Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XXIX. Aristokracie a byrokracie

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
XXVIII. První číslo „Slovana“	XXIX. Aristokracie a byrokracie	XXX. Výprava proti „Slovanu“

Údaje o textu
Titulek:	XXIX. Aristokracie a byrokracie
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 370–384. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

Zatím byl sobě „Slovan“ dobyl již tisícerá srdce v Čechách, na Moravě, pod Tatrami i v Haliči. Nic nevadilo, že nebyl to list denní; dýchal svěžestí života, nahrazoval čtenáři důkladným rozborem rychlost zpráv, a působil zrovna tak mocně v mysl národa, jako druhdy „Národ. Noviny“. Ba v nejednom ohledu byl ještě výbornější těchto. Neboť jakkoliv od rozehnání sněmu kroměřížského Havlíček nedal se již nikým mýlit a šel svým zdravým, oposičním směrem statečně ku předu, jakkoliv za ten rok 1849 podal velkolepý důkaz svého podivuhodného nadání publicistického, napsav 105 výborných článkův úvodních, mezi nimiž 56 polemických, přeloživ do feuilletonu z ruštiny velký román Gógolův „Mrtvé duše“, a téhož novellu „Lokajstvo“, podav mistrný výtah z Klaczkovy fulminantní filippiky: „Die deutschen Hegemonen“ a vybrav nejráznější místa z Dalimilovy kroniky, — tož nyní ještě zralejším duchem řídil Slovana pevným směrem demokracie české a křepkost pracovité síly jeho dosáhla zde svého rozvoje svrchovaného.

Postrádaje zde pomocníkův, podporován pouze několika nadšenými mladíky, na mnoze i bez pomůcek literárních, — neboť zůstavil téměř celou knihovnu svou v Praze, — podál ruchu života velkoměstského a kruhův politických, Havlíček nicméně ve vlastní hlavě své choval takový poklad mohutnosti tvůrčí, takový oheň genia a tolik neumorné dělnosti, kolik v tom ryzím srdci bylo poctivosti, lásky a zápalu chrabrého pro pravdu i právo oklamaného národa. Pracoval „Slovana“ téměř sám; „Slovan“ ale vycházel, jak víme, dvakráte v témdni, každý sešit o dvou velkých arších, takže měsíčně vyšlo 16 tiskových archův, t. j. kniha o 412 stranách, čili za rok čtvero mocných svazkův, každý o 1236 stranách. Mohlo by se za to míti, že časopis, vycházející 8krát za měsíc, v jehož redakci nesedí než dva pracovníci, musí se státi časem jednotvárným.

Leč, probírejme se těmi pěti svazky „Slovana“!

Jaká to hojnost znamenitých úvah politických, náboženských, dějepravných. Co tu myšlenek, pravd a zásad zdatných! Není čísla, o němž by se mohlo říci: „zdřímnul Homér.“ Každé má svou platnost, každé povzbuzuje a poutá rovně svým duchem rázným, svou zmužilou polemikou, jako věcnou důkladnosti výkladův, správností úsudku jako tou upřímností bystrého rozumu českého bičujícího vtipem hloupost, ale tepoucího palcátem nepoctivost. Každá nese na čele svém znak opravdivosti snahy a vůle neunavné, i nade vše statečného karakteru.

„Nyní, kdy nebylo již žádného práva osobní bezpečnosti proti libovůli ministerské“ — zní úsudek Karla Sladkovského o této periodě působení Havlíčkova — „nyní, kdy veškeří, i nejhorlivější obhájcové svobody z bojiště zmizeli, když nad každým slovem pravdy vznášel se meč vlády neobmezené — nyní Karel Havlíček Borovský objevil se v nejúplnějším smyslu slova co rekovný bojovník pravdy věčné, i hájil sám a sám beze strachu a bez všeliké bázně svobodu občanskou a konstituční zřízení veškerého Rakouska.“ Nezvratná víra v slavnou budoucnost a svobodu živlu slovanského, nepřekonatelná láska k trpícímu národu svému a kaceřované pravdě; veškeré svízele pevně přetrvající naděje v konečné vítězství dobrého práva, poctivosti a rozumu zdravého: toť byly životní pružiny „Slovana“ Havličkova, jehož blesky zářily národu našemu na cestu úskalím, jako onen plamenný sloup vedoucí kdys lid Mojžíšův z poroby Faraonův.

V „Slovanu“ soustředil se takořka veškerý další osud národa českého. Jeho „Pozorovatel politický“ — pravé to mistrovství Havlíčkova talentu, v té době krutě tlumočil všechny tužby, žely a hněvy rozhořčeného národa, jsa postrachem farizejům, odpadlíkům a škůdcům — útěchou, zbraní a nadějí všem poctivým a statečným Čechům. Čím hůře věci se obracely v Rakousku, tím rozhodněji dotíral Havlíček na pokryteckou vládu, stavě skutky její proti jejím slibům a napomínaje lid, aby se bránil krok za krokem každé libovůli jménem zákonů posud nezrušených.

Nový živel úporný počal tehda tíhou olověnou doléhati na národ náš: nový ten aparát německé centralisace, vlastní ten tmel nového — povilágošského Rakouska: — Bachovská byrokracie. „Vlastně to nejsou noví ouředníci, nýbrž skoro všechno buď starý Krajsamt neb Oberamt v nové uniformě,“ poznamenal Havlíček o nových politických úřadech již v prosinci 1849 v „Národních Novinách“; však tehda nechtěl ještě o novém ústrojí pronésti soud, volil vyčkati „až jak se ukáže“. Nuže, nebylo mu čekati dlouho: v tomto ohledu pracovalť Alexandr Bach věru amerikánsky rychle. Kromě zřízení armády 16.000 četníků, jimž uloženo ne tak střežení veřejné bezpečnosti, jako spíše dozor nad smýšlením občanstva, — v několika měsících protkáno jest Rakousko hustou a pevnou sítí neobmezených byrokratův, kterým vštípeno, že jsou proti národům všemohoucími pány, že mají vše sami dělati, vše pod dohlídkou stále na uzdě držeti, a žádného samostatného kroku občanstvu netrpěti.

Nikdo snad nesledoval tuto „organisační“ činnost „ministerstva prozatímnosti“ — zrakem pronikavějším nikdo nerozuměl osudným jejím účinkům pro život našeho národa bystřeji nežli Havlíček. Ubohý národ, který se nesmí spravovati sám; rovná se nedospělci, o nějž pečuje libovolně poručník a sice na útraty jeho. Což ale teprv řekne-li se poručníkům: ať se vyznamenáte brzkým zkrocením toho potměšilého, vzdorného lidu, jejž nesmíte ani na chvíli spustit s očí, jemuž nesmíte ničeho povolit, cokoliv by mu sloužilo k rozvoji a síle? Bojovati proti této Bachovské, k absolutismu zřízené mašině v národě našem — brániti, aby neumačkala „jako ta železná panna“ poslední dech občanské svobody, poslední jiskru ducha českého: to nyní pokládal Havlíček za potřebu všeho jiného důležitější. —

„Každý to víme a všickni to všude vidíme,“ teskní již v červnu 1850, „že z celé rakouské revoluce r. 1848 nikdo jiný užitek neměl než byrokracie, právě ta byrokracie, proti které vlastně celá tato revoluce směřovala a proti které i sama šlechta česká před rokem 1848. se opírala.“ „I máte nyní z toho“ — vyčítá hořce té „naší šlechtě“, která roku 1848 proti lidu českému častovala granátníky Windischgrätzovy a stála za děly, jimiž bombardoval Prahu: „Vy jste chtěli zrušiti moc byrokracie, a ejhle! padli jste sami r. 1848 a právě ta samá byrokracie posilnila se ještě vaším pádem a zdědila po vás celou vaši moc. My též chtěli jsme zrušit moc byrokracie, ale zatím jsme ji jenom tím více povýšili; vizte ji nyní jak chodí okolo nás vojensky zřízena, ozbrojena kordy, posetá hvězdičkami, opestřena všemi barvami polního kvítí, že se jí snad ani Šalomoun nevyrovnal ve své slávě. Chtěli jsme jí odejmouti moc v jedné polovici Rakouska, a pomohli jsme jí zatím ještě k moci i v druhé polovici, ve které posud neměla přístupu! Chtěli jsme ji rozptýliti a ona se centralizovala a rozptýlila nás!

Smutná jest to pravda, ale nezvratná, že se stala byrokracie rakouská dědicem jediným revoluce rakouské r. 1848.“

Když ale nový redaktor úředních „Pražských Novin“ V. J. Picek, strhl proto nářek, že prý Havlíček štve proti úřednictvu, že hledí bráti lidu důvěru k novým úřadům ještě dřív než započali, že je podezřívá a že prý (o jaká poesie!) „květinu láme dříve, než se rozvila“ — vyložil mu Havlíček, co to jest byrokracie: „Něco jiného jest úřednictvo a něco zcela jiného byrokracie. Úřednictvo musí býti v každém dobře zřízeném státu, byrokracie však jest neštěstím každého. Rozumný a pravý úředník není a nemůže býti byrokratem. Byrokracie jesti takový nepřirozený způsob vlády, při kterém se úřady do všeho občanského života míchají, všechno občanům předpisují, žádnou svobodnou vůli a samosprávu jim nenechávají; jest to způsob vlády, při které z kabinetu ministra buď telegrafem neb poštou se předpisují veškeré zemi cesty k pohybování, jest to způsob vlády, při kterém, jak praví Andriani, ani vrabec nemůže spadnouti se střechy, aby se o tom k ministerstvu zpráva nepodala. To jest byrokracie, ta získala u nás jedině z r. 1848, ta stala se dědicem šlechty, neboť její patrimoniální úřady ještě vtáhla do oboru svého a zapletla tedy svou předešlou velikookou síť mnohem drobněji, aby nic skrze ní neproklouzlo.

Až do r. 1848 měli jsme šlechtu za vrchnost a byli jsme její poddaní; od r. 1848 jest naše vrchnost — byrokracie a její jsme poddaní i se šlechtou, naší bývalou vrchností. Byrokracie jest, když si může každý ministr, tedy jeden člověk podle okamžitého nápadu svého vydati na cokoliv několik milionů, které musí země, t. j. celý národ, potom zaplatiti, kdežto se v dobře zřízeném, právním státu žádná nová výloha bez povolení sněmu národu uložiti nesmí.

Byrokracie jest, když si může ministerstvo držeti vojska, co se mu líbí, ovšem všechno na útraty celého národa, kdežto v dobře zřízených, právních státech jenom sněm, t. j. národ, ustanovuje, jak mnoho se vojska držeti má, aby výlohy byly národu snesitelné. To jest byrokracie, když si ministerstvo samo vydává zákony, dnes takové, zejtra zas jiné a pokavád nebudou svolány sněmy, máme vládu byrokratickou a musíme až do té doby opakovati, že jen byrokracie získala z r. 1848. Jakou má národ jistotu proti takové správě? Na tento čas žádnou! než pouhou milost ministerstva a z milosti číkoli záviseti jest vždy jen trapný, svobodného muže nedůstojný stav. — Nyní snad každý, i sám spisovatel onoho článku „Pražských Novin“ porozumí, že se při nejlepším květu byrokracie přece úřednictvu dosti špatně dařiti může, poněvadž také i úředníci, jako celý národ, zcela odevzdáni jsou do vůle a milosti svých představených. Špatně rozuměl p. Picek našim slovům, míní-li, jakobychom záviděli úřednictvu větších platův a těch uniform atd. Není snad člověka, který by úředníkům veliké platy více přál, než právě redaktor „Slovana“, neboť jsem přesvědčen, že jen tenkráte může míti země dobré, schopné a poctivé úředníky, když se jim slušně platí, raději víc než méně, aby příčinu neměli na nedovolených a s důstojností úřadu nesrovnalých cestách peníze si dobývati, což vždy jest k větší škodě, než veliké platy. Právě z té samé příčiny budeme také vždy k tomu směřovati, aby se i učitelům a kaplanům slušné platy vykázaly, aby nemuseli štólu, sobotáles, otčenášky, koláče a posnopné sbírati: při tom budeme ale vždy horliti proti jezovitské hierarchii, proti faryzejství, proti špatnému zřízení škol, proti nevzdělanosti mnohých učitelů, tak jako proti byrokracii.“

K výtce pak, že prý bojem proti byrokracii přece jen podkopává důvěru v úřady, Havlíček odtušil touto biograficky zajímavou argumentací ad hominem:

„Proti mně rozšiřují zajisté političtí a národní nepřátelé ze vší síly své nedůvěru, tupíce a hanobíce mne brzy co nejnesmyslnějšího radikalistu a republikána, brzy zas co zbožňovatele ruského knutu; brzy co člověka nemajícího žádné svědomí, brzy zas co hrubého nevědomce; a není dosti na tom: tu rozšiřovala o mně jistá strana, že jsem dostal od ministra Stadiona 40 neb 60.000 zl. stř., tu zas rozšiřoval jistý komisař policejní v Praze, že jsem prý já udal ono májové spiknutí!! Když mi zapovězeny byly podruhé „Národní noviny“, rozšiřovala zas o mně jistá strana, že jsem to naschvál způsobil, abych si prý mohl nechati předplatní peníze atd. atd. Bůh ví ještě jaké jiné hanebnosti, které mi ani všechny k sluchu nepřišly, — a přece se mi zdá, že ani tím, ani vším jiným, cokoliv by si jen vymysliti dovedli, nedokáží toho, čeho by si přáli.“

Že Havlíček opravdu rozeznával mezi úředníkem a byrokratem, toho důkazem nejen skutek, že byl s nejedním státním úředníkem osobně přítelem, ale i řada dřívějších jeho projevův politických.

Tak na př. již 22. prosince 1849 psal v „Národ. Nov.“: „Važme si řádných a poctivých úředníků, buďme k nim všemožně uctiví, neboť statečný úředník jest občan dvojctihodný.“ Ale rovně záleželo mu na tom, aby občanstvo mělo u úředníka vážnost: „Vážnost tato se však nenabude nezdvořilostí a hrubým chováním k úředníkům, jak mnozí sprosťáci myslí, nýbrž naopak slušnou zdvořilostí a uctivostí, při tom však nezadáváním svého práva. Znej každý dle možnosti zákony, které se jeho věci týkají, a nedej si pak činiti od úředníka bezpráví, zároveň ale varuj se, abys to, co úředník, jakožto vykonavatel zákonů činiti musel, nepovažoval za jeho vlastní libovolnost, v každém případu, kdy se ti to nezlíbilo. Umějme vždy činiti náležitý rozdíl mezi tím, co úředník, jakožto zákonní předpis konati musí, a mezi tím, co by snad jen z vlastní libovolnosti k naší škodě, bez zákonného předpisu aneb proti němu činiti chtěl. Takové libovolnosti a protizákonnosti netrp nikdo od úředníků, nýbrž odvolej se hned k místům vyšším a nejvyšším. Zvláště pak co se národní rovnoprávnosti týče, nedejme si nikterak ubližovati. Kdyby se některý z nových, v českém okresu ustanovených úředníků shledal jakožto neumějící řádně česky, nepromeškejte žádnou chvíli, abyste tu věc nejen hned novinami oznámili, nýbrž také žalobu a stížnost proti tomu rovnou cestou k náměstnictví královskému do Prahy neb do Brna podali a sice vždy erga recepisse, aby se na ni zapomenouti nemohlo. Neprospívá-li to, ještě k ministerstvu dále a takový úředník musí být z českého okresu odstraněn, pokud něco platí slovo císařovo v ústavě.

Nedávejte se v takovém případu uchlácholit výmluvami, že na př. každý počátek jest těžký, že to dále půjde atd.: jest-li se hned na počátku pořádně o své právo neujmeme, přijde to poznenáhla zase tak daleko, jako dříve, že se nám bude úřadovat v jazyku cizím, nesrozumitelném. Podávejte k úřadům všechno jen po česku a nepřijímejte žádný rozkaz, žádný spis jinak než po česku. Právě ti z nás, kteří po německu rozumějí, mají nejpřísněji naléhati na rovnoprávnost; neboť oni jsou obyčejně vzdělanější a jest-li se vzdělanější o své méně vzdělané krajany neujmou, kterak se tito sami obhájí?“

Leč marné volání! Řady statečných lidí našich za jediný ten rok byly strašlivě prořídly. Sekerou reakce zkácené Lípy slovanské nedaly se více vzkřísiti k životu. Národ trpěl a mlčel, jen jedinký jeho syn, Karel Borovský, měl ještě odvahy a sily, zápolit proti té potopě byrokratické, — co novodobý Horatius Cocles, bránící otčiny sám a sám na mostě proti návalu nepřátel. Ale kde že dleli Římané, kteří by zatím rychle strhli most…? V této kritické chvíli učinil Havlíček totéž, co učinil v podobné situaci Léon Gambetta: Přemohl své city demokratické a zkusil appelovati na onu část — šlechty české, která před r. 1848 proti tehdejší libovládě byrokratické na sněmích stavovských odpor kladla:

„A ty česká šlechto, která žehráš na to, že’s odložiti musela své stavovské uniformy, uniformy to národa českého, chtěla bys snad nyní obléci livreji té byrokracie, proti které jsi malomocně opponovala, chtěla bys snad nyní pomáhati táhnouti triumfátorský vůz těch, kteří jsou jediní dědicové tvé ztracené moci?!“

Když pak byl těm „našim pánům“ řádně do pravdy pověděl, jak neměli dosud žádného srdce k utištěnému národu našemu, ba jak mnozí z nich spravedlivé a přirozené snažení utlačené národnosti české osočovali, prohlašujíce se zjevně pro germanisaci Čech, jakožto nevyhnutelnou prý výminku pokroku a civilisace (!) — dává jim na uváženou, jak nerozumně a sami proti sobě jednají, když od roku 1848 špatně ukrytým brojením svým proti svobodám lidu a proti samoprávnosti a ústavnosti, toliko reakci vodu na mlýn nadhánějí a pomstu zrazeného národa na sebe vyvolávají:

„Jest věru čas, aby alespoň ta část šlechty, která již dříve nějakou politickou činnost projevovala, nevydávala se v podezření, jakoby mlčením svým snad schvalovala ten způsob vlády, jaký máme nyní. Možná jest, že zásady této šlechty ve mnohých a snad důležitých ohledech s našimi se nesrovnávají; avšak právní vládu, vládu konstitučně obmezenou, ode vší byrokratické a ordonanční libovůle vzdálenou, poskytující dostatečné garancie osobní svobodě a jistotu jmění (ku které jistotě i to počítáme, aby se státní pokladnice libovolně a ordonančně do kapes občanů nezakořeňovala) — takovou vládu musejí si všickni neodvislí a poctiví lidé přáti, nechť jsou pak šlechticové nebo nešlechticové, mohovití aneb jen skrovně od osudu opatření. Na takovém základě jest vždy možné srozumění a čestnější jest, dle mého mínění, pro šlechtice, aby se podrobil sněmu z celého národa svého vyvolenému, než libovolným dekretům kterékoliv kanceláře!“

Byla to „holubice vyslaná z archy Noemovy“. Místo s ratolestí z vrškův české šlechty, vrátila se s listem, jejž poslal Havlíčkovi — dr. Rieger z ciziny. Proslavený řečník pravice protestoval tu co nejživěji proti každémukoliv vyhrazování předností šlechtě v našem zřízení ústavním. Havlíček mohl prý sice jedva zrakům svým věřit, však otiskl ráznou demokratickou tu epištolu v sešitu „Slovana“ ze dne 17. června 1850 za nadpisem „Aristokratie a ústavní svoboda“ úplně.

„Aristokratické zřízení Anglicka,“ psal dr. Rieger, „jest obyčejně ideálem všech liberálních aristokratů, ideálem konstitučního života, jejž by někteří z nich také u nás nyní rádi zavedli. Pohledneme-li však nestranně na slávu toho zřízení, musíme vyznati, že všecko zlé, všechen panperismus a všeliké zastaralé nešvary v Anglii právě v těchto aristokratických institucích hlavní pramen svůj mají… Tyto instituce, které svým časem dobré byly, ale celému způsobu smýšlení našeho věku odporují, nyní, kde se v samých Angličanech zvolna rozpadají, u nás chtít uváděti, by byl pravý anachronismus. Schází nám pro takové instituce lid, který by je respektoval, aristokrati v plné váze slova, schází celému národu našemu ten politický stabilismus, ten respekt stávajících institucí. A respekt zákona, který se zakládá v staro-konstitučních zemích ve zbožnosti a úctě k stáří ústavy a k dědictvím předků, musí se v zemích novo-konstitučních nahraditi nezávadnou racionálností, nepochybnou spravedlností institucí. To je jediný možný equivalent za historickou pietu. Je to zde jako v náboženství. Starý katholicismus zakládá se ve víře a zbožnosti, — na citu; nové víry musí si získati přívržence skrze rozum a přesvědčení. A kde má naše šlechta tu moc, to působení v národě, které má anglická?… Angličtí šlechticové jsou hlavní podporovatelé a vzdělavatelé národní literatury a vlasteneckého umění; v jejich středu je největší summa klassického vzdělání, politických známostí a zkušeností, parlamentárního talentu. Seberte všecky aristokraty všech zemí rakouských a neuděláte z nich ještě tu komoru pérů, jakáž by musela býti jen v poměru pro Čechy. Všecko progressivní hnutí v národu má v Anglii v čele svém největší část šlechticů a příbuzenstvo jejich. K tomu není postavení anglické šlechty ve společenství tak isolované, jako u nás. Ahnenproben, 6—12 Ahnen, grosse und kleine Hoffähigkeit — to anglický jazyk nezná.

Jak jinak je vše to u nás. Šlechta naše málo četná, od společenstva odloučená kasta, jejíž údové vespolek svou cenu a důstojnost tím výše kladou, čím větší je tato odloučenost od ostatního společenstva, čím menší jsou styky a vazby každého z nich s ostatními stavy — budou od těchto vždy jen co spolek cizí považováni, ne pak co starší synové téže rodiny. Moc vládní, spojenou s jejich privilegiemi, bude jim každý jiný k vládě schopný občan záviděti a za nespravedlivou usurpaci cizinců považovati a to s tím větším právem, čím vetší nully, čím méně zasloužilí a zkušení lidé následkem nově utvořených aristokratických institucí k řízení země se dostanou.

Ze všeho toho vysvítá, že jest to pouhá pošetilost, chtíti vystaviti konstituci dle obrazu anglické. Abychom to vyřkli jedním slovem, nemáme k tomu materiálu. Z cucků neutkáte batistový šat, z naší hrnčířské hlíny nevystavíte čínskou porcelánovou věž. Moudřeji učiníte, když z ní napálíte demokratických, sobě rovných cihel a z nich postavíte příbytek dle rozumu a potřeby národa.

Ostatně přicházejí tito pánové v mnohém ohledu trop tard. O národnosti toho lidu, z něhož sami vyšli, posud ani nevěděli — národ svůj ignorovali — a nyní, když se jim zrakové počínají otvírati, nyní, když zanedbaný Vašek, jako malý Herkules, zmije a slepejše jej poutající poškrtil a z vlastního nadání na švarného jonáka vyrůstá, kterýž o své újmě něco kalého dokázati hodlá, rádi by se mu za mentora postavili. — Což jste udělali ještě pro tento národ, od něhož žádáte, aby vám dal privileje a výhody? jakým činem zasloužili jste si důvěru jeho, aby vám svěřil řízení osudů svých? A pak, dejme tomu, a je to snad poněkud i pravda, že by se ke konstituci dle způsobu anglického u nás spíše než v některé jiné zemi živlové přirození našli, ale nezapomeňte, že mezi minulostí a dneškem leží rok 1848 a 1849 — které národ uvykly budoucnost svou v jiném světle si malovati! — Tenkrát vystavil si v nadějích svých chrám štěstí svého, svobody a budoucnosti své bez hořejšího aristokratického poschodí — neb se byl nenaučil považovati šlechtu za živý, činný a života schopný článek těla svého. — Půjčka za oplátku! Šlechta neohlížela se v obchodech svých na lid a lid nyní dělá oučet svůj bez ohledu na šlechtu.

Konečně je umělé utvoření anglicko-vzorové konstituce, jak již jsme pravili, úplný anachronismus — již s ohledu na celou konstellací politickou nynější Evropy. — Zásady svobody a demokracie žádají nyní plnější a pravdivější výraz v životě státním, než jej podává ústava anglická. Feudalismus je pochován v těchto létech na dobro a ti, kdož by ho chtěli znova vzkřísiti a zachovati v konstituci, nevyvedli by než nestvůru, která by se musela dáti do líhu aneb postaviti do kabinetu co kostra nějakého megatherion z předpotopního světa. — Živý tvor pro náš čas a věk z toho věčně nebude.

Ti pánové zapomínají ostatně, že tu sázku, o kterou by nyní na novo hru začíti chtěli, již dávno prohráli — a sice na Bílé Hoře — a to svou vinou. Kdyby nebyla tehdáž veliká většina stavu panského s Ferdinandem držela — a jemu k vítězství dopomohla — byla by povstala česká aristokratická monarchie, kteráž by byla více a více na sebe vzala podobu anglické a ten samý směr vyvinutí byla by zachovala; neboť byla povstala by způsobem podobným, jakož se mezi revolucí anglickou a českou přemnohé analogie najíti dají. Ale tehdáž odřekla se vysoká šlechta v Čechách práva svého k vládě, když Ferdinandovi dala všecku podporu svou, z ohledů ovšem dílem náboženských, ale namnoze též — pro zisky osobní a rodinné.

Za služby dvorské, za tučné úřady, za laciné statky konfiskované, za bohaté majoráty prodali absolutismu a jesuitům příhlas svůj k vládě ve vlasti své, jako Esau prvorozenství své za mísu čočky. Tento falešný krok vedl je vždy dále a dále — vždy více a více stala se šlechta naše na vzdor bohatství svého a rozsáhlého vlastnictví na zemi, šlechtou dvorskou, služebnou. Neníť zajisté v celém našem národě stavu tak zeslužebničelého, jako právě šlechta — neníť stavu, v němž by byla korrupce větší a nesamostatnost menší. Každý šlechtic považoval důstojenství komorníka a služebníka dvorského za hlavní illustraci jména svého, bez níž se obejíti mu bylo nemožno, a úřady dvorské, politické, vojenské i duchovní za část svých důchodů, za dobré zaopatření mladších synů, za kteréž se nerozmýšlel na výměnu dáti politickou váhu a samostatnost svou. Žádnému z nich nepřišlo na mysl, že by všickni tito úřadové byli ve společenstvě slušným podílem talentu, odměnou práce a zásluhy. Každý byl zvyklý považovati je za něco, co se dobývá za peníze a skrze protekce strejců a tetiček, a žádný neobával se, že by zadal důstojenství svému, když by lezl a prosil bureaukrata za ouřad. Věda, že takovouto cestou úřadu snadno nabýti lze, neviděl potřebu učiti se něčemu kloudnému — a zůstavil učení toto měšťanskému a selskému synkovi.

Je to věru pozoruhodno, jak málo illustrac ze stavu šlechtického u nás v literatuře, v poesii a ve vědě se nalezá — jak málo, zvláště v porovnání k jiným zemím a v porovnání k prostředkům jeho a příznivému postavení! A v naší národní literatuře stěží jedno neb dvě jména ze šlechty slyšeli jsme zazníti. A byť i ne vlastním skutkem — zdaž alespoň podporou a peněžitými oběťmi něco učinili?

Neníť v žádném národě šlechty k nalezení, kteráž by byla pro všecky vyšší interessy svého národa tak málo činila, která by lid svůj v nehodách a útisku tak chabě opustila, jako česká. A to všecko z úslužnosti ke dvoru — a cizojazyčné bureaukratii. Ať se zeptají ti pánové svého svědomí, na kom je vina, že i ten slabý zbytek staré svobody české, obsažený v řízení zemském, kterému by se ale byla mohla dáti váha a vyvinutí, stal se pouhým stínem — a posměchem lidu? Kde z nich který přinesl pro blaho národa oběť, ba jen v nebezpečenství uvedl své interessy osobní a rodinné. Oni se více zahazovali a snižovali k vůli kusu chleba, ač ho méně potřebovali, než mnohý syn chudého řemeslníka.

A z takové šlechty, myslíte, že by se dali angličtí lordové utvořiti, jen co by proutkem mávnul? Věru, z takového zúřadničilého pána tak málo bude pair, jako z dvorského lokaje veliký státník. — A tito lidé, kteří od kolika roků pro národ ani stébla nepřeložili, měli by býti hodni jeho zvláštní důvěry a podpory? V nich by měl vidět pravou representací? — K vůli těm měl by dát moc z rukou svých — a odejmouti více než polovici moci důvěrníkům a poslancům svobodně voleným — a to v nynější době, kde aristokratické instituce již téměř všude zmizely, ba i v samém Anglicku, kde tak pevně a široce zakořeněny jsou, vymírají? A na kolik let myslíte, že by mohl obstáti takový umělý jez proti neodolatelně stoupajícímu moři demokratie? — Musí být člověk věru zaslepen předsudky svého stavu a samolibostí, aby v možnost a trvání takové stvůry uvěřil! „K nemožnostem ať se netře smělost!““

Takáto husitsky hrdá mluva ovšem líbila se Havlíčkovi, i vzal proto za demokratickou tu filippiku Riegrovu ochotně odpovědnost na sebe: „Neškodíť říci šlechtě tu pravdu, že se k nám vždy jen cizinsky chovala, ano ještě nám překážela, my ale že jsme navzdor tomu přece jen již v celku cíle svého dosáhli a trvání národa svého tak pojistili, že bychom nyní nejen bez pomoci šlechty, ale třeba i navzdor jejímu překážení pokračovali.“

Ale co do věci samé setrval Havlíček přece jen při svém názoru, že chvíle té nehrozí nám stát aristokratický, jako spíše byrokratický, že se věci v Rakousku nechýlí naprosto ku podobě zřízení anglických, nýbrž spíše — ruských a pravé nebezpečenství, že záleží v tom, podaří-li se Alexandru Bachovi získati pro ten zamyšlený centralisovaný stát německého absolutismu veškeru šlechtu, jako již patrně získal veškeru hierarchii.

I neměli jsme naproti tomu nasaditi vše, abychom zlému démonu Rakouska překazili jeho snahu, dokud ještě čas? Havlíček věděl, že jest mezi českou šlechtou přes všechnu převahu živlův zpátečnických a nám úporných, přece ještě také slušný počet mužův poměrně liberálnějších, kteří již před r. 1848 stavěli se proti byrokratické despotii, kteří v březnu 1848 spolupodepsali petici měšťanstva pražského za naše dobré právo a posud se vládního centralistického proudu vzdalují.

Pravda, že i tito liberálnější, absolutismu odporující šlechtici zůstávali aristokraty a jakkoli hájili konstitučního zřízení a rovnoprávnosti, přece jen toužili, aby při revisi ústavy zavedeno bylo místo 500-zlatových voličů dědičné panstvo, které by mělo jak v ústředním parlamentu, tak i na sněmu království našeho, svou zvláštní sněmovnu. Než, bylo-liž s naší strany politicky moudré, příti se o tuto aristokratickou pretensi v chvíli, kdy zatím ve Vídni již Bach brousil sekeru na podetnutí veškeré ústavnosti rakouské vůbec?

Toť bylo pro praktickou mysl Havlíčkovu tolik, jako příti se o místo pod padajícím krovem. „Nyní,“ radil, „hleďme jen tuto liberálnější stranu šlechty české odtrhnouti od vlády a přivésti do opposice proti oné protinárodní, zpátečnické, šavlí břinčící aristokratii, kterouž chce Bach podle rady starého Metternicha podepřít nový svůj absolutismus.“

Když tedy v říjnu téhož roku liberálnější ta šlechta česká sjela se v Teplicích, načež v pražském listu „Union“ (arciť jen v nezávazné formě pouhého bezejmenného článku časopiseckého), popošla nám o krok vstříc, Havlíček dal jí, ovšemť zase výslovně jen za sebe, tuto zajímavou odpověď:

„Jest-li jsme slovům p. spisovatele dobře rozuměli,“ praví k nám: „Považujte nás za českou šlechtu, nechte nám upomínky na naše předky, dopřejte nám, jakožto synům vznešených rodů českých čestná místa na čele národa!“ Na to ale zase pravíme my k této české šlechtě: „Postavte se jen sami v čelo všelikého dobrého počínání pro vlast a národ, chovejte se jak sluší na potomky té šlechty české, která za příčinou nespravedlivého upálení mistra Jana Husa učinila ke koncilu kostnickému onen slavný dopis, jehož statečnost nemá tak snadno příkladu v dějinách jiného národa. Jsouce neodvislí a opatřeni hojnými statky, nebuďte služebníci, nýbrž svobodní mužové a zastavatelé svého i našeho práva, své i naší svobody: a uvidíte, že národ s vděčností vaše vůdcovství přijme a ctíti vás bude tak, jak ctil vaše předky.

V tom leží asi celý rozdíl mezi námi a p. spisovatelem přípisu k redaktoru „Unie“: on myslí, aby národ uznal šlechtu co šlechtu a přál jí nějaké přednosti, ač ne škodné národu; my myslíme, aby od šlechty vyšel počátek, aby ona se ujímala národa, aby ukázala, že jí na svobodě a na konstituci, na zvelebení národnosti slovanské tak jako nám záleží a že pak jistě národ rád jí popřeje mnohé z těch předností, na které jest zvyklá a které jiným na škodu nejsou.

Vyslovíme o tom zde své vlastní, osobní mínění: My sice čistě demokratickou ústavu a representaci nade všechno jiné klademe a nepochybujeme, že i v této možné jest každému nynějšímu šlechtici vyznačiti se a toho dosáhnouti, čeho v lordství dědičném hledají, totiž vážnosti a vyznamenání u národa. Vyznáváme ale, jak nyní věci stojí, kde ministerstvo oktrojující volební zákony umělo všude udělati ze skutečné menšiny většinu na sněmě, následkem čehož skoro nemožností jest, proti centralisaci nynější vlády a ve smyslu opravdu liberálním vůbec legální cestou na sněmích něco provésti, že bychom nyní srozumění naše s onou liberální stranou české šlechty na onom svrchu dotčeném základě nepokládali za nic škodlivého, nýbrž pod jistými výminkami za prospěch. Výminky, pod kterými bychom mohli svoliti k dědičnému pairství (lordství), byly by asi tyto:

Předně, aby zůstala na sněmu zemském jen jedna komora, ve které by seděla asi čtvrtina (nanejvýš!) dědičných pánů a tři čtvrtiny volených poslanců. Aby však voličové nebyli již rozděleni na žádné třídy, nýbrž, aby při velmi zmenšeném censu (tak asi, aby každý samostatný, nějakou daň direktní platící občan, voličem byl), celá země jen dle počtu duší na stejné volební okresy rozdělena byla. Tak na př., kdyby celý sněm český měl 200 oudů, bylo by mezi nimi 50 dědičných pánů a 150 volených poslanců, mezi kterými by dle počtu duší musilo býti asi 95 Čechů a 55 Němců. Při zřizování dědičných pairství musel by se ovšem ten samý poměr českých a německých rodin zachovati, totiž asi 2 třetiny českých a asi třetina německých.

Aby jen tolik nedělitelných majorátů zůstalo v zemi, kolik jest dědičných pairství, a ostatní jmění šlechty aby se proměnilo ve svobodné dělitelné statky jako jiné obyčejné. Aby též dle způsobů anglických kromě pairů nebylo již žádných privilegovaných občanů a aby tedy mladší synové pairů tak vstupovali do volebního obyčejného občanstva, jako jest v Angličanech.

Každý nahlíží, že by při takových okolnostech, kdyby totiž výminky tyto se zachovaly, opravdivá rovnoprávnost jen získala. Dědiční pairové by ovšem užívali znamenité přednosti před jinými občany, za to ale by byli kromě těch 50 pairů všichni ostatní občané sobě rovni a sněm takto sestavený byl by mnohem liberálnější, než podle nynějšího volebního zákona. Dle mého nevyvratného přesvědčení desetkrát raději vidím na sněmu dědičné pairy, než zastupitele 500-zlatových voličů. Dědičný pair musí na každý pád pamatovati také při všem, co činí, na čest své rodiny, on vždy se ctí své rodiny ručiti musí před veřejností za všechno, co na sněmu činí, kromě toho, maje veliké důchody vždy pojištěny, nepodá se jistě k lecjakýms špinavým spekulacím na újmu země: kdežto naopak voličové 500-zlatoví po vyvolení svého poslance před veřejností se ukryjí a vždy dosti lidí za poslance najdou, kteří se nebudou styděti za nic, co ve jménu svých voličů na sněmě mluviti a jednati budou, zastupujíce ve všem více svůj vlastní měšec než dobro země…

Ruzumí se však samo sebou, že by pak ona liberální strana české šlechty za podporování dědičného pairství z naší strany zase přilnouti musela docela k dosavadní slovansko-rakouské politice, kterou jsme až posud my zastupovali, že by zase tím samým způsobem podporovati musela náš boj proti centralisaci vůbec, v kterémžto pádu by skoro nepochybně bylo naše vítězství.“

„Ostatně“ — končil článek, „velice ba všechno na tom záleží, kdo jsou oni šlechticové, ve jménu kterých se ozval hlas v „Unii“, abychom dle toho věděti mohli, jak dalece upřímně jest myšlena jejich konstitučnost a jejich slovanství.“