Zdali to dvě labutě tam na vlnách se kolébají,
jež se hrdly sněžnými tak jako sestry objímají?
Nebyly to labutě, co v zeleném si proudu hrály;
v šumném háji dvé to břiz se štíhle rozepjalo k dáli.
Bělostnými rameny se pnuly ve dva světa kraje;
zdali to byl sokolík, co v dál jim zmizel ulétaje?
Ne, to nebyl sokolík, byl však to junák, bratřík milý.
„Buďte s bohem nastokrát!“ a víc ho sestry nespatřily.
Hoj, to statný junák byl, jenž za svou tužbu nedbal boje.
„Buďte s bohem nastokrát, já jdu si hledat štěstí svoje.
Kdož by strádal v domově, když tolik přece v dáli štěstí?
širý svět tak mnoho dá, — já navrátím se s blahou zvěstí.
Sestry, hoj, ať naděje vám dobu rozloučení krátí!
Buďte s bohem nastokrát! váš bratr v štěstí k vám se vrátí.“
Marně sestry prosily: „Ó nechoď! štěstí to jest klamné!“ —
„Buďte s bohem nastokrát! jen čekejte vy věrně na mne.“
Osiřely sestry dvě i čekaly naň léta dlouhá;
nevracel se sokolík a marně volala jej touha.
Čekaly naň sestry dvě tam v domově, zda přijde z dáli,
až dvě břízy smuteční pak v rodné půdě za ně stály.
Vzrostly břízy, sestry dvě, tam k dvěma stranám obráceny,
až se vrátil sokolík zas po domově roztoužený.
„Vítán budiž nastokrát!“ tak zašuměly břízy zticha. —
„Ach, což vy jste sestry mé?“ k nim šedý sokol smutně vzdychá. —
„Vítán budiž nastokrát, náš bratře, po daleké pouti;
neseš s sebou štěstí své a chceš s ním u nás spočinouti?“ —
„Zdali vy jste sestry mé, tož podejte své ratolestí;
odvedu vás v širou dál, neb v dáli květe moje štěstí.
Tam jsem našel zemský ráj, však srdce po vás zatoužilo;
pojďte, jste-li sestry mé, by pospolu nám blaze bylo!“ —
„Vítán budiž nastokrát, — však nemožno nám odtud jíti;
přirostly jsme k domovu, — kdež může jinde blaze býti?
V rodnou půdu domova, hle, kořeny jsme zapustily;
čím jest v dálce zemský ráj? ó zůstaň s námi, bratře milý.
Kdybys věděl, milený, jak nám tu blaze, ty bys zůstal,
ty bys jako sestry tvé v tu rodnou půdu srdcem vrůstal.
V stínu našem hlavu slož, — jsi doma, zanech dálné pouti:
vítán budiž nastokrát, zde zůstaň na vždy spočinouti.“
Zapomněl již sokolík, aj, na svůj ráj tam za horami,
hlavu složil umdlenou tam na klín sester pod břizami.
Zdálo se mu o mládí, aj o matičce, o domovu;
usnul — nevzbudil se víc, a pod břizami dřímá v rovu.
PD old 70