Kapitoly skoro naléhavé/XII

Kapitoly skoro naléhavé Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
XI	XII	XIII

Údaje o textu
Titulek:	XII.
Autor:	Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
Zdroj:	Národní listy, roč. 59. č. 118. s. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	20. 05. 1919
Licence:	PD old 70

Navazuji na úvahu předchozí a konečnou její poznámku, že jenom ten jest opravdu vznešeným vítězem, kdo dovede nedávati přemoženému na jevo svého vítězství způsobeni pokořujícím, neřku-li urážlivě. To stejně ve vlasti jeho, jako v zemích našich. A poraženými, nám nejbližšími, jsou Němci, zásluhou předem čtyřdohody, potom také statečných československých legionářů. Nepřísluší zde uvažovati, jakou měrou. Pomáhalo zde i smýšlení celého národa.

S ošklivostí jsme se odvraceli hned na počátku velké světové vojny od německých obrázků a pohlednic, hanobících odporně národy a příslušníky dohody, a člověk, smýšlející ušlechtile, ani teď nedovede se nadchnouti nad karikaturami zesnulých anebo již bezmocných tyranů, pod nimiž bylo nám úpěti. Nemůže ovšem platili obecné pravidlo, že o mrtvých nesluší mluviti jinak nežli dobře — vůči osobám, které dělaly dějiny, ještě k tomu pro nás tak trpké, historie má nejen právo, ale i povinnost, říci pravdu, ale neučiní tak nikdy nadávkou. Tím méně užívá nepěkných slov aneb obrázků společnost, která nemá ani po ruce vážek pravdy. Je v povaze člověka, že rád si odlehčuje slovem, často slovem šťavnatým aneb ostrou karikaturou, ale člověk ušlechtilý, gentleman, nesmí překročiti míry a krotí i tady svoje náklonnosti, ba i svůj vtip. Není třeba chváliti mrtvého panovníka, který více než jedenkrát porušil čestný slib, daný národu, který pro nás Čechoslováky měl jenom pohrdání a který nesnažil se míti ani trochy porozumění pro naše snahy a touhy, ale netřeba se při výrocích o něm snižovati ke sprostotě. Snad byly chvíle, kdy bylo nutno povzbuzovati prostředky mimořádnými bojovného ducha mírumilovných milionů, hnaných na jatky, kterým říká se vojna, ale teď těch dob už není.

Je to strašlivý osud, který potkal řadu bývalých pozemských bohů. I tenkráte, když osud ten je zasloužený, nedávejte v nitru svém zaniknouti pocitu lidskosti… Sám zákon, dosud u nás platný, káže, nevyčítati odsouzenému jeho trest, neposmívati se mu, a jsou zákony vyšší, nežli psané, a to jsou zákony slušnosti a zákony lidskosti.

Nespokojíš-li se s nimi, pokládej je za neplodné — dobrá, buď tedy sobeckým a dbej zákonů prospěchu. A potom otevři oči poněkud do budoucna a uvaž, že dneškem není konec vývoji všech věcí a že nemůžeš věděti, co bude. Ale dnes už víš, že s těmi, kteří tolik, tolik trpkosti tobě působili v minulých třech stoletích, a nejvíce v dobách posledních, z jichž područí jsi se konečně vymanil, stávaje se dokonce sám jejich pánem, budeš nucen žíti pod jednou střechou a že musíš jim ukázati, co je pravdy na tvém slibování, že neučiníš toho, co's nechtěl, aby ti činili jiní, oni. Není to politika, kterou tuto chceme vykládati, ale slušnost. A jestliže politika — tím více slušnost žádá, abychom k poraženým chovali se — slušně.

Arci, s důležitým předpokladem, že poražený se chová, jak se sluší! Ne-li, pak za jakoukoli provokaci následuje trest — ale zase slušný, nikdy ne surový. A rozeznávejte dobře, co je provokací. Je vyzývavostí, a to velmi hrubou, spílá-li chodec po naší ulici jdoucí německým hlaholem čemukoli českému, ale není provokací, mluví-li u nás Němec s Němcem klidně, nikoli ostentativně a ničeho si nevšímaje svým jazykem. Insultovati jej proto, je více nežli neslušností, kterou přenechme Němcům, týrati jej proto tělesně, je zločinem, který také přenechme jiným, lidem surovým.

Poraženými jsou však také mnozí mezi námi, byť i v jiném smyslu — všichni ti, kdo zakládali si na svých titulech radů tajných dvorních, vládních, císařských, snad také stavebních, komerčních, medicinálních, školních, lesních atd., ať vrchních anebo spodních. Národní shromáždění, v této době uznaný náš zákonodárný sbor, zrušilo tento papírový špek, na který nás Rakousko svého času dostávalo, a dobře udělalo. Zrušme jej však také sami, potrefení, a škrtejme na visitkách nejen adjektivum „císařský“, nýbrž i „rada“. Ale nevytýkejme tomu, kdo vlídnému známému, lpícímu spíše ze zvyku nežli ze zdvořilosti pořád ještě na starém oslovení, hned nevyčiní, že je zaostalý a že se nemůže rozloučiti se starým Rakouskem. Každá věc potřebuje svého času a vývoje — staré titule přestanou samy sebou, dokud se nevynoří nové.

Padly i titule knížecí, hraběcí, baronské — a arcivévodové zmizeli vůbec a také arcivévodkyně. Těch litujeme nejméně.

Ale zbyl tu problém. Jsou, kdož tvrdí, že nemůžeš vzíti někomu něco, co's mu nedal, jako nemůžeš chtíti, abych odevzdal ti řád, kterého's mi neudělil a který jsem se zavázal až po své smrti odevzdati dárci, vyjímaje snad případ, když dárce přestal býti tím, čím byl, ztráceje práva na vrácení takového daru, mimochodem řečeno, často danajského. Tvrdí, že možno zrušiti privileje, nikoli přídomek, který je více nežli pouhým blýsknavým titulem. Ale to je otázka snad právnická, neb i právnicko-politická, která tak jako politika nepatří pod čáru. Nás zajímá jiná stránka této záhady.

Není pochyby, že podle zákona (byť i snad neúplného, když zákon ten netresce toho, kdo praedikátu užívá) a před zákonem jsme všichni sobě rovni, každý je toliko „občan“, nic víc, nic míň. Tak tomu je také ve Francii, ve Švýcarsku, kde není šlechty před zákonem — ale přece tam najdete barony, vicomty, hrabata nebo vévody, houževnatě se držící starých titulů. Nebude hříchem společenským, oslovíte-li neúřadně hraběte bývalého Rakouska „pane hrabě“, nebo když knížecí jasnost necháte ještě svítiti. Bude to vzpomínka na zašlé doby. Šlechta cizí má právo na svoje titule, ale sotva bude tak krátkozraká, aby na nich tady u nás stála, leda že si pomyslí, nedostane-li se ji náležitého oslovení, že jsme poněkud nezdvořilí.

Je těžko rozloučiti se s tím, s čím jsme vyrostli a co vžilo se do krve tradicí staletou. Slušný a přemýšlivý člověk musí to uznati a nezachová se tak, jako onen český inteligent, který potkájvaje nedávno šlechtice, smýšlením Čecha, zastavil jej hlasitě, volaje: „To jsem rád, že vidím šlechtice, a to právě vás, abych vás mohl nazvati občanem.“ A dodal: „To vám patří, že vám vzali titule, šlechta je vším vinna, ta žila na úkor lidu; vás by měli všechny pověsit.“

Člověku prostému, který do nedávna se klaněl vzácné vrchnosti, bůh ví proč, až k zemi, „dělá dobře“, když teď ji pozdravuje, ruce maje v kapsách a drzým pohledem. Ale neakcentuje-li tím právě svoji porobu dřívější a svoji nynější nízkost?

Vůči těm, kdož vámi dříve pohrdali neb aspoň kteří nechtěli jiti s vámi, chovejte se teď tak, aby je to mrzelo, že nás tak podceňovali.

Pernou pravdu řekl Holeček šlechtě, zvané české, a kdyby byl psal svoje památné úvahy o málo měsíců později, byla by jeho pravda arci ještě trpčí. A myslím, že dnes nejeden ze šlechticů zle lituje toho, co se stalo či nestalo se strany šlechty v Čechách — nikoli české, neboť kdyby byla česká opravdu, až do těch hrdel a statků, nebyla by mohla jednati tak, jak jednala. — To ve svém celku, v jednotlivostech přece je tu a tam jinak. Jsou mezi nimi, je jich málo, tuze málo, ze zesnulých jmenuji hraběte Fr. Lützowa, kteří toužili po samostatnosti české jako my, plebejci, třeba že ti ji představovali jinak, vlivem své výchovy a svých tradic. Ale jsou zase na tolik inteligentní, že dovedou uznati nezbytnost, a na tolik pokrokoví nebo prozíraví, že nestaví se proti duchu času. Vůči cizákům, kterým Čech byl nanejvýš chámem, dobrým proto, aby jej kopali, kteří nutili svoje české sluhy, aby líbali ruce jejich novorozeňatům, kteří zmocnili se před sta lety statků dobrých, poctivých lidí českých, kteří žili a tyli z českých mozolů a za to jenom námi pohrdali, nebo kteří naše nejvetší muže a vlastence nejušlechtilejší nazývali bídáky, vůči těm neznal bych ohledů, leč slušnosti mrazivé. Ale vůči lidem dobrým, kteři náhodou se narodili s mnohohrotou korunkou na hlavě, ale při tom, mezi lidem českým — zdali také, ach, z české matky?! — mezi ním vyrostli, jež i milují svým způsobem a s ním cítili a cítí, aspoň pokud dovolovaly a dovolují jejich poměry a tradice, vůči těm učiňte svoje chování vřelejším. Nejsou takoví, abychom beze všeho mohli se vzdáti jejich služeb a zkušeností.

Každý člověk, žijící ve společnosti s lidmi jinými, potřebuje přátel, a i kdyby nepotřeboval, člověk slušný nedělá si vědomky z lidí nepřátele. Naše republika není dosud tak silná, aby jí nemusilo záležeti na přátelství jiných, tím méně těch, kdož jí jsou nakloněni. Arci k nepřátelům nechováme se neurvale a neuhlazeně, zachovávejme tedy předpisy slušnosti i vůči těm, kdo přátelství nabízejí, i když to jsou šlechtici nebo dokonce Němci. Ukáže se hned, je-li to přátelství upřímné a opravdové. Nezůstávejme však jen při pouhých slovech rovnosti, svobody a bratrství, ale dokazujme je skutky.

Velkostatkáři, a to nejvíce šlechta, stojí před vyvlastněním svých statků, které pokládali, ať právem či neprávem za svůj majetek, podle dosavadních zákonů nedotknutelný. Třeba vžíti se v duševní stav majitele, který sám snad nevinen, pyká teď za hříchy svých otců nebo lidí docela cizích. Je-li ve vás pak kousek lidskosti, musíte se snažit aspoň taktním chováním zmírniti hořkost, která nezbytně se hnízdí v mysli těch, kteří se pokládají za oloupené, třeba že jejich předchůdci oloupili nás. Představte si, že přijdou k vám lidé naprosto neznámí, usadí se ve vašem předpokoji a řeknou, že zůstanou u vás na stráži, abyste neodnesli nic ze svého majetku, i věci, které nemají větší ceny nežli jako praetium affectionis. Vždyť vám ani nenapadlo opustiti svůj byt neb odvézti vybledlé fotografie starých baibiček a tet anebo nějaký úlovek. Lidé tito začnou se u nás pak roztahovati jako doma, budou váim tykati a jen jen co vás z vašeho domova nevyhodí, jako se stalo. Řeknete s hnusem, to že je bolševictví.

Rozčilujeme se, když strážník zachází se sprostým tulákem surově — nechtějme následovati tohoto příkladu a chovejme se aspoň slušně k lidem, kteří mají jemný cit, třeba nemívali ho vždy pro nás.

Vím, jak předmět, o němž tuto stručnými slovy píši, jest ožehavý a choulostivý, a vím, že vydávám se nebezpečí výtky nemístného aristokratismu, ale záleží mi více na demokratické a ušlechtilé pověsti národa československého nežli na soudu fanatiků, maje vezdy za to, že slušnost má svoje hluboké a pevné kořeny v tom nejušlechtilejším, co může nabádati člověka k činu společenskému, a to jest — láska k bližnímu.