Kopřivy (Langer)/Vidění noční

Kopřivy Josef Jaroslav Langer
Dřevěný pták	Vidění noční	Vlasti proměna

Údaje o textu
Titulek:	Vidění noční
Autor:	Josef Jaroslav Langer
Zdroj:	citanka.cz Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

    Já jsem jakživ nevěříval v duchy
    a všeliké sny a noční vidění
    jsem držíval jen za pouhé mámení.
    A protož vám pravím - bůhtě živ! -
    nevěřil bych ani tento div,
    kdyby se to bylo snad jinému stalo,
    co mé vlastní oko včera uhlídalo. -
        Bylo právě večer po klekání,
    když jsem kráčel po zahájské stráni
    a myslil jsem sobě brzo na to, a brzo na to,
    jak by na mne - jářku, kdybych našel zlato -
    hezké holky braly
    a mne i se zlatem věrně milovaly
    a tak dále -
    až jsem přišel k jedné skále.
        Dobře tedy; ale co se nestalo!
    Strašidlo jakés mne potkalo
    a tu, kam bych šel, se optalo.
    Já pak „Nevím ani sám!“
    v odpověď mu dám;
    neboť hrůza tak mne pojala,
    že mi na odpověd ani myslit nedala.
        A vidouc to noční podoba
    za ruku mne vzala
    a jak následuje mluviti se jala:
    „Neboj se mne; já jsem osoba
    k tobě slána přímo z nebe,
    abych na osudné místo vedla tebe.
    Vidíš tamhle u černého boru
    tu vysokou horu?
    As hodinka, dál tam není ode města;
    tam jde naše cesta!“
    Šli jsme; všecko jak by pode náma plynulo,
    neboť sotva sedum okamžení minulo,
    byli jsme již tam.
    Teď pomysletež sobě,
    co tu v této noční době
    oku moje nevidělo!
    Moje, nevím čím, osláblé tělo
    jen se třáslo, jen se chvělo.

        Byla vám tu štvanice!
    Kol a kolem černé plémě sedělo
    a s kyselým smíchem hledělo,
    kterak si tu počínati bude
    statných lvů celičká rodina.
    Pršela dvanáctá hodina -
    a mé ucho neslyšelo nic než rev
    a mé oko nevidělo nic než krev.
        I řku: „Odkud jsou ti lvové,
    že na rod svůj nedbají
    a své vlastní krutě sápají?“
    „Ti své vůle nemají;
    nimi toliko vládnou osudové!“
    odpověděl mi průvodčí můj.
    Pryč jsem chtěl; tuť on mi „Stůj!“
    přísným hlasem povídal
    a na nos mi jakés brejle dal,
    skrz něž já když pohleděl,
    hrůzou o sobě jsem nevěděl;
    neboť místo - běda bědy -,
    místo lvů jsem viděl vlastní dědy!
    „Bože!“ - zvolám - „Sedmnácté století!“
    A vtom všecko mému zraku odletí;
    nic - jen omlžená skála
    přede mnou tu stála. -
    I spěchal jsem potom domů
        mladým lesem břekovým,
    co jsem ale cestou cítil -
        to vám, bratří, nepovím.