Kovářovic Kačenka/II.

Kovářovic Kačenka Vítězslav Hálek
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 112–119. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1859
Licence:	PD old 70

Vojtěch Bartošův byl v těch létech, kde se hoch už nemusí bát, že mu někdo z usedlejších vynadá holobrádků. Byl v létech, kde hocha matky i otcové nejradší vídají, kde se člověku líbí celý svět a člověk celému světu; kde starosvat stíhá starosvata a otec i matka se mají k synu důvěrněji, nežli kdy před tím. Byl v létech, kde syn si na tom zakládá, promluvil-li otec k němu moudré slovo a může-li mu on taktéž moudrým slovem odpovědět. Byl v létech, k vůli kterým se mnohá holka snaží, vyparádit se a mnohý večer prošije u svíčky, aby se hochu v těchto létech zalíbila. Zkrátka byl v létech, kde se o něm říká, že si hoch hledá nevěstu.

A takovýto hoch se zcela jinak dívá na svět, nežli jiní lidé. Holka již mu není holkou, jako jindy, s kterou se hraje, laškuje, dovádí a se škádlí; ale nastávající ženich se dívá na holku, zda může se mu stát nevěstou čili nic. A takovýto hoch je všude u vážnosti; dětským nápadům odrostl, mužové si ho všímají a děvčata si to s ním nechtějí pokazit.

Bartošův Vojtěch měl obzvláštní oko na Kejvalovic Madlenku. Kejvalovic měli pěkný statek, žádné dluhy na něm a jedinou dceru. Madlenka byla světu podobna, Vojtěch také, a žádný tedy div, padl-li jeden druhému do oka. Ale se svatbou to nechtělo nějak jít ku konci. Kejvalovic odkládali ze dne na den, z roku na rok, předstírajíce, že jest zapotřebí ještě toho a onoho, že jest holka ještě dost mladá a kdesi cosi, a svatba se tím zdržovala, ačkoliv se v celé vsi říkalo, že ti dva jsou už jako svoji. Zatím ale byl starý Kejval filuta a myslil si: „Vojtěch mi ze vsi neujde; nač spěchat? Kdo ví, co se nahodí?“ A při tom myslil, že by vlastně Madlenka mohla udělat větší štěstí, nežli s Vojtěchem — takhle někam do města anebo cosi podobného. Nepřijde-li někdo větší, než jest Vojtěch, tedy že se čekáním nic neztratí a Vojtěch že může být rád, když mu dovolí, aby na Madlenku čekal. Tak to bývá, když dělají s dcerou orace.

Ale mladí lidé, jako Vojtěch, bývají v tom ohledu velmi netrpěliví a podobné čekání jim přichází velmi za těžko. Ký tedy div, když Vojtěch nedělal výmiňku? To stálé odkládání ho v skutku mrzelo a nejednou si usmyslil, že bude Kejvalovic k tomu mít, aby se tomu nějak konec udělal. Neboť Kejvalovic vzdor tomu, že říkali Vojtěchovi: „Což, vy jste už jako náš!“ — vzdor tomu dovolovali i jiným ženichům, vcházet do domu a ženich ženicha tam stíhal a starosvati si tam podávali dvéře. To věru bylo dostatečnou příčinou, že Vojtěch chodil často celé dni jako zmoklá slepice, že jednu věc dělal dvakrát, jinou neméně potřebnou že docela přehlíd’, že nespal — zkrátka, že ho to trápilo. Stará Bartošová často ukazovala tátovi na syna: „Pohleď, staroušku, to naše dítě nějak se mi nelíbí.“ Starouškovi se synáček sice také nelíbil, ale říkal přece: „To je tak mladá nemoc; časem přejde.“ Mezi čtyrma očima vynadal synovi vrtáků a přislíbil mu, nepůjde-li to po dobrém, že mu nemoc z hlavy vyžene.

Ano, kdyby to bylo jen v hlavě! Ale což, když je trochu doleji!

Na chvilku sic účinkovala otcova slova na Vojtěcha, jako studená lázeň — ale, jak pravím, jen na chvilku. Byl-li Vojtěch dříve jako vrták, byl pak jako pitomý a otec se konečně musil spokojit s tím, že to za mládí jinak nejde.

Bylo v neděli odpoledne. Tatíkové šli buď po táčkách, buď do hospody, aby se tak jako něco promluvilo, matky seděly na zápraží a přemýšlely, co zas celý týden budou mít za práce, před stavením stáli chasníci v kupách a vypravovali si, co kterého tíží, u prostřed návsi dováděly děti a pod okny se sešly tety a poklepávaly, jak to jejich obyčej.

Vojtěch si vyšel ku Kejvalovům. O tom věděla celá ves. Což pak ve vsi zůstane tajno?

„Kdypak asi přece to přijde k svatbě?“ ptala se jedna teta.

„Nevím,“ odpověděla druhá. „Ale zdá mi se, že ještě mnoho vody uteče.“

„Ba,“ pravila třetí, „toť už trvá dobu. Ale za to, až to bude, bude to pak svatbička, že jí v Noutonicích ještě nebylo.“

Vojtěch zatím se vyrážel s Madlenkou. Stará Kejvalová sice oba střežila, aby nepadla tak nějaká ta hubička, jak tomu říkáme; ale kdež pak se možná uhledět. Kdyby rodiče měli sto očí místo dvou — děti jsou vždycky chytřejší nežli rodiče a vždycky vyčkají místa a chvilky, kde rodičům ani těch sto očí by nepomohlo.

Stará Kejvalová byla dnes nějak nepokojná, často vycházela ze dvéří, často nahlížela z okna, čemuž Vojtěch s Madlenkou byli dosti rádi. Pořád ale měla co pouklízet, a to Vojtěcha znepokojovalo.

„Nečekáte nějakého ženicha?“ ptal se Vojtěch Madlenky, když zase matka povyšla.

„Koho pak bysme čekali? vždyť jsi u nás ty.“

A na to následovalo políbení tak dlouhé, jak dlouho byla matka venku.

Něco zarachotilo na návsi, matka vběhla do světnice, vyhlídla z okna a pak se obrátila k Madlence a pravila: „Jede sem z Kojetic ženich.“

V tom se otevřela vrata a do vrat vjel kočár. Madlenka se zapýřila, hned na to zbledla, a třásla se jako osyka.

Vojtech byl jako pomatený. Vzal čepici a chtěl odejít.

„I kam byste odcházel, Vojtíšku; jen zde zůstaňte, to víte, vy jste jako náš,“ pravila Kejvalová.

„Já vám děkuji, panímámo; nechci překážet a mohl bych zde být zbytečný,“ odpověděl Vojtěch.

„I to, to, kam pak byste šel?“

Ale Vojtěch byl už ze dveří ven a měřil zrovna do hospody.

Snadno si pomyslit, jaký ruch to způsobilo na návsi.

Vojtěch u Kejvalů, pak tam vjel kočár a Vojtěch v tom odtamtud a zrovna do hospody — o tom se dalo povídat až do večera.

„Má pravdu ten Vojtěch; já na jeho místě bych to byl už dávno udělal,“ pravil jeden z chasníků a otočil se na opatku.

„Ba, nevídáno Madlenky!“ přisvědčil mu druhý.

„To si myslím!“ pravil třetí. „Kdyby Vojtěch zahvizdal, má deset holek za jednu.“

Tety ovšem nezůstaly ze svého nic dlužny a teď jim to jelo lépe, nežli prvé ten kočár.

Leč i děti na návsi se zastavily ve svém dovádění a vypravovaly si o tom kočáru. Jeden z hochů tvrdil, že takový kočár mít, není těžká věc; druhý na to pravil, že v něm sedět, jest ještě lehčí, a třetí konečně, že se bude učit sedlářem a pak že si udělá ještě lepší. — Tak se ty děti těší a jsou šťastny.

V hospodě dnes byla muzika, a když se smrklo, přišla tam i Kovářovic Kačenka. Ty jemináčku, jakby ona byla zůstala doma? Vždyť jsem už povídal, že byla jako vítr, a při muzice to v ní jen jen hrálo.

Kačence bylo divné, že Vojtěch netančí. Seděl za stolem a bradu maje podepřenou o dlaň, díval se do kola, jak se v něm ta mládež chumelí. Ale tak nepohnutě, tak stále stejně se díval do toho kola, že člověku až bylo teskno, když se na něho díval. Kačence bylo divno, že jí dnes ani nezahlíd’, když vešla. Jindy se hned k ní měl, a třebas byla Kejvalovic Madlenka také v hospodě, tančil přece nejvíc a nejradší s Kačenkou. Tak jako Kačenka netančila žádná.

Kačence už to v skutku dělalo hlavu, co asi dnes Vojtěcha zdržuje od kola a nebylo jí to věru lhostejno, že jí dnes tak docela nevidí. Ba hleděla již všelijak Vojtěchovu pozornosť zbudit a na se obrátit. Sama nevěděla proč, ale bylo jí Vojtěcha náramně líto, když tak smutný za tím stolem seděl a radosť s nimi nesdílel.

Kolo bylo jakoby nabil. Sotva několik kroků možná tančit a už se zase musili zastavit a stát v řadě, až na ně došlo.

Kačenka s někým tancovala, ale nevěděla s kým. Její mysl a její oči byly u Vojtěcha. Kačenka se svým tanečníkem se opět musila zastavit v kole a tu se stalo, že Kačence přišlo postavit se právě ke stolu, za nímž Vojtěch seděl a sice zrovna Vojtěchovi naproti. Chtěla naň promluvit; srdce jí tlouklo neobyčejně jako při páchání hříchu, otevřela ústa — ale slova nebyla schopna. Konečně přece si dodala srdce a pravila: „Vojtíšku, proč pak jste dnes tak smutný?“

Hlas se jí sice třásl jako nalomený list, ale v tom promluvení leželo tolik půvabu, tolik něžné prostoty, tolik jemné srdečnosti, že Vojtěch mimovolně sebou trhl, jakoby se byl probral z těžkých snů. Ale bylo patrno, že to procitnutí mu není nemilé. Neboť když se podíval na svou buditelku, hleděla na něho z jejích očí tak mírná dobrota, tak sladká vyzývavosť, tak blahodějná vřelosť, že se Vojtěch s zalíbením zakoukal do těch jemných modrých očí, že výraz zamyšlenosti na jeho tváři přešel v lehký úsměv, a jakoby mu oko její bylo projelo duší a on až skoro příliš měkkým hlasem odpověděl:

„Kačenko, budu tančit budoucí tanec s tebou.“

Kačence jakoby byl spadl kámen se srdce.

Vojtěch nevěděl, jak se mu děje. Soucit, jejž Kačenka tak nelíčeně mu dala na jevo — jakoby na něm byl okřál. Skoro si to ani nechtěl odpustit, že si až posud Kačenky nevšimnul, a nedovedl si ani vysvětlit, čím si tolik soucitu, tolik dobroty u ní zasloužil. Byl jako vyměněný. Madlenka se mu zdála naproti Kačence jako ledová hora, ale Kačenka jako jarní den, jenž srdce i duši lidskou projme.

Když pak Vojtěch s Kačenkou tančil, tiskl ji vřeleji k sobě, než kdy jindy, a ruku jí tiskl tak, že se Kačenka divila, jak se také tak příjemně může ruka tisknout. V Kačenčiných prsou nastal divný nepokoj; něco jakoby z nich chtělo ven — ale zároveň jakby to tam bylo k srdci železem přikováno. Když se Vojtěch na ni díval, zdálo se jí, že se jí ještě nikdy tak do očí nepodíval; ani nevěřila, že by tolik líbeznosti, tolik miloty mohlo spočívat v mužském oku. Nikdy se jí o tom ani nezdálo, a teď by se byla dívala do těch očí snad na vždy.

Při následujícím tanci bylo Kačence neobyčejně teskno v hospodě. Vyšla ven a Vojtěch za ní.

„Kačenko,“ pravil Vojtěch, „tys tak dobrá. Chceš být mojí ženou?“

Kačence div se ňádra neprolomila; srdce jí v nich tlouklo, jako kovářovo kladivo.

„A na Madlenku už jsi zapomněl, Vojtíšku?“ tázala se hlasem skoro štkavým, a kdyby byl měsíc právě nezašel za mraky, byl by Vojtěch viděl v jejích očích dvě bohaté slzy.

„Nepřipomínej mi jí, Kačenko; Kejvalovic nemají srdce,“ odpověděl Vojtěch.

„Vojtěše, budeš mne mít vždycky opravdu rád?“

„Vždycky.“

„Vojtěše, věřím ti, a chci tě mít radši nežli samu sebe.“

Vypukla v hlasitý pláč a vrhla se Vojtěchovi do náručí. Neslyšeli hudbu, neboť jich políbení bylo sladší, nežli všechna hudba.