Kovářovic Kačenka/I.

Kovářovic Kačenka Vítězslav Hálek
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 107–111. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1859
Licence:	PD old 70

V Noutonicích byl kovář, a znalo ho tam každé dítě. A jak ho neznat? Ten vysoký, černý, umouněný muž — koženou zástěru před sebou, z pravé kapsy mu visí ženglička u pytlíku na tabák a celý den kouří. Když ho dítě jen jednou uvidí, musí si ho pamatovat. Však také těch dětí stojí celý boží den před kovárnou, jakoby je tam rodiče posýlali do školy, a vsadil bych se, že je tam dětem veseleji, nežli ve škole. Kovář mlátí do železa, jakby je chtěl rozmlátit, že jiskry z něho lítají na půldruhého sáhu. Jak vesele to zvoní! Zvlášť když mu přijde syn na pomoc — tu to jde do taktu, jakby každou ránu odměřil. Děti stojíce opodál v půlkruhu, s podivením se dívají na kovářovu sílu. Frantík Doškův, ačkoliv onehdy praštil Nápravníkovým Toníkem o zem, přece musí sám sobě se vyznat, že nemá ještě daleko takovou sílu, jako kovář. Pochybuje, že kdy bude takovou sílu mít; ale když si vzpomene, že přemoh’ Nápravníkovic Toníka, tu nabývá sebevědomí a myslí si, že přece žádný z jeho kamarádů není tak silný jako on. Přitočil se k Toníkovi, štípnul ho do zad a ptá se ho: „Už jsi se zhojil?“ Toník se na něho podíval, jakoby se hněval; ale hnedle se udobřil a pravil: „Hm, ať; já budu sedlákem a nepotřebuji tolik síly, jako ty.“ To bylo Frantíkovi dost. Spokojeně se zas dívá na kováře a myslí si: „Až já budu kovářem, budu taky tak do toho mlátit; třebas ještě víc.“ Pak jeden druhého poškádlí, rozutíkají se jako ti zajíci, seperou se a je dobře.

Co ale dětem bývá divné, ba nepochopitelné, jest, že kovář v neděli není tak učouděný, jako všedního dne; skoro se jim zdá, že to není ani ten, co všedního dne kolem něho stávají. V neděli spíše se ho bojí, než aby je umytá jeho tvář k sobě táhla. Kovář, zdá se jim, že musí mít jen zástěru a umouněnců tvář, jinak že není kovářem; a třebas mu i v neděli visela ženglička z kapsy, přece není a není ten pravý.

U kovárny bývá častěji živo, než kde jinde. Tomu ztratil kůň podkovu, tomu se něco porouchalo na pluhu, tomu schází to, jinému zas jiné — a u kovárny se sejdou, aby kovář ponapravil, co se pokazilo. Při tom jeden povídá, jak se to orá, druhý zas, že měl v zimě lepší koně, než má nyní, ačkoliv jim přeje. Třetí zas dokládá, že to v létě jinak nemůže být, když je práce pořád plné ruce, a koně se sotva zastaví.

Nejživěji bývá před kovárnou ráno, v poledne a večír, když buď chasníci jedou do polí anebo když se s pole vracejí. Kovář s chasníky rád porozpráví a proto tam hovor nevyjde. Ba i ze sousedů se tam leckdys mnohý zastaví, ptá se po tom a onom, a kovář ledacos ví odpovědět, protože se u něho mnoho hovoří. Kovář jest i důvěrníkem a rádcem v hospodářství, a mnohý soused se s ním dřív poradí, než si něco nového do hospodářství zjedná. Ale nejen proto tam chodí hospodáři; jest jim veseleji, když slyší jeho kladivo na blízku, které celou ves svým bušivým zpěvem na celý den zaopatřuje.

Leč já chtěl vlastně vám povídat o Kovářovic Kačence. Nu ta tedy byla dcera Noutoňského kováře. Holka jako na perách, celého dne neměla stání a do práce byla jako oheň. Zdravá byla jako řípa a veselá jako ptáček. Celý boží den zpívala. Na poli, ve stodole, doma — ať dělala cokoliv, vždycky nějakou tu písničku věděla, vždycky veselá, jako ptáček v háji. Ty písně jakoby se v ní rodily — ráno, za dne, večer, pořád zpívala, ba i ve snu zpívala a mnohý sen se jí zdál jen o samých písničkách. Matka se jí často divila, a říkala u sebe: „Bože, kde se ta holka těch písní nabere!“ Ba často až to matku zamrzelo — jak už matky někdy bývají mrzuty — a tu řekla na hlas:

„Ale holka, ty pořád myslíš, že je ti ještě devět let.“

„Ale maminko, což pak mi nepřejete ani trochu toho zpěvu?“ pravila Kačenka, a pro sebe doložila:

„Ta naše maminka už jiná nebude.“

Maminku to sice zamrzelo, že brání dítěti v tak nevinné zábavě, ale nechtěla dát na sobě znát, že v tom vlastně holce nebrání. Holka si ovšem také nedala bránit, a třebas byla na chvilku přestala jako ten ptáček, když ho někdo z křoví zaplaší, přece zase za chvilku počala, jako ranní skřivánek. A měla také hrdélko čisté jako zvon, až milo ji poslouchat.

Lidé říkali: „Ta Kačenka, ta se něco nazpívá! Že ji to neomrzí!“

Kačenka sama jednou slyšela, jak jedna teta pravila k druhé: „Že ji to neomrzí!“ — Kačenka na chvilku utichla, zamyslila se a pravila k sobě: „Proč by mne to mělo omrzet?“

Jindy zase pravila ta samá teta: „Však i ten zpěv ji jednou přejde.“

Kačenka zase utichla, zamyslila se, přejela dlaní čelo a pomyslila si: „A proč by mne to mělo přejít?“

Nedbala mnoho na ty řeči a zpívala zas a myslila si, že ji chuť k zpěvu nikdy nepřejde, ba že ji nesmí přejít.

Chasníci se ještě radši u kovárny stavěli, když věděli, že jest Kačenka doma. Kačenka si ale chasníků málo všímala. Když s ní některý zažertoval, odpověděla mu také žertem a zase se dala do zpěvu a šla za svou prací, jakoby mimo zpěv a práci nic jiného neznala na světě.

Matka často se také hádala s otcem, že tu holku nechá jen tak na zdařbůh, že jest nestálá jako vítr a že se podobá více dítěti nežli šestnáctileté holce.

Otec ale matku pokáral a řekl: „Což jí to nepřeješ! Nač ji z její radosti vytrhovat? Však toho bude ještě mít až dost.“

Matka si myslila: „Ten starý má pravdu!“ a Kačenka mohla zas dlouhý, dlouhý čas zpívat, aniž by jí kdo byl v tom překážel.

Leckdys ji chtěla matka přivést na jiné myšlénky. Začala jí povídat, jak ten a ten hoch jest pořádný; když se v neděli ustrojí, že jest jako kytka — ale Kačenka jakoby to byla neslyšela. Za chvilku zpívala zase jako ten sedmihlásek.

Jen když matka začala mluvit o tanci, to její pozornost udrželo. Tanec byl její vášeň, a slyšela-li muziku a mohla-li při ní tančit, zapomněla i na své písničky. U tance vydržela až do rána a nikdy se jí při něm nezastesklo. Však také tančila, že se byla radost na ni podívat. Lehká byla jako pírko a tanečník ji sotva cítil v rukou. Když matka řekla, jak ten a ten pěkně tancuje, tu se trochu zamyslila, zavrtěla hlavou a pravila: „Což, tak jako Vojtěch Bartošův netančí přece žádný.“

Podivno, že pomýšlejíc na Vojtěcha Bartošovic, vždy déle se zamyslila, než kdykoliv jindy, a vždycky déle trvalo, než se zase probrala ku svým písničkám.

Matka jí v tom neodporovala. Předně tančil Vojtěch v skutku nejlépe, za druhé tančíval nejvíce s Kačenkou a za třetí byl nejbohatší synek z celé vsi, a to matce lichotilo.

Po chvilce doložila Kačenka, najednou se vytrhnuvši z písničky: „A nejhezčí je taky.“

Zas se na chvilku zamyslila, ale na delší čas nežli prvé, až si konečně povzdychla: „Bože, ta léta přece jen utíkají, jako voda!“

Ale jak pravím, jen si povzdychla a hned zase na to byla jako ptáček zpěváček, jenž s písní vstává, v písni žije a s písní lehá.