Krysař/XIV
Krysař Viktor Dyk | ||
XIII | XIV | XV |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | XIV |
Autor: | Viktor Dyk |
Zdroj: | DYK, VIktor. Spisy Viktora Dyka XI. Krysař; Příhody. Praha: Fr. Borový, 1939 Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Krysař vracel se k Hameln. Neklid vypudil ho ze zdí města; ale mnohem dotěrněji ho tam vracel.
Krysař šel po kraji řeky. Tvořila záhyby, vinula se klikatě lesem, lukami a vrbovím.
V lese hrály si děti. Byla to děvčátka. Měla své panenky, panenky hrubé a neumělé. Laskala je a tiskla je na prsa, říkajíce něžně: „Mé dítě — —“
Krysař zadíval se na řeku. Loď Jörgenova plula po ní.
Na louce sekali sekáči trávu, která omamivě voněla.
„Jak se daří tvé ženě?“ ptal se druh druha ve chvíli odpočinku.
„Chválabohu, je zdráva. Chodí už; vše je v pořádku.“
„A dítě?“
„Zdrávo.“ A hlasem veselým a hrdým řekl tázaný:
„Je to hezký hoch.“
Krysař zadíval se na řeku. Loď Jörgenova se zpožďovala. Proud stával se silnějším.
Ve vrboví, na vykotlaných vrbách hřáli se dva starci na slunci.
„Bylo to mé poslední dítě a také to je mrtvo,“ řekl prvý smutně unaveným hlasem.
„Mé všechny děti žijí. Ale jako by zemřely,“ vzdychl soused na protějším pahýle.
A poposedl ze stínu, hledaje zimomřivě slunce, které uskočilo.
Krysař zadíval se na řeku. Lodici Jörgenovu nebylo viděti, přestože se zmírnil proud. Byl Jörgen unaven? Vzdal se zápasu?
Krysař šel. Jak dlouho jde, nevěděl, ale podle slunce dovedl poznati, že je pozdě. Schylovalo se k večeru. Jak dlouho půjde ještě? Také toho nevěděl; věděl jen, že nutno jíti, aby došel včas, nežli zavrou brány města.
„Mnoho štěstí, poutníku,“ řekl někdo. Krysař se ohlédl. Není to žebrák z brány? Ale kde by se vzal zde nebožák, který sotva od domu k domu se dovleče?
„Mnoho štěstí, poutníku,“ znělo to posměšně a vyzývavě; ale nyní nebyl to starý a slepý žebrák, ale dlouhý Kristián, který volal.
Usmál se. Dlouhý Kristián je v krámě svého strýce: neopováží se bez důvodu opustiti Hameln. V Hameln neztrácí se lehkovážně den. Ale kdože to mluví za něho?
Ráno, na cestě sem, všemu rozuměl krysař: lidem, zvířatům, ptákům, listí a vodě. A nyní že by neslyšel než posměšný a vyzývavý hlas?
A cože činí nepokojným jeho hrdé nitro? Krysař jde, kam chce, stane, kde chce, a odejde, kdy chce. Byl by opravdu zajat?
Sáhl hrdě po své píšťale. Zajisté, je zde. Nevzal mu ji nikdo a je bezpečen sebou, dokud jí vládne. Neztratil nic na své moci. Pouze —
Pouze klidu nemá krysař. — Blíží se večer. Vrátí se včas? Neuzavřou mu brány města?
Co by to znamenalo pro krysaře? Je mu tak nutno přespati v Hameln? V městě před krátkým časem ještě mu cizím? Mnoho zemí a mnoho měst prošel krysař, a k žádnému, opustiv je jedenkrát, nebyl puzen tak neodolatelnou mocí. Krysař chce se vzbouřiti a opravdu se vzbouří. Usmyslí si přespat venku. Položí se opravdu do měkké trávy. Noc je vlažná a krásná. Chce viděti hvězdy, chce býti daleko lidí!
Leží v trávě, ale země začíná ho pálit a neklid se stupňuje. Krysař je poražen. Vstává.
A jeho porážka bere na sebe masku vítězství. Snad že by se nebál vrátit se do Hameln! Kdože může zapovědět návrat? Má ještě své účty vyříditi s ledakým. Jsou tu, dejme tomu, Frosch a Strumm. Jsou tu všichni konšelé. A je tu dlouhý Kristián — —
Proč vzpomíná na dlouhého Kristiána? Co má co činiti s tímto? Je mu lhostejný jako kámen u cesty, který jsme minuli. Nezná ho a nechce ho znáti. Proč se vrací stále mu na mysl?
A proč jeho myšlenky vracejí se k domu, který opustil ráno? Neměl ho opouštěti nebo neměl se vraceti. To je jasné. Krysař dovede prese vše jasně mysliti.
Rychleji, rychleji kráčí krysař. Ale krok jeho není tak lehký, jako byl ráno. Sedmimílové střevíce zmizely nebo ztratily svou moc. Krysař, zdá se, jde jako všichni ostatní lidé. Jde jako konšelé z Hameln. Jde jako Kristián. Jenomže trochu zrychlil krok. To není hodno konšelů. Kristián spíše smí si to dovoliti, čeká-li bohatý zákazník.
Ale zákazník nečeká krysaře. Nečeká ho snad vůbec nikdo.
A přece vrací se krysař do brány města Hameln.
Je ještě otevřeno, bohudík. Krysař rozhlédl se: žebráka tu nebylo. Odplazil se domů?
„Mnoho štěstí, poutníku.“ Jak ho pronásledovala tato bezvýznamná slova! Jakým posměchem ho šlehala. Proč posměch?
Není radno smáti se krysaři. Občané v Hameln nyní většinou spí; ale mohli by býti probuzeni k něčemu málo příjemnému.
Tak rozumuje krysař; a zatímco rozumuje, zavírá se s rachotem za jeho zády brána města.
Krysař se ohlédne — Brána zavřena — A jemu připadá, jako by se za ním zavírala nastražená past!