, dívali se vzhůru, vzdychali a šeptali, čenich u čenichu, drželi se kol pasu a chodili stále do kolečka, až prošlapali pěšinku ve staré závěji.

„Nechám člověku, co je člověkovo. Nechať su liška, on snad je chytřejší,“ povídala si a hoře doposud nepocítěné ji oválo, pronikalo kožich s hustými, kroužkovými pesíky, které za nedlouho zmizí, a hoře ještě spíš pronikne na kůži jako severní vítr. Nechala lupu a rozladěně tíhla k domovu.

Hypolit Harašta mezitím se docela vzpamatoval a zvolna, co noha nohu mine, zamířil ke své nůši. Stanul nad ní v němém úžasu, sepial ruce, vlasy se mu zježily a nebyl slova mocen.

Krásně si maloval, jak ponese ženě domů liščinu, a teď — toto zde! Vajíčka v jednom tratolu a kačenky zadávené. Vytáhl kapesník a zahořekoval. Bystrouška zastavila se za starým dubem a naslouchala jeho nářku. Poprvé poznala, že cizí bolest bolí někdy víc než vlastní.

„Pak mne nemajou honit,“ posteskla si, „když su já taková.“

Pozbyla chuti na kačenku, kterou si nesla lehoučko v předních zubech, jako by se jí štítila.

„Nikdo mne nemá rád,“ rozbrečela se a utekla do doupěte. Záviděla poprvé starému revírníkovi, že umí tak rázně klíti.