Krysař/XV
| Krysař Viktor Dyk | ||
| XIV | XV | XVI |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XV |
| Autor: | Viktor Dyk |
| Zdroj: | DYK, VIktor. Spisy Viktora Dyka XI. Krysař; Příhody. Praha: Fr. Borový, 1939 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Od poslední návštěvy krysařovy u Žíznivého člověka uplynula řada dní.
Nepřiměřená slova jeho, při odchodu řečená, vzbudila rozruch v krčmě. Nikdo si předtím — a bylo mnoho zpitých v krčmě Rögerově -— nedovolil opovážlivého výroku proti rozšafným konšelům města. To mohl učiniti pouze někdo přespolní, někdo, o jehož minulosti a původu nic se nevědělo, ale vše se mohlo mysliti.
Příštího dne hovořilo se všeobecně o hrozbách krysařových.
Třetího dne stala se významná jakási událost: Stázi Dörricková, choť purkmistra v Hameln, porodila dvojčata a zemřela téhož dne. Vážná, ba smutná tato událost přetřásána s účastí; vzpomněl si sice ten či onen během večera na krysaře, ale hrozby jeho nepřipadaly už tak nebezpečnými.
Když uplynul ještě jeden den a nic se nepřihodilo, zmizel neklid, který nebylo možno dříve popříti. Rozhodně bylo pouhým tlachem, co se ještě včera jevilo nebezpečnou hrozbou. Z krysaře mluvilo víno, chované v sklepě dobrého Rögera; krysař pil ho dobrý ročník.
A pak se zapomínalo vůbec. V městě Hameln zapomínalo se rychle. Včera milovali, a dnes nevěděli ničeho o tom. Včera nenáviděli, a dnes to byla pohádka pro děti.
Včera se báli; a dnes chodili Bonifác Strumm a Gottlieb Frosch klidně pod podloubím náměstí.
Krysař nevěděl, co ho táhne k Žíznivému člověku, kam nehodlal nikdy už vstoupit. Šel bezděčně, skoro v zamyšlení. Procházel klikatými uličkami, neslyše vábivých hlasů ani milostného šepotu. Šel, až se ocitl na náměstí před chrámem svaté Trojice.
Na chrámu, vysoko mezi chrliči, byl ďábel s posměšnou a cynickou grimasou; ďábel, který si asi jest svou věcí jist. Jeho kozlí obličej nakláněl se nad Hameln; a jeho tvůrce dovedl skutečně vložiti něco démonického do jeho rysů.
Častokráte zadíval se krysař na pokušitele, kráčeje tudy; také dnes přivábil jeho zrak.
Kozlí obličej hleděl jasnou měsíční nocí; krysařovi se zdálo, že slyší syčet zlomyslný smích. Ohlédl se; nebylo tu nikoho.
Smál se to ďábel nahoře?
Krysař nebyl pověrčivý ani zbabělec; zahleděl se nahoru a nesklonil svého zraku. Co chce ten kozlí obličej nahoře? A co chce mu jeho zlomyslný smích? Krysař hleděl a nerozuměl tomuto smíchu; tolik však chápal, že je to smích nepřátelský. Nuže, dovede-li se smáti tam nahoře, proč nesestoupí k němu? Uvidí, bojí-li se krysař.
Ďábel smál se ještě; nyní však zdálo se krysaři, že rozumí jeho slovu.
„Jdi,“ šeptal ďábel.
Krysař rozuměl: ano, chce, aby šel k Žíznivému člověku. Toť moc, která ho pudila. Co ho tam čeká? Jaká osidla nastrojil ten nahoře? Buď jak buď, krysař půjde.
Ďábel smál se ještě; krysař to věděl, třeba ho neviděl. Kráčelť už temnou uličkou k Žíznivému člověku. Po ulicích zdvihal se vítr. Když míjel krysař zahradu Uršuly, vdovy po pláteníku Lampovi, zdálo se mu, že všechny květy v zahradě chvějí se zimou.
Ale třeba vítr, který se zdvihl, fičel dotěrně a nepřívětivě, nezachvěl se krysař.