Klapzubova jedenáctka (1954)/III

Klapzubova jedenáctka (1954)
II	III	IV

Údaje o textu
Titulek:	III
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Klapzubova jedenáctka Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1954
Licence:	PD old 70

Nejen celá Barcelona, ale půl Španělska bylo vzhůru nohama. Nikde se o ničem jiném nemluvilo, než jak dopadne zápas mistra Katalanie s tajemným mužstvem Klapzubů, o němž se všemi prostředky zpravodajské techniky roznášely nejúžasnější pověsti. Ale i kdyby tři čtvrtiny těchto zpráv byly vylhány a přehnány, jedna věc nemohla klamati. Bylo to celkové score klapzubovských zápasů, které pořád mělo na jedné straně nulu a na druhé cifru, která vypadala spíše jako letopočet než součet gólů. F. C. Barcelona tušil, že tu jde o celou jeho slávu a proto konal několik schůzí mužstva a výboru, aby se poradili, jak na ty Čechy jít. Schůze byly rozčilující a bouřlivé, ale na konec v nich prorazil se svým názorem Alcantara.

»Pánové, myslete si, co chcete,« pronesl na jedné z těch schůzí, »ale nejlíp bude, když je včas zchromíme! Jistota je jistota! Ještě jsem neviděl, aby střední záložník se zlomeným žebrem zachraňoval situaci!«

»Bravo!« volali ostatní, »zlámeme mu raději tři! Jistota je jistota!«

»Kdyby bylo po mém, zchromili bychom nejdříve obě spojky a středního záložníka! To by pro první půlku stačilo.«

»A brankáře k tomu! S klíční kostí! Jistota je jistota!«

Pak se však vyskytl návrh, aby se zchromila obě křídla a jeden bek. Jiný Barceloňan hájil zásadu útoku středem a doporučoval taktickou kombinaci centr-centrhalv-brankář. Jiní zas měli jiné názory a kdyby se bylo vyhovělo všem, byla by celá Klapzubova jedenáctka za pět minut po písknutí na chirurgické klinice.

»Výborně!« křičeli hráči, »pak jim nasázíme branek, kolik budem chtít!«

»Pánové,« ujal se slova předseda, »jsem vskutku nesmírně dojat, když vidím vaše ušlechtilé úsilí, jak zajistit vítězství našim barvám! Ale není všecko tak jisté, jak se vám zdá. Kdybychom je odkráglovali všechny, nedáme jim ani gól!«

»Proč ne? Jak to? Oho! To uvidíme!« řvalo mužstvo.

»Pánové, nemohu si pomoci, ale nedáme jim ani jeden gól!«

»A proč ne?«

»Protože bychom byli pořád offside!«

Hráči překvapením vyvalili oči a utichli. Vskutku, bylo jasno, kdyby nikoho neměli proti sobě, byli by vlastně offside. Předseda využil tohoto překvapení.

»Myslím tedy, abychom nehnali věc do krajnosti. Myslím, že návrh Alcantarův pro začátek stačí. — Zchromte si spojky a střed zálohy a potom uvidíme. Když to nestačí, písknu na vás začátek naší národní hymny a složíte obě křídla a beka. A když to nestačí, prolomíme střední linii, jak zněl třetí návrh. Jen jim, pro Krista Pána, nechte aspoň tři hráče na hřišti, abychom nebyli offside!«

A tento zprostředkující návrh byl potom jednomyslně schválen a všichni se rozešli uspokojeni, že mají vítězství zajištěno. Druhého dne už to věděla celá Barcelona a všude zavládla nesmírná radost. Noviny hned přinesly fotografie Josífka a Tondy Klapzubových, kteří hráli na spojce, a Karlíka, který hrál ve středu zálohy, a k tomu připsaly sáhodlouhé pojednání, ve kterém se z historie, národopisu, přírodopisu a matematicky dokázalo, že to jsou tři největší surovci, na které si musí dát Barcelona pozor. A u všech holičů a ve vinárnách a v cukrárnách se lidé smáli a k těm třem fotografiím přikreslovali kluci tři křížky, že už je jako po nich, že jsou vyřízeni na věky věkův amen. Za takových okolností vjela Klapzubova jedenáctka do Barcelony.

Do zápasu měli tři dny volné a tak tedy chodili po městě a okouněli všude, kde mohli co zajímavého spatřit. Především se arci sháněli po novinách. Starý Klapzuba se o ně staral nejdříve. Ale ať vzal do ruky ty neb ony, všude našel jen fotografie Josífka, Tondy a Karlíka. A všude byl nad nimi přidělán kříž.

»Copak to jenom znamená?« lámal si starý Klapzuba hlavu a zatím, co se hoši toulali po městě, on seděl před hotelem, báněl zuřivě z fajfky a marně se snažil rozlousknout tu španělskou hatmatilku kolem obrázků. Z těch tří křížků, které se všude a všude opakovaly, šel na něho až strach. V duchu se zaříkal, jak přijedou domů, že dá kluky učit cizím řečem, aby nebyli v cizině tak zaprodáni jako on.

Přišla neděle, o 17. hodině se měl začíti zápas, ale již v poledne se hrnuli lidé ke hřišti. Tísnili se u vchodů a v mačkanici si ani nevšimli cizokrajného staříka, který seděl na patníku u cesty, i v tom španělském vedru měl na hlavě beranici, pokuřoval si fajfčiznu a koukal se na valící se davy. Ještě nikdy nebyl starý Klapzuba tak ustarán jako toho dne. Něco bylo ve vzduchu, něco nepřátelského a zákeřného, on to cítil, ale pořád tomu nemohl přijít na kloub. Kluci byli bezstarostní — copak ti! —, ale on sám byl jako na tmí. A tak se v poledne rozhodl. Kluky zamkl v hotelu do pokojů, aby se jim nic nepřihodilo, a sám se vypravil na obhlídku. Ty tři křížky mu pořád vězely v hlavě, ale vysvětlení pro ně neměl.

A jak tak sedí u cesty a dívá se po lidech, najednou slyší křik a hluk. Lidé uskakují stranou, tísní se na chodníky a prostředkem cesty jedou na hřiště tři vozy záchranné stanice s červenými kříži. Starý Klapzuba na ně kouká, kouká, vidí ty červené kříže, počítá jeden, dva, tři vozy, pošoupne beranici a škrábe se za uchem, dokud vozy nezmizejí ve vratech. Pak vyndá fajfčiznu ze zubů, odplivne si a bručí:

»I vy kakraholti, setsakrapes potvory, vy že byste, tentononc…?«

A pak mu očička zamrkají.

»I jo,« říká sám k sobě, »dyk voni ty čerti už na to vypadají. Prachmilion děravejch gólů, eště že jsem na to přišel, vy kujóni!«

A vytáhl troubel, vyklepal popel, zastrčil fajfku a upaloval do hotelu, jen mu podkůvky cvakaly.

To bylo zrovna čtrnáct hodin a o šestnácté přijel pro Klapzuby autobus.

Hoši jezdívali na hřiště bez zavazadel, ale tentokráte starý Klapzuba přivlekl se schodů obrovský kufr, který před časem koupil v Berlíně a o němž kluci nikdy nevěděli, co v něm vlastně je. Sluha s portýrem vytáhli kufr na střechu vozu, kluci nastoupili a starý se jako vždycky uvelebil u šoféra. A již vrrr fut-fut-fut autobus se natřásal ke hřišti. Starý Klapzuba byl už veselejší, ale jak viděl podle cesty lidi, táhnoucí na match a dívající se nepřátelsky na jeho chlapce, nemohl se zdržet a klel a nadával celou cestu.

Hoši už předtím zpozorovali jeho divnou náladu, ale nedovedli si ji vysvětlit. A teď měli ještě jednu záhadu: co s tím obrovským kufrem? Na hřišti se s ním musili zase dva sluhové dřít, než jej donesli do šatny. Ale starý Klapzuba neřekl ani slůvka, jen chodil kolem a zas tak mžoural jako kocour na sluníčku. A když se hoši začali svlékat, šel a zamkl dveře na chodbu na dva západy.

Ještě nikdy netrvalo Klapzubovým hochům oblékání tak dlouho jako tentokrát. Mužstvo Barcelony už bylo dávno na hřišti, pětačtyřicet tisíc lidí kolem řvalo, pískalo a troubilo, soudce a auťáci chodili jako vyjevení a Klapzubáci dosud nikde. Konečně, konečně se něco v černém davu před klubovnou zabělalo, míč vyletěl vysoko do vzduchu a Klapzubova jedenáctka nastoupila. Pětačtyřicet tisíc lidí rázem umlklo, ale v zápětí se hrozné rozchechtalo. Co svět světem stojí a kope do kulatého míče, ještě nikdy se neobjevilo na trávníku tak vystrojené mužstvo, jako byli dnes Klapzubáci! Jejich nohy byly tlusté jako pařezy a kdo je viděl zblízka, poznal, že mají pod punčochami přivázány holeně, jako se nosívaly, když byla kopaná ještě v začátcích. Na kolenou měli gumové oviny silné jako pneumatika u automobilu. Stehna měli vpředu i vzadu chráněna tlustými kaučukovými vložkami, jako mívají hráči rugby. Stejné pryžové pancíře chránily ramena a horní paži. Na hlavě měl každý tlustou gumovou čepici, jako mívají závodníci na motocyklech. Ale nejkomičtější byl jejich trup.

Všichni Klapzubové byli strašně baňatí!

Ano, ti chlapci, které celý svět znal jako nejštíhlejší a nejsvižnější jinochy, měli dnes nehorázná panděra a vůbec všude po těle zdáli se pod dresem přetékati tukem! Bylo to jako jedenáct obrovských melounů na neohrabaných nohách. Barcelonští hráči byli úžasem bez sebe. Alcantara se přitočil a nenápadně udeřil Frantíka do zad. Ruka mu od nich odletěla.

Klapzubáci měli na sobě kaučukový krunýř, do něhož byl napumpován vzduch!

Nikdo se jim nemohl dostat na tělo!

Alcantarovi se zklamáním protáhl nos a mužstvo Barcelony nastoupilo velmi zaraženě. Zaraženo bylo i barcelonské obecenstvo, jen v prostřední lóži se kdosi smál. Byl to starý Klapzuba, který tam hulil z fajfky a dusil v sobě smích, až mu slzy tekly po tvářích.

¨

»Setsakramaryáš,« povídal si chvilkami, když zrovna nemusil smíchy škytnout, »moc rychle se jim v tý embaláži běhat nebude. Ale co je to platný, lidskej život jde nad pohodlí. Teď jen, u všech prašivejch vejkopů, aby nezapomněli, co jsem jim řek.«

Ale kluci nezapomněli. Hráli zápas zrovna tak, jak jim to nařídil. Jak se zmocnili míče, podávali si jej jen nejdelším příčným podáváním, jaké bylo možné. Levý záložník na pravé křídlo, pravý záložník na levé křídlo a křídla mezi sebou. Ostatní si kopli jen tak před brankou. Následek toho byl, že zakrátko deset Španělů běhalo jako blázni hned nalevo, hned napravo, a než doběhli ke Klapzubovi, který měl míč, frrr, letěla meruna nad jejich hlavami na druhý konec hřiště, kde nikdo z nich nebyl. A než se nadáli, padla branka, pak druhá, třetí, čtvrtá. Pak udělali pokus obsadit křídla, ale Klapzubáci hned zase hráli prostředkem. Španělé se vrhli všemi hráči na celý český útok, ale ten poslal míč dozadu a tu beci a záložníci si zas docela volně hnali na španělskou branku. Zkrátka byla to taková hra, že Španělé vůbec nepřišli Klapzubům na tělo; než se k nim přiblížili, byl už míč dávno pryč. A na branku se střílelo z velké dálky, ale tak ostře a falšovaně, že bylo jen pět ran, které brankář mohl jakž takž otočit do rohu. Jinak co rána, to branka, a v druhé půli Alcantara zuřil již tak, že beze vší příčiny skočil Tondovi oběma nohama na prsa. Ozvala se strašlivá rána, Alcantara odletěl na deset metrů a Toník stál uprostřed hřiště najednou hubený, že s něho dres visel jako s tyčky.

»To nic není, kluci,« křičel starý Klapzuba z lóže, »já vám ho zase napumpuju!«

A skutečně mu hned krunýř zalepil a napumpoval a když sluníčko zapadalo, vyhráli Klapzubáci 31:0!

»Prachmilion zahozenejch autů!« chechtal se táta, když s nich svlékal jejich brnění, »setsakraofsajt, dobře jim tak. Já jim dám dělat nad mými kluky kříž! «

Ale ta ochranná stanice měla přes to plné ruce práce. Ba ani nestačila a musila telefonovat pro posilu, neboť toho dne puklo na galerii dvě stě pětasedmdesát Španělů vzteky.