Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: XIII.
Autor: Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
Zdroj: Národní listy, roč. 59, č. 141, s. 1
Vydáno: 17.06.1919
Licence: PD old 70

Nelze mi v několika feuilletonech říci všecko, co je v nynějších poměrech pro nás naléhavé, ať skoro, ať velmi, po stránce společenské. Je nám asi tak, jako pracovníku, který po dlouhá léta žil jenom ve své laboratoři a teď najednou se ocitl v zářivých salonech vybrané společnosti; schází mu obratnost a zkušenost ve všem a neví, čeho se chopiti a v čem se poučiti dřív. Tedy jenom věcí pro tu chvíli nejdůležitějších a jenom v hrubých rysech se dotýkáme, třeba že společenský náš život a život veřejný vůbec přímo vybízí ke psaní celých knih.

Do památného dne 28. října minulého roku o náš denní tisk starali se v cizině toliko rakouská vláda a několik vídeňských šmoků. Bylo to zřejmo, když jsi pročítal noviny cizích států, kde z denníků našich nebývalo citováno nic a když, pak byly v tom patrny vídeňské škrty. Dnes už ne. Sice nenaučily se cizí redakce česky přes noc, ale dávají si překládati české články a noticky a mají v Praze a v Československu svoje dopisovatele, kteří stopuji mínění českého tisku velmi pečlivě a důkladně, neřku-li vůbec náš veřejný a i soukromý život.

Dlužno tedy míti se na pozoru a vyhýbati se všemu, co vzbuzuje nelibost gentlemanovu. A to jsou předem žurnalistické polemiky, či spíše způsob, kterým bývají vedeny. Ani gentleman polemice se nevyhýbá, užívá i zbraní, které porážejí, ale nikdy takových, které by urážely. Jeho polemika jest ušlechtilý šerm, při kterém oba protivníci stejně geatlemanlike si vedou, postupujíce přesně podle pravidel zápasu a nevybočujíce nikdy z mezí své planche. Polemika novinářská budiž výměnou názorů, důvodem proti důvodu a nikdy nezabíhej v poznámky osobní a dokonce ne v poznámky, které nemají daleko od nadávek. Těmi pravda sebe jasnější se zatemňuje a zhořkne, protivníka zbytečně roztrpčujíc a věci nic se nepomůže. Sledujte pozorněji novinářské naše zápasy a zhusta z nich asi vycítíte nikoli nedostatek pádnosti důvodů, ale manque de savoir vivre, nedostatek slušnosti. Takové polemiky mívají epitheton „kavárenské“ proto, že kavárny nebývají u nás pokládány za salony a často dělávají se z nich hnízda osobních klepů a invektiv. Nesnadno ovšem žádati zdrželivosti tam, kde jedna strana činí osobní výpady a nájezdy a místo fleuretu užívá klacku, proti němuž zbraň sebe elegantnější je slabá.

Požadavek slušné polemiky je tedy nutně oboustranný.

Ale způsob psaní novinářského vůbec vždycky je odrazem vyspělosti nebo nevyspělosti žurnálu, tak jako jeho služba zpravodajská. Noviny velkého slohu nikdy nevyjdou se žalobou nezdůvodněnou, a zprávu falešnou — které žádný list se neubrání — vezdy uvedou samy na pravou míru, přesvědčivše se o její podstatě. Věc tak samozřejmá a požadavek slušnosti nejprimitivnější — a přece neustále proti němu se hřeší.

Snad jsou ty věčné hádky a kontroverse s pozadím osobním charakteristickou známkou a kusem české povahy, a souvisí s neblahou závistí, kterou nebožtik Rieger v památné své závěti právem nám vyčítá. Veřejný náš život, jevící se vedle novin nejvíce ve spolcích, je pln živého ruchu, bohužel ne vždy činorodého, ale častěji polemického. Valné hromady, ve kterých se očekává nějaký osobní nájezd, bývají nejčetněji navštíveny a nedojde-li k němu, členové trpce jsou zklamáni. Pokud pereme se a pereme špinavé prádlo svoje mezi sebou, buďsi, když už nelze jinak, ale chraňme se pak zváti k podobným schůzím cizince, anebo, je-li cizinec přítomen, chraňme se řečí příliš sanguinických. Nechci nikterak sváděti k vesnicím Potemkinovým, ale jako když mám hosta v domácnosti, nehádám se s manželkou nejmilejší, proč účet její švadleny a modistky je třeba veliký, právě tak jednám i vůči hosti ve shromáždění spolkovém. Neříkejte, že valná hromada je na to — nutno-li, proneste tedy svůj návrh, ale způsobem, aby z něho nevyzírala na první ráz zloba a nenávist osobní, nýbrž toliko věcný zájem. Pamatuj, že říci lze všechno, jenom přijde na to kde, kdy a jak.

Není mámením šalebným, chci-li hostu svému ukázati svoji domácnost ve světle příznivém, nýbrž je to ohled slušnosti. Uklízím před jeho příchodem, aby vše bylo čisto a na jeho počest pozvu známé a přátele, abych hosta přijal co nejokázaleji, předem se zajistiv, že všecko půjde po mém přání a k libosti hostově. Při slavnostech rázu veřejného, ke kterým zváni jsou ať cizinci ať vynikající hosté domácí, záleží předem na pořadatelích, aby věc náležitě připravovali. Zejména tam, kam zván je president Republiky, musí slavnost býti důstojna prvního představitele státu, jak co do zevního uspořádání, tak i počtem účastníků. Teprve pak, když úspěch slavnosti je po obou těchto stránkách zajištěn, pozvete svého vynikajícího hosta.

Zmíněné polemiky novinářské a vůbec způsob psaní novinového obráží se také v konversaci společenské, při které v úvahu přichází jak její forma, tak její obsah. Co formy se týká, již dříve dovolil jsem si upozorniti několika slovy, že hovor zejména naší mládeže ne vždy odpovídá požadavkům slušnosti. Po té stránce často klademe všecko na bedra školy, neuvažujíce, že základem je tu domov. Škola, vím ze zkušenosti, může jenom tříbiti, ale je bezmocná tam, kde domovský základ je vratký. Selže-li i domov i škola, zbývá ještě nejsilnější prostředek: vůle jednotlivcova a snaha jeho, aby mluva, kterou nazývá mateřskou, byla vezdy čista a bezvadna. Je pochopitelno vzhledem ke třístoleté porobě české, že práce naše v této příčině je nepoměrně těžší nežli kdekoli jinde.

Nechci se tuto šířiti o mluvě lidové a omezím se toliko na citát z dopisu vážného čtenáře, který mi píše: „Nasloucháme-li hovorům mužů, ba i žen pracujících tříd jak na ulici tak i v tramwayi a veřejných místnostech, trneme nad výrazy, jež tu slyšeti možno a jichž se užívá beze všech zřetelů na okolí, často dámské. S posměchem vyčítal mi cizinec, že naučiti se češtině není tak nesnadno, třeba znáti jenom tři nejobvyklejší fráse — a citoval věty, sice velmi běžné, ale jejž reprodukovati nelze… Sloužil jsem sedmnáct let v českém pluku a obcuje více než bylo mou povinností a obecným zvykem se svými vojíny, obzvláště za války, pozoroval jsem u všech velikou zálibu ve sprostých výrazech a často i surových odpovědích na kladené otázky soudruhů. Upozornění moje a napomínání, aby si tím nedávali vysvědčení špatné výchovy, bylo marné, přes lásku a velikou oddanost, s jakou ke mně ti hodní lidé lnuli. Nemělo-li by se úsilně pracovati o nápravě právě nyní, kdy jsme předmětem zvýšené pozornosti cizinců a styky zmáhají se s příslušníky národů západních, kteří dobrého chování výše si cení nežli jiných vlastností?“…

Po stránce obsahové vyžaduje konversace zvláště vůči cizincům stejné péče a ostražitosti. Hovoru společenskému, v němž povětří hraje svoji pověstnou úlohu, vytýkává se často prostota a prázdnost. Zhurta však lépe zůstati při pouhé bezvýznamné frási, nežli pouštěti se do bohopustého žvanění nebo dokonce hádek. Ve společnosti předem nemluvle o své osobě, ale interesujte se o svého společníka a nehaňte jiných. Nejednou ve společnosti české najdete osobu A, která vás varuje před špatností osoby B, a osoba B zase před osobou A, posléze osoba C nic pěkného vám neřekne o osobách A i B… tak že na konec si řeknete, probůh, do jaké společnosti jste se to dostali! Konversace společenská jest uměním, vypěstovaným nikoli v hospodách a kavárnách, nýbrž toliko ve společnosti takové, jaké se nám dosud nedostávalo, a v salonech spočívá její těžisko na hostitelce. V hovoru společenském vystříhejte se nejdříve všeho, co by působilo trapně a dlužno dobře znáti smýšlení přítomných, nežli se pustíme do řešení záhad společenských anebo sociálních, pokud společnost se nesešla jenom k řešeni těchto problémů. Nemluvte o osobách nepřítomných, leč s pochvalou a se všemi osobami přítomnými hovoříc jen přátelsky, i kdyby vám nebyly sympatickými.

Konverzace je také důležitým zřetelem při zvaní cizinců a při rozsazováni hostí při tabuli. Nezveme hostů cizího jazyka, nedovedeme-li s nimi promluvili aspoň několik běžných frásí nebo nemůžeme-li pozvati hostů jiných, kteří by s ním pobesedovali a při rozsazování dbejte vždycky, aby host se svým sousedem mohl pohovořiti. Při informacích o zdejších poměrech nechtějme zneužívati příležitosti v neprospěch svého politického nebo dokonce osobního protivníka: informujme vždy tak, abychom to, co řekneme, mohli říci a zdůrazniti veřejně. Jako bychom do novin psali, a to s podpisem.

Však také možná, že náš společník to do novin napíše, a nezáleží snad ani, odkud má svoje informace!

Je-li pořadalelkou společnosti korporace, je povinností hostitelů, tedy zástupců té korporace, všimnouti si každého z přítomných hostí a pohovořiti s nimi, — arci že domácí nebudou vyžadovati pozornosti stejné, jakou hostitel je zavázán vůči hostům cizím. Kde je hostů mnoho, tak že fysicky je takořka nemožno všecky seznámiti, představiti hostům cizím, může člověk domácí sám přistoupili k hosti a představiti se a navázati rozhovor. — Ve společnosti soukromé hostitelka i hostitel hovoří vhodně s každým z pozvaných a v tom je největší dovednost domácích pánů. Neumí-li nic jiného, nežli tázati se svých hostí, jak mají mnoho práce a jak se jim daří, nebo jak dlouho už slouží či jak dlouho jsou zde, stanou se uboze směšnými.

Veřejný náš život projadřuje se asi nejsilněji schůzemi politickými, do kterých však cizinec asi jen zřídka zavítá. Na veliké štěstí pro nás i pro sebe. Člověk, politicky neangažovaný a svobodně smýšlející, nikdy nepochopí tak řečeného rozbíjení schůzí: buďto schůze je veřejná tak, že každý má právo slušně a poctivě říci tam svoje mínění, anebo je schůze jenom soukromá, ve které toliko stranníci jsou připuštěni ke slovu a pak každému jinému předseda slovo odejme, načež ten, pokud slušný je, mlčí — ale tady obávám se, že překročil jsem hořejší čáru, přes kterou sám nemám práva mluviti a proto mlčím také.