Kutnohorský kat/III.

Údaje o textu
Titulek: III.
Autor: Josef Braun
Zdroj: BRAUN, Josef. Kutnohorský kat. Pan Mikeš Divůček. Kutná Hora : Karel Šolc, 1882. s. 17–20.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Nikdy dosud, ač již dlouhou dobu u Ridenthala sloužil, neviděl Leml pána svého takou měrou rozzlobeného, jako když mu se skroušenou tváří oznamoval, že mistru Zbíkovi podařilo se uprchnouti.

Kdyby Leml, súčastněn jsa v různých „tajných“ podnicích páně Ondřejových, nebyl měl pána svého za rukou, věru by se byl dostal ještě téže noci na skřipec.

Pan Ondřej právě burácel nejvíce, když do komnaty vrazil jeho syn Konrád. Ustál na chvíli ve svém zuření, podivením nad pozdním příchodem svého syna, jenž málokdy v komnatu otcovu přišel, maje levé křídlo velmi prostranného domu za obydlí vykázáno, a straně se vůbec od té doby, co přišel zpět z vysokého učení pražského svého otce z příčin, jež tento nikterak chápati nemohl.

„Aj, co vede hodného pana synka sem ke mně v tak pozdní hodinu?“ tázal se zprudka pan Ondřej tónem posupným, „snad potřebuje peníze — inu ovšem, musí-li vyhazovati na frej, musí-li šatiti otrhanou katovu schovanku, jež Bůh ví jakého je původu, pak ovšem nedivím se, když panáčkovi peněz se nedo…“

„Již dost těch řečí!“ vyrušil vášnivě otce svého Konrád; líce planuly mu rudým žárem, „přicházím se tě otče ptát, kdo dal ti práva, abys nevinné děvče dal uvrhnouti do nejhlubšího sklepení v poutech, jaké by jen otužilému, v bitvě zajatému bojovníku patřily; já dobře viděl, že to katova schovanka; vlekli ji chodbou kol mé komnaty hůře než zvíře. Ruce měla provazy téměř přeřezané, zamodralé, omrzlé. Styď se otče a styďte se vy všichni, jež s lidmi tak hanebně odvážíte se zacházeti. Ale ptám se tě ještě jednou, co zavinila katova schovanka?“

„Aj, aj, podařený to synáček!“ jízlivě pan Ondřej zvolal, „chce, aby mu otec jeho účty ze svého jednání skládal. Mizerný hejsku, kliď se z mé komnaty, a až se vyspíš z té motolice, jež, jak se zdá, tě uchvátila, tož ráno přijď a poprosíš-li, dám ti peníze, abys mohl užívati, co syn budoucího šlechtice!“

„Naposled otče,“ zvolal Konrád ve vášnivém rozčilení, „kladu ti otázku svou — zodpověz ji! Dříve s místa se nehnu!“

„Nuž věz tedy, věrný milovníče, že ona je kacířkou a trest ji čeká v čase nejbližším.“ Pan Ondřej podíval se na Konráda vítězoslavně.

Tento zbledl. „Kacířkou!?“ zvolal pln úžasu, „a kdo se odvážil z kacířství ji viniti?“

„Ty sám!“ zahřměl pan Ondřej.

„Já?! Já?!“ — a Konrád úžasem až ruce sepjal — „otče, tropíš žerty?“

„Žádné žerty, synáčku zvedený, toho buď jist! Ty sám, ano ty jsi původcem jejího udání. Vždyť ona je schovankou bídníka, který se tobě v oči sám z kacířství vyznal!“

Konrád zbledl ještě více než před tím. „A kdo to dokázati může?“ tázal se chvějícím hlasem.

„Třeba Leml,“ na oko lhostejně odvětil pan Ondřej, „on vás poslouchal.“

Konrád svěsil zoufale hlavu.

„A ty ji míníš utratiti?“ tázal se temným hlasem po chvíli. —

„Podle práva a spravedlnosti — dle řádu všeobecného, na Horách Kutnách o havířích a Táborech platícího,“ zněla ledová odpověď.

To znova Konráda rozbouřilo. „Podle práva a řádu bídných zrádců kalicha a jednoty pražské,“ zvolal hlasem hrozným, „podle práva a řádu z části odrodilců, a z části cizáckých vetřelců, podle práva a řádu bídníků, kteří nejsou hodni, aby je zem nosila!“

„Drzý kloučku!“ zahřměl pan Ondřej a tasil meč, jejž stále při sobě nosíval, a hnal se po synovi, jenž v prvním okamžiku se zapomenuv a vášni jako otec se podav, taktéž meč tasil. Leč ihned se rozpomenuv, že přece jen otec před ním stojí, mrštil mečem svým o zem; za to rozhalil svůj kabátec zvolav k otci, jenž mečem po něm se hnal: „Chceš-li ji usmrtiti, tož ihned usmrť též mne!“

Sotva to dořekl, zavrávoral; proud krve zabarvil mu kabátec.

Otec v rozlícení poranil jej do ramene. Potácel se ke dveřím a ještě ve dveřích zvolal: „Nuž budiž tedy — já odcházím, když nejsem životem jist před tebou. Ale dříve, otče, věz, že při památce zemřelé své matky, již jsi k smrti utrápil, přísahám ti, že skřivíš-li jediného vlasu na hlavě dívce té, že bude běda tobě i duši mé, duši syna nezdárníka, jenž nad vlastním otcem se zapoměl… Věz, že k vůli ní i spasení své položím!“

A s těmi slovy zvolna odcházel Konrád do svého příbytku. Tam obvázav a vymyv si ránu a připraviv se na cestu, po krátké době, jako by jej pálila půda pod nohama, v domě, v jehož sklepích milenka jeho spoutána úpěla, prchal z otcovského domu jako šílený ven do temné, pusté zimní noci.