Klapzubova jedenáctka (1954)/IV

Klapzubova jedenáctka (1954)
III	IV	V

Údaje o textu
Titulek:	IV
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Klapzubova jedenáctka Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1954
Licence:	PD old 70

»Poslyšte, Allenby, ještě slovíčko: jak odhadují vaši lidé návštěvu?«

»Pokladníci hlásili před čtvrt hodinou sto šedesát tisíc. Všechny dosavadní rekordy jsou překonány, Cormicku.«

»A jak stojí sázky?«

»Tři k jedné pro Huddersfield. Musíme to vyhrát. Je to národní povinnost.«

»Děkuji vám, Allenby. Sbohem.«

»Sbohem, Cormicku, na shledanou.«

Tento rozhovor konal se v předsednické lóži na jižní tribuně největšího hřiště londýnského. Předseda Allenby potřásl srdečně rukou svému dlouholetému příteli Cormickovi, redaktoru New Sporting Life. Pak usedl k zábradlí, zatím co Cormick zmizel v chodbě.

Byla to nekonečně dlouhá chodba, kudy teď proudily tisíce vzrušených lidí. Cormick proklouzával hladce mezi nimi, zabočil po schodišti k otevřeným tribunám, vystoupil až nahoru a obešel poslední řadu až na konec. Tam byla v dřevěném pažení malá dvířka. Cormick vyňal klíč, odemkl a vystoupil na malý balkónek, který byl přistavěn na vnější straně tribun. Pod ním se táhlo široké travnaté prostranství, kam ústily tři široké ulice. V tuto chvíli bylo prostranství obrovským hemživým mraveništěm lidí a povozů. Všechno se tlačilo k jedenácti branám hřiště. Vzduch se chvěl rozčileným pokřikem tisícerých hlasů a ohlušivou směsicí výstražných signálů vozidel. Jako tři nekoneční hadi táhly se z tří ulic řady aut, sportovních kočárků, drožek a autobusů k hřišti. Cormick se díval chvíli na toto vlnivé a kmitavé hemžení, pak zamkl dvířka za sebou a vyskočil na zábradlí balkonu. Na zdi před ním byl upevněn železný žebřík. Cormick vystoupil po něm na střechu tribuny. Byla to obrovská, mírně nakloněná plocha, rozpálená plným slunečným světlem. Při zvýšené straně tyčil se uprostřed vlajkový stožár. Cormick zamířil k němu. Stála tam židle, na níž ležela telefonní přilba. Cormick vzal přilbu a nasadil si ji na hlavu. Obě sluchátka přilehla mu na uši, mluvítko se octlo právě před ústy. Dvě šňůry několik metrů dlouhé vedly k stožáru, od něhož se táhl kamsi ke vzdáleným domům telefonní drát. Na jeho konci, mnoho kilometrů odtud, byly redakční místnosti New Sporting Life. Tam seděl u stolku mladý hoch, také s přilbicí na hlavě a s psacím strojem před sebou. Několik pánů se povalovalo v klubovkách kolem. Všichni čekali, až Cormick začne telefonovat svou zprávu. Malá sklíčka byla připravena na vedlejším stole, na něž měl jiný písař stručně psát postup zápasu, aby se zprávy mohly ihned promítnout do uměle zatmělého okna. Sta lidí již čekala pod redakcí na první zprávu.

Zatím Cormick vzal židli a usedl na ni těsně na okraji střechy. Nad ním na stožáru pleskala dvojí vlajka: nahoře anglický kříž, pod ním bílý a červený pruh s modrým klínem, táhnoucím se od žerdi do polovičky praporu.

Dole ve velké hloubce zářila sytá zeleň dokonalého hřiště, leskly se bílé linie značek a černaly se ohromné davy na tribunách. Mezi tribunami a vlastním hřištěm bylo široké místo pro atletickou dráhu. Na ní stálo kolem dokola sto třicet nehybných strážníků, přesně vždy 25 kroků od sebe vzdálených. S té výše vypadali jako podivné tlusté patníky. U obou branek seděli a leželi na zemi fotografové. Cormick obhlédl celé toto divadlo zkušeným okem a viděl, že je to dokonalé. Pak se pohodlně opřel v židli, přehodil pravou nohu přes levé koleno, vyňal z pouzdra táhlé námořní kukátko, nařídil si je, aby dobře viděl, a pak začal svůj nekonečný rozhovor s telefonním mluvítkem.

»Haló, Atkinsone, dobrý den. Slyšíte mne dobře? Ten pleskavý zvuk? To jsou vlajky nade mnou. Na ty si brzo zvyknete. Třepotají se, až drnčí. Je tu pěkný větřík tady nahoře. Lepší posedění než dole v tom dusnu. A pak mne nikdo neruší při telefonování. Byla to dobrá myšlenka. Řekněte Fredovi, že tu sázku se mnou prohrál. Před čtvrt hodinou bylo prodáno sto šedesát tisíc lístků. A u všech pokladen se prodává dále. Uslyšíte-li hrozný rachot, vysvětlete obecenstvu, že se zřítily tribuny. Že se roztrhly pod strašlivým návalem. Pochybuji, že bych vám to pak mohl ještě říci. Sletěl bych o čtyřicet metrů níž a náš drát není na to vypočítán. Že bychom mohli začít? Prosím. Úvod jsem vám napsal už předem. Prosím vás, přečtěte mi jej pro kontrolu.«

Cormick se na střeše odmlčel, naslouchaje drobnému rachtání v telefonu. Po několika minutách zase promluvil:

»Dobře, nic se na tom nemusí měnit. Všechno vypadá tak, jak jsem to předem popsal. Jen místo sto sedmdesáti tisíc napište sto osmdesát. Přibylo nejméně dvacet tisíc lidí za tuto půl hodinu. Haló, pozor, prosím, pište, diktuji: Deset minut po sedmnácté hodině rozehřmívá se celé obrovské prostranství nekonečným potleskem. Branka v severní tribuně se otvírá a jedenáct hrdinů huddersfieldských vbíhá drobným poklusem na hřiště. Úsměvný Winnipeld je jako vždycky první, obrovitý Clark uzavírá řadu. Je rozkoš zírat na pružnost těchto dvaadvaceti nohou, na mohutné klenby hrudníků pod žlutými a modrými pruhy svetrů. Nekonečný jásot všeho anglického lidu vítá výkvět národa, který je dnes povolán k tomu, aby uhájil slávu a prvenství britských barev na zeleném trávníku. Nikdo nepochybuje, že mistři ligy nemohou zklamat našeho očekávání. Tři proti jedné zní výsledek sázek, v nichž proti Huddersfieldu sázejí jen cizinci a lidé, lidé… lidé… Počkejte, tuhle větu škrtněte, uděláme z toho na konec zvláštní odstavec. Už jste to škrtl? Diktuji tedy dál. Ale již se otvírá klubovní branka po druhé a mistři pevniny vcházejí. I je zdraví vyspělé obecenstvo potleskem, který však ustupuje přirozené zvědavosti. Toto jsou tedy slavní borci, jež malá, ctižádostivá republika v srdci Evropy vyslala, aby jí dobyli slávy po celém světě! Jaká to pitoreskní představa jedenácti bratří, kteří vrozené city sourozenské dovedli vypracovat v jedinečnou kombinaci a jednotný celek! Na první pohled nejsou zvlášť nápadní. Jejich drobné postavy nemohou se měřit s atlety Huddersfieldu. Zdají se být zaraženi pohledem na černající se tribuny. Jdou ke středu hřiště v houfu, jako by si tímto sevřením chtěli dodat odvahy. Soudce p. Surrey jde jim vstříc. Kapitán Winnipeld se odděluje od svých, aby pozdravil hosty. Haló, pozor, teď je tu něco nového! Napište podtitulek: Jeho Veličenstvo král! Máte? Pište tedy nový odstavec. Diktuji. V tu chvíli se nový jásot rozléhá kolem hřiště. Na stožáru na severní tribuně se zvedá velká vlajka windsorská. Dveře u střední lóže se otvírají a Jeho Veličenstvo král s královnou a princem Waleským vstupuje. Klubovní direktoři s G. W. Allenbym v čele vítají vznešené hosty. Královští manželé děkují lidu za nadšené ovace. Zvednutím ruky pozdravuje král hráče, kteří se seskupili před jeho lóží k improvisovanému holdu. Pak usedá, aby zhlédl největší zápas anglických dějin. Ta slova největší zápas anglických dějin dejte podtrženě na zvláštní řádek jako podtitul. Máte to? Haló, diktuji dále. Huddersfieldští vyhrávají los a volí si hru s větrem v zádech. Ohromné napětí a ticho zavládlo kolem hřiště. Pan Surrey hvízdl. Je 17 hodin 21 minut 16 vteřin. Střední útočník Klapzubů podal míč pravé spojce. Charcot jde proti ní. Spojka vrací míč pravému záložníkovi. Huddersfieldská útočná řada proběhne mezi útočníky Klapzubů. Charcot dostihuje záložníka, zmocní se míče, haló, ne, škrtněte to, čert ví, jak to ten chlap udělal, má míč dál. Diktuji. Barring a Winnipeld jdou mu na pomoc. Rána, a míč třepotavě se přenáší šikmo vpřed na levé křídlo. Skvělé přehrání, právě mezi naším záložníkem a bekem. Ohromný běh po levé straně. Kdo dřív? Malé křídlo červenobílých dostihlo míče. Warsey, vpřed! Už je pozdě. Centr. Příliš vysoký. Jde ve výši žaludku. Levá spojka a střední útočník jej míjí. Gorringer na levém beku zvedá nohu. Kde se tu vzal pravý záložník? Obrací míč hlavou k levé spojce. Warsey! Ou, klička! Bože! Bums. Fuj. Dovolte, abych si mohl odplivnout. Co? Nu ovšem. Je to tam! U všech ďáblů, to byla rána. Co publikum? Ticho. Teď, teď začíná tleskat. Je to zdrcení! Nu, pro jednou není tak zle… Jak dlouho to trvalo? Zrovna 67 vteřin od výkopu. Napište tam: Strašlivá rána levé spojky, na jakou se na anglickém hřišti již desetiletí nepamatujeme. Než mohl Clark zvednout ruku, byl již míč za jeho zády.«

Cormick nemohl na střeše rozčilením vydržet. Musil aspoň vstát a postavit si jinak židli. Pak zase začal diktovat a popisovat útoky Huddersfieldu. Rozplýval se nadšením nad jeho kombinacemi, ale každé chvíle musil požádat Atkinsona, aby škrtl z článku kletby, kterými doprovázel znamenitou obranu Klapzubů. A jednou se odmlčel tak, že Atkinson ho znepokojen vyburcoval, co že se děje. Docela smutně mu Cormick oznámil, že Anglie právě dostala druhou branku.

»Nic není platno. Atkinsone, musíme konstatovat, že jsou Češi v převaze. Napište na sklo, že jsou naši v dobré náladě a že vyrovnají, jinak by vám mohl dav vymlátit redakci. Haló, třiačtyřicátá minuta. Z výkopu provádíme útok levým křídlem. Záloha jej zastavuje. Ve středu hřiště se rozvíjí vzájemný boj. Dlouhými ranami vracejí obránci obou stran míč na opačnou půlku, Charcot kličkuje, podává vpřed, Winnipeld dobíhá, klička, je sám, teď, teď — ouvej, střelil přes. Je to smůla. Míč se z výkopu nese k pravému křídlu — konec první půle. Prohráváme 0:2, ale naši hráči jsou svěží a nasadí v druhé půli své ohromné závěrečné tempo. Obecenstvo je naprosto rozčarováno, ale obdivuje se dokonalé hře našeho protivníka. Věru, že není hanbou být poražen mužstvem takové síly. Jeho Veličenstvo je zřejmě vzrušeno. Direktoři Huddersfieldu mu vysvětlují příčinu porážky. Předseda Allenby odchází. Teď se vrací zpět. S ním je jakýsi podivný stařík. Představují ho Jeho Veličenstvu. Je to jistě otec Klapzubů. Musím tam ihned běžet, vyzvědět, co si spolu povídají. Odpočiňte si, Atkinsone, do začátku druhé půle budu zpět. Poznamenejte ještě, že král velmi srdečně potřásl starému Klapzubovi rukou.«

A Cormick shodil telefonní přilbu, rozběhl se po střeše, sklouzl po žebříčku na balkon a zmizel v davech, které v největším rozčilení hlučely a třeštily po tribunách.