Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XVIII. Z vězení do parlamentu

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
XVII. V dnech bouřlivých	XVIII. Z vězení do parlamentu	XIX. Mezi Charybdou a Scyllou

Údaje o textu
Titulek:	XVIII. Z vězení do parlamentu
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl první. Kutná Hora : Karel Šolc, 1883. s. 199–209. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

Pozdě u večer 7. července 1848. Havlíček ještě seděl za svým psacím stolkem v redakci. Psal cosi s patrnou horlivostí, „v prvním ohni“. Dopsal a četl si. Ten zvláštní trpký úsměv, kterého snad jedině český humor schopen jest, pohrával mu při čtení kolem úst: „A naschvál jim k tomu přimalujeme ještě ukazováčka!“

Načrtl pérem v čelo rukopisu ukazující „ruku“ a podal lístek běhounkovi z tiskárny. Na to vzal klobouk a šel jako obyčejně ještě na sklenici čaje do kavárny v Celetné ulici, kamž zapadával tehda zvykle náš literární a politický svět, když se mu nezdálo ještě z měšťanské besedy rovnou domů jíti.

Jakkoliv zábavné bylo by vylíčiti tehdejší život v kavárnách pražských, jenž měl zcela svůj zvláštní, nám již úplně neznámý ráz — přece dychtíme zajisté ještě více seznati, co as to Havlíček byl napsal? Pouze několik řádků, malý to dotaz ku „hraběti Oerinduru“. Zněl do slova: „S nevýslovným podivením a můžeme říci s úžasem, čtli jsme dneska ve Vídeňských novinách zprávu od hr. Lva Thuna dne prvního července k ministerstvu zaslanou, že prý zde v Praze ouplná svoboda tisku panuje a jen známým ministeriálním provisorním zákonem obmezena jest. Nám ale od J. Ex. samého hr. L. Thuna oznámeno bylo, že po čas obležení onen provisorní zákon o tisku neplatí a hroženo nám jest „nepříjemnostmi“.

Od té doby dnes už jest sedmý červenec, nám redaktorům však nic jiného oznámeno nebylo! Jak si to máme vysvětliti? Jest to opět Missverständniss? Očekáváme, že nám naše vládní noviny o této okolnosti nějakého vysvětlení podají.

K. Havlíček,
redaktor „Národních Novin“.“

Asi k půl noci uslyšel bratr Havlíčkův, jenž obýval pokojík při administraci, podivný dusot na schodech, těžké pravidelné kroky mnoha mužů a chřest zbraně. Aniž by rozžhal, vyšel do chodby a vyhlédl okenkem ve dveřích na schodiště. K nemalému ustrnutí spatřil je plné vojákův, kteří vedeni policejním zřízencem, s lucernou, v plné sbroji, s nasazenými na ručnicích bodáky vystupovali přímo ku bytu Karlovu.

Mžikem se ustrojil a vyklouznuv nepozorován z domu, chvátal za bratrem. Asi prostřed ulice jezuitské potkal bratra vracejícího se samotného z kavárny. Poznal jej již z daleka po kroku a srdce mu tlouklo. „Nechoď domů, Karle, už jsou tam pro tebe“ — bylo vše, co mohl ze sebe vypravit v první chvíli.

Havlíček se na okamžení zarazil, ale hned již také byl pevně rozhodnut. „Půjdu domů!“ Všecko domlouvání bratrovo bylo marné. Karel spěšným krokem chvátal ku Královské Lázni. Měl starost pouze o svou drahou Julii, kterou byl ještě na štěstí právě před několika dny poslal na zotavení ku své matce do Brodu, aby ji zpráva o zatčení jeho příliš nepolekala. Ubohá bylať vystála za nedávných bouřných dnů pražských více úzkostí, než slabé čivy její snésti mohly; a nyní měla zakusiti novou.

„Jste Karel Havlíček?“ znělo přivítání příchozích. „Jsem,“ odpověděl pevným hlasem náš Karel, „čeho si ode mne žádáte?“ „Přicházíme vás, pane Havlíčku, k rozkazu komandujícího pana generála zatknout.“ „A příčina?“ „Zde se vám udává.“ Při svitu lucerny dočetl se tu Havlíček v úřední němčině zatykacího rozkazu, že článkem o národních gardách spáchal cosi „Aufreizendes“ a přijde proto do vězení a před vojenský soud. Usmál se, a podav bratru ten kus papíru — místo sebe, pokynul eskortě: „Pojďme!“

Byla hodina s půl noci, když po starobylém kamenném mostě Karlově vedli našeho Karla Havlíčka, obklopeného četou vojákův s nastrčenými bodáky „jako delikventa“ na Hradčany do vojenských vězení. Ještě že ho nesvázali. —

Možno si domysliti, jaký poplach zpráva o noční příhodě té příštím jitrem učinila po veškeré Praze.

Číslo „Národních Novin“ ze dne 8.&nbs['července šlo na dračku, ač neobsahovalo než prosté a pouhé oznámení skutku, že redaktora „Národních Novin“ Karla Havlíčka o hodině s půlnoci vojskem odvedli, že ale noviny jeho vycházeti budou (pod redakcí Václava Nebeského) dále. — Nový ten čin libovlády jako nůž dotkl se roztrpčeného srdce národa.

Zajímavě, věru, pozahrá si někdy v dějinách rozmar náhody. Na jaké to zajímavé děje svítilo slunce téhož dne, který prvními růžemi zory své pozdravoval našeho Karla skrze mříže hradčanského jeho žaláře!

Téhož 8. července 1848 padaloť ve Vídni slabé ministerstvo Pillersdorffovo a padalo hlavně k vůli reakci v Čechách: k vůli hr. Lvu Thunovi a kn. Windischgrätzovi, věznitelům Havlíčkovým. V týž den pak dály se též po Čechách všeobecné volby do prvního parlamentu rakouského a lid český učinil z nich velkou a skvělou manifestaci proti reakci, vyznamenav důvěrou svou nad jiné muže, který s ní tak srdnatě zápolil nikoliv mečem, alébrž ostrým pérem svým, nikoli zbraní hrubou, alébrž zbraní ducha. Dne 8. července zvolenť vězněný Havlíček od lidu českého v pěti krajích našich za poslance do říšského sněmu, a sice ve venkovských okresech Humpoleckém 109 hlasy ze 157 volitelů, v Náchodském 66 hl. z 99, Jindřichohradeckém 63 hl. ze 125, v Říčanském 92 ze 108, v Novo-Benáteckém 79 hl. ze 128. Tím spůsobem na 300.000 lidu českého projevilo svou lásku a důvěru občanskou vězni reakce: zřetelný a důstojný to věru protest uvědomělého, práva a pravdy milovného národa. Zasloužená byla chvála, kterouž vzdal za to W. Nebeský „jadrnému a řádnému tomu lidu našemu, kterýž cítí, jakou moc volné slovo má a jakou důvěru zasluhuje muž, jenž neohroženě je užívá v prospěch národa“. — Lze si domysliti, kterak již tehda vrchnostenští úředníci a různí zabořilci proti Havlíčkovi agitovali. „Leckdes,“ podotýká Nebeský dále: „kuly se ouskoky, mluvilo se, že „proletář“ a „chlap jako literát“ nemůže zastupovati národ, ale nad těmi nadávkami a všemi ouskoky zvítězil zdravý soud lidu. Je v něm jádro posud neumořené ani staletým otroctvím…“

Nejstatečněji vedli sobě Humpolečtí a Heralečtí, mezi nimi zejména občané Josef Vašák, hostinský a František Metal, rolník z Heralce, kterýž všecky Němce té krajiny od protikandidáta, pověstného Frankfurtisty Křiwánka na stranu Havlíčkovu převedl; dále humpolečtí národovci F. L. Krajník, Fr. Nápravník, Jakub a František Smrčkové, Max. Bečvář, Josef Procházka, Jakub Motl, J. F. Kamarýt a j. — „Nelze nám ani dosti projeviti srdečnou naši radost nad Vaším zvolením,“ píší Havlíčkovi dne 8. července, „neb nejvřelejší naše přání jest, by národnost naše na sněmu říšském řádně zastoupena byla a to krom Vás žádný dle přesvědčení našeho nedovede. Stálo nás sice mnoho práce, abychom volení provedli, a tudy snažně Vás žádáme, abyste to volení na se u nás a ne jinde vzal. Neb po Vás má nejvíc hlasů Křivánek (znáte ho!), má totiž 13, je tedy nebezpečenství, že kdybyste nepřijal, snadno by Křivánek deputovaným se stal, aneb že bychom vůbec museli volit někoho ku komu žádnou takovou důvěrnost nemáme, jako k Vám.“ — Když pak obdrželi překvapující zvěst o zatčení a věznění svého zvolence, ihned shromáždili se znovu a bez dlení odeslali k zeměsprávci, jakož i k ministerstvu vídeňskému vřelou vlasteneckou žádost za propuštění Havlíčka z vazby. Pro paměť budoucích stůjž zde pěkný ten list statečnosti občanské v doslovném znění:

„Slavné c. k. zemské presidium!

Při volení vyslance na sněm říšský dne 8. t. m., jest velikou většinou hlasů a sice 109, redaktor „Národních Novin“, Karel Havlíček za deputovaného vyvolen. — S nejbolestnějším úžasem čtli podepsaní zprávu, že deputovaný jejich zatčen jest! — Opět tedy muž, v kterého celý národ český největší důvěru má, a kterého co nejvřeleji miluje!

Poněvadž pevně za to máme, že přestupek jeho nebude takový, aby zatknutí nevyhnutelné bylo, osmělují se uctivě podepsaní prositi, s čímž zajisté celý národ český souhlasiti bude, aby slavné c. k. zemské presidium zajatého, za deputovaného k říšskému sněmu pro Humpolecký okršlek vyvoleného Karla Havlíčka ze zajetí propustiti ráčilo, jej na svobodě vyšetřovati a co zákonně vyvoleného deputovaného k říšskému sněmu odejíti nechalo. Nížepsaní přednášejí žádost tuto ve jménu všech voličů zdejšího voličského okresu a podotýkají, že pro nebezpečenství průtahu s tou samou prosbou i zrovna k vys. ministerstvu ve Vídni se obracejí.

V Humpolci, dne 10. července 1848.“

(Následují podpisy důvěrníků voličstva.)

Podobné žádosti, podobné důkazy obecného pohnutí myslí a nejživějšího soucitu národa ještě z mnohých jiných přicházely stran.

„Veškerý národ,“ zněl všeobecný hlas, „jest přesvědčen, že Havlíček ničím se neprovinil, veškerý národ miluje a váží si toho muže poctivce, od něho očekává silné zastání svých interessů a svého práva. A teď právě jest muž taký národu vyrván.“ Ve voličských schůzích o ničem jiném nemluvilo se, nežli o nezákonném věznění Havlíčka. Toho se asi Windischgrätz nenadál. A k tomu ve Vídni nové ministerstvo (Doblhoffovo) a říšský sněm přede dveřmi, jenž bude dojista zatčeného člena svého reklamovati s veškerou energií prvních bojovných vznětů svých.

Nezbývalo tedy, než napraviti přehmat, jehož se dopuštěno, co možná nejrychleji. Po jediném předběžném výslechu upuštěno rázem od dalšího vyšetřování trestního a dnem 12. července propuštěn Havlíček po pětidenní vazbě na svobodu. —

Prvním jeho skutkem bylo, že napsal svým statečným voličům humpoleckým v poděkování tento list:

„Ctihodní pánové! Drazí přátelé a krajané!

Zrovna před malou chvílí propuštěn z nespravedlivého vězení, ve kterém jsem byl hrubou mocí proti všem výslovným zákonům a právům naším na hradě pražském držán, spěchám nyní se srdečnou vděčností děkovati Vám za Vaši velikou důvěru ve mne, dle kteréžto jste mne poctíti ráčili důstojností tou slavnou, jakož je zastupitelství Vaše na říšském sněmu ve Vídni. Stala se mi sice čest vyvolenu býti v pěti okresích, avšak mám mnoho příčin z Vašich rukou přijmouti tuto skvělou povinnost deputovaného, což také zejtra zdejšímu sl. presidium oznámím a Vám též se srdečným poděkováním oznamuji.

Zvláště ale děkuji Vám drazí přátelé za ono mužné, svobodomyslné zastání, s kterým jste se mne jak u zdejšího presidium, tak i u ministerstva ujali. Oustně o těch věcech, které příliš obšírné jsou, mnohem více pohovoříme, neboť na každý pád hodlám na cestě své do Vídně Vaše milé město uviděti a osobně se poděkovati.

Naše věci zde v Praze výborně stojí. Čím více se napínají oni, naši zastaralí a zatvrzelí nepřátelé, tím více vzrůstá naše síla; všichni stateční sestavují se pod naší korouhev; i poctiví Němci nyní s námi drží, přesvědčivše se, jak hanebně a lstně se proti nám jednalo a že my Čechové, upřímní hajitelé svobody jsme a setrváme. Vyšetřování o velikém spiknutí vázne, jak jsem pozoroval; velmi zapletli se do toho ti milí pánové sami a teď by snad rádi slevili, ale již je pozdě. Přeje Vám srdečně všechno dobré, poroučím se Vám“ atd…

Dva dni na to, v pátek 14. července oznamoval pak v čele Národních Novin čtenářstvu svému:

„Propuštěn jsa z vězení odejel jsem hned druhého dne, totiž včera na povolání své, jakožto deputovaný ku sněmu říšskému do Vídně. Redakci mojich novin převzal v nepřítomností mé ochotně na žádost mou vážený přítel můj Václav Nebeský, jemužto za takovou, v nynějších zvláště časech jistě velkou obětivost tuto srdečné díky vzdávám, přesvědčen jsa, že vážené čtenářstvo touto změnou zajisté nejen nic neztratí, nýbrž i získá. — O událostech, které se mně za posledních těchto dnů přihodily, nyní oumyslně mlčím, abych snad, jsa ještě tuze pamětliv trpkostí těchto, touto rozhořčeností svou nikomu křivdu neučinil. Po nějakém čase a při chladnější krvi podám o nich ouplnou zprávu. — Ostatně ovšem neopominu ve Vídni pilně do Národních Novin nejen o jednání sněmu, nýbrž i o ostatních všech důležitostech dopisovati. Karel Havlíček.“

Těchto několik řádků, tuším, nad jiné charakterisuje mysl Havlíčkovu, jenž nechce lehkovážně ukřivditi ani těm, kdož jej bezvinného mocí násilnou v noční době odvléci dali do vězení a tam drželi mimo všechen zákon. Jakož se laskavý čtenář upamatuje, jest to již podruhé, kdy odkládá Havlíček nakreslení obrazu persekuce přestálé za stejné příčiny k dobám pozdějším, jakoby tušil, že materiálu v té budoucnosti teprv přibude až běda!… Zatím však zažil opět chvilku vzácného nezkaleného blaha. Téhož dne, kdy Pražané četli v Národních Novinách jeho s Bohem, jižtě Humpolečtí s velikou slávou a radostí pozdravovali v středu svém chrabrého bojovníka svého: rozloučiv pak se s nimi jako přítel srdečný s přáteli, Karel náš chvátal do Brodu, v náruč své milované Julie; ovšem jen na krátko. Již dnem 10. července bylyť započaly předchozí schůze říšského sněmu ve Vídni a ježto rokováno v nich o jednacím řádě, záleželo na přítomnosti každého našince. — S jakými asi pocity opouštěl tentokráte Karel náš Čechy? — Zdaž věřil, že svobody a blaha chrám zbuduje se národu českému v té radě mnohojazyčné, jíž vykázali místo ve dvorní jízdárně vídeňské? Anebo šel tam s tím teskným, trpce skroušeným srdcem českým, které nemohlo se zbýti staré nedůvěry a pochybnosti? Kdož to ví! — Jisto jen tolik, že Vídeň nebyla domovem pro ducha Havlíčkova, a že by asi byl na směr politiky české v těch dnech osudných zcela jinak působil z Prahy co publicista pouhý pohlížející na věci z rozhledné té české bašty, — nežli působil z cizího ovzduší onoho „Bábelu na Dunaji“, kde bývá Čechu jako Anteu ztrativšímu rodnou půdu pod nohami.

Povězme zkrátka: Havlíček nevyniknul na parketách parlamentu vídeňského tou měrou, jak se všeobecně očekávalo. Byl sice co zpravodaj 4. sekce dosti zaměstnán, avšak k té úloze skvělé, již mu samo jeho postaveni v Čechách vykazovalo, ve Vídni nevyšinul se. Promluvil všeho všudy pouze jednu větší řeč a tož teprv ve 40. schůzí sněmu říšského dne 11. září 1848., když jednalo se o to, má-li býti pouze němčina úřadním jazykem parlamentu vídeňského, aneb mají-li i ostatní jazykové národův rakouských požívati tam práva rovného? Otázku vzbudili poslanci vlašští; žádali, aby všeliké návrhy, předlohy vlády, jakož i všeliké zprávy komissí, protesty a výtahy o jednání sněmovny byly pro ně úřadně ztlumočeny na jazyk jejich; kdykoliv pak by oni svým jazykem rodným promluvili, neb interpellovali, aby toto přednešení a interpellace jejich tolikéž úředně ztlumočeny byly Němcům. Petiční výbor přihlížeje k tomu, že deputovaní dalmatští a istriánští jazyka německého skutečně neznají, odporučoval žádost tu sněmu. Načež Havlíček: „Já se s návrhem petičního výboru dokonce srovnávám a navrhuji jen ještě, k tomu: aby před každým hlasováním, když toho deset deputovaných žádati bude, otázka, o které se hlasovati má, od translátora, komorou neb z komory vyvoleného, také v polském, neb rusinském jazyku nahlas přednešena byla.“

Proti tomu ozývá se pražský Němec, kněhkupec Borrosch: Bylo prý by to nákladné a zbytečné zdržování sněmu, ba cože horšího: pak mohli by prý všichni neněmečtí národové Rakouska s touže žádostí přijíti. — Vskutku ihned také poslanec Ambrož žádal totéž právo pro Slovince, a Brázdil pro Moravany. Havlíček však trvá na svém návrhu: „Nežádám toho dnes,“ praví, „pro svůj přirozený jazyk, ačkoliv jej tak cením, že mi žádný jiný tak drahý býti nemůže. Avšak na tomto sněmu náhodou skoro všickni deputovaní národu mého po německu rozumějí. (Odporuje se tomu z pravice.) Ovšem, pánové! A jestli několik, kteří ouplně nerozumějí, tož rozumějí aspoň z části. Proto jsem tedy o našem jazyku zmínky nečinil, nechtěje jednání sněmu bez velké potřeby obtěžovati, a očekávám, až jak konstituce Rakouska vypadne: podrží-li se pak zrovna takový sněm jako tento, ovšem musíme i my Čechové svého jazyka zde užívati. Nyní se ale jedná o věc nevyhnutelnou: 40 spoludeputovaných haličských sedí mezi námi, nerozumějíce ani slova z toho, oč se jedná. Nepříjemné události, které se proto nedávno v tomto domě přihodily (mezi Stadionem a Hubickým) mohou nám býti důkazem, jak potřebno jest návrh můj přijati. Nazývali jsme starou vládu despotickou, proto že národům nedovolovala účastenství míti ve zprávě zemské. A my, kteří se tak rádi demokraty nazýváme, vylučujíce velikou část spoluobčanů svých pro řeč jejich z rokování — činíme totéž! Račte jenom stav těchto našich spoludeputovaných povážiti, když oni svědomím zavázáni jsouce, nejlépe pro své komitenty a pro svůj kraj hlasovati, od rozličných stran pak zcela rozličné, ba protivné zprávy dostávají o tom, oč se hlasuje, a do největších rozpaků přivedeni bývají.“ — Strhla se prudká debatta. Trojan, Rieger, Potocki, Dylevski a Hausschild zastávají se návrhu Havlíčkova, kdežto z Němcův Borrosch a Löhner proti němu horlí, dokonce když jim Rieger odpověděl, že „Rakousko bude jen po tak dlouho pohromadě, pokud my Slované budeme chtíti.“ Posléze však přijat návrh Havlíčkův s velikou většinou.

Po druhé obrátil Havlíček na sebe pozornost sněmu říšského trefným šotem, jejž zasadil zcela z nenadání nejurputnějšímu našemu odpůrci, Čechožroutu Löhnerovi, pocházejícímu z našich Roztok nad Vltavou.

Bylo to 14. září, den po oné bouři vídeňské, která byla patrně sosnována frakcí frankfurtskou, jež hořela zlostí, že nemůže se svými velkoněmeckými choutkami proti slovanské většině ve sněmu ničeho zmoci, aniž ministerstvo Doblhoffovo sobě osedlati. Pobouřili tudíž studentstvo a lůzu proti ministerstvu i sněmu a věc vypadala dosti hrozivě. Ale vláda byla připravena. Rozvinula takou sílu, že buřičům opadla kuráž a oni s hanbou odtáhli. Strana Franfurtská co strůjkyně celého zmařeného úkladu byla zle kompromitována; Löhner však troufal si ji svým čelem zachrániti. Vyvstal hned příštího rána ve sněmovně a počal směle interpellovati ministerstvo, k čemuž prý včera rozvinulo takou ohromnou moc válečnou proti nepatrné pouliční výtržnosti? K čemuž prý falešnými zprávami, jako že se staví barrikády atp. znepokojovalo říšský sněm? Nuže ministr Bach sice dobře srazil schytralého pokrytce, dav mu na srozumněnou, že dobře zná ty ruce, které strojily tento nekonstituční úklad menšiny proti většině; avšak pravá rána padla od jinud. Ze sedadla č. 67. — (jež pro vykřičenost pražských sedmašedesátníků dlouho žádný nechtěl zaujmouti) nenadále ohlásil se náš — Karel Havlíček: „Mám pilný dotaz k panu předsedovi sněmovny! Pan Löhner diví se, kterak mohlo včera ministerstvo znepokojiti sněm zprávami tak nepravými, jako že se staví barrikády. Tážu se tedy pana presidenta, pamatuje-li se ještě, že byl to právě pan Löhner sám, jenž tuto zprávu do sněmu přinesl.“ — Homerický smích zatřese sněmovnou; president Strobach ale dosvědčuje Havlíčkovi: „Ovšem že se pamatuju.“ Zraky celého sněmu obrací se na Löhnera, jenž stojí tu jako opařený, lapaje po vzduchu a po výmluvě: „Neupírám,“ vypraví konečně ze sebe, „ale já tu pověsť panu presidentovi toliko pošeptal do ucha!“ — Nyní zabouřil teprv nerázný smích celou sněmovnou a Löhner byl přikrytý na dobro.

Havlíčkův humor byl by nepochybně ještě častěji podobně vyšlehl, kdyby mu ho nebyla kazila protivná ta zdlouhavost a těžkopádnost, jakou pracoval onen mnohohlavý parlamentární aparát se svými 380 poslanci. — Od jakživa nepřítelem dlouhých a jalových řečí, dbaje vždy toliko o zdatný skutek, nazlobil se Havlíček v tom prvním parlamentu rakouském, kde Roteck a Welcker, jakož i plané krásořečnění tak značnou roli hrály, víc než dost. Netrpělivě potrhoval nejednoho ze svých mnohomluvných kollegův za šosy, když tento nad potřebu řeč svou rozvláčel; v „Národních Novinách“ pak napsal výslovně: „Mohu se pochlubiti, že jsem ve sněmu pro své časté žádání o ukončení debatty téměř do přísloví přišel. Avšak nejvíce sami páni vysílatelé vinni jsou mnohých zbytečných řečí, protože vždy od svého poslance žádají, aby také on mluvil, čímž jej často k nepotřebným řečem zavádějí, an řeční pak jen, aby do novin přišel a svým nedočkavým vysílatelům o sobě něco slyšeti dal.“

Již tím mohla by se částečně vysvětlit Havlíčkova zamlklost v parlamentě. Avšak pravá a celá příčina jest asi prostě ta, že byl a zůstal Havlíček i ve Vídni tělem i duší žurnalistou, — že jediná publististika a nikoli tribuna byla vlastním jeho oborem, — péro jeho zbrani nejmilejší. Jediný pohled do „Národních Novin“ dotvrdí nám vše.

Havlíček od prvního počátku svého poslanectví zasýlá do svých Národních Novin o každém sezení a kromě toho i o všech znamenitějších událostech zjitřené Vídně den co den zevrubné kritické zprávy. Když pak nebylo právě sezení, psával opět úvodní články, jimiž by zpravil národ český o celém stavu věcí a politickém položení Rakouska. Jaká byla v tom ohledu píle a horlivost jeho, zjeví nám nejlépe těchto několik řádkův ze soukromé přátelské důtky, již posýlá té doby do Prahy své redakci. Opomenuli mu vytisknouti jeho referát vídeňský v čas; taká věc může pravého žurnalistu přivésti do ráže: „Dbejte mi na to,“ píše Havlíček do Prahy z ostra: „ať moje zprávy hned druhého dne v novinách vyjdou: chcete-li je tam dávat taky ještě o den později, to bude hezký pořádek. Já ani k obědu nejdu, jen abych do času byl hotov a pak se to má v Praze povalovat!“

Není věru úkolem malým podati o velikých debatách sněmovních stručný a přece věrný, úplný a živý obraz. Takou úlohu však sobě právě Havlíček byl vytknul — a nejzručnější žurnalista anglický může mu záviděti té chladnokrevnosti a bystrosti, kteréž je nezbytně zapotřebí zpravodaji, chceli řádně popsati bitvu, ať již skutečnou nebo parlamentární. On zná z každé, sebe větší řeči vyloupnouti vždy vlastní její myšlenkové jádro, on sděluje vždy čtenářstvu svému poctivě, dle pravdy, co který řečník, ať přítel nebo nepřítel říci chtěl, a při veškeré stručnosti, přece jen nešetře barvy, ni rázu, neukřivdí nikomu a zachová v celém obraze vzácnou míru souladu tak, že vše jest jako z jedné litiny. Nikde stopy rozčilení a chvatu, nikde nepozoruje čtoucí, že pilný publicista pro spěch ani neobědvává.

Toť věru kus poctivé, veliké práce, jež sama o sobě již stravuje sílu sebe obratnější a tužší. Havlíček ale uchoval si nicméně vždy ještě tolik křepkosti, že dovedl nad to ještě v obšírných úvodních článcích vysvětlovati lidu našemu celý směr tehdejší politiky našich poslancův, líčiti snahy, povahu a cíle ostatních stran, objasňovati politiku vlády a dynastie, slovem, udržovati lidu našemu na očích stále přehledný obraz všech těch zmatkův a křižujících se interessův tehdejší doby. Máme před sebou žurnalistu neobyčejné obratnosti a plastické síly, který umí svůj názor o věcech tak výtečně vyjadřovat a zastávat, pro přesvědčení své tolik a tak jasných důvodův snášeti, že čtoucí vrstevník nemohl o pravdě a zdravé rozumnosti takto vyložené politiky tehdejší pravice slovanské téměř ani pochybovati. Havlíček věřilť v to, co tvrdil a zastával, a síla víry té působila i na čtenářstvo.

Tím ovšem nepravíme, že by názor jeho byl býval ve všem pravý a správný. Naopak události dokázaly, že se Havlíček tehda na mnoze mýlil ve věcech i lidech a tož osudně!… I on bylť synem své doby a přese všechnu zajisté upřímnou snahu, aby chladně pozoroval a objektivně soudil, nicméně neubránil se omylům ani chybám tehdejší všeobecné nezkušenosti naší ve věcech politických a bězích revolučních. Však nezapomínejme, že bylo mu tehda teprv 27 let, a že uplynuly teprv dva roky od chvíle, kdy poctivě se byl Palackému přiznal, že posud zhola nerozumí politice. Havlíček spolehal v zkušenost a věhlas padesátiletého tehda histografa Palackého, který platil za nejbystřejší politickou hlavu naši, a nepochyboval, že jakož zásady a cíle naší politiky jsou šlechetné a pravé, — tak i cesta naše k nim jest moudrá a šťastna. A my zatím — již od první chvíle byli rozhodně na scestí.

Třásliť jsme se před děsným nebezpečím tam, kde ono pro nás již zpola minulo, a neviděli ho, kde v pravdě vyvstávalo; doufali jsme, kde nebylo čeho k doufání, a lámali si cizí hlavu, kde nám bylo pamatovati jen na svou vlastní; slovem, naše politická koncepce byla od počátku až idyllicky naivní a tudíž na dobro pochybená.