Karel Havlíček Borovský (Tůma)/VI. Cesta na Rus

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
V. Světem na zkušenou	VI. Cesta na Rus	VII. V srdci Slovanstva

Údaje o textu
Titulek:	VI. Cesta na Rus
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl první. Kutná Hora : Karel Šolc, 1883. s. 54–65. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

Kousek světa slovanského tedy již viděl, ale pouze toho nejbližšího. Usedl opět ku svému psacímu stolku, aby spořádal a zaznamenával všechny ty dojmy, vědomosti a zkušenosti, — leč mysl jeho neměla již klidu. Byla příliš navnaděna, rozjařena touhou po dalších toulkách.

Zejména dychtil poznati Rus: tuto obrovskou říši, tento nejsilnější národ slovanský, o němž se v civilisované Evropě tak barbarsky nevědomě bájilo a tak báječně lhalo. Musel se tam dostati, a tož brzy, velice brzy — než kterak? Rodičův by nebyl za celý svět požádal za pomoc, — byloť dosti, že ho vydržovali v Praze; — čeští Mecénové nebyli roku 1842. ještě ani narozeni, a v Rusku ani přítelíčka. Avšak bodrý Pavel Šafařík byl za to v Praze otcovským přítelem! Slíbil snaživému mladíku, o němž Čelakovskému pochvalně psal, že jakmile se udá příležitost, odporučí jej za vychovatele některé bohaté rodině ruské, a hle, dříve všeho nadání, mohl slib svůj splniti!

Lze si pomysliti radost Havlíčkovu, když jej Šafařík 10. října 1842. překvapil otázkou, chtěl-li by přijmouti místo vychovatelské v domě proslulého professora při universitě Moskevské, známého Slovanofila Michala Pogodina? — Bez dlení oznamuje rozhodnutí své rodičům i starému vikáři. Otec však nechce ani slyšet…; předvídá v tom zkázu budoucnosti synovy v Rakousku, i hrozí, že se bude naň hněvat do smrti. odejde-li mu do Ruska. A také starý vikář domlouvá a zráží co nejdůtklivěji… Však ni odpor obou těch lidí, které po matce ze všech nejvíce miloval, nemůže 21tiletého jonáka zvrátit od předsevzetí, na němž byl již tak dávno v nocích probdělých se ustálil a které bylo základem celého jeho dalšího, jasně vytčeného směru života! Místo, aby odpověděl, objevil se dne 18. října v Německém Brodě, aby se s rodiči a vlastí českou rozloučil na léta! Udobřiv poněkud rozhněvaného otce i zarmoucenou matičku, již 22. října odjížděl na Vídeň, kamž měl týmž časem dostihnouti Pogodin, vraceje se z Francie domů.

Šlechetný Šafařík vše bylť účinně sjednal a sprostředkoval, odporučiv nad to Havlička ve Vídni meškajícímu spisovateli Srbskému Vuku Stef. Karadžiči, i mladému Čechu MDru. Jos. Podlipskému, k němuž odtud Havlíček přilnul srdečným přátelstvím až do smrti své.

Chceme-li poznati božský humor Havlíčkův, jak někdy vytryskl v chvíli důvěrné plným pramenem, tož položme zde list, v němž karamádu F. Jirglovi, tehda kandidátu učitelství v Praze, sdílí zábavné nehody své nové Odyssey.

List, daný ve Lvově 12. listopadu 1842., počíná pragmaticky hned s rheumatickou bolestí Havlíčkovou při odjezdu jeho z Prahy a zní do slova:

„Učitel slovanský německému auskultantu vzkazuje úctu. Poručím se se všelikým židovstvem haličským panu auskultantu v milost!

1. Text: Člověk míní a Bůh mění. (Homilie.)

Kdybych vám, vážený pane auskultante, jenom o šest dní dříve byl psal, nebyl by můj list tak veselé mysli jako nyní. Prosím však, abyste hned tento řádek neužíval za podušku lenosti své, claudendo inde, že sám dobře činíte, když s psaním odkládáváváte, a pro větší důkladnost kolikrát zcela odložíte. Abych však drahý papír (za groš půl archu) nemařil, vyložím Vám, co se mi od toho času, jak jsem byl tak červený, až do nynější chvíle přihodilo. Když jsem ráno časně v Praze na dostavník sedal, cítil jsem již obšírnější tvář, v poledne jsem již na pravé oko nic neviděl pro otok a rovněž jsem nejedl nic celý den. Když jsem domů přijel, počala se matka moje (jak se rozumí samo sebú) křižovat a lamentovat, jako bych byl přišel domů umřít. Tři dni jsem doma pobyl v pokoji (v světnici) zaobalen v bavlnu, pak ale, když mi již skoro tvář splaskla, vydal jsem se v sobotu 22. října na cestu do Vídně, lehko si pomyslit, jak asi obvázán.

Matka moje tak plakala, že by více možná nebylo, kdyby mne k šibenici vedli, tak že jsem i skoro sám byl smuten a skoro se bál. Tu se ale jakýs genius (ovšem drobet neohrabaný, jak sám uvidíte) ujal ubohého, smutného, táhnúcího v zimě ku kamenné matičce Moskvě pro idey; a následující historií mú energií zatřepal: Matka moje plná starostí o mú oteklú tvář, hnala mne mnohem dříve na poštu, bych mezitím, co druzi večeřeli, dobré místo, kde by na mne vítr nevál, zasednul. Poslechl jsem. Po večeři pak prvší occupans jsa velice prudké krve, mne nechtějícího místo opustit, pomocí jiného kollégy… z vozu vyhodil, zapínadlo u pláště utrhl a ještě na cestu holí přes hlavu přetáhl.

Tenkrát jsem byl v takém humoru, že jsem si toho ani nevším, a jenom o tom faktum asi hodinu cesty filosofoval. Zcela chladně jsem rozvažoval, jaké škody z této neočekávané události mám. Celú noc na otevřeném místě sedět, propter utržené zapínadlo nezahalen; na cti mi to ale neškodilo, moji spolucestovníci mne neznali a postilionové Brodští dobře vědí ještě z mých athlesko-gladiatorských časů na gymnasium, že mám dosti síly a že jsem se tedy nechal z dobré vůle vyhodit. Čest mi zůstala tedy a zima mi bylo také a za odměnu mé křesťanské pokory (Robert-ďáblovské) dalo mi fatum ve Znojmě při obědě zvláštní jux. Seděl jsem naproti tomu pánu; kellner mu vylil asi 1½ žejdlíku mastné omáčky na záda, a on byl tak špatný charakter, že se hned, dříve než mu co jiného napadlo na — mne podíval, jak asi já z toho budu míti radost! To ti byla originální scéna, jistě originální, jeho obličej stál v té minutě za dobrý román!

V Stokravě jsem nocoval a ráno o 8. hodině dne 24. října 1842. viděl jsem poprvé sídlo našeho nejmilostivějšího zeměpána, Vídeň. — — Bačkory, které jsem měl na nohách, jsem zul. —

Bydlel jsem na Táboře (tak se nazývá ulice, co se z Čech jí přijíždí) celých osm dní. Pogodin přijel teprv 29. a sám mne v hospodě vyhledal, neboť jsem mu nechal adresu svú u Vuka Karadžiče. Pak jsem v neděli a v pondělí v jeho záležitostech po Vídni jezdil, poněvadž velmi pospíchal a sám tedy všecko vykonati nemohl. Kúpil nový kočár a 1., to jest tedy na Všecky Svaté, sedli jsme i s kočárem na železnici a jeli — ne do Uher, ale do Haliče, protože již nebylo možná po Dunaji, an 2. poslední loď do Konstantinopole odjela a tehdy bychom se v Prešpurku, Pešti atd. nebyli mohli zastaviti. V Lipníku vzali se poštovské koně a jeli jsme ve dne v noci při ukrutné chumelenici tak, že jsme byli 5. (listopadu) v Brodách na ruské hranici.

Jenom ve Lvově jsme byli přes noc a pozdrželi se tam až do 11. hodiny před polednem. — Na této cestě jsem měl příležitost získati si u velikém stupni náklonnost Pogodina a to sice bez velikého úsilí, neboť on tuze rozumný a tuze dobrosrdečný muž poznal snadně osnovu mého smýšlení, jelikož jsem před ním nic netajil a co možná duší svú mu předložil. Od něho se mnoho naučím, již po cestě mne učil, jak se má cestovati (toho umění jest on veliký mistr) a předhazoval mi ztřeštěnost. Já prý budu učit jeho syna, a on Pogodin, mne; což já rád přijímám, protože to není lecjaký mudřec (á la Němec) ale veliký praktikus jako všickni Rusové v jistém ohledu.

Abych nezapomněl: Ve Vídni jsem dělal co možná, seznámil jsem se tam s mnohými a to ze všech slovanských větví a seznal několik rozumných lidí; u Vuka Karadžiče jsem byl čtyřikrát, on jest pravý Srb, exemplár neporušený a vzor čistého Srba, ale jako čert vždy vedle kostela se uhostí, má paní Němkyni… Takovú Ti má krásnú dceru a ona ani slovíčka po srbsku neumí; také ostatní jeho děti jsú púzí Němci!

Jistě mi to tam na očích viděli, jak jsem se tomu divil… Nyní Vuk odjel do Zemuna (Semlín), neboť jest pravá ruka knížete Miloše, jako rada, sekretář atd. Ve Vídni jsem se hodně po srbsku naučil: jistý Srb Korilac mne učil denně tři hodiny a krom toho jsem s ním a s jinými Srby pořád chodil a mluvil. — Také s Podlipským jsem častěji mluvil. V divadle viděl jsem Othello (v císařském), Normu (v korutanském), vypil mnoho vína a snědl Schnitzlů a Rostbraten atd.

Zpozoroval jsem, že ve Vídni lidé blahoslaveně žijí: 10 hodin spí, 7 hodin jedí, 2 hodiny hrubiánstvo, 3 hodiny hlúposti a daremnosti mluví, 2 hodiny se smějú, a protože den jen 24 hodin obsahuje, tedy nic rozumnějšího dělati nemohou. Děkuji p. Bohu, že jsem krom dcery p. Vukovy, jinú ženskú neviděl.

2. Text. Proti větru…

Známo Vám bude, pane auskultante, že jsem se na tu velikú cestu bez oné zázračné hvězdy, bez pasu, vydal, jsa té sladké naděje, že se nějak zatím do Rus dostanu a pak později na pas pomyslím. Ale naděje mne velmi sklamala. Nevíš-li to ještě, tedy se nyní dozvíš, že ani do nebe není tak těžký přístup, jak na „svatuju Rus“, a přidáme-li k tomu, že neméně u nás těžký jest odstup, jak tam přístup, máme hned krásný obrázek. Tři rakúské a tři ruské rohatky na člověka číhají a u každé několik satanášů. Zkrátka Ti povím, že resultát toho všeho bylo, aby pan Havlíček v milosti Boží zůstal v Rakúsích a očekával řádný gubernialní pas. Rozžehnal jsem se s panem Pogodinem velmi smutně, věci mé a on jeli do Moskvy a velmi jsem tenkrát svým kabátům a punčochám záviděl, že nepotřebují „pasport“ jako já. Pogodin, jenž po cestě mne pořád těšil, že zima V Moskvě jest taková jako zima v Praze, najednú při lúčení starostliv jsa, aby mu nepřijel p. učitel beznosý neb bezuchý, najednú teprv vyjel s barvú ven, že jest v Moskvě mnohem ziměji než na Nordkapu a na nejsevernějším konci Islandu, že jest tam obyčejně 10 ° pod nullou a časem ráno i 25—30 °. Zanechal mi tedy peníze, abych si kúpil v Brodách notnú čubu, a o čem se mi ještě nezdálo, futrál, neboližto púzdro na nos. V tom okamžení mi projela idea, jak asi musí člověk v duchu být spořádán, maje na sobě: podvlékačky a košili plátěnú, dto. z flanelu, punčochy dvoje vlněné a bavlněné, boty z dvojí kůže a kaučukem prolité, notné kalhoty, notnú zimní vestu, dva kabáty, id est jeden vatovaný, druhý kaučukový, šlafrok, plášť, čubu medvědí, ukrutné ruské bufy na nohách vnitřku ovčí kůží vykládané, pak na hlavě ukrutnú koženú čepici, až pod krk, že jen oči a nos vidět a ještě… na nose futrál; krom toho náramné as 10liberní rukavice. Pomyslím-li si ale, že pojedu nejméně patnáct dní na odkrytých saních a dá-li p. Bůh asi v Prosinci nebo v Lednu (jak mi brzy dají pas) et quidem quoad circumstantias loci do Moskvy — lehko vidím, že se nezapotím. S Pogodinem byl bych v krytém voze, za tepla a za 6 dní a nocí býval v Moskvě…

Smutně jsem Hospodina Pogodina vyprovodil až k první rohatce, pak mě ale (jako na věčném súdě kozla od ovcí) s nemenší horlivostí od něho odlúčili.

Smutně jsem se za ním díval a ještě smutněji táhl jsem do Brodů. Tam jsem musel dva dni čekat, až jela pošta do Lvova. Ve Lvově jsem měl opět jakési zdaření á la Mohelnice a sice dvoje, jen že trochu rozličné. Opět ústně si to dopovíme, já to zapsal do své knížky, a za tři léta o tom více. Takové věci panu auskultantu se nikdy nepřihodí, bude-li pořád za pecí sedět. V Brodách jsou samí židi (ale nevzpomínej si na ono pověstné proroctví), to ti byly dva dni horší nežli v pekle, věř mi jenom, že jsem tam veliké trampoty přestál, ale nemám chuti opakovat to.

3. Text. Post nubila Phoebus.

Nyní (polou listopadu) sedím ve Lvově a bydlím u pana Zapa,^[1] jehož snad podle jména znáš a ještě lépe bys znal, kdybys pravidelně Musejník čítal. Cvičím se v polské národnosti, t. j. učím se hodně zdvořile s paními mluvit, učím se od nich tančit krakoviaka a mazura a žvatlat tím akcentem jako ony (dávám ale při tom, jak se na budúcího moskevského učitele sluší, hodně pozor, abych se do některé nezamiloval); od pánů se učím bibliografii, po malorusku mluvit a arak nec non spiritus pít, v ruském zdejším semináři se učím poměry církve jejich k naší (t. j. katolické). Jím klusky, burák, okurky s medem, pšenici vařenú s mákem, bukovinskú polentu a huculskú bryndzu, pohankovú kaši et similia. Poznamenávám quoad eruditionem dom. auscultantis, že má Zap půlletní dceru a 17½letú paní a to sice velmi krásnú, jak se sám přesvědčíte, neboť má naději co nejdříve do Prahy přesazen býti. Pak se na ni podívejte, jest čarnobriva, jak Rusíni mluví (dcera šlechtice z Bukoviny), umí tedy i malorusky a česky jí pan Zap velmi dobře naučil, jak se dá velmi lehko mysliti. Německy neumí ani slovo, jen po francúzsku; toť víš, že to byla u českého vlastence první dobrá vlastnost a hned se mi tím také pochlubil.^[2] Polky se velmi lehko spřátelí, tak že jsem byl hned za týden u p. Zapa jako doma: tím snadněji, proto že bývám od 8 do 2 společníkem paní, když Zap v kanceláři bývá.

Polky jsú velmi upřímné a svěří se se vším a mně tím více, že mám tím být v Moskvě, čím jest p. Zap ve Lvově. Ona mi celú historii své lásky s nejmenšími maličkostmi vypravovala. Mají se velmi rádi. Mnoho jsem se naučil, čeho se jindy člověk jen sám z vlastní prakcí dozví a jmenovitě ty. Jest to pro mně velmi příjemný život, jsme sami tři (excepta malinká Bronislávka) a protože oba jsú se mnú již velmi dobře známi, nepovažují mne za cizého.

Vidím ovšem, že jest mnohem tíž radovati se s radujícími (bez závidění), než útrpnost míti s nešťastnými. Bůh sám ví, proč raději snáším nelibosti, než touhu po štěstí! Já aspoň dokud mám co trpěti nemilého, sám se v duchu s sebú zakládám, že to a ještě více snesu, ale lakomost a chtivost po idealním mém štěstí tak mne moří, že ani Spieberg tak nemůže — děkuj Bohu, že to píšu v jazyku mi posud nezvyklém, sic bys jistě přes půl hodiny variace o témže themu slyšel.

Milý brachu! Není to žádné paradoxon, co já o Polkách smýšlím. Polské paní jsú paní, pyšná královská stvoření; v plné důvěře k své důstojnosti tolik si dovolují, že by naše povážlivé panenky se při všem, co Polka po celý den mluví a dělá, pořád jen červenaly. Polka se pranic nebojí, co si o ní mužští pomyslí, ona nevydělává a nevyprošuje sobě dobré mínění, vážnost u mužských, ale vynutí, abych řekl poručí si, že ji musíš ctít, aneb milovat — Polka všem mužským poručí a jen jediného poslúchá; jak to as láká státi se pánem takového pyšného panského stvoření!

O mé věci v Praze bude pečovati Gábler, nedoufám, že se vy spolu již více udobříte a to z dobrých praemiss. Sic transit gloria mundi. Nedoufám též, že ty se změníš kdy, musely by se zázraky díti. Přece ale když má člověk, jenž do loterie vsadil, na nějaké panství jeden los naději vyhrát: proč bych i já si mysliti nesměl, že ty… — Po ty tři léta mi nepiš, leda bys se stal professorem. Co mi třeba vědět, odjinud se dovím. Já bych rád tři léta s tebú nemluvil, učiň mi tu žádost k vůli — uhlídám-li tedy od tebe psaní… již professorem, jinak nic. Ani já tobě nebudu bez veliké potřeby psáti, abychom si trochu odvykli.

V Moskvě, budúcně Feodor Matějevič Borovský po tři léta, nyní ale a pak opět

Karel Havlíček.“

Pokuta za mladickou lehkokrevnost nebyla, jak viděti, krutá. Havlíček u svých milých hostitelův zabral se v pilná studia ethnografická; užíval každé chvíle, aby poznal život v Haliči, čerpal vědomosti o osudech, mravech a zvyklostech lidu maloruského od Holovackého a Zubřického, činil si hojné, kulturně zajímavé výpisky z Wójčického, skládal epigramy na krakovskou republiku,^[3] na Haličské poměry, na literární a politické směšnosti v Čechách, až mnohdykráte zdařilo se mu rozesmáti i toho odměřeného, nemluvného K. V. Zapa; „jemuž“, — ať užijeme vlastní charakteristiky Havlíčkovy — „nemálo líbila se ku př. věž nové radnice Lvowské, že je tenounká, jako svíce vytáhlá, kdežto mně připadala z náměstí jako vyzáblý německý kancelarista ve fráčku, z dálky ale již jen jako stehénko téhož kancellaristy…“

Avšak, když míjel týden za týdnem a prožluklý pas pořád ještě nedocházel, přecházel ovšem i Havlíčka humor a přicházel naň za to opět jeho „auskultantský spleen“, proti němuž marně se bránil pilným psaním dlouhých listů rodičům a přátelům pražským: „Sám a sám“, zní stesk v jednom z listův tehdejší chvíle: „to jest nejlepší výklad celé mé nynější soustavy; od 20. října až do nynější doby (koncem prosince) jsem sám v cizím světě; žádnému nemohu zcela své smýšlení otevříti a přece při tom mnoho starosti mám a práce. Pak několik let před sebú vidím, kdy budu — opět sám —!“

Konečně — po dvouměsíčné Tantalské muce, stihl vytoužený guberniální pas! Rozžehnav se s dobrými hostiteli bez dlení, vydal se Havlíček 8. ledna 1843. na cestu ku hranicím; 10. ledna již minul osudné „rohatky“ ruské a dojel do Radzivillova, kdež najal sobě židovský povoz do Kyjeva. Železnice tehda ještě nebylo tímto židovským krajem, i možno si tudíž pomysliti příjemnosti dvanáctidenní jízdy v chatrné bryčce, do níž tlačí se na každé stanici dotěrných židův a židovek polských, vůči nimž všechna protestace a energie zůstává marna. Na štěstí byl Havlíček již opět při humoru, a nervův dosti otužilých. „Protestoval jsem jen na oko proti přisedajícím židům a jenom proti bednám energicky, protože nemluví.“ Toliko na ty hrozné noclehy po nečistých židovských krčmách, nemohl zapomenouti. Konečně 22. ledna doharcovala židovská kibitka na klassické dláždění Kyjevské: „Kdyby se někdo do 3 holek najednou a do každé tak ostře zamiloval jako p. Werther, ještě by ho srdce tak píchat nemohlo jako mne, když jsem ponejprv jel v Kyjevě po dláždění.“

Za té hrozné židovské jízdy prý „sestárnul, ale nyní by byl opět omládl, kdyby jen nebyl musel poznati — ruských úředníkův“. Ale toho nešťastného pasu! Na hranicích mu jej dle předpisu odňali a dali mu za to prozatímný ruský, toliko do Kyjeva. Když si ale zde přišel na policii — o těžce vymoženém gubernialním pasu nebylo zde ještě ani pohádky. Odkázali jej, by přišel po třech dnech, pak opět po třech a Havlíček pořád ještě — nechápal, kde to vázne? Teprv později prohlédl, že jediné „děngi“ a „děnušky“ jsou tou pudící silou na svaté Rusi, „rublíky“, že jsou ta kolečka ku všem mašinám, která musí stále mazat, kdo chce jet. Nerozuměje těm průtahům a mravům, obrátil se Havlíček jadrným přípisem na samého generálního gubernátora vojenského okruhu kyjevského a hle, to pomohlo. Okamžitě byl mu pas vydán a takž mohl posléze šťastně 2. února (dle ruského kalendáře 21. ledna) vyjeti „po bílém císař. král. ruském sněhu, jenž padal na obyčejnou černou cís. král. ruskou zemi“ z Kyjeva vzhůru ku bílé matičce Moskvě.

Pěkná to cesta prostřed ruské zimy na otevřené „perekladné kibitce“. Havlíček již v duchu se před ní žehnal. Než, tak již bývá: zrovna, když se člověk nejméně naděje, usměje se naň rozmarná Fortuna. Nejen že zima byla mirná, ale i předaleká ta jízda uběhla v pravém slova smyslu letem a přivedla Havlíčka takřka v nadšení.

Poslyšme, jak vyličuje ji sám v listu psaném příteli K. Zapovi, již z Moskvy: „Začněme od Kyjeva! Zaplať Pánbůh za pořádek zdejších úřadů! Nevypravil jsem se, jak jsem Vám psal odtamtud 20ho, ale 21ho ledna star. stylu (odpusťte, že nepočítám jako syn matky římské církve; že jsem tak přivykl pravoslavii, že se mi zdá evropský kalendář barbarství, ačkoli je lepší a pravdivější, než ruský) z Kyjeva a sice na „perekladné“ s ruským oficírem. Seznámili jsme se v Kyjevě a jeho společnost mi pomohla velmi na cestě, neboť bych musil pořád čekat na koně na každé štaci, protože jelo mnoho šlechty na kontrakty^[4] do Kyjeva. Za šedesát hodin jsem dojel z Kyjeva do Moskvy, totiž přes 113 geogr. mil (793 versty). Neočekávejte tedy nějakého popsání toho, co jsem na cestě viděl; když jsme přijeli na štaci, sotva jsem si mohl vytříti bláto s tváři a již jsme opět jeli tak, že jsem nikdy nemohl sčítat, kolik sedělo na voze nás potkavším, lidí. Posavad, když si na tu jízdu vzpomenu, jsem jaksi v nadšení.

Představte si čtyry silná kola na dvou silných nápravách a na těch nápravách přibitá dvě tenká prkna, na těch prknách dva čemodany, na jednom já, na druhém ruský oficír, před námi na kousku sena jemščik (prostý sedlák, bez uniformy postilion, ale obratnější, než celý vídeňský Oberpostamtsverwaltung), k tomu zapraženi tři koně po rusku (pod duhou), jako draci, a máte ruskou extra poštu nazvanou „perekladnaja“, protože vás na každé štaci na jiná prkna přeloží. Zbytečného při celém tom nástroji není nic kromě zvonce (který zde na Rusi zastupuje troubu a jest asi takový jako u nás při sakristyi), a čtyř na píď širokých prkének přibitých okolo toho prkna, na kterém sedíte a sice proto, aby čemodan nepadal, nikoli však Vám nezabraňujících spadnout, jak a na kterou stranu se Vám líbí. Právě tato svoboda se mi velice líbila: není Vám nikdy dlouhá chvíle jako v německém Gesellschaftswagen, kde na Vás pořád několik zívajících bab cení zuby.

Na perekladné se jedná pořád o život, o nohy, o krk a jiné velmi ku zdraví užitečné věci a proto máte co myslit, a není Vám čas dlouhý. Jak dosednete, jemščik obtočiv dobře opratě okolo ruky, ohlídna se k Vám řekne: „děržis, bárin!“ (pane), hvizdne a již nevidíte světa; sehnete hlavu dolů, aby Vás vítr povstalý čerstvým jetím do zadu nepřevrátil, a okolo Vás na všech stranách tak skáče bláto v rozmanitých formách, velikostech, řídkosti všelijaké, že jsem si při tom nechtíc vzpoměl na Boha otce, jak (podle Rafaela) letí v chaosu a dělá z rozličných okolo lítajících kusů zemi. Snad Vám povědomo, že v Rusi není dělaných silnic: vyměří se od města k městu široký kus země, větším dílem přes třicet sáhů šířky, a na něm má každý bez mýt právo jezdit si jak chce a jak může; při tom lehko poznáte, kde vede silnice, protože na ní bývá obyčejně tolik bláta, jak mnoho potřebí, aby se vůz až po nápravy propadal; někdy bývá i po stranách několik stromů. Celou štaci (obyčejně tři, někdy přes čtyry míle) koně ženou jedním cvalem, leda že je jemščik asi třikrát zadrží a sice tenkrát, když se mu již tolik nashromáždilo bláta v tváři, že nic nevidí a přinucen bývá protříti si oči.

Vidět tedy, že není tato perekladná pro slečinky; ale pro mne jakoby schválně byla zřízena: měl jsem posud málo takových vyražení jako byla jízda z Kyjeva do Moskvy.^[5] Naše pošty by ani za dvě neděle nedojely na takové cestě; avšak i my jeli druhou polovici z Hluchova na saních.

Já jel na Orel a na Tulu, o nichž nic více povědíti nemohu, než že mají zelené plechové střechy, které na sobě sníh netrpí a velmi hezky sluší městu, když všecko pokryto sněhem. Tula jest přemilé město; této frázi neporozumí nikdo, kdo ruské město neviděl. Krásné dřevěné, z venku malované domy, plno sloupů se zelenými plechovými střechami, ploty malované s rozmanitou řezbou, chrámy poseté věžemi, lid pestrý, plno ekipáží po jednom, dvou, třech a čtyřech koních, a koních bujných, strojných, úprava řemenná překrásná, kterou krom Rusi nikde nevidíte; mezi nimi národ prochází se vážný s dlouhými vousy, v talářích, jako proroci starého zákona; plno krámů a roznašečů zboží po ulicích atd. Rozumí se, že to jenom „gubernský gorod“, neboť obyčejné město jest pouhá veliká ves. Já se do všeho toho a do ruského národu tak zamiloval, že budu dlouhý čas všecko nadmíru chváliti, než se tak dalece zpamatuji, abych mohl holou pravdu povědíti bez ukrášení. Avšak i Vy byste se mnou byl jednoho mínění, neboť tomu, kdo se jenom pořád díval na naše prosaická města, která zasluhují jenom název německý „Wohnmaschinen“, kde jeden dům jako druhý, pouhá zeď, okno, dvéře a trouba dešťová: tomu jest ruské město pravý ráj; zde má skoro každý domek svou zvláštní krásnou, architekturskou formu, a což Moskva! Kdyby bylo možná rozsypat ji „kamenou matičku“ po celé Evropě, ještě by se z ní dostalo každému městu několik krásných stavení. Tu radost, kterou mívám, kdykoli po ulici jeda na domy se dívám, nemohu nijak ve Vás psaním svým vzbuditi.“

---

1. Rozumí se tu r. 1870. zvěčnělý náš historik, archaeolog a zeměpisec prof. K. V. Zap, jenž tehda byl ve Lvově úřadníkem při c. k. účtárně.
2. Chotí K. V. Zapa byla Honoráta Wisniowská, paní nevšedního ducha i vzdělání, proslulá svým vlastenectvím a svou spanilou myslí.
3. Připomínáme ku př.: Krakoviáky:

   „Ty krakovská obec, země neodvislá,
   vyběhni na kopec, sic tě spláchne Visla. —
   Slavná republiko, vylez na stodolu,
   sic tě Visla spláchne s volného prestolu.
   V Rakousích již taje, voda běží z čerstva,
   s prestolu tě spláchne s pískem do Królewstva.“

4. T. j. uzavírati koupi neb prodej sena, obilí, dříví atp. plodin.
5. Za divoké jízdy zrodil se zdařilý vtip Havlíčkův o opravě ruské byrokracie: „Kdyby dal ruský car polovic poštovských koní do kanceláří za činovníky (úředníky) a polovic činovníků do maštalí, chodilo by to trochu čerstvěji v kancelářích a na poštách ruských přece ještě dost zčerstva.“ — Proto se mu též asi tak zalíbil pyšný obraz Gógolův, jejž uvádí v červencovém sešitu „Slovana“ z r. 1850. jako heslo svého článku: „Rusové“. — „Rusi! Kam směřuješ?“ — Neodpovídá. Čarovným zvukem romoní zvonek, hučí a zastavuje se vzduch proražený jako šípem, letí stranou všechno, cokoliv jest na zemi ,a vyhýbajíce se ustupují jí z cesty ostatní národy a hosudárstva!

   Gógol. Mrtvé duše.