Liška Bystrouška/VI.

Liška Bystrouška Rudolf Těsnohlídek
V.	VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Rudolf Těsnohlídek
Zdroj:	TĚSNOHLÍDEK, Rudolf. Liška Bystrouška. Brno : Polygrafie, asi 1920. s. 56–70. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Les byl veliký, pustý a tajemný. Tak jevívá se všem lidem (a nejvíc básníkům a malířům), jdou-li jím sami. Bývá jim tam smutno, ba pociťují občas divný strach, jaký zakoušíváme v dětských letech — strach z ničeho. Ovšem když tam jdou lidé dva a dva, bojí se zase něčeho — aby je totiž nikdo neviděl. Staří vzpomínají, i když se tomu brání, jak se mívali rádi jak pěkně bývávalo v leckteré lesní samotě, mladí nemají na vzpomínky kdy a neztrácejí času.

Bystroušce bylo jako člověku.

„Kudypak včil dál?“ povídala si. „Neznám stezníků. Nevím kudyma kam. Smutno je mi. Proč jsem tak sama? Kdybych aspoň měla kóska stříšky nad hlavou!“

Opustila ji bývalá čtveračivost. Upomínky ji roztesknily. I na Lapáka, nemotoru, se tesklivě rozpomněla. Kdyby nebylo myslivcova karabáče! Tam do boudy nepršívalo a miska bývala stále plná.

„Do hroma!“ zahubovala sama sebe a přetáhla se zlostně oháňkou. „Aby se liška v lese ztratila!“

Nad hlavou jí prosvítalo, vycházela na mýtinku a rázem spadla z ní tesknota. Nebyla tu sama. Uprostřed seče na malém brdku stála osobnost zvířecí, jí neznámá, která vzbudila hned její pozornost. Osobnost tato stála po pás v díře. Stála nikoliv nějak lajdácky, nýbrž z jejího postoje, z každého chlupu, z očí k obloze obrácených, z nosu vzhůru pansky otrčeného a ze vznešeného držení pracek zářila ohromná povýšenost nad celým okolím.

Bystrouška se přikrčila za podrostem všecka zkoprnělá a pravila si v duchu:

„Hrom ti dé pac. Copak je totok za panáka!“

Byl to milostpán jezevec, domácí pán, mládenec obstarožní a bývalý císařský rada v lesní říši. Šatil se velmi solidně, nedbaje zbrklosti módy, a jeho popelavý, dědičný háv byl střihu ne zrovna elegantního, zato pohodlného, jak ulitý na jeho postavu, zvlášť na velebné bříško vyběračného labužníka a všestranného oblízala. Ač v úřadě nesloužil a samotářsky soukromničil, zachoval si podle rodinné tradice licousy, jež jeho tváři dodávaly zdání šlechtického.

Se světem rozešel se dávno a kašlal na společenské vychování a vybroušenost. Příčinou toho byla nešťastná láska. Kdysi před lety zamiloval se do krásné vydry za Černým žlebem. Byla to slečinka z rodiny, kde se všecko třpytilo čistotou, kde se denně umývali, oškrabovali si pečlivě drápy, nenosili hlíny mezi prsty a kde nade vše dbalo se na lesk a úklid v domácnosti. Šatili se přepychově, což vysvítá nejlépe z toho, že ani ženy lidské nepohrdají vydřím kožichem a že čepice vydrovka udržela se za našich dob pouze na hlavách prozíravých statkářů.

Domácí pan jezevec chodil za vydrou vytrvale. Líbil se mu její pružný, honosivý krok, ocas měla vždy nádherně upravený v okouzlující úsměv a nežrala všelijak, nýbrž jen ryby. Jezevci šla z lásky až hlava kolem. Ba nescházelo mnoho, že by byl začal psát i verše. Protože však v rodině jeho dědila se krom domu a aristokratické tvářnosti úctyhodná omezenost, nenamáhal se vůbec, aby vyjádřil své city milostné formou oduševnělou. Činil to zcela jednoduše podle svého vlastního vkusu. Nosil jí nejpěknější slimáky, výborné myši, odchované v ořeší, znamenitého, křehkého masa, někdy vyhrabal jí výtečnou prima ponravu, která se rozplyne na jazyku jak karlovarská oplatka. Vydra dala si jeho dvoření čásek líbit, ale když se jí naskytl slušný bratranec, aktivní důstojník od pionýrů, dala jezevci nepokrytě na jevo, že je starý osel.

Od té doby samotařil docela. Lovil myši, ptáčky, slimáky, avšak jen pro sebe. Stal se břichopáskem a obratným lovcem, takže měl vždy hojné zásoby a za vojny prováděl s nimi výnosný obchod řetězový. Jeho špižírna byla pověstná široko daleko. Tloustl, bříško mu kulatělo, byl stále při chuti, a když zásoby jednak spotřeboval, jednak rozprodal vždy do zimy, líně pak prospával celé měsíce ve svém bytě až do jara. Protože si vyměnil hojnost tabáku, oblíbil si dýmku a vydržel se povalovat od rána až do božího večera na lůžku.

Toho tedy dne, kdy Bystrouška prchla z myslivny a vrátila se do lesa, vytáhl zas jednou paty z domu. Pozoroval počasí. Sledoval let komárů, vážek, baboček a přesvědčil se, že barometr prudce klesá a že přijde patrně nepohoda. Ostatně kuří oka pověděla mu to rovněž. Z toho důvodu se rozhodl, že si obstará neprodleně důležitou domácí potřebu, aby nebyl za deště nucen vyjíti přes práh. Když to dělal, mizel opět ve své díře.

Bystroušce to arci nedalo. Protože neznala zvyků a zásad lesního obyvatelstva, o slušném obcování s ptáky, plazy a jinými zvířaty neměla potuchy a navykla si sprostým necnostem lidským, připlížila se k oknu jezevcovu a nahlédla dovnitř jako člověk, který také rád strká nos do cizího. V myslivně hajný Špaček také často nahlížíval do komůrky, když si služka Andula hledávala blechy. Úžasem otvírala Bystrouška tlamu vidouc nádhernou komnatu a v ní domácího pána na vzácném pelechu, an si pokuřuje z dlouhé dýmky. Nebyla s to potlačiti výkřik údivu.

„Hdopak to tu vřéská?“ řekl jezevec a převalil se na druhý bok.

„Já, milostpane,“ pravila způsobně liška.

„Ty sloto žebrácká, blechatá! Já ti povím. Přestaneš čučet!“ rozkřikl se dohněván a zapomínaje vlastní důstojnosti.

„He, he,“ zasmála se liška, „povidé si. Beztak máš jazyk líné. Řečó se potíš. Divéte se, válí se tu, milostpán, dům má, že by se tam tři vešli, a chudákovi vynadá za to, že se na ňé sce jen podívat. He, he, leží jak tráva v lóce a mě by chcél sprohnat. He, he, to teda ne!“

„Já ti dám chlámat se tuté před naším! A už héb! Nebo tě dám dochtorovi, ať ti zažaluje u sódu.“

„Třeba toť,“ řekla jízlivě liška a nazvedla posměšně oháňku.

Tu z jezevce spadla rázem jeho vrozená lenost. Chytl pometlo a prásk, prásk ji; až jí za ušima nabíhalo, jak ji přetáhl. Odskočila v leku do bodláčí a ke všemu se podrápala. Zaťala zuby zlostí, přisedla si a jala se nadávat nyní ona. Mnohá ovocnářka ze Zelného trhu by jí byla záviděla její výřečnost.

„Ty, gambáču zhnilé, syrovče syrové, vražedníku nad Šlosárka, co já ti dělám, že mě mlátíš? Zavazím ti, špinavče špinavé, že mě klučeš? Les je tak velké, ale hde, vzpomene si milostpán, že nikdo nesmí ani okolová jeho oken umazanéch. Já bych tě měla dát k slavnému sódu, ale kdo by se s tebó mazal? Stojíš ty mně za to? Abys ty ale věděl, tak to nenechám ani za živé svět. Rovnó du včilka k bytové komisí. Šak ti páni povijó, budeš-li ty se roztahovat v té své kuti. Až tě vykvindujó, to uvidíš, co je to nemít stropu nad hlavou, sprostáku hlópé!“

Jezevec poslouchal dole jen tak na půl ucha. Chtělo se mu spat.

„No, nechať si pokřičí. Ženské nepřehádám, tož lepčí mlčet,“ povídal si a zapaloval si vyhaslou dýmku. Liška však nelenila a usilovně přemítala, čím ho pořádně dohněvat. A když si vzpomněla na jeho přepychový byt i že by bylo škoda vláčet se po kancelářích a žebrat u bytové komise o zabrání domácnosti jezevcovy, usmyslila si, že ji zabere sama.

„S pánisky nic nespravíš, všechno uplatijó. To by už dávno ani domácím pánem nebyl, dyby neuplatil!“

Bouřlivý výstup vyvolal zatím sběh sousedstva. Rorejs, poskakuje po větvích jasanu, vykládal zlomyslně každému, kdo chtěl poslouchat, že jezevec je pěkná firma; nakeťasil prý si, dobře si pomohl a teď prý si fouká. Před válkou prý neměl než jediných gatí. Ale dlouho prý mu už to tak nepůjde, aby ze svévole zliskal chudáka ženskou za to, že se opovážila zastavit před jeho domem.

Bystroušce, jež s pýchou pozorovala tento projev účastenství, napadl méně obvyklý projev pohrdání a pomsty zároveň. Přičapla si pohodlně, zvedla nožku a jala se jezevce bombardovat.

„Totok máš, plesnivče, na svó urozenó hlavu. A je-li ti teho málo, hnedké ti přidám. Můžeš to posbírat, ať máš s čém zasi keťasit. Z tvyho vznešenyho baráku, abys věděl, udělám si s odpuštěním tento…, a budeš-li to vyhazovat, vem si glazétky, aby se ti to nezarazilo za nehty. Máš je mocka fajnové.“

Jásala nad svou pomstou. Jezevci bylo dole zle. Vykasal si rukávy, svlékl manžety a pustil se do nepříjemné práce.

„Každé kósek obrac a vyfóké. Je teplé a popálil by sis ruky. Vida, umíš to, mohl bys do Brna na prácu, rádi by tě tam zametačem udělali. Ešče nemáš plyskéřů?“

A jezevec pracoval dole ve svém bytě, až se zpotil a pod žebry ho píchalo. Jeho panská povýšenost a důstojnost opustila ho načisto.

„Holota neřádná, nemravná,“ huboval, „komisí mně to hrozí, nadá mi to a na konec si z mého bytu udělá s odpuštěním veřejné záchod. Počkám chvilku, až odende, okno si zahraždím.“

Vyházel doklady liščiny hanebné msty do poslední smítky, uvelebil se opět na pelechu, nacpal si dýmku a zamyslil se. Vyčítal si, proč vlastně dávno z této chajdy neodešel.

Mohl si přece vystavět krásnou vilu na slunné stráni pod javory s vyhlídkou na údolí řeky, kudy žlebem vinula se hlavní cesta této lesní končiny k napajedlu. Vždyť už tolik užil samotářství. V některých hodinách povstávala na oné cestě rušná promenáda, zejména za kouzelného osvětlení svatojánských mušek. Jeden šestnácterák vodíval se tu s laňkami — hříšník starý, patrně herec! — uhlazený, oslňující elegancí chování — co chvíle s jinou; mladé zamilované kuny dávaly si tam dostaveníčka, ohavný tchoř, jenž čpěl hůř než vinopalna a který se povaloval s oblibou v nejhorších dírách, tropil tam nestydatě výtržnosti, žebral a otravoval vzduch, kdykoliv byl po zásluze odbyt; zaječí hejskové stavěli tam na odiv své kožichy a pírka křiklavého moderního střihu, co křeček, nenasytný lakomec a žrout, dřel se tu do kopce s nákladem, až mu huba tíží praskala.

„Což, aby ses tak oženil,“ prohodil mimoděk jezevec z toho všeho uvažování. „Něco tak pěkného ženského by přece neškodilo.“

„Tebe by zrovna někdo chcél,“ ozvalo se výsměšně nad jeho hlavou. „Jak seš v kapse klusté, tak seš hlópé hůř než bot. Tadyk máš něco ženského, abys věděl, že su uznalá.“

Zkoprněl a než se vzpamatoval z úžasu, byl mokrý od hlavy až k patě. Za největších lijáků se mu něco takového nepřihodilo. Uděšen mrkl vzhůru a spatřil Bystroušku v postavení velmi choulostivém — jak dvě Líšeňky, když vyvrcholí jejich hádka. To již věru přestávalo všecko! Stěží dýmku zachránil před zátopou. Kdyby byl měl revolver, byl by lišku uličnici ihned zastřelil. Div ho mrtvice v hněvu spravedlivém neranila.

Hluboce mravně rozhořčen povstal, rozhlédl se po své milé světnici a rázně odplivl. I v papučích měl plno a zásoby potravin byly docela zkaženy. Zahrozil pěstí do okna a chystal se vyskočiti, aby lišku důkladně potrestal. Včas ještě se rozmyslil. Kdyby se honil po lese s takovou, valně by cti nedošel. Ještě by ho vykřičeli jako rváče a neotesance, veta bylo by po dobrém jeho jméně a pověsti zděděné po předcích.

„Vystěhuju se,“ řekl si odhodlaně. Osušil si slzu, jež mu vytryskla z oka, sebral a sbalil své věci, naposled rozhlédl se po svém bytě a vyšel ze stavení. Na prahu se zastavil, nevěda kudy kam. Na brdu krčila se v jalovci Bystrouška a chechtala se na celé kolo. Jezevec pohodil pohrdavě hlavou. Však na stráni nad žlebem bude lépe, daleko lépe, tam taková podezřelá cháska se neopováží, tam bude míti pokoj, do podzimu bude hotov s novým přístřeším. Pyšně otrčil nos a neuznávaje lišku hodnou již ani nejpohrdavějšího pohledu vykročil statečně do vysokého lesa.

Bystrouška vyčkala, až zašel do houští. Potom vrátila se k opuštěnému doupěti. Natrhala suché trávy, vymetla lůžko, zavrtěla vítězně ohonem, zazpívala radostně, spustila se do díry a uvelebila se v měkkém pelechu. Poprvé prožívala rozkoš soukromého vlastnictví. Ráno ji vyhnali lidé a ona div nezoufala, nyní je domácí paní a les kolem dokola je jejím lovištěm. Pod modříny je tolik bydlišť králičích, holubi sídlí ve skalách, všude všeho hojnost.

Bystrouško, neboj se, krásně se ti tu bude žít!

Za nedlouho spala jako v bavlnce. Vyspávala poprvé ve svém.