Koprník a soustava světová/Mladý věk Koprníkův

Koprník a soustava světová Camille Flammarion
Původ Koprníkův	Mladý věk Koprníkův	Koprník kanovníkem, lékařem a hvězdářem

Údaje o textu
Titulek:	Mladý věk Koprníkův
Autor:	Camille Flammarion
Zdroj:	Koprník a soustava světová od Kamilla Flammariona. Praha : Tiskem a nákladem J. Otty, [1900]. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Čeněk Ibl
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Kapitola třetí. Mladý věk Koprníkův.

Koprník studuje lékařství v Krakově. — Hvězdářské jeho povolání se rozhodně ustanovuje. — Cesta jeho do Říma a pobyt jeho v Italii. — První badání hvězdářská. — Práce.

Nechali jsme mladého Koprníka studujícího lékařství na universitě Krakovské, a viděli jsme, že přes náklonnost svou k mathematice dokončil studia lékařská a dal se povýšiti za doktora. Gassendi nás poučuje, že jeho náruživá láska k astronomii rozhodně se přihlásila v přednáškách Vojtěcha Brudzewského, jehož veřejné čtení bylo brzo doplněno pro něho soukromými hodinami, a že tento professor naučil jej užívati astrolabia, aby konal sám pozorování hvězdářská.

Studuje filosofii a lékařství mladý Koprník nijak nezanedbával přednášek učeného astronoma. S Jakubem z Kobylina, Wapowskim, Szadeckim a Ilkuskim^[1] stal se nejhorlivějším žákem v přednáškách mathematických. Professor vyznamenával mladého žáka, učinil jej svědkem svých experimentů a vyložil mu užívání přístrojů. Záliba, kterou měl v mathematice, účastenství, které měl s ním jeho učitel, přiměly Koprníka, aby se oddal hvězdářství s velikým zápalem. Udělal si rozvrh studijní, rozhodl se ukončiti studia v Krakově a navštíviti potom Řím a vysoké školy vlaské. Cestování bývalo v Evropě dovršením studií ve vyšších vrstvách, jako bylo doplněním učennictví ve vrstvách řemeslnických; Italie pak platila právem za zemi nejzpůsobilejší ku probuzení obraznosti nebo zdokonalení vkusu velikolepostí a rozmanitostí krajin, krásou podnebí, velikostí historických vzpomínek a skvělostí umění.

Aby měl veškerý prospěch z té cesty, bylo mu třeba znáti malířství, by zachoval vzpomínku na krajiny, jež měl probadati, a by nakreslil mapy a plány, jež by soudil potřebnými. Věren tomuto předsevzetí věnoval malířství všechen volný čas, který mu zbýval po studiích lékařských a hvězdářských. Brzo mohl nejen napodobiti krajinky, ale též malovati dokonale věrné podobizny. Faktum to nám oznamuje Gassendi (In vitam Copernici). Podávaje je zde nemohu se zdržeti poznámky, že můj výborný a velmi želený přítel hvězdář Goldschmidt často se mi svěřoval s touž úvahou tvrdě, že nadání ku kreslení jest z podstatných podmínek povolání astronomického. Goldschmidt byl zároveň malíř a hvězdář, a aby objevil změnu postavení teleskopických oběžnic v lůně hvězd sousedních, jakož aby reprodukoval pozorování fysicko-astronomická, užíval stále své soudnosti i svého nadání kreslířského.

Když byl Koprník dostudoval, opustil Krakov a vrátil se do Toruně. Tam strávil nějaký čas u matky a ujce; potom odešel do Italie. Bylo mu tehdy 23 let.

Zastavil se nejprve v Padově. Tam chodil do přednášek filosofických a lékařských, i byl tam ověnčen (promován) koncem třetího roku profesorem Mikulášem Teatskýrn. Jan Czynski, který to vypravuje, dodává, že v archivu lékařské fakulty university padovské jest poznamenáno při datum r. 1499, že professor Teatinus položil na hlavu polského žáka oba věnce filosofický a lékařský (t. j. povýšil jej na doktora filosofie a lékařství).

Tou dobou vládl veškerým výkvětem duševním nepokojný ruch, pudící jej ke končinám neznáma. Velikolepé pomysly, horoucí touhy vzněcovaly duše. Vynález knihtiskařství, objev Nového světa a divy o něm vypravované, nová tvářnost, kterou počaly patrně bráti na sebe vědomosti lidské, vše přispívalo k rozněcování obraznosti a zplozování nebo vyvíjení nadaných hlav, které by snad v jiném véku byly zůstaly na vždy ztupělými.

Tehdáž byl v Bononii professor, který učil astronomii s velkou slávou. Byl to Dominik Maria z Ferrary. Za svého pobytu v Padově Koprník několikrát zašel z Padovy do Bononie, aby jej viděl a slyšel. Nadán jsa neobyčejným rozumem a zaujat vášnivě pro pravdu, mladý Polák byl snadno připuštěn v důvěrný styk s italským hvězdářem, kterého těšilo, že má takového posluchače.

Oceněn jsa Dominikem dle své pravé ceny, Koprník byl uznán za hodna, aby dosedl na stolici university římské, i obdržel r. 1499 u věku dvacetišesti let místo professora mathematiky ve hlavním městě světa křesťanského.^[2]

Nadán jsa znamenitými vlohami vykládacími mladý professor skupil kolem své kathedry četné a vybrané posluchačstvo. Skvělý způsob, jímž přednášel, a úspěch, jehož dosáhl, připomínal úspěchy, jimž se těšil před tím Regiomontanus. Přednášel o atronomii podle Almagesta Ptolemaiova, a jelikož rád vykládal methodicky a jasně principy postavené slavným hvězdářem alexandrinským, vracel se k nim zhusta a zkoumal je s veškerou pozorností, jaké byl schopen. Tušil záhy, že principy ty jsou příliš složité a že se příliš vzdalují obyčejné jednoduchosti zákonů přírodních, než aby se mohly připustiti za pravé. Nejlepší příležitostí vniknouti do ústrojí vědy jest, jsme-li nuceni jasně ji rozebírati ve veřejných přednáškách nebo rozpravách.

Koprník přebýval v Italii po 7 let, od roku 1496 do r. 1502. Tam, když hvězda denní zašla za moře nachově zbarvené, dlouhý soumrak vznáší se na večerním nebi. Hluk zaniká. Vonný vánek ovívá pahorky stupňovitě rozdělené, daleký obzor se rozkládá průhledně a jasná hvězda večerní jiskří se veškerým svým ohněm. Kolikrát zamířil mladý filosof, přišlý ze severu do toho mírného podnebí, své samotářské procházky k těm krásným zjevům italského nebe? Kolikrát sledoval snivý jeho zrak planoucí kotouč slunce sestupujícího zvolna pod tekutý obzor, slunce, jehož skutečné položení uprostřed hvězdné soustavy měl poznati a na vždy upevniti! Kolikrát vrátil se zadumán ke svým knihám pozorovav zdánlivý chod pohybů nebeských a pozdraviv každou zářící hvězdu, která se zažíhala nad zamlklým soumrakem?

Někdy noc hluboká a jako nekonečná nastane. Obloha se posije nepočetnými hvězdami. Mléčná dráha se rozvinuje jako prášek z drahých kamenů. Sirius; Aldebaran, Orion se jiskří, zatím co v dáli moře ztišené ozývá se jen jemným šuměním.

Tehdy rozjímavá duše opouští zemi tmavou a bezvládnou. Jako vzdušný motýl sedá na lehký kvítek, aniž ho pomačká, tak duše jemně se klade na hvězdu jednu, druhou a dále zas na jinou bez únavy, a tak malá ve vesmíru, přemaličká v převelikánském, putuje přece mezi nebeskými květy okoušejíc z jednoho i druhého. Sladký nektare hvězd, ty unášíš duši do vysokých sfér skvělosti, očišťuješ ji od šlaků hmoty zemské, živíš ji krmí nebeskou! Paprsky hvězdné, které procházíte věčnými prostory, vy nám ukazujete nesmírnost Všehomíra, osvětlujete nám naše pravé postavení, učíte nás, abychom znali sebe samy. Unášen na vašich neunavných perutech duch putuje bez konce mezi divy nevysýchajícího tvoření pozoruje, soudě, obdivuje se složitému a trvalému dílu přírody. Uprostřed vlažného nebe italského, pod zářným nebem jihu, obklopen bujnými polohami padovskými nebo starobylými památníky římskými mladý, snaživý mathematik cítil, jak rozvíjí se jeho povolání hvězdářské. Theorie zaměstnávala jej od té doby daleko více nežli praxe.

Nicméně máme od něho jistý počet pozorování vykonaných za jeho pobytu v Italii, a zvláště po jeho návratu do vlasti.

R. 1496 pozoroval v Bononii ve společnosti professora Dominika Marie zastínění Aldebarana měsícem. V měsíci listopadu roku 1500 pozoroval v Římě zatmění měsíce. Máme od něho jiná pozorování zatmění z let 1511, 1522 a 1523, pozorování Marsa z let 1512, 1518 a 1523, pozorování Venuše r. 1529, pozorování Saturna z let 1514, 1520 a 1527, pozorování Jupitera z let 1520, 1526 a 1529. Tato pozorování neměla za účel studovati fysikální složení oběžnic, neboť dalekohledy ještě nebyly vynalezeny, nýbrž určiti jejich přesné postavení na obloze. Máme rovněž od Koprníka pozorování stálic, určená taktéž stanoviti jejich postavení na sféře nebeské, srovnati je s Ptolemaiovými a činiti závěry o šikmosti ekliptiky, o předstoupání (vlastně couvání) bodu jarního (praecessi ekvinokciální) a zdanlivých pohybech oblohy.

V Římě setkal prý se Koprník se slavným astronomem Regiomontanem a setkání to prý jej povzbudilo v jeho povolání hvězdářském.^[3] Ba tvrdilo se příliš lehkovážně v té příčině, že za svých rozmluv s věhlasným učencem získal si jeho úctu a měl s ním užitečné hovory.

Tak se píše historie: spisovatelé opisují své předchůdce nedopřávajíce si času, aby zašli ku pramenům prvotním. Nuž jest pravdou, že Regiomontanus byl mrtev od r. 1476, kdy Koprníkovi nebyla ještě tři leta.

Roku 1475 Jan Müller, narozený v Königsberku a přezvaný proto Regiomontanus (latinský překlad německého jména města), byl povolán do Říma od Sixta IV., aby se zabýval opravou kalendáře, která se provedla teprve o sto let později za Řehoře VII. Roku následujícího byl zavražděn v Římě syny spisovatele, jehož díla příliš ostře byl posoudil, syny Jiřího Trapezuntského, který byl vydal překlad Almagesta, zpestřený chybami, jež vytýkal Regiomontanus. Ať si byl zavražděn čili zemřel morem téhož roku, jak také bylo povídáno, není proto méně pravda, že byl na onom světě již přes 20 let, když Koprník šel do Říma a výmluvností svou připomínal nezapomenuté úspěchy jeho přednášek.

Koprník již od své mladosti měl mysl obrácenu k astronomii a její základní úloze. I v nejvyšších odvětvích činnosti lidské nejobyčejnější vlastnosti, jako zdravý smysl, pozornost, pilnost, vytrvalost jsou pořád stejně nejužitečnější. Možno se obejíti bez genia (na veliké štěstí); ale genius sám, buďsi sebe větší, nemůže se obejíti bez těchto obyčejných vlastností. Velicí mužové právě nejméně věří v nadpřirozenou moc genia a v možnost sprostiti se té všední moudrosti a té důslednosti v myšlení, bez nichž ani v malých věcech není úspěchu.

Někteří z nich dokonce definovali genia: „zdravý rozum dospěvší k nejvyšší mohutnosti.“ V té příčině každý si zde vzpomene aforismu Buffonova: „genius… je trpělivost.“

Newton dozajista byl duch prvního řádu a přec, když se ho jednou ptali, jak že dospěl ke svým obdivuhodným objevům: „Tím, že jsem na ně stále myslil,“ odpověděl skromně.

Jindy zas popisoval takto svůj způsob pracování: „Nespouštím s oka svého předmětu a čekám, až první záblesky znenáhla rostouce změní se v plné skvoucí světlo.“ Pilnost a vytrvalost byly úrodnými pomocnicemi jeho velikého ducha. Jedinou jeho zábavou bylo střídání práce, to jest zanechával na okamžik předmětu, aby se zabýval jiným. „Mohl-li jsem prokázati nějaké služby, pravil jednou k doktoru Bentleyovi, děkuji za to jen trpělivosti a vytrvalosti, které jsem přinesl do svého badání.“

Jiný veliký filosof, Kepler, pravil taktéž mluvě o svých studiích a pokrocích: „Mohl bych obrátiti na sebe Vergiliův popis slavné pověsti: Fama mobilitate viget, vires acquirit eundo;^[4] neboť ježto každá úvaha bývá mně příležitostí k novému uvažování, dospívám posléze tam, že se zabírám do svého předmětu s veškerou rázností, jakéž můj duch je schopen.“

Bylo tolik neobyčejných výsledků dosaženo prostince jen pilností a vytrvalostí, že mnozí duchové jali se proto pochybovati, že by geniálnost byla darem tak výjimečným, jak se vůbec za to má. Mimo jiné Voltaire pokládal za jisté, že jen tenounká mez dělí člověka geniálního od člověka obyčejných duševních schopností. Locke, Helvetius a Diderot se domnívali, že všichni lidé stejně se mohou státi geniálními, a že vše, co dovedou jedni působením základních zákonů, jimiž se řídí chod lidského rozumu, dovedli by také druzí, kdyby se za týchž okolností zabrali týmž způsobem do týchž prací.

Nicméně, jakkoli plně připouštíme zázračnou moc práce, a jakkoli uznáváme nepopíratelné faktum, že největší geniové byli také nejneunavnější pracovníci, patrno přece zůstává, že bez šťastných vloh, jimiž je příroda obdařila, žádná námaha sebe lépe řízená nebyla by zrodila Shakespeara, Newtona, Beethovena nebo Michel-Angela.

Jediné pohlednutí mimochodem na životopis velikých mužů stačí, aby nás přesvědčilo o pravdě toho fakta, že nejznamenitější mezi vynálezci, umělci, mysliteli, slovem všelikými pracovníky děkovali svými úspěchy na mnoze své neunavné činnosti. Pod rukou oněch lidí vše se v zlato mění, i sám čas.^[5]

Sir Humphry Davy, který v lučbě získal si podobné zásluhy, jako Koprník v astronomii, a který nebyl méně hlubokým myslitelem, jak lze posouditi z obdivuhodného díla, jež napsal ke konci svého života a vydal pod názvem „Poslední dnové filosofa“,^[6] sir H. Davy, pravím, udal za jeden z výsledků své vlastní zkušenosti, že pokaždé, když byl zastaven v průběhu svého badání nějakou překážkou zdánlivě nepřekonatelnou, dospíval také nezměnitelně ku předední nějakého nového svého objevu. Největší myšlenky, nejhlubší výzkumy, nejskvělejší vynálezy zrodily se a vyspěly ostatně jen v lůně všelikých nesnází a trampot; a jen s velkou obtíží konečně zvítězily. Práce udržuje schopnost pracovati. Poddávání se malomyslnosti nikdy nepomohlo a nepomůže nikomu překonati nějakou nesnázi. Arago uče se algebře byl zachráněn radou d’Alembertovou studujícímu, který si stýskal na svůj neúspěch ve studiu prvních počátků mathematiky: „Jděte vpřed, síla a víra se dostaví.“

Nic není snadného, co by nebylo s počátku bývalo nesnadné, ani nejjednodušší a nejprimitivnější činnost — chůze.

Lidé, jejichž vychování bylo nejpečlivější, ukázali se také nejschopnějšími přistoupiti odhodlaně ku všelikým obtížím.

Sama nejkrajnější chudoba nebyla nikdy překážkou těm, kteří si ukládali za povinnost pracovati o své vlastní povznesení. Kepler byv dříve číšníkem hospodským stal se knížetem hvězdářů tím, že se trpělivě obíral studiem mathematiky.^[7]

Professor jazykozpylu Alexandr Murray naučil se psáti čmáraje svá písmena na starém kusu lepenky vřesovým oharkem. Jediná kniha, kterou měl otec jeho, chudý pastýř, byl katechismus za dva groše; ale kniha tato byla příliš cenná, než aby se jí užívalo denně, a proto se uchovávala pečlivě ve skříni na četbu nedělní.

Koprník pečoval zároveň o vychovávání svého ducha i těla. Ač nebyl mohutné tělesné soustavy, střídmé a rozumné jeho živobytí vzdalovalo od něho různé nemoci, které příliš často zkřižují život překážejíce volnému cvičení ducha. Zdatnost tělesného ústrojí a vývoj sil fysických nejsou bez významu v úspěchu těch, kteří se věnují svobodným zaměstnáním.

Vskutku tají v sobě člověk fysický člověka mravního tak jako rozumového; a právě tělesnými ústroji duše sama žije a se projevuje. Tělo jest jejím domovem, sídlem a obydlím; a jako pochodeň vydává čistější světlo nebo příjemnější zápach podle látky, z níž jest, tak také duše naše vykonává lépe či hůře své funkce podle šťastnějšího nebo méně šťastného stavu svých ústrojů. Jest třeba míti „zdravou mysl ve zdravém těle,“ jak říkal Swedenborg,^[8] překládaje do slova staré pořekadlo.

Ačkoli pozorujeme, jak velmi jest nutno v přední řadě položiti pevné základy zdraví tělesnému, nesmíme pouštěti se zřetele, že jest cvičiti zvyk pilného užívání ducha, a že to jest též nezbytnou věcí při vychovávání mládeže. Zásada „Omnia vincit labor improbus“ (všecko zmůže sprostá práce) jest pravdivou, zvláště jedná-li se o vítězné nabytí vědomostí: neboť pole vědy jsou přístupna všem, kdož si chtějí dáti práci na nich sklízeti; a studující nepotká se na své dráze se žádnou nesnází, které by nemohl překonati s pevným odhodláním: „Kdo chce, ten může.“

Jeden národní hospodář tvrdil, že máme paže dosti dlouhé, abychom všeho dosáhli, chceme-li se o to přičiniti. Avšak ve studiích tak jako v obchodě rázná činnost velice zpomáhá; jest nutné „fervet opus“ (dílo plá); jest hráti úlohu svou ohnivě, a nejen kouti železo za tepla, nýbrž až do rozehřátí: Kdo má odvahu, má vše.

Jest na podiv, co zmohou v osobním vývoji ti, kdo mají ráznost a vytrvalost, kdo hledí těžiti z příležitosti a užívají i sebe kratší volné chvilky, kterou zahaleči naopak pravidelně pouštějí na zmar.

Mládí své strávil Koprník v práci. Hvězdářství, lékařství, filosofie zaujímaly po řadě jeho horlivou činnost. Míchal se málo do společnosti a pochopil brzo, že čas strávený jejími malichernostmi jest naprosto zmařen a nezůstavuje v duši užitku ani štěstí. Nezíská se z ní ničeho. Polský myslitel miloval samotu, a život jeho již od mládí byl samotářským. Jest dosti pozoruhodno, že čtyři první hvězdáři světa, zakladatelé moderní astronomie, Koprník, Galilei, Kepler a Newton zdají se dokazovati svým životem, že manželství nehodí se takovým abstraktním bytostem. Jejich duševní povýšenost je takřka osamocuje vylučujíc je ze všeobecných obyčejů zavedených na udržení lidské společnosti. Koprník se neoženil a stal se knězem.^[9] Galilei poznal slasti obapolné náklonnosti a zanechal po sobě rodinu, leč ani církev ani stát neztvrdily jeho svazku. Kepler se dvakráte oženil, litoval však velmi často společenských pout, jež na sebe vložil. Ústním podáním se zachovalo, že Newton zemřel panicky u věku 85 let. Bytost zabraná zcela v tak nesmírné pozorování neoddá se jiné bytosti, leda by našla mocně přitažlivý předmět, jenž by se též dovedl odloučiti od světa a jí zcela se věnovati.

---

1. Studnička na str. 20. jmenuje Mik. Szadka a Martina z Olkusze; z Olkuzského patrně nedopatřením stal se v textě franc. Ilkuski.
2. V tomto úřadě jej představuje titulní obrázek francouzského originálu.
3. Velice jsem se podivil, že jsem našel opět tento omyl v díle učeného vědce Bertranda, stálého tajemníka Akademie věd a člena Akademie francouzské. Zdá se, že pochází od Saveriena, vědeckého historika minulého století. Snad pouhá chyba tisková jej původně způsobila (místo r. 1476 tištěno 1496 za rok úmrtí Regiomontanova).
4. Pověst pohyblivostí mohutní, kráčejíc sílí.
5. Samuel Smiles: Svépomoc.
6. Vydán od Flammariona francouzský jeho překlad s poznámkami.
7. Nebude neprospěšno sděliti zde, že nejzajímavější příklad vytrvalosti nám poskytnul Vilém Cobbet (novinář a spisovatel anglický 1762—1835) který sám vypravoval, jak se naučil mluvnici; ježto nic nemůže podati správnějšího ponětí o statečnosti, s jakou tento výborný muž věnoval se přemáhání nesnází, uvedeme tento zajímavý příběh: »Naučil jsem se mluvnici, praví, jsa prostým vojínem o dvanácti sou (asi 25—30 kr) denní mzdy. Okraj mé postele v kasární světnici nebo polního lože na strážnici byl jediným sedadlem, které jsem měl ke studování; má torba byla mně knihovnou; prkénko položené na kolenou mou psací tabulkou, a úkol ten mně nezabral daleko ani rok života. Neměl jsem zač si koupiti ani olej, ani svíčku; a v zimě zřídka jsem si mohl opatřiti jiné světlo než u ohně, a to ještě jen střídavě po řadě. Mohl li jsem za takových okolností a bez příbuzného i přítele, který by mne vedl anebo mysli mně dodával, skoncovati toto podniknutí, je-liž omluvy pro mladíka sebe chudšího, sebe přetíženějšího prací, sebe hůře podporovaného vnějšími okolnostmi? Ačkoli jsem pořád zmíral hlady, nemohl jsem si koupiti péro nebo arch papíru než odříkaje si část potravy. Neměl jsem chvilky pro sebe, i bylo mi čísti a psáti uprostřed hovorů, smíchu, zpěvu a hřmotu aspoň dvanácti nejbezstarostnějších na světě lidí, a to právě v tu chvíli, kdy byli prosti všeho dohledu. Nemyslete si, že několik těch krejcarů, co mne stály občas inkoust, péra nebo papír, bylo maličkostí. Krejcar, ach! byl mně summou. Byl jsem tak veliký jako nyní; měl jsem výborné zdraví a mnoho jsem se pohyboval při cvičení. Peněz, které se nevydaly pro nás na pochodě, bylo všeho všudy po čtyřech sou za týden na muže. Pamatuji se, a jakž bych na to mohl zapomenouti! že jednou v pátek jsem se zařídil tak, aby mně zbyl sou po zaplacení všeho vydání; chtěl jsem si věnovati ten groš na koupi uzeného slanečka hned na zejtří. Svlékaje se večer — měl jsem takový hlad, že mně byl život za obtíž — zpozoroval jsem, že jsem ztratil jediný svůj groš. Ukryl jsem hlavu pod bídnou svou přikryvku a plakal jako dítě. Nuž opakuji, jestliže za těch okolností mohl jsem podniknouti a provésti tento úkol, je-liž a může-li býti na světě mladíka, který by mněl výmluvu, aby se toho ušetřil?«
    Znal jsem záčka, který neměl téměř celý rok jiného prostředku, aby se pustil na dráhu vědeckou, nežli že ušetřoval si ze dvou sou, které dostával na snídaní, ježto jeho rodině se tehdy vedlo velmi bledě. Jsa podporován svou sestrou, která si odřekla z lásky k němu části takovýchž deseti centimů, které dostávala také na snídaní, byl s to, aby si koupil hlavní knihy, kterých potřeboval. Večer psával při měsíčku. Domohl se rychle postavení velmi čestného ve vědě.
8. a náš Komenský sto let před ním. P. př.
9. Ve svém »Životě Koprníkově« vypravuje Jan Czynski dle sl. Malwaské anekdotu, která není bez zajímavosti. Koprník, jsa ještě mlád, podal prý důkaz veliké zmužilosti bráně jistou kněžnu, jejíž život byl v nebezpečí. Tento šlechetný čin změnil vděčnost kněžninu v lásku; poněvadž však veliká vzdálenost dělila syna měšťanského od vznešené šlechtičny, vstoupil Koprník do stavu kněžského. Nevíme, má-li tato zpráva historický podklad.