Tak jako jaru každý nebes dar
se mění v poupata i v rosný květ,
tak tobě v nejkrásnějším z rajských jar —
ó mládeži! jen v květy pučí svět;
a vstříc jen tobě, milované všemi,
dech jarní z lidských srdcí povzlétá,
i hlava šedá, skloněná již k zemi,
tvou vesnou opět v naděj rozkvétá.
I nebesa i zem se ve tvé duši
jak barva kvítku v rose zrcadlí,
a čistá mysl tvá co zná i tuší,
vše pučí ve květ nikdy nesvadlý;
pel milodechý jsou tví snové skrytí,
květ čarovný jest duch tvůj věřící; —
aj, příroda i lidský los a žití
jest tobě jednou vonnou kyticí!
V ní každé kvítko z citu drahokamů,
ze svatých vznětů, přání toužebných,
ze slastí horoucných a beze klamu
a ve své dětinnosti velebných;
v ní vždy zas nové poupě pukne tiše,
když nadšením tvé srdce udeří,
a její vůně blahem k tobě dýše
tak jemně, jako kvítko mateří.
A slzy tvé — i ty jen spadnou v kvítí
a rozplynou se dechem májovým;
vždyť tobě v porozkvětlou duši svítí
i slunce pravdy leskem duhovým.
A v každém kvítku zlatá dřímá hvězda
a věštkyní ti každá korunka,
v níž tolik záře, že se jinak nezdá,
než jako skanula by se slunka.
A v každé zlatá včelka, v každé medu,
že kalíšek ho stokrát popřeje,
a v nejhlubším, tam nedostižná hledu
dlí ještě rosná s nebes krůpěje.
Vždyť něha jen a láska tobě k díku
ty květy sladkou péčí uschrání;
ty nemáš nepřátel ni závistníků
a mládí květ ti světí žehnání.
Jen otevř duši květům krásy ladné,
jež ruka přátel tobě též chce dát!
vsaď v srdce kytku z nich, ať neuvadne
a oblaží tě ještě nastokrát!
Však přijde čas, kdy každé z mládí kvítko
ti bude svatou, drahou pomněnkou,
kdy se s ním shledáš, šťasten jako dítko,
a ráje zašlých dob se jím ti odemknou.
PD old 70