Kytice (almanach pro mládež 1878)/Dobrodinka

Kytice (almanach pro mládež 1878)
Kytice	Dobrodinka	Na hrobě matčině

Údaje o textu
Titulek:	Dobrodinka
Autor:	Sofie Podlipská (jako Žofie Podlipská)
Zdroj:	Kytice. Almanah pro mládež česko-slovanskou. Praha: Fr. A. Urbánek, 1878. s. 3–26.
Licence:	PD old 70
Související:	Josef Flekáček: Žena z lidu
Související články ve Wikipedii: Anna Náprstková

Mladí čtenáři, milojemně promluvím k vám. Vaše duše jsou jako kalíšky květové, ježto žízní po slunci a po vláze.

Mně je uloženo, abych takořka otevřela okno na ty květy vašich duší, jako činíme květinám, které pěstujeme, aby na ně slunce svítilo, nebe se usmívalo, aby svěží vzduch je ovanul.

Dnes starám se také, aby vám slunce zasvitlo, abyste je do srdce zavřeli, jeho světlem se napojili a teplem jeho prohřáli.

Mluvím o tom slunci, jemuž říkáme dobrotivost.

Viďte, že na světě nás těší nejvíce, staré i mladé, je-li k nám někdo dobrý, laskavý a vlídný? Zajisté je nám při tom, jako rostlinám zjara, okřívají-li po tuhé, zamračené zimě.

Ale je-li někdo dobrý ke každému, žije-li jen proto, aby dobře činil, každého potěšil, v hoři mu ulevil, v nesnázi mu pomohl, tu věřte, že nikdo ani nevyslovil, jak velká věc to je.

Cítíme jeho dobrodiní ještě dlouho po jeho smrti — a déle než to dobrodiní, cítíme požehnání dobroty samy.

Znala jsem předrahou, laskavou stařenku. Její jméno znají Čechové a Slované v Evropě i Americe. Je to Anna Náprstková. Jí říkal každý panímaminko, nic jinak, ačkoli byla bohatou paní. Ona si toho tak přála, a kdo ji jen jednou viděl, tomu šlo to slovo od srdce. Vyznačovaloť ji celou, jaká byla. Byla dobrá, moudrá a nade všecko pečlivá. Od rána do noci vynasnažovala se, aby dobře činila. Ve vysokém stáří dávala se ještě poučovati a všecko krásné a dobré ji zajímalo. Svou pílí a rozumem vydobyla si velkého jmění, a srdcem i ctností svou způsobila, že bylo to jmění požehnané, že jí ho každý přál, že jím založila národu svému památku velkou, průmyslové museum, které bude někdy jednou z nejdůležitějších škol lidu. Její životopis podobá se pohádce, a ona říkávala, žeby mohla o svých zkušenostech celou knihu napsati.

Škoda, že té knihy nemáme; ale pozorný člověk učí se ve velkých činech jako v knize čítati.

Z památky panímaminčiny lze čerpati poučení, radost, náklonnost k té milé duši a útěchu v utrpení.

Co jen já sama na ni se nazpomínám, a vždycky mně ta zpomínka ulehčí a posilní mne.

Kýž by se mi podařilo přenésti ji sem do této knižky právě takovou, jak v srdci ji nosím!

Anna Náprstková narodila se v Praze v osadě Petrské dne 24. dubna, o sv. Jiří 1788.

Její otec Vincenc Draský a matka Josefa byli tehdáž zámožní měšťané. V domácnosti bylo všeho hojnost, a malé Nanince uběhlo veselé dětství jako sen.

Z tohoto sna probudila se bolestně, když jí zemřel otec.

Bylyť tehdáž těžké časy, a dříve ještě než otec zemřel, vzalo jmění té rodiny za své. Otec byl by ho znova snad vydobyl, ale jeho úmrtí bylo těžkou ranou, jež veškeré štěstí všech na dlouho zmařila. Malé Anně bylo asi osm let, když také matka ještě ochuravěla.

To bylo kruté v těch poměrech beztoho smutných, neb matka živila rodinu sama po smrti otcově.

Co měly nyní děti sobě počíti?

Nevěděly jak co zaříditi v domácnosti, a když přece se vynasnažily, aby samy matku zastaly, neměly kde čeho vzíti. Bylyť tři sestry: Barbora. Anna a Madlenka, která byla vždy churavá, slabá a zmrzačilá zůstala.

Barbora byla již ve službě. Když tedy matka stonala, padla všecka starost na osmiletou Naninku, pokud ji právě unesla.

Paní Draská měla bohaté příbuzné. Avšak ti nechovali se laskavě k opuštěné vdově a sirotkům, a paní Draská nechtěla jim býti obtížnou vidouc, že jim srdce nekáže poskytnouti pomoci.

Také svým dětem nedovolila, aby k strýcům a tetičkám dolézaly, a tak bývaly matka i děti o kousku chleba, anebo ani toho nemívaly.

Lékař, který nemocnou matku navštěvoval, poznal, že je jí přede vším třeba posily. I dbal toho, aby se jí dostalo aspoň trochu silné polévky.

Matka uznala, že je povinna svým dětem se zachovati, a poslala tedy s těžkým srdcem malou Annu k vlastnímu bratru s prosbou o trochu polévky od jeho stolu, na němž bývalo jídla hojnost.

Naninka šla tam nesměle. Bála se přísného strýčka a neušlo jí, že její matička k němu důvěry nemá.

Ale co na všem záleželo. K vůli matce byla by ráda těžší věci podstoupila. Ach, kýž by byla mohla matce zdraví a štěstí přinésti s tou polévkou, které bylo tak nesnadno vydobyti. A zase bála se jak pořídí a neutrží-li nevlídných slov při své prosebné návštěvě u strýce. Připadala si jako žebračka a považovala přece žebrotu za tak velkou hanbu. Ale protože se matčin bratr tak nebratrsky choval, myslila, že jde se svou prosbou do nelitostné ciziny.

A tu mi maně napadá, že onomu Naninčinu strýci ani ve snu zajisté nenapadlo, že vyjde jeho nelaskavost ještě po mnoha letech po jeho smrti na jevo. —

Nadarmo Naninka se nebála. Bylať zhurta odbyta, nebyla přivítána co dítě sestřino, ale okřiknuta jako dotěrná žebračka. Konečně vytáhl pan strýc z kapsy groš řka: „Tu máš, ať si matka koupí polévky z traktéru!“

Naninka přišla domů zaražena a smutna a vyřizovala matce svoje pořízení.

Matka obrátila tvář ke zdi, aby skryla slze.

Dítě to vidělo, jak živo to pamatovalo, a dobrotivá panímaminka, stařičká matka chudých povídávala o tom.

Svou matku milovala tím více a umínila si, že jí bude sama podporou a všecko zlé že jí vynahradí sama.

Ale to nemohlo býti hned. Naninka litovala, že ještě není velká, trápila se tím a zatím obnovovala v tichosti jen pořád svoje dobré úmysly. Nepočítala to za nic. Ale bylo to mnoho. Byly to základy toho, čím později byla.

Její maminka také její snahou a dětskou péčí okřívala; obešla se bez podpory bohatých příbuzných, vyvázla přece z oné nemoci a kladla všecku naději ve svoje dobré děti.

Proto prý také říkávala, když lidé jejím příbuzným láli tvrdíce, žeby měly Draských děti právo po nich dědit: „Moje děti nečekají na žádné dědictví; Bůh má více, nežli rozdal; kdo ví, co na ně čeká.“

Sotva maminka trochu pookřála a opět pracovati mohla, začala Anna zase do školy choditi, a to do školy Svatopetrské. Ale tenkráte nebývali žáci od školního platu osvobozeni, a nejen že úřadně nedohlíželo se, aby děti do školy chodily, ještě to bylo obtíženo. Matčinou nemocí ubylo Draským prostředků v té míře, že nebylo možná školní plat zapraviti.

Anna vynikala schopnostmi a pílí, ale nadarmo prosila, aby mohla do školy choditi, bez platu nebylo možno ji tam připustit.

Když jí to pan učitel řekl, plakala hořce. Jiné děti se jí smály a divily. Byly by se cítily šťastnými, kdyby byly měly příčinu, aby škole unikly.

Neb tehdáž nebyla škola tím vlídným domovem, kterým je nyní mládeži. Vyučovalo se bez příjemnosti, suchopárně, a děti přidržovaly se tvrdými tresty ke svým povinnostem.

Naninka přece ráda se učila. Ta láska byla jí vrozena, a k tomu se pojily její úmysly, býti matce užitečnou, její touha, aby uměla brzo pracovati, aby nikoho se nemusila doprošovati a na sebe se mohla se vším spoléhati.

Protože upřímně chtěla a ve svém úmyslu nepovolila, měla také šťastný nápad, jak se domoci toho, čeho byla žádostiva, neb myšlénky naše se sesilují pevnou vůlí.

S pláčem tedy Naninka odešla odpoledne ze školy jak se domnívala navždy, a příštího rána dostavila se tam juž zase s jasným okem.

Přišla mnohem dříve než ostatní žáci a žačky. Prosila pana učitele se skromným úsměvem o slovíčko rozmluvy.

„Kdybyste mi dovolil, pane učiteli,“ pravila, a tváře jí planuly jako růže, „abych každou sobotu podlahu ve škole, v síni a všecko umyla, čeho je třeba, udělala bych to ráda. A čehokoli byste krom toho potřeboval, ve všem bych vám posloužila a všude doběhla. Vynasnažila bych se jistě, abych vše dobře vykonala…“

Hlas Nanince selhal, slze chudinku polily.

Ach, toto nabídnutí bylo přec jen lepší než žebrota. Jí bylo trochu úzko při tom, ale to bylo všecko lehké naproti tomu, jak před strýcem byla stála.

Pan učitel jí v nesnázích pomohl: „A tak bys mínila sobě odsloužiti školní plat?“ pravil. „Co tomu řekne tvá maminka?“

„Maminka o tom ví. Chválí mi to a věří mi, že v tom vydržím. Což moje zlatá panímáma, ta ví…“

Naninka nemohla dojmutím domluviti a nedopověděla, co panímáma věděla. Beze vší pochyby věděla dobře, co vězí v duchu i v srdci její dcerušky.

Pan učitel přijal Aninčin návrh a řekl, že to s ní zkusí.

Zkusil to, a Naninka setrvala. Učila se s láskou a s úspěchem, vykonávala úlohu posluhovačky a doma byla maminčinou pravou rukou. To všecko bylo možné, a mysl dítěte tím nebyla stísněna, naopak zářila z ní tehdáž, jak po dlouhých letech, když nad hrobem již stála, jasná, dobrá vůle a spokojenost, ať bylo zle, ať dobře.

Anně bylo teprv deset let, když vystoupila z té školy, která jí také už byla školou života.

Tehdáž nebylo vyšších třid a zvláště děvčata déle než do toho věku se neučívala. Co do toho věku které dítě pochytilo, to musilo mu stačiti pro celé žití. Žití samo bylo pak tvrdou školou, a kdo v té škole dobře obstál, ten něčemu rozuměl a něco vydržel.

Naninka vstoupila do té školy hned nedočkavá jsouc, aby matce ulehčila.

Vstoupila do služby k druhému bratru své matky.

Manželka tohoto byla lakomá a nelaskava. Děvčátko trpělo u ní hlad, zimu a musilo pracovati nad svoje síly. Chybilo-li v něčem, bývalo nemilosrdně plísněno. Ptáti se, jak má něco udělat, nesmělo.

„Když jsi se dala do služby, máš umět dělat,“ říkávala jí teta; a ubohá dívka zkoušela nazdařbůh tu a jinou práci, a teprv když nemohla věc napraviti, dověděla se z tvrdé domluvy, jak by to byla lépe popadla. Bylo to zlé a smutné, avšak ona si tím dala bystřit ducha, učila se mysliti sama, nečekala, až se jí co do ruky strčí, dovedla časem i uhodnout, jak co má býti, a tak obrátila své utrpení ku svému prospěchu. A kdo to dovede, ten zvítězí pak všude a ničeho na světě nemusí se báti.

Lůžko Annino stálo tehdáž v podkrovní komůrce úzké a studené. Skrze děravou střechu pršelo a padal sníh, foukal vítr; bylo tam jen trochu lépe než pod šírým nebem. V mrazech zamrzávala ubohé dívce peřina kolem úst. Její oblek byl špatný, sukénka z hrubé konopné látky ošlehávala jí nohy tak, že jí krvácely, musila-li hodně sem a tam běhati. Tepla v té sukni dokonce nebylo, a tak chudinka předržela zimu.

K obědu mívala spodní polévku a hrách lojem maštěný. Chleba nedostávala do sytosti, a bývalo-li jí někdy dovoleno svou dobrou matku navštívit, těšívala se na velký krajíc chleba, kterým se přece jednou nasytila.

O tom všem vypravovala panímaminka ve svém požehnaném stáří v kruhu rodinném, starajíc se zatím neunavně, jak by všem svým milým a komukoli z cizích lidí, kdo toho potřeboval, hojně nadělovala.

V této službě vydržela až do úmrtí svého strýce, načež vstoupila do služby k strýci tomu, jenž ji druhdy tak nemilosrdně odbyl, když za trochu polévky žádala. Tam pustili hned dvě služky, když Annu do služby přijali. I bylo jí za obě práci zastati.

Časně ráno strýc sám ji budíval: „Anno, vstávej!“ volal.

Do sedmi hodin z rána musila pak míti zameteno, slepice a prasátka nakrmeny, býti z trhu doma a postaviti snídani na stůl.

Teta byla k ní rovněž přísná. Anna neměla lepších časů než v první službě. Ale tuto tetu ctila a do své smrti pomodlila se za ni každý den. Neboť teta uměla se těšiti z práce dobře udělané a pochváliti píli a přičinlivost. To získalo jí Anninu oddanost navždy. Konala práci jí uloženou tak svědomitě a rozumně, že jí bylo svěřeno za krátký čas vedení moučného obchodu.

Tehdáž bylo jí teprv čtrnácte let. Ale při tom mládí počínala si tak dobře, že se jí strýc i teta podivili.

Anna přijala tetin příklad ve všem, co se týkalo domácnosti, stala se dle jejího vzoru dopodrobna pořádnou a v obchodě vedla všecko, jak si toho teta jen přáti mohla.

Jak pořádná byla paní teta, tak lakotně spořivým byl pan strýc. Nesvěřil ku př. nikomu svých punčoch zašívati a činil to sám nitmi tak navoskovanými, že se dratvi podobaly. Lakotil a mamonil až hnusno, zatím co jeho choť moudře šetřila. Anna přispívala věrně a neunavně prací svou, a nebylo pak divu, že jmění té rodiny vzrůstalo.

Anna hleděla na to, těšila se z toho prospívání a zpomínala bolestně, jak drazí její rodiče o jmění byli přišli.

Myslívala mnoho na to všecko. Pozorovala, jak strýcova lakota je šeredná a jak nikdo z toho nic nemá; byla vděčná za šlechetnější příklad tetin a přemítala, jak lze účinkovati velkým jměním, aby nebylo kletbou, ale požehnáním.

V tomto věku klade mladý člověk obyčejně základ své budoucí povaze, a velmi často bývá rozhodnuto, bude-li své rodině a lidstvu požehnáním anebo zbytečným, netečným, ne-li škodným členem.

Anna přijala strýcovu šetrnost, ale jen na sebe. Zamilovala si tetin pořádek a řídila se dle něho v každém zaměstnání. Nade všecko vážila si naučení své matky a spoléhala jen na sebe nežádajíc si milosti od nikoho.

Jestliže osud a lidé k ní byli přísnými a mnoho od mladinké dívky žádali, byla ona sama ještě přísnější k sobě a ukládala si ještě více.

Vyžádalať si na tetě, aby jí dávala peníze místo oběda pro obtíže, které činilo nošení jídla z Pořičí na Malou stranu, kde byl tetin krám. Dostávala za oběd po dvou groších šajnů! Z toho a ze své služby šetřila a střádala.

Bylať známa pro svoje vlídné zacházení s lidmi. To bylo jí dílem od přírody dáno, dílem pocházela její vlídnost z bolestného zkušení, jak nelaskavost bolí. Pamatovala na to, jakým povzbuzením často bývá pohled neb úsměv dobrotivý, a nechtěla nikoho uraziti neb zarmoutiti.

Ostatně byla spokojena sama sebou a věděla, že matka, strýc i teta také s ní jsou spokojeni.

Tak uměla býti Anna šťastnou ve své chudobě a z mála, co měla, ještě ušetřiti. A když později bohatou byla, zpomínala na to stále. Proto měla vždy horlivý soucit s každým trpícím.

Nezhrdla později svým bohatstvím, jak dříve si nezakládala na svých schopnostech, kterých jí tehdáž už nikdo upříti nemohl. Mělať to za „dar od Boha“, jak jsem od ní slýchala, mluvila-li o jiných lidech.

To přesvědčení činilo ji skromnou a shovívavou, a když později chudým dávala, říkala: „Tu máte; byla jsem také chudá a seznala jsem také dobré lidi.“

Byla a zůstala vděčná za každé sebe menší dobro jí udělené, a ze zlého hleděla se dobru přiučiti.

Potkávala tehdáž na svých chůzích ze mlýna do krámu velmi často jiného bohatého strýce, na jehož jmění měla se svými sestrami dědičné právo. Spěchávala mu ruku políbit. On se k ní choval cize a pokaždé se tázával s udivením, čí by byla? Nechtěl míti paměti pro ni.

I na to panímaminka co živa zpomínala, jak jí toho bývalo líto, ale nečinila to proto, aby jiným stejnou měrou splácela. Naopak, jak by si byla přála, aby lidé s ní chudobnou tehdáž zacházeli, tak zacházela v bohatství s chudými.

Tak splácela, to byla její pomsta.

Sama bývajíc nelidsky ve službě týrána, zacházela později s vlastními služebnými jako matka s přízní neskonalou.

Čím více pak jiným dávala, tím více na sobě hleděla ušetřit. Velké svoje jmění, jehož úroky náležely chudým lidem, národním pokrokům, jehož velká část se obrací na velkolepou stavbu a zřizování průmyslového musea, vzniklo a vzrostlo z toho, co šlechetná ta duše na sobě ušetřila.

Mladinká zajímavá dívka šetřila pilně. Pro ni nebylo šperků a tretek na světě, její mladost dovedla se jich odříci, a proto byla tím příjemnější, hezčí a veselejší.

Vycházek a zábav nedbala. Bylo-li jí volno, došla si ke své panímamince a všecko jí pověděla, co ji těšilo neb trápilo. —

Když bylo Anně 19 let, dověděla se maminka, že někoho má mnoho ráda. Maminka té lásce požehnala, a Naninka zasnoubila se s panem Janem Novákem.

Matička nemohla své dceři ničeho dáti než malý svatý obrázek, a ten byl Anně dražší nade všecko jmění. Do její smrti visel nad jejím ložem, a kamkoli jela, tam vozila obrázek s sebou.

Posud je týž obrázek v úctě zachován v tomtéž pokoji, ve kterém šlechetná paní Anna Náprstková skonala.

Pan Novák byl téhož smýšlení co jeho nevěsta a vážil si její povahy nad peníze.

Ale mladá nevěsta nebyla přece zcela chudou. Mělať 80 zl. věna, které si uschránila ve službě.

Když jiné bohaté nevěsty panu Novákovi se nabízely, odříkal se jich pro Naninku.

Pak říkal pan Novák panu strýci o Naninčinu ruku, a ten mu odpověděl: „Vždyť je Anna žebračka, nic nemá a já jí nic nedám.“

A pan Novák na to: „To nic nedělá; já také nic nemám, ale jsme oba zdrávi, pracovati umíme, tedy se snad uživíme.“

Paní teta byla však laskavější a dala Anně částku peněz na svatební šaty a hostinu.

Šetrná nastávající hospodyňka byla by ráda peněz ušetřila, ale sám pan Johanes usiloval, aby byla pěkně vystrojena a aby se svatba oslavila.

Janu k vůli zjednala si tedy Anna pěknou sukni a spencerlátko s varhánkami, jak tehdáž nosily. Na rozkaz tetin vystrojila hostinu.

Zbývalo ještě něco důležitého, a to byl svatební fěrtoch, jenž tehdáž náležel k celému ženskému obleku ať doma, na ulici neb při slavnostech, tak že by bylo bývalo neslušností, býti bez něho.

Na nevěstu slušel se fěrtoušek dlouhý a řasnatý, bílý, samé umělé vyšívání shora až dolů s ozdobou drahých ručních krajek.

Teta přála své milé neteři takového fěrtochu. „Jen si kup něco důkladného,“ radila jí; „jsi měšťanská dcerka a dovedeš si toho také ušetřiti.“

Anna poslechla a milý fěrtoušek pořídila. Ale běda, když jej spatřil pan strýc! Rozhněval se tak, že ztrpčil nevěstě všecku radost.

„Žebračka, a koupí si takový fěrtoch!“ tak pořád dobrému děvčeti chudobu vyčítal.

Anna k tomu jen mlčela a po straně stírala si slze s očí.

Odbyla svatbu, začala hospodařiti z ničeho, ale fěrtoušku ušetřila tak, že je posud bez poskvrnky drahou rodinnou památkou a průmyslovým vzorem.

A když později panímaminka nasycovala, šatila a chránila na tisíce žebráků, věru žádného nepotupila ani neurazila; nikdy žádnému nevyčtla, jako jí její strýc, že ubohý je žebrákem.

Pan strýc zbohatnul ještě více, ale v jeho rodině nebylo žádného štěstí. Hrozné nemoci a nesvornost, domácí pošmurné poměry usadily se jako žíravý rez na jeho poklady. Časem přišlo skutečně všecko v nic, a panímaminka, kdykoli ve stáří svém na svůj svatební fěrtoušek se podívala, říkala: „Nuže, můj fěrtoušek je tu ještě, a kde jest jeho jmění?“ —

Tenkráte býval nábytek ve příbytcích zcela jednoduchý. Šatstvo visívalo v komorách, anebo bývaly v lepších domech ohromné jarmary jako malé domy na ně. Na prádlo a jiné věci bývaly zas jen truhly neb kufry. Tyto truhly bývaly krásné a skvostné, malované, vykládané s umělým kováním u zámožných lidí.

Ale minulým stoletím začal se vyráběti nábytek pohodlnější a složitější, a ve vyšších kruzích byly zdomácněly ty podivuhodné skříně, prádelníky, psací stoly a jiné malé stolky plny šuplátek a ozdob, jaké v některých rodinách po pradědech ještě se chovají.

V měšťanských rodinách byly takové pěkné prádelníky také už oblíbeny. Dal se v nich lepší pořádek než v truhlách udržeti, a věci se lépe rozdělily a uschovaly.

Anna přála si takového prádelníku a vyslovila to před strýcem, což jej ovšem zas ke hněvu popudilo.

„Potřebuješ prádelník,“ řekl, „polož si věci na stůl.“

Sestra Annina, Barbora, byla již tehdáž provdána za pana Serafina. Dalať sestře svůj vlastní prádelník.

Tak se tedy to nejpotřebnější shledávalo, a mladí manželé pracovali a hospodařili.

Za nějaký čas přišli jednou k paní tetě na návštěvu, a když chvíli poseděli, přinesla jim 300 zl. šajnů řkouc: „Tu máš, Naninko, za to, cos mi ušetřila.“

Ten neočekávaný dar těšil mladou ženušku nevýslovně. Vždyť šetřila tetě proto, že to měla za svou povinnost, a hle, nyní byla za to odměněna.

Novákovic měli najatý „trakter“ u zlatého hada na Maltézském náměstí, později v tak zvaném Renthause v Ostruhové ulici.

První výdělek, který mohli uložiti, zaměnili za dvoudukát s pannou Marií po jedné, s Marií Teresií po druhé straně. Panímaminka nosívala ho na krku. Posud jej rodina její chová na památku.

Takové milé památky dosvědčují vždycky, že měl život lidí, kterým náležely, cenu a že provázelo přemýšlení a vroucí cit veškeré jich účinkování.

Mladá paní Nováková vzala si svou milou matku i s churavou sestrou Madlenkou k sobě.

Madlenka vyžadovala trpělivost matčinu, a matka ji hlídala s velkou láskou. Byloť pak jediným a posledním přáním ubohé vdovy, aby Madlenka dříve než ona zemřela, protože by nebylo bývalo možno, aby se jí někdo tak celý jako ona věnoval.

U své dcery Anny mohla matka pro Madlenku ještě více činiti a spokojeněji žíti. Bylo jí to velkým dobrodiním po dlouhém utrpení. Živila se větším dílem chovem hus a jinou prací, ale nic se jí v tom nedařilo. Říkávala: „Kdybych se břehu chytala, utrhne se se mnou.“

Ale jak matce těžce, tak dařilo se dceři Anně všecko hravě — aspoň sama tak pravívala.

Štěstí jí přálo. Koupila-li zboží, ceny stoupaly, nenekoupila-li, ceny klesaly, tak že to bylo vždycky jí ve prospěch.

Za štěstí jak za neštěstí ovšem nikdo nemůže, a mnohý si myslí: „Co mám dělat, jsem už tak nešťasten. Jiný má štěstí bez zásluhy.“

Ale právě v tom je nám naše panímaminka poučným příkladem. Jen sledujme pozorně její počínání, a uvidíme, že uměla v neštěstí již co malé dítě vytrvati, s ním zápasiti, o něm přemýšleti, a když byla samostatná, uměla to své štěstí také trochu nutiti, přišlo-li, pevně ho držeti, býti ho hodna, nezpyšněti v něm, uměla si ho zachovati, časně vstávati, pozdě lehati a nic s oka nespouštěti.

Její nešťastná dobrá matka byla jí k tomu nápomocna svou zkušeností a moudrým naučením i příkladem. Sama neměla už té odvahy ani té síly, aby sobě pomohla. Za to byla odměněna Annou na stará léta, která pokojně strávila.

Zatím zuřily války v Evropě, a Praha bývala vojskem zaplavena. I bylo patrno, že by se vyplácela živnost v invalidovně, kde býval nával vojska.

Novákovic přestěhovali se tam po několika létech. Tam bývalo co dělat od bílého rána do večera s vařením a obsluhou.

Když večer lidé se vytráceli, vzal pan Johanes putnu na záda, a on i jeho mladá žena chodili spolu k řece pro vodu, aby ji měli na příští den uchystánu.

To konali místo zábavné procházky.

Když po celý den klidně spolu nemohli promluviti, pohovořili si při těchto večerních chůzích.

Potom panímaminka říkala, že jí šlo všecko hravě. Ano, šlo to hravě při takové chuti do práce; a štěstí také měla, ale to záleželo ještě více v její dobré vůli nežli v okolnostech.

Tak přicházíme panímamince víc a více na stopu, kde a jak co přišlo v jejím živobytí, a když jsme v tom, nalézáme dále ještě jiný klíč k tomu, že tak zdárně účinkovala.

Povídávala často: „Když jsem někdy něco vyvedla nerozumného, nespala jsem kolik nocí, nemohla jsem si toho odpustit a pořád jsem na to myslila. Ale jinému, vyvedl-li mně něco nemilého, hned jsem odpustila.“

Taková zásada dostačovala by člověku již samojediná, aby vždy do pravého přišel a dobře jednal. Neboť kdo tak přísně nad sebou bdí, nedopouští se zajisté dvakrát téže chyby. A odbýváme-li tím lehčeji provinění jiného, máme z toho prospěch ten, že nemilou tu věc zkrátíme.

Jak spoléháme nejlépe na vlastní radu, na vlastní pomoc, tak jednáme ve svém prospěchu, káráme-li chyby jen vlastní.

V invalidovně měla Anna příležitost vycvičiti se ve svém bystrozraku obchodním. Řídila vždy lépe a obezřeleji svou živnost a seznávajíc mnoho rozličných lidí také v tom nabývala zkušenosti.

U ní nepřišlo nic na zmar. Pamatovala všecko, všimla si všeho a přemítala o tom. Ve všem hledala ty pravé příčiny a hleděla si všecko rozumně vysvětliti. Tím dělo se, že viděla věci jasně před sebou, slovem že byla moudrou. Dovedla pak sobě a jiným raditi.

Takové prosté moudrosti nenaučíme se z kněh ani ve školách. K ní vede cesta upřímné práce. Kdo se do té umí zabrati, na ni mysliti, ji rozdělovati a pro ni žíti, ten umí také při tom přemýšleti. Jenom k hloupým tlachům, klepům a k zahálce nezbývá mu času.

Při tom velkém namáhání v živnosti roznemohla se paní Nováková těžce; matka musila ji zatím zastávati jak mohla, a okolo nemocné bývala nejvíc sestra Madlenka, která jí obětovně sloužila, zapomínajíc na vlastní chorobu. I modlila se chudáček neustále, aby byla sestra zachována, a ona sama aby raději na místě ní zemřela.

Bůh ubohou Madlenku vyslyšel; sotva Anna se uzdravila, ulehla a zemřela touž nemocí, ze které sestra se uzdravila. Matka, která zmrzačelé dítě milovala jako ty zdravé, jež ji podporovaly, truchlila a plakala o Madlenku. Ale přece oddechla si a řekla: „V tu chvíli mohu také zemříti já a jíti na zasloužený odpočinek. Dokud tu byla Madlenka, bála jsem se své smrti.“

Do roka sledovala v skutku tu dceru, o níž nejvíce byla pečovala.

Taková vzácná láska a obětovnost panovala v této rodině, a neměla-li matka těchto dobrých dcer štěstí hmotného, byla v dětech svých požehnána na stokrát.

Když paní Nováková po dlouhé nemoci trochu okřívati začala, těšil se její manžel z toho nesmírně a neželel žádných výloh na posilněnou nemocné. Ona mu domlouvala, aby si tak velkých výloh nečinil, ale on odpověděl: „Kdybych měl poslední kabát prodat, nebude mi toho líto, jen když ty mi, Naninko, zůstaneš.“

Aby milá nemocná hned zas do práce se nehnala, dal ji na zotavenou k její sestře Barboře Serafinové, která byla mírnější povahy než mladší ohnivá sestra. Tato lnula k ní vděčným srdcem a ve všem s ní brávala radu.

Obě sestry nečinily nic jedna bez druhé, oblékaly se stejně až do smrti paní Serafinové, načež rozdala panímaminka nejen šaty po zesnulé sestře, ale i svoje, jež s ní měla stejné, zachovávajíc si jen jedny na památku.

Obdařila-li panímaminka svou sestru ke svátku, činívala to tajně, dávala skrytě buď nové šaty do její skříně, neb šátek pod peřinu do postele; a jak spolu zacházely, tak vše projevovalo něžnost, důvěru a upřímnost.

Když později paní Serafinová ovdověla jsouc bezdětná, tu neměla nikoho na světě než svou „milou sestru“, jak ji vždy nazývala, a žila jen pro ni a její děti.

Obě sestry byly stejného smýšlení k lidu chudému a trpícímu, a paní Serafinová také činila mnoho dobrého.

„Umru-li dříve než moje milá sestra, budu zajisté jako slečinka v rakvi ustrojena,“ říkávala paní Serafinová; „kdybych ji měla ale přečkat, to se nikdo po mně neohlédne.“

Tak milovaly se ty dvě sestry, a každodenní modlitbou paní Serafinové před usnutím bylo:

„Svatá Anno samatřetí,
opatruj mou milou sestru
a její děti.“

Když později pan Vojtěch Náprstek, její synovec, v Americe meškal, pojila k této modlitbičce pravidelně:

„Ach, Vojtěše, kdybys tady byl,
všecko bych ti dala,
co bys jenom chtěl.“

Paní Nováková uzdravila se šťastně po oné nemoci a oddávala se znova své činnosti. Těšila se z ovoce své píle, neb úspory její a manželovy byly značny.

Tu přišli o všecko finančním patentem r. 1811, kteréžto nařízení způsobilo, že všecky tehdejší peníze najednou skoro nic neplatily a přes jednu noc nové se zavedly.

Mnozí lidé přicházeli tím o rozum, každý kdo měl uložené peníze, byl přes noc ožebračen. To bylo zlé pro lidi, kteří neuměli neštěstí snášeti a všecku spásu jen v penězích viděli.

Paní Nováková nenaříkala, ale začala trpělivě znova pracovati. Jí nebyly nehody nic nového, a nyní jí bylo, jako by byla všecku zkušenost z toho nalezla.

Najmula se svým manželem pivovár „u Hermonů“, začátek tam byl těžký, ale dál a dále šlo to dobře, a od té doby neubývalo, ale přibývalo jí stále.

Po dvanáctiletém šťastném manželství pan Novák zemřel.

Byla čtyry roky vdovou, pak provdala se za pana Antonína Fingerhuta, vlastně Náprstka, neb na vojně přeložili mu jméno Náprstek do němčiny.

Brzo zakoupila paní Anna Náprstková se svým druhým manželem dům „u Halánků“, který je věnován průmyslovému museu.

Zde žila vzácná ta duše až do své smrti a posvětila tuto místnost příkladem nesmrtelným a dobrodiním bez konce.

Starožitné zdi toho domu slyšely tisícero žehnání a díkůčinění chudého lidu. V určitý den do týdne bývalo „u Halánků“ podělování chudých celými bochníky chleba. Kdokoli přišel, dostal. Bývaloť někdy až 2000 bochníků rozdáno. Krom toho neodmrštila panímaminka žádného prosícího, ať byl jakéhokoli stavu, stáří neb národnosti. Platila za mnoho rodin nájemné, šatila dítky, platila příbytek.

Každý drátař dostal „u Halánků“ nocleh i práci, a na Slovensku vědí všickni dobře o panímamince „u Halánků“. Mluví o ní jako o andělu strážném.

Dávala-li panímaminka obnošené šatstvo, nikdy nedala nejhorší, roztrhané. Raději dávala pro sebe spravovati vetché věci; chudým dopřála, čeho mohli ještě užiti.

Ve svém domě vládla co pravá nejlepší matka, a všickni domácí byli jejími dětmi. Všickni bývali poděleni, na všecky stále pamatovala.

Kdykoli jí někdo děkoval a ji vychvaloval, nezapomínala připomínati, že bývala chudinkou dívkou, že sloužila a mnoho zkusila.

V tomto domě odchovala Anna Náprstková svoje dítky při velké práci a rozsáhlém zaměstnání a nešetřila ničeho na jejich vychování.

Bývala jako včelka při práci první a poslední. V šest hodin ráno bývala už v kostele. Mívala-li trochu času, vycházela za bránu pěšky a chodila takto velmi daleko až do vysokého věku.

Po devíti letech zemřel jí druhý manžel, a ze třinácti nadějných dítek zbývali jí posléze dva synové, pánové Ferdinand a Vojtěch Náprstek.

Tak střídala se mnohá bolest, mnohá hrozná rána s radostí a prací milovanou.

V r. 1848 odcestoval mladší syn panímaminčin Vojtěch do Ameriky, kde dílem z vlastní vůle meškal, později pak pro politické příčiny do vlasti navrátiti se nemohl, ani když se ho matka úpěnlivě dovolávala.

„Kdybych byla ptáčkem,“ říkávala tehdáž, „jak ráda bych k synovi zalítla. Ani bych si nepřála, aby mne viděl a poznal, jen kdybych já jej spatřila.“

Po desíti letech vrátil se milovaný syn, pravý stoupenec své matky, dědic její dobročinnosti, a s ním nastal stařence nový život, nové mládí, přidružila se k novým myšlénkám naší doby a pochopila i pronikla šlechetné a lidumilé plány velkodušného syna.

Na místě odpočinku na stará léta volila si neunavnou práci, aby mohla tím více dávati, pomáhati a zařizovati.

Skromnou, jednoduchou, šetrnou zůstala ve všech svých potřebách, aby dala chudým veškerý přebytek, jehož jí její jmění poskytovalo, a který její šetrnost stále rozmnožovala.

Jediným jejím přepychem byla čistota, úprava a cosi svěžího, což na každého mile účinkovalo.

Svým prostým oblekem proslula po celé Praze. Nosívala šaty beze vší ozdoby, z důkladné látky, pěkný velký šátek a na hlavě sněhobílý čepeček vždy stejný.

Vložila synem povzbuzena celé srdce do založení průmyslového musea. Viděla jeho užitečnost v duchu, uznávala, že je nevyhnutelno, aby průmyslník ve svém oboru se vzdělával, aby každý znal a prozkoumával, co bylo ve které zemi vyráběno dokonalého a krásného, co nového se vynalezává v oboru jeho práce. Tím způsobem může svou vlastní práci zdokonaliti a milovati ji.

Až posud panuje nesmyslné jakési opovržení k průmyslové práci, a rodiče často vyhrožují dětem, které učiti se nechtívají: „Počkej, dám tě na řemeslo!“ Jako by to byl jakýsi trest, jako by někdo z lásky nemohl řemeslo za svoje zaměstnání sobě voliti.

Pomocí průmyslového musea vyjde dojista na jevo, jakou důležitost průmysl má, jak se v něm může dělník vyznamenati, jak může vložiti krasochuť a důmysl do svých výrobků, jak může býti i umělcem ve svém oboru a povznésti se v řady lidí nejlepších.

Tato myšlénka nadchla drahou panímaminku. Vzbuditi lásku k práci u četné třídy občanstva zdálo se jí velkým účelem. Ona, která práci tak ctila a milovala, chtěla tutéž lásku na dlouho vštípiti v srdci svého národa, který jedině jen prací vyšinouti se může k důležitosti národů jiných.

Panímaminka odhodlala se tedy založiti průmyslové museum. V tichosti byly předměty jemu určené střádány. Ona si každý prohlédla a těšila se z jejich přibývání. Dva roky před svou smrtí chtěla dokonce už začíti budovu stavěti, a jenom drahota tehdejšího staviva od toho ji zdržela.

Po své milé sestře Serafinové, která zemřela ještě než pan Vojtěch Náprstek z Ameriky se navrátil, zdědila dům na Poříčí „u černého orla“, který v závěti své odkázala stavbě průmyslového musea. Jest to cena 150.000 zl.

Její syn, pan Vojtěch Náprstek, zatím střádal, pořádal a rovnal předměty průmyslové práce všech národů a všech oborů a určil za místnost průmyslového musea dědictví svoje, dům u „Halánků“.

Jeho matka mu říkávala: „Mnoho, mnoho si ukládáš, jen aby mně to tebe nevzalo.“

Bylať s ním jedna mysl, jedno srdce.

Poslední dobu svého života vyjíždívala co den do Stromovky o polednách. Kdykoli zahnul vůz do Zlaté ulice, kde kolem zavřené okenice prozatimního skladu průmyslového musea objížděl, vyhnula se ze dvířek, ohlédla se na okenici a sepnula ruce řkouc: „Bůh tě posilni!“ A když pak jela dále, pohřížila se v upomínky dob minulých.

Těšiloť ji stále na svou minulou chudobu a na její skromné radosti pamatovati, připomínati si tu radostnou práci ku zdaru.

Její zamilovanou písničkou byla:

„Staral se chudej s chudou,
jak spolu živi budou…“

Ani jí nenapadlo vypínati se nynějším bohatstvím. Těšila se z něho jedině proto, že mohla jiným lidem pomáhati a svým milým radost působiti.

Kdyby byla chudou zůstala, nebyla by bohatým zajisté záviděla. Byla by dobře činila svým bližním malými prostředky a byla by vynikala jako bohatá paní vzácnými vlastnostmi svými. Nikdo nebyl by ji slyšel reptati, že není bohatou.

Kdyby ji byl osud zanesl na královský stolec, byl by měl národ matku. Nouze byla by ze země zmizela, ale královna byla by se počítala mezi poslední mezi všemi. V prostém šatu bez choutek vlastních byla by myslila na všecky, na sebe nejméně.

Tak můžeme si mysliti její povahu a její smýšlení do kterýchkoli poměrů, všude zůstává nezměněné, ryzí nad zlato, požehnáním svému okolí.

Tato žena mohla pokojně chystati se k poslednímu odpočinku, a ona to činila tak klidně a tak starostlivě o jiné, že bylo vidět, kterak smrt pro ní hrůzy nemá, jak o ni přemýšlí a s důvěrou se jí odevzdá.

„Nic nemáme na světě jistého, jen to jediné je nám jisté,“ tak říkávala.

Uchystala si vlastnoručně celý úmrtní oblek do rakve.

„Vždycky nalézala jsem dobrých lidí, bývalo-li mi nejhůř, jen aby je moje děti také nalezly,“ tak toužila, když myslila, že se svými brzo se rozloučí.

Avšak rok k roku jí přibývalo požehnaného stáří.

„Bůh mne tu potřebuje, proto jsem tu ještě,“ tak pravila a v tom smyslu používala zbývajícího jí času její života.

Osmdesátý pátý den jejího narození oslavovala celá Praha skvělými průvody pochodňovými a nekonečným blahopřáním.

Po krátké chorobě, v níž nepřestávala o všecko se starati, zemřela 19. října 1873 o půl dvanácté v noci.

Klidně a krásně rozloučila se s dětmi svými, se vším co jí bylo milo a draho.

Nastávající choti svého syna Vojtěcha, nynější paní Josefě Náprstkové, která ji ošetřovala, řekla: „Dcera nemohla více pro mne činit než ty.“ A dcera nemohla by věrněji kráčeti v její šlépějích, než tato snacha.

Na hřbitově měla vše rozkázáno a určeno, tak že nebylo třeba hrobaři ničeho nařizovati.

Bývalať vždycky věrnou navštěvovatelkou svých milovaných mrtvých. Poručila, aby po smrti byly kosti její milé sestry do jejího náručí složeny, což bylo věrně vykonáno.

Po smrti zůstala podoba její nezměněna, klidná, usmívající se.

Tisícové vděčných truchlících hrnuli se k její rakvi, aby ji naposled spatřili. Vyhlašovali ji za svatou.

„Ty štědré ruce, ty štědré ruce!“ volali chudí s pláčem. „Ty naše matičko už jsi nás opustila. Ten její dobrý obličej, ten její bílý skromný čepeček! Nebe máš dávno vymodlené. Za tebe nemusíme se modlit, modli ty se za nás.“ A zase sledoval pláč srdce rozrývající.

O takových výjevech čítáme ve starých legendách.

Takového věku, takové klidné posvátné smrti bývá málokterému člověku dopřáno. Málokdo dovede si ji takto uchystati nepřetrženým řetězem dobrých činů.

Vrchem věnců pokrytu odnesli neunavnou dobrodinku z domu, odkud za živa a ještě po své smrti tolik dobra vysílala. Průvod zahnul kolem rohu úzké Zlaté ulice, aby vyšel na nábřeží, a tu se musila rakev zastaviti pro ohromný nával lidstva. Dojemnou náhodou stanula právě u té zavřené okenice, za níž se chystalo průmyslové museum a u které, obcházela-li, objížděla-li, pokaždé se zastavovala šeptajíc: „Bůh tě posilni!“

Pokoje, ve kterých bydlela, zůstaly na památku nezměněny, jako by posud v nich obcházela co dobrý duch.

Ve vedlejších jizbách je výstava průmyslového musea. Školní mládež mívá často příležitost tam se ohlédnouti. Kýž mnohá mladá mysl tam najde první povzbuzení k činnosti své budoucí, řízené snahou upřímnou a příkladem zakladatelčiným. Mnohý a mnohá z mých milých čtenářů zajisté se účastnili dětských výletů a zábav, kterých pan Vojtěch Náprstek tak srdečně a štědře poskytuje. Mnohý byl od něho povzbuzen a obdařen. Nechať uloží k milým těmto upomínkám svého dětství také tuto památku, již mu podávám o celém žití šlechetné, vzácné ženy. A bude-li vždycky šťasten, ať stírá slze jiným. Bude-li někdy nešťasten, ať pracuje a nepláče. V tom je obsaženo naučení životopisu panímaminky. Ona se těšívala z dobrých lidí a velkých činů. Přepych a nádhera nezdály se jí tak krásnými jako dobro. Těšme se z jejího krásného příkladu. Mně bylo milo na ni zpomínati, milo vám o ní vypravovati.