Kytice (almanach)/Venuše Miloská
| Kytice (almanach) | ||
| Po návratu | Venuše Miloská | Noc dušiček |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Venuše Miloská |
| Podtitulek: | a její stanoviště v řeckém umění |
| Autor: | František Ladislav Rieger |
| Zdroj: | Kytice. Almanach. Praha: Kat. Jeřábková, 1859. s. 59–76. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Venuše Mélská |
|
Z oněch tří oborů, na něž dle starého sice, ale posud nepřekonaného pravidla snahy společenstva o všestrannou, čistělidskou vzdělanost se dělí, zanedbali jsme posud bez odporu nejvíce obor krásy. Ve směru, vedoucím k tomuto ideálu, urazili jsme nejmenší kus cesty, tu jsme osvědčili posud nejméně snažlivosti, tou cestou užili jsme posud nejméně rozumu rozbíravého a pořádavého, nejméně oněch pomůcek soustavné nauky, kteréž jsou poznání lidskému tím, čím jsou lokomotivy pro vzájemné styky a obchody národův. Péče o ideu krásy je při vzdělání novověkém více méně pouhé náhodě zůstavena, ba poznání i pěstování krásy, zvláště výtvarné či obrazné se v obecné naší soustavě vychovací naskrze pomíjí. O zahynulých národech dávnověkosti vypravují se nám sice ve škole dlouhé historie, ale o nepomíjejících stopách, jež na přechodu svém po dějišti světa úsilím umění svého zůstavili, o pomnících, bez nichžto bychom na mnoze i osudy jich nebyli poznali, nic, neb málo víc. O známost bojův a blahoborných půtek jejich staráme se pilně, ale o důkladné poznání a cenění jich budov, jich děl uměleckých, ačkoli velebné tyto ostatky časem jediným měřítkem a důkazem jich vzdělanosti bývají, nedbáme. Neznajíce umění ani theoreticky ani historicky neumíme také výtvorů jeho z vlastní doby, ani slušně ceniti ani dle zásluhy milovati, a jakkoli jsme ve všem vědění a vzdělání mocně pokročili, opozdili jsme se vzhledem na poznávání výtvarné krásy tak velice, že většina nejvýtečnějších vzdělanců naší doby vzhledem soudnosti v oboru tomto, vzhledem obliby a citu pro krásu výtvarnou, obecnému měšťanu athenskému z doby Periklesovy snad a beze snadu přednost by dáti musila. Slýcháme sice, že byli národové tak řečení klasičtí výteční v umění, ale pojmy naše o tom jsou tak matné a kusé, že výtvory umění řeckého a římského i rozličných dob pučení, rozkvětu a úpadku ani rozeznati ani ceniti nedovedeme; neb k posouzení těchto věcí je příprava naše as taková, jako vesničana některého k rozeznání Orlanda de Lasso od Mozarta, vlaské hudby od německé, nebo k zevrubnému pojímání všech krasot Beethovenovských symfonií s týmž citem rozkoše, s jakýmž se v ní kochají u nás hudby znatelé. Ba jsou umělci nanejvýš výteční, a nejedno nesmrtelné dílo starověkého umění klasického, ježto většina našich vrstevníků ani po jméně nezná, o nichž jmenovitě také u nás, jak Slováci říkají, posud ani chýru nebylo. O jednom z nejkrásnějších zde slovíčko promluvíme a za tou příčinou zmíníme se o řeckém umění tolik, kolik toho k objasnění předmětu našeho, i k bližšímu označení místa, jež v umění tom zaujímá, potřeba se viděti bude.
Podstatný rozdíl v povaze doby pohansko-klasické a doby novokřesťanské, kterýž se jeví v tolika zjevích materialního, společenského i duševního života, osvědčuje se zvláště patrně též v umění. Rázovité známky křesťanské civilisací, pak rozhodná a obecná platnost přesvědčení o přechodu duše z časného života v jiný věčný, o svlečení tělesnosti, konečně láska — a to láska, v jejímžto světle blahodějném jsou sloučeny v jeden celek záře zbožnosti, milosrdí a odřečení se, ta láska, kterouž církev nazývá caritas a kterouž my rovněž jako i sousedé naši Němci slovem neuplným „lidmilostí“ anebo výrazem výkladu potřebným ač pravdivým „křesťanskou láskou“ nazýváme. Ideál této lásky nabylo a nejspanilejší obraz její podalo umění křesťanské v madonně s děťátkem. V ní totiž vidělo tu lásku zbožnou i lásku sebe zapomínající, obětovnou, jaková může býti v plné míře jen láska mateřská, v zázračném jakémsi souhlasu, ješto zde matka láskou k dítěti též Boha svého a světa spasitele miluje. Nejspanilejší výraz krásy lidské shledali v milující matce myslíce jako náš Erben jednou pověděl, že cenu neskonalou dává ženě jen routa a barvínek — ale v matce skvoucí se spolu v čisté zoři panenství, ješto nepřestala býti nepoškvrněna. Protož pěstovali umělci křesťanští s tak zvláštní oblibou tuto poesii křesťanského názoru světa a je málo umělců výtečných, aby se nebyli o vyjádření tohoto ideálu zasadili.
Řecký svět nalézal zadostiučinění v blahoměrném požívání života, a nedbaje o onen svět, v nějž mohl přejíti jen řekou plného zapomenutí, neznal též křesťanského odřečení se, ale hleděl pod krásným blankytem vlasti své veškeré pozemské bytí své ozdobiti všemi výtvory krásy, jichž obraznost a mechanická dovednost jeho schopna byla — a v tom blížiti se jasným bohům. Božství jeho nevznášelo se nad ním tak nedostižitelně, netělesně a nepochopitelně jako nad křesťanem. Rodina bohův byla mu bližší, v ní se cítil takořka jako doma, neboť údové její byli mu vesměs osoby známých povah a rysů se všemi pocity lásky, pomsty a rozkoše, jakéž v sobě a jiných tušil. Rádi se mu jevili v ušlechtilé tělesnosti, nepohrdajíce ani obcováním a láskou jeho. Byliť to takořka lidé, jen že sproštění neduhův a nedostatkův, jimiž člověk stížen bývá, vznášejíce se nad ním netoliko mocí a svou vznešeností, ale především nepomíjivostí osobnosti své a neznáním trudův, smrtelníkům přirozených. Protož nazývají básníci jich člověka vznešeného, mocného tak rádi bohorovným a bohopodobným a mužové nesmrtelné paměti stávají se u nich aspoň poloubohy. Božství řecké spočívalo tedy hlavně v necítění všech pout smrtelnosti, v nezkalené blaženosti; a v blaženosti jasné, nezkalené jevila se také bohorovnost. V životě takto rozměřeném musila ovšem krása nejvíce místa zaujímati, neboť ona mohla nejmocněji přispěti k blaženosti. Řek si nechtěl kaliti názor života pochybnostmi o zasloužilosti nebo dovolenosti — ani pomýšlením na odřečení se: neb nedbaje o budoucnost nejistou, neznámou a pustou stál o to, aby vypil číši života do dna, aby požíval blahoměrně všech rozkoší dostupných. Ač smyslnost nebyla mu podezřelá, neboť neznal zakázaného ovoce ani zavřeného ráje, jeho jediným pravidlem byla blahomíra v poživech, kteráž jednostrannost i přesycení stejně nedopouští. Nevida za příkladem bohův svých ve smyslnosti nic nízkého, snažil se ji raději zpoetisovati, povznésti a jakoby bohorovnou učiniti. Zjev tělesnosti lidské, nejkrásnější bez odporu ze všech zjevů smyslných na světě, zjev, kterýž měli lidé s bohy společný, byl mu předmětem pocty a ušlechtilé rozkoše, a duch jeho obrazivý i krasolibý nalézal nejutěšenější výraz této zbožnělé krásy a tělesnosti ve své Venuši, kteráž byla ženou tělesnou, krásy svrchované, ale co do nepomíjivosti vnad svých a co do míry rozkoší, jichž schopna byla — bohyní. Tímto názorem vedeno utvořilo umění Řekův svou Venuši. I ona je zosobněním lásky, ale lásky pohanské s přízvukem rozkošnosti a zbožnělé tělesnosti.
Tomuto názoru Řekův i to karakteristicky přiměřeno, že ideál svůj vždy a nejkrásněji v plastickém zjevu vyvedli, ješto křesťanské umění se svým zračným nachýlením se ku spiritualismu, milujíc romantiku barvy, kouzelné dojmy světla a půvab věcí v šerém povzdálení tušených ideál svůj nejšťastněji malbou zobrazilo a vyslovilo. Ze všech bohyň krásy a rozkoše, kterýchž nejvýtečnější umělci starověkosti řecké, ve předmětě tomto zvláště si libujíce, zajisté mnoho vyvedli, došlo nás v lepší zachovalosti tré zvláště slovutných: Venuše kapitolská, Venuše Medicejská nejvíce pověstná, a Venuše Miloská posud nejméně známá, ale dle našeho a prvních naší doby znalců nad všecky jiné krásnější. Chtíce povahu Venuše Miloské lépe naznačiti promluvíme prvé o oněch dvou, k nimž se i později k vůli porovnání někdy vrátíme.
Venuše, kteráž v sousedství několika jiných výtečných soch starověkosti na Kapitolu v Římě stojí a k nejcennějším antikám sbírek papežských se čítá, je mladá, krásná žena v plném rozkvětu tělesných vnad, kterážto smysly naše okouzluje, nad jejížto pravdivostí žasneme. Všecky údy tohoto luzného těla jsou vykouzleny v krásném mramoru s takovou měkkostí a pružností, že pod pletí kolování krve a chvění nervů tušíme. Jest to život jako divem uchvácený a vtělený a tímto živým životem předčí socha ta nad mnohé jiné antiky i samého Belvederského Apolla tak mnohoslaveného. Ale žel, život tento je život tělesný toliko — ne duševný, žena tato není bohyně a nemůže se nikterak uznati za důstojný obraz lásky a rozkoše zbožnělé. Výraz líce postrádá vší vznešenosti a poesie a nezřídka udá se nám viděti smrtelnici s vyšším výrazem duševního života v obličeji — než tato bohyně jeví. Neznámý její tvůrce byl výtečný mistr svého umění, co do dlátka roven nejslavnějším sochařům zlaté doby, ale nebyl umělec genialního nadšení.
Slavnější a do nedávna vůbec za nejspanilejší vzor řecké krásy považována jest Venuše Medicejská, kteráž stojí u prostřed tak řečené tribuny, jejížto stěny se zdobí obrazy prvních umělců. O původci této sochy není pochybnosti, neboť je podepsán na samém podnoží Kleomenes; ale starožitníci a znatelé umění shodují se, že je dílo to nápodobení sochy Praxitelovy. Formy krásného tohoto těla jsou možná-li ještě půvabnější než při Venuši kapitolské, všecky linie jeho jsou utěšeně lahodné, plné elegance, úhlednosti a krasocitu, soujem jich plný harmonie, celé dílo patrně výtvor ducha jemného, ušlechtilého a ruky nad míru umělé. Stojí před námi s vrchem těla maličko nakloněným a jako poněkud stydlivě sklíčeným držíc obě ruce před sebou v ten způsob, jako by brániti chtěla zrakům příliš všetečným. Ale právě celé toto držení těla zdá se trošku upejpavé a nějaké milostnici přiměřenější, než bohyni, kteráž je v kultu řeckém representantkou nelíčené, svobodné rozkoše, kteráž si krásy své povědoma ani s vnadami ani s rozkošnictvím svým se neukrývá, aniž cnostnou zdáti se žádá a jejížto všemohoucí kráse, ježto pouhým svým objevem vždy a všady vítězí, také všeliká koketerie zbytečná jest. Jestli pak se nečiní jen pouze stydlivou, ale v skutku v uzardění studném se zakrývá, jakž to pochopíme na bohyni rozkoše? Uvažujemeli jednotlivé články krásného těla, nemůžeme než obdivovat výtečnost díla a horoucí snahu po všestranné dokonalosti a lepotě forem; všecky poměry jsou nanejvýš ušlechtilé, mohútnost kyčlí, svrchovaná jemnost žlábku, kterýž záda dělí a mnohé jiné části jsou nade všecku výčitku vznešené, avšak při všem uznání po drobném, nečiní nám předce celek dosti vroucí a hluboký dojem, neboť se tu přimísí ke vší té kráse vždycky aspoň tolik koketerie, že jí zcela neviděti nelze, a ta jaksi upejpavá stydlivost zdá se vždy odporovati názoru řeckému a podání o této bohyni. Ta dovršenost líbezné, všemi prostředky dobré školy a zkušenosti opatřené techniky vedle nedostatku velebné prostoty a nelíčenosti svědčí, že toto dílo pochází již z doby odkvětu řeckého umění.
Pověstný Louvre v Paříži, někdejší sídlo králů Francouzských, kterýž nyní velebohatou sbírku uměleckých děl chová a dílem vlastní krásnou architekturou, především ale ovšem oněmi poklady, jež skrývá nade všecko ostatní, co přítel umění v Paříži pamětihodného viděti může, značně předčí, honosí se také Venuší — Miloskou. Komužkoli se udá přijíti do Paříže, nechať neopomine navštíviti bohatý Louvre. V jednom z přízemních jeho sálů uzříte tu před sebou nejspanilejší ideál řecké krásy, nejvznešenější bohyni lásky a rozkoše, jížto nepřízeň časů našeho věku dočkati dopřála, a spolu mezi původními a zachovalými výtvory řeckého umění jeden z nejvýřečnějších; neboť neznáme nad ně nic vznešenějšího než zbytky z frontonů Parthenona, dílo to bezpochyby vlastní rukou a řízením velikého Fidia vyvedené a nedostižitelný vrchol netoliko řeckého umění, ale vší plastiky vůbec. Ale dílo toto zachovalo se nám jen ve zlomcích na mnoze válkami a tureckou surovostí tak silně porouchaných, že zvláště laik z pohledu na ně čistého potěšení nabyti téměř ani nemůže. Naše Venuše je sice také porouchaná, scházíť jí zvláště přední části obou ramen, ba i pleť utrpěla místy bolestně. Ale vždy je zachována aspoň tak, že oko vzdělanější ve spolku s obrazností jen poněkud živou, si původní obraz v plné kráse doplniti — a že vzdělaná obliba všecky krásoty díla toho poznati a ceniti může. Za to ale nelze nám pochybovati, že tu máme před sebou dílo původní velikého umělce. Nejvýtečnější znalci a starožitníci shodují se teď o to, že ve Venuši Miloské máme původní dílo velikého Polykléta, vrstevníka i soupeře Fidiasova. Venuše ta je pracována z mramoru Parosského, jehož něco přižloutlá barva se přirozené pleti poněkud blíží a umělce jakousi vroucností podporuje, jížto v mramoru Kararském dosíci nelze. Postavení je důstojné, pevné, nanejvýš přirozené. Spodní čásť těla zahaluje lehká chlamys. Původní úkon rukou se prvé neznal; domýšleli se, že pravá, pozdvižená paže se opírala o rameno Marsovo, s nímžto dle domnění toho činila skupení. Avšak později v Pompeji vyhrobená, malá, bronzová soška Venuše, je naší Venuši ve všem tak podobna, že jinak souditi nelze, než že byla kopií její; neboť panoval mezi Řeky obyčej, že jak mile které dílo sochařské ve zvláštní kráse a dokonalosti vytvořeno bylo a daleké slávy docházelo, žáci mistra toho, ano i jiní umělci odliky jeho v rozličném rozměru i materiálu časem též i s malými odchylkami dělali. Tato malá Venuše pak zpravuje si povýšenou levou rukou vlasy, držíc pravou rukou zrcadélko s rukojetí, tak že již nyní o původních úkonech obou paží pochybnosti nestává. Naše socha shoduje se z úplna s názorem řeckým a s celou tradicí starověkou o bohyni lásky pohanské, jak jsme ji v předu naznačili. Postava její je zároveň hrdá, své božské krásy vědomá, sama sobě dostatečná a spolu v naivnosti své nevinná; jeť ona bohyně lásky a rozkoše, aniž se snaží toho nemístným, malicherným studem tajiti; každá čásť toho milostného těla dýše rozkoší a svědčí, že tu před naše zraky stoupil ideál krásy řecké doby, pravý výraz bohyně vládnoucí bez sokyně v říši lásky a dařící rozkoší neskonalou; co by se všemu tomu s předu mohlo zdáti na odpor — ale není — postava ta je nad míru cudna aniž působí na naši smyslnost. A v tom právě leží výtečnost díla, že nám slouží za trefný výklad a za dosvědčení o řeckém názoru života, kterýž se tak podstatně liší od křesťanského. Rek nejsa účasten zjevení Božího aniž co věda o sebe vědomém trvání duše za hrobem i o blaženosti nebe křesťanského viděl se povolána, tvořiti si nebe své a blaženost svou ve světě smyslném — ale ušlechtilá mysl jeho nedala mu utonouti v mrzkém materialismu, ale vedla jej k tomu, by rozkoš smyslnou zidealisoval a bohorovnou činil; a Venuše Miloská vysvětluje nám ze všech jediná jasně a důstojně, v jaké míře obraznost Řekův cíle toho dosíci dovedla. Neb zde se nám jeví nenucená, nelíčená, upřímná, ale vznešená rozkošnost, — a pravdivost naší bohyně nekloní se ani k prosaičnosti, jako na Venuši Kapitólské na jedné, ani zas na druhé straně ladnost její ke koketerii jako při Medicejské. Co do milostnosti a úhlednosti — ani co do života a bujarosti neodevzdá ničehož sokyním svým, ale jsouc prosta poklések jejich nese v líbezně-hrdém a rozkošně cudném úsměvu šlechetného obličeje pravý ráz svého božského důstojenství. Života pravdivost Kapitólské Venuše převyšuje vznešeností duševního výrazu — ladnost Medicejské ušlechtilou prostotou i přímostí. Kdo si nedovede libovati v ladnosti, není-li v ní příchuť úpravy a strojné milostnosti, tomu se bude Medicejská Venuše zdáti ladnější a ušlechtilejší; kdo jsa mysli poněkud prozaické tělesnost duševním životem povznešenou ceniti nezná, a smyslnou krásu těla, nejkrásnější vzory životné překvapnou pravdou připomínající, nadevšecko staví, ten snad zas bude viděti v Kapitólské více živé skutečnosti. Každá z těchto dvou podává nám jednu stránku umění, jednostranný obraz řeckého ideálu, ale Venuše Miloská jeví nám samu bohyni lásky a rozkoše, Venuši, jak nám ji Homér opěvá.
Netřeba nám rozbírati podrobně vnady její, ušlechtilou lepotu hrudi, mohutnost dříku spojenou s vláčností a ztepilostí, bujarou měkkost zahrdlí, lehounké vlnění odtud po bedrách dolů, jemnost a úhlednost oděvu, kterýž ve skladu nenuceném krásné formy mohutných kyčlí a jemnotvárných kolenou tak libě na jevo dává; nade všecko to klademe milostně — hrdý úsměv, tak přirozený bohyni, svrchované blaženosti i blaživosti své jasně vědomé, tu utěšenou harmonii všech linií a částí, ten mocný, prostěvelebný a pravdivý půvab celku, kterýž i laika tak mocně dojímá, že ducha nedílně k sobě poutá, aniž jej hned s předu k obdivu a rozbírání jednotlivých částí vybízí. A dáte-li se konečně, když jste se v dojmu celku pokochali, v rozbírání jednotlivostí, tu se Vám ukáže, že je každá část živě pravdivá, ne sice tou pravdou, kteráž přírodu ouzkostně, abych tak řekl, opisuje, ale pravdou, jakouž je každá pravá poesie obdařena, kteráž Vám s květu podaného ni pelu ni vůně nestírá a mimotních, matných přímětů jemněcitnou rukou pomíjí. Pravda naší sochy poskytuje nám všecky vnady, jež zde najíti možná, ale není v tom smyslu pravdou, abyste byli zjev jich již před tím kde skutečně spatřili. Jeť to utěšený harmonický soubor všech krasot ženského těla, jakéhož při žádné smrtelné krasavici mysliti nelze, neb ovšem kdyby to bylo lze, přestala by Venuše naše býti bohyní, nebyla by již ideálem krásy, jsouc jen krasavicí lidskou. To však je paměti hodné, že ačkoli se nám představuje prostě co bohyně lásky pohanské, lásky to s přízvukem smyslnosti, předce je nanejvýše vzdálena vší vilnosti, a nelíčeně cudná nad své dvě sokyně, z nichž jedna svou nemístnou stydlivostí a koketerií k pochybám o své cudnosti samochtíc podnět dává, ješto druhá vyššího poetického vzletu nebudíc smysly naše příliš ku živým vnadám tělesnosti své poutá. O Venuši Miloské možná právem říci: castis omnia casta: Co pravá pohanka nevidí v odhalení vnad svých a rozkošnosti své hříchu, a proto právě ponáší se ve své obnaženosti tak přirozeně, tak cudně. Že je po spodní části těla zahalená, ješto jsou druhé dvě Venuše zcela nahé, je zde okolností nepodstatnou; dle povahy své byla by i při úplném obnažení výrazu svého nezměnila, neb se může o ní užíti slov jednoho z básnických krajanů našich „und sie ist wie ein Kind, weil arglos ihrer Blösse“. Pamatuji se, když jsem jednou s naším genialním Levým, kterýž měl k umění řeckému lásku tak vroucí a vnímavost tak velikou, že nad ně nic milejšího a dražšího neznal, a že by byl za žádnou cenu vědomě od ducha a pravidel jeho neodstoupil, o Venuši Miloské rozmlouval a ji co do ušlechtilosti nad Medicejskou stavil, přisvědčil mi ochotně, doloživ svým způsobem; snad trochu nad potřebu jádrně: „Což ta je proti Miloské necuda.“ A v slovech těch je kus pravdy. Medicejská Venuše chce se nám zarděním svým přimíliti, Miloská pak, pravá bohyně, o to péče nemá. Medicejská praví k sobě: „Smrtelníci na mne hledí — nesmím odhaliti všecka kouzla svá najednou, stydlivé hnutí těla rozplamení úžas mých obdivovatelů a nenáhlé odhalení vnad mých oživí pak zase vždy lásku jich, kdyby ochladla.“ Jinak činí Venuše Miloská: nevnadí a neláká, ani nelichví a nespoří vděky svými, ale jak je tak se nám jeví, prostě, věříc pevně v neodolatelnost a nevadnoucí mladost krásy své a vědouc, že štědrota v rozkošnosti vnad jejích nevyčerpá — pro něž ani úpravy, ani skrblení třeba není. — Venuše Medicejská vyjadřuje celým ruchem svým přede vším vědomí svého pohlaví, Miloská pak zvláště vědomí svého rozkošného božství.
Nade všecko ale vidíme přednost Miloské Venuše nad jinými v tom, že nám podává pravou bohyni — že podává zjev všecky smrtelnice přesahující velebnosti lepoty, že poskytuje zosobnění řecké krásy a nejpravdivější ideál lásky pohanské neoddělné od prosté, nelíčené volnoruché rozkošnosti, jak se nám ze všech památek řeckého světa jeví, a takový, jaký dle názoru světa u Řekův platného býti musil. A jako nám Madonna Rafaelova nejspanilejší zjev umění křesťanského podává, může Venuše Miloská platiti za nejutěšenější zjev ideálu řeckého a tudy nad mnohé jiné antiky k poznání povahy umění řeckého přispěti. Jeť ovšem Fidias ještě vznešenější mistr svého umění a díla jeho nad Polyklétova mocnější, ideálnější, duchaplnější; ale Polyklét je snad, nepostrádaje při tom vznešené ušlechtilosti slohu, populárnější proto že líbeznější. Rozličnost povahy a směru obou umělců jeví se poněkud již ve předmětech, jimiž zvláště vynikli. Onen vyjádřil zvláště velebně sílu, moc a vznešenost v Bohovládci Jupiteru a v duchaplné Minervě; tento, zvláště líbezně a milostně nádheru a spanilost zjevu v Junoně a Venuši i mnohých postavách jinochů, v nichž si zvláště liboval. On hledal krásu jediné k vůli kráse, on se snažil o nejspanilejší úkaz člověka, této ozdoby tvorstva, o úkaz jeho ve stavu nahodilými poměry nezkaleném, tedy v souměru, v míru, v bujarosti mládí a blahocitu zdraví. Onoho známka rázovitá je velebnost, tohoto milostnost. Nelze tu nepomysliti na analogie. P. Michel Angelo je mohutnější genius, ale Rafael milostnější a věrnější tlumočník našeho křesťanského názoru o kráse v umění.
Od prvních nejistých kroků řeckého umění, jehož krása se přísností a ostrostí kalí aneb ještě vzorem egyptské tuhosti samochtíc poutá — od staré školy Sikyonské a Argosské, od mramorů Aeginských, v nichžto obrazností smělou vedená koncepce umělcova s nejjapností ruky jeho ještě trudně zápasí a snaha po jasném výrazu v jakýs ušklebek jako zmrzlý smích přechází, pokročilo umění řecké s Kalamisem a Pythagorem[1] od konvencionalních starých tvarů k větší volnosti, pravdě a študium přírody, počalo dobu nejkrásnějšího květu svého s Myronem, kterýž ačkoli nepozbyv ještě docela bývalé tuhosti tvořil se zvláštní oblibou postavy heroův, athletův i zvířat s pravdou, silou a bujarostí ruchu dotud nevídanou,[2] až dosáhlo zenithu slávy a vznešenosti své v sochách Parthenonu na Akropoli, kdež veliký Fidias podal díla nejideálnější, nejmohútnější, nejvznešenější velkoleposti, jížto duch lidský, sloučením genialního pojímání krásné skutečnosti s usilovnou snahou po ideálu a vyjádření myslivého ducha, v plastice bytost dáti může.
Slabší sice, ale mezi mnohými výtečnými umělci této krásné doby jediný důstojný soupeř jeho byl Polyklét, jemuž někteří přísní soudcové vyčítají, že mu ideálnost krásy nebyla vždy jediným úkolem při tvoření, ale že časem spolu o zalíbení se lidu dbaje, nápodobení přírody již poněkud na ujmu ideálu více místa dopřával. Nelze nám nyní rozhodnouti, zdali tomuto populárnějšímu směru anebo jen v skutku větší milostnosti a líbeznosti své tím povinnen byl, že mu jednou krasocitní krajané nad samého Fidia palmu přiřkli. — Žáci a stoupenci obou mistrů hleděli později čím dále tím více nápodobením přírody i v nahodilých, nepodstatných přímětech jejích oblíbení krajanů svých získati vyváděním předmětův neobyčejných a nápadných více podivení než obdivování způsobiti. Nejpověstněji z nich Kalimach postrádá síly a velebnosti, avšak jsa přítelem krásy hledí ji nápodobiti dle přírody, kdekoli ji nalézá, ješto Demetrios větší cenu hledá ve výtečném nápodobení, než ve kráse a tudy vráskovité stáří a jiné předměty na mnoze nepěkné za úkol sobě klade, nedbaje vzdálí-li se ideálu krásy a sníží-li své umění, dojde-li jen hlučného potlesku klesající obliby krajanův. Tolik víme o nich jen ze spisovatelů současných. Praxiteles, Skopas a Lysippos, kteří žili o století později, po pochování samostatnosti řecké, vracejí se opět k hledání ideálu a pěstování krásy, čímž způsobili jakousi renaissanci staré plastiky; ale v dílech jejich jeví se časem již více chladného rozmyslu než tvorčího genia, více líčenosti a úpravy než prostoty a přímosti. Jejich snaha jde zvláště k výtečné technice, k útlosti a jemnosti forem, smyslnému půvabu; především ale není jim dosti na pravém plastickém míru předkův, na tichém působení krásy samé; oni se snaží docíliti v divači větších dojmů vyjádřením stavu duševního hnutím mysli, slovem tím co jmenujeme pathos.
Praxitelovi zdá se že náležela aspoň co do původního pojetí Venuše Medicejská skrze Kleomena nápodobená, a tak též má být pověstný Belvederský Apoll jen odlikou původního díla Skopasova, jakož podobně i Niobidy ve Florencii, ješto se athleta, v nejnovější době z Tibery vytažený, ve Vatikanu, shoduje s Pliniovým popisem díla Lysippova, kterýžto umělec byl tak pověstný sochami podobizními zvláště Velikého Alexandra. Po těchto náčelnících klesalo umění řecké opět. Jen jednou ještě, po rozdělení říše Alexandrovy vzchopilo se krásně na Rhodosu vyvinutím odnože samostatné, která se však již více snaží o dojem theatrální, o výtvory ohromné, a obírá sobě s oblibou předměty složité a výrazem strasti nebo násilného vnějšího ruchu značné, z nichž se mnohé k plastice dle povahy jí vlastní ani nehodí, a ježto by snad větším právem spíše malíři za úkol sloužiti mohly. Mezi nejvýtečnější a nejcennější díla této doby náleží pověstný Laokon ve Florencii a Farnezský býk v Museum burbonském v Neapoli. Římané ve všem vyšším vzdělání žáci Řekův, nedospěli v žádném oboru méně k samostatnosti než v plastice. Sochy jich, nejsou-li vůbec jen díla pozdějších pěstovatelů řeckého, na sklonku stojícího umění, jsou na mnoze jen odliky, časem dosti nejapné, originalův řeckých a cokoli nám původního zanechali, je u porovnání s řeckými výtvory ceny velmi podřízené. Jen v sochách a poprsích podobizních dosáhli skutečné výtečnosti životem a pravdou. Ale říše ideální krásy byla praktickému, silnému, bojovnému Římanovi tíže přístupna než ušlechtilejšímu, krasocitnějšímu, nadšenějšímu Řekovi; neb výbojní Římané považovali umění vždy jen co přímětek nádhery a obihu, ješto jim panování bylo vždy hlavním úkolem národním:
Tu regere imperio populos Romane memento,
Hae tibi erunt artes…
Pročež jsou díla plastická těchto dvou klasických národův a rozličných dob jich ceny nad míru nerovné, a kdožkoli antiku v úplné kráse její poznati a v umění řeckém se vzdělati chce, nech se raději obrátí přímo k nejvznešenějším jeho květům, k výtvorům Fidia a Polykléta. Ovšem i zde jako v každém umění bude mu třeba delšího študování a porovnávání, aby všecky krasoty jich v plné míře jasně poznati a s pravou rozkoší požívati mohl; ale jak mile si ideální krásu jich osvojí, najde pak v duchu a citu svém neklamné měřítko ke všem ostatním plastickým výtvorům klasické i novověké doby.
Pozn. Polykleitos narodil se v Sikyonu asi s počátkem 5. věku před Christem. Mistrem jeho byl Agelades v Argosu, u něhož se též učil ve věku pokročilejší Myron z Eleutheré a Atheňan Fidias, vrstevník Polyklétův. Co umělec působil pak nejvíce v Argosu v druhé čtvrti 5. věku př. Chr. V zápasu rozhodnutém v Efesu o nejvýtečnější vyvedení sochy, jejíž úlohou byla raněná Amazona, bylo mu přiřčeno vítězství nad soupeři, kteříž byli veliký Fidias, Ktesilaos (č. Kresilas) žák Myronův, Fradmon a Kydon. Nejpověstnější díla jeho byla: skupení dvou chlapců v kostky hrajících, jež někteří za nejdokonalejší dílo celé doby pokládali. Juno (Hére) dílem chrysoelefantickým pro Héréon u Argosu zhotovená, jejížto hlava zachovala se odlikou ve ville Ludovisi v Římě, některé postavy athletické jinošské, zvláště Diodumenos a Doryforos, jichžto pozdější kopie se nalézají v museách (zvláště onoho výtečná v Palazzo Farnese v Římě), konečně socha nazvaná kanon, ve kteréž postavil jako pravidlo krásy a zákon souměru postavy lidské, jakož jej byl snažným a důmyslným študováním tohoto předmětu poznal, a kterýž v skutku mnohým umělcům platil za zákon, až pozdější škola po zvláštní jemnosti a ztepilosti toužící útlejší formy zavedla. — Někteří kritikové němečtí chtěli Miloskou Venuši připisovati Skopasovi — kterémuž domnění ale odporuje sama povaha a božský mír bohyně naší a mohutné formy, což se vše shoduje s celým směrem umění Polyklétova, jemužto šlo vždy a při všem tvoření jeho jen o pouhé, žádnou vášní a strastí nezkalené vyjádření krásy, ježto Skopas se snažil již více o luznější a útlejší formy, především ale jako celá novoattická škola, kteráž téměř celé století po Polyklétovi kvetla, o pathos — o vyjádření duševního hnutí, vášně a strasti mysli lidské. Jestli pravda, jakož se podobá, že skupení Niobid, jehož odliku ve Florenci obdivujeme, náleželo Skopasovi, nelze mu připsati též naši Venuši. Konečně představovala novoattická škola, směřujíc již více k smyslnému dojmu — a najmě sám Skopas první (jakož positivně víme) i Praxiteles, Venuši už docela nahou, ješto naše je po starším způsobu ještě zahalená.
Místo, kde Venuše tato nalezena byla, je malý (3 □ míle) ostrůvek v égejském moři, počtený ke Kykladám s nejlepším přístavem v celém archipelu — s 3500 obyvateli a značnými zbytky starého umění a vzdělání, mezi nimiž zvláště mramorový amfithéatr. U starých Řeků sloul Melos, nebo Akytos, též Mimallis a Zefyra; obyvatelé jeho byli kmene dorického, pročež se Spartany držívali. Na Melosu narodil se též filosof Diagoras. Nedaleko starodávného hlavního města našel r. 1820 řecký rolník naši sochu (spolu též tři hermy t. j. ohlavené pilíře), kteráž se ne dlouho potom stala jměním vlády francouzské.