Krysař/XVI

Krysař Viktor Dyk
XV	XVI	XVII

Údaje o textu
Titulek:	XVI
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, VIktor. Spisy Viktora Dyka XI. Krysař; Příhody. Praha: Fr. Borový, 1939 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

U Žíznivého člověka bylo pusto.

Stalo se to tím, že přišel cizinec v černém plášti magistra s řetězem na hrdle; cizinec, jehož jména nikdo z domácích neznal. Hned po příchodu cizincově počalo být některým podivně: cítili neklid a tvrdili, že cizinec páchne sírou. — — Pomalu se hosté vytráceli, vrhajíce znepokojené pohledy na stůl, kde seděl cizinec sám. Poslední host odešel krátce před vstupem krysařovým.

Byla to příhoda nepříliš příjemná pro krčmáře; ale krčmář neměl odvahy zakročiti včas. Nyní bylo pozdě; nedalo se už nic zachrániti, zkaziti však mnoho. Tato úvaha činila Rögera opatrným.

Nedovedl však zatajiti své mrzutosti. Přecházel síní zamračeně a skoro nevrle — pouze když přiblížil se k stolu, u něhož dlel cizinec, vnutil své tváři strnulý a namáhavý úsměv.

Pouze Černá Líza byla veselá; její rozpustilost rostla vyprazdňováním se krčmy. Měla naději, že bude moci dříve k svému milému.

Když vstupoval krysař, zastavil se na okamžik na prahu, rozhlédaje se.

Poté, aniž uvědomil si zvláštnost svého chování, prošel skoro celou síň a usedl u stolu osamělého hosta.

Změřili se.

Muž v černém hávu magistra měl bledé, vyhublé tváře a dlouhý, černý vous. Jeho pohled byl zpytavý a neklidný. Chvílemi chtěl se mnoho tázati a chvílemi mnoho zamlčoval. Připadalo, jako by chtěl stále rozplynout se a uniknout. Komu? Čemu?

Černá Líza napjala sluch. Hostinský Röger napjal sluch. Snad nyní se něco doví o záhadném a málo vítaném cizinci.

Cizinec hleděl na krysaře pohledem člověka, který se setkává s dávným známým a který se s ním nesetkává nahodile.

„Jste krysař,“ pravil.

„Ano,“ řekl oslovený. A zdálo se mu, že chápe: je to vyslanec toho nahoře.

„Čekám zde na vás.“

„Kdo vám řekl, že přijdu?“

Krysař se tázal, ale byl si vědom toho, jaká přijde odpověď.

„On,“ odvětil muž v hávu magistra tlumě poněkud svůj hlas, aby Černá Líza a Röger neslyšeli. Pak vypukl v tichý, tlumený smích. Z jeho očí šlehl oheň.

A teprve nyní zdálo se krysaři, že se tyto oči, dosud přimhouřené, rozevřely docela.

„On,“ opakoval krysař po cizinci. „A co chce?“

„On ví mnoho,“ zašeptal cizinec. „On dovede mnoho!“

„Kdo jste, cizinče, a co mi chcete?“ tázal se krysař zamyšleně.

Muž v černém hávu usmál se opět.

„Jsem magister Faustus z Wittenberka. Muž, kterému On slouží.“

„A co mi chcete, magistře?“

„Jsme bratři, krysaři. Přišel jsem vám podat ruce.“

„Krysař nemá bratří; krysař je sám. Nepotřebuji nikoho.“

„Pravíte tak, a klamete jiné a klamete sebe. Potřebujete ho. Dovede velmi mnoho; více, než si dovedete představiti. Chcete, abych vám to ukázal?“

A magister pokynul krčmáři, aby přinesl nové láhve. Když se tak stalo, nalil svou sklenici až po kraj a vyprázdnil ji jedním douškem. Jeho bledé tváře se zarděly vínem i rozčilením.

„Před hodinou byl jsem ve Wittenberku; věříte tomu?“

„Snad.“

„Není pro mne hranic. Není pro mne nemožností!“

„S jeho pomocí — —?“

„Ano.“

„A zač vám slouží?“

„Vidím, že se dorozumíme, krysaři. Povím vám vše, co chcete. Hledáte pravdu, příteli? Chcete poznání?“

„Topím krysy, magistře; toť můj úkol.“

„Jste stvořen k něčemu většímu, než abyste topil pouze krysy. To není vše, krysaři; chcete ještě více —“

„Miluji Agnes — —“

„Milovati ženu není lepší než topiti krysy — — Chcete více — A řeknu vám, čeho třeba. Po Wittenberku říkají, že jsem prodal duši ďáblu. Nevěřte tomu. Především není duše, to pravím já, magister Faustus z Wittenberka. Ale srdce je, a já jsem prodal své srdce.“

A nový dušený smích zjitřil neklidné nitro krysařovo.

„Nechci prodávati ani kupovati,“ vybuchl. „Nepotřebuji nikoho. Jsem silný.“

„Klamete se, krysaři — — doznáte kdysi jistě, že jste se klamal — Myslil jsem také tak. Kolikráte jsem se mýlil! Co jsem ztratil času a sil! I síly mohou se vrátit; čas se však nikdy nevrátí. A nyní — nyní jest vše lehké a snadné. A nestálo to mnoho. Pouze srdce; srdce jest drobná a zcela zbytečná věc. Lidé však umírají na zbytečné věci. — Máte píšťalu, krysaři. Co byste mohl učiniti ze své píšťaly! Mohl byste být vládcem života a smrti. Mohl byste těšiti a ubíjet. Nevěříte? Mám vám ukázat, co může? Mám vám ukázat, co mohu?“

A magister ukázal na kocoura, vypaseného a líného, který předl u krbu.

„Vidíte toho kocoura. Chcete, abych z něho učinil tygra?“

„Učiňte,“ děl s úsměvem krysař.

Magister zamumlal nesrozumitelná slova a učinil podivný pohyb, znamení kříže, jež končilo gestem posměšným a rouhavým. Poté zkřížil s výrazem sebevědomí ruce na prsou.

„Nuže, pohleďte!“

Krysař upřel pohled na kocoura. Nepohnul se ani; předl klidně u kamen jako dříve. Poté zahleděl se krysař na magistra. Oči magistrovy byly plny hrůzy a pýchy. Beze vší pochyby byl pro něho kocour tygrem, hotovícím se ke skoku a zkroceným pouze jeho mocným pohledem. Magister uchopil ruku krysařovu a šeptal mu konejšivě:

„Jest hrozný. Ale nebojte se: vám neublíží.“

Váhal dvě tři vteřiny, chtěje se nasytit svým děsem; pak promluvil opět jakási nesrozumitelná slova a učinil svůj zaklínači pohyb. Poté obrátil se na krysaře tázavě:

„Nyní věříte?“

Krysař zavrtěl hlavou.

„Nestačí vám to? Učiním více. Chcete viděti palác kalifů? Chcete vidět Alhambru?“

A znovu magister šeptal a gestikuloval; a znovu naplnil jeho oči úžas věcí uzřených. Ale krysař neviděl Alhambry, magistrovi tak zřetelné; viděl jen okrouhlé dubové stoly krčmy Rögerovy.

Pohled plný očekávání, který upjal magister na krysaře, přešel v pohled zklamání, jež nechápe nechápajícího.

„Ještě ne? Ještě nestačí?“

Magister se zamyslil.

„Učiním více,“ pravil posléze, hledě na Černou Lízu, která pochechtávajíc se pohybům neznámého hosta, stála ve dveřích.

„Vizte tuto ženu. Je hrubá, sprostá, ubohá! Chcete, abych z ní učinil Helenu, pro niž se vraždili Trojští a Achajci? Chcete, abych omyl z ní kal orgií a hnus hříchu? Mohu to a učiním tak!“

Krysař mlčel.

A magister opakoval svůj pokus. Zamumlal opět svou formulku, hledě na Černou Lízu, která se svíjela bujným smíchem. Ale smích Lízin nezmátl magistra; zvedl opět ruku, jako by žehnal a nedožehnal.

„Vizte, toť ona!“

Krysař, slyše jásavá slova magistrova, pohlédl nejprve na něho. Magister viděl nepochybně něco vzácného a krásného. Byl všecek opojen a zmámen. Jeho oči nedovedly se odloučit od jednoho bodu a jeho ramena se rozpjala, jako by chtěla prázdno obejmout. Nebylo pochyby: pro něho byla to pohádka, kouzlo, zázrak, neuvěřitelný a veliký zázrak.

A krysař — skoro s jakousi bázni — zadíval se nyní na to, co mělo být Helenou. Ve dveřích stála ještě Černá Líza, příliš skutečná, jak ji znalo celé město Hameln, jak ji znali všichni její milenci — A smála se hrubým a hlučným smíchem. Pohyby magistrovy a výraz jeho exaltovaných očí bavily ji patrně.

„Toť ona — — —,“ šeptal magister opojen. „Toť Helena — — — Jest krásná — — — Oh, jak jest krásná — — !“

A rozepjatá jeho ramena chtěla sevříti neuvěřitelný zázrak; setkala se v prázdnu, to však nezklamalo touhu magistrovu. Ramena magistrova svírala prudce a horoucně neviděné.

Krysař, přítel jasných a určitých věcí, pocítil úzkost, jako by stanul na vratké a sypké půdě, která se pod nohama propadá, vždy zrádněji a rychleji. Jeho ruce dotkly se stolu: byl pevný. Jeho ruce dotkly se sklenice: byla pevná. Povstal: také chladný kámen pod nohou byl pevný.

Magister trval chvíli ve svém opojení; pak se téměř násilím protrhl z něho. Odříkal formulku a učinil svůj pohyb. Jeho oči ztratily svůj lesk. Bylo to spíše vysílení nežli klid.

Teprve nový doušek vína vzpružil magistra, který pohlédl vítězně na svého spolustolovníka.

Ale neuzřel v očích krysařových opojení ani víry.

Zklamaně a cize zíral magister na krysaře.

„Nevěříte ještě?“

„Ne — —“

„Neviděl jste? — —“

„Ne — —“

Magister se zasmušil.

„Vadí vám vaše srdce, příteli. Muž, který hloubá, neměl by nikdy míti srdce. Uvidíte, že na ně zhynete. Bude vás škoda; bude škoda vaší píšťaly, stvořené k lepším věcem. Jste můj bratr, jste více než můj rodný bratr — — Lituji vás.“

„Také já vás lituji,“ odvětil krysař mírně a beze stopy posměšku. Ale sotvaže dořekl, magister Faustus z Wittenberku zmizel. Krysař dlel u okrouhlého stolu sám — Nebylo tu nikoho v síni kromě rozespalého Rögera a rozesmáté Lízy.

Röger opíral se o sloup, vyděšen a znepokojen tím, co se udalo; také Černá Líza, zmatena náhlým zmizením cizincovým, nesmála se už.

„Viděl jste?“ tázal se Röger.

Krysař pokynul mlčky hlavou.

„Zmizel. Nic už jiného nescházelo. Poslední dobou podivní lidé navštěvují město Hameln — —“

Krysař mohl vycítiti urážku ze slov krčmářových; neodpovídal však, zabývaje se příliš zmizelým magistrem. Mlčení krysařovo nemohlo vrátiti krčmářovi klid; zmizení znepokojovalo ho z jiných, vážných důvodů.

„Věděl bych rád, zaplatil-li aspoň svou útratu. Na mou věru, tento magister nebyl z nejméně žíznivých. A nezaplatil-li — —“

Ale obavy krčmáře, spěchajícího rychle k stolu, u něhož nyní krysař seděl sám, byly zbytečny.

Na místě, kde seděl před chvílí ještě cizinec v černém plášti, magister Faustus z Wittenberka, ležel zlatý peníz. Röger, neuklidněn ještě zcela, vzal peníz do ruky a zkoumal, je-li pravý.

Jeho zkoumání dopadlo nepochybně příznivě, neboť pravil uklidněn už a skoro usměvavý:

„Tento peníz jest pravděpodobně z dílny ďáblovy. Ale za zlaťák ďáblův možno koupit více nežli za groš andělův.“

Krysař vstal, zaplatil a odcházel pomalu.

Ostrý vítr fičel ulicemi a šlehal do tváří krysařových.

Když se ocitl před chrámem svaté Trojice, zahleděl se krysař do výše, tam, kde slyšel ďábla se smát — —

Nakláněl se ještě nad Hameln — Bylo možno říci, že se ještě směje… A bylo možno slyšeti jeho slova, posměšná a jízlivá slova — „Jdi — jdi ještě, krysaři!“