Liška Bystrouška/VIII.

Liška Bystrouška Rudolf Těsnohlídek
VII.	VIII.	IX.

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Rudolf Těsnohlídek
Zdroj:	TĚSNOHLÍDEK, Rudolf. Liška Bystrouška. Brno : Polygrafie, asi 1920. s. 78–87. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Tož rechtor též zamířil. Ale jak a kterak! Stezka se dnes klikatila dvojnásob než jindy a zeměkoule byla kulatější. Smekal se po ní stále.

„Buďto mám těžiště pohyblivé,“ jal se uvažovati, „nebo se země točí od západu k východu. Cosi dnes není v pořádku. Bylo mi třeba, abych já takto ponocoval v hospodě u cizích lidí? Bylo mi třeba, abych já nespal, když spí celý svět? Potřebuju já hledat ve tmě cestu domů a býti rád, že si nevyvrtnu nohu nebo ruku? Zatracená cesta, zas ji vybral déšť. Toho všeho by nebylo, kdybych já vysedával doma. Sám? To je nemožno. Bylo by znamenité míti společnost, domácí, dočista maličkou společnost.“

Tu stanul na rozcestí. Běloučká stezka odbočovala zde mezi živé ploty zahrádek a rozbíhala se k malebným vilám.

„Kdybych neměl hole čili opory vůbec, domů bych se nedostal “ rozpřádal rechtor svou úvahu. „Dvě nohy a hůl, to jsou tři opěrní bodové. Těleso třemi body podepřené má nejpravidelnější stabilitu čili stojatost. Nu zkusíme to bez hole, jaká je naše stojatost. I mordie, že upadnu!“

Seznal, že jeho poloha, ať opřena o dva či tři body, je naprosto vratká. Teď sebou smýkl kupředu, teď zas dozadu, a proto si namířil ku plotu vroubícímu stezku.

„Silozpyt je věda pokusná,“ jal se přemýšleti hlasitě. „Proč bych tudíž já nedělal pokusů? Newton vynalezl zákon přitažlivosti zemské vida padající jablko. Nic platno, země se dnes točí, když ne obráceně, tož aspoň na několik stran zároveň. Jsem zvědav, jakou já vynaleznu přitažlivost.“

Povznesl ukazováček do výše čela, spokojil se pouze s dvěma chabými, opěrnými body vlastních nohou, neboť duši jeho bylo tak lehce, jakoby měla křídla motýlí, a sladce zašeptal:

„Přitažlivost duší! Nechť se mi třeba posmívají, já ji přece miluji. Kdybych ji nyní potkal, vyznám se jí, zaslíbím se jí a přisáhnu jí, že si ji vezmu za poctivou manželku.“

Náhle obešel ho divný pocit svaté hrůzy a rechtor honem uznal za vhodné spočinouti opět na třech opěrných bodech. Vítr zašuměl křovím; tak jemně, tak líbezně zašelestil v haluzích.

„Staccato,“ vzdechl vroucně a zkušený muzikus ozval se v rechtorovi.

Van větru dozněl a sněti zatřásly se melodicky po vteřině novým, tajemným záchvěvem.

„Flaggioletti,“ zaúpěl tlumeně a prsty jeho rozrušeně jaly se přebírat po holi jak po krku milované basy. Byl jak očarován, a když posléze povznesl oči, kameněl úžasem. Uprostřed snětí spatřil v tmě noci nejasně tvář vyzírající z krajek čepce. Byl to duch, přízrak, byla to skutečnost? Byla to ona. Cítil se před ní bídným hříšníkem.

„Terýnko!“ volal pohnutě, „Terýnko, vy zde?“

Tvář mezi širokými, velkými listy přiklonila se níže ku plotu, jakoby ona chtěla popatřiti na něho a slyšeti jeho slova zblízka.

„Koprním, Terýnko,“ počal znovu. „Kdybych byl věděl, že vás tu potkám, že mne vyhlížíte, nebyl bych seděl tak dlouho u Pásků a byl bych je tam dávno opustil obžerníky oba. Promluvte a rcete, nehněváte-li se vidouc mne tak pozdě a v takovém stavu.“

Záhadná bytost zavrtěla milostně hlavou.

„Vy mne milujete, Terýnko, a já vás návidím už leta letoucí. Pětadvacet let, počítám, je tomu nyní, co jsem vás spatřil poprvé. Váš osud je v mých rukou a čekám, co mi odpovíte.“

Pro jistotu promnul si oči a zjev usedlé, rozvážné spolumajitelky velkého poutního cukrářství, které zdědila společně s bratrem v nejkrásnějším rozkvětu po rodičích, stál tu opravdu před ním.

„Odpusťtež muži chabému, hořícímu láskou,“ zablouznil. „Půjdu za vámi, sevru vás do svého objetí, chcete-li.“

Hlava v čepci stydlavě odklonila se od plotu.

„Aha, dělá mně místo,“ pomyslil si rechtor, „kdož ví, co ještě dnes ode mne čeká?“

Hbitě upravil svůj šat, neboť si vzpomněl, že v staromládenecké roztržitosti leckdy zanedbal některé maličkosti, zejména leckterý knoflík, které uvádějí pak útlocitné dámy v trapný stud. Vír vášní jím zalomcoval, hůl vypadla mu z ruky a rechtor rozběhl se ku plotu, chtěje se přes něj mladicky přehoupnout. Jako blesk projelo tu jím ledové zklamání. Velká, přezrálá slunečnice zírala na něho tupě z listoví a rechtor, nemoha se zadržeti v rozběhu, zaklopýtl a přemetl se nejkrásnějším kozelcem svého života kol vlastní osy, až plot zapraskal.

Když povstal a vzpamatoval se — to trvalo hezkou chvilku, ježto člověk, točí-li se na točící zemi, není dalek úplného potočení — řekl si smutně, louče se s marnou vidinou štěstí manželského:

„Silozpyt je věda pravd nad pravdami. I přitažlivost k srdci ženskému podléhá především setrvačnosti. Letíme-li za prázdnotou, může nás zadržeti i ten hloupý plot a rána do hlavy. Dobrá, byl jsem také na hlavu padlý chvilečku, kdežto jiní lidé potřebují k tomu celé roky.“

Ač se utěšoval takto úvahou důstojnou velkého filosofa, přece jen nezbavil se stesku kráčeje dál, arci s menšími oklikami, k svému staromládeneckému bytu. Ustavičně pociťoval ještě zmatek a ledacos jevilo se mu opačně. Nebylo divu, vždyť stále měl pocit, jakoby měl nohy nahoře a hlavu dole.

„Zatracená dírka,“ klel, když stanul u domovních dveří a marně pokoušel se je otevříti. Klobouk mu spadl v tom zápase s nerozumnou, mrtvou hmotou. Z opatrnosti opřel se holí a zkoumavě prohlížel si zámek.

„Co já si počnu?“ postýskal si trpce. „Já mám klíč zubem navrch a zámek nemůžu přece obracet! To by trvalo třeba do rána.“

Chopil se kliky, aby neklesl hrůzou, a tím zajistil si bezděčně i rovnováhu ducha.

„Počkat!“ zajásal. „Zámek nebudu obracet. Co kdybych obrátil klíč?“

A hle, dvéře se otevřely.

Jak milý byl mu dnes staromládenecký jeho byt! Jak přívětivě vítala ho věrná družka basa stojíc pokorně v koutě! Ba, jak výborným nápojem byla i ta voda, ač steplala ve džbánku!

Pracně se vysvlékal v pocitu převrácenosti světa.

„Co já to jen včera vyváděl!“ káral se hořce. „Mám pravý rukáv na levé ruce nebo mám pravou ruku v levém rukávě? Ale boty mám dobře. Na každé noze správně jednu. Mohl bych si to také poplést a proto začnu zouvat obě najednou. Tak, levou přišlápneme a pravou ryc.“

Zouvák je nejklidnější, nejpokojnější součástkou lidské domácnosti, pokud ho svévolně nepřivádíme z rovnováhy. To právě učinil rechtor. Vzpomněl na přízrak slečny Terýnky, vzpomněl, jak se hnal za přeludem, a pravil si:

„Byla to ztřeštěnost chlapecká, že jsem se hnal kupředu. Což kdybych byl pěkně předstoupil, drže se plotu takto a…“

Zákon přitažlivosti byl teď mocnější než prve zákon setrvačnosti. Stůl, lampa, džbán, sirky, svíčka v divokém neladu a směsici sletěly na zem jako prve on, ale za to rechtor, jemuž noha prudce vysmekla se ze zouváku, dopadl na měkkou, nadýchanou postel.

„A mohla to být postel manželská,“ zašeptal si a oči zamžily se mu slzami. „Kdyby bývala totiž ona, Terýnka při tom, a kdybych byl nepadl na hlavu.“