Knihy veršů/II. Z divokých lásek

Knihy veršů Jan Neruda
I. Ze srdce	II. Z divokých lásek	III. Při zpuštěných strunách

Údaje o textu
Titulek:	II. Z divokých lásek
Podtitulek:	Lístky „Hřbitovního kvítí“
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	NERUDA, Jan. Knihy veršů. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha, Grégr & Dattel 1873. s. 209 - 213.
Licence:	PD old 70

Co jest láska? Divná smíšenina
z citů časně mládí šálících,
lék to pro rychlejší živobytí
z bejlí ostře v prsou pálících.

Z přátelství, jež pojí nerozlučně
v štěstí, v strasti prsa blahorodá,
jistý pud pak, zvyk i mnoho dělá,
pak snad soupeřů též náhlá shoda.

Aby nevymřelo člověčenstvo,
kdy se osud zvrátí větrnatý,
tvoří příroda ty sličné tváře,
sličné tváře, a ty — pěkné šaty.

- - -

Tak velemoudře ze záhonu
se růže na mne dívala,
zašeptla leccos z moudrých lidí
a myslím, že i zívala.

„Mé srdéčko, má drahá růže,
o krásná růže, vyber si,
zda žádáš žhoucích políbení
či duchaplných aperçu!“

- - -

Provždy znovu pochybuju,
je-li cudna, je-li čista,
nezřím-li ji, kde ji hledám,
juž má nedůvěra jista.

Jak to přijde, u ní víra,
u mne nedůvěra v kvap?"
Klidně přítel odpovídá:
„Pro to, že jsi špatný chlap!“

- - -

Láska shořela jak tenká svíce,
která ve průvanu zaplála,
řek' jsem jí, že necítím nic více,
ona hloupě pro to plakala.

Zaštkála, že obecně už ví se,
že jsem u jiných již býval dareba,
pravila, že jistě utopí se,
že jí více žití netřeba.

Rozběhla se a já osel za ní,
moh' jsem klidně zůstat seděti,
o utopení že ani zdání,
moh' jsem tenkráte již věděti.

- - -

Zde ležím churav horkém na loži
a jsem tak zemdlen, rád bych spal,
jen kdyby jiskrný proud myšlení
mně také jednou pokoj dal.

Nad ložem podobizny milá tvář,
tvář zemřelého přítele,
a usmívá se — pochybuješ snad,
že zdráv zas vstanu z postele!?

O jak's byl hloupým v lásce své,
že jsi se láskou zmořit dal!
Jak jsem já mnohem moudřejší —
umořím lásku, žiju dál!

- - -

Moje srdce jest jak pozdní podzim zvadlý,
jest jak vypálená, šedá sopka stará,
za ním kraj pln krásných, mladěvroucích citů,
kolem něho bezcitnosti noc jen chará.

Odpusť, děvče, že jsem lhal ti lásku vroucí,
že jsem rozžeh' nevděčný tvých v prsou plamen,
sám jsem věřil, milovat že vřele mohu,
nevěděl, že píseň lásky došla v „amen“.

Ukradl jsem bohatství ti mladých citů,
odpusť, můžeš-li, a nenazvi mne lhářem,
lhal jsem bezvolně a kradl bez účelu —
nejsem špatným, jsem jen chudým bankrotářem!

- - -

Blázny jsem si dělal z hezké děvy,
nazpíval jsem o lásce jí mnoho,
a když věřila v mé lživé zpěvy,
měl jsem nevinnou svou radosť z toho.

Však ti blázni, již mne těšívali,
jsou teď starší a jsou zcela jiní,
a že blázni lásku pochovali,
zbláznil bych se s chutí sám už nyní.

- - -

Ach přišla láska s milým žebroněním
a zaklepala stoudně na mé dvéře,
já vroucí dívku chladným okem měře
ji hrubě odbyl: „Pozděj!“
A přešla leta, s tklivým žebroněním,
svou všechnu naděj mdlým už okem měře,
jsem klepal sám na lásky bílé dvéře,
a z vnitř to znělo: „Pozdě!“