Krátká příručka hornolužické srbštiny/Jména podstatná — Wěcowniki

Krátká příručka hornolužické srbštiny
O poměru mezi lužičtinou a jihoslovanskými jazyky	Jména podstatná — Wěcowniki	Skloňování první

Údaje o textu
Titulek:	Jména podstatná — Wěcowniki
Autor:	Josef Páta
Zdroj:	PÁTA, Josef, Dr. Krátká příručka hornolužické srbštiny. Praha: Českolužický spolek, 1920 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1920
Licence:	PD old 70

Lužická srbština má trojí skloňováni: mužské, ženské a střední. V každém skloňování jsou tvary s tvrdými a měkkými koncovkami, ač velkého rozdílu mezi nimi není.

Poznámky: 1. Zdrobnělá podstatná jména bývají obyčejně stejného rodu se základním slovem; na př. hólc (chlapec, hoch) — hólčk nebo hólčik (hošík), holca (dívka, holka), holčka — holčička (dívenka, holčička), woko — wóčko (oko, očko). Zhrubělá podstatná jména však bývají obyčejně středního rodu a mají koncovku -isko; hólc — hólčisko (chlap, klacek), ruka — ručisko (pracka, pazour), wucho — wušisko (znetvořené ucho).

2. Lužická srbština zachovala shodně se slovinštinou po dnešní den bývalý duál (dvojné číslo), z něhož ostatní slovanské jazyky a také čeština mají jen skromné zbytky: oči, uši, ruce, dvě stě. Lužická srbština podnes přesně rozlišuje : nan (otec), nanaj (dva otcové), nanojo (otcové vůbec), žona (žena), žonje (dvě ženy), žony (ženy), słowo (slovo), słowje (dvě slova), słowa (slova).

3. Pořad pádů je týž jako v češtině. 6. a 7. pád je v luž. srbštině vždy předložkový: při nanje (u otce), z nanom ([s] otcem).