Karel Havlíček Borovský (Tůma)/V. Světem na zkušenou

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
IV. Na troskách	V. Světem na zkušenou	VI. Cesta na Rus

Údaje o textu
Titulek:	V. Světem na zkušenou
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl první. Kutná Hora : Karel Šolc, 1883. s. 43–54. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

…„Táhnout světem na zkušenou,
pak s pochodní jít.
naší chase plamenem veselým
na cestu svítit.“

Tyrolské elegie

„Neznaje velkú část vlasti své, vydal jsem se 20. června (1842) časně ráno z Prahy na cestu.“

Touto prostou větou zaznamenal Havlíček počátek nové a vysoce důležité kapitoly svého života. Dobu to svých cest na zkušenou. Mladý učenec odtrhuje se od mrtvých písmen, aby se učil čísti v knize života.

Člověk myšlénky střásá se sebe prach bibliotéky a šedé roucho theorie, aby spěl pookřáti, zotaviti a otužiti se v zdravém vzduchu skutečnosti. Nevábí jej však nikterak pouhá zeleň svěžích krajin, chce poznati spíše poesii a prósu života lidského v těch krajích rodných a přece posud neznaných. Volí si ovšem ku své první vycházce přerozkošnou krajinu jizerskou, jde, aby se pokochal v malebné té scenerii přírody kolem Hrubé Skály a Trosek, najisto však táhne jej tam neméně památnost krajiny, jež dle písní rukopisu králodvorského již v šedé dávnověkosti byla jevištěm hrdinných bojův našich praotcův. „Mne celá příroda, hvězdy atd. nic netěší, jenom člověk a jeho vnitrní svět.“ Zajímavá to věru poznámka, svěřena maličkému lístku papírku a hodna, by psychologové o ní rozjímali. Také veliký patriota a hluboký myslitel italský Giuseppe Mazzini, „jenž cítil vznešeněji než Dante a psal krásněji, nežli Manzoni“, stýská si kdesi, kterak prý půvab přírody rozptyluje mu mysl a pohled na tu neobsáhlou krásu hvězdného italského nebe, kterak jej tísní a skličuje… Rovněž zajímavo, že podnikl tu vycházku čtyřdenní jedenadvacetiletý mladík sám a sám, bez druhů, ač jich měl. Mohlo by se souditi, že nebyl tou dobou rozpoložen k hovoru, že srdce toužné chtělo se zaměstnávati pouze samo sebou. Však tomu není tak. Slyšme vlastní líčení Havlíčkovo cesty té a shledáme, že o jakéms „světobolu“ nebylo při něm ani pohádky, naopak, že byl stále při velice dobrém rozmaru a hleděl si pohovořiti s kým kde jen mohl.

Tolikéž nám neujde ta křepkost mladická, s jakou snáší a překonává nepohody pravé studentské cesty.

„Kúřimský, boleslavský a bydžovský kraj v kapse“ — počíná Havlíček líčiti svůj výlet — „Gáblerův letní kabát (sivák) krátký, hůl a několik dvacetníků — táhl jsem ku Staré Boleslavi, tam na kostely se podíval a pak lesem ku Benátkám kráčel (vykúpav se v Jizeře).

V Benátkách padne nejvíc věž hned na kraji (z pražské strany) do oka, celé Benátky leží na nevysokém, ale zostra uťatém vrchu a z levé strany teče Jizera. V hospodě jsem měl zvláštní vyražení; napadl jsem tam dohazovače svateb a nevěst, tak zvaného starosvata a rozhorliv se na tak nehodný spůsob manželství, nalhal jsem těm balšánkům notně. Vydával jsem se za studenta Pražského, rodilého Moravce, studovavšího i v Němcích, a horlivého přírodoznatele nec non dobyvatele zlata, jenž v úmyslu má na Urálu v ruské službě pracovati. — Viděl jsem tam velkú rozpustilost.

Týž den byl jsem ve vsi as tři čtvrtě hodiny od Mladé Boleslavi na noc, však pro muziku jsem velmi pozdě a to ještě jako pes, zavrtán v několika otepech slámy, spáti se uložil. I nevdané ženské měly na hlavách čepce s ukrutnými širokými mašlemi. Chování nebylo velmi příkladné. Nejvíce vynikali v společnosti: starý chasník mlynářský, ale ochlasta; někdy vojákem, vypravoval tam svú historii; byl v hospodě velmi znám; mládek (mladý hejsek), jenž o přetrž písně zpíval, jakúsi občítanost v českých časopisech nižšího druhu, ale i hrozné zgermanisování prozrazoval. Mluvil pořád německá slova a velmi špatně, chtěl však ukázati, co umí. Pořád až k promrzení opakoval jednu německú frási. Třetí, vyslúžilý voják, toho času pilař, chlap sáhový, který pořád jen s hospodským se hádal o počet vypitých holeb; patrně viděti bylo, jak by rád hospodského ometl, ale hned se vždy přesvědčiti nechal. — Před tím jsem viděl dva staré hrady, v kterých ale již jak vlašťovky sedláci své chalúpky nalepili.

27., v pondělí, jsem hrozné časně vstal (byloť mi zima) a ku Mladé Boleslavi táhl. Město se strany, odkud jsem přicházel, leží na pahorku skalnatém, překrásný pohled. Starý zámek (nyní kasárna) na samém začátku města jako uzel stojí. V městě se pekú napořád věnečky a byly tenkrát velmi bílé. V městě mnoho židů a tudy i krámů. Pobyv tam asi půl druhé hodiny a zvědavé židovce, za protestantského slovanského theologa z Hale se vydávaje, táhl jsem ku Kosmanosům utěšenú krajinú.

Po všelikém blúdění a nazdařbůh kráčení, přišel jsem do roviny do vsi Žďáru. Pak jsem již nedaleko Hrubé Skály u jedné chudé selky hrnec mléka snědl na plotě a asi půl bochníka chleba k tomu: a dal jsem jí, ačkoli jsem sám nic neměl, přece desetník, čemu se velmi divila. U Hrubé Skály jsem ještě trochu poseděl na jedné skále naproti ní a dobře ji prohlédnuv, táhl jsem v dešti k Troskám. Tam jsem vyšel na Bábu (neb na Pannu dělali tenkrát schody), sešel jsem se tam s dvěma sedláky rozšafnými z Libuně a s myslivcem. S nimi jsem měl ostrou politickou polemiku, oni se mne ale štítili. Navštívil jsem s nimi nedaleko Trosek starého kameníka, který mluvil velmi čistou češtinu a byl pravý Staročech. Toho dne jsem nocoval, notně promoknuv s pastýřem stoje pod stromem, ve vsi za Libuní, kde jsem se za studenta, majícího jíti na Rus, vydával.

Časně ráno jsem odtamtud táhl k Jičínu s ženou nesoucí na hřbetě dříví na prodej. Já tituloval: „babičko“, ona mne „milý človíčku“. Spozorovav, že málo mluví, proto že jí je těžko nésti, sejmul jsem jí dříví a nesl jí je sám: a pak ona rozvázala efetu a odpovídala mi obšírně na všechny otázky o farářích, učitelích, vrchních, písařích, rychtářích, inžinýrech, vojácích a jiných vesničanům užitečných lidech… Rád se učímť znát lidi na cestách.

V Jičíně jsem byl v kostele. Pojedl dobře housek a prohlídl město; pak jsem táhl do Bydžova, kde byl jarmark. Odtamtud jsem s koňaři měl švandu; za desetník mi totiž jeden dovolil sednout si na jeho koně až do Kumžaku. To ale nebyl jeho kůň a sám vlastník rozzlobiv se na něho, že jeho dobrodiní prodává, sehnal mne a jeho taky. Pak jsem se musil vydat za inžinýra a nahnat mu strachu, aby mi desetník vrátil, a pravý pán mi dal osedlaného koně, na němž jsem pak až nedaleko Kunštatu se vezl. Odtamtud jsem ale s ženskou, s kterú jsem opět politisoval, šel kus cesty. Před Poděbrady jsem v jedné hospodě, vydávaje se zlatníkem, mluvil o Maršálovi a za trest — tam nůž zapoměl. Přes Poděbrady až do Nimburka na noc; tam mi dělali s pasem mrzutosti, ale já, chtěje jíti pryč, přivedl jsem je k rozumu.

Na této cestě mi s rukou kůže slezla od horka a opálen jsem byl jako polomúřením.“

Sledujíce na mapě dráhu, jakou tu Havlíček za čtyři dni v červnových parnech stále pěšky urazil, vidíme, že byl velmi statným chodcem a že organism jeho mnoho vydržel.

A přece to byla pouhá procházka u porovnání s cestou, k jaké se hnedle po té chystal a kterouž také již koncem července podnikl. Ovšem ne více sám; neboť v tichých těch rájích pojizerských byl zakusil, „jak nedobře býti člověku samotnu“, a kdožkoli znal živou letoru Karlovu, uvěří, že šlo mu od srdce, když napsal o sobě: „Cestuju mnohem raději s někým jiným, nežli sám a kdybych ho měl nésti na zádech.“

Však k čemu dalo nebe Polákům milovanou otčinu a Havlíčkovi dva milé jonáky polské za přátely? Jak Skirlinskimu, tak Leonardu Skarszewskimu musel jejich milý český „drak“, — jinače, zejména Leonard, Havlíčka nepojmenoval, již dávno slíbiti, že na prázdniny doprovodí je do jejich haličské domoviny, aby se podíval na ten „starý Krakův“ a pak na divokou romantiku Dunajce a Tater. Rozumělo se samo sebou, že se půjde pěšky, při Havlíčkovi pak nad to ještě, že se půjde bez pasu. Ani mu na mysl nepřipadlo jíti si na policejní úřad pro pas, ač za Metternicha náležela k tomu vskutku jistá srdnatost odvážiti se na delší cestu po Rakousku bez takovéhoto řádného vademecum. Ale Havlíček již tehdy měl byrokracii nejraději, když ji — neviděl, a vzdorovati tomu, co pokládal za nerozum a daremné obmezování svobody lidské, bylo mu již tehda rozkoší. Ba, on ještě pro pouhý šprým vydává se cestou co chvíli za někoho jiného, maje z toho veliké potěšení, jak „ometl“ dotěrnou zvědavost a zevlující pošetilost lidskou. Však již dopřejme slova jemu samému. Znáť Havlíček tak pravdivě a tak bystře líčit, jako se znal dívati na svět; jest cosi originálního v tom prostém, upřímném vypravování: zrcadlí se v něm povaha cestopisce samého tak, že nabýváme o ní představy napořád jasnější a pravdivější. Pozorujmež!

„Krátké popsání cesty mé se Skarševským a Skirlinským. — Seznámiv se působením Štulcovým a pomocí těch polských kněh, které jsem od žida kúpil, se Skarševským (Leonardem Žukem) a tak i se Skirlinským, vydal jsem se 30. července r. 1842. s nimi na cestu. Oni šli domů a pak do Tater, já ještě dále. Časně ráno jsme vyšli z Prahy, já s mysliveckú torbú, Leonard na zádech ranec a Skirlinský nic. Vyprovázeli nás Gábler a Poláci druzí (dva bratři ševci, zlatník, černovlasý Rusín; zpívali po polsku a rusínsku). Potkali jsme Vacka, formana Německobrodského, jenž do Prahy moje věci vozil, a on se velice divil. Nocovali jsme v Plaňanech.

Druhý den jsme od Kolína se dali na chrudimskú silnici. Pro déšť, který nás promočil, nocovali jsme asi 1 a půl hodiny před Chrudimí; 2. srpna jsme velmi umučeni dorazili do Litomyšle. Já však jsa velmi zapocen, nedaleko Chrudimi jsem se vší mocí studené vody napil a pak večer v Chrudimi takové třesení dostal, že jsem nic nejedl, ale jen sklenici vína vypiv, do postele se položil. Ráno jsem byl již zdráv, jenom že jsem ležel jako v rybníku od potu, čím snad jsem nad zimnicí, neb jinú nemocí zvítězil. Z rána jsem z Litomyšle nijak pro mozole jíti nemohl, vzav tedy na jméno Skarševského, proto že jsem neměl pasu, bilet na dostavník, vyjel jsem z Litomyšle až do Mohelnice na Moravě. Jel jsem se Švachem (spolužákem Němcem) a s Němkyní černookú, veselú. Velmi se o mú bolavú nohu starala a proto, že jsme asi ve 4 hodiny odpoledne do Mohelnice přijeli, provedl jsem v její společnosti celý večer. —

4. opět pěšky jsme dorazili velmi pozdě v noci do Dvorců (Hof) ve Slezsku přes Sternberg; viděli jsme pořád Holomúc přes rovinu. Toho dne jsem u kováře pil pravú kyselku velmi chutnú, kterú tam místo vody pijú. 5. jsme prošli skrz Opavu a opsal jsem následující nápis v hraničním okrsku v Dešné (Detsche): „Tabák kuřenj gest zde na Ulicy a blizko Stavenj pod pokutum 2 zlatých stribra a odejmouti Feifi ostro zakázáno.“

7. jsme již nocovali v Ketách. Hodinu za Bialú jsme obědvali dost hanebně u Švába, kde jsme se setkali s jedním, který nás měl za studenty, id est za tovaryše nějakého řemesla a velmi na Moskaly klel, vůbec patriosm ukázal a i Švábem hospodským (po straně) pohrdal, a že nás šidí, ho proklínal. Velmi litoval mne, že já celý svůj majetek v mošně nesu. Byl horal. Nedaleko Ketů jsme byli zadrženi deštěm v karčmě, kde i mnoho Mazurů se zastavilo. Hnali voly do Olomúca a vraceli se nyní. Ponejprv jsem je viděl tenkráte v jejich širokých opascích. Pili jsme vodku, jako vůbec jsem na této cestě mnoho jí vypil. 8. srpna jsme přes Vadovice dorazili do Tlučaně, kde byl otec Skirlinského. U Skirlinských jsme byli jenom do 7 hodin odpoledne a ještě toho dne jsme v jejich najtýčance jeli do Krivačky hrab. Želínského starého. Tam jsme jenom nocovali a jedl jsem tam ponejprv znamenitú večeři po polsku: brambory se syrovým kyselým mlékem a nakládané okurky. Druhého dne jsme odtamtud vyjeli v dešti se sedlákem do Smerdzacy v Republice krakovské (také Želínského). Sedlák jel jako drak a všudy přímo a promokli jsme tak, že na nás chlup suchý nezůstal. 9.—12. (inclusive) jsme nocovali tam a sice proto, že tam byl zámek pustý, jenom na slámě a přikryti kabáty. Wotkovský, písař nás podle možnosti tam bral pod protekcí, a šafář, malý hbitý Polák, nám vařil pořád barcsz, žur a jiná polská jídla. Navštívili jsme blízký pivovar a tam jsem svú zběhlost v pití piva ukazovati musel (co Čech!).

Vydal jsem se chromý a v botách hraběte Želínského 12. do Krakova a za den jsme co možná prohlídli, ačkoliv já s velikú bolestí. V Krakově jsem viděl v chrámě Kosciuszkův hrob, nad kterýmž jsem plakal.

Nejvíce mne dojal v Krakově zpěv kněze jednoho ve chrámě kathedrálním, který smutným hlasem žalmy zpíval, vždy chvilku přestav. Královský zámek pronajat židům, jichž vúsaté brady z oken vykukovaly, neřád a břevna ležela na dvorech a ze strany města byl nápis: senatus populusque Krakoviensis renovari curavit atd. Strážník ve věži Marianské již pořád zatrhoval po německu. — Pil jsem tam ponejprv mjód a kúpil v Súkenicách veliké boty na cestu. Vojsko republiky viděl jsem, mnoho se stavělo, i divadlo. Navracejíce se, vylezli jsme na mogilu Kosciuszki.

13. odpoledne jsme se dali na cestu do Tlučani přes Vislu. Pustili nás komisaři, — tak se jmenujou rakouští dohlížitelé na hranici, avšak velmi déšť nás pronásledoval, tak že jsme v chalupě u sedláka čekati museli, kde jsme s ním zavedli řeč o školách. V Tlučani jsme nyní zůstali, až 15. pozdě ráno jsme vyjeli na Kalvárii na odpust (púť). Na púť Kalvárskú (u Krakova) sjede se vždy množství otců církevních, kteří se jmenují v Praze půlzlatovníci, a několikrát jsem na vlastní oči viděl, jak takový půlzlatovník v čerstvosti proměniv v některé kapli víno v krev spasitele svého, pospíchal v polovičních pontificalibus, t. j. v klerice a komži do prkené búdy u kaple, hodlaje tam za díl krvavé své mzdy proměnit několik sklenek „okovité“ v svú vlastní krev… Sešel jsem se tam s panem krajanem kaplanem, kterého jsem i po polsku slyšel kázat. Po česku již neuměl, odpoledne k nám přišel a tančil s námi mazurku a krakoviak, i zpívali jsme a pili punč. Velmi vesele nám čas uběh’: Kabalu jsme rozličnými cedulkami adt. provozovali, pak hru polskú „Budzie ciebie“. V Kalvárii jsem viděl pohromadě celý národ polský: mnoho horalů a Slováků, ba i Moravců. Velmi veselé podívání.

16. večer jsme dorazili do Krzywaczky přes Landckoronu rozbořený zámek naproti Kalvárii. V Krzywaczce jsme jenom odpočívali a 16. odpoledne nás hr. Želinski dal zavézti do Myšlenic. Odtamtud jsme se dali pěšky na cestu k Skarszewskému do Gródku; vyprovázel nás spolužák Skarszewského, dobrý člověk. Šli jsme naschvál celú noc; jenom jsme v noci kdesi leželi na kládách a ráno jsme přijeli do Bochni (svezli jsme se se sedlákem jedúcím do Bochni „pro vokononoma“ asi hodinu cesty). Poněvadž jsme tam nenalezli žádného (neb tam na nás měla čekat příležitost), šli jsme hned dále podrazivše se trochu húskami a kořalkú. Pak jsme táhli celý den předhořím tatranským, zvláště pak k večeru, viděl jsem židovské město s krajským žalářem v starém zámku. Odpoledne jsme u žida pili kyselé mléko a přikusovali k němu nechutný chléb a to s nakládanými okurkami a nezralými hruškami, které jsme před tím v jedné vsi (neb městečku) kúpili, to bylo naše celodenní jídlo. Čím jsme přicházeli blíže ku Gródku, tím krásnější byl kraj. Vůbec mají Tatry ve svých předhořích velmi veselú, zdravú zelenost a ta s prudkými, avšak nevysokými vrcholy jest v nich nejpříjemnější.

Před západem slunce jsme ještě dorazili nad Dunajec, ale již velmi pozdě do Gródka. Byl tam p. Kanty a p. Štěpán, příbuzní Skarzszewských, ale mladá paní i sestra nebyly doma.

18.—20. srpna. Tyto tři dni jsme prožili v Gródku dosti vesele. Gródek leží velmi zastrčen mezi horami na Dunajci. Po vojansku jsme ovšem žili, neboť paní buď všecko odvezla sebú, buď zavřela a muž, mladý Skarszewski sám nedávno se navrátiv, nám nemohl pomoci. Odpočinuvše a pročítavše něco novin (četl jsem tam také německý překlad báchorky dánské) počali jsme slídit okolo.

18. v noci se vrátila paní a Marie Sk. z lázně z Iwoniča a s nimi celé hospodářství a celá zajímavosť a rňznobarevnost. Chodili jsme často na procházky.

20. srpna večer pozdě vyjeli jsme s Petrem Skraszewským odtud: jeli v noci nad Dunajcem (překrásné podívání) do Now-Sače. Tam jsme nocovali.

Vyjíždějíce ráno na hory do Příšové, vesnice, kterú měl Petr v arendě od staré paní Žukové, viděli jsme velmi krásnú krajinu: Nový-Sač v malé rovině obtočený kolem dokola horami; jest to jedna z nejkrásnějších krajin celé Haliče. My obzvláště jedúce poznenáhla výše a výše do hór (k Příšově), dlúho jsme se nad tímto pohledem radovali. Na cestě jsme dohonili bankrotovaného kupce z Čech, jenž se domů vracel s uzlíčkem. Jsa v přívětivém rozpoložení ducha, dal jsem mu ovšem skrovnú pomoc, avšak dosti veliký díl svého celého jmění. Okolo poledne jsme přijeli do vesničky Příšové, již dosti hluboko v předhoří tatranském. Byl jsem tam dva a půl dne ve veliké společnosti polských „panstev a braci“; nejenom pan Kanty Štěpán, literát, bratr Petrů, ba i sám Marcelin Skaršewski a Monbitrek tam opět se sjeli. Šplechtali, divili se, že jsem tak málo vesel.

Hned na přivítání jsem vypil dosti velikú sklenku araku a Poláci velmi byli spokojeni s mým pokrokem. Procházeli jsme se po horách, jednú i já sám. Dobrý p. Petr nás nijak od sebe pustit nechtěl. Jedna znamenitost, kovář přihlúplý, jenž několik syrových žab snísti a několik kvart kořalky vypít dokázal. Že prý by žáby samy sebú byly dobré, jenom kdyby té hořké kůže nebylo!! 24. srpna časně ráno táhli jsme tedy k Tatrám nejrozmanitějším údolím Dunajcovým mezi samými vrcholky, obrostlými to jehličím, to lupeninú. Skrovničké chalúpky sedláků vykukujou sem a tam jako jezulátka, avšak ve vsích malá živost, protože mládež s dobytkem ve vysokých Tatrách.

Kdo nikdy podobnú krajinu neviděl, celý je bez sebe. Já aspoň velmi si přeju opět uvidět Tatry. Cestú jsme potkávali mnoho kočárů atd. jedúcích buď z lázně, buď z Tater. Všude plno pramínků, jeden vedle druhého. Kryscienko miasto: kiedy to nie wes a miasto. Horalé se velmi zlobí, nenazveme-li jejich bídně shromážděné baráky městem; a již púhú otázku: jak sie nazywa ta wies, nemohú rovnodušně snésti. Velmi mi líto, že jsem neviděl Pěniny. Nedaleko od Čornštýna (před ním) vyjde se ze zálesa a tu uvidíš ponejprv vysoké Tatry. Já uviděl ponejprv vysoké hory. Vznešený, k podivení pohled. Na Čornštýn jsme vylezli a viděli odtud za řeku v Uhřích Medvědici hrad starý, posud ještě obydlený. Čornštýn sám jest velmi porúchán. Nedaleko za Čornštýnem měli jsme malú nehodu, totiž několik hrubých a nadutých „jagrů“ hraničních urputně od nás požadovalo pasy, a poněvadž to učinili v Haliči, hrubě nechtěli jsme učiniti tak. Chtěli nás tedy svázat, hrozili, proklínali a bili i kolbami, ba i bodce nastrčili. Avšak my nedadúce se překřičet, žádali jsme odvedenu býti k nejbližšímu úřadu, ku Krobickému, ku kterému jsme i tak mířili. Dlúho nechtěli, avšak nás tam konečně doprovodili, kde je Krobický napřed dobře vypeskoval, vyhnal a div nepotlúkl, nás však, poznav Skarševského, dobře a hostinsky přijal, jak sluší na Poláka. Víno a všechno nescházelo. Dobře se vyspavše, odjeli jsme. Druhého dne as k polednímu nás dal čtyřmi dovézti do Nového Trhu zároveň se synem svým. Tam jsme u komisaře na jagry žalobu vedli.

Na to jsme u žida pili víno s vodu štávnickú (polská, bilinské podobná). Z Nového Trhu jsme tedy as v poledne vytáhli a potkávajíce pořád juhásy vracející se již domů ze salaší, dorazili jsme velmi pozdě večer do Zakopaného, měli jsme v krčmě švandu s opilým horalem, kterému jsme ještě dali více vodky a který nás nazýval moje zlaté děti! a velmi nás vychvaloval.

V Zakopaném jsme snědli velikánskú mísu bramborů s cibulkú, což věru zasluhuje býti zapsáno.

Nyní již počínají pravé cesty v Tatrách. Ráno časně 25. srpna šli jsme skrz Koscieliska a dále údolím Černého Dunajce. Drápal jsem se tam na skálu. U výtoku Č. Dunajce jsme dlúho byli, tesajíce tam svá jména: já dlátem, Skarševski vytesal velikánskými písmenami na právo od výtoku „Teresie“, pak jsme se vydrápali na vysokú horu, zavírající údolí Černého Dunajce a odtud daleko hleděli do Uher. Napivše se žynčice a nakúpivše sýra v salaši, přišli jsme dosti pozdě nazpátek do Koscielisk noclehovat. Odtamtud jsem přinesl černú polskú svíčku na památku. Vocel tam byl nedávno před námi. Druhého dne jsme v Zakopaném prohlídli trochu fabriku a dorazili jsme toho dne do Bukoviny, poslední hospody před neobydlenými, hlubokými Tatrami. Před večerem nás častovala švitořivá Polka (nepoetických náhledů) z malé másničky dobrým mlékem, jako vůbec nám horalé skoro všude, kde jsme o vodu prosili, mléko darmo pít dávali. Najali jsme tedy průvodníka, nakúpili jídla, učili hospodskú péci a špýlovat kuřata atd. Do památní knihy jsem tam napsal: co mám v opisu. Vocel napsal: Tatry, Tatry! atd. 27. ráno jsme tedy vytáhli do hlavních Tater, v údolí, kde se vlastně bokem na hory jde, spojili jsme se s velkú karavanú Poláků a Polek z Bochni a celý den i noc jsme s nimi provedli. Toho roku bylo veliké sucho, prodrápali jsme se tedy vodopádem nahoru k 7 jezerům a odtud pak dále k mořskému oku. Skákali jsme jako kozy. Přes mořské oko jsme přeplynuli a já s několika vydrápal jsem se k černému jezeru. Déšť nás zastihl. Dobře promoklí, někteří bez boty, přitáhli jsme do salaše pastýřské a tam okolo ohně všichni dohromady bez velikého studu jsme se sušili a pak spali na seně, byvše od Poláků druhých podporováni přikrývadly. Ráno Skarševski, Skirlinski a já táhli jsme nazpátek, oni chudáci skoro bez bot (později museli chodit v krbcích). Moje krakovice dobře slúžily až do Sv. Mikuláše, a tam jsem dal kúsky podešve přišit, avšak než jsem domů došel, opět se ty nové kúsky rozedraly, ale staré podešve zůstaly in statu quo. Dobře mi poslúžily.

28. srpna rozžehnali jsme se dosti srdečně u salaše na říčce: já místo pasu zul boty a prošel říčku na uherskú stranu, kde již potom žádného doptávání nebylo. Okolo 10. hod. přišel jsem do vsi Javořiny, huti železné. Tam v hospodě u žida pije víno, sešel jsem se s hutníky českými a protože nebylo u žida nic co jíst, zavedli mne k správci Šlapáku (který jak jsem se potom od otce dověděl, na Ransku slúžil a s otcem velmi dobře byl znám a flintu mu spravoval). Tam jsem se vydával za hodináře z Čáslavi, studovavšího dvě školy v Brodě atd., a velmi dobře mne přijali (napřed jsem objedval u jednoho hutníka… a od něho jsem byl pozván k Slapáku); víno a lívance nepřestávaly. Byl jsem svědkem rozhýřilého a hrubého živobytí těchto krajanů, jak velmi neupřímně spolu zacházeli a snad každú neděli hrozili přestat pracovat, když se trochu vínem podnapili. Já vyslyšel všecky jejich vzájemné nadávky pro i contra. Pamatuju se, že bych večer, chtěje s holkami žertovat, skoro byl přišel k výprasku, časně ráno jsem se odtamtud vyklidil.

29. ráno vyšed odtamtud, přišel jsem lesem do Kežmarka. Potkával jsem na cestě často stáda ovcí a krav s velikými uherskými psy, kteří mi dost strachu naháněli, nemajícímu proti nim žádné zbrani. V Kežmarku jsem obědval, nakupil ovoce, odsekl židu násilně se ptajícímu, čím mi může poslúžit: aby šel pryč, a on hned mne za filosofa prohlásil. Ve vinárně sešel jsem se se starým Prušákem, pijákem a protestantem, kterému jsem se za lutherána vydával a za myslivce, a jen těžko jsem se od něho odšrúboval a od jeho protekcí, nebo mne pořád vábil jíti k jakémusi generálu atd., recomandoval mi faráře ve Velké. K večeru jsem se sešel s dvěma pány velskými, kteří mi velmi rekomandovali téhož faráře.

Udělal jsem si tedy švandu a šel k němu, byl jsem však špatně přijat, donucen v hospodě nocovat. Avšak jsem tam měl veliké pohodlí a velmi lacině. Časně ráno jsem odtud vyšel za tmy, než slunce vyšlo, byl jsem již asi tři hodiny od Velké: tam vstúpiv do hospůdky chtěje se ohřáti, sešel jsem se s divnú figurú: studentusem v haleně, v širáku a bosým atd., šel jsem s ním kus cesty a lituju velmi, že jsem nemohl více. U Východné leže a odpočívaje s mapou, byl jsem pozdraven od dvú Slovákú, bratří: Jambrichové, kteří mne pstruhy, nalovenými vlastnoručně, vínem a kulašhušem dobře častovali, byl jsem s nimi u učitele a poštmistra; vyprovodili mne. Pozdě na večer jsem dorazil do Sv. Mikuláše. Před městem jsem potkal mladého Hodžu, který, když jsem naň po latině promluvil (abych ho neurazil), hned mne vyhuboval, že je Slovák. Zavedl mne k bratru svému M. Hodžovi 30. večer. Tam jsem pobyl, četl Nitru, opsal řeč Kolárovu na sněmě církevním; pobyl u Fejerpatakyho a pak 1. září časně ráno odtamtud vyšel a dorazil přes Rožemberg až do vesnice pod samou Tatrou na Váhu, kde jsem v hospodě dobře kulašhušu pojedl a nocoval na jakési z prken sbité posteli.

Časně ráno 2. vyšed odtamtud, chtěl jsem přes Tatru rovnú cestú přejíti, ale blúdil jsem dlúho, až jsem noclehoval u jednoho tkadlce Čecha, ale ukrutně mne blechy poštípaly, že jsem to ještě nikdy tak nezkusil. Byl jsem jak mučedník zhryzen. Časně jsem vyšel 3. tedy, přes Raječ jsem dorazil as v 10 hodin do Vah-Bystřice a tam popiv vína a husy pojed, táhl jsem přerozkošnou krajinou po Váhu a vykúpal jsem se v něm. Spěchal jsem co možná a pozdě večer odraziv se od silnice, došel jsem do hraničné vsi Suče, ač mne velmi strašili. Tam přede vsí s mlynářovým synem jsem se sešel, u kterého jsem také nocoval v stodole. Bylo mi tuze zima. Večer mne tito dobří lidé častovali svou večeří a já vydávaje se za studenta medika, mnoho moudrosti jsem tak vyplácal. Dal jsem přinést veliký džbán piva, vykládal jsem jim kalendář, anatomiji atd. Poslouchali tuze horlivě. Ráno 4. jsem pobloudiv trochu po hranici šťastně přešel přes hory, bez ptaní do Hrozinky a odtud přes Brod, kde jsem obědval, a přes Hradiště, kde jsem se posilnil ovocem a kořalkou, téhož dne až do Buchlovic, kde jsem, že tam byla muzika, sám na půdě ležel a královal. 5. přes Koryčany a Bučovice a Slavkov až do Jiříkovic nebo Šlapanic na noc.

Toho dne jsem také kousek cesty šel se sedlákem, vysloužilým vojákem, který mi svou učenost vykládal. Mluvili jsme o suchu, já prál, že je Praha na Vltavě, on hned: O já jí znám, ona teče do Moravy, Morava do Dunaje, Dunaj do Rejna a Rejn u Fenediku do moře. 6. tedy minul jsem Brno, prošed jenom okolo a doraziv až do Mezříče, kde jsem, nocovav v hospodě, poslal Malouškovi řeč Kolára a druhého dne ráno u něho trochu pohovořil. Na to jsem již, spěchaje přes Polnou a Volín, zrovna do Brodu dorazil, totiž 7. října pozdě večer, kde na mne již Gábler čekal. Boty krakovské ještě Gábler nosil na honbu.“