Kytice (almanach pro mládež 1878)/Appius Klaudius, statečný vlastenec
| Kytice (almanach pro mládež 1878) | ||
| Břízy | Appius Klaudius, statečný vlastenec | Hvězdář |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Appius Klaudius, statečný vlastenec |
| Podtitulek: | (Obrázek dějepisný) |
| Autor: | Jan Vítek |
| Zdroj: | Kytice. Almanah pro mládež česko-slovanskou. Praha: Fr. A. Urbánek, 1878. s. 102–106. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Appius Claudius Caecus, Pyrrhos |
|
Za pradávných časů žili v nynější Italii národové rozličného původu, z nichž po dlouhém usilování domohli se panství nad ostatními Římané. Jejich udatností a výtečným uměním válečným pokořeni jsou koncem třetího století před nar. K. čelní Umbrové i proslulí Etruskové; Samnité pak po krutých válkách učiněni neškodnými založením četných osad vojenských uvnitř vlastní jich državy. Znamenité obchodní město Tarent na jihovýchodním břehu mořském bojíc se posléz rostoucí moci Římanův přidalo se k Lukanům, kteří na jihu svá sídla měli a s Římem byli se znesnadnili. I přihodilo se, že lodi římské u Tarenta ležící byly drzostí Tarentských vyloupeny a potopeny, aniž by obyčejné opovědění války bylo učiněno. Římané žádali dostiučinění. Tarentští však spoléhajíce se na pevnost a bohatství svého města a na přátelství národů Římany utiskovaných, odpověděli vyslancům římským veřejným pohaněním. Římané zdvihli proti nim válku a za krátký čas tak je sevřeli, že by Tarentští byli musili podrobiti se, kdyby jim silnější podpory nebylo se dostalo.
Naproti východním břehům italským v Řecku bylo království Epiros, kdež panoval tehdáž ctižádostivý a velmi bojovný král Pyrrhus. Tarentští vidouce se v tísni požádali ho o pomoc. Pyrrhus hbitě chopil se zbraně a s vojskem 25000 mužův a 20 slonů přeplavil se do Italie. U města Hérakleje na řece Liru postavil se proti Římanům. Bitva počala a zuřila strašlivě. Obě strany drážlivě bojovaly; sedmkráte postupovaly a zase couvaly. Jízda thesalská, kterou Pyrrhus sám vedl, jest odražena a král s koně svržen. Tu v boj hnala se falanx[1] a slonové, jichž zděsivše se koně Římanův nepořádek v jízdě učinili; — bitva rozhodnuta ve prospěch krále Pyrrha, jenž mezi řadami s hlavou nepokrytou kráčeje ducha svým dodával. Římané byli poraženi a Italie jižní úplně panství jejich zbavena. Ale Pyrrhovi též vítězství mnoho radosti neposkytlo, neb nejlepší jeho vojíni padli na bojišti; proto chtěl prvního dojmu, jejž způsobilo jeho vítězství, použiti a učiniti čestný mír. I poslal do Říma přítele svého Kineu, by o mír jednal. Kineas byl výborný řečník, jenž již vícekráte na dvorech východních s prospěchem byl vystoupil a slovy uhlazenými chváliti i lichotiti výborně uměl. Získal si brzy velikou část rytířův, již v senátě[2] za přijetí míru se přimlouvali. Již ukazoval se senát býti k tomu volným, an tam náhle přiveden jest kmet slepý, konsulár (vysloužilý konsul) Appius Klaudius, jenž jal se mluviti takto:
„Teprv nyní velebím vás, bohové, že slepotou stížili jste stáří mé, aby viděti mi nebylo nepřítele, jenž míru vám nabízí hanebného! Duše malomyslné, jedním dnem chcete ztratiti toho, čeho otcové tolikerým nebezpečím, tolika drahými životy za půl století dobyli a úmluvami svatými si připoutali!? Není již v Římě obětovnosti, která by poslední majetek na oltář vlasti položila, není již lásky vlastenecké a hrdinnosti? není bohatýrův, jimž sláva a svoboda otčiny dražší nad život? — Díky vám, bohové, že již stár jsem a že brzy k otcům lepším vás živoucích se odeberu; neb lépe jest umříti, než nežiti tak jako předkové naši žili pod nebem svobodným, váženi a ctěni ode všech sousedův. S nepřítelem vítězným jednati nedůstojno Římana; nechť odtáhne Pyrrhus z Italie a pak ať o mír jedná; neb dokud nepřítelem jsa v Italii dlí, nesmí Říman — je-li ještě Římanem — ustati válčiti. Či jediná bitva, kterou jsme u Hérakleje ztratili, vás tak ohromila a veškerou odvahu zničila? Domníváte se snad, že Pyrrhus vyhrál bitvu beze značné ztráty? — Vždyť na bojišti zanechal květ vojska svého, mnoho nejstatnějších důstojníků. Jestli mír učiníme s Pyrrhem a požadavky jeho vyplníme, stanou se Lukani, Bruttiové i Samnité svobodnými, na zmar přijde hrdinská krev předkův, která mnohá místa oněch zemí skropila! Etruskové i jiní národové nedávno podmanění povstanou proti nám, chtějíce se sprostiti závazků nepohodlných, ano i vážnosti u spojencův a sousedův pozbudeme. Řím nedostál by nikdy úkolu svému „v Italii panovati“, kdyby bez potřeby cizinci krajin vydal. Římu jest bojovati, a čeho meč dobyl, to moudré a spravedlivé zákony v jedno tělo státní spojí. Přísná kázeň, odhodlanost, horlivost, dobrovolné odřeknutí se pohodlí povedou k vítězství. Míru chtíti získati, abychom doma pohodlně, rozmařile žili, jest hanebno, jest zráda vlasti. Každý v pravdě dobrý občan odvrátí obličej od těch, kteří se za takový mír přimlouvají. Jako jeden Řím v Italii, tak bude tam i jedno panství, jedna vláda; toga[3] bude jediným čestným šatem všech Italů. Mníte snad, že Řím již ode všech opuštěn, že nikoho věrného, spolehlivého nemá po boku? Latinové jsou dojista pevná bašta, na jejichž zdech si vítěz pyšné čelo rozrazí. Ano i Etrusky můžeme si nakloniti a úplně sobě získati, dáme-li jim větší svobodu, po níž touží. A což bujaré jinošstvo, jehož ještě hojně v mostě; hle, vizte jeho ochotu, nadšenost a zápal pro věc svatou, kterak v boj odebrati se touží a doplňuje řady bitvou ztenčené. A Pyrrhus že jist příštím vítězstvím? — Kdyby jist byl, nikdy by míru nežádal, nýbrž dále by válčil, na Řím by táhl a zmocniv se ho uskutečnil by záměry své; neboť jeho zrak do dálky nedozírné pohlíží, touží po slávě a panovati chce nad říší rozsáhlou. Draze dobyv vítězství svého opuštěn bude i od Tarenťanův, jimž se již znechutil a kteří se k vám, otcové shromáždění, houfně utíkají ochrany žádajíce. Jen mužně setrvejme a nedejme se ničím s pravé cesty svésti!“
Řeč slepého kmeta působila, nalezši v mnohých srdcích ohlasu. Nabídnutí míru zamítnuto a Kineovi poručeno, by město opustil. I vrátil se k Pyrrhovi, k němuž později i římští vyslancové přišli žádat za propuštění zajatých. Marně snažil se Pyrrhus sliby i dary nakloniti si je, marně povolil zajatým jíti na svátky do Říma; vyslanci darův nepřijali a zajatým bylo z nařízení senátu po svátcích k Pyrrhovi se vrátiti. Roku 279. svedena u Askula bitva druhá, v níž Pyrrhus mnoho bojovníkův ztrativ zvítězil. Posledně bojováno r. 275. u Beneventa, kdež podařilo se Římanům splašiti Pyrrhovi slony tak, že jeho vojsko v nepořádek uvedeno a na útěk obráceno bylo. Když Pyrrhus Italii opustil, zmocnili se Římané Tarenta a celé jižní Italie. — Vytrvalost a obezřelost Appiova zachránila slávu a moc římskou.
I my, dobře činíce a o věc spravedlivou bojujíce, ničím nedejme se zmásti, neb, byťby i ne hned, přece po letech zásluha naše poznána a řádně oceněna bude.
- ↑ Falanx byl šik těžkooděncův pevně k sobě postavených do čtyrhranu a opatřených kopím, jež pět metrů dlouhé bylo a z řady páté až do první dosahovalo.
- ↑ Senát byla v Římě rada ze kmetů zřízená, v níž z počátku 100, pak 200, pak 300, pak i více kmetův zasedalo. Senát měl právo návrhy činiti o válce neb míru, a byla-li válka vypovězena, sbíral vojsko, ustanovoval vůdce, povoloval peníze, smlouval se o mír a jednal s cizími národy. Účastnil se u vydávání nových zákonů a dohlížel, aby s obecním jměním dobře se nakládalo. Že nepatrný Řím k světovládě se povznesl, stalo se věhlasem senátorův, neb tito vždy velmi obezřetně, důstojně a moudře se chovali.
- ↑ Toga byla šat svrchní, již Římané v čase míru obyčejně nosívali.