Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XVII. V dnech bouřlivých

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
XVI. Před výbuchem	XVII. V dnech bouřlivých	XVIII. Z vězení do parlamentu

Údaje o textu
Titulek:	XVII. V dnech bouřlivých
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl první. Kutná Hora : Karel Šolc, 1883. s. 185–198. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

Pravá to byla červnová bouře, jež o polednách 12. června 1848. zaburácela Prahou a proslula v dějinách jménem událostí svatodušních…

Přihnala se tak náhle, tak nenadále, že nás překvapila jako zemětřesení. Nějakým povstáním, nějakou revolucí neměla by se ta potržka nikdy zváti. Nebyloť sledu o nějakém vůdci, o nějaké organisaci, účelnosti, ba ani o jakés myšlénce toho vzbouření. Byl to prostě výbuch dlouho nastřádané rozkvašenosti národa, — důvodné nedůvěry a rozhorčenosti lidu proti tajemně se blížící příšeře reakce. Bylo-li jakéhos uvědomělého strůjce jeho, byla to jedině strana aristokratická.

Neomluvitelný ten útok granátníkův Windischgrätzových na bezbranný zástup rozpoutal přesycenou elektrickou atmosféru, zločinný ten výstřel reakce strhl lavinu a proměnil lid dosud zpívající v rozkáceného lva. Když Havlíček uslyšel co se to na ulici strhlo, vyběhl všecek trna z domu a chvátal do kolleje Klementýnské. Nevěřil svým očím, vida ty mžikem vzrůstající barikády po ulicích, ten divý shon na všech stranách, to rozčilení bojovné starých, mladých — to nádvoří jezovitské kolleje proměněné v tábor českých — „povstalcův“!

Prožili jste kdy podobné dějinné chvíle? Pak víte také dobře sami, jak neodolatelně a úchvatně působí na nervy člověka sebe chladnokrevnějšího ohromný ten hluk zjitřených zástupův, ty zmatené pokřiky vůkol, to víření bubnův, to troubení, zvonění na poplach, v něž mísí se praskot pušek, dunění děl a sténání raněných… I Karel náš pozbyl své duchapřítomnosti a rozvahy té chvíle. Pomyšlení, co bude z věci naší, udolají-li nás Windischgrätzovi granátníci a dragouni, rozčilovalo jej tou měrou, že nebyl téměř s to, aby opanoval sebe: nahodil se zrovna k tomu, když přivlékli studenti do kolleje jakéhos darebáka W., usvědčeného, že dělal proti lidu udavače. „A toho je. schopen český student?!“ rozlítil se Havlíček necítě se hněvy: a popadnuv silný- provaz, jenž se mu právě nachomýtl, počal ničemníka nemilosrdně mrskati, až mu jej vytrhli z rukou.

Rovněž mocně dojala mysl Karlovu tato scéna: Mezi malým a velkým staroměstským náměstím pnula se mocná barikáda, kterou ani ještě 13. června vojsko netroufalo si ztéci. Střílelo na ni z oken domův u kostela Týnského, jež mělo vesměs obsazené. Tím spůsobem živá duše neodvažovala se na velké staroměstské náměstí, přes něž co chvíli hvízdaly kule s té i oné strany. Toliko jakýs opilec odkudsi vymotal se a postaviv se ti sochy Panny Marie do prostřed náměstí, nepřestával vojákům spílati všech možných jmen. Rozumí se, že mu tito opláceli nadávky ostrými patronami, leč ku podivu: žádná kule ho nezastihla, on bez úrazu usedl u sochy a hulákal dále. Y tom otevřela se vrata jednoho domu na náměstí a jakás dívka, — snad dcera nepříčetného člověka toho, běží přes náměstí k soše. — Havlíček, hledící s barikády, trhnul sebou, spatřiv to odvážné dítě. Ale tímž okamžením zablesklo se také v jednom z oken před Týnem, výstřel zarachotil a ubohá dívka skácela se u prostřed náměstí zastřelena k zemi. — Výjev ten hnul srdcem Karlovým nevýslovně; hlas jeho se třásl, bledost nevýslovného bolu rozlila se mu po tvářích a jeho temné oko dlouho plálo divným, předivným žárem. — Však záhy nabýval opět chladný rozum převahy nad vášní a příštího jitra již vidíme Havlíčka opět v táboře studentstva, ale nikoliv snad aby spisoval provolání povzněcující k dalšímu boji, nýbrž domlouvajícího jim důtklivě, aby propustili na svobodu hr. Lva Thuna, kteréhož byl den před tím medik Jiří Dolejšek v ulici Jezuitské zajal a jenž odtud studentstvem v slušném vězení v kolleji Klementýnské držán byl.

Takto sama náhoda dodala nezorganisovanému vzbouření podoby revoluční. Co ale chceme vlastně s takovým zajatcem počíti? tázal se Havlíček. Chceme jej vězniti jako rukojmě? Chceme hroziti, že utratíme zeměsprávce, nebude-li Windischgrätz odvolán? Toť přece nerozvážná hra. Zrovna propuštěný Thun může jakožto zeměsprávce. pod nímž veškerá občanská i vojenská moc postavena jest, spůsobiti žádoucí narovnání odstraněním zpátečnického jenerála, nikdy ale Thun námi zajatý.

Skutečně také večerem 13. června, když byl se i Palacký „zaručil za čestnou povahu hr. Lva Thuna“, studenti tohoto bez úrazu propustili na svobodu. A hle, čemu chtěla ironie osudu. Právě Havlíček měl velmi záhy zakusiti trpké protivenství téhož hr. Lva Thuna a již po několika letech oba ti mužové stáli jako nejrozhodnější protichůdci na jevišti dějin proti sobě, až tě v pátém aktu tragödie spatřujeme p. Lva Thuna na křesle absolutistického ministerstva Bachova, — Havlíčka však co oběť mstivosti ministerské hynoucího v srdcemorném vyhnanství…

Po dvoudenním boji, ve středu 14. června rozlétla se po Praze zpráva, že přijeli z Vídně hr. Mensdorff a dvorní rada Klecanský, jakožto dvorští komissaři posláni od ministerstva vídeňského, aby mírným spůsobem pokusili se o utišení bouře. O jednání jejich různé pověsti kolovaly. Vypravovalo se, že připověděli netoliko všeobecné prominutí povstalcům, ale i odstranění knížete Windischgrätze, budou-li odstraněny barikády a nastane-li utišení trvalé. Nástupcem Windischgrätzovým že stane se hr. Mensdorff.

Naproti tomu žádali studenti, aby kromě toho i vojsko odtáhlo z Prahy, až na to, kolik ho nezbytně zapotřebí k osazení stráží a bran společně s měšťanstvem a studentstvem. Dále pak, aby již bez odkladu zřízeno bylo slíbené odpovědné ministerstvo pro Čechy a počalo jménem J. M. C. krále zemi českou samostatně spravovati.

Blahá naděje naplnila mysle Pražanů, když odpolednem vojsko počalo se chystati k odchodu a propouštělo zajaté povstalce na svobodu. Vskutku také v noci nastalé Windischgrätz všecko vojsko z Nového i Starého Města odvedl přes Štvanici a přes Vltavu na Letnou. Ráno ve čtvrtek 15. června uzřela se tudíž Praha prosta vojska a již chtěla uvěřiti, že má vyhráno. V tom ale již také rozlétla se zpráva, že vojsko sestupuje s Hradčan na Malou Stranu, že obsadilo děly Petřín i výšiny hradčanské, ba že rozestavuje děla na sám malostranský břeh Vltavy proti Starému Městu. Rázem bylo po radosti. Znovu nastal shon, znovu počaly se stavět barikády a bíti na poplach.

Tu pojednou, okolo osmé hodiny ranní zarachotila od břehu malostranského palba Windischgrätzových děl. Granáty, kartáčové kule a šestiliberky sršely plné čtyři hodiny na Staré Město a zejména na kollej Klementýnskou.

Havlíček bydlel tehda v Královských lázních, blíž kamenného mostu v domě čís. 195., maje vyhlídku z bytu svého na Vltavu. Nalezal-li se až dotud, tak říkaje v středu uhájené ještě posice povstalcův, tož byl za to nyní strategickým obratem Windischgrätzovým rázem vydán v terč dělostřelbě reakce.

„Po celý čas střelby vojska z Malé Strany,“ píše v „N.  N.“ — „lítaly kule kartáčové skrze okna mého bytu.“ Lze si pomysliti jeho úzkost o milovanou Julii, kterouž u prostřed nejprudší kulopalby odváděl z ohroženého příbytku v hostinný dům přítele Dra. Kašpara na Příkopech. Nicméně dovedl si božský humor Havlíčkův pozahráti později i se vzpomínkou na toto přestálé nebezpečí života. „O svatodušních svátcích“ — vypravuje v „Šotku“ (příloze to k „Národním Novinám“) — „bydlel jsem zrovna u řeky na Starém Městě Pražském, okny na Malou Stranu. Každý nahlíží, že tam byla tenkráte špatná vyhlídka.

Když tedy v tento čas pumy, granáty, koule a podobná drůbež okolo mých oken Pánu Bohu do oken lítala, poštěstilo se přece konečně jednomu čipernějšímu granátu rovnou cestou do mého okna zaskočiti a to sice zrovna do toho, u kterého jsem při svém psacím stolku seděl… V prvním okamžení myslil jsem, že tento granát komandován jest, aby mi hlavu utrhl; avšak obávání mé bylo nepotřebné; granát byl povážlivější, než ti, kteří jej poslali; věda, že jest hlava u redaktora hlavní věc, vyhnul se jí zdvořile a sedl si stranou na zeď. Tak jsem kromě hřmotu, smradu a kouře většího nepohodlí nezakusil.“ — Když ničeho jiného, aspoň tu svou knihovnu byl by si rád Havlíček uhájil před ohněm a proto vracel se přes prosby ubohé své choti vždy opět v ohrožený byt, jakmile palba na nějakou hodinu ustála.

Nerovný boj ručnic proti dělům nemohl dlouho trvati. Praha se vzdávala, ale za to vojsko nechtělo nyní žádnou mocí dopustiti, aby generál Windischgrätz byl nahrazen Mensdorffem. Odkud ta náhlá láska vojska k Windischgrätzovi se vzala, jest podnes jednou z četných záhad oněch chvil; jisto jen tolik, že odtud byl Windischgrätz neobmezeným pánem situace, že pyšně odmítl všechno porovnání a chtěje Prahu donutit ku vzdání se na milost i nemilost, že večerem 17. června z čista jasna obnovil děsnou, koncentrickou palbu na mlýny staroměstské, kteréž o 10. hodině již stály v plném plameni. A nejen veškeré mlýny staroměstské, i protější Kolloredský dům střelbou jest pobořen a zapálen. Nyní ovšem podobalo se, že jest byt Havlíčkův i s redakcí „Národních Novin“ u prostřed žároviště tak obrovského nadobro ztracen. Na hašení nebylo lze pro déšť kulí ani pomysliti.

„Popisovati tuto noc,“ dí Havlíček, „kterou celá Praha zakusila v úplné hořkosti, toho nikdo ode mne nežádej…“ Ale na štěstí bratr jeho František, jenž řídil tehda administraci Novin, vydržel statečně v ohroženém bytě, strhal svornostenskou pikou hořící již rámy oken i záslony a sházev vše do vody, zachránil šťastně ještě s jedním venkovanem byt i redakci Karlovu před vyhořením. Lze si pomysliti ráno milý úžas Havlíčkův, když prodrav se k místu požáru v pevném domnění, že na místě bytu svého neshledá než kouřící se spáleniště, našel zatím vše uchráněno. Nesměle otevřel dvéře pokoje svého a zůstal v nich státi vůči bratru, jako by nevěřil svým vlastním očím. — Na návrat ku práci redakční nebylo však dlouho ani pomyšlení. Jednak hořely mlýny po celý týden a nesnesitelný čoud naplňoval všecko okolí, jednak nastal nyní v Praze a v Čechách vůbec stav úplné nevolnosti.

Windischgrätz prohlásilť obležení s náhlým soudem a úřadům dávaly se tu v Rakousku první opět instrukce ku ničení jedva povolené svobody. Hosté slovanského sjezdu vypovězeni z Čech, sněm český libovolně odložen, ač se k němu právě těch dnův konaly volby, svoboda tisku, svoboda osoby, svoboda spolčování a shromažďování se zrušeny. Přísný rozkaz poroučel všeobecné odevzdání zbraní a rozpuštění všech ozbrojených sborů občanstva, aby národ český stal se opět tak bezbranným jako byl po dvě století.

Na venkově nastalo stíhání studentův z Prahy uprchlých a vůbec nejlibovolnější pronásledování národovcův. Aby pak reakce toto své rušení ústavních práv nějak ospravedlniti mohla, jala se mluvit o široko daleko rozvětveném revolučním spiknutí, jehož nitek prý se musí hojným zatýkáním a vyšetřováním trestním dopátrati… Na tom ale nebylo dosti: Současně zaplaven veškeren zahraničný německý tisk zprávami nejhanebnějšími o Praze, které překonávaly vše, co posud bylo o nás světu kdy nalháno.

Bartolomějskou noc chtěli prý jsme Němcům připravit, nejhroznějších ukrutností prý jsme na nich páchali atd. A zatím, co nás takto hyzdili a mravně vraždili, Praha jako v kleštích! Sevřena vládou vojenskou jako ve válce. Všechna komunikace myšlének zastavena, žádným novinám nedovoleno vycházeti, nikdo nesměl promluviti veřejně. Přes deset dní trvalo toto umlčení národa rukou železnou. „Celý ten týden po událostech svatodušních,“ jsou slova Havlíčkova: „nešla pošta, my v Praze věděli jsme o celém světě tak málo, jako celý svět o nás, ba ani v Praze nevěděli jsme v jedné ulici, co se děje v druhé! Když přestal boj, počali jsme se po Starém a Novém Městě ohlížeti, potkávali jsme se a divili se jeden druhému, že ještě žijeme…

Mnoho mužů vzali do vězení na Malou Stranu, mezi nimi i hraběte Vojtěcha Deyma, nakladatele těchto novin, jenž již od 13. t. m. ve vězení sedí, aniž víme pro jakou vinu.“

Takto-li vypadalo to v hlavě království, lze si domysliti, jaký byl teprv stav po venkově! Konečně v sobotu 24. června vyšly „Národní Nov.“ opět. „Očekáváte ode mne vším právem,“ psal tu na předním místě Havlíček svým venkovským čtenářům, — „úplné a dokonalé zprávy o strašlivých událostech pražských v týdnu svatodušním.“

„Vímť, že každý v dobách tak hrozných, kde se po venkově rozšiřovaly nejpodivnější ústní zprávy dílem z nevědomosti, dílem ze zlých úmyslův, že každý v takových dobách každou hodinu bolestně čeká na noviny: ale celý týden po sv. Duchu nemohli jsme v Praze dokonce žádné noviny vydávati. Celá Praha bylať veliké bojiště… Nyní prohlášeno jest nad námi vojenské právo; na Hradčanech sídlí naše nynější vláda: kníže Windischgrätz a hr. Lev Thun a nevíme žádný v jakém poměru jeden z nich k druhému a oba zase k ministerstvu, neb k J. M. C. stojí…

Redaktoři všech pražských novin učinili strany opětného vydávání časopisů svých kroky u hr. Lva Thuna; praveno jim jest, že svobodu tisku mají, ale, — jest-li něco „Aufregendes“ (popudlivého) napíší, že budou souzeni ne podle zákona o tisku, nýbrž dle — vojenského práva.

Neznám sice žádný paragraf vojenského práva, který by o redaktorech a o tisku jednal, ale představuju si v duchu, jak asi bude redaktorovi slušet státi před vojenským soudem a souzenu býti dle subordinace! Umínil jsem si tedy, že nevydám raději žádné „Národní Noviny“, pokud trvati bude stav obležení a vojenské právo. Poněvadž ale včera večer počaly již německé noviny vycházeti a poněvadž se již čtvrtletí ku konci chýlí a nespravedlivé jest věru, aby předplatitel na darmo své peníze vyhodil: odhodlal jsem se i já vystoupiti opět na světlo. Lhát nechci a nebudu: abych ouplnou pravdu a celé své upřímné mínění vyslovil již nyní, tohoť snad nikdo ode mne žádati nebude. Hotov jsem zodpovídati každé slovo před nejpřísnějším soudem, bude-li jen spravedlivý a lidský. Ostatek ale Bohu poručeno!“

A po těchto zmužilých slovech přistupuje chrabrý Karel náš ihned ku vylíčení „událostí pražských v týdnu po svatém Duchu“, s neohrožeností dějepravce, který zasvětil péro své jediné pravdě.

Nejprvé odmítá a poráží bídné ty klevety a bohomrzké lži vídeňského časopisectva o našem boji, které zůstanou věčnou skvrnou publicistiky německé: „Bůh a spravedlnost — ne obyčejná, kancelářská, ale ta spravedlnost, která bez zákonů psaných sídlí od přirozenosti v srdci lidském, — pokárají hanebníky, kteří ďábelskými prostředky snaží se uškoditi našemu ubohému slovanskému národu.

Lež každá padne konečně na hlavu tu, z které vyšla, a pravda nezůstane věčně tajna…“ Sama vláda na hradě pražském jest prý nyní otočena tím chumelem klevet: „Pátrá po nějakém prý strašlivém spiknutí proti dynastii a proti Rakousku a drží tam veliký počet uvězněných všeho druhu, tak že již podle této rozmanitosti uvězněných patrně vidíme, že jest na omylu. Vláda naše vždycky buď snad z hrdosti neb z nevšímavosti na nás tak zvané vlastence hleděla vždy skrze bělmo a nevzala si nikdy práci poznati nás, naše tendence, naši sílu, naše smýšlení. Vy ale buďte ubezpečení, že žádné spiknutí nebylo a když pravím, žádné nebylo, myslím tím, že jsme my — (a kdo jsme my, to snad víte) — žádné neobmýšleli a obmýšleti nemohli… Pravdivý původ a příčina celé té pražské věci jest osoba knížete Windischgrätze, zdejšího komandanta…“

Ale v následujícím čísle pouští se Havlíček již do přímé polemiky se samým hr. Lvem Thunem, jenž v úradní vyhlášce (ze dne 21. června 1848.) tvrdil naopak, že prý „také v Čechách mocné vzbouření se zamýšlelo a rozsáhlým spojením připravováno bylo“, a že prý se „o nic menšího nejednalo, než o revoluci proti zákonnité vládě, o proskripci těch, kteří se jí zmužile stavěli na odpor, o domácí válku v celé zemi se všemi strašlivými jejími následky“.

Načež Havlíček mu odpovídá: „Dle práva v konstituci nám uděleného, můžeme o každém kroku vlády projeviti své svobodné mínění. Líto jest nám tedy, že musíme tento spis hr. L. Thuna viniti z nepředloženosti, která nikomu tak málo nesluší jako osobě ve vysokém ouřadě postavené. Dočkejme času a ukáže se, jaké bylo spiknutí, — myslíme, že vypadnou důkazy tuze hubeně, a že pak vláda bude v nepříjemném stavu, protože uvěřila lidem udávajícím českou stranu z pouhého nepřátelství. Doufáme, že není již doba tak daleká, kde celé to strašlivé spiknutí co bublina se rozplyne, za kterou nic jiného viděti nebude než — vypálené mlýny a — předhůzky svědomí.“

Skutečné také přišel den, kdy slova Havlíčkova došla úplného naplněni, kdy vláda musila upustit ode všeho dalšího vyšetřování vězněných a omlouvati se, že vše bylo pouhým — „nedorozuměním“.

Ale nyní byl Havlíček pro odpověď svou pohnán před hr. Lva Thuna na hrad pražský „a tam přísně napomenut s výhrůžkou trestu při stejném opakování“. — Tou dobou již všude byly vykonány volby do ubohého toho „ústavodárného“ sněmu českého a Havlíček zvolen bez všeho přihlašování se za poslance ve vikariátě čáslavském. Poslanec sněmu českého musel býti však aspoň 30 let stár, a Havlíčkovi bylo teprv sedmadvacet! Upozornil na to voliče. „Avšak — doložil — hodlám se nicméně k samému sněmu se žádostí obrátiti, abych přece co řádný deputovaný připuštěn byl, poněvadž: 1) na říšský sněm vídeňský každý 24. letý za deputovaného voliti se může, 2) poněvadž již na třetí rok co redaktor odpovědný politických novin ne sice vyvoleným, ale přece skutečným zástupcem aspoň jedné části národa našeho jsem.“

A zatím dávno dožil se Havlíček 30. roku svého, však sněmu království českého se nedočkal. Vídeň bylať opět statnější Prahy. Zatím co u nás otevřené mraky reakce tížily mysle, ve Vídni vesele svítilo slunce svobody a všeobecné volby do ústavodárného sněmu říšského staly se skutkem. Politikové čeští podnikli je bez odporu. Havlíček sice trpce na to žehral, proč že hr. Lev Thun otálí se sněmem českým, on bystře poznával, že to počínání převrácené volati nás k budování ústavy pro veškeré Rakousko, dokud nemáme prvé hotovou ústavu Čech a že vykonáním voleb do parlamentu vídeňského opouštíme stanovisko státního práva českého… Avšak vůči tomu neslýchanému násilí, jaké se nám dálo pod vojenskou vládou Windischgrätzovou, nezbývalo než užíti každého prostředku, jenž naskytoval se nám ku znovu dobytí ztracené volnosti. My v Praze nesměli hlesnouti, nám tu právě Lev Thun zrušil i ten nevinný Národní Výbor, poněvadž prý se mnozí údové jeho účastnili vzbouření a zločinného popuzování lidu venkovského, tak že vážnost shromáždění toho jest prý zničena… A hle, ve Vídni otevírala se nám svobodná tribuna, parlamentu obklopená většinou slovanskou. Měli jsme zůstati v Praze? Nebylo se co báti, že by bez nás dopadlo znovuzřízení Rakouska hůře, nežli když my Čechové při tom budeme? Kdo mohl říci, kdy a zdali vůbec dočkáme se svého českého sněmu? I nebylo-liž by větším zlem zůstati zcela beze všeho zastoupení, nežli obeslati sněm vídeňský, kdež se vždy mohlo protestovati proti rušení práv koruny české a vyhraditi Čechám v ústavě říšské jistou autonomii.

Tyto důvody přiměly Havlíčka, že netoliko nevystoupil proti volbám do říšského sněmu, ale že naopak do něho kandidoval sám. Spůsob kandidatur byl tehda u nás ještě velmi prostosrdečný. „Poněvadž čas kvapí,“ zněl úvod kandidátní listiny v „Národních Novinách“, — „podáváme tuto jména některých našich mužů, o kterých myslíme, že by co poslancové záležitosti naše ve Vídni dobře vyjednali. Ovšem jsme jen na kvap a z paměti jména ta sestavili a proto nebudiž nikomu na urážku, jestli své jméno ve výkazu nenajde. Budoucně i beztoho doplňky dodáme.“

Následuje pouhá řada jmen s Pavlem Josefem Šafaříkem v čele, aby si voličové dle libosti sami vybrali; zajímavý to vskutku seznam tehdejších horlivých našincův, však spolu i některých známějších Němcův, kteří nám tehda ještě neukázali zuby. Co učinil čas z většiny těchto lidí! Do všech možných směrův, barev a táborův politických je rozptýlil tak, že tomu, kdo nezná ducha doby a lidí v roce 1848., zůstává dnes číro nepochopitelným, jak mohl Havlíček odporučovati národu takovouto mosaiku živlův a povah nejrozmanitějších.

Ovšem, tehda byli svobodomyslní všickni. Neméně baví dnes, čteme-li k závěrce toho seznamu kandidátův: „Konečně sebe i redaktor „Národních Novin“ K. Havlíček do důvěry krajanů svých co kandidát poroučí. Smýšlení moje jest beztoho z novin důstatečně známo a přál bych si, pakli mne důvěra krajanů té cti hodným uzná, záležitosti jak českého tak i celého slovanského národa ve Vídni zastupovati.“

Zatím se tam byl již poctivý náš Karel Sladkovský statečně a platně zastal jména českého; zvolen byv v osudných chvílích 16. června za člena deputace vyslané od města Prahy ku vládě vídeňské, aby žádala za odvolání Windischgrätze i Thuna, Sladkovský neohroženě vystoupil ve Vídni proti mrzkému tomu podezřívání a ostouzení nás tiskem německým. Zejména bránil nás před vídeňským výborem bezpečností řečí tak ohnivou a chrabrou, že výmluvnosti neohroženého mladíka podařilo se dobýti vítězství pravdě a otevříti Vídeňákům oči: tiže nepřátelé jména českého, kteří s netajenou radostí byli nedávno ještě vítali zvěst o bombardování Prahy a od srdce nám přáli toho pokoření krutého, — nyní poznávali svůj omyl a jali se od ministerstva Pillersdorfova rozhodně požadovati, aby učinilo tomu řádění reakce v Praze přítrž a ssadilo Thuna i Windischgrätze s jich úřadův.

Pillersdorf ovšem váhal, ale reakce přece odtud znamenala, že se jí hra hatí, že se přenáhlila, anať troufala si vystřeliti v Praze, kdy vůkol ve světě ještě procitlí národové stáli v nepodlomené síle. Však aspoň tu kořisť, kterou nám vychvátila — český sněm — nehodlala více pustiti. Všechno usilování našich lidí o jeho svolání, třeba jen na čtrnácte dnův, zůstalo marným.

Lev Thun vymlouval se na vídeňské ministerstvo, ba konečně nám i řekli, že prý sněm český již proto držán býti nemůže, poněvadž většina poslanců k němu zvolených dopustila prý se velezrády!

O odpovědných nejvyšších úřadech zemských už dokonce ani řeči! Nechť prý zkusíme své štěstí ve Vídni… Dříve ale, než se nám tam otevřela tribuna, ještě jsme si měli vystáti svůj očistec v Čechách. Netoliko že stav obležení v Praze trval u vší přísnosti dále, nejen že za Slovanským sjezdem a za Národním Výborem i tu naši „Svornost“ nám zničili, ale po venkově našem všude stíhány trestně národní gardy, kteréž chtěly v dnech svatodušních Praze táhnouti ku pomoci, všude slíděno po studentech pražských a prováděn všeobecný odvod na vojnu s ostrostí posud nevídanou! Divno-li, že za takých protivenství přemnozí našinci div sobě nezoufali a na tu čtyřdenní šrůtku pražskou jako na druhou ránu bělohorskou toužili.

Jakým se ale objevil v těch chvílích zkoušky náš Havlíček? Nezapíral sobě ani on, že pádem Prahy utrpěla naše věc nesmírnou ránu, „avšak — my se už chvála Bohu vyhojili z jiných ran, vyhojíme se i z této!“ S tou pevnou vírou pozvedá hlasu a udílí v srdečném pozdravení „našim přátelům na venkově“ tyto rady: „Zachovejte všude co možná největší pořádek, aby nebylo příčiny, vytýkati nám nezákonnosti: Kdo Vám nyní radí k nějakému násilí, toho považujte buď za nerozumného nebo za svého tajného nepřítele.

Projevujte vůli svou vždy cestou zákonní a buďte jisti, že se vždy po dobrém to státi musí, čeho si celý národ přeje. Žádná moc na světě není tak silná, aby mohla odolati spravedlivé žádosti celého národa. 2) Aby si skutečně celý národ o svou svobodu pečoval, o to se musíte vy probuzenější a vycvičenější starati. Nelenujte si slov k poučení, neboť jen na této cestě dojdem svého cíle. Věřte, že rozumné poučení jest lepší a proti mnohým zlým nebezpečnější zbraň, než prach a olovo. 3) Chovejte se zvláště nyní neohroženě, nedávejte snad nějakým nesmělým zalézáním nepřátelům našim moc do rukou. Vystupujte tak, jak zvyklí jste byli, sice hned nabudou proti nám větší smělosti. 4) Dávejte dobrý pozor na všechny ty, kteří nyní proti nám vystupují, nám nadávají, zlé přejí. Dobře si je zapamatovati musíme, abychom budoucně aspoň věděli, na koho se můžem spolehnouti a koho se věčně varovati. 5) Na svém dobrém právu stůjte a pamatujte si, že, kdo své právo dobrovolně zadává, nejen sobě, nýbrž i jiným škodí. I když se jinému vašemu spoluobčanu bezpráví děje, pamatujte mu se ozvati; pomyslete si: dnes mně, zejtra tobě, nebuďte jako ty ovce, které, když jednu z nich vlk odnášel, nic si nevšímaly a ještě se radovaly, že jinou vzal. Poznenáhla ale i na ně řada přišla a vlk celé stádo pohltil. Tak nemá pořádný občan nikdy žádné bezpráví okolo sebe trpěti, nýbrž všickni společně musíte vždy každému bezpráví se opříti; jenom tím docílíte toho, že všickni zastrašení budou, kteří bezpráví obmýšlejí.“

Když ale dostal zprávy o houfném tom pronásledování venkovských gardistův národních, kteří bombardované Praze ku pomoci chvátali, — (což hraběti Lvu Thunovi jevilo se býti nejtěžším zločinem a nejjasnějším důkazem, že bylo v Čechách velké revoluční spiknutí) — lusknul Havlíček reakci touto odpovědí pod nos: „Jak doslýcháme, jsou všude tam, odkud národní gardy ku Praze táhly, přísná ouřední vyšetřování pro spiknutí atd. Jsme ale velice ubezpečeni, že o spiknutí v žádném místě dříve nevěděli, až leda — z ouředních cirkulářů. Přirozená jest ale věc, že řádní občané, když pošta nejde a žádné jisté a bezpečné zprávy nepřináší, zatím ale nejstrašlivější pověsti kolují, k hlavnímu městu sami táhnou, aby se aspoň přesvědčili, co se děje. Vždyť nemohli ani věděti, kdo vlastně a s kým bojuje! Ostatně bych ale rád věděl, nač je národní garda ozbrojena: není-li proto, aby, když zapotřebí jest, třeba brannou mocí pořádek učinila? Jestli tedy venkovské gardy chtěly v Praze ve svém hlavním městě pořádek spůsobiti, učinily jen svou povinnost… Vláda ať zvolá: mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa!“

Den na to pak (7. července 1848.) čtlo se v čele „Národních Novin“:

„Poněvadž vůbec vidíme kolem okolo sebe velikou libovolnosť ouřadů, jakož i zatýkání ustavičné beze všech zákonních forem a poněvadž proti takové síle redaktor se svým pouhým pérem za této doby nic vyříditi nemůže: musíme ovšem jenom s největší mírností svobody tisku požívati a všeho toho se varovati, co by nám jen poněkud mohlo vyloženo být za bouření lidu. Povinnost naše a svědomí ale žádá, abychom nic proti pravdě nepsali, aniž pravdu tam zamlčeli, kde by z toho celé zemi škoda povstala.

To ale jen vždy s největší mírností a zcela chladně učiníme, aby aspoň žádná před poctivými lidmi slušná příčina nebyla, ouředně proti nám vystupovati.

Stane-li se to ale přece, aspoň celá země uvidí, jakou máme svobodu tisku, jakou konstituci, aspoň celá země se tak makavě přesvědčí, jak upřímně se smýšlí s našimi svobodami. Za takové praktické poučení celé země milerád redaktor „Národních Novin“ podstoupí všechno ouřední pronásledování.“

Windischgrätz navzdor dílu svých bodáků a děl záhy znamenal, kterak jsou nicméně ještě hrdá a neoblomná srdce v Čechách, kterým nedovede nahnati „spasitelné hrůzy“, ani když jim ztroskotá vše, co jim drahé bylo, ani když jim zavěsil krutost zákonníka vojenského jako meč Damoklův nad hlavy.

Jaká to smělost! Ve stavu obležení, pod vojenskou vládou, vůči kazamatám a náhlým soudům opováží se jednotlivý redaktor Čech psáti, jakoby jej chránily zákony anglické svobody, opováží se odstřelovati proti reakci tak břitké filippiky jako na př. tato: „Naše nynější vláda — hrabě L. Thun, — ubezpečuje nás veřejně tiskem, že se konstituce nikterak rušiti nebude. Vládní noviny, které zastávají ve všem mínění hr. Thuna, píší dokonce o vykřičeném fantomu (t. j. strašidle) reakci…

Takto psáti a mluviti jest ovšem věc snadná, ale jest těžko takovým slovům věřiti, když jim skutkové a to po celé zemi zcela odporují! Jak těžko jest dokázati, že je léto, když jsou řeky zamrzlé! V Praze jest všem lidem i nejpokojnějším, i národní gardě, o které všeobecně známo jest, že na zbouření oučastenství neměla, odebrána zbraň; to samé děje se po venkově; Praha jest tichá jako hrob, nikdo si netroufá na ulici ani dupnout neb vykřiknout, není v celém městě téměř ani kusa zbraně: a přece jest Praha ještě podnes v obležení vojenském a to jest národní garda! Nikomu není dovoleno vydávati bez zvláštního povolení plakáty (ohlášení) neb běžní listy, časopisy drží se rozličnými výhrůžkami ve krotkosti — a to jest svoboda tisku! Žádné schůzky se držeti nesmí, a jak doslýcháme, jednalo prý se již o zavření besedy měšťanské — a to jest associace! Zkrátka v Praze kromě toho slova konstituce nyní dokonce nic konstitučního nevidíme a nezakoušíme. Ovšem všeho toho jediná příčina jest „stav obležení“; nač ale a proč jest tento stav obležení, o tom nás ještě nikdo neponaučil. Osobní svoboda a jistota, která nám již udělena jest od J. M. C., ta se nyní dokonce nezachovává a nikdy člověk není jist, že za dvě hodiny nebude sedět ve vězení na hradě pražském, kdežto mnozí po mnoha dní ani k výslechu nepřišli. Zkrátka, nevidíme nikde jednání konstituční.

Sněm náš český beze vší podstatné příčiny a proti zjevné vůli J. M. C. krále našeho nedrží se, neboť JMC. král náš chtěl a nařídil, aby sněm český před říšským se držel, a volby byly z větší části ukončeny. Proti Vídeňskému sněmu, na který se kromě toho volení také jen na kvap a takřka halabala děje, již také počíná jeden hrabě, o němž jest známo, že důvěrník jest hraběte L. Thuna, v jedněch zdejších německých novinách chytrým spůsobem vystupovati, s tím oumyslem, aby i k tomu sněmu nepřišlo.

Ptáme se tedy: co jest konstituce beze sněmu? Již od polovice března máme konstituci na papíře, ale od té doby po čtyry měsíce nemohl se žádný sněm započíti. Je-li to jen — náhodou, ó! pak pravím: Bezbožná náhodo, která nás okrádáš o naši poctivou svobodu!“

To byly příliš perné pravdy, než aby je žaludek reakce byl mohl stráviti. Havlíček měl býti usvědčen, že pánům křivdí, a o důkaz postaral se sám kn. Windischgrätz. Dopadl proto také duchaplně!