Liška Bystrouška/VII.

Liška Bystrouška Rudolf Těsnohlídek
VI.	VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	VII.
Autor:	Rudolf Těsnohlídek
Zdroj:	TĚSNOHLÍDEK, Rudolf. Liška Bystrouška. Brno : Polygrafie, asi 1920. s. 71–77. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

„Ach ja, tak před půl rokem!“ vzdychl revírník Bartoš míře tichým městečkem rovnou k Páskovu hostinci. Bylo již září, slunce ještě hřálo, ale jen měkce z posledních sil, jak bývá večer pod duchnou, když uléháme. Žár už byl ten tam. Babí léto předlo se vzduchem a les počal prokvétati do žluta, do červena, a když vítr zavál korunami stromů, studilo to, jako bys pramenité vody do dlaní nabíral.

Na Vranově byla pouť.

Revírník vypravil tam ženské, takže ve stavení zůstala jen děvečka Andula. Byl jist, že rodina vrátí se leda až pozdě v noci. Zatoužil využíti té volnosti a k Páskům opět směl již od svaté Anny. Když tam tenkrát přišlo bílovské procesí jak obyčejně, tu otvíral oči Švábenský, Jedlička, Menšík, kdekterý hajný i kolega Folkner. To hleděli, jaké má otec Pásek kuželky! Byly to ty nové, slíbené od něho, revírníka Bartoše, z drva hlaďúnkého, bílúnkého jak ženská kolena a stály pěkně jako svíce na oltáři. Ještě teď se revírník rozesmál vzpomínaje na údiv svých sousedů a kolegů. A proto uspokojen a vesele hvízdaje vpadl dnes k Páskům. Ač začínala jeseň, která budí v starých lidech stesk, bylo mu mladě, že se až bál své rozdováděnosti.

Farář a rechtor ho očekávali najisto. Uvítali ho nadšeně a neuplynulo čtvrt hodiny a byli jako vždy, kdykoliv se sešli, pilni v mariáši. Jak to pleskalo o stůl a hřmělo v klenuté jizbičce! Jakmile naskytlo se zvlášť podařené kolo, zabouřilo veselí, až se strop třásl. Rechtor dokonce v rozjařené náladě — patrně zbujněl dlouhými prázdninami — počal zpívat. Nejprve odezpíval, doprovázen farářem, starobylou studentskou „Gaudeamus igitur“, pak sáhl k písničkám novým, totiž zde na horách teprve novým. Tu jednu, o panně Veronice, byl nucen třikrát opakovat. Farář tvářil se sice nevinně, jakoby nechápal, zato revírníka písnička rozehrála. Chvilku seděl přemítaje, potom obrátil se k faráři a promluvil:

„Důstojné, nebudeme mět slavné zdavky? Koně vyhazujó, když nejvíc muchy ščípou. Nemyslíte, že si rechtořisko nějaká osedlala?“

Rechtor se zapálil a neodpovídal.

„Non des mulieri corpus tuum,“ řekl farář, jakoby pohřbíval rechtorovo mládí.

„Ty poťóchlenče, pověz, máš-li jakó, co!“ hrozil revírník. „Darmo se nezapaluješ jak višňa. A vy, důstojnosti, nedožíréte zasi latinó. Jak s ňou začnete, končí to s nama pokaždé špatně. Vzpomeňte si tenkrát na vesno!“

„„Non des mulieri corpus tuum,“ opakoval důrazně farář.

„Čerta starého tomu rozumím,“ zabručel revírník.

„No tož, to je po česku: Nedáš ženě těla svého,“ přeložil farář svůj výrok, poněvadž rechtor se k tomu neměl.

„Baže, včil už ne. Či tétok ostrývce říkáte tělo?“ poškleboval se revírník zvedaje šosy rechtorovy a ukazuje na jeho postavu, suchou jak louč, kostrbatou, věru jak ostrývka k česání ovoce. Rechtor, aby odvrátil od sebe nebezpečí, že bude po celou noc terčem vtipů, honem řeč převracel.

„Páni fořti mívají neštěstí horší, než jsou ženštiny. Slyšel jsem, že vy jste si tenkrát na jaře donesl domů lišku. Jakpak se vám vydařila?“

„Déte s ňou pokoj!“ rozkřikl se revírník. „Ta mě potvora dostala, lepší ani nevzpomínat. Rád jsem se té bestije splel. Ale, že by liška byla chytré zvíře, to není pravda. Svede to ledasco, ale na konec i liška zhlópne.“

„Aby vás bůh nepotrestal!“ napomínal ho farář. „On jedině ví, čím kterého tvora obdařil. Může se vám tato opovážlivost ještě pořádně nevyplatit.“

„To bych rád viděl. Liška je chytrá trochu, dokud se nezačne kaňkovat. Načisto jak člověk. Všimněte si toť rechtora. Není on moudré člověk? A podívéte se, včil místo vám, namazal pikové eso mně. Rechtore, kantore, zpíváš o panně Veronice, ale mně se zdá, že bude ešče zpívat jakási panna Veronika tobě. Aji ty zhlópneš a jak! Ženaté člověk, fuj, set sakra pes, to už není člověk. To je půl člověka v kleštích. Je to slabost všeckyho stvoření, že se na konec uskřípne, a dokáže to aji liška, nechaj si je chytrá, jak sce. Podlivá mého, aji u lišek je manželstvo — konec rozumu.“

„A víte vy vlastně, co je manželství?“ tázal se ho káravě farář.

„Tož, co bych nevěděl,“ odsekl revírník, „spíš než vy, důstojnosti. Za třicet let cétím to v celém těle. To je set sakra pes, manželstvo…“

„Manželství je sedmá svátost,“ doložil rechtor.

„Třeba. Já zasi říkám, že je to hlópost tuplem,“ vybuchl revírník. „Hleďte sami! Důstojné si popíjá, a přinda dom, nikdo ani muka. Rechtor, kdyby přišel třetí den, taky dobře. Ale já? Vyspal jsem se tenkrát v lese a komár mě poščípal na nosu, žaba po mně skákala a pak aji lišku si dotáhnu pro škodu dom, abych se měl nač vymluvit, aby paňmáma nebrblala. Včil jsem si to zaonačil jinak. Lapáku, deš sem! Vidíte jé, to je můj pes, a jaké pes, set sakra pes! Věrné, chytré, poslušné. Ja, kdyby ta psí duša měla ženské tělo, na minut hodiny chcu ovdovět. Dnes, to se dom nebojím. On mne dovede beze všeckých starostí a v pořádku.“

„Nu, s liškou si ještě vzpomenete na nás,“ řekl varovně farář.

„Do hroma, ke všem ďáchantům, nemám nač vzpomínat! Utekla a je. Já jí hledat nepudu, ani mně nenapadne,“ vrčel revírník. „A co ty, rechtore, karty pleteš, čert aby tě spral. Piky si přebíjí žaludy. Mně se zdá, že ti nějaká hlavu pomátla. Hráš jak náměsíčné. Štěstí v lásce, neštěstí v kartách.“

Rechtor se bránil jak uměl. Tentokrát té štiplavé rozprávce neunikl. Zlobil ho revírník, poškádlil ho farář, ba i hospodský Pásek si omočil.

„Dyk on, páni,“ povídal náramně vážně, „dal si pan rechtor nové oblek šít! A jaké! Včera mistr Švehla přinesl nám teho štofu na okážku. Koliknácte let on už si novéch šatů neřídil, až včil. Totok jistě kvůlivá nevěstě.“

„Abyste vy nerýpali,“ hájil se rechtor. Vstal od stolu, přistoupil k oknu naslouchaje do dálky a zvednuv pak prst pravil téměř tajemně:

„Kohout zpívá.“

„Nech kohóta kohótem,“ odbýval ho revírník, „pro jedneho Petr Krista zradil.“

„Já, že by byl čas jíti už domů.“

„Dom,“ rozesmál se revírník, „pro ten šňupec tvého spaní, set sakra pes. V týmhle rozhodně vězí fěrtóšek…“

Rechtor nedočkal konce jeho řečí. Zaplatil a vyrazil do šeré noci. Co zbývalo oběma přátelům než říditi se jeho příkladem? Když však stáli venku pod blednoucími hvězdami, pozvedl revírník varovně ruku k obloze a zahovořil.

„Ty rechtore, Jidášu, co ty tak spícháš z hospody? Mně se zdá, že přeci své staré kosti chceš prodat ženské místo židovi. Dělé si, jak umíš, ale litovat budeš, to mi věř! Darmo si budeš vlasy rvát, byťsi jich mocka nemáš. Povídajó posměváčci, že pán bůh ženské z psího ocasa stvořil. Lež je to, hrubá lež, kamaráde! Viděls něco na ženské pravého? Povídáš: ne, já taky ne. Zuby, rulíky, růžečky na tvářích, sem tam všelisco, faleš a jen faleš. A viděls někdy psa, jedinkého psa s falešným ocasem?“ Na mžik si revírník oddechl a hned pokračoval ve svém kázání. „Povídáš zasi: ne. Tož vidíš. Viděls, povídám, ženu, kerá by muža vedla z hospody a půl slovíčkem by nezažďárala? Takové se, kamaráde, nerodijou. ‚V potu tváře jísti budeš chléb svůj,‘ pravil Hospodin Adamovi, že, velebníčku? Ale o pití ani muka. Kdyby byl udělal zmínečky, že píti budeme s bázní a třesením, to by se byl dal už prvé muž s první ženskou rozezdat a bylo po lidstvu. Tuto můj pes, ten mne povede jak anděl strážné až do postele. Taková je žena a takové je pes. Pojď sem, Lapáku, pojď! Ty seš pes nad všechny psy, set sakra pes! Zvostávejte zdrávi, sbohem, pánové!“

Pronesl pozdrav poněkud ironicky, drbl do klobouku a zamířil ke svým lesům.