Liška Bystrouška/V.

Liška Bystrouška Rudolf Těsnohlídek
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Rudolf Těsnohlídek
Zdroj:	TĚSNOHLÍDEK, Rudolf. Liška Bystrouška. Brno : Polygrafie, asi 1920. s. 46–55. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Bystrouška sedí chudák u psí boudy, zahanbena, pokořena. I Lapák se na ni přišel podívat hezky svrchu.

„Měla’s ty dělat podlivá mě,“ povídal povýšeně. „Měla’s neutíkat, měla’s nevylizovat míse a nebyla bys tu včil seděla.“

A kohout svolal okamžitě valnou schůzi svého hejna. Naparoval se ostruhami a peřím a uspořádal slípkám poučnou přednášku.

„To, to, dívéte se, jak je člověk spravedlivé. Kdyby ne jeho, jak by to vypadalo na světě. Honila si nás slečna liška a včil sedí a neví kudyma kam. Na řeťázku, hé? To proto, že nesnáší vajec a nesedá trpělivě na hnízdě. Pracujte, snášéte, já vám pomožu a lidi vás budou mět rádi.“

Paní revírníková byla asi tuze spokojena jeho rozumnou řečí i šla a nasypala slípkám čerstvého zrní. Tak to totiž v lidské společnosti bývá. Ani kuře darmo nehrabe; kdo má však hubu a umí řečňovat, hrabe pořád a pořádně.

Bystrouška jen tak tak, že se nerozplakala zlostí. Zaťala zuby, aby zbytečně nenadávala, protáhla se na slunku, a tváříc se, jako by se jí urážlivé naparování kohoutovo netýkalo, vyhoupla se na boudu. Schoulila se tam a napiala veškero úsilí, aby se ovládla. V hlavě jí to ovšem vřelo touhou po odvetě a kromě toho nechtělo se jí do suchých brambor, kterých jí nasypali na špinavou misku. Slepice zatím, podníceny řečí kohoutovou, uspořádaly demonstrativní průvod kolem boudy. Chocholka, slepičí bába stará, pomlouvačná, uplkaná, dívala se na ni posměšně a krákorala zlomyslně.

„Trp, trp si. Však zaslóžíš, hé!“

Bystrouška ji klidně nechala, až se přiblížila k boudě. Nechala ji, i když vypiala pohrdavě vole, natáhla krk a vystoupla na špičky, aby dobře viděla Bystroušce do tváře. Teď teprv Bystrouška vyskočila, zakroutila Chocholce krkem a odvlékla ji do boudy. Slípky se rozletěly, kde se dalo, a pyšný pan kohout v úprku se natáhl jako veterán, když se vedle něho střelilo na ostro. Ticho nastalo ve dvoře a Bystrouška hodujíc rozhlížela se po něm hrdě, jako by patřil jedině jí. Pěkně se to spalo s plným břichem, pěkně se vstávalo zas při dobré chuti.

O slepici nelze říci, že je tvorem zvlášť chytrostí obdařeným. Duch svatý, osvěcuje svět, vydal se ze všech svých darů patrně hned u člověka a nechal ostatní tvorstvo v temnotách. Než tak hloupé slípky přece jen nebyly, aby lezly Bystroušce až pod nos. Boudě vyhýbaly se zdaleka a pranic neohlížely se na to, že jí kručí v břiše.

Pokusila se lákati je k sobě. Nejdřív zkusila to s kotrmelci a rozmanitými prostocviky. Slípky se po ní podívaly jedním okem a hrabaly klidně dál na hnoji. I postavila se Bystrouška na střeše boudy a začala řečnit. Mluvila o útiscích, o vykořisťování porobených, o spravedlivé odplatě a na konec přislibovala slípkám, že vyženou člověka z myslivny a vyvlastní ji pro sebe.

„A kdo nás bude krmit?“ zakokrhal rozhořčeně kohout. „Ty snad?“

„Pojď sem, já ti to pošeptám, aby nás člověk neslyšel. Spráská nás, jestli o tom budeme mluvit nahlas.“

„Pravda, líbíš se mi,“ zlobil se kohout, „nejdřív plna hrdinství a hned z toho se bojíš pípnout.“

„Hleďte, slípky, takového máte vůdce!“ spustila Bystrouška. „Ohavný sobec, myslí jen pro sebe. Chce vás pro své choutky, protože za to bere mizerný žold od člověka. Osvojte si všecky stejná práva, odstraňte samozvance, odstraňte staré řády, stvořte si nový svět a novou společnost, kde se budete rovným dílem rozdíleti o radost a štěstí.“

„Bez kohóta?“ zvídala stará slípka, která občas kokrhávala a měla všelijaké spády.

„K čemu potřebujete kohouta?“ odvětila Bystrouška s výsměchem. „Nejlepší zrnko sezobe sám a do čeho se mu nechce, na to si zavolá vás.“

„Tak tě klofnu!“ rozhorlil se kohout. „Slibuje odstranit člověka, aby nás sama sežrala, tlama hladová.“

Obrátil se k ní zády a slípky rozptýlily se opět po dvoře.

„Než bych se dívala na vaši zaostalost, raději se za živa pohřbím,“ řekla liška a jala se hrabati skutečně před boudou jámu jako hrob. Až to na všecky strany lítalo, jak hrabala. Důl se hloubil a konečně Bystrouška v něm zmizela i s ohonem. V slípkách ozvala se stará zvědavost. Obcházely, otáčely se kol jámy, ale žádná neměla dosti odvahy nahlédnouti do ní. Posléze vrhly se na kohouta, nadaly mu zbabělců a naléhaly, aby se podíval, je-li už liška mrtva. A kohout jako dobrák uposlechl. Načepejřil ocas, natáhl krk a chlubně zazpíval, aby ukázal slípkám, že je rytířem bez bázně a hany. Netušil, že je to jeho píseň labutí. Vznesl se honosným obloukem a spustil se na okraj domnělého Bystrouščina hrobu. Liška ležela v jámě bez hnutí. Kohout podrbal se zobákem rozpačitě pod křídlem a už chtěl říci svým soudružkám, že je po lišce.

Tu zatmělo se mu v očích, zatmělo se před ním a nad ním a jako ta jáma rozevřela se liščí tlama. Slípky zaslechly jen její chechtot, prchajíce uděšeně ke kurníku.

Od té doby hejno slepičí řídlo nezadržitelně. Bystrouška tloustla a líbilo se jí na řetěze víc než na svobodě. Ničeho se nelekala a ničeho se neobávala tolik jako onoho okamžiku, kdy zhltne slípku poslední. Okamžik ten však nenastal.

Revírník líkl vytrvale na kuny, ale pasti byly vždycky prázdné a paní revírníková chodila den po dni zasmušilejší. Vajíček nebylo, dvůr se vyprázdnil, vymřel.

Jednoho dne po ránu, když sama šla sypat drůbeži, vyšla jí vstříc sirota, poslední slepička. Peří na hlavě zježené hrůzou, stála tu na jedné noze a krákorala si truchlivě na rozloučenou s krásným světem. Žít bez lásky se jí nechtělo, a proto se odhodlala, že půjde a poprosí Bystroušku, aby rázem ukončila její trýzeň. Stýskalo se jí po kohoutovi, po jeho něžnostech. Všude bylo tolik červů a drobného, chutného hmyzu, tak krásně by se bylo žilo v kruhu rodinném, leč marno vše. Darmo kvokat, když z čistých vajíček ani nejmenší kuřátko se nevysedí.

Paní revírníkovou pohled na osamělou slípku dojal k slzám. Pustila zástěru, vysypala nazdařbůh zrní a rovnou namířila si k boudě Bystrouščině. Tam to vypadalo jako u žida peříčkáře.

„Ty sloto jedna!“ spustila, stojíc uprostřed slepičího hřbitova. „Toto mám já za to, že jsem nepřemluvila svého blázna starého, aby mi z tebe dal udělat štuc? Ale počké si, tobě já povím, bestijo.“

Bystrouška přikrčila se k boudě. Ne že by se v ní bylo hnulo svědomí, naopak nářek staré ženy byl jí k smíchu a ona se pouze přetvařovala, aby nějakou neslízla hned. Nudila se a nebyla s to ovládnouti se, aby nezívla. Vyhlíželo to, jako by byla řekla:

„E, nevrč!“

A to paní revírníkové dodalo.

„Ať se propadnu, jestli tě nevykopnu kopáčem hnojským,“ zahrozila a rozběhla se k hnojisku. Bystrouška vyskočila, rozhlédla se bystře dvorem a pomyslila si:

„Teď, nebo nikdy!“

Nebylo jí lehko opustiti lidské doupě. Odvykla tu starostem o život a práci, zapomněla, jak vypadá život venku v lese, ochočila se. Nesnadno je měniti pohodlné otroctví za nepohodlnou svobodu, vyžadující strádání a přičinlivosti. Stává se i lidem, jak jsou moudří a rozumní, že neradi a z donucení svrhnou okovy a ještě dlouho potom vzdychají a naříkají:

„Bývávalo líp, když se o nás jiní starali.“

Nezbývalo však mnoho času. Bylo nutno jednati rychle. Bystrouška se srdcem bolestným vzala do tlamy provaz, který ji poutal k boudě, a byť to byl provaz předválečný, řupla odhodlaně do něho. Na rozloučenou pohladila oháňkou zemi, kterou ušlapala, a pak zvolna, krokem váhavým a opatrným, zabočila ku plotu. Přehoupla ho a za ním přikrčila se do kopřiv, aby viděla, co se bude díti.

Paní revírníková vracela se ozbrojena kopáčem. Pro slzy neviděla na cestu, hněv háral v její duši a nechť si měla měkkou povahu, umínila si, že Bystroušku zabije. Rozbité mísy, zkažené obědy, Pepíkovo lýtko, potrhané slípky, to vše volalo o neúprosnou pomstu.

Došla na místo, ale bouda byla prázdná, jen kousek provazu tu zbyl. Paní revírníková upustila kopáč.

„Staré, zastřel ju!“ zvolala zoufale, „nebo z teho budu mět smrt.“

Kopřivy za plotem se zavlnily, zvedl se obláček prachu, ryšavý ocas kmitl se v něm.

To Bystrouška vracela se na svobodu.