Otevřít hlavní menu

Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XXVIII. První číslo „Slovana“

Údaje o textu
Titulek: XXVIII. První číslo „Slovana“
Autor: Karel Tůma
Zdroj: TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 361–370. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Karel Havlíček Borovský

S dychtivým zrakem a tlukoucím srdcem sta a sta upřímných Čechův sledovalo neohroženého zápasníka, jenž podnikal nejodvážnější výpravu, jaká se jen mysliti může. Každý dychtivě očekával objevení se prvního sešitu nového časopisu Havlíčkova a na týdny před vydáním téhož bylo již přihlásilo se na „Slovana“ přes tisíc předplatitelův. Nebylo tudíž jen událostí pro Horu Kutnou, když dne 8. května 1850 o půl druhé hodině s poledne „Slovan“ z expedice v domě Fr. Haufa v Kouřimské ulici, tedy v samém takřka středu Hory Kutné, vydávati se počal.

Ex ungue bonem! Hned obsah prvního sešitu, řádné to brošury o 32 stránkách formátu slovníkového převýšil všechno očekáváni. To bylo opět kus poctivé české práce, nesoucí pečeť křepkosti ducha a síly charakteru. Jak upřímně a neohroženě promlouval „Slovan“ hned v úvodu, jejž zahájil proslulým slovem znamenitého státníka anglického, Richarda Sheridana:

Raději žádný sněm než žádnou svobodu tisku; raději oželím odpovědnost ministrů, Habeas-Corpus aktu, povolování daní, než-li svobodu tisku, neboť touto všechna dotčená práva opět se získají.

I vyloživ svým jasným způsobem opětně, že bez osvěty a probuzenosti duševní, kterou jen tiskem v pravdě svobodným výdatně šířiti lze, není národ schopen, aby uhájil svobody své proti libovůli zpanštilých samozištníků, — Havlíček neostýchal se říci ihned také naší soudobé intelligenci své mínění:

„Od té doby,“ žehral, „co Praha, hlavní to ohnisko vyššího života našeho národa, pravé srdce, z kterého proudí již po tolik věků oživující žíly do veškerých našich krajin, od té doby, co Praha skrze obležení zbavena jest (bohužel již nyní celý rok!) vedle jiných ústavních práv také svobody tisku, ztratili jsme téměř celou svobodu tisku pro záležitosti občanské. Ačkoli kromě Prahy a několika pevností v celé ostatní naší vlasti v ouplné míře platí ústava a v ní pojištěné právo svobodného tisku, nepoužil nikdo za ten celý čas tohoto práva k vydávání liberálního, záležitosti českého národa bezohledně zastávajícího politického časopisu. Zajisté ne velmi chvalitebná to pro nás událost, svědčící o malé posud probuzenosti našeho veřejného občanského života. Pohledněme vůkol sebe! Malá naše sousední saská země, počítající million obyvatelstva, čítá svých asi 200 politických časopisů a není tam téměř ani jediného dosti nepatrného městečka, aby nemělo svůj politický časopisek. U nás ale, kromě Prahy, neudržel se posud nikde samostatný politický časopis a následek toho byl ten, že s Prahou klesl národ dobrovolně do obležení.“

O osudu „Národních Novin“ nechce se šířiti, ač by mohl o jejich zápasu s vojenskou subordinací dlouhé kroniky vypravovat. Zpomíná prostě, kterak místo důvody odpovědělo se mu zákazem, zatím co noviny německé strany nechávají se pokojně dále vycházet, i jakých překážek se mu nakladlo, aby nemohl zaraziti list nový:

„Zastřeme raději rouškou zapomenutí truchlivou minulost a pokusme se věřiti přece na lepší budoucnost!“ Chce se s celým národem přesvědčiti neklamně, pracuje-li vláda ku zničení veškeré ústavnosti neb ne. Nechce-li vláda pokládati se za neomylnou, má-li vůbec úmysl přivésti kdy ústavní svobodu z papíru do skutečnosti, pak musí trpěti oposici, pak musí nechati tisku oposičnímu volné slovo, aby poznala hlasy těch, kdož s ní nejsou spokojeni. Bude-li ale rozbíjeti to neklamné zrcadlo, ve kterém by viděti mohla vady své, pak dokáže jen sama, že nemá úmyslův dobrých, že pracuje k absolutismu:

Zapovídati oposiční noviny aneb všelijakým jiným způsobem utlačovati, není za našich časů žádná státnická moudrost, proto že se tím přece smýšlení lidu nepředělá a že tím vláda jen patrně svou slabost a bázeň objevuje. Známť já mnohem lepší prostředek proti oposičním novinám, který mohu každé vládě jakožto neklamné tajemství zjeviti a sice následující: Buďto jest to, co oposiční noviny praví, národu škodlivé a lživé, anebo užitečné a pravdivé. Jest-li to škodlivé a lživé jest, ejhle! slavná vládo, nezakazuj oposiční noviny, nýbrž dokaž hezky srozumitelně ve svých novinách národu tuto škodlivost a lživost oposičních novin a jistě se jich nikdo držeti nebude; jest-li ale to, co oposiční noviny praví, užitečné a pravdivé jest, tuť je opět nemáte zapovídat, nýbrž přidržeti se této užitečnosti a pravdivosti.

„Vy zapovídáte oposiční noviny, poněvadž prý vám kazí důvěru národu: kdybyste ale měli zapovědět všechno to, co vám kazí důvěru národu, tuť byste museli zapovědít velmi mnoho, snad také leckterý ze svých vlastních zákonů, především ale své papírové peníze, ty oposiční noviny, jejichžto redaktorem a odpovědným vydavatelem jest pan ministr Kraus. Tyto papírové šestáky, desetníky, čtvrtky, půlky, jednotky a dvojky, to jsou ty nejkřiklavější oposiční noviny, ty vám úhlavně kazí důvěru národu: každý ten papírový šesták a desetník, každá ta čtvrtka a půlka volá pronikavě: nedůvěru! nedůvěru!

V tom se nyní již skoro všickni hlasové srovnávají, že stav našich veřejných záležitostí nemůže zůstati takový, jaký jest nyní. „Tak to zůstati nemůže!“ jest nyní skoro již přísloví v rozličných zemích rakouských a jest-li vláda dokonce žádného ohledu nechce vzíti na tento hlas, jest-li jen to považuje za pravé veřejné mínění, co jí mluví několik zištných, každého, kdo právě má moc v rukou, chválících pochlebníků, pak ovšem se musí srdce každého pravého vlastimila jen děsiti následků takové zaslepenosti.

Přání všech rozumných občanů musí býti to, aby se již nyní pokojně a podle práva a zákonů vyvinoval dále náš veřejný život, aby se poznenáhla podle zásad rozumových zdokonalovaly naše zákony a naše zřízení. K tomu ale především zapotřebí jest veřejné jistoty právní, té jistoty, že ve veřejném státním životě nepanuje nikde libovůle, že se zákonů musí držeti tak dobře vláda sama, jako každý jednotlivec, ne ale, aby se občané obávati museli, že to, co dneska jest všeobecně platící zákon, zejtra podle pouhého uzdání jednoho člověka neb několika lidí se změní.

Přičiňovati se dle sil svých k tomu, abychom konečně došli k takovémuto stavu veřejné právní bezpečnosti, bylo vždy hlavním mým účelem a jest jím také při vydávání tohoto časopisu. Chci se za těchto časů, kdežto velmi mnohých již obávání se zmocnilo, že hodlá vláda naše poznenáhla jednu naši svobodu po druhé ztenčiti a přiblížiti se zase ke starému absolutnímu řízení a bezpráví, chci, pravím, za těchto smutných časů podati důkaz, máme-li ještě opravdu svobodu tisku.

Vímť ovšem napřed, že hlasy Slovanů, skoupě a otčimsky odbytých Slovanů, které se v mém časopise opět ozývati budou, sotva budou příjemné vládě, vímť ovšem také, že nemám moc protiviti se, kdyby i nyní vláda, vyhnouc se zákonu o tisku, jiným násilným a libovolným způsobem chtěla zameziti vycházení mého časopisu: spokojil bych se ale v tomto případě alespoň tím vědomím, že jsem přispěl k tomu, aby národ s jistotou věděl, co má od vlády očekávati a jak vysoce sliby ceniti.

A říká se, že jest hrstka jistoty lepší, než pytel naděje, a i taková jistota má svou cenu, zvláště za našich časů.“ —

Nuže, jistoty té poskytla Havlíčkovi vláda Bachova rychleji, než se věru nadál. Neprošlyť od předložení povinného výtisku „Slovana“ na úřadě ani dvě hodiny a již objevil se v místnosti expediční c. k. komisař podkrajského úřadu, pan Czech z Czechenherzu, v plné slavnostní uniformě, aby hned první číslo „Slovana“ — zabavil. Neznal se ale posud dobře v proceduře konfiskační a zapomněl samou horlivostí, že musí konfiskační rozkaz dle zákona doručiti samému vydavateli, Havlíčkovi, který bydlel v zcela jiné končině města, totiž na Kolmarku. Dále zapomněl, že musí sobě ke konfiskaci přibrati městského policejního revisora a dva svědky, k zapečetění sebraného nákladu i sazby, že pak třeba magistrátní pečeti, o kterou měl řádně měšťanostu požádati. Z opomenutí všeho toho povstaly zmatky a nesnáze, jimiž první konfiskace „Slovana“ stala se episodou velice zábavnou. Když totiž majitel expedice, p. Hauf, vyslal rychle učedlníka k Havlíčkovi, pan komisař zalekl se toho a pustil se za utíkajícím poslem. V běhu se mu ale zapletlo kordisko mezi nohy a pan komisař upadl přes ně prostřed náměstí na nos, až mu klobouk odletěl. Tím získal učedlník času a utekl mu.

Ustav od marného pronásledování a oprašuje se, vzpomněl si teprv pan Czech na potřebu policejního revisora a svědkův.

Onoho se dovolal dosti brzy, ale hůře bylo se svědky. Marně chodil od domu k domu, žádný z měšťanů neměl pokdy, ano jeden z nich (Václav Häusler) pana komisaře přímo se zákonem v ruce upozornil, že musí býti k takovéto assistenci úředním přípisem vyzván.

Uplynulo již kolik hodin a komisař pořád ještě neměl žádoucích svědkův; zatím nařídil Havlíček svému korrektoru, aby 400 výtisků pro Prahu určených ze skladu vyzvedl a bez dlení s nimi na Kolín a po železnici do Prahy odejel. Byl úplně v právu, neboť konfiskace nebyla posud podniknuta. O 4. hodině odváženo tedy před očima p. Czecha 400 čísel „Slovana“ ku Praze.

Havlíček sám čekal zatím klidně doma, až se k němu konfiskační komisař dostaví, což stalo se konečně ku 7. hodině večerní. Nyní teprv, když přečetl si konfiskační rozkaz, šel s komissí do expedice. Však hle, nová nesnáz. Náklad „Slovana“ byl sice svázán, ale kde bylo pečeti městské, aby se sazba zapečetila? Kdyby nebyl býval policejní revisor Pícha měl tolik ochoty, že per nefas, totiž bez povolení purkmistrova, honem tuto přinesl, nebyla by vůbec toho dne konfiskace již možnou bývala. Nyní se jednalo ještě jen o nějakou bednu a o trakař. Pouhé to maličkosti, o které by jindy věru nebylo zle, ale tentokráte nikdo neměl bedny, nikdo pytle, nikdo trakaře. Teprv po nekonečném na všech stranách shánění mohl býti zabavený náklad „Slovana“, za velikého shonu a rozčilení lidu, na trakaři dopraven o 10. hodině noční na úřad podkrajský.

A k vůli čemu předsevzata tato sedmihodinná, sensační konfiskace? Rozkaz podkrajského hejtmana Reisera neskytal ani nejmenšího světla. Zněl prostě do slova: „Cís. král. podkrajské hejtmanství widí se nuceno dnes vyšlý svazek částku perwní časopisu „Slovan“ obstawiti a nařizuje okresnímu cís. král. komisaru Czech one u wás pane naleznute exempláře téhož časopisu confiscirovati a wám odebrati.“

Domníval se tedy Havlíček, že jde snad jen o nějaký formální přestupek, jejž nevědomky spáchal a pro který musel nyní nové písmo objednati si z Prahy (ano po zabavení sazby nezbylo ho důstatek), čímž zdrželo se vydání druhého čísla „Slovana“ o plné dva týdny!

Avšak v poledne 15. května zvěděl o jiném. Drželť v rukou žalobu pražského c. k. státního zástupce, z které vyrozuměl, že prý v článku, nadepsaném „Naše zemská ústava“, pocházejícím tolikéž z péra jeho — zemskou ústavu hanobil a Čechy k nepřátelství proti Němcům popouzel, na kteréžto dva přečiny vyměřoval tiskový zákon trest až dvouletého žaláře a pokutu až do 1000 zl. — Zároveň dozvěděl se z obžaloby, že jej c. k. podkrajský úřad kutnohorský vinil v raportu svém „z nejvyššího buřičství“!

„Nastal mi tedy tiskový soud,“ poznamenal Havlíček v prvním dojmu: „Nevyhoví-li nejv. zemský soud mému odvolání, přijde věc před porotní soud, na který se velice těším. Neboť nabudu příležitosti, abych před veřejně shromážděným lidem ještě obšírněji a jasněji dokázal pravdu toho, co v mém článku jest obsaženo. Ta porota se v Čechách ještě nenarodila, která by nade mnou pro tento článek vyřknouti mohla „vinnen“.“ —

I kohož by po takémto slově nezajímalo poznati obsah zažalovaného článku?

Jednal o novém volebním řádu pro sněm český, oktrojovaném 3. února 1850, jejž byl vypracoval Alexandr Bach k užitku budoucího — Schmerlinga. Nuže Havlíček odhalil povahu i účel díla toho na první ráz:

„Každé pravé srdce české,“ napsal, „velice zarmoutiti se muselo nad tou nespravedlivostí, s kterou při sestavování volebního řádu toho chytrým spůsobem na outraty naše zvětšena jest moc Němců na sněmu českém. Daleko budiž ode mne, abych snad proto nějakými vylíčenými vášnivými slovy neb trpkými výčitkami stíhal ministerstvo: při tak veliké a zjevné nespravedlivosti postačí jen chladný důkaz:

Podle nové zemské ústavy budeme míti na sněmu zemském 220 poslanců a sice 70&nbsolz první třídy, které si budou voliti boháčové, platící 500 zl. stř. přímých daní, pak 71 poslanců z měst a 79 z ostatního národu.

Již z toho vidí každý, že to není žádná konstituční representace podle okresů, nýbrž stará stavovská: než o tom nechceme zde slov šířiti. Hlavní otázka pro nás jest, kolik bude na českém sněmu Čechů a kolik Němců seděti?

Český sněm bude míti 220 poslanců, připadá tedy vlastně na 20.000 duší jeden poslanec a kdyby byla řekla vláda jednoduše: vždy na dvacet tisíc volí se jeden poslanec, tuť bychom ovšem museli mít my Čechové 138 a Němci jen 82 poslanců a zastoupení země bylo by poctivé a spravedlivé.

Avšak jaký by to byl sněm, ve kterém by sedělo 138 federalistů a jen 82 centralistů? 138 divokých Slovanů a jen 82 civilizovaných Němců? Na takový sněm nemohlo naše ministerstvo ani pomyslit; kterak se tedy zbavit alespoň na sněme českém té mrzuté a nepříjemné většiny, kterou Bůh (snad jen v některé své slabší chvíli) stvořiti ráčil v zemi české? Především zavésti třídu první, 500 zlatových voličů se 70 hlasy: bývalá pravá česká šlechta vyhnána jest ze země a jmění její konfiskováno, statky rozdány a rozprodány jsou lacině cizincům, ta část české šlechty, která přece ještě zůstala, poražena jest a odcizena od národu; skrze úmyslné zanedbání všelikého pro skutečný život potřebného vzdělání ve školách, nemohla v zemi zmoci se nijaká podnikavost a průmyslnost; průmyslníci, obchodníci přicházeli jen z cizích zemí, zbohatli u nás v krátkém čase a poněvadž se za hranicemi našemi, bohužel! nikde Češi nerodí, nemohou býti těmito nyní bohatými a do první třídy náležícími obchodníky a průmyslníky Čechové a tím stane se, že z těch 70 poslanců, které první třída voliti má, sotva 20 bude Čechů, za to však jistě 50 Němcův.

Jeden z předních pánů ministrů vyjádřil prý se při tom: „Kdo za to může, že nejsou Čechové bohatí?“ Kdo zná dějiny české od roku 1620 až do 1848, ví dobře, kdo za to může!

Avšak i v tomto pádu by ještě musela býti většina Čechů na sněmu a sice:

českých poslanců německých
z první třídy 20 50
v Praze 7 3
v ostatní zemi 88 52
115 Čechů 105 Němců

To vidělo ministerstvo a pováživši slušně, že by tato většina česká snad ve své opovážlivosti mohla rušiti pokojný chod tichého poněmčení celého Rakouska: umínilo si tomuto hrozícímu nebezpečí důkladně všeliký přístup zameziti až na věky věkův. Jak to ale provésti? Říci zrovna, že každý německý okres má voliti dva a každý český jen jednoho poslance, to by bylo přece tuze upřímné na diplomaty; avšak nemusí se jíti vždycky zrovna, křivé cesty také někdy vedou rychle k cíli… V okresích venkovských se tedy nedá nic dělat, tu se již musí nechat Čechům těch 50 a Němcům jen 29 hlasů, jak se patří. Ale při městech to půjde: řekne se, že města zastupují — průmysl. Ovšem, dle naší zemské ústavy nepřichází ani jednání o průmyslu na sněmu zemském a proto se může leckomu zdáti zvláštní zastoupení průmyslu nepotřebné; ba ještě snad bude někdo namítati, proč jsme také v úplné důslednosti jiné stavy, na př. kněze, učitele, umělce, lékaře, právníky atd. nenechali zvláštní poslance voliti. — Kdo ale může žádati důslednost? Dost na tom, jest-li jen Čechy o několik hlasů připravíme a Němcům je přidáme.

A to se ministerstvu výborně podařilo. Vizme jen několik příkladův. Český okres Smíchovský má 84.000 obyvatelů a jen jednoho zástupce; německý okres Šlukenavský má 44.000 obyvatelů a čtyry poslance (totiž tři z měst a jednoho z okresu), z čehož vidíme, že jeden Němec okresu Šluknovského tolik váží jako 8 Čechů okresu Smíchovského. Ale jaká pomoc? Proč nemá okres Smíchovský žádný průmysl? A jest to také pravda, Smíchov nemá žádný průmysl. Kdyby byl Smíchov německé město, bylo by přece snad ministerstvo spozorovalo v něm ty nesmírně vysoké komíny parních strojů, velikánské dílny, ten ohromný parní mlýn, na sta řemeslníků atd.; přece by snad bylo shledalo trošku toho průmyslu, co by zapotřebí bylo pro německé místo na poslance; ale tak, české místo… nadarmo se valíš ty hustý kouři celý den z velikánských dílen Smíchovských, až k čichu rovnoprávnosti milovného ministerstva neprorazíš!

Nejvýbornější ale průmyslníci musejí již býti v Lokti! Německé město Loket má 2409 obyvatelů a volí zvláštního poslance na sněm a český okres Pelhřimovský má 83.000 obyvatelů a volí také jen jednoho poslance, z čehož vysvítá, že jeden Loketský Němec má tolik politické váhy jako 35 Čechů z okresu Pelhřimovského!! Věru, nad takovou spravedlivostí by musel každý turecký paša hořce zplakati! — K tomu ze musí doložit, že Loket ani stín žádného průmyslu nemá a že mohu každou chvíli jmenovat ministerstvu 50 českých míst větších i průmyslnějších než Loket, která dokonce žádného hlasu nemají.

Na příklad, jak se vůbec s českými místy zacházelo, uvedeme jen Humpolec. Humpolec měl dle vládních výkazů r. 1846 4534 obyvatele, náležel již tedy předně mezi ta města, která mají dle zemské ústavy proto poslance zvláštního, poněvadž měla roku 1846 více než 4500 duší. Avšak i kdyby neměl Humpolec tolik obyvatelů, zasloužil by mezi průmyslnými městy mnohem přednější místo, než na př. Arnau, Liebenau atd., atd., ale Humpolec jest české a liberální město a proto nemůže míti poslance. A na př. Strakonice, které přece tolik svého výrobků do cizích zemí prodají, proč ty nenalezáme v počtu průmyslných? Ovšem ministerstvo nynější jest nepřítel — červených čepic…

Že vlastně ministerstvu na opravdivém zastoupení průmyslu méně záleželo, než na nepřirozené převaze němectví, poznáme z toho, když povážíme, kdo vlastně bude voliti poslance v takových „průmyslných“ místech německých. Po odrážce těch několika fabrikantů, jejichžto dělníci dle ústavy beztoho hlasů nemají, kdo bude voliti v takovýchto místech poslance? Nechybíme mnoho, řekneme-li, že nejvíce zastoupeno bude — pašerství a to jest vlastně ten pro blaho státu tak důležitý interess, o jehožto dobré zastoupení na sněmu vláda tak svědomitě se postarala… Věru, v této budoucí české representaci tak bystře jest všechno rozmyšleno, že při každé maličkosti hledělo se k jednomu účelu. Tak na př. má pět měst: Kutná Hora, Plzeň, Budějovice, Cheb a Liberec po dvou poslancích. Kdyby každé mělo jen po jednom (a jistě jest to neslušno, aby 10.000 duší dva poslance mělo proti 80.000, které jen jednoho mají), byli by tři Čechové a dva Němci, poněvadž by jistě v Plzni a Budějovicích Čecha vyvolili. Poněvadž ale volí každé dva, tuť skoro nepochybné jest, že jen Kutná Hora oba Čechy vyvolí, Budějovice ale a Plzeň každé po jednom Němci a Čechu a tu vypadne — 6 německých poslanců a 4 čeští, tedy zrovna naopak! Takovým tedy způsobem docílilo se, že na budoucím českém sněmu na nejvýš může býti 105 českých poslanců a že bude jistě 115 německých a to ještě jen pod tou výminkou, kdyby z první třídy 20 a z Prahy 7 Čechů vyvoleno bylo, což obojí dle mého náhledu pochybné jest, takže s jistotou jen asi na 90 poslanců českých počítati můžeme. My tedy ve své vlasti většina 2,742.000 duší budeme míti jen snad 90 a německá menšina 1,619.000 duší bude míti 130 zástupců na českém sněmu! Víc není zapotřebí k důkazu, jak spravedlivě se s námi jedná a co se s námi obmýšlí…

A pan ministr hrabě Lev Thun, ten samý pan hrabě, který co mladý praktikant tak horlivě v Augšpurských novinách a v knížkách dokazoval, jaká křivda se nám děje, ten samý hrabě Lev Thun, co ministr, mohl míti to svědomí, aby podepsal tuto do nebe volající nespravedlivost a aby ji co spolurádce k potvrzení schválil, přijímaje sám na sebe část odpovědnosti? Ba nejen že ji podepsal a schválil a na svědomí přijal, ale ještě i více snad učinil: S neobyčejným podivením totiž pozorovali jsme mezi místy německými, která též svého zvláštního poslance dostala, také nepatrné městečko Děčín (Tetschen) s 1598 obyvateli a vesnici Podmokly (Bodenbach) s 820 obyvateli, pravím dohromady dva tisíce čtyry sta osmnácte obyvatelů a dlouho jsme nemohli přijíti na nějakou slušnou záminku tohoto hlasu, až nám konečně napadlo, že jest to — bývalé panství rodiny Thunovské!

A jakoby tušil, že zasekl do kořene jedovatého stromu, který dlouho bude otravovati život náš, zavřel Havlíček kritiku svou tímto úchvatným doslovem:

„Končíme rozvažování toto s trpkými city… Od té doby, co se otcové naši osadili v této zemi, nebyla naše historie nic jiného než ustavičný boj se závistivými, cizího žádoucími sousedy. Kdykoli se národ náš trochu zmohl proti nim, bylo to vždy jen na krátce a s nesmírnými oběťmi spojeno a na každém tom kousku našeho dobrého práva lpěla krev a slze. Roku 1848 jako duha na obloze ozářila nás na okamžení rovnoprávnost a sotva jsme se bažiti počali pohledem na lepší budoucnost, již se jako mlha rozplynula před naším zrakem! Avšak, nepřiváděj nás tato krutost osudu v nečinné pochybování, zoufání a opouštění sebe samých. Osudy Evropy nebudou nyní již bez rozhodnutí, nastane již čas, kdežto nebude osud národu již déle záviseti od lásky a protekce několika ministrů, nýbrž pouze od přičinění národa samého. Leží-li v nás ještě nějaká životní síla a budeme-li jí náležitě užívati, nezahyneme v proudu národů.“

Takový byl článek, pro který chtěli Havlíčka pohnati před porotu! Avšak po 3 měsících ohlásil c. k. státní zástupce, dr. Čermák, soudu kutnohorskému, že — upouští od žaloby, načež c. k. krajinský soud výnosem od 7. srpna 1850, číslo 465, veškeré další řízení v při té zastavil a následujícího dne zabavený první svazek „Slovana“ Havlíčkovi vrátil. „Věděli jsme napřed, že se s námi vláda do žádného procesu nepustí,“ bylo jediné dostiučinění Havlíčkovo za utrpěnou škodu.