Kytice (almanach)/Noc dušiček

Kytice (almanach)
Venuše Miloská	Noc dušiček	Jelen

Údaje o textu
Titulek:	Noc dušiček
Podtitulek:	Fantasie
Autor:	Josef Kolář
Zdroj:	Kytice. Almanach. Praha: Kat. Jeřábková, 1859. s. 77–86. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Byl krásný den a neděle,
Všech Svatých, první listopad —
     Slunko vstalo vesele,
     Plno růžoskvoucích vnad,
     Jako na sváteční den
     Vstává dítko, jemuž sen
     Ještě hraje na čele.
     Milostně se usmálo
     Zlaté ranní slunéčko
     A zem celou líbalo,
     Každé její kvítečko:
     Jako dítko, když dá sladce
     „Dobré jitro“ milé matce.
     A zem celá oblažená
     Jen se rděla ozářena;
     Každý patřil vesele,
     Každý slavil a byl rád —
Byl krásný den a neděle,
Všech Svatých první listopad.
     Na obloze modrojasné
     Putovaly z daleka,
     Běleskvoucí oblaka,
     Ježto záře kolem zlatí:
     Jako Světice a Svatí
     Priodění v roucho řásné,
     Jako jasní Cherubim,
     Jako světlí Serafim,
     Jako kůry andělské,
     Jako vojsko nebeské —
     Zpívající v harmonii
     Věčné hymny melodii.

     Putovaly od západu
     Oblaky a s severu,
     Od jihu i od východu
     Od rána až k večeru;
     Zvolna kolem slunce spěly,
     Ježto jako Boží oko
     Pohlíželo na svět celý
     Převysoko, přehluboko;
     Ku zemi se snižovaly
     Přes kříž věží na kapličky,
     Kde lid zbožný Boha chválí:
     Jako družné vlašťovičky
     Hnízdící na domu báni
     Pro štěstí a požehnání.

Vše zmizelo, když v kostele
Zvon hlásal večer po třikrát —
     Na nebi se rozsvítily
     Miliardy hvězdiček,
Mezi nimiž vzešel bdilý
     Bledějasný měsíček:
     Jako by tam všichni Svatí
     Byli velkou na hostinu,
     Pějíc svatým ohněm vzňatí
     Čest a slávu Hospodinu.
Byl krásný večer, neděle,
Všech Svatých, první listopad.

II.

Už se půlnoc zvolna blíží,
Tajemná noc Dušiček —
Pozdřimuje měsíček,
Po zemi se mlhy plíží,
Jako noční duchové
Skrytí v roucho vzduchové;
Jedna hvězda za druhou
Hasne tmavou oblohou,
Už i měsíc skryl svůj zrak,
A vše, hvězdy, měsíc kalý
Zastře tmavý noci mrak,
Jako rouška okno halí.
— Mníš, že nebe, země spí.

Avšak jedna bytost bdí —
Klečí matka na hřbitově
Na modlitbách, uslzená
Nade hrobem svého syna,
Na němž svíčka dohořela
Zasazená v čerstvém rově.
Matka v hoři pohřížená
Prosíc lásku Hospodina,
Dobrá matka zapomněla,
Že je na hřbitově sama.

Však tu také jiní byli,
By svých hroby navštívili:
U chotě tu byla vdova —
Když však na hrob svíčku dala
A na oko zaplakala,
Odešla zas ze hřbitova;
Byl tu přítel u přítele —
Odešel, zaplakav vřele;
Byla dívka u milence,
Přinesla mu na hrob věnce —
Také sestra, sestra milá
Svého bratra navštívila —
Hrůza je však obešla,
A tak každá odešla.
Jenom matka vytrpěla
Na modlitbách, uslzená
Nade hrobem svého syna,
Na němž svíčka dohořela
V čerstvém rově zasazená.
Bůh to odplať matce-vdově!
Sama klečí na hřbitově,
O hrob drahý podepřená —
A už hořem přemožená
Klesla v mdlobu, tiše spí.

III.

Avšak tělo spí, duch bdí —
Bdí a vidí, jak se hroby
Za půlnoční hrůzné doby
Poznenáhla otvírají,
A z nich mrtví vyvstávají.
Každý halen v roucho bílé
Za půlnoční děsné chvíle
Na svém hrobě stojí, sedí,
Nepohnutě před se hledí,
Jako socha mramorová,
Jak svůj vlastní náhrobek.

Na kostnici houkne sova,
Budíc nočních ptáků skřek.
Duchové se probuzují,
Zmateně se pohybují:
Jeden klekne na svém hrobě,
Ku kříži pna ruce obě;
Druhý s odvrácenou tváří
Proklíná a zlostí září;
Tu choť hledá drahou ženu,
Jejíž neznal v světě cenu;
Matka pláče pro své dítě,
Že jí kleslo v pekla sítě;
Děti rodiče své prosí,
By jim vinu odpustili,
Slzami jim ruce rosí,
Jež nevděkem zneuctili;
Přítel s přítelem se míří.

Tam zas jiný život víří:
Jeden kině černou ruku,
Již vznes ku přísaze křivé;
Druhý snáší trapnou muku
Za pomluvy hrdlolživé —
Žže ho jazyk utrhačný,
Jenž byl cizí křivdy lačný;
Toho zase srdce zebe,
Tvrdé srdce k chudým lidem;
Tomu ještěr mozek střebe,
Že byl lichvy chtivým židem.
Tu se pyšní krasavice
U kostlivce škaredého —
Už jí zbledly, scvrkly líce;
Kolem hrdla vyzáblého,
Kde se třpytil řetěz zlatý,
Had se vine jedovatý,
A ty suché prsty její
Hnusní červi ovíjejí.
Byla svůdná krasavice,
Měla milých na tisíce.

Tam zas hrozné trpí muky,
Upě nelidskými zvuky,
(Neb má jazyk přelomený,
Že svou lámal mateřštinu)
Odrodilec, zrádce vlasti —
Musí ležet nepohřbený
Kromě matky — země klínu,
Na niž přived tolik strastí;
Nemůže si odpočinout
V tichém, klidném, svatém hrobě,
Musí stále mřít a hynout,
Nemoha ni zalkat sobě;
Každý se ho z dáli štítí,
Neb mu v čele zrádce hana
Žhavorudou září svítí.

Kolem kostnice zas pusté,
Kde vyrůstá křoví husté,
Světýlka si plačíc skáčou,
Skákajíce tklivě pláčou,
Hledajíce prsou matek:
Dušičky to nekřtěňátek.
A k jich reji, k jejich zmatku
Smutnou Meluzina divá
Skulinami píseň zpívá,
Smutnou kvílí kolíbavku
Sůva, ježto pláčem houká.

Přes hřbitovní zeď se kouká
Vyvalený oběšenec,
Drže v ruce z lýčí věnec.
A tam dále v hrozné muce
Vzpíná zkrvácené ruce
Samovrah a snažně prosí
O kapku jen nebes rosy,
By smyl žhoucí skvrny s rukou,
Jež jsou jeho strašnou mukou.

Což tam keř se na zdi mihá?
Či to hlava ďáblova,
Jenžto jako hlídač běhá
Za zdí kolem hřbitova?
Neboť tu zem posvěcená,
Dřevem kříže ozdobena.

IV.

Zaznějí zvony na blízké věži,
Matka se zbudí, udělá kříž,
Hrůzou se třese, vstane a běží —
V kapličce znějí varhany již.
     Na hřbitově ticho pusté,
     Ani sledu po přízraku,
     O němž chorá matka snila —
     Vše se halí v mlze husté,
     Tu a tam se jeví zraku
     Na hrobě kříž, socha bílá —
     Chladná rosa krůpějemi
     Ovlažuje svatou zemi,
     Jak by nebe pokropilo
     Hroby slzou milosti.

     Na východě už se dnilo —
     Z kaple zněl zpěv žalosti,
     Jako pláč a naříkání
     Svatých otců za pokání.
     Matka, nežli došla k dveřím,
     Popadajíc strachem dechu,
     Modlila se pro útěchu
     „Otčenáš“ a „Zdrávas“, „Věřím“;
     U dveří se poohledla
     Ještě k hrobu svého syna,
     Až se zachvěla a zbledla,
     A pak vešla do kapličky
     Chválit, vzývat Hospodina,
     Pomodlit se za dušičky.

V.

Kaple jasně ozářená,
Jako noční nebesa,
Když se na nich hvězdy třpýtí
Na sta různých svíčiček
Malých větších tady svítí,
Jako tam těch hvězdiček.
Matka celá uděšená
Vstoupí, v duši zaplesá,
Pokropí se vodou svatou,
Postaví též svíčku zňatou,
Klekne, chválí Hospodina,
Modlí se za svého syna.

S kůru smutné zpěvy znějí,
Jako pláč a naříkání
Svatých otců za pokání:
„Deus miserere mei!
Libera nos Domine!
Ať z nás nikdo nezhyne!
Dej nám, Pane, tvář Svou zříti!
Chraň nás Bože, zahynutí,
Ať nás nezžže věčný plamen!“
— — — — — — —
„Dejž jim lehké spočinutí,
A Tvé světlo ať jim svítí.
Až na věky věkův! Amen!“
Zbožně sluha Páně prosí
A všech svatou vodou rosí,
Jako Boží milostí
Na pouť k věčné radosti.

A ty steré svíčičky,
Jež tu rozžhly matky, vdovy,
Při nichž pláčou sirotci
Po matce neb po otci —
Planou jako růžičky
Na zeleném v sadě křoví,
Kmitají jak dušičky
V noci nad pustými rovy:
Jedné plamen rudý skáče,
Druhá kouří dýmem šedým,
Jiná plane světlem bledým,
Ta zas kape, jak když pláče. —
Svíčka matky dosvítila,
A dým čistý vznes se vzhůru,
Jako holubička bílá
V nebe k andělskému kůru.

 * * * 

Dávno vzešel už den bílý,
A s pochmúrné nebes báně
Drobné kapky deště mžily,
Jako smilování Páně.
Lehké mlhy vstupovaly
Jako duše k nebes báni
V nedohlednou výš a dáli,
Tam kde věčné Smilování.
Krásné Svatých obcování.