Klapzubova jedenáctka (1954)/V

Klapzubova jedenáctka (1954)
IV	V	VI

Údaje o textu
Titulek:	V
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Klapzubova jedenáctka Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1954
Licence:	PD old 70

Rozhovor, jejž měl starý Klapzuba s anglickým králem toho dne, kdy jeho kluci porazili Huddersfield F.C. 4:0, nebyl nikdy uveřejněn ani v New Sporting Life, ani kde jinde. Listy přinesly jen stručné výtahy, jak jim je prozradili direktoři Huddersfieldu. Jestliže my máme o tomto památném rozhovoru zprávy mnohem úplnější, děkujeme za ně jen našemu krajanu kožišníku Maceškovi, který dělal v Londýně Klapzubům tlumočníka.

Pan Vincenc Maceška byl sportovec velmi zuřivý. Sám, pravda, ani nekopal, ani neběhal, ani neskákal, protože by se mu to při jeho dvě stě šedesáti librách váhy prašpatně dařilo. Nepěstoval ani řecko-římský zápas, ani zvedání břemen, nepokoušel se ani o plování, ani o veslování, nýbrž jediný výkon, kterého si s nadšením dopřával, bylo přetahování lana. V tomto sportu byl znamenitým »posledním mužem«; když si ovázal lano kolem svého ohromného panděra a zabořil se svýma nožkama do země tak, že tělem na ní ležel, mělo nepřátelské mužstvo co dělat, aby se mu podařilo jen popotáhnout tuto horu zpěčujícího se masa. Síla jeho spoluhráčů pak znamenala vítěznou převahu. A skutečně mužstvo českých kožišníků v Londýně mělo po osm let za sebou mistrovství Anglie v přetahování lana a ani těžké mužstvo londýnské policie nemohlo hnout lanem, na jehož konci visel pan Vincenc Maceška. Později zanechal pan Maceška i tohoto sportu, ale tím více se věnoval sportovní činnosti spolkové. Nebylo klubu v jeho čtvrti, aby v něm nebyl předsedou nebo místopředsedou, zapisovatelem nebo jednatelem a kolikrát se mu stalo, že sám sebe vyzýval na zápas jako jednatel jednoho a předseda druhého klubu. Dlužno doznat, že si v takových případech počínal se vzácnou zdvořilostí a uctivostí. Třebas byla korespondence mezi některými kluby přeplněna nepřátelskou posupností, ironickou kousavostí a jedovatým záštím, dopisy, které pan Vincenc Maceška z jednoho klubu posílal panu Vincenci Maceškovi z druhého klubu, mohly být otištěny jako vzor ušlechtilé korespondence, která osobní zásluhy adresátovy dovedla zvednout a zdůraznit s uměním vpravdě básnickým. Tento vynikající činovník tedy nemohl nevědět o příjezdu Klapzubovy jedenáctky. Naopak, vyjel jí vstříc do Doweru a stav se jejím nepostradatelným tlumočníkem, průvodčím, vůdcem a ochráncem, byl zván do velké společnosti londýnské ještě dva roky po odjezdu Klapzubů.

Nuže od tohoto slavného muže máme přesné podrobnosti o zajímavé rozmluvě, kterou měl Jeho Veličenstvo anglický král se starým Klapzubou. První věta vedla k malému nedorozumění. Jeho Veličenstvo se totiž zeptalo Klapzuby: »Haudu judu?« což znamená: »Jak se vám vede?«

A starý Klapzuba, který z bezděčné úcty králi onikal, nečekal na pana Macešku a odpověděl:

»I jó, jejich englický veličenstvo, pane král, mám Juru, Jirku, totiž Žoržíka jako jsou voni.«

Zatím se pan Maceška vzpamatoval a honem vysvětloval: »Jeho Veličenstvo se neptá na Juru. Chce vědět, jak se vám vede.«

»I pro páníčka, jejich englický veličenstvo, pane král, jak pak se může chalupníkovi vést. Nebejt těch kluků, je to pořád nula k nule, a když sem tam ňákej gól padne, je to vždycky ofsajt.«

Pan Maceška všecek zrudl, utřel si s čela pot a přemýšlel, jak by to králi nějak ušlechtile přeložil. Ale byl přítomností celého dvora tak rozčilen, že ho nic nenapadlo. Tož to vyhrkl anglicky zrovna tak, jak to Klapzuba vyložil po česku. Král se usmál a povídal:

»Jak se daří paní Klapzubové? Taky s vámi jezdí?«

»Bůh uchovej, pane král. Pořádná kopaná není jako kralování, aby do toho směly ženský mluvit. Jejich englický veličenstvo, neráčejí se urazit, ale na pořádnou kopanou je toho opravdu víc potřebí nežli na kralování.«

»Tak vy si, milý Klapzubo, králů moc nevážíte?«

»Ale proč pak ne, jejich englický veličenstvo, pane král. Pán Bůh seslal na lidi všelijakou živnost a i mezi korunovanejma se najde semhle tamhle pořádnej člověk. To zas bych nechtěl nikomu tu čest brát. Ale jako řemeslo se mi to nezamlouvá. To je asi tak: Můj nebožtík prachdědek sloužíval v Plzni a ten mi vyprávěl, že tam za prachdávných dob míval každej dům právo vařit pivo. To právo bylo na domě a zůstalo tam, i když si páni domácí postavili pivovar a doma už nevařili. A leckterej dům přišel k rozkladu a zboření a z celé výstavnosti zbyla jen vrata. Ale ten majitel těch vrat má dodnes právo vařit pivo. Jakživ nepřičichl ani ke chmelu ani k sladu, ale to právo má a peníze z něho potahuje a to jen proto, že mu po předcích zůstala vrata. A s králi je to většinou zrovna tak. Vařit za ně musí jiní, ale oni berou peníze a mají právo, protože semhle tamhle zdědili jakási vrata.«

»Tak vy teda, milý Klapzubo, nic na krále nedáte?«

»Ale pročpak ne, jejich englický veličenstvo, pane král, jakej pořádek si kterej národ zavede, ten ať platí. Jsou kobyly, které jsou nejšťastnější, když jsou bez ohlávky, a jsou jiné, které už ani nedovedou chodit, nemají-li klapky na očích. A táhnout musí konec konců jedna jako druhá. V tom to teda není. Já jen tvrdím, že je kopaná mnohem těžší hejbl nežli kralování. Povážejí, pane král, že by takhle stáli před brankou a vtom jim křídlo krásně a šouravě podá míč. Tu jsou oni, tu je míč, tu je branka — a teď by oni musili napřed svolat ministerskou radu, aby uvážila a rozhodla, je-li lépe čutnout špičkou nebo nártem, do pravého rohu nahoru nebo do levého dolů. Setsakra-mičuda, to bychom dopadli se skoretem!«

Když pan Maceška tohle všechno více nebo méně přesně přeložil, nemohlo se Jeho Veličenstvo zdržet smíchu.

»Vy jste povedená kopa, pane Klapzubo,« povídal na konec (aspoň jak to pan Maceška přeložil), »vás bych chtěl mít za svého dvorního rádce.«

»Co není, může být, jejich englický veličenstvo, pane král,« rozjařil se starý Klapzuba. »Budou-li mít nějaký těžkosti, zajedou si k nám do Dolních Bukviček a já už jim na to najdu správnej fortel.«

»Nu, žert stranou, pane Klapzubo. Hovořím rád s lidmi vašeho zrna, protože jejich úsudky jsou velmi zdravé.«

»Jak zub, pane králi!« ujistil ho Klapzuba.

»Starosti, které nás v našem vznešeném povolání stíhají, nejsou nikterak malé. Jak často si na příklad myslívám, když přihlížím takovému zápasu, jako je dnešní, proč nebyla kopaná povýšena na oficiální projev zdravé síly tělesné i duševní? Je k ní třeba tolik sebeovládání, důvtipu, bystrosti, soudružnosti, sebeobětování, zkrátka tolik individuální práce ve prospěch celku, že je ze všech sportů nejlepším obrazem dobře rozvinutého života. Pročpak se na příklad místo vydržování ohromných armád nevypěstuje v každém národě dokonalé fotbalové mužstvo? Kdyby došlo k sporu, jejž by se nepodařilo odklidit smírnou cestou, nastoupilo by místo všech vojsk jedenáct hráčů s každé strany a ti by spornou otázku rozhodli.«

»Kdyby Pán Bůh dal,« řekl starý Klapzuba dojatě, »to by byl náš stát velmoc!«

»No ne, pane Klapzubo, řekněte sám — nebylo by to lépe?«

»A jejich englický veličenstvo, pane král, řeknou oni — nestáli by Klapzubáci za spojenectví?«

»Uvažte jen, jak by to dopadlo, kdybyste se vy se svými hochy postavil na hřišti na obranu své země?«

»Jejich englický veličenstvo, pane král, poslušně hlásím, sto dvaatřicet k nule. A možná, že něco přes, setsakra-gumová duše!«

»Nu tak vidíte, milý Klapzubo, vy jste rozený ministr války!«

»Pokud se při ní střílí kopačkou. Ale jináč — chraň mě Pán Bůh. To raděj zůstanu kaprálem u jedenácti Klapzubů.«

»Hm — poslyšte pane Klapzubo, to vy jste si své hochy sám vychoval?«

»Sám, jejich englický veličenstvo, pane král, a jestli ti kluci dnes něco dovedou, je to asi proto, že se krev nezapře a jablíčka padají pod strom.«

»Nás to velice zajímá z jisté soukromé příčiny. Když totiž přicházely první zprávy o vašem mužstvu a noviny se předháněly v podrobnostech, našli jsme jednoho dne našeho syna, pana prince Waleského ve velkém zamyšlení. Ptali jsme se ho, co mu chybí a on řekl: »Královský otče, pročpak nemám i já deset bratří, abych mohl utvořit jedenáctku jako jsou Klapzubové?« Máme pana prince Waleského velmi rádi a chceme mu splnit každé přání. Odebrali jsme se tedy do komnat Jejího Veličenstva královny a tam jsme po delších poradách zjistili, že tomuto přání stěží se může vyhověti. A teď mě právě napadá: nevzal byste prince Waleského do mužstva?«

Starý Klapzuba prudce zvedl hlavu a podíval se anglickému králi do očí.

»Jejich englický veličenstvo, pane král, nechme čest stranou. Snad by to byla stejně velká čest pro rodinu Klapzubovu jako pro englickýho prince, ale to nechme stranou. Jiná věc je, co s ním? Za tím, co moji kluci dovedou, je kus nesmírné práce a dření. Dneska už nikdo nemůže jinak kupředu, nežli když udělá svou věc co nejdůkladněji a nejpoctivěji. To platí pro všecku živnost pod sluncem, ve všem je potřebí práce. Moji chlapci tu práci udělali v kopané a dneska vašim nařežou. A najednou mám jednoho z nich vystrčit ze hry, aby si místo něho směl zahrát mladík, který — odpustějí, pane králi — který jen zdědil englický vrata?«

»Nemyslete si, milý Klapzubo, že je snad nějaké nedochůdče. Naši synové velmi pěstují sport a mně jde jen o to, abych mu poskytl nejlepší školu.«

»To je něco jiného, pane král. Jde-li jim jenom o učení, mohli bychom ho vzít. V tom není u nás žádná tajnost. Ale mám tu svoje podmínky.«

»A ty jsou?«

»Za prvé: musí mít pro kopanou tělo. Za druhé: musí žít v naší rodině navlas tak jako kterýkoli z mých hochů, stejnou práci, stejnou stravu a stejnou poslušnost. Od chvíle, kdy se k nám dá, je z něho nejmladší Klapzuba a princem bude, až když zase odejde. A když to splní, spánembohem, pak bych ho mohl vzít do mužstva jako náhradníka.«

»Pane Klapzubo, zde je má ruka. Plácněme si a vaše podmínky platí.«

Otec Klapzuba mrskl okem do kouta, kde seděl vytáhlý, ale svižný hoch, přejel očima jeho urostlou postavu, a vyňal levicí fajfku z huby. Princ Waleský tělo pro kopanou měl, ostatní bylo věcí úmluvy. A tak si ke konci poločasu starý Klapzuba plácl s anglickým králem a když Klapzubáci zápas vyhráli, čekal na ně v šatnách princ Waleský jako budoucí náhradník.

Večer byla v královském paláci veliká hostina a když se Klapzubové i jejich náhradník loučili s dvorem, podal anglický král starému Klapzubovi překrásnou lulku na památku. Starý Klapzuba byl chvilku na rozpacích, ale aby nezůstal anglickému králi nic dlužen, sáhl do kapsy a vytáhl svou starou porculánovou fajfčiznu se zeleným třapcem s myslivcem, který střílí na jelena.

»Jejich englický veličenstvo, pane král,« pravil při tom se vší svou důstojností, »meršánku žádnou nemám, ale nezapomenou-li ji včas propucovat, bude jim táhnout jako žádná jiná. A nejlíp v ní hoří knastr s tříkrálovým, ty dostanou v každé trafice.«

Anglický král přijal s úklonou Klapzubovu fajfku a věnoval ji Britskému museu, kam se na ni všichni fotbalisté z Anglie, Skotska a Ulsteru jezdili dívat. A starý Klapzuba poručil naložit kufry a jeho mužstvo se vrátilo jako mistr Evropy do Dolních Bukviček a s nimi přijel princ Waleský jako náhradník.