Kutnohorský kat/II.

Kutnohorský kat Josef Braun
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Kutnohorský kat. Pan Mikeš Divůček. Kutná Hora : Karel Šolc, 1882. s. 9–16. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V nádherně vyzdobené, prostranné komnatě svého domu za dlouhým dubovým stolem seděl první šepmistr královského horního města Hor Kuten, jeden z nejbohatších měšťanů Kutnohorských pan Ondřej Ridenthal.

Záře tří mohutných voskovic, zasazených v skvostném stříbrném svícnu na stole postaveném, padala mu přímo do obličeje, v němž potměšilosť a zhýřilosť nehezkými rysy dobře se obrážely.

Před panem Ondřejem nalézala se velká stříbrná konvice vínem naplněna. Byl mu velkým přítelem a byl také toho dbalým, by ním prostranný sklep vždy hojně zásoben byl. Jen že se často stávalo, že v něm nadobro utopil rozum i vědomí své.

Notnou již chvíli hleděl pan Ondřej zrakem upjatým v čiré prázdno, hlavu o dlaně maje podepřenou, když tu do komnaty beze všeho ohlášení, vstoupil jakýs muž, zavalitého odporného pohledu s rezavým vlasem i licousy, všecek jsa uřícen a upachtěn. Byl to Leml, sluha pana Ondřeje a dobrý důvěrník.

„Nuž, vykonal jsi, cos měl uloženo?“ oslovil jej pan Ondřej.

„Vykonal, pane, a to velmi dobře — jen že ku konci mladý pán málem by mne byl spozoroval. Musel jsem cvalem běžeti, proto jsem unaven.“

„Jen rychle vypravuj!“ pobízel pan Ondřej svého sluhu.

„Nuž, řeknu to tedy krátce: Mladý pan Konrád chodí do katovny a — —“

„U všech ďáblů!“ vášnivě vyrušil pan Ondřej Lemla, a oči mu zajiskřily.

Leml však nedal se vytrhnouti; klidně se usmívaje, mluvil dále: „Vyslechl jsem tajně rozmluvu mistra popravčího a mladého pána. Starý ten chlap vyháněl pana Konráda — —“

„Bídný pes, a kluk ještě bídnější!“ zabručel pan Ondřej.

„Začal mu čísti levity,“ pokračoval Leml, z nichž jsem se ledacos dověděl. Vyčítal mu, že má otce zločincem — —“

„Sketa! Za to nejhlubší ražump zaslouží!“

„— — a ku konci po mladém pánu vám, pane, vzkazoval, že pro meč popravčí si přijíti máte — býti katem více že nechce. A co je, pane, nejdůležitější, ku konci se sám prohlásil za kacíře, za Táboritu.“

Pan Ondřej vyprázdnil konvici až na dno, a prudce jí o stůl uhodiv, zvolal k Lemlovi: „Pět kop grošů za tuto službu dostaneš! Teď se jen seber, jdi pro biřice, a přiveďte toho psa sem i s tou svůdkyní. Však dole ve sklepích pro ně na krátký čas místa dost a co nejdříve pošlem je někam do šachty nejhlubší!“

Leml odešel s lakotným, ďábelským úsměvem ve tváři. Těch pět kop grošů těšilo ho již napřed a představoval si, o mnoho-li se jeho měšec zvětší. Měl v něm již stříbra dosti, jež nabyl prodáváním bezbranných zajatých Husitů. Sháníval je po kraji jako zvěř — bral dívky i starce, ženy i děti, jak jen poněkud lpělo na nich podezření, že vyznávají kalich.

Pan Ondřej octnuv se v komnatě sám, zle nahlas řádil prudce sem tam přecházeje.

„Bídný pes!“ volal v největším hněvu, „on opováží se meč popravčí zahoditi, on opováží se mne, prvního šepmistra Hor Kuten, jenž obzvláštní přízni krále Sigmunda se těší, nazvati zločincem, on odváží se veřejně vyznati, že hlásí se k těm prašivým ovcím kacířským. Bídná to láje, horší než všickni ti kacíři, o nichž už tu a tam přeskakuje pověsť, že s tím jednookým samozvancem táhnou z Uher sem do Čech. Však jen nechť přijdou, havěť kacířská.“

Pan Ondřej se zamlčel; zhurta si poručiv naplniti konvici, a notným douškem posilniv vyprahlé hrdlo, pokračoval dále v hlasité své samomluvě: „Mám to synka věru podařeného! Svým drzým jazykem málem na mne samého mincmistra rozhněvá, pro mne, otce svého, má jen chladnou tvář, a ještě leze k tomu do brlohu nejopovrženějších, mezi chásku nejbídnější, nic nedbaje toho, že otec jeho, první šepmistr na Horách, stojí v přízni krále Sigmunda, a že má naději, státi se synem šlechtickým! Mizerný kloučku, však tě brzy naučím ctíti zájmy otce svého a nemíchati se mezi odranou holotu!“

Tak a podobně ulevoval pan Ondřej Ridenthal ještě dlouhou dobu svému hněvu.

* * *

V téže době spěchal Leml v průvodu ozbrojených šepmistrovských biřiců k domku mistra Petra Zbíka.

Prudká sněhová vánice, jež hned z počátku večera počala, nikterak neulevovala, naopak, zdálo se, že prudkosti její přibývá.

Proto Leml, jindy hovorný a vtipy svými u všech, s nimiž mu jednati bylo, známý, po příkladu ostatních mlčel, zakrývaje si obličej před sněhem obrubou svého pláště.

Jenom když již se cíle své cesty blížili, stlumeným hlasem ke druhům svým zahovořil: „Z katovny do města vedou dvě cesty; volte tu podél Páchu — a to k vůli tomu starému. Jeť ona mnohem delší, a jemu každý krok působit bude muka. Znám dobře jeho povahu. Mám u něj lecjaký vroubek za lubem. S jeho hezkou schovankou, až bude u nás dole, lecos dělati se dá. Je mladá, hezká — —“

Mezi tím seděl mistr Zbík u stolu zamyšlen. Na dceru potají slzící ani nepromluvil. Večeře, již na stůl postavila, ani se nedotkl. Mrzeloť jej to velice, že tak urputně s mladým Ridenthalem jednal. Od dávna, takřka od maličkosti znal jej co hocha šlechetného a tichého. Nad slovy, jež mladík před náhlým odchodem svým z katovny pronesl, starý Zbík užasnul: Byla to přetvářka, či pravda, co Konrád mluvil? Přetvářka sotva, šlechetný Konrád by ji snad ani nedovedl. Co Zbík mu byl propověděl, bylo pravdou sice, ale neměl přece tak to pronášeti. Jak jen to odčiniti? Měl mírně Konrádovi říci, že Rozina je cílem pro něho naprosto nedostižitelným, ale takhle, zrovna do nejhlubší duše jej urážeti, toť prašpatné — — —“

Takové a podobné myšlénky zajímaly duši poctivého Zbíka, když hřmotně na dvéře zabušeno.

Mistr popravčí se podivil. Ale podivení jeho vzrostlo v úžas, když dva ozbrojení biřicové vešli do jeho jizbice a s nimi Leml: „Ve jménu úřadu šepmistrovského, zatýkáme tebe mistře Zbíku; jsi tajný ale nebezpečný kacíř i dcera tvá. Pojďte oba bez okolků!“

Na tato slova Lemlova Zbík zbledl. Rozina uděšením vykřikla.

„Mne, Petra Zbíka, popravčího na Horách Kutnách již od čtyřiceti let, mne že zatknouti chcete? Kdo dokázal, že jsem kacíř?“

„Mlč, pane mistře,“ zhurta odbýval jej Leml, „však sem jen tak ledabylo nejdeme. Máme dobré zprávy — a konečně tys kacířství vyznal sám.“

Mistr Zbík hryzl se do rtů tak prudce, že div mu krev nevytryskla. Chtěl Lemlovi ještě cosi říci o Jidášském, lotrovském penízi, jejž na tolika obětech již vyzískal, a jejž i na staré jeho hlavě vydělati chce — leč raději mlčel. Hlavou projela mu divná myšlénka, že se přece jen notně v Konrádovi zklamal — on to jedině mohl býti, jenž ho svému otci z kacířství udal.

Ó ten šalebný hejsek!

„Připrav se Rozino na cestu!“ obrátil se Zbík ku své schovance, jež nenadálou touto událostí všecka se chvěla. I jí napadlo, že asi Konrád byl udavačem. Však srdce milující jí to vyvracelo. Ne, on toho schopen býti nemohl. Vždyť ji tak miloval a byl šlechetným — — —

Mistr Petr Zbík choval se vezdy důstojně, a chtěl této důstojnosti i při zatknutí svém dostáti. Při své obrovské síle snadno by byl biřice přemohl, Leml byl baba, byl by dojista hned utekl. Avšak to se příčilo mysli Zbíkově. Byl klidným a důstojným, šel dobrovolně, tak že jej ani se neodvážili spoutati. Krokem pevným vyšel ven i se slzící dcerou, již spoutali: Pěnila se mu sice při pohledu na to krev — leč mlčel.

Sníh padal ve velikých chumáčích. Zároveň byla tma tak hustá, že nebylo před sebe téměř ani na tři kroky viděti. Všichni zahalili se do plášťů.

„Půjdeme podél Páchu!“ rozkazujícím tónem promluvil Leml. Mistr Zbík zaskřípěl zuby — věděl co to znamená. Ale podal se svému osudu.

Biřici i Leml byli úplně jisti dle chování popravčího, že jim neuteče; Rozina tím méně, byla spoutána. Proto nekráčeli těsně při sobě a při zatčených. Každý hleděl sám pro sebe, aby nedostal se do závěje a jen občas po sobě, pokud tomu tma a padající sníh dovolovaly, se ohlíželi.

V mistru Zbíkovi to bouřilo. Má se setkati s pány, jimž tolik let pod přísahou sloužil, k nimž však kromě přísahy jej pranic jiného nevázalo, tváří v tvář co obžalovaný se soudci, budou ho souditi bez milosti co rebella, co kacíře — o to v radě šepmistrovské dojista dobře postará se pan Ondřej Ridenthal. Však starý Zbík dosud nikdy na šíji jen tak snadno šlápnouti si nedal, a to i tentokráte ne. Však poví těm pánům v radě Hor Kuten o jich věrolomnosti vůči straně podobojí, zahřmí jim v uši o jich bídáctví, o jich rukou poskvrněných vraždami Husitů a o zvěsti, že jednooký vůdce brzo neostaví jim ku trestu z Hory ni kámen na kameni. Ať padne ta stará hlava — jen když ne nadarmo.

Tak myslil Petr Zbík v první chvíli. Těšil již se na svůj sond. Leč tu mu do hlavy napadla Rozina. Od plének až po tyto doby choval ji jakožto nejdražší poklad — a ta má teď být hanebné utracena? Utratí-li jeho, utratí též ji. Ne, to býti nemůže, Rozina musí žiti. Však kde tu spásy? Ta jedině kyne v útěku. Uteku-li, mínil v duchu Petr Zbík, nebude ona moci býti souzena beze mne. Leda by ji ten bídný Ridenthal utratiti dal na svou vlastní pěsť bez vědomí rady městské, což ovšem on je učiniti schopen. Ale toho snad přec neučiní, a po čase může býti z vězení vysvobozena. Žižka táhne do Čech: na Horu Kutnou podívá se dojista co nevidět. Páni měšťané skloní své věrolomné lebky do prachu, nebudou-li jimi chtít zmrvit půdu Hor Kuten — a v tomto čase, jenž zajisté přiblížiti se může co nejdříve, i Rozina dostane se na svobodu.

Po této myšlénce se v duši starého popravčího jakoby náhle rozjasnilo — byl okamžitě odhodlán k útěku.

Cesta podél břehu potoka Páchu či Vrchlice zvaného se stále úžila; již mohli kráčeti jen dvě osoby těsně vedle sebe. Tma i vánice sněhová a bezstarostnosť biřiců i Lemla byly Zbíkovi ku pomoci. Učinil skok s úzké stezky přímo do potoka Páchu, jenž byl zamrzlý. Led pod ním zapraskal. To upozornilo Lemla.

„Pane mistře, jdeš s námi?“ tázal se tónem posupným, plášť trochu s očí odhrnuv, aby poněkud viděl, „tvou holubičku tuhle rozeznávám, ale ty se ozvi!“

Zbíkem to projelo. Byl vyzrazen. Bylo to příliš brzo. Proklatý Leml! Musil si právě teď vzpomenout!

Postavení Zbíka bylo zoufalé. S jedné strany Leml s biřici, na druhé straně cesta po ledu ne příliš silném — chvíli váhal, konečně se rozhodnul.

„Ve jménu Páně!“ zašeptal pro sebe jeho studený ret, a již rychlým cvalem utíkal přes praskající led. První okamžiky stále očekával, že se za ním pustí a že ho doženou. Avšak i v tom případě chránila ho tma. — Leč ani na to nedošlo.

Leml, zpozorovav útěk, strašlivě zaklel. Pobízel pak biřice, aby se dali do pronásledování, on že počká na břehu s Rozinou, aby i ona neutekla. Biřicům se však nechtělo do pusté tmy a na nejistý led a pobízeli opět Lemla, aby on šel napřed. Leč Leml byl baba, jenž bál se přijíti první do rukou nespoutaného kata. Mezitím byl tento již na druhém břehu.

„Vyřiďte pánu svému,“ křičel temným hlasem do pusté tmy za Lemlem a biřici, „že ještě jednou na Hory se vrátím a skřiví-li Rozině vlasu na hlavě, že budu pak souditi jeho. Řekněte mu zároveň, že přijdu pomstíti památku Agatky.“

A po těch slovech ubíhal starý popravčí Petr Zbík v pustou, zasněženou rovinu dál směrem k Čáslavi —

Leml skřípěl zuby a strašlivě klnul tomu „rudému pacholkovi, beranu a arcikacíři“. Zároveň se zlobil na biřice, kteří sváděli vší vinu na něho. Všichni tři pak vylívali si zlosť cestou do města na Rozině, která tiše mezi nimi kráčela, ruce na zad majíc svázany, čímž velice trpěla.

Duši její ozářil ale předce paprslek naděje.