Knihy veršů/III. Při zpuštěných strunách

Knihy veršů Jan Neruda
II. Z divokých lásek	III. Při zpuštěných strunách	IV. Ze hřbitova

Údaje o textu
Titulek:	III. Při zpuštěných strunách
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	NERUDA, Jan. Knihy veršů. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha, Grégr & Dattel 1873. s. 214 – 220.
Licence:	PD old 70

Znám vás prsa pěvná, tužná,
a v těch prsou, srdce, tebe,
vycházejíť písně z tebe,
jako andělové z nebe.

Vycházejí buď v své nahé,
buď ve zahalené kráse,
jedny k mému zatracení,
a ty druhé zas k mé spáse.

- - -

Vy děti lásky, chudé písně moje,
zdaž za otce se svého nestydíte,
že odmrštěny — sotva narozeny —
se za žebrotou k cizím odklidíte?

Australská žena, když jí dítě zemře,
ty drahé zbytky všije do koží,
a ve dne mrtvolu na bedrách nosí,
svou hlavu večer na ni uloží.

A když jak lístek uschlo, pohrobí je,
nad hrobem hrudou prsa rozerve,
vždyť je to svadlé kvítko její lásky,
a píseň mrtvá živé ze krve!

- - -

Jsemli syn neb cizím Apollinu,
to mou mysl lehkou nermoutí,
aniž úsudek snad pohanlivý
někdy čelo moje posmoutí.

Jesti, myslím, poesie první
podíl každého už dítěte,
jeho okem, mysli jeho chůvou,
první učitelkou ve světě.

A ta milá dáma poesie
je jak vůbec všechny dívčiny,
věčné nevěrnosti věčně věrná,
a když prchne, povždy bez viny.

A kdo dívkám věří — stará píseň! –
píše „věřím“ v řeku plynoucí,
po pavučinách se k nebi souká,
v sítě chytá stíny hynoucí.

- - -

Však znám ten lid, jenž nožem pytvy hnusné
si chleb a slávu potem dobývá,
snad zpěv můj klada na své váhy nuzné,
juž znak mu svého soudu v čelo vyrývá.

On z pýlu motýlův si vápno pálí,
kdy trámů třeba, les si cizí skotí,
kdy písek váží, jasný pramen kalí,
kdy kámen láme, sousedův dům shrotí.

- - -

Mnoho bolů v tomto světě,
mnohý vzdech se zachvěje,
mnohý blázen, co ho hněte,
v dumné písni zapěje.

Mnoho skořep v širém moři,
mnohá z nich i v chorobě,
však jen jedna ze slz tvoří
perlu v stkvoucí údobě.

- - -

Lehko nyní zamilovanému,
co se chuďas dříve navzdychal,
a než rýmy svedl předce k čemu,
jako kovář ohně nadmychal!

Otcové nám dávno přezpívali
lásku všelikým už způsobem,
a ty písně pěkně napísali,
než se seznámili se hrobem.

Synu, kdy pocítíš lásky tísně,
nepotřebně ohně nedmychej,
čti jen otcův přecitlivé písně,
a k těm písním sobě zavzdychej!

- - -

Nalykav se prachu z lidské hlíny,
pojav hrobův živou myšlénku,
darmo sháním s oka charé stíny,
klesám zemdlen v krypty výklenku.

Spánek na oko se zmdlené sklání,
jako mlha pláni zaplaví —
mlhu slunce v rosu rozehání —
mysl tvoří ve snu postavy.

Přede mnou se zastkví obraz jasný,
z démantův jak záře setkaný,
vystupuje z něho jinoch krásný,
duševním kýms kouzlem nadaný.

V řasách volných přeskvostného rouna
hraje sterá barva měňavá,
tak jak v rouše prý chameleona
s barvou svou květ každý zahrává.

„Kdož jsi? — Pravda? — Či tě sen můj bájí?“
„Mne co mocnosť věčné proměny,
bratří tvoji smrtí nazývají. —
Sleduj mne jen, spáči zmámený."

Mimovolně noha moje vstane,
spěchám divy uzřít žádaje,
až duch před náhrobkem jakýms stane,
bych si nápis četl, kývaje.

,Aj, zde odpočívá poezije,
byla, květla, svadla, setlela!' —
„V tom se, brachu, leda žert kýs kryje,
poezije že by zemřela? —

A což lyry zvuk by přeznít mělo?“
Pokleknout mně dal bůh znamení: —
z nitra země v ucho mocně znělo
kyklopických kladiv bušení.

- - -

Poezie žila, dokud každý
snům svým víc než pravdě uvěřil,
dokud věci nám teď malicherné
obrovským měřítkem vyměřil.

Dokud bájím věřil zastaralým,
ježto zrodil zpráchnivělý věk,
dokud v palmách dryádky se kryly,
a ne sago z našich polívek.

- - -

Na vršíku dům stál bláznů.
Panna tudy chodila,
chytili ji, aby bláznům
leccos k vůli rodila.

Na stůl si ji posadili,
pod sklenici vklopili,
aby pěkně přibývala,
notně pod ní topili.

Panna arci churavěla,
panna arci skonala;
radosť tu však blázni měli,
pannou že jim zůstala.

Bravo, páni literáti,
dejte pozor na ženské,
byť i písemnictví pošlo —
jen když bude panenské!