Koprník a soustava světová/Původ Koprníkův

Koprník a soustava světová Camille Flammarion
Stav hvězdářství a věd vůbec za doby Koprníkovy	Původ Koprníkův	Mladý věk Koprníkův

Údaje o textu
Titulek:	Původ Koprníkův
Autor:	Camille Flammarion
Zdroj:	Koprník a soustava světová od Kamilla Flammariona. Praha : Tiskem a nákladem J. Otty, [1900]. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Čeněk Ibl
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Kapitola druhá. Původ Koprníkův.

Jeho rodina. — Dětství. — Záliby. — Vychování. — Vliv prvních let na jeho život. — Osobní cena lidí.

V tomto životopise věhlasného zakladatele novověké astronomie jest dosti nesnadno odděliti člověka od učence. Ostatně jest příjemnější sledovati je oba na této dlouhé dráze, poznávati srdce i ducha toho jednotlivce a studovati vědecké dílo pozorovatele přírody. Stopujíce jeho život v postupném rozvoji oceníme souhrn jeho práce, zjistíme jediné místo, které zaujímá v dějinách věd, změříme velikost služby, kterou prokázal, velikost kroku, jímž přivedl pokrok lidstva dále. Zajímejme se od nynějška podrobnostmi jeho života osobního; zkusme seznámiti se co nejdůvěrněji s tímto vynikajícím mudrcem.

Mikuláš Koprník narodil se v Toruni v Polsku dne 19. února r. 1473^[1] za vlády Kazimíra IV. Jagailovce. Otec jeho byl počestným pekařem v tomto městě a členem městské rady. Jeho děd, vážený občan krakovský, pocházel z Čech, byl však usazen v Krakově od r. 1396. Matka Koprníkova, Barbora Wasselrodova^[2] pocházela ze staré rodiny polské a byla sestrou biskupa Warmínského.

Jest tedy Mikuláš Koprník Slovan svými předky a Polák rodem. Téměř všichni jeho životopisci, od Gassendiho až do našeho století, nazývají ho Němcem, ba i Fontenelle představuje ho tak své markýze dosti živými barvami, an dí:

„Představte si Němce, jménem Koperníka, který povaluje všecky ty kruhy a všecka ta nebesa, jež si vymyslil starý věk. Jedny boří, druhé drtí. Uchvácen vznešenou zuřivostí hvězdářskou, uchopuje zemi a vrhá ji daleko ze středu všehomíra, do něhož se byla postavila, a do tohoto středu staví slunce, jež si této cti daleko lépe zasloužilo; a aby ji potrestal za ten dlouhý odpočinek, kterýž si byla přisvojila, naloží jí co nejvíce může všech těch pohybů, jež ona dávala planetám a nebesům.“

Toto představení jest velmi skvělé, jenže místo Němce jest to syn nešťastné Polsky, jemuž dlužno se obdivovati. Neprávem král Bavorský umístil Koprníka mezi výtečníky německými ve chrámu Walhally u Mnichova.^[3] Neprávem zvláště Prusové hlásili se k jeho jménu, oni, kteří držíce dnes ty kraje výbojem tak málo šetřili jeho památky, že nechali zpustnouti jeho obydlí a observatoř, a nechali zajíti všecky vzpomínky, které mu byly náležely!

Toruň, dnes opevněné město pruské^[4] na pravém břehu Visly (11.000 obyvatelů^[5]), jest starobylé svobodné město hansovní. Upadla v moc řádu Německého, který tam r. 1466 podepsal úmluvu, jíž se uznával vasalem Polska. Byla částí polského Mazovska a čilým městem obchodním.

Mladistvý Koprník chodil nejprve, jako všechny děti městské, do školy u sv. Jana; „ale zdá se, praví jeho polský životopisec Czynski, že, místo aby se večer bavil se svými soudruhy, byl již neobyčejně snaživý a vrátiv se domů pracoval, aby se naučil latině a řečtině.“ Vtipkovalo se často o těch poznámkách týkajících se nejútlejšího dětství proslulých mužů, a jest pravda, že máme rovněž příklady zcela opačné hlubokých myslitelů, kteří nejevili nejmenší přednosti před svými sousedy za svého dětství ba ani za své mladosti. Nicméně, třeba mnohé děti záhy probudilé nedospívaly k ničemu dobrému za svého života, jest dovoleno vytknouti tyto snahy jaksi vrozené, když zahájily život pracovitý a mudrcký, jakož tomu jest u Koprníka.

Máme všichni v sobě schopnost převládající; základní vyučování prvního věku již dává na jevo naši význačnou zálibu; a řečená schopnost dobře vedená má nám určiti dráhu, na níž nejlépe prospějeme. Každý může raziti si cestu životem. Čím dříve se začne, tím lépe. Při rozvaze, vůli a vytrvalosti zřídka kdo se sklame. „Život není slastí ani strastí, řekl Alexius de Tocqueville, nýbrž vážným úkolem, který nám jest uložen a jejž máme provésti a dokonati ke své cti.“

U věku deseti let Koprník měl neštěstí, že ztratil otce. Od té doby ujec jeho Lukáš Wasselrode, biskup Warmínský, se ho ujal a dal jej na další studie. Tato léta mládí míjela podle obyčeje za studování starých řečí a literatury.

Zachoval se od něho uhlazený latinský překlad listů Theofylaktových. Vytvořil si čistý methodický sloh, nadaný leckdy velikým půvabem literárním, když námět se propůjčuje výmluvnosti, jak brzo budeme moci posouditi.

Můžeme poznamenati v té příčině, že, ač učení mrtvým jazykům zabírá ještě příliš mnoho místa v osmiletém vyučování našich gymnasií na úkor positivních vědomostí, které činí hlavní podíl lidstva, nebylo by přece dobře docela je odstraniti. Naše moderní řeči pocházejí ze starých.^[6] Aby se psalo čistým jazykem, jest nezbytno znáti původ slov, a abychom měli představy obecné, jest prospěšno vytvořiti si vkus ve společnosti velikých duchů.

Osmnáctiletého Koprníka poslal ujec na universitu Krakovskou, aby tam studoval lékařství. Tomuto povolání mínil nejprve se oddati. Byl zapsán na této slavné universitě pod názvem Nicolaus Nicolai de Thorunia.^[7] Čas jeho, věnovaný hlavně naukám, které měly mu opatřiti doktorát, zabíralo z části také studium filosofie a mathematiky.

Brzo pak toto poslední studium předčilo nad obojí druhé zálibou čím dále tím více se vyvinující. Universita Krakovská, řízená tehdy Matoušem z Kobylina počítala mezi svými professory na stolici hvězdářské slavného Vojtěcha Brudzewského, jehož dílo Commentaria utilissima in theoricis planetarum jest z nejučenějších pojednání astronomických té doby vyšlých. V jeho přednáškách právě mladý Koprník uznamenal své pravé povolání a pocítil vznímající se nadšení pro božskou vědu nebeskou. Nicméně dokončil studia lékařská a dostal biret doktorský. Takové bylo dětství a jinošství toho, jenž měl dokázati pravou soustavu světa. Ve svém badání o Koprníkoví professor university Varšavské Krzyžanowski nás poučuje, že prvotní jméno rodiny velikého astronoma bylo Koppirnig.

Koncem XV. století předkové Koprníkovi přišlí z Čech usadili se v Krakově. V knize městské rady starého hlavního města polského Acta consularia cracoviensia, která začíná roku 1392, nalézá se mezi obyvateli přišlými z Čech, jimž bylo uděleno právo měšťanské, jméno Mikuláše Kopernika, děda hvězdářova.

V též listině, měšťan Dambrova, starý obyvatel Krakova, původu českého (asi Doubrava, pozn. překl.), ručil za totožnost a osobnost Mikuláše Koperníka, ujišťuje, že přišel z Čech. Polská etymologie slova Koppirnig přeměněného časem v Copernic, znamená pokoru, pokorného.^[8] (Naprosto mylný tento výklad poráží náš prostý kopr, po němž nazvána osada v sev.-vých. Čechách Koprník, dle níž se zval vladycký rod davší Polákům slavného Mikuláše. Viz jubilejní spis Dra. Studničky „Mik. Koprník“ str. 16—19. Pozn. překl.)

Rodina Koprníkova měla ustavičné styky s Krakovem a Toruní, což bylo bezpochyby příčinou, že syn Mikuláše Koprníka, narozený v Krakově r. 1420, zvolil za své bydliště Toruň, kde se zdržovala část jeho rodiny. Roku 1464. oženil se s Barborou Wasselrodovou, sestrou biskupa Warmínského, a dostal věnem dům v ulici sv. Anny.

V tomto domě narodil se r. 1473 jeho syn hvězdář, jemuž dáno jméno Mikuláš po dědovi. R. 1465 otec jeho byl jmenován radním města Toruně a zemřel r. 1483.^[9] Koprník je tedy synem polského pekaře. Jeho nástupce v dějinách hvězdářství, Tycho Brahe, byl z nejstarší šlechty dánské. I vizme rozdíl: pekař dal si záležeti, aby dal vzdělati svého syna od prvních jeho let. Otec Braheův naopak ze šlechty, která pokládala za zbytečné a sebe nedůstojné učiti se čísti a psáti, odepřel svému synu i vyučování v latině. Stali se oba učenými a slavnými, ale svou prací osobní.

Věda nebyla tehdy tak rozšířena, jako jest za našich dnů, ale kdo tušili její zajímavost a vzdělávali se vědecky, pracovali opravdověji než-li se děje nyní. Možno poznamenati, že cena vědění nezáleží tak v rozsáhlosti toho, co víme, jako v dobrém toho užití. Z čehož jde, že troška přesné vědy dobrého zrna jest s hlediště praktického tisíckráte cennější nežli povrchní vědomosti nejrozsáhlejší. Co se týče všedního tvrzení, že za našich dnů věda tak jako vtip běhá po ulicích, má ono v sobě zajisté trochet pravdy; ale mělo by se dodati, že toto zobecnění vědy děje se na povrchu tak rozsáhlém a že vrstva, kterou proniká, jest tak mělká, že zobecnění slouží téměř jen k tomu, aby odhalilo souvislou spoustu nevědomosti, na níž spočívá. Nikdy ovšem se nečtlo tolik, jako dnes, ale nikdy se nestudovalo poměrně méně; takže vidíme každým dnem vzrůstati počet těch, kteří vědí ze všeho něco, ale nic úplně. A jak praví Samuel Smiles (smajls), čtenáři takového rázu byli velmi dobře přirovnáni k nožům, které kromě obyčejného želízka mají pilník, pilku, nebozízek, klíč na šrouby, vytahováček na zátky a nůžky, ale vše v tak malých rozměrech, že potřebujeme jenom jich užiti, abychom poznali jejich neužitečnost.

Chceme-li skutečně nabýti pravé ceny rozumové, musíme se odhodlati ku pilné práci s vytrvalou horoucností, jakou dokázali naši předchůdci; neboť práce jest a bude vždy jediným zřídlem zvěděti vše. Potřebí tedy nejen pracovati rázně a odhodlaně, ale uměti vyčkati trpělivě výsledků práce. Vychování naše není nikdy. skončeno. „Býti zaměstnán,“ pravil básník (anglický) Gray, „jest býti šťasten.“

„Lépe se opotřebovati nežli zrezavěti,“ říkal také biskup Cumberland. Není konec konců více zásluhy míti rozum přirozeně vyšší, než-li zděditi veliké jmění. Prosté držení materiálu vědění jest něco velmi rozdílného od moudrosti a rozumnosti, ana tato může býti jen plodem vývoje vyššího, než jaký může přivoditi četba, která příliš často jenom nás přivádí k tomu, přijímáme trpně a bez velikého, neřku-li beze všeho duševního namáhání myšlénky cizí. Dlužno tedy uznati, že hlavním předmětem vychování není nacpati nám ducha myšlenkami jiných a nadělati z nás pouhých nádrží dojmů, které jsou nám více méně cizími, nýbrž vyvíjeti naši osobní chápavost a přiváděti nás k tomu, abychom byli co možná statnými a užitečnými pracovníky v oboru, do něhož jsme povoláni.

Tak tedy Koprník, syn polského pekaře, stal se prvním učencem svého věku.

Newton byl synem malého statkáře v Granthamu v Anglii; Laplace (vyslov laplas) narodil se v komůrce sedláka v Beaumont-en-Auge u Honfleuru; Kepler byl synem německého krčmáře; Herschel byl synem chudého muzikanta… Svou prací osobní, svým zdravým rozumem, uvažováním a pořádkem mužové tito došli místa povýšeného nad nejvyššími řadami společnosti, nad nejzvučnějšími tituly šlechtickými, nad samými trůny. Přes pronásledování Galilei ovládal svým stoletím. Přes skličující odmrštění od svých prvních zkušebních komisařů Arago se povznesl rychle do první řady vědy francouzské. Přes úpadek otcův Lagrange stal se prvním mathematikem své doby.

Bylo by snadno sledovati na životní dráze každého vynikajícího hvězdáře dílo pevné vůle, která odstraňuje všechny překážky, aby šla svou přímou cestou. Nebylo by nesnadněji konati totéž pozorování na životě každého člověka, který si získal slušné a trvalé jméno založené na pokroku a vděčnosti lidstva. Seznali bychom, že Krištof Kolumbus, Petr Ramus, Bernard Palissy, Konrád Gessner, Sixt V., Shakespeare, Ambrož Paré, Dupuytren, Vauquelin, D’Alembert, sir Humphry Davy, Faraday, Franklin, Voltaire, Rousseau, Moliere a mnozí jiní vyšli ze skrovného stavu, a rozumným řízením schopností, dobrým užitím času přispěli více nežli všichni milionáři na zemské kouli ke zvýšení blaha lidstva a ku povznesení jeho v duševním údělu.

Právě jsem mluvil o milionářích: míti milion důchodů není samo sebou zlé, ačkoli se zdá, že jmění dvaceti milionů, ba i jen důchod z něho jest velmi těžké břímě. Cena takového společenského postavení závisí na tom, jak se ho užívá. Obecně jest ztraceno pro duševní pokrok společnosti lidské, poněvadž lidé „ducha“ jsou řídkými zjevy jak v nejvyšších kruzích finančních, tak také v řadách obyčejného občanstva a lidu; proto se dotyčných milionů často užívá nesmyslně a k veliké škodě lidské společnosti, v níž jest ještě dnes tak mnoho bídy hmotné i mravní. Srovnáme-li užitek takového obrovského jmění s užitečností pracovitých učenců, shledáme nesmírnou přednost těchto. To jsou praví dobrodinci lidstva, pravá knížata, skuteční králové světa! Oni nás povýšili nad zvířeckost, povznesli sílu duševní nad hrubou moc, jejich přičiněním zavládl duch nad hmotou, kdežto válečníci založili svou moc na bitvách, na síle hmotné, na krvi lidské. Lidstvo, dosud děcko, jest ještě nevděčné a oslavuje ty falešné velikány, kdežto s těží si připomíná jmen svých dobrodincův, kteří mu dali vše, co teď má. Avšak začíná si býti vědomo svých pravých prospěchů a již ochotněji naslouchá životům slavných učenců nežli válečníkův a dvořanův.

Čtouce život těch vynikajících mužů, pozorujeme, že nejen posloužili blahu jiných, ale že také dovedli zpravidla sami učiniti se šťastnými upravením svého živobytí.

Franklin, syn barvíře bostonského, narozený v nouzi a nízkosti, stav se členem všech učených sborů evropských a založiv s Washingtonem neodvislost Ameriky, získal si jmění a slávu následuje předpisů, jež si byl sám uložil. Udělal si sešitek, na jehož každé stránce byla tato přikázání: zdrženlivost, mlčelivost, pořádek, odhodlanost, střídmost, přičinlivost, poctivost, spravedlivost, mírnost, čistota, klidnost, cudnost, pokora.

Toto roztřídění pravidel mravouky opravdu užívané, nedoporučující zříkati se náklonností přirozených, nýbrž dobře je říditi; nevedoucí k oddanosti, nýbrž k počestnosti; připravující ku prospívání jiným a zároveň ku prospěchu vlastnímu; způsobilé všestranně utvářiti člověka a vésti jej cestou přímou a úspěšnou po strmých a krušných drahách života; toto roztřídění, praví Mignet (miňé), nemělo nic libovolného pro Franklina. Bylo mu zvláště prospěšné. Když pochybil proti některému předpisu, dělával si křížek na knížce a snažil se polepšiti. Nikdo není dokonalý na tomto světě. Vypravuje sám, že se dopustil zejména čtyř poklésků, jež napravil, jak nejlépe mohl. Zkušebnou methodu, kterou veliký zákonodárce Spojených Obcí uložil svému chování, nacházíme opět v různých podobách v životě hlubokých učenců, jejichžto všecky důležité činy jsou ovocem dlouhých úvah. Toto vedení duše má prováděti prakticky každý člověk, který chce si zasloužiti úcty před sebou samým i od jiných, aby posoudil svá vlastní díla a zlepšil své postavení duševní i hmotné.

Z vlastností, které přispívají nejvíce ku štěstí a o jichž nabytí máme se snažiti, jest zajisté přední ta, kterou Franklin shrnoval ve svém 11. přikázání: „Klidnost. Nevzrušujte se maličkostmi neb obyčejnými a nevyhnutelnými příhodami.“ — Jsou lidé, kteří jsou vždy nešťastni, protože neumějí býti klidnými, vším se trápí, vše vidí černě, myslí na své sousedy místo aby pracovali, a říkají vždy o nich více zlého než dobrého, any drobné pomluvy jaksi koření hovory špatně zásobené. Tři čtvrti pokolení lidského jsou nešťastny, protože si neuměji uložiti tuto vlastnost.

Koprník jest nám z největších příkladů, jak bylo prováděno toto životní pravidlo. Závist marně se pokoušela uštknouti ho jako zmije; nepřátelé jeho klidu, němečtí rytíři, jejichž loupeživost rozhlašoval, útočili naň, aniž dosáhli toho, aby se mu stali nepříjemnými; soudobí učenci, jejichž učení bořil, nerušili jeho pokoje, poněvadž své bořivé dílo konal šetrně. Ačkoli mnozí bohoslovci mohli býti poplašeni jeho snahou, aby nahradil soustavu Ptolemaiovu a církevních otcův theorií právě opačnou, a mohli způsobiti mu trapné stáří — přes to přece zemřel klidně na svém loži, on, největší z revolucionářů, poněvadž ve své přesvědčené naději, že uvidí pravdu samu se vnutiti, nehleděl ani ukázati ji těm, kteří měli proč zavírati oči a ji popírati.

I štěstí může se státi věcí zvyku. Možno skutečně si zvyknouti viděti všecko krásně, jako si lze navyknouti viděti všecko škaredě. Doktor Johnson zašel v té příčině až k výroku, že zvyk viděti věci s jejich krásné stránky jest lepší pro člověka než 25.000 franků ročního důchodu. Ježto pak máme u vysokém stupni moc vůli svou cvičiti tak, abychom řídili své myšlenky spíše ku předmětům, které mohou nám býti pramenem rozkoše a pokroku, nežli k jejich opaku, jde z toho, že takto můžeme pěstovati zvyk šťastných myšlenek právě tak, jako bychom mohli pěstovati zvyk jiný. I je snad ještě lépe vyvíjeti v sobě šťastnou letoru, přímou povahu, roztomilou náladu duševní, nežli zdokonalovati se v jakékoli vědě a v jakémkoli umění zábavném.

Mravy a zvyky dodávající životu barvy jsou daleko jiné důležitosti než zákony, které jsou jedním z jeho veřejných projevů. Zákon vskutku se nás dotýká na některých místech, ale mravy a obyčeje dotýkají se nás všude pronikajíce společenské ústředí jako obklopující nás vzduch, jejž dýcháme. Dobré způsoby, jak jim říkáme, nejsou nic více a nic méně než příjemnost v chování. Jsouť výrazem zdvořilosti a laskavosti, a laskavost jest převážným živlem ve všech stycích společenských, kde lidé mohou navzájem najíti potěšení a prospěch. Jak řekl Samuel Smiles (ve Svépomoci), zdvořilost nestojí nic, a všecko se za ni koupí.

Kdybychom jen chtěli nechati jednati přírodu dle její přirozené dobroty, prosté veškeré strojenosti a lstivosti, poklady dobré mysli a štěstí, jimiž by zahrnula společnost lidskou, nedaly by se spočítati.

Ale lidé, místo aby žili šťastně a spokojeně, zařídili se společensky tak, aby byli neustále trápeni. Lidstvo se klaní modlám a zlatému teleti, místo aby ctilo pravdu. Ctižádostiví politikové, velicí mluvkové, zmásti se nedadoucí figuranti docházejí zpravidla slávy a jména; dobyvatelům, kteří hubí národy a zemi napájejí krví, lidstvo nejochotněji staví sochy. Činí se nešťastným samo svou vlastní pitomostí. Lidé stále se bijí mečem nebo slovem, závidějí si vespolek národ národu, člověk člověku, a nedovedou ještě žíti rozumně. Avšak ani vojevůdcové ani pěkně hovořící mluvkové neprokázali nám služby nejlepší; naopak mlčeliví učenci, hvězdáři, fysikové, chemikové, fysiologové, mechanikové, různí badatelé, myslitelé a p. jsou ti, jimž největšími jsme díky povinni.

Zdaliž to nejsou oni, kteří nás poučili o tom, co jest vesmír a čím jsme my sami? kteří nás vyprostili z pověr a hrůz nevědomosti? kteří nám dali potravu, zvířata domácí, dům, železo, sklo, dalekohled, drobnohled, známost bylin a živočichů, vzduch a vodu, vše, co máme a známe, průplavy, silnice, železnice, telegraf, koráby, ovládání moře? Slovem zdaliž jsme se nepovznesli nad zvířeckost jejich nesmrtelnými pracemi, jimiž panství rozumu bylo založeno na zemi?

Každé doby byla na oběžnici naší ona protiva mezi hmotou a duchem, mezi domnělou politikou, která boří, a vědou, která tvoří.

Letopisy dochovávající potomstvu události a skutky národů jsou posud téměř výhradně skládány ze zpráv o výbojích nebo porážkách, a spěž dala se spíše slévati, aby připomínala synům osoby, které prolévaly krev jejich otců. Člověk vážný a rozvážný, který se vzdělal ve vědě přírody, cítí, že přijde den, kdy všechno to lživé zdání zmizí před rostoucí moudrostí národů; ale praví si také, že zdání to bude moci zmizeti a lidstvo bude opravdu dorostlé teprve toho dne, kdy vzdělanost zobecní a každý dovede si býti vědom svého položení fysického i mravního, své hodnosti duševní, svých povinností a svých práv.

Na konci XV. století, v době narození a mládí Koprníkova, byli jako dnes státové, kteří si dali otevříti kolik žil, aby pokryli trůny vavřínem; tehdáž jako dnes byli také lidé nadaní, kteří mařili čas planými hadkami, a obratní, kteří uměli obraceti každé položení k vítězství své osobní nenasytnosti.

Ba vizte: Věk Koprníkův jest zkrvaven strašlivou občanskou válkou obou Růží v Anglii, za níž sto tisíc obětí zůstalo na bojišti; dále boji Karla Smělého; výboji Bajazetovými; nevázanostmi Alexandra VI. Borgie. Vidíme Savonarolu upáleného na veřejném náměstí ve Florencii; Michala Serveta upáleného Kalvinem za to, že užil svobody zkoumání tímto hlásané; Jindřicha VIII. dokonávajícího obecný rozkol z náruživosti k ženě, kterou dá potom popraviti na lešení, a zbavujícího se postupně svých pěti manželek.

Tou dobou Soliman II. plení Asii a východní Evropu až k Vídni; Karel V. zaplavuje vojáky Evropu západní; dogmatická nesnášelivost pokrývá hranicemi a krví roviny francouzské, anglické, španělské, italské; ba až v neprozkoumaných končinách Nového světa počítá se na miliony nešťastných obětí politické ctižádosti a fanatismu náboženského. Takový jest obecný celek. Kdybychom chtěli vniknouti do podrobností, zpozorovali bychom mezi jiným válku dánskou, v níž tolik vojsk se utopilo (r. 1500), pohromy Francouzů v Italii (1503), sto tisíc Rusů zahlazených u Tatarů Kazaňských (1505), krvavou válku mezi Skotskem a Anglií (1513), fanatické povraždění Mamelukův od Turků (1517), Švédsko pokryté popravišti (1520), vzteklé obléhání Rhodu (1522), válku novokřtěnců v Německu (1526), pověstné obležení Vídně, při němž 80.000 Turků vzalo za své (1529), nájezdy Barbarossovy (1534), protestanty upálené ve Skotsku (1539), mořské lupiče a obležení Alžíru od Karla V. (1541), bombardování Nizzy (1543); pozorovali bychom také všechny boje Františka I. (francouzského), i viděli bychom papeže Pavla III. Farneského v roce, který následoval po onom, kdy dostal uctivé věnování knihy nesmrtelného hvězdáře, zřizovati pro levebočka Petra Ludvíka Farneského vévodství Parmské a Piacenské, které přivede zpět ctižádostivého Karla V. a obnoví válku v Italii, atd., atd.

Ale myšlenka útěšná: mezi tím, co tolik životů lidských uplývalo marně nebo neblaze, bylo několik pracovníků myšlenky, kteří, podobni rolníkům orajícím, půdu zdělávajícím a sejícím, připravovali chléb ducha, jímž století příští měla se živiti, Gutenberg zemřel čtyři leta před narozením Koprníkovým dav světu obdivuhodný vynález knihtiskařství. Krištofu Kolumboví podařilo se přes tísíceré překážky přeplouti Oceán dělící nás od Nového světa; koráb Magellanův poprvé konal plavbu kolem země; a co tvar a velikost země byly uhodovány snaživou zvědavostí lidskou, Koprník pracoval trpělivě, aby zjistil položení tohoto nepatrného světa v prostoru a postavení jeho ve vesmíru.

---

1. Toť pravdě nejpodobnější datum jeho narození. Lidstvo, které není si ještě vědomo svého duševního bytí a nechápe posud svých pravých prospěchů, pěje ve všech tóninách domnělou slávu dobyvatelů, kteří je olupují a krví zbrocují; ale nedbá dobrodinců, kteří se zde vtělují na jeho pokrok a blaho. Co se týče Koprníka, jak praví Humboldt, nevíme, zdali se narodil 19. ledna 1472 či 19. února 1473, jakož tomu chce Moestlin, či 12. února téhož roku. — Datum narození Krištofa Kolumba dlouho kolísalo o 19 let: Ramusio je klade do r. 1430; Bernaldes, přítel Kolumbův, do r. 1436; konečně historik Munoz do r. 1446. — Kepler nezdá se, že se narodil, jak obecně se za to má, 21. prosince 1571 ve Weilu, nýbrž ve wirtemberské vesnici Magstatu dne 27. prosince 1571. — Teprve 600 let po smrti Kristově pomýšlelo se na to, aby se určilo datum jeho narození, a ustanoven letopočet křesťanský.
2. Dle dra. Studničky Waiselrodova.
3. Vlastně u Řezna.
4. Definitivně teprv od r. 1815.
5. Dle sčítání r. 1890 přes 27000 ob. Pozn. př.
6. Spisovatel má tu na mysli hlavně jazyky romanské vzniklé z latiny. Pozn. překl.
7. Mikuláš Mikulášův z Toruně. Pozn. překl.
8. Správný pravopis jména zakladatele moderní astronomie byl by Kopernik, (francouzské) Copernic by se vyslovilo polsky copernic (jak jest psáno). Myslíme však, že pravé jméno vědecké a historické nesmrtelného hvězdáře jest to, jímž se psal a známým se stal, t. j. Copernicus, jež převedeno z latiny do frančiny zní Copernic. Někteří životopisci vracejí se ku pravopisu rodinnému; zdá se nám, že tato pozdní změna jest zcela zbytečná. Taktéž se má věc s Keplerem, jehož příjmí jest Keppler, ale který stav se známým po latinsku byl vždy psán Keplerus či Kepler. Nenazýváme Galilea Galileo, a kdo by vyslovoval Njutn v obecenstvu francouzském, nepřipomínal by slavného a klassického Newtona. Podržme jména tak, jak je posvětila sláva v každé zemi. (Spisovatel zapomíná, že autoři středověcí, píšíce latinsky, přizpůsobovali jména svá latině, aniž má proto národ, z něhož vyšli, povinnost držeti se jejich tvaru latinského, takže by Čech neměl říkati na př. Komenský, nýbrž Commenius. Spisovatel sám poráží své důvody francouzskou přeměnou Koprníka a Galilea. Pozn. překl.)
9. Czynski: Koperník a jeho práce.