Kovářovic Kačenka/III.

Kovářovic Kačenka Vítězslav Hálek
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 119–125. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1859
Licence:	PD old 70

S Kačenkou se stala v krátce veliká změna. Svůj roztomilý rozmar jakoby byla utopila, svou veselosť jakoby byla pochovala. Ba i ty písně jí více nešly, a zdálo se, že ji zpěv více mrzí, nežli těší.

Matka časem vrtěla hlavou, a jest-liže ji kárávala dříve ze zpěvu, bylaby ji teď kárala do zpěvu. Ba i ten starý kovář se často se svým kladivem zastavil, a přemýšlel, neboť mu to bylo divno, proč Kačenka více nezpívá. Děti na návsi se tomu divily, že kovář tak často odpočívá; myslily, že mu ubylo síly, a když to doma povídaly, dáno jim za odpověď: „Kdež pak by se ten kovář síly nabral. Až vy budete stary, taky nebudete mít stále stejné síly.“

Pravé příčiny se sotva kdo domakal.

Kačenka to sama o sobě věděla, že přestala zpívat.

Ba často čtla v očích otce i matky jako výčitku: „Holka, proč pak už nikdy nezpíváš?“

Tu se jako zpamatovala; začala zpívat — ale už to tak nešlo, jako to jindy chodívalo; jinýť zpěv, když se do něho nutíme, a jiný, když zpíváme z vlastní chuti.

I tety zpozorovaly, že Kačenku ten zpěv nějak najednou přešel; významně na sebe pohlédly, jedna druhé přikývla a zdálo se, že si rozumějí. Kačenka se zapýřila, jakoby ji krví polil, když některou z nich potkala, a myslila si: „Ty tety měly tenkrát pravdu, když povídaly, že mne zpěv jednou přejde.“

A opět se nutila do zpěvu, tetám jako na truc, ale — jak jsem už pravil — nešlo to.

Ale i spaní jakoby se jí bylo otrávilo obrazy zcela jinými, než v jakých až posud snila. Často se ze sna probudila, leč sen ten byl tak příjemný, tak milý, že opět oči zavřela, aby déle tak snila. Ráda by tak byla snila navždy. Ale hned na to se jí zdálo jinak. Zdálo se jí, že Vojtěchův otec ji vyhání ze svého stavení, že jí klne, že za ní volá, aby táhla, odkud přišla, že jest jenom kovářova, jeho syn že jest bohatý sedlák. Kačenka hlasitě zaplakala ve spaní; štkavě se obrátila na Vojtěcha, aby se jí ujal — Vojtěch ji od sebe odstrčil. Tu vzkřikla a zbudila se. Byla tomu ráda, že to byl jen sen; přemýšlela o tom a pak se dala do smíchu a tiše promluvila: „Ne, Vojtěch mne neoklame; můj dobrý Vojtěch je na věky můj!“

Tak se utišila a snila zas příjemně až do bílého rána. Leč i Vojtěchovi bylo jinak, než-li před tím. Jakoby byl všeho zbaven, co ho jindy tížilo; Kačenka ho měla ráda, tak tuze ráda. Na Madlenku nerád se upamatoval. U Kejvalů, zdálo se mu, že lásku odměřují podlé korců polí, podlé peněz! Madlenka že ho měla jen proto ráda, že byl zámožný, a zámožnosť kdyby byla z něho spadla, že by se na něj dívala tak chladne, jak se dívá na tisíc jiných ostatních. Starý Kejval se mu zdál být nelidský, jenž jaktěživ neměl srdce v těle, jenž bohatství i více miloval, než vlastní dítě. Ale u Kačenky bylo všecko tak milé, tak přirozené, tak nenucené. Kačenka by ho milovala i kdyby se jí stal nevěrný.

Ne, Kačence se nesmí stát nevěrný. Kejvalovům na truc ukáže celému světu, že nedbá o jejich statek, a když si váží statku víc, než člověka, že nedbá ani o jejich dceru.

U Kejvalů už nebyl Vojtěch mnoho dní. Kejvalovic větřili, že jim trucuje. Madlenka každý den vypravila večer posla k Vojtěchovi, aby k nim přišel; Vojtěch poslovi neodpověděl a ke Kejvalovům nepřišel. I starého Kejvala to mrzelo; neboť z toho mraku, jenž k nim v neděli přijel v kočáře, nebyl žádný déšť. Buď že se Madlenka nelíbila ženichovi, buď se ženich nelíbil Madlence — nebylo z toho nic. Kejval se konečně sám vložil do toho, když mu Madlenka vyjevila, že tam každému dovolí přicházet, a proto že tedy není divu, když to hocha, jako je Vojtěch, domrzí, a když k nim více nejde. Kejval poslal k Vojtěchovi, aby přišel navštívit Madlenku, že se jí po něm stýská; ale Vojtěch nepřišel. Kejval si myslil: Chlapík má tvrdou palici, jako jeho otec; ale což si vytrucuje! Povím to jeho otci, otec ho pošle k nám a Vojtěch musí otce poslechnout.

A v skutku si vzal Bartoš svého syna, jak říkáme, na paškál.

„Jak pak, Vojtěše, už jsi zapomněl chodit ku Kejvalovům?“

Vojtěch se zamračeně podíval pod sebe a neodpovídal. Starý Bartoš ale neměl vlohy, aby dlouho čekal na odpověď.

„Ptám se tě určité a chci, abys mi určitě odpověděl: proč nechodíš víc k Madlence?“

„Nechci a nebudu tam víc chodit.“

Otec si myslil: „Však ho to časem přejde.“ Na hlas doložil: „Dělej, jak chceš; ale to ti povídám, neposlechneš-li, že ti dovedu ještě hlavu napravit.“

Po několik dní nemluvil otec se synem; Vojtěch ale, jak si umínil, tak jednal. Hlavu mu otec posud nenapravil.

Madlenka poslala Vojtěchovi psaní, aby jí odpověděl, proč se hněvá. Sama ho odprosila a ujišťovala, že se tak víc nestane, aby jen co nejdříve přišel. Ale Vojtěch na psaní nedal a k Madlence nešel.

Ale ani ke Kačence Vojtěch nechodil. Starý Bartoš větřil, že má Vojtěch někde jinde něco za lubem, a proto ho střežil a Vojtěch nesměl z domu.

Kačenka byla smutná, jako ten ptáček, jehož hnízdo jest v nebezpečenství před nezbednými hochy. Co se u Bartošů děje, o tom nevěděla, a proto jen tiše trpěla a doufala, že se mraky přeženou a na nebi že se opět vyjasní.

Byla krásná noc. Vojtěch nespal. Ponocný odtroubil právě jednu s půlnoci. Vojtěch ji slyšel. Nedalo mu to v posteli. Vstal, přistrojil se a z lehounka se kradl ze dvora a zamířil ke kovárně.

Na nebi bylo tolik hvězd, jako krásných myšlenek v mladém srdci, když v něm vzejde první láska. Škoda, že to nebe někdy bývá potaženo; škoda, že si ho lidé sami kalí.

Vojtěch zaklepal u Kačenčiny komůrky, kde tato spávala. Kačenka se lekla; nevědělať, kdo to. Měsíček ale byl tak jasný, že by mohl člověk špendlík najít na zemi, a tím snadněji pozná láska milovanou tvář.

Kačenka vstala a z lehounka pootevřela okno.

„Tys to, drahý Vojtěše?“

„Já to jsem, má zlatá Kačenko!“

„Právě se mi o tobě tak hezky zdálo.“

„Co se ti zdálo, Kačenko?“

„Zdálo mi se — ale nepovím to. Mohl bysi se na mne rozhněvat.“

„Já na tebe se rozhněvat? Kačenko, jak to můžeš jen myslit?“

„Zdálo se mi tedy, že jsem byla ve vašem statku panímámou, a tys byl tak dobrý, tak jsi mne měl rád, že jsem až radostí plakala.“

„Mé zlaté dítě, vždyť tě mám také rád, ba ještě více, nežli se ti zdálo.“

„Vojtíšku, máš mne opravdu tak tuze rád?“

„Nevěříš mi, Kačenko?“

„Věřím ti, ale často mi napadá, že je to jen sen. A Vojtíšku, já bych byla neráda, aby to byl jen sen.“

„Není to sen, zlatá Kačenko; mám tě opravdu tuze rád. Dej mi hubičku, Kačenko.“

Kačenka ho tiskla k sobě vší silou svého ohně.

„Ale vidíš, Kačenko, otec mne nutí k Madlence. Já se bráním, otec se mrzí, a to mne bolí.“

„Vojtíšku, kdybych měla být příčinou nějakých různic ve vašem domě, prosím tě, nemiluj mne. Zapomeň na mne dřív, pokud ještě můžeš. Vem si Madlenku a zpomeň si někdy na mne, že jsem tě také milovala. Vidíš, Vojtíšku, já tě mám tak ráda, že bych z lásky k tobě všeho se odřekla!“

„Ty mne rozpláčeš, Kačenko. Madlenka nikdy nebude má. Tys má a budeš mou na věky.“

„Je to tvé poslední slovo, Vojtíšku?“

„Mé poslední, jediné a pravé slovo. Dej mi ještě hubičku na důkaz, že to tak čistá pravda, jako je tvé políbení.“

„O, což bych tobě k vůli neudělala!“

A dlouho, dlouho se líbali.

Ponocný na druhém konci vesnice zatroubil druhou.

„Již musím jít, má panenko; ponocný by nás mohl vyzradit.“

„Tedy dobrou noc, Vojtíšku.“

„Dobrou noc, Kačenko.“

„Nezapomeň na mne nikdy.“

„Nikdy.“

Nebe na východě počalo bělet — znamení, že není den daleký.

Vojtěch šel stínem okolo stavení, aby ponocný ho neviděl při měsíčku. Kačenka ještě dlouho se za ním dívala.

Když Vojtěch bral doma za dvéře, dvéře vrzly a šedivý pes se probudil a zaštěkal. Vojtěch zastavil se ve dvéřích, aby se pes utišil. Psa to ještě více dráždilo.

„Kuráž, lehni!“ zašeptal Vojtěch.

Pes ale neznal šeptavý hlas Vojtěchův a vyl, jakoby se byl pominul smysly.

„Kuráž, lehneš!“ vzkřikl Vojtěch hlasitě a dvířka za sebou zavřel.

Kuráž lehl, ale v tom se objevil na prahu starý Bartoš.

Vojtěch se ho ulekl. Starý Bartoš nemluvil, až Vojtěch došel k němu.

„Tak se tedy ráno chodí domů? Nu dobře. Zejtra se spolu vyrovnáme.“ A obrátil se do světnice. Vojtěch ani nedut’.

Kačenka dobře pozorovala, že Vojtěch se zastavil ve dvéřích. Slyšela psa výt a byla velmi nepokojna. I starého Bartoše slyšela mluvit a jeho hlas ji polekal.

Ubohá do rána ani oka nezamhouřila.