Kutnohorský kat/IV.

Kutnohorský kat Josef Braun
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Kutnohorský kat. Pan Mikeš Divůček. Kutná Hora : Karel Šolc, 1882. s. 21–30. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nový rok léta 1424 zastal zemi českou rozvířenou, rozburácenou až do nejhlubších kořenů.

Čechové před nedávnem dokázali celému světu, že tvrdé lebky své nepokoří před nikým, že svými cepy a sudlicemi celou Evropu dovedou za hranice království svého vymlátiti — jen spojí-li se všichni v jeden pevný, nerozborný šik.

Avšak toho oni, bohužel, nikdy na dlouho nedovedli. Když marně Fridrich Braniborský sháněl po celém Německu branný lid pod korouhev, jíž byl sám papež posvětil, a kardinál Branda do Norimberku přinesl ku třetí výpravě křížové na ty české kacíře, jichž pádné cepy tak již se proslavily, že nikdo kromě biskupa Vircpurského s Fridrichem Braniborským ani za slibované spasení jim s mečem v ruce vstříc vyjíti nechtěl — tu had nesvornosti zrodil se v lůně české země, aby vykonal to, co půl světa tehdejšího vykonati se bálo.

V Čechách byla strana nad stranu. Z nich jedné každé Účelem bylo největším, protivníky své vyhladiti až do kořene.

Táboři a Pražané nevražili na se už ode dávna. Teď ale uchopili se i zbraní. Pražané, po odchodu stranníka svého knížete Korybuta z Čech, cítíce se vůči Táborům slabými, ohlíželi se po spolku jiném, a tu nenahodilo se jim spojence vítanějšího a mocnějšího nad stranu šlechticů, která bez rozdílů náboženských k nim přilnula.

Však již dávno vítězný lid, jemuž dříve erbovní pánové s hradů svých rozkazovati uvykli, nebyl jim po chuti.

Ze stran náboženských utvořily se obratem tímto v Čechách dvě strany politické: aristokratická a demokratická.

K oné hlásila se větší čásť šlechty obojího náboženství, obec pražská a četná jiná města. K straně demokratické, počtem slabší, patřilo bratrstvo Táborské, něco měst a částka nižší šlechty.

K straně prvé hlásila se i Hora Kutná, jížto vládl nyní pan Hašek z Walsteina k smíru s králem Sigmundem, ač sám jeden z horlivějších kališníků, více než nakloněný.

Rozvaděné strany nezůstaly dlouho bez boje, jehož hlavní částí bylo, že Jan Žižka stal se úplným pánem Hradce Králové, poraziv a až na Kutnou Horu pana Diviše z Miletína zahnav, jenž Hradec mu odníti chtěl.

Když pak Pražané Žižku v Čáslavi se uzavřevšího marně dobývali, a když tomuto ztrátou hejtmana Martina Lupáka z Hradce na pomoc táhnoucího, citelná rána zasazena, uzavřeno příměří mezi oběma stranama bojem zemdlenýma.

Žižka táhl pak na Moravu a odtud do Uher, odplatit králi Sigmundovi bohopusté hospodaření uherské jeho chásky v Čechách.

Dlouho dlel slepý vojevůdce v cizích krajích, až konečně asi tou dobou, kdy naše vypravování započalo, vracel se do Čech, chrabré skráně své ovinuv novými vavříny válečnými.

Uherčíci bezpočtukrát již se radovali, mníce slepého lva míti v pasti, leč bezpočtukrát rozbily se sveřepé jich lebky o tvrdou hradbu vozovou slepého vojevůdce.

Zvěsť, že bratr Jan Žižka co nevidět domů se vrátí, větrem rozlétla se do všech čtyřech úhlů království českého.

Poměry shora vylíčené zde za tu dobu, co Žižka v cizině zjednával slávu kalichu a jménu českému, nikterak nevzaly obrat k lepšímu — stále tytéž sváry, táž slepá vášeň a nenávisť Čecha k Čechu —

Žižkovi nepřátelé obávali se jeho návratu; strana jeho ale nad tím plesala.

Měšťané královského horního města Hory Kutné bledli strachy při pomyšlení, že by mohla před hradbami jejich zazníti nepřátele ohlušující a ničící píseň: „Kdož jste boží bojovníci! —“

Avšak strach jejich pro tu dobu zůstal marným. Žižka měl dříve jinde dosti krvavé práce, než mohl podívati se tváří v tvář a okem v oko prodajným, zrádným měštěnínům kutnohorským. To stalo se až po půl létě, po bitvě u Malešova, kterou předcházely jiné boje Žižkovy se stranou protivnou.

* * *

Byl vlažný letní večer dne 6. června léta 1424.

V krajině nad Malešovem tábořily voje Žižkovy. Hlavní síla voje rozložena byla na jihovýchodním svahu vrchu Vysoké.

Celý tábor poskytoval malebný pohled. Temné odrážely se železné vozy Žižkovy, o něž již tolika nepřátel lebky si rozbilo, večerním šerem v záři ohňů, jež si byli tu i tam bojovníci rozdělali.

Panoval tu čilý život. Jedni vařili večerní potravu, druzí cídili a spravovali zbraně, jiní ve skupinách jsouce v měkké trávě usedlí, veselým hovorem se bavili. Tu tam zazněla stlumeně z hrdel otužilých bitců večerním vzduchem velebná píseň: „Kdož jste boží bojovníci —“

Byl to předvečer bitvy u Malešova.

V zadní části tábora, kde černaly se večerním šerem tři osamělé borovice a kam jen málo hluk a vřava táborová se donášely, ubírali se dva bojovníci.

Cestou nepromluvil jeden k druhému ani slova; pokud šli mezi bojovníky, tito jim vzdávali poctu. Patrně oba, neb aspoň jeden z nich byl něco více, než prostý bojovník.

Již přecházeli kolem poslední skupiny, kde vojíni kolem ohně jsouce skupeni, pohodlně v trávě se povalovali. Povstavše, vzdali poctu, a když onino dva přešli, zase v trávu ulehli.

„Věřte, bratří,“ zahovořil jeden z nich, ramenatý to vousáč s tváří zjizvenou, „že co je tenhle mladík v našich řadách, neviděl jsem ho usmáti. Stávám s ním v jednom šiku. Bije se však jako lev — komu česť, tomu česť!“

„Ne nadarmo vyznamenal ho sám otec Žižka důstojností rotmistra. Ale, znáš-li pak, Pýšo, jeho jméno?“ otazoval se jiný bojovník prvního mluvčího.

„To dosud neznám ku svému vlastnímu podivení,“ zněla odpověď. „Vím toliko, že křestné jméno jeho je Konrád. Sám otec Žižka ho tak jmenoval; je mu obzvláště pro jeho chrabrosť nakloněn. Je divný brouk. Nemluví a stále jen o něčem přemýšlí. Zdá se, že ho něco trápí — inu, je mladý, třeba zklamaná láska — —“ A drsnou tvář ramenatého bojovníka přelétl úsměv. „Ostatně,“ podotýkal ještě, „je dobrého srdce. Dbá sice ve své rotě na kázeň a na pořádek, ale popřeje nám veselí. Tuhle, když nás pan Boček z Poděbrad z obležení v Kostelci osvobodil, celá naše rota pila a veselila se na jeho útraty. Je bohatý — měšec má stále naplněný dobrou horskou mincí. — — Teď jde zas s tím staříkem, který ale v udatnosti s ním pranic si nezadá, někam do samoty. Jsou obzvláštní přátelé. Přišli do našich řad asi v stejný čas. Z počátku nějak na sebe nevražili — ale konečně se museli srozuměti, neboť teď všecky prázdné chvíle protráví spolu — —“

Oheň, kol něhož vojínové se byli rozložili, uhasínal. Jiného klestí nepřikládali. Zdvihnuvše se, ubírali se do středu ležení, kde ze stanu Žižkova čněl vysoký, černý prapor s rudým kalichem. —

Mezitím usadili se oni dva bojovníci, o nichž při ohni se vedl hovor, pod vysoké borovice.

Hvězdy jasně na nebi se třpytily; jemný vánek osvěžoval letní vzduch.

Oba mlčeli notnou chvíli, až jeden tlumeným hlasem zahovořil: „Schválně jsem si nelenoval a vylezl jsem po kopci do notné výše, jen abych spatřil sídlo otce svého. V záři slunce jasně jsem rozeznal kutnohorské hradby. Ach, co asi dělá otec můj, jenž tak krutým spůsobem mne z domu vyštval v boj a válku. Jak asi se vede Rozině? Utratil ji otec, či nechal ji na živu? Mne cos do Hory táhne — po bitvě ihned tam půjdu a byť bych najisto věděl, že bídní ti zrádcové kalicha o hlavu mne zkrátí.“

A mluvčí sklonil hlavu. Dobře, že oba muži pro houstnoucí šero do tváří si neviděli, aspoň prvý z nich ukryl před druhým slzu s oka mu kanoucí.

„Ty do Hory nepůjdeš — nemusíš. Půjdu tam ale já. Však beztoho vzkázal jsem to otci tvému po biřicích, kteří s Lemlem k soudu mne vedli. A Rozina! — chudák, kdoví, žije-li — —“ a hlas druhého muže se zachvěl.

V tom po celém táboře bylo slyšeti hluk a vřavu. Mužové vyskočili. Cestou k nim ubíral se hlouček vojínů. Přicházeli blíže. Snadno bylo již rozeznati, že nějakého zajatce vedou s sebou. V čele hloučku kráčel s pochodní v ruce ramenatý onen vojín zarostlé, zjizvené tváře, jehož jsme u ohně Pýšou zváti slyšeli.

„Pane rotmistře,“ volal na tohoto z daleka, „chytili jsme ptáčka!“

„Snad špehýř?“ tázal se oslovený.

„Nikoli, něco většího — chtěl samého otce Žižku úkladně zavražditi. Plížil se kol jeho stanu, dostav se chytře do tábora. Přiznal se ku všemu, byl najat v Hoře.“

„V Hoře že pravíš?“ zprudka tázal se rotmistr.

„Ano v Hoře,“ zněla odpověď, „aj, snad že jej neznáte? Počkej, ukážu ti ho.“ A Pýša přiblížil se k svázanci, a přímo do obličeje pochodní mu posvítil.

Zajatý byl zavalité postavy, zrzavých vousů i vlasů. Stále zarputile mlčel, nevšímaje si urážek a posměchu vedoucích jej vojínů.

Za chvíli houpal se na jedné z oněch tří borovic oběšenec.

* * *

Rotmistr a jeho druh ubírali se do společného svého stanu. Cestou ležením, jež všecko dosud událostí s oběšeným již padouchem bylo vyrušeno, nepromluvili ani slova.

Teprv když byli sami ve stanu, pravil mladý rotmistr k druhému: „Byl to Leml, sluha mého otce, poznal jsi jej, Petře?“

„Dříve než ty,“ zněla odpověď, „osud sám jej pomstil. Věř, Konráde, ten si to již dávno zasluhoval.“

Čtenář asi poznal oba hovořící muže — jeden z nich byl mladý Ridenthal, druhý bývalý kutnohorský kat Petr Zbík. —

Mladý Konrád se zamyslil. Po chvíli pravil šeptem: „Tuším dobře v tom ruku otcovu. Dojista on slíbil lakotnému Lemlovi velkou sumu za život Žižky. O otče můj!“ a tato poslední slova z pola již nahlas vykřikl.

„Ano, já musím na Hory Kutny!“ pokračoval vášnivě, „když podobného činu je schopen otec můj, tož hračkou je mu bezbrannou dívku, v ničem mu neublíživši, o život připraviti. Já půjdu na Hory pro Rozinu. Ty, Petře, vždy jsi rozmluvě o mém sňatku s Rozinou se vyhýbal — ač vím, že mne teď sám miluješ. Tvá schovanka musí býti mou ženou hned po této bitvě, jež nám zítra nastane. Hleď, tolika žen v táboře našem dlí — i ona by tu našla místa. A budem šťastni vespolek v boji za slávu kalicha.“

Líce Petra Zbíka vzaly na sebe výraz neobyčejně vážný. Hlasem chvějícím se začal: „Pravím ti naposled ve svém žití, že Rozina ženou tvojí nebude, býti nemůže a nesmí. Buď klidný, až uslyšíš, co ti budu vyprávěti. Za svého života poznal jsem také, co to klidné, nezkalené štěstí. Bylo to v době, kdy v katovně žila se mnou mladší má sestra a starý otec. Snad víš, že rod můj již od nepaměti zastával službu popravčích na Horách Kutnách. Syn po otci dědil krvavé, opovržené to řemeslo. Když otec pro pokročilý věk službu déle zastávati nemohl, vedl mne, mladíka tehdy asi šestadvacetiletého na radnici, kdež jsem před pány šepmistry věrnosť a poslušnosť odpřísáhal. Matka má před dvěma roky již zemřela, a otec můj nyní zcela věnoval se vychování dcery své, dítěte tehda teprve čtyrletého. Je ti snad známo, že děti katovy ani do školy připuštěny nejsou. Ale ani ten nejučenější bakalář neb mistr Pražského učení nebyl by tak dovedl vychovávati malou Agatku, jako můj otec. Byla jedinou jeho potěchou. Tak prošla dlouhá léta. Agatka, sestra má, dospěla v sličnou pannu. Nikam do města nevycházela — otec ji nepustil. Tu zahlédl ji jednou u okna bohatý horský měštěnín, známý svou zlotřilou, prostopášnou povahou. Choť svoji utrápil, jen aby mohl volně užívati — —“

„Lidé praví o otci mém něco podobného,“ vyrušil Petra Zbíka napjatě poslouchající Konrád, „nevím, co však na tom pravdy — já byl za živobytí matky své ještě malým pacholetem.“ —

„Poslouchej klidně a nevyrušuj mne,“ znova ujal se řeči popravčí. „Chlapovi tomu na první pohled sestra má se zalíbila. Vetřel se do našeho příbytku. Stařičký otec, k němuž úlisně se choval, maje úctu k jeho bohatství a vynikajícímu v městě postavení, ničeho proti tomu neměl, ba v dobráctví svém ještě domníval se tím býti poctěn, když jeden z předních měšťanů si s dcerou jeho zažertoval. Více než žertovati před otcem mým chlap ten se sestrou mojí nesměl. A to ho právě mrzelo. Sosnoval ďábelský plán, jak by otce mého odstranil, aby bídné své choutky ukojiti mohl. O osobu moji se mu nejednalo, věděl dobře, že služba moje toho vyžaduje, abych od rána do noci dlel v městské radnici, vykonávaje rozsudky práva hrdelného a tortury. Začal nositi s líčenou laskavostí při návštěvách svých nic netušícímu mému otci drahé labužné pokrmy. Přišel jsem jednoho večera domů, ale jak jsem byl zdrcen, když hořekující Agatka oznamovala mi, že drahý můj otec během jediného odpoledne zemřel. Teprv na smrtelném loži pravila mi tato nešťastnice, že onen bídný chlap se jí v podnapilosti jednou pochlubil, že k vůli ní i „toho starého dědka otrávil“. Věř, Konráde, při těch vzpomínkách srdce mi puká… Po smrti otcově zůstala vždy po mém odchodu do služby Agatka v katovně samojediná. A to právě chtěl ten lotr. Návštěvy jeho nepřestávaly, dokud sestra má neodolala jeho hříšným útokům. Ukojiv bídný svůj chtíč, ani v katovně se neukázal. Nevěděl ani, že následky hříchu na sestře mé počaly se jeviti, a když za rok slyšel, že zemřela, tož dokonce více se o katovnu nestaral. Nevěděl, že tam dlí jeho dítě — Rozina! Já tajil vše, slíbiv to na smrtelném loži své sestře. Ba lidé dosud na Horách Kutnách myslí, že jsem jejím pěstounem, že jsem se jí ujal jen z křesťanské lásky, kdežto jsem jejím vlastním strýcem… Vím, že toto by lásku tvou k Rozině nikterak nezviklalo. Proto ti ještě povědíti musím, kdo byl ten svůdce mé sestry a kdo jest otcem Roziny. Nezoufej, Konráde, divnéť jsou cesty Pána — jest to otec tvůj!“

„O bože, bože!!“ vykřikl hlasem srdcervoucím Konrád Ridenthal, „toť rána příliš veliká!“

„Nelkej, Konráde,“ chlácholil jej Zbík, ač sám duševního klidu potřeboval, „jednou jsi se to dozvědíti musil. Dlouho jsem otálel — konečně jsem se odhodlal, ač s duší stísněnou, ti sděliti děsné to tajemství.“

„O otče zlý!“ sténal Konrád, „ó Rozino, navždy, navždy s Bohem! Zítra touto dobou nebude mne více. Na bojišti odpočinu s probodenou hrudí, již tak hrozné tajemství mi rozedralo!“

A s lící do ssinava zbledlou vrhl se na lože.